KASPERŮV PÁTÝ ZÁPIS

Škola je fajn. Všechno je fajn.

Všichni jsou tak skvělí a milí a hodní, až by si člověk skoro vyčítal, že se mu tu nelíbí a chce zmizet.

Já ale výčitky nemám.

Je mi zima. Pořád. Začal jsem nosit dvoje ponožky, což považuju za hřích. Dokonce mám sibiřky na spaní. Skončím v ponožkovém pekle. Doma věčně přenastavuju termostat na dvacet osm stupňů, což je dle mého optimální teplota, aby člověk dokázal trochu fungovat, a kafe jsem vyměnil za čaj.

Piju teď horký čaj prakticky pořád. Na snídani, k obědu, večeři a asi osmkrát mezi tím.

Pořád se mi dost na hovno spí. Někdy mě svaly na krku bolí tak, že nedokážu udržet hlavu rovně. Je to k vzteku, k pláči, k zešílení, frustrující a dalších tisíc přídavných jmen, která se mi nechtějí vypisovat. Chcípnu z toho a tečka.

Chcípnu i z dalších věcí.

Zmrznu při cestě na autobusovou zastávku. Zapadnu v závějích. Uklouznu na ledu a praštím se do hlavy.

Vybliju vnitřnosti někde mezi šestou a dvanáctou zatáčkou. V rychlosti deset za hodinu. Při náklonu doprava.

Ukoušu se nudou. V prázdném domě, docela sám, zatímco za okny ustavičně sněží. A když už jede net, všichni mí kamarádi žijí život a nemají čas se mnou v pátek večer řešit existenciální krize.

Stejně nakonec rupne v trámu a spadne mi na hlavu strop.

Jen nejtvrdší matrace na světě zůstane neporušena.

Erik si myslí, že přeháním. Sám to řekl – že jsem se jen přestěhoval. Dělám vědu z věcí, které on zvládá levou zadní. To neřekl, ale určitě si to myslí.

Je to k neuvěření, ale on je tady vážně šťastný.

Sleduju ho – občas dost bedlivě a on je pak z toho šíleně nervózní, což mě vždycky rozesměje – a nikdy se ani na vteřinu nezdálo, že ho nějak obtěžují nebo mu vadí všechny ty povinnosti a tréninky a pravidla, která musí splnit.

A ne jednou. Pořád. Každé ráno znovu od začátku.

Vstávat pravidelně v šest, zdravě posnídat, běhat, posilovat, jezdit z kopce… A dalších sto padesát tisíc věcí, které má rozepsané na nástěnce. Ani jednou zatím nevynechal. Dokonce i když ho přemluvím k filmu, splní plán. Předtím nebo potom, záleží na tom, jak moc jsem otravnej.

 Je to trochu magořina. Nedivím se, že je tak nespolečenskej. Z té bílé všude kolem mu hráblo, a protože je furt sám, nikdo na to nepřišel.

Ale jinak je fajn.

A dneska v autobuse byl super hodný.

Držel mě za ruku a mluvil o sněhu a Eskymácích.

Na to, že je světoznámá hvězdička – Erik všechno se točí kolem snowboardu Peterson – není pravda, že se chová arogantně a povýšeně, jak myslí ostatní spolužáci. Upřímně se jim ale moc nedivím. Erik není ten typ, co se za každou cenu pokouší s někým kamarádit.

Vlk samotář. Haha, ale jestli to uslyším Arneho říct znovu, stejně jako to tenkrát zopakoval čtyřikrát při cestě z letiště, jako by to snad bylo něco děsně úžasného a obdivuhodného, už nikdy nesundám sluchátka z uší.

Anebo Erik trochu namyšlený sráč fakt je. K ostatním.

Ke mně ne.

Myslím, že navzdory všemu, mě má vlastně docela rád. Muhehe – teď se ďábelsky směju, protože jsem ho dostal na svou stranu dřív než moje matka. Vyhrál jsem ho. Moje trofej. Můůj milááášek.

Oukej. Začal jsem třídit noty a našel jsem klavírní skladby z Pána prstenů. 

Ty filmy mám rád, ale soundtrack miluju. A přitom už je to několik let, co jsem ho nehrál. Vlastně ani nevím proč. Asi nebyl čas, což teď je. Takže jsem přes tři hodiny hrál a pořád mám z toho husí kůži. Jak moc dobrá ta hudba je.

A Erik patří mně!

Jasně, není věc, a kdyby tohle četl, určitě by ho to nakrklo, ale je na mojí straně a to je super, protože ho mám rád. Občas na mě sice kouká, jako bych byl totálně mimo, ale zase mu skoro nic nevadí.

Až mě to překvapuje.

Nechci říct, že bych ho testoval, to zas ne. Nebo jako… ale fakt jen trochu. Ten kluk mě nechal jíst jeho jídlo z jeho misky jeho vidličkou! Chodím k němu do pokoje bez zaklepání. Lehám si na něj. Objímám ho. Prosil jsem ho, aby mě chytl za ruku. V koupelně jsem schválně rozložil všechny laky na umyvadlo a věčně na něj čumím a přitom komentuju každý jeho pohyb v posilovně.

Řekl jsem, že se ultimátně rozsekal.

A nic. Nikdy nic neřekne! Neokřikne mě, dokonce se ani netváří naštvaně.

Jsem vážně zvědavý, kam až to nechá zajít.

Takže jo, možná se tváří a působí jako nejnudnější člověk na světě, ale já se s ním ještě nenudil.

Ačkoliv bych mu pak měl vysvětlit, aby se tolik nesral do mých věcí.

Ta scéna dneska u večeře byla z jeho strany totálně mimo. Dobře, tu scénu jsem udělal já a především moje matka, ale on do toho neměl co rýpat. Že je mi v autobuse špatně? No a? Třeba miluju, jak pokaždé polykám žaludeční šťávy a odpočítávám každou zatáčku.

Už jen jedenáct, už jen deset, devět…

Chápu. Je to Erik dostanu všechno, co chci Peterson, ale měl se nejdřív poradit. A já bych mu vysvětlil, že má sjet z kopce hlavou napřed a myslet přitom na sebe. Jenže on to prostě vytáhne u společné večeře, před mojí matkou, a ještě se tváří, jak hrozně moc mi chce pomoct.

Kdo se ho prosil?

Nejsem hrdý! Jsem zásadový a zvyklý dělat si všechno sám.

Haha. Teda všechno úplně ne. Je tu pár věcí, co mám rád, když mi dělají jiní, ale to je jiná situace. A s tou Erik beztak nemá žádné zkušenosti, takže když řeknu, že si chci všechno dělat sám, neuslyší v tom žádný dvojsmysl.

Navíc… Cesta autobusem je… fajn. Yngve je fajn.

Seznámil jsem se s ním hned v pondělí při historicky první cestě busem, když jsem ho strašně moc prosil, aby zastavil, nebo mě zabil, že tohle je peklo a já chci umřít. A on se smál a nezastavil, docela klidně mě dovezl do školy a přitom celou dobu mluvil. Což pomohlo.

Nevěřím tomu, ale stejnou trasu jezdí už dvaatřicet let a pořád ho to baví.

Když jsem se ho ptal, jestli třeba nechce zkusit něco jiného, zakroutil hlavou a řekl dost zvláštní moudro.

Něco ve smyslu: „Když jsi šťastný, nepřemýšlíš, jestli bys mohl být ještě šťastnější, protože pak bys byl vlastně nešťastný. Ale ty jsi šťastný.“

Nevím, jak on, ale já rozhodně šťastný nejsem.

Ne v tomhle ledovém království.

Nejhorší na tom je, že ti lidi tady jsou na to zvyklí a ani jim to nepřijde zvláštní nebo divné. No tak prostě jezdí s řetězy na pneumatikách, oblékají si deset vrstev oblečení a pak docela klidně vylezou na střechu a shazují sníh. A rampouchy, protože rampouchy mají klidně i přes metr a snad každý, koho jsem doteď potkal, zná někoho, koho rampouch zabil.

Pořád jsem nezjistil, jestli náhodou všichni nemluví o té samé osobě, ale pochytil jsem, že stát pod rampouchem je šílenství a jasná smrt.

Je vlastně legrační, jak mají všichni strach z úplně jiných věcí, než na jaké jsem zvyklý.

Tady vás nikdo neokrade, ani nepřepadne. Žádné autonehody. Lidi klidně nechají batoh na lavičce a jdou dvě stě tři sta metrů k odpadkovému koši, nebo jen tak nasednou k někomu do auta, aby ho ten někdo hodil domů. Protože tady se věci jako vražda nebo únos jednoduše nedějí a řidič je přece známý chlápka, se kterým pracuje strýc. A tak dál.

Zato rampouch… Nebo lavina! Ve škole na nástěnce je dokonce brožura Jak se zachovat při lavině. Rady a doporučení. Hned vedle je brožura Jak se zachovat, když potkám divoké zvíře.

Všichni mě sice ubezpečují, že to se prostě nestane, protože divoká zvěř žije na druhé straně hor a od lidí si drží odstup. Ale… pro jistotu… Vážně jen pro jistotu, nikdy nevíš, tak si tu brožuru vem a pořádně si ji pročti, Kaspere. Jako ono se nic nestane, ale kdyby náááhodou.

Nejdřív jsem myslel, že si ze mě noví spolužáci střílí, než mi ji vnutila i třídní učitelka.

Hm.

Překvapivě z umrznutí tu nikdo strach nemá. Podle mě jsou na mráz tak zvyklí, že už ho ani nevnímají, nebo jsou perfektně připraveni.

Tak třeba spolužačka Elna nosí troje rukavice. Jedny látkové, ve kterých může psát na mobilu, nebo třeba zapnout bundu. Ve druhých, tlustějších palčácích, může něco držet nebo vzít a ty třetí jsou bezprstové, zateplené a nepromokavé návleky. Takže dokáže cokoliv a přitom nemusí mít holé ruce.

Smál jsem se, ale pak mi přišla esemeska a já musel vytáhnout ruce z kapes. A smála se ona.

Bože. Copak ty sibiřky nestačí? Jak hluboko ještě musím klesnout? K termoprádlu? K čepici? Ke třem rukavicím jako blázen?

Neříkám, že Elna blázen je, naopak, ale nikdy nežila ve městě, tak nedokáže poznat rozdíl.

Troje rukavice prostě NE. Čepice s bambulí NE. Termospodky NIKDY.

Chvíli jsem dneska telefonoval s kámošem z bývalé střední. Je to jen týden, ale mám dojem, že tam uběhl minimálně rok. Všechno se rychle mění, přeskupuje, rozchází a schází.

Zatímco tady se neděje nic.

Život ustrnul na místě.

Pár, který spolu chodí nejkratší dobu, se dal dohromady před rokem a půl. V NIKDE se lidé totiž nerozcházejí, protože je tu tak málo jiných možností, že raději zůstanou s totálním tupcem, jen aby nemuseli být sami. Takže tu vznikají páry NA DOŽIVOTÍ.

Říkal jsem o tom Jorgemu, což je typická hvězda školy, a ten chvíli vypadal, že bouchne vzteky, než nakonec přiznal, že je se svou dívkou sedm let. Což znamená od deseti!

Ublinknul jsem si při té představě do pusy.

Nemám nic proti monogamním vztahům, ani nejsem promiskuitní, ale kurva… Co z toho života tady lidé mají?

Z nudy a zoufalství jsem po škole zašel do hudebního kroužku. Ano, přesně tak se jmenuje, což je jak pro pětiletá děcka a navíc… Hudební kroužek? Co to jako znamená? Učí se tam hrát na hudební nástroje? Teorii? Zpěv? Sbor?

No tak evidentně od všeho trochu. Učitelka mi vysvětlila, že je kurz pro studenty, které prostě a jednoduše zajímá hudba. A protože mě prostě a jednoduše hudba fakt zajímá, zůstal jsem.

Aspoň ostatním konečně někdo pořádně vysvětlil dominantní septakord, ačkoliv jsem musel začít od úplného začátku, protože většina nevěděla, co je velká tercie. Takže jsem jim zadal za domácí úkol naučit se pár pojmů, a když zvládnou příští týden test, přesuneme se k obratům.

Nejde říct, že by to byl nejhůř strávený čas na světě, ale nejlépe taky ne. Na druhou stranu, mají tam docela slušnou kytaru, tak jsem si říkal, že bych se na ni mohl učit hrát. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že třetí nástroj bude rozhodně žesťový, třeba saxofon. O můj bože, hrát na saxofon musí být totální pecka. Ale na to bych v první řadě potřeboval peníze. Kytara je přece jen zadarmo.

Velké drámo v NIKDE.

Když jsem byl malý, chtěl jsem hrát na úplně všechny nástroje. Zahrál bych celý orchestr a ještě se dirigoval, kdyby to šlo. Ale rodiče jsem přemluvil jen ke klavíru, protože jeden hudební nástroj prý stačí. Tss. Když v mých dvanácti začal mít otec pocit, že jsem příliš zženštělý a klavír tomu jen napomáhá, přestal mi ho platit.

Naštěstí paní Morrisová, nejlepší učitelka na světě, mého otce nesnášela, mámu očividně ignorovala a mě milovala. Říkala mi malý mozartí génius a učila mě zadarmo. Na housle sice neuměla, ale sehnala mi jedny staré ve výprodeji a já mohl ve volných chvílích trénovat u ní doma podle videí na netu.

Když nad tím tak přemýšlím, měla docela svatou trpělivost.

Napsal jsem jí email, překvapivě dlouhý, ale paní Morrisová na zbytečná slova nikdy nebyla, takže jsem dostal velice stručnou odpověď. Přestaň žvanit a běž složit pořádnou sonátu pro smyčcový kvartet.

Jako to bych mohl, neříkám, že ne. Smyčcové kvartety mám rád, sonáty taky – třeba Měsíční – ale mám dojem, že moje úplně první skladba by měla být… speciální, zvláštní, osobitější.

Nevím, proč jsem se tolik upnul na Chopina a nocturno.

Je přece tolik jiných hudebních forem.

Sakra.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lucy
16. 1. 2021 0:36

Milujem tieto náhľady do Kasperovej hlavy.😍 aj napriek tomu, že Erik je hviezda, už o ňom Kasper toľko nehovorí, čo ma mrzí😒 ale tento diablik ešte určite niečo vymyslí. Testovať Erikove mädze musí byť zábavné, keďže je taký flegmatik. Páči sa mi, že napriek tomu, že je toto len jeden zápis, sme sa o Kasperovi dozvedeli plno vecí. Súhlasím s ním, hudba v Pánovi prsteňov je proste super. Dopriala by som mu tú gitaru a dúfam, že sa nikdy nebude musieť znížiť k tým termospodkom a nestretne divé zviera.😂 veľmi dobrá kapitola, ale to ako vždy.💛

Květa
17. 1. 2021 13:50

Něco mi říká, že bych to neměla číst s úsměvem, ale já si fakt nemůžu pomoct. Kasper je sice poměrně nešťastný, ale popisuje to tak barvitě, až je to prostě vtipný. Doufám, že mu to zůstane.

szabi
18. 1. 2021 9:28
Reply to  Květa

Milá Květo, to je v pohodě, klidně to čti s úsměvem. 🙂 Jsem ráda, že tě to baví. Děkuju za komentář.

Karolína
20. 1. 2021 15:27

Kasper neztrácí smysl pro humor a prostě baví 😄
… „Leham si na něj?“ Heej, kdy se to stalo a proč o tom nevíme? Tohle musela být zajímavá situace pro Erika 😁
Je super, že Kasper tak dobře zapadl, nadruhou, stranu, by bylo s podivem, kdyby ne 😍 Ten saxofon, by mi k němu seděl, ale jemu bude slušet klidně i kytara a po houslích ji zvláštně jak nic 😁

Karolína
22. 1. 2021 23:35
Reply to  szabi

Haha Kasper je mi v některých věcech dost podobný, taky jsem chtela hrát na hodně nástrojů, tam se ale naše podoba rozcházi, protože narozdil od něj nakonec pořádně neumím na žádný 😄