KASPERŮV PATNÁCTÝ ZÁPIS

Skrupule. Podle slovníku jde o pochyby, rozpaky či váhání.

Zajímavé.

Jakože vůbec.

Dneska je to třetí den, co jsem tady, zatímco Erik snowboardová superstar Peterson je kdovíkde a dělá kdovíco – teda vím přesně, kde je a taky docela určitě vím, co právě dělá, ale to pak nezní tak napínavě – takže je kdovíkde, dělá kdovíco, zatímco já jsem pořád tady.

Ne že by to kohokoliv zajímalo.

(Mimochodem včera přijela úklidová četa, nejdřív na mě koukali jak na zvířátko v zoo, ale po chvíli jsme si perfektně sedli. Astra a Felman jsou manželé už dvacet tři let, mají tři děti a firmu na úklid. Tráví spolu každou minutu každého dne a ano, občas si lezou na nervy, hlavně, když Felman neuklízí ponožky, nebo když je Astra až příliš panovačná, ale jsou spolu stále šťastní. Což bylo tak romantické, až mi z toho zjihlo srdce, takže jsem Astře pomohl všechny Erikovy svetry poskládat a uklidit. Taky jsem jí povykládal, proč jsem je vyházel, a Astra na to měla jednoznačný názor. Erik žárlil, proto se choval jako pizda! Neříkal jsem to? Hm? Astra jezdí uklízet do NIKDE už dvanáct let, zná tím pádem Erika od malička a nikdy, opravdu nikdy, prý nepůsobil tak šťastně, jako když jsem se přistěhoval. Jestli mi to udělalo radost? Jo, velkou. Je to pro mě mnohem lepší varianta, než kdyby mě nesnášel. Felman, což je mimochodem velký nadšenec do vážné hudby a velmi obdivuje Strausse, především jeho valčíky – zrovna poslouchám The Blue Danube Waltz – poté tvrdil, že po tolika letech manželství ví jednu věc, což jest… v některých věcech je lepší ustoupit, sklonit hlavu a říct promiň, miláčku. Že bych Erikovi napsal přímo tohle, to určitě ne, ale rozhodně mi to v mnoha věcech maličko pomohlo. Astra a Felman jsou fajn. Navíc mě pozvali na sobotní oběd. Nemůžu se dočkat, až odtud konečně vypadnu.)

Co jsem tím ale chtěl říct… Po jejich návštěvě jsem měl tendenci Erikovi napsat, ale teď zase nevím, protože mám před sebou další osamělou noc, takže jsem dost podrážděný. Zrovna mě nesmírně nasral polštář, který mě tlačil do zad, takže jsem ho vztekle zahodil.

První noc byla peklo, naprosto upřímně. Dokázal jsem ji přežít jenom proto, že vím, kde má Arne tajnou skrýš s whisky. Pokud se teda horní polici ve skříni dá říkat tajná skrýš. Navíc jsem měl hodně nahlas puštěnou hudbu, tancoval jsem a nekoukal do temných koutů, oken, zrcadel, neotáčel se, třikrát jsem zkontroloval, zda jsou doopravdy zamčené dveře, nevystrkoval končetiny z postele a hlavně, to především, jakmile jsem zavřel oči, už jsem je za nic na světě neotevřel. I kdybych slyšel hluk, bouchání, vytí, strašidelný křik… Tak je to totiž ve filmu vždycky. Člověk, který nevstane z postele a nejde se podívat, nikdy nezemře.

Jo, bezva, Kaspere, mysli teď na všechny horory, co jsi kdy viděl. Fakt peckovní nápad.

Druhou noc přijela matka s Arnem. Měli jsme společnou večeři, během které jsme se s mámou dvakrát pohádali – nejprve protože jsem melodramatický a poté kvůli vypité whisky, která jen tak mimochodem byla hrozně drahá a já jsem nezodpovědný flink a bla bla bla… Ale Arne byl ohledně toho docela v pohodě. Chvíli na tu flašku koukal, jako by se mu v mozku mezitím přeskládávaly jednotlivé kostičky, a jakmile zapadly na své místo, mávl nad tím jen rukou.

Řekl něco ve smyslu: No co. Kluk je mladý a trocha legrace mu neublíží.

No jasně. Hahaha. Tolik legrace, že jsem se musel opít, abych nechcípl strachy.

Bože, to mu vlezl chlad na mozek, až mu zamrzly obvody, nebo co jako?

Ale neřekl jsem nic. Takže po dvou hádkách jsem mohl po dobu třech řepných karbanátků a jednoho grilovaného květáků poslouchat ódy na Erika, který, A TEĎ POZOR, pilně trénuje a je ve výborné kondici, všichni trenéři z něj chčijí do sněhu oslavné ohňostroje a je jen otázkou času, kdy mu mezinárodní výbor postaví sochu na Everestu s nápisem Král hor.

Erik Král hor Peterson.

Jestli by další ožralá noc nebyla lepší.

Jestli by nebylo lepší stáhnout si nějaký fakt přepálený horor a večer na něj kouknout, abych pořádně potrénoval srdce, protože ho při dalších večeřích budu potřebovat vytrénované a odolné. Moje máma je horší než kdejaký medvěd zkřížený s horským monstrem.

Naštěstí dneska ráno odjeli (aniž by řekli buu) a já byl vlastně rád, protože je neskutečně úžasné být v tomhle obrovském domě sám. Užívám si to. Doopravdy.

Základem všeho je neustále něco dělat, aby představivost neměla čas pracovat. Takže jsem ráno vstal, posnídal Erikův čokoládový protein s malinami, pak ho málem vygrcal na trampolíně, kde jsem, myslím, dost zaválel, když jedna polovina těla chtěla skočit, ta druhá si tím nebyla tak úplně jistá, takže mi levá polovina těla vyletěla do vzduchu, druhá ji nedobrovolně následovala, já vykřikl a následně dopadl na bok jako pytel brambor a to mě znovu odmrštilo do vzduchu. Jestli to bylo sexy? No tak to každopádně.

Od té chvíle mě bolí rameno a hrdost. 

Pak jsem masturboval a zpíval ve sprše. Ne zároveň. Jedno po druhém, samozřejmě. Snědl zbytek karbanátků ze včerejší večeře, hrál na klavír, skládal, z čehož nakonec vyšla naprostá fraška, která skončila roztrhaná v koši a… POZOR. Poté jsem šel… ehm, ehm. BĚHAT. Ano. Já šel běhat. ŠEL JSEM BĚHAT. Ven!

Zní to celkem jednoduše, jakože no a co, Kaspere, nedělej z toho takovou vědu! Ale ve skutečnosti to byl docela adrenalin. Nikdy jsem netrpěl panickými ataky, ale s tím je konec. Stačilo jen vyjít před dům s pocitem, že jestli si zabouchnu klíče, tak umřu. Jestli JE ztratím. Jestli SE ztratím. Jestli uklouznu a zlomím si nohu. Blaaa, bla, bla… Můj mozek snad nikdy nebyl tak užvaněný jako dneska odpoledne, když jsem držel za kliku a měl zabouchnout.

Seš si jistý, že máš ty klíče, Kaspere?

No tak ne asi, jsem debil a nechrastí mi v kapse, ale na mozku.

Dokonce jsem s sebou neměl ani sluchátka, protože jsem měl strach, že bych poté neslyšel, jak za mnou někdo funí. Naštěstí za celou dobu k žádnému cizímu funění nedošlo, ani nebyla taková zima a vztek na svět mě nejspíš poháněl, takže jsem chvílemi vůbec nevnímal a najednou, fakt zčistajasna, jsem stál před cedulí. Zvládl jsem to celkem obstojně i nazpátek a cítil takový pocit zadostiučinění, až jsem chtěl vběhnout do Erikova pokoje, ukázat na něj prstem, zatancovat vítězný taneček, bez okolku mu nasolit, jak strašně moc dobrej jsem a možná ho i cvrnknout do nosu.

Jenže… Erik tady není.

Takže jsem podruhé otráveně odešel do sprchy a stejně otráveně si vyhonil. Nejhorší na tom všem bylo, pořád je, že jsem i během toho neustále myslel na Erika. Na ten jeho výraz, když mi oznamoval, že odjíždí na soustředění dřív. Na ten jeho výraz, když zjistil, že vím o jeho hluchotě. Na ten jeho výraz, když jsem mu vzal misku s jídlem. Na ten jeho výraz, když jsem hrál na klavír. Na TEN jeho výraz…

Ach bože, Eriku!

Ne, sakra. To jako nepopisuju, jak jsem se udělal, bože. Jen vzdychám, jakože teď, zatímco to píšu, protože jsem v myšlenkách zase došel k tomu, jak moc mě naštval a jak na mě byl neprávem zlý.

Jo. Teď, navzdory tomu, co říkala Astra, jsem přesvědčený, že by měl napsat on mně. Odprosit se. Vždyť jsem dneska přes dvě hodiny skypoval s lektorem znakovky, jak pako jsem mu vysvětloval, že ten tupohlavý hluchoň měl důležitější věci na práci než studovat jazyk, který mu později pomůže komunikovat.

Mimochodem. Lektor říkal, že jsem docela talentovaný a mám i nadání na odezírání ze rtů. HA.

Jestli si ale Erik myslí, že to s ním vzdám, i když se chová jako žárlivá pizda, tak ne, ne, tohle mu neodpustím. I kdyby neměl tendence ze sebe vysolit řádnou omluvu, tak mi v nejmenším nedělá problém ho celý den ignorovat a večer ho chytnou za nohu a dotáhnout ho k učebnicím, hodinu do něj soukat znak po znaku a poté ho zase úspěšně ignorovat. V tomhle zůstanu absolutně neoblomný.

A stejně neoblomný zůstanu i ohledně toho, že mu nenapíšu!

Tohle všechno je debilní a hloupé. Obzvlášť, pokud šlo o to, že jsem odjel. Pitomec.

Stejně jsem celou dobu myslel na něj. Na to, až budu zpátky a půjdeme spolu zase běhat a já mu povykládám, jak jsem zvládl v autobuse nezvracet a třeba ho přemluvím na koncert ke konci října, což by z mojí strany byla jen zástěrka, jelikož ho ve skutečnosti chci seznámit s jedním hluchým pánem, kterého jsem poznal v podpůrné skupině na fb.

Hrozně moc jsem mu to chtěl říct (o tom koncertu, protože kdybych se vytasil s pravdou, schválně by běžel rychleji nebo předstíral, že neslyší). Stejně jako jsem chtěl, aby potom vařil, zatímco bych seděl na lince a nadával, že vaří absolutní blafy, říkal tohle je ředkev a on ne, to je petržel a já brambor a on batát, jak to že nerozeznáš batát od brambor?

Vždycky při tom legračně krčí nos.

Tohle všechno mám moc rád. Takže jestli o to přijdu kvůli jednomu sexu, navíc docela normálnímu sexu, nic super extra, budu fakt naštvaný. Bože, kdyby mi dal příležitost, vysvětlil bych mu, že i tak je pro mě nejdůležitější člověk na světě a že vím, jak moc se o mě stará.

Vím, že přese mě přehazuje deku, když usnu na gauči. A vím, že mě nevzbudí, i když mám přes něj přehozené nohy a on má podle plánu dávno trénovat. Vím, že poslední dobou častěji vaří zeleninu na pánvi, protože pečenou v troubě, nebo nedej bože dušenou, nemůžu ani cítit.

Takže ano, doopravdy vím, že toho pro mě dělá hodně, ale já pro něj taky!

Navíc… musí mě mít alespoň trochu rád, ne?

Do háje, Eriku. Proč nemůžeš být alespoň trochu míň takový ňouma a občas se mnou mluvit narovinu? Nebo třeba napsat?

Proč ještě jako nenapsal?

Blbec. Taková scéna kvůli ničemu!

Šel jsem k němu do pokoje a rozházel mu svetry po zemi. Nezaslouží si, abych kvůli němu vracel Vesmír do rovnováhy, když evidentně nemá zájem napravovat ten můj. Takže tak. Astra s Felmanem už mají do konce týdne volno, Erik má přijet podle plánu ve středu, takže ho bude čekat hezké přivítání.

Jestli se teda pan Peterson uráčí ve středu vrátit. Třeba by mohl v tom svém ledovém mozečku dojít k názoru, že ho doopravdy ruším a odstěhovat se do střediska. Nebo by společně s Arnem a mojí matkou mohli dojít k názoru, že najdou úplně jiný barák, ještě dál v horách, schválně mi opomenou o tom říct a hola hej… Konečně budou mít tu svoji dokonalou rodinu, kterou jim nebude narušovat žádný teatrální, melodramatický, hlučný a otravný buzerant.

Teď mám chuť mu napsat, ať jde třeba do prdele, že ho nepotřebuju, ale stejně to neudělám, protože NEBUDU TEN PRVNÍ. NEBUDU.

Nepotřebuju ho. Jestli on nepotřebuje mě, já nepotřebuju jeho.

Tečka.

Sedím v pracovně na parapetu a koukám, jak postupně zapadá sluce. Začíná mi být trochu nevolno z toho, že tu za chvíli bude zase tma. Mám na sobě Erikův modrý svetr s vločkami. Přiznávám, že jsem si ho oblékl jenom z chvilkové slabosti a sentimentu, a teď bych ho ze sebe nejraději serval, jenže pak by mi byla zima a já nechci jít k sobě do pokoje pro mikinu, protože je tam ten jeden tmavý kout a… Ne, nevím. Sakra. Ten svetr si nechám. Hezky voní.

Musím říct Astře, že používá dobrou aviváž.

Tak jsem Erikovi napsal. No a co.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
11. 2. 2021 12:20

Hádejte, jaký je dnes den? Ano, čtvrtek! ČTVRTEK!!!! Nemůžu se dočkat 17.00. Asi je to vůči Kasperovi nefér, ale vždyť víte, Erika dokonalého Petersona, není nikdy dost! A vůbec, od kdy si ho Kasper „nad Erikem“ jen tak, bez vyšilování!, honí???

MaCecha
11. 2. 2021 15:35
Reply to  MaCecha

Jo a ještě jsem zapomněla! Co to jako mělo -sakra- být s tím BĚHEM???

Karolína
11. 2. 2021 14:03
Reply to  MaCecha

A vis co je nejhorší, že já včera měla celý den v hlavně, že je čtvrtek! Tu hroznou pravdu jsem to az v 17:02, kdy jsem nedočkavě vlezla sem a ono NIC! 😅 To zklamání bylo sileny 😂

MaCecha
11. 2. 2021 14:39
Reply to  Karolína

Tak to muselo být kruté, fuj.
Řešení vidím v aktualizaci na Erika KAŽDÝ DEN Petersona. Holky Pospíšilky by měly koneckonců dělat svému jménu čest, no ne? 😉

Káča
11. 2. 2021 17:40
Reply to  MaCecha

Tak teď jsem se fakt nahlas zasmála. :))) V téhle knize pro holky autorky rozhodně neplatí nomen omen! Zatím.

Káča
11. 2. 2021 17:41

A co teprve batát versus banán???
U dnešního zápisu jsem se fakt zasmála. Díky, Kaspere. 🙂

Květa
11. 2. 2021 19:59

„Zamrzlý obvody…“ To je top! 😀
Tak ne, tahle kapitola je narvaná excelentními hláškami, které si zaslouží síň slávy! 😀

A teď z trochu jiného soudku… Vážně je možný, že jim to ještě nedošlo… ? Vždyť tenhle zápis byl naprosto jasný.

Lucienkaaa
9. 5. 2021 23:17

Poslední věta mě zabila 🤣 Jo a taky jsem se rozněžnila nad představou Kaspera v Erikově svetru, awwww 🥰