Sníh s příchodem léta roztál.

Erik přeskakoval blátivou kaluž, aby se rozehřál, a když ho to omrzelo, prostě jenom stál a sledoval vzdálené vrcholky hor. Měl na sobě běžeckou mikinu a čepici, protože ani slabé sluneční paprsky nemohly zabránit tomu, aby mu po deseti kilometrech mrzly uši. Tréninkový plán hlásal začátek běhu na devět patnáct a Erik pocitově odhadoval, že už je po půl desáté – ale hodinky pro jistotu nekontroloval. Cítil zvláštní klid a mír, navzdory tomu, co mělo přijít. Kdo měl přijít.

Když spolu běželi poprvé, nedokázal myslet na výkon, ani na svět kolem. Periferně pořád sledoval Kaspera, který běžel rychlostí šneka a hlasitě přitom trpěl. Vzal si to nejnevhodnější oblečení, které našel, ale Erik ho na to neupozorňoval, možná trochu zbaběle, ve snaze vyhnout se dalším nadávkám a brblání.

Navíc trenér vždycky říkal, že se člověku nic tolik nevštípí, jako když si to vyzkouší na vlastní kůži.

Znovu přeskočil kaluž, protože nečinně stát taky nepomáhalo. Začal si zvykat, že život s Kasperem plyne ve zvláštním kasperovském tempu, zcela uzpůsobeném momentálnímu rozpoložení. A musel uznat, že ho překvapilo, když se k němu Kasper po prvním běhu rozhodl přidat znovu.

Přemýšlel, jak dlouho mu to vydrží. Tři běhy, čtyři, potom ho přepadne melancholie, sní křupky, a zavrtá se na sedačku pod deku. Mimoděk se usmál. Chtěl s ním běhat, navzdory tomu, že z toho byl nervózní. Chtěl s ním prožít úplně všechno a věděl, že by to dokázal, pečoval by o jeho štěstí a staral se. Vždyť v čem by se to lišilo od toho, co spolu prožívali teď?

Přeskočil kaluž snožmo.

Lišilo by se to v dotýkání. V tom, že by Kasper neustále nepřipomínal, jak moc nenávidí všechno, co se týká hor, takže i samotného Erika.

Dveře se konečně otevřely a jeho to vytrhlo ze zamyšlení, stejně jako následné bouchnutí.

Kasper na něj mávl a na chvíli si zastínil oči před sluncem. Trochu se přitom šklebil a modré vlasy měl rozcuchané, jinak mu to ohromně slušelo. Měl na sobě černé sportovní kalhoty a tmavě modrou mikinu. „Tak co?“ rozpřáhl ruce. „Pane dokonalý. Je to takhle v pořádku? Nebo zmrznu, popřípadě mi bude příšerné horko?“

Takže se od posledního běhu poučil.

„Vzal sis moje kalhoty?“ zeptal se Erik klidně.

„Řeknu to takhle. Chtěl jsem jít do obchoďáku, ale tvůj pokoj byl blíž. Sluší mi? Nemám v nich velkej zadek?“ Otočil se k Erikovi zády a čekal.

Erik na ten zadek chvíli koukal. „Sluší ti,“ odpověděl, a tentokrát to neznělo tak klidně, jak původně zamýšlel, ačkoli Kasper pravděpodobně nic nepoznal. Co se Erikových citů týkalo, Kasper vlastně nikdy nic nepoznal. „Můžeš si je klidně nechat, jestli chceš. Dám ti i nějaká funkční trika a mikiny. Je to v pohodě, mám toho hodně.“

Moc netušil, co dalšího dodat, proto znovu přeskočil kaluž. Už ho pomalu začínala štvát.

„Se furt nevychloubej, že máš milion sportovního oblečení,“ odpálkoval ho Kasper. „To taky není nic záviděníhodného. Co bys udělal, kdyby se ti některé svetry ze skříně prostě ztratily? Jakože… puf a byly by pryč. Všiml by sis? Nebo bys absolutně netušil, protože jich máš tolik, že je ti to jedno? Hm? To je otázka, která mě teď zajímá. A taky mám tvoje ponožky.“

„Máš i moje trenky?“

„Myslíš ty modré?“

Na to neměl co říct, protože samozřejmě vlastnil modré trenky, a krom modrých ještě bílé, černé, modré a šedé boxerky, a nevěděl, proč si začal v duchu vyjmenovávat barvy. Každopádně nepohlédl Kasperovi na rozkrok, což považoval za svoji osobní výhru.

Teď už měl zpoždění bezmála půl hodiny, pocitově, ačkoli ho pocity poslední dobou hodně zrazovaly. „Eeeh, kdyby mi zmizely svetry, asi bych si všimnul. Jak je nosím často, máme spolu pouto.“ Rozeběhl se pomalým poklusem po cestě, ale pak si uvědomil, že neběží sám. Proto, nakolik to bylo nemožné, ještě víc zpomalil.

Chvílemi měl pocit, že běží na místě, ale Kasper jeho snahu očividně ocenil, protože otráveně vzdychl a šnečím tempem se k němu přidal.

Asi sto metrů zvládli mlčky, což bylo mnohem víc než Kasper vydržel posledně. Potom vypálil: „Na co myslíš?“

Erika pobavila představa, že by mu to doopravdy řekl. Nebo ho políbil. Radši se několikrát zhluboka nadechl jarního vzduchu – léto v horách víc nabídnout nedokázalo – a zvolil bezpečně nudnou odpověď: „Přemýšlel jsem, jak si rozdělím trasu. Rád bych uběhl čtrnáct kilometrů, ale nevím, kolik zvládneš ty, navíc by ses neměl přetěžovat, když běžíš teprve podruhé. Možná bych tě pak mohl doprovodit domů a běžet nazpátek.“

„Bože, ty seš ale arogantní bráška!“ Tím bráškou ho týral neustále. „No vážně, já se těm spolužákům nedivím. Nebýt tak hodnej, tak tě kopnu do zadku. Nemůžeš pořád říkat, jak seš lepší než ostatní. To tě nikdo nenaučil? A vůbec… Čtrnáct kilometrů…Není to málo? Co třeba dvacet jedna? Jako půlmaratón. Aby sis večer řekl: Jo, dneska byl dobrý den, uběhl jsem půlmaratón, jsem fakt dobrej. Čtrnáct je k ničemu. Už nemůžu.“ Poslední větou plynule navázal na ty předchozí a nahlas zafuněl. Modré vlasy měl na bocích zpocené, ale stejně to bylo sexy.

„To je z toho, že hodně mluvíš,“ usmál se Erik. Běžel teď pozpátku pár kroků před Kasperem, aby si ho mohl prohlédnout. „Pak se nemůžeš soustředit na dech. Možná hodně plýtváš energií na slovo arogantní.“ Schválně předstíral, že o tom uvažuje. A při běhu trochu zaklonil hlavu a sledoval modré nebe.

Věřil, že v tomhle případě spadnout nemůže. To už by byla příliš velká ironie.

Kasper mu věnoval naštvaný pohled a pevně semkl rty k sobě, což značilo, že se hodně přemáhá, aby nic neřekl. Vydržel to celých pět vteřin, ale pak ta krásná pusa štěkla: „Fajn, tak já budu držet držku a dýchat. Vidíš? Dýchám.“

Zase spolu srovnali krok a Erik běžel po jeho boku. Aby se vyhnul jedné z obzvlášť velkých kaluží, natiskl se tak blízko, až cítil teplo Kasperova těla. Na okamžik sklopil pohled a sledoval, jak se mu svaly na nohách při každém došlapu napínají.

Kasper totiž vůbec nebyl tlustý, v tom byl ten fór.

Cesta se svažovala dolů k zatáčce a za celou dobu nepotkali ani jedno auto. Jen oni dva a zelená úpatí hor. Pro Erika bylo doopravdy zvláštní tohle všechno s někým sdílet. Bylo v tom něco krásného a taky hrozivého, jako by mu odteď vždycky, když s ním Kasper nepoběží, mělo něco chybět. Druhé kroky. Druhý dech.

„Kde je ta blbá cedule?!“ zachraptěl Kasper. „Kde je?!“

„Za zatáčkou. Teď jsme na nějakých osmi stech metrech.“

„Do prdele, já to musím dát. Jasné? I kdybys mě tam měl dotáhnout. Já to musím dát. Říkej něco!“ Ačkoli se to zdálo nemožné, Kasper zpomaloval, a přitom pořád běžel. Pravděpodobně tak popíral přírodní zákony. Modré vlasy měl teď rozcuchané do všech stran a tváře zčervenalé námahou.

„Přece nemusíš naplnit nějaký plán,“ namítl Erik. „Běhej tak, aby tě to bavilo.“ Od doby, kdy spolu jeli poprvé autobusem, věděl, že konverzace pomáhá, navíc ho trápila jedna otázka, takže… se nadechl. „Připadám ti arogantní?“

Odpověď přišla rychleji, než čekal a nezněla zrovna přívětivě. „JÁ UŽ NEMŮŽU! Říkej něco!“

„Jednou jsem narazil do stromku,“ poslechl Erik okamžitě, aniž by se nad tím zamyslel. Možná, že Kasper na jeho aroganci změní názor, jakmile se s ním podělí o všechny pády a nemožnosti.

„A dál?“

Samozřejmě, v hnědých očích se objevil zájem. Erik plynule navázal: „Bylo mi asi deset. Šli jsme se školou na sjezdovku a už tenkrát jsem popravdě neměl moc kamarádů, takže mě napadlo, že na ně možná budu moct udělat dojem skrze to, co umím. Jenomže tenkrát byl mráz, sjezdovka připomínala krustu ledu a já byl nervózní. A podél sjezdovky sázeli stromky, do jednoho jsem vjel. Všichni se smáli, takže myslím, že mě ten den doopravdy brali, jenomže pak jsem začal vyhrávat zlato a moje reputace se zhoršila.“ Mlel, co ho napadlo, a cedule byla čím dál blíž. „Mám rád červenou řepu. Vím, že ji moc lidí nemusí, ale podle mě je to zdravá kořenová zelenina a měl bys jí dát šanci, je v ní spousta vita- zvládl jsi to!“ Zastavil pár kroků za cedulí a usmál se.

Kasper se na ceduli zhroutil, čelo opřel o kovovou tyč. Potom v předklonu nahlas oddechoval, aby vzápětí vyskočil a zakřičel: „Jo! Kurva jo! Jsem nejlepší!“ I hory si to myslely a vracely mu nejlepší zpátky. „Dokázal jsem to! Já to dokázal!“ V podstatě padl Erikovi kolem krku a pevně ho objal.

Objímal ho často, ale stejně mu tím pokaždé vyrazil dech.

Tiskli se k sobě, Erik ho držel kolem pasu a cítil, jak se mu do každé části těla vlévá horkost, za což rozhodně nemohl právě zdolaný kilometr, ani těch třináct, které měly následovat. Otřel se, spíš omylem, o Kasperovu tvář.

Vnímal, jak se Kasperův dech zklidňuje a že ho trochu lechtá u ucha. Po nějaké době se odtáhli, ale pořád stáli dost blízko na to, aby Erika napadalo tisíc myšlenek, přičemž ta nejhlasitější byla: co kdybych ho políbil? No vážně, co kdybych ho políbil?

 Pohlédl mu na rty, pak zpátky do očí a setkal se s jeho pohledem. Měl pocit, že tohle je ten moment, kdy musí svět zákonitě skončit. Vzduch kolem elektrizoval.

A pak Kasper ukročil a rozhlédl se kolem. Ruce dal v bok. „A teď vážně. Jak se dostanu zpátky domů?“ Zněl úplně normálně, nejspíš si nic z toho, co Erik prožíval, neuvědomil. Necítil napětí. Proč taky ano, když byli sourozenci.

„Možná to rovnou natáhnu na těch čtrnáct, jestli se zvládneš vrátit sám,“ prohodil Erik pečlivě neutrálně a zkontroloval přitom hodinky. „Pokud nemáš strach, nebo si nechceš povídat.“

„Haha. Tak to ani náhodou. Běžíš se mnou zpátky. Běh je běh a je jedno, jestli poběžíš tam a zpátky třeba stokrát, abys měl těch svých čtrnáct kilometrů a mohl si to odfajfknout. Jsem mladší, to znamená, že se o mě musíš postarat. A v případě nouze vzít na záda. A jestli mě teď a tady necháš, nikdy ti to neodpustím. A ty víš, že nechceš, abych byl protivnej…“

„Dobře dobře!“ zarazil ho Erik. „Poběžím s tebou. Samozřejmě. Nechci přece, aby ses ztratil.“ Uvnitř šílel. Z toho, že si Kasper absolutně nic neuvědomoval. Z toho, že se neodvážil nic udělat. Z toho, že o tom vůbec přemýšlel, protože tím přece mohl všechno definitivně posrat!

„Přesně. Moje řeč,“ reagoval Kasper na nevyřčenou myšlenku a rozeběhl se, tentokrát ještě pomaleji. V blátě za sebou zanechával otisky podrážek. Erik v jeho běžeckých botách teprve teď poznal jedny z těch svých. „Takže… Červená řepa?“

Málem zapomněl, že o ní při cestě k ceduli mluvil. „Jo. Máš ji rád?“

„Nevím.“ Kasper zamyšleně nakrčil čelo. „To byla ta červená majda včera u večeře?“

„Včera jsme měli rajčatovou omáčku a celozrnné těstoviny. Ale předevčírem byla řepa v pečených bramborách, pamatuješ? Řekl jsi, žes měl chuť hodit ji na Karen.“

Společné večeře se zřídka obešly bez nějaké vyhrocené debaty. Kasper s matkou neuměl mluvit a ona neuměla mluvit s ním. A Erika unavovalo odpovídat na tátovy dotazy ohledně tréninku a předstírat, že v místnosti není ukrutné dusno, které nemá s pečenou zeleninou nic společného.

Miloval večery, kdy mu pípla esemeska od táty, že zůstávají ve středisku.

„Ajo, pamatuju,“ řekl Kasper nadšeně, když si vybavil řepu. „Tak to byl hnus.“ Zatvářil se znechuceně. „Seš fakt divnej.“

Bylo těžké běžet s Kasperem, ale ještě těžší bylo běžet bez něj, přesně jak Erik předpokládal. Když ho doprovodil domů a vydal se na cestu za svými zbylými dvanácti kilometry, měl pocit, že má úplně těžké nohy. A šlápl do kaluže, takže došel k názoru, že některým věcem prostě není možné uniknout.

Čekal, že se mu uleví, až ho mezi sebou přivítají hory a ozvěnou mu bude jenom jeho vlastní dech. Ale celou dobu spěchal, aby byl co nejdřív doma.

***

Rychle na sebe natáhl jeden ze svetrů a zarazil se. Přelétl komínek pohledem, aby zkontroloval, že ani jeden z nich nechybí. Nemyslel si, že by mu je Kasper vyhodil – za tu dobu, co se nastěhoval, padla ohledně svetrů celá řada výhrůžek a nikdy je nerozstříhal, nespálil, nezahrabal na zahradě… Ale jistota byla jistota.

Měl pocit, že jsou všechny, takže skříň zase zavřel. Dokonce odolal pokušení zjistit, zda má v šuplíku všechny modré trenky.

Prohrábl si mokré vlasy a vypadl z pokoje.

Kaspera našel v obýváku na sedačce, oblečeného v šedé mikině a značkových teplácích, jako kdyby se někam chystal. Třeba na přehlídkové molo. Bosé nohy měl natažené na konferenčním stolku, hned vedle dvou hrnků, učebnice a nabíječky na mobil. Dokonce se během Erikových dvanácti kilometrů stačil namalovat.

Zrovna ve vzduchu třepal rukama, když Erik vešel dovnitř. Nehty měl natřené bílou barvou. „Víš, že nejdražší hudební nástroj na světě byly housle Stardivarius, které se v roce 2011 prodaly za necelých šestnáct milionů dolarů?!“ oznámil vzrušeně.

To Erik nevěděl, a už vůbec nevěděl, jak by to vědět mohl. Byl ale stoprocentně odhodlaný pokusit se to doučit, kdyby Kasper chtěl. Vzdychl a zakroutil hlavou.

„Bolí mě nohy.“

Došel k lednici a otevřel ji, znovu bez odpovědi. Tušil, že se to od něj neočekává. Kasper totiž rád měnil témata, skákal od jedné věci k druhé, dělil se o myšlenky. A pokud mu někdy chyběla reakce, prostě si o ni řekl.

„Co bude na oběd? Doufám, že ne řepa. Dal bych si něco… No vlastně cokoliv, v čem není řepa, brokolice a takové to zelené, co nevím, co bylo, ale krájels to na takové měsíčky.“

„Hm,“ souhlasil Erik. „A co by sis dal?“ Vlasy mu začínaly trochu neuspořádaně schnout, tak si je prohrábl a pohledem těkal mezi Kasperem a lednicí.

„Hranolky,“ odpověděl Kasper okamžitě. Zamířil k Erikovi a vyskočil na bar, což bylo podle všeho jedno z jeho oblíbených míst. „Máme hranolky? Neodpovídej.“ Zvedl ukazováček. „Jen bys mi vrazil dýku do srdce. Tak nevím. Mám rád… Polévku?“

„Můžu udělat hranolky v troubě. Myslím, že brambory ještě máme. A k nim nějakou omáčku a tofu se zeleninou, kdybys chtěl. Nebo teda zeleninovou polévku, ale to bude trvat delší dobu.“ Omluvně se usmál, jako kdyby byla jeho vina, že se vývary vaří tak dlouho. Zároveň s tím mu na mysl vytanula myšlenka, že tenhle způsob uvažování rozhodně není zdravý. A Kasper měl nádherné oči. A uhrančivý pohled. A rozhodně to nebylo zdravé. „Táta pojede o víkendu nakoupit,“ zadrmolil Erik, „tak si můžeš říct, co bys chtěl a on to… On to sežene v té zdravější variantě.“

Kasper sebou praštil na bar, všelijak se na něm poskládal a nasadil umučený výraz. „Tak asi ty hrancle.“ Počkal, než Erik opláchne brambory a nadhodil: „Neštve tě někdy tvůj otec?“

„Jak to myslíš?“ Věděl, jak to myslí, nebo alespoň tušil, ale potřeboval sám sobě dopřát několik dalších vteřin, kdy se mohl rozhodnout, co všechno chce Kasperovi vlastně říct. Umyl tři další brambory. Došel k tomu, že krom toho největšího tabu, kterým jsou jeho vlastní city, může říct úplně všechno. A sdílet. Protože ho miluje.

Jedna z brambor mu vypadla s hlasitým šplouchnutím do misky s vodou.

„Já vím, že jezdění miluješ,“ pokračoval Kasper, „a je to tvůj život, ale neštve tě to někdy? Že tě bere jen jako profesionálního sportovce? Nikdy jsem vás neviděl, že byste řešili normální věci nebo spolu trávili čas. Tak mě jen napadlo, jestli si někdy neříkáš, že bys chtěl, aby to mezi vámi bylo jiné.“

„Nemyslím, že mě bere jen jako profesionálního sportovce, a ani bych nechtěl, aby se najednou začal chovat jinak. Víc jako táta.“ Míň jako další trenér. „Asi by to pro mě bylo jiné, kdybych to, co dělám, neměl rád. Možná bych se někdy i zlobil, což…“ Vypnul vodu a zády se opřel o linku. Pohlédl Kasperovi do očí. „Víš co, někdy se zlobím a štve mě, že nedokáže řešit nic jiného. Na druhou stranu ale ani nechci, aby řešil něco jiného a ptal se na mě, totiž na můj osobní život. Nikdy jsem ho neprosil, aby dělal věci jinak. Myslím, že to, jaký je, je jeho přirozenost, že by se jinak musel snažit, a to nechci. Mám rád, když jsou lidi opravdoví, třeba jako ty.“ Ze skříně vytáhl prkénko. Začal krájet brambory tak, aby tvarem připomínaly hranolky, a házel je na plech.

„Něco ti řeknu,“ promluvil Kasper klidně. „Za život jsem potkal strašnou spoustu lidí. Vážně hodně, protože jsem se vždycky chtěl s každým kamarádit, ale neznám na světě nikoho tak disciplinovaného, jako jsi ty. Vážně. Někdy mě tím strašně štveš, víš. A někdy ti to šíleně závidím, protože kdybych byl alespoň trochu jako ty, mohl jsem být… Hodně daleko.“ Zasmál a na chvíli pohlédl k oknu, kterým dovnitř svítilo slunce.

„Já si myslím, že by ses měl přijmout. Jsi trochu chaotik, ale máš obrovský talent… A vlastně v tom není ale. Jak jsem řekl, že mám rád, když jsou lidi opravdoví, tak neznám nikoho opravdovějšího, než jsi ty.“

„Ty moc lidí neznáš, Eriku. Tak nevím, jestli to mám brát jako kompliment.“ Nepoužil posměšný tón, nicméně působil trochu pobaveně. Sledoval, jak Erik zápasí s bramborami.

„A jak bys to chtěl jinak brát?“

Zdálo se, že nad tím Kasper přemýšlí, ale nakonec pokrčil rameny a nechal to bez odpovědi.

„Táta špatně snášel, když ho máma opustila. Ne že by jí dal na výběr.“ Erik to řekl mimochodem, jen tak, ani se mu netřásl hlas. Spousta věcí, které se staly, pro něj zpětně byly konstatování. Možná, že se jednou bude schopný postavit stejným způsobem ke vztahu s Kasperem. Prostě svoje city konstatovat, oznámit. Během nějaké šíleně nezajímavé chvíle, třeba když budou sledovat film a jíst.

Televize poběží dál a Kasper nepřestane přežvykovat.

„Proč ho opustila?“

„Nesnášela to tady. Zimu, hory, samotu. Je ti v něčem podobná.“ Tomu se zasmál, protože mu připadalo absurdní, že se ocitl v podobné situaci jako táta. Až na to, že máma se rozvedla, což obnášelo spoustu papírování. Na rozdíl od ní Kasper posbírá svoje věci a vypadne hned, jakmile mu bude osmnáct. „A táta mámu miloval, ale zároveň se toho snu nedokázal vzdát. Když pak viděl, že mám talent na snowboard, našel v tom trochu omluvu pro sebe a pro to, že chtěl zůstat. Rozešli se v dobrém. Možná jsem měl někdy pocit, že se musím hodně snažit, abych mu to vynahradil.” Dostával se na tenký led, protože chtěl dodat, že od chvíle, co Kasper přijel, takový pocit neměl, ale to by vzbudilo spoustu otázek. Jako třeba proč. A odpověď by byla: Protože mám plnou hlavu tebe.

Z lednice vytáhl tofu a zeleninu. „Tohle jsem nikdy nikomu neřekl, takže kdybys to chtěl prodat do novin, bude z toho trhák.“

„No tak ještě že jsem si to nahrával.“ Kasper se protáhl a věnoval mu jeden ze svých krásných úsměvů. „Bráchu bych nikdy nepodrazil.“

Erika napadlo vzít jedno z těch velkých masitých rajčat a rozmáznout mu ho o hlavu. Slovo brácha bylo jako studená sprcha. „Jistěže ne. Co tvoji rodiče? Byl tvůj vztah s Karen vždycky tak napjatý?“

„Ptáš se, protože máš pocit, že musíš, když jsem se ptal já, nebo protože tě to vážně zajímá?“

„Zajímá.“

„Dobře, v tom případě… Náš vztah nikdy nebyl ideální, ale od rozvodu je to ještě horší. Myslí, že je to moje vina. A možná má pravdu, možná ne. Těžko říct.“ Kasper zněl smířeně, ale stejně v tom bylo něco zvláštně smutného.

Erik krájel rajčata na malé titěrné kousky, protože Kasper neměl rád měsíčky. Podobným způsobem krájel i tofu a všechno házel na pánev. Bylo na něm ale vidět, že pozorně poslouchá. „Jak by to mohla být tvoje vina?“

Pro Kaspera to byl nejspíš bratrský moment, ale Erik to, byť se tomu bránil, vnímal jako posun ve vztahu. Vztahu.

„To je tak komplikované, že ani nevím, jestli má cenu ti to vykládat. Má cenu ti to vykládat?“

„Spěcháš někam?“ Pohlédl k oknu a přimhouřil oči před slunkem. Tuhle otázku zvolil úmyslně, protože Kasper často a s oblibou říkal, že se v tom domě zastavil čas, že se nudí, že tam zhebne, a tak.

I teď se zatvářil kysele. „No jo, máš pravdu. Dobře. Hele, moje máma byla do mého otce šíleně zamilovaná. Vždycky říkala, že byl její pravá láska a já se jí nedivím, protože můj otec je fakt něco. Má v sobě takovou zvláštní auru, jakože hrozně chceš, aby tě měl rád, aby si tě všímal.“ To Erik nepotřeboval vysvětlit. Plně chápal, kdo tu auru zdědil. „Dokáže být neuvěřitelně okouzlující. A do mých deseti let byl náš život dokonalý. Byl moc dobrý táta. Naučil mě jezdit na kole, plavat, hrát hokej, chodil na každou školní besídku… Jenže jak jsem dospíval, začínal mít dojem, že jsem příliš… zženštilý. A když mi bylo třináct, řekl mi, že jsem gay a že s tím musím přestat. Moje máma se mě zastala, což vedlo k hádkám a nakonec k rozvodu. Nejdřív jsem byl mámě vděčný, strašně moc, ale ona mi pak jednou vyčetla, že je to moje chyba, že jsem se měl alespoň snažit s tím přestat. Asi to tak nemyslela, ale mezi námi už to pak nikdy nebylo stejné. Nechci jí to odpustit a ona zas nechce odpustit mně.“

Erik povytáhl obočí. Nebyl si jistý, jestli náhodou špatně neslyšel, ale jeho postupující hluchota takhle nefungovala. „Přestat s tím být gay?“ zopakoval pro jistotu.

„No jo.“

„To je na hovno.“ Nemluvil sprostě moc často, alespoň ne nahlas, ale teď ho nic lepšího nenapadlo. Představil si sám sebe, jak říká tátovi, že je gay, ale že se rozhodl s tím přestat. Jako kdyby šlo o nějaký druh pozérství, nebo nepochopitelnou zálibu, která se dá přirovnat k nošení kostkované šály. V létě. Lepší příklad ho nenapadl.

Ale do prdele. Žádný člověk na světě nemohl jen tak změnit svoji orientaci.

Kasper v nevědomé reakci na jeho myšlenky přikývl. „Táta se mnou pro jistotu nemluví. Když mu volám, nikdy mi to nevezme. Vždycky pak jen napíše esemesku, že má jednání.“

„A proč mu voláš?“

„Protože… Já nevím. Chtěl bych, aby mě měl rád?“ Nekonstatoval to, zeptal se, takže si tím nejspíš sám nebyl jistý.

„Podle toho, co říkáš, si tě nezaslouží,“ promluvil Erik měkce. „A jak jsem řekl já, jsi ten nejopravdovější člověk. Na světě je spousta lidí, kteří by dali nevím co za to, aby s tebou byli. Tvůj táta si jednou třeba uvědomí, jak hloupě se choval, když chtěl, abys byl někdo jiný.“

„Dík, že to říkáš.“ Kasper seskočil z baru, stoupl si vedle Erika a trochu do něj šťouchl ramenem. Sebral vařečku a promíchal zeleninu, pak se sklonil a při pohledu do trouby nakrčil nos. „Těm špalkům říkáš hranolky?“

„Mohls pomoct s krájením!“ Stejně jako včera, předevčírem anebo ve všechny ostatní dny.

„Ha. Nejopravdovější člověk na světě nemá krájení rád.“

„Jsi arogantní,“ oznámil Erik šokovaně. „Věř mi, to já poznám.“ Usmíval se, stál blízko a cítil vůni Kasperovy kolínské. A strašně si přál, aby Kasper prohlédl jeho nervozitu a rozpaky, aby dokázal rozklíčovat, co všechno k němu Erik cítí. Přál si to úplně stejně, jako si to nepřál.

Zhluboka se nadechl a z lednice vytáhl kečup.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
4. 2. 2021 18:45

Holky, vy jste ukrutnice… ale je to krása. Miluju, jak píšete. Těším se na pondělí (jo, tohle vy s lidmi děláte. Těší se na pondělí. Na PONDĚLÍ!!!)

Karolína
6. 2. 2021 12:53
Reply to  MaCecha

Jooo přesně to by melo byt trestné! Ja si každý čtvrtek rikam, ze doufám že ten víkend rychle uteče a pak se zarazim a uvědomím se jak se rouham! 😂

Květa
4. 2. 2021 22:04
Reply to  MaCecha

Naprosto s tebou souhlasím!!😅 Těšit se na pondělí by mělo být zakázané. 😅

Květa
4. 2. 2021 22:03

„Mám rád, když jsou lidi opravdoví, třeba jako ty.“ Tahle věta, ta je tak vystihující, až mě dojímá.

Tohle byla překrásná kapitola. Moc se mi líbí, jak Erik pohlíží na svět. Jak pracuje sám se sebou. Jsem chaotik, jako Kasper, (i když ne tak velký 😅) a i proto mě Erikovo myšlení tolik imponuje.

Jo a u diskuze u oblečení, zejména trenkách a osobní výhře, to jsem se tlemila nahlas. 😁

Karolína
6. 2. 2021 12:52

Hazim po vás krupkou!!! Jako sejri mě, jak to jde pomalu, nadruhou stranu, je to zase unikátní v tom detailnejsim poznávání povah obou kluků… Člověk se nemůže zaměřovat jen na celek jako pár, ale mnohem víc na jejich individualitu, což je vlastně hrozne super, mám ráda pohledy na stejnou situaci z obou stran úhlu pohledu… Miluju červenou řepu 😁 taky si myslím, že je to nedocenena zelenina (ani svůj emoji nemá! 😄) Nevím jestli Erika vic lituju nebo naopak…tajne zamilovany do člověka, kterého můžu vidět každý den, který je ke mně kontaktní, takze se ho můžu beztrestně dotykat, nadruhou stranu… Číst vice »

MaCecha
6. 2. 2021 19:32
Reply to  Karolína

Házím po vás křupkou!… tak dobře jsem se dlouho nezasmála 😀

Karin
7. 2. 2021 21:15

Erik má hlavu plnou Kaspera a obráceně.

Lucienkaaa
9. 5. 2021 21:43

Když se objali, ani jsem nedýchala 😍 Tyhle výlety do hlubin Erikovi duše zbožňuju! Tak už ho líbej, proboha 🙈😁