Vzal prkno a šel na sjezdovku.

Chvíli tam jen stál a shlížel dolů. Ve středisku strávil skoro celý den, protože chtěl využít poslední volný čas, kdy mohl mít sjezdovku jenom pro sebe. Na rozdíl od většiny sportovních kolegů končil školu už v květnu, a teď ho čekalo celé léto bez povinností okolo. Tréninkový plán se měnil. A koncem týdne měli dorazit další snowboardisti a lyžaři a zaplnit všechny volné pokoje, včetně přilehlých srubů.

Měl rád tohle období, ačkoli ho samozřejmě svým způsobem taky znervózňovalo. Vychutnával si pohled na zasněžené vrcholky hor, na jejichž úpatích teď prosvítaly zemité barvy. Větve stromů se neprohýbaly pod tíhou sněhu a na ocelově šedém nebi svítilo slunce, které se odráželo od snowboardových brýlí.

Tohle bylo léto v horách.

Erik si otřel rukávem značkové mikiny zpocené čelo. Ještě pořád stál na místě. Helmu držel v ruce, stejně jako snowboard, a věděl, že si možná koleduje o nemoc, nehledě na to, jak dobře dopadly poslední krevní testy. Měl výbornou kondici, podle prognóz v novinách ho čekala nejúspěšnější sezóna, byl na vrcholu.

Nikdo z nich netušil, jak málo stačí, aby z něj spadnul.

Jenže to ho netrápilo, ačkoli věděl, že na tom by mělo záležet především. Dokonce i čím dál častější výpadky sluchu, jejichž intervaly se prodlužovaly, nevzbuzovaly v Erikovi takovou nervozitu jako představa, že stráví příští dva měsíce s Kasperem. Každou volnou minutu, samozřejmě pokud zrovna nebude na tréninku nebo na soustředění. Ale do háje, každou volnou minutu!, a o to šlo.

Za poslední týdny se jejich vztah, pokud to tak mohl nazývat, hodně upevnil. Velkou zásluhu na tom nesly hodiny znakového jazyka, který ovšem Erikovi moc nešel. Většinou celou dobu visel Kasperovi na rtech a na rukách, snažil se odhadnout jednotlivá gesta a jejich význam, ale zřídka byl schopný vyznakovat nazpátek odpověď. Celý systém mu připadal příliš nelogický a komplikovaný, protože nemohl poskládat větu stejným způsobem, jako když mluvil. Zatím ani nevěděl, jestli existuje něco jako minulý čas. A nezeptal se na to.

Tušil, že z něj Kasper začíná šílet a navzdory tomu, že se bál, aby jejich společné hodiny nevzdal, nedokázal vynaložit větší úsilí.

Něco málo pochytil od učitele, se kterým měli čas od času soukromou hodinu přes Skype, jinak v tom ale pořád dost plaval. Nikdy nebyl ten nejlepší student, což taky Kasperovi opakoval.

Co už mu říct nemohl, bylo, že je do něj šíleně zamilovaný.

Zpočátku myslel, že jde o zalíbení a nadšení z nového člověka, který mu vpadl do života, anebo snad o Kasperovu auru. Tak jako tak věřil tomu, že se ho nabaží a pocity odezní, ale tělo ho zrazovalo. Mysl ho zrazovala. Po všech týdnech a měsících v Kasperově společnosti nemohl cítit nic než hlubokou odevzdanou náklonnost. A frustraci, protože věděl, že to rozhodně nemůže být opětované.

Kasper velice rád používal slovo brácho. Cuchal Erika ve vlasech, pokládal mu nohy do klína a objímal ho, to všechno z jediného prostého důvodu: Nic to pro něj neznamenalo. Nebyl tím pokaždé rozbitý, netoužil se Erika dotýkat tak moc, až by měl pocit, že bez toho nepřežije, a pravděpodobně si ani nemyslel, že má Erik báječné charisma. Dělal to, protože byl takový, rád udržoval s lidmi kontakt a Erik nebyl ničím speciální.

Byl brácha.

Trhnul sebou, když mu prkno vypadlo z ruky, natolik se ponořil do myšlenek a představ. Jen tak tak na něj stačil stoupnout, pak už rovnou vklouznul do vázání a upravil ho. Frustrovaně přitom vydechl. Kasper rád zmiňoval, že je Erik hvězda a že by s takovou mohl mít prakticky kohokoli, a absolutně vůbec přitom neviděl, že Erik nechce kohokoli, ale někoho konkrétního. Hlasitého. Bordelářského. Vtipného.

Někoho, kdo vtrhával do jeho pokoje bez zaklepání, s takovou drzou samozřejmostí, až se Erik v poslední době naučil masturbovat zásadně v koupelně, kde se mohl zamknout.

Nasadil helmu a zkontroloval brýle. Zahýbal prsty v rukavici a dopnul i druhé vázání. Kus popojel, ale pak sebou smýkl, protože si vzpomněl na něco, co celý den nevytáhl, i když ho to tlačilo v kapse. Zuby stáhnul pravou rukavici a ze zadní kapsy kalhot s logem RedBull vydoloval špunty do uší. Věnoval jim krátký pohled a pak je rychle, aby si to náhodou nerozmyslel, narval do uší.

Okolní svět utichl. Už to takhle párkrát zkoušel, ale stejně ho překvapilo, že… ho to znovu překvapilo. Zatřepal hlavou a rozhlédl se, jestli není náhodou někde poblíž táta anebo trenér. Rozhodně nechtěl vysvětlovat, co tady nacvičuje.

Mít špunty v uších nebylo to samé jako prožít si výpadek sluchu. Tohle nedoprovázela silná bolest hlavy, ale na druhou stranu ho to nepříjemně tlačilo. Mnohem horší než sluchátka, která se vkládala přímo do uší a která si nikdy neoblíbil.

Pohlédl na prkno a v duchu se domluvil sám se sebou, že to sjede aspoň pětkrát. O tomhle Kasperovi neříkal, byla to jeho osobní investice do sportu, který miloval odjakživa. Naučit se sjet, i když přitom neuslyší, ačkoli, ježišikriste, netušil, jestli to někdy zvládne stejně plynule jako ve chvílích, kdy mu křupání sněhu pod prknem oznamovalo, že už se naklání příliš anebo že by měl trochu zpomalit.

Tady nevěděl a musel se znovu učit. Zkoušel spoléhat na sebe a na to, co měl za ty roky v nohách. Odpověď, jestli se naklonil příliš nebo zda je potřeba zpomalit, hledal v sobě.

Ale stejně se bál, bál se tak moc! Měl tendenci se neustále ohlížet a kontrolovat, jestli někdo nejede za ním, a jednou to dokonce udělal a málem upadl. Dorovnal balanc a začal pořádně dýchat teprve ve chvíli, kdy sjel sjezdovku.

Ulevilo se mu, že to zvládl, a vlastně se za to hrozně zastyděl. Orientovat se čistě podle zvuku byl nesmysl, tak proč tomu najednou přikládal takový význam a proč mu to tolik chybělo?

Trochu vztekle sáhl pro pomu a narval si ji mezi nohy. Nechal se vyvézt nahoru a zkusil to znovu, bez váhání. Ponořil se do toho a soustředil se jenom na to, že je on a prkno, dvě věci srostlé do sebe.

Sjel. Bylo to lepší, ale pořád trochu krkolomné, strach ho navíc neopouštěl. Sjel. Bylo mu jedno, že se bojí, přijal to. Sjel. Znovu to bylo lepší. Nakonec sjel bezmála desetkrát, než vydoloval špunty z uší a narval je zpátky do kapsy. Odepnul vázání, chytil prkno a udělal pár kroků, aby si připomněl zvuk sněhu. Potom zamířil ke středisku.

Tátu potkal ve dveřích, málem do něj vrazil.

„Eriku! Už jsem tě šel zkontrolovat. Pro dnešek stačilo, nemyslíš?“ Usmál se. „Byl jsi na sjezdovce celý den.“

Nebyl, protože mezitím taky musel poobědvat, ale rozhodl se nic nenamítat. Místo toho se usmál nazpátek.

„Okolo páté by měli dorazit možní sponzoři,“ navázal táta plynule a podržel Erikovi dveře, aby mohl vejít. „Patří jim velká firma, mají pobočky po celém světě… Říkal jsem si, že by možná nebylo od věci, kdyby ses k nám připojil na večeři. Aspoň sám posoudíš, jací ti připadají.“

„Nemůžu,“ odpověděl rychleji, než zamýšlel, protože příjezd sponzorů v pět znamenal večeři v šest a dezert v podobě něčeho zdravého okolo sedmé. Neměl by šanci stihnout hodinu znakového jazyka. A on si vážně přál být doma. Už takhle stačilo, že nestihl Kasperův příjezd ze školy. Poslední den a on neviděl jeho výraz, a ano, málem se kvůli tomu cítil jako ten nejhorší přítel na světě.

Až na to, že byl brácha.

Táta trpělivě čekal, až Erik dokončí větu.

„Nemůžu, protože jsem vážně unavený. Asi jsem to dneska trochu přehnal, navzdory tomu, že se snažím vzít si k srdci tvoji a trenérovu radu, že je potřeba zvolnit.“ Erik sundal helmu a prohrábnul si zpocené vlasy. Snowboard opřel vedle recepce a rozepnul mikinu, protože mu začínalo být horko. „Takže, nevadilo by ti hodit mě domů, ještě než dorazí?“

„Škoda, Karen se na tebe těšila, prý se poslední týdny moc nevídáme. Ale vysvětlil jsem jí, že tobě nevadí být sám.“

„Nejsem sám,“ řekl měkce. „Bývám tam s Kasperem.“

„Já vím,“ vzdychl táta, který si to bůhvíproč vyložil jako výtku. „Musí to být náročné, ale poslední dobou jsem měl dojem, že si docela rozumíte. Dobrá taktika, nosit mu nezdravé jídlo, které jsem zakázal.“

Erik na něj chvíli upřeně koukal.

„Myslím to vážně,“ kývl táta pobaveně. „Dobrá taktika.“

Takže táta si myslel, že je Kasper tak nesnesitelný, že jediné, co na něj platí, jsou pitomé křupky, sladkosti a cola. A Erik byl nejspíš hlupák, když se domníval, že se ve středisku může stát něco, o čem by táta nevěděl. Personál se očividně nemohl dočkat, až mu napráská, co si Erik občas bere v baru. Stejně tak by určitě s chutí napráskali, že je Erik gay a honí si v koupelně svého soukromého pokoje v patře. S rukou opřenou o kachličky, zatímco myslí na…

„Na co myslíš, Eriku?“

Trhnul sebou. Byl naštvaný na celý svět, na tátu, za ty jeho velkodušné kecy, a taky na Karen, která určitě nevynechala jedinou příležitost, jen aby vykládala o Kasperovi něco nehezkého. Přitom ho vůbec neznala. Když ve středisku Erika potkala, ani jednou se nezeptala, jak se Kasper má a jestli mu nevadí, že už se tři dny neukázala doma. Možná, že pro něj tenkrát, když jí zavolal, že se Kasper vydal do města uprostřed vánice, ani nechtěla jet. A udělala to jenom proto, aby nevypadala jako špatná matka.

„Eriku?“

Nadechl se. Občas byl sice úplně hluchý, ale obranný mechanismus vůči Kasperovi fungoval z nějakého důvodu naprosto bezchybně. „Jsem rád, že je tam. Je fajn mít společnost.“ Za křupky se neomluvil.

Nebyl dítě. Byl zamilovaný. A v žádném případě nebyl dítě.

Táta se znovu usmál. „Tak jo, skoč se osprchovat a já zajdu pro klíčky od auta. Jestli se mám do pěti vrátit, musíme za chvíli vyrazit.“

***

Vlastně tolik nepřeháněl, když tvrdil, že je unavený a potřebuje si odpočinout. Jakmile vystoupil z auta, připadalo mu, že má úplně těžké nohy. Z kapsy vydoloval klíče a odemkl. Nějakou chvíli ještě sledoval mizející reflektory v dálce a vnitřně cítil, že je to tak v pořádku. Nepotřeboval vídat tátu každé odpoledne, každý den. Potřeboval vídat Kaspera každé odpoledne, každý den.

Hodil klíče na botník a zul se. Snowboard opatrně opřel o futra, s tím, že ho do garáže odnese později. „Kaspere?“

Nikdo mu neodpověděl. Došel proto ke schodům a zkusil to znovu, ačkoli si byl jistý, že pokud má Kasper sluchátka a poslouchá hudbu, nejspíš ho stejně neuslyší. Chvíli počkal. Ve vzduchu bylo cítit něco chemického, možná lak na vlasy, a taky Kasperova voňavka.

Chtěl vyběhnout schody a podívat se k němu do pokoje, ale pak si všimnul, že se v obýváku svítí.

Sotva vešel dovnitř, bylo jasné, kde Kasper je. Z malé místnosti, která s obývákem sousedila, se ozývala hra na klavír. Plynulá a pomalá, jako kdyby ji její autor hluboce prožíval.

Erik opatrně strčil do dveří, aby se otevřely, a zůstal v nich stát, opřený o futra. Překvapeně se nadechl. Byla to prvotní reakce, nejdřív si neuvědomil, co je jinak. Kasper mu připadal překrásný, to ho v první chvíli zasáhlo nejvíc. Vždycky to bylo jako vidět ho poprvé. Věřil, že pokud by dokonce života viděl už jenom tuhle tvář, neomrzela by se mu.

Tepovka mu vyletěla.

Kasper se usmál a na pár vteřin s ním navázal oční kontakt, aniž by přestal hrát. Přitom pohodil hlavou a Erikovi konečně došlo, co se změnilo. Modré vlasy. Už ne růžové, ale tmavě modré.

Poslední tóny dozněly, Kasper dramaticky přejel po klávesách. „Máš štěstí! Už jsem myslel, že dojdeš pozdě. Ale jsi tady. Sice později než obvykle, ale není to pozdě.“ Zatočil se na židli a vstal. „A vsadím se, že křupky máš v batohu a usmíváš se, takže se těšíš na další lekci. Správně?“

„Hmm,“ zamumlal Erik neurčitě. Připadalo mu, že je na dřevěných futrech tříska, tak po ní přejel prstem. Doteď si navíc vůbec neuvědomoval, jak se mu koutky roztahují v úsměvu. Bylo to jako křeč a za nic na světě nedokázal donutit srdce, aby zpomalilo. „Tak zaprvé,“ pronesl upřímně, „ty vlasy jsou super. Vážně ti moc sluší. A zadruhé…“ Zvedl prst a naznačil Kasperovi, že má počkat. Spěšně došel pro batoh, donesl ho ke klavíru a rozepnul zip. „Nemám jenom křupky.“ Krom křupek vytáhl i litrovku coly.

Kasper obojí podezíravě přijal. Nepoděkoval, ale zároveň ani nepoužil slovo brácho, což mu Erik mohl přičíst k dobru. „Takže ty vlasy mám schválené? Líbí?“ S křupkami i colou došel do obýváku, kde se svalil na sedačku.

„Zajímá tě můj názor?“

„Vlastně ne. Ptám se na něj, jen aby nestála řeč.“ Natáhl nohy na konferenční stolek a přitom chodidlem odsunul učebnice, hrnek, mobil a další hromadu věcí, které patřily jemu. „Vůbec ta otázka neměla co dělat s tím, že chci vědět, jestli si myslíš, že mi to sluší. To je naprostý nesmysl.“

„Vypadáš skvěle.“ Erik hodil batoh na barovou židli a otevřel lednici. Zíral do ní nezvykle dlouho, ačkoli si byl jistý, že by nepomohlo, ani kdyby strčil hlavu do mrazáku. „Upřímně myslím, že by ti slušelo úplně všechno,“ oznámil žluté paprice a pak pro ni sáhl. „To sis obarvil na oslavu prázdnin?“

Zeleninu vytahal na kuchyňskou linku a začal ji krájet. Přitom upíjel proteinový drink s příchutí čokolády.

„Aaasi,“ protáhl Kasper nevzrušeně a zívl. „Potřeboval jsem změnu. Mám trochu depku.“ Roztrhnul sáček křupek, jednu vyhodil, chytil do pusy a rozkousnul. Rozdělal lahev s colou a pořádně se napil. Napůl seděl, napůl ležel na gauči, zádumčivý a nesmyslně krásný.

Tak dost. Erik rozkrojil papriku napůl a vykuchal z ní semínka. Otočil se Kasperovým směrem, krátce pohlédl na jeho vlasy a… nic, byly pořád modré a říkaly pohlaď nás. Odkašlal si. „Z čeho?“

„Ze všeho. Dneska jsem byl naposledy ve škole. To znamená, že mě čekají dva měsíce prázdnin. Tady. Dva měsíce prázdnin tady! Jasně, mohl bych někam jet, ale to bych musel sáhnout do úspor a to nechci, protože až se odtud budu stěhovat, budu je potřebovat. A jo, můžu jet občas do města, ale zcela upřímně, co tam budu dělat? Ostatní spolužáci… Eee. To je jedno. Prostě. Nějak to zvládnu. Seš tady ty, ačkoliv hodně času budeš trávit na sjezdovce, ale aspoň mám jistotu, že se každý den vrátíš. Jen… Bože. Dokoukal jsem sedmou řadu Grey’s Anatomy a už nechci koukat na osmou. Je to skoro nekonečný seriál. Nikdy nekončí. A tohle… Tohle nejsem já.“ Znovu se napil, jako kdyby zkoušel zapíjet svůj žal.

„Můžeš hrát na klavír. Číst si,“ prohodil Erik přes rameno. Zeleninu dochutil kořením bez soli a taky kapkou olivového oleje. Dopil proteinový drink a s miskou došel k sedačce, kde se posadil vedle Kaspera. Musel přitom odsunout sáček křupek, ačkoli na potahu stejně zůstalo pár drobků. „Běhat. Můžeš cokoli. A já mívám, tedy až na soustředění, volnější léto. Budu s tebou.“

„Co?!“ Kasper se napřímil.

Erika vyděsil jeho naštvaný tón a výraz. Měl tendenci taky se napřímit v očekávání toho, co přijde. „Teď přesně nevím, na co reaguješ,“ zkusil opatrně.

„Takže ty si to taky myslíš, že jo? No jen to řekni. Řekni to!“

„Co si myslím?“

„Že jsem přibral!“ vyštěkl Kasper. „Připadám ti tlustej! Ale je to jen tvoje vina, protože mi furt nosíš křupky a teď ještě i colu! Víš, kolik je v ní cukru? A teď mi ještě říkáš, že mám začít běhat? To jako vážně? No tak fajn. Jsem tlustý. No a co!“ Vstal, protože nejspíš nedokázal nečinně sedět, a začal přecházet kolem stolu, což v sobě zahrnovalo vzteklé dupání. „Nebaví mě chodit do posilovny, když tam jsem sám. Chápej, je to příšerná nuda. A mám depresi! Tak jím. A věčně si vozím zadek v autobusu, protože se tu nedá nikam dostat pěšky. Nenávidím běhání. Jasné? A vůbec. Máš se starat o svoji váhu a ne o moji!“ Promnul si spánky a zakroutil hlavou. „Tohle, Eriku, tohle byla podpásovka. Já ti taky neříkám, žes… začal víc mluvit!“

Erik si uvědomil, že na něj kouká s pootevřenou pusou. Napíchl proto papriku a v klidu ji přežvýkal a spolkl. Cítil povědomé mravenčení v břiše z toho, jak zadržoval smích. Věděl, že pokud by se Kasperovi vysmál, pravděpodobně by ho ukrutně urazil, což nechtěl. Připadalo mu, že je Kasper v některých ohledech podivně citlivý, a taky že spoustu věcí s oblibou zveličuje.

Patřilo to k němu. Erikovi to nevadilo. Přikývl a velice opatrně, protože tohle byl tenký led, nadhodil: „Ty sis z toho všeho vzal, že ti naznačuju, že jsi přibral? Nepřibral. Já přece taky neběhám, abych hubnul. Relaxuju přitom. Běh s sebou nese spoustu výhod. Okysličuje se při něm mozek, uvolňují se endorfiny, posiluje srdce, zlepšuje kreativitu a vůbec spoustu dalších věcí. Například je to dobré v boji s depresí.“ Ukázal na něj vidličkou, na které měl teď rajče, a pohledem znovu zavadil o jeho vlasy. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazil,“ řekl jemně.

„Moje endorfiny a deprese a okysličený mozek si vyřeším sám. Nepotřebuju tě k tomu,“ vzdychl Kasper. Bylo na něm vidět, že se trochu uklidnil. Svalil se zpátky na sedačku vedle Erika. „Cos to říkal o tom soustředění?“

„Dobře.“ Erik cítil, že vyhrál, zvládl situaci uklidnit. Mimoděk ho napadlo, že se k sobě báječně hodí, on a Kasper. Zahnal tu myšlenku. Vrátila se. „Kdybys chtěl, můžeš jít někdy se mnou. Zkusit to.“ Dojedl a misku položil na stůl, na jedno z posledních volných míst. „Soustředění je v polovině srpna, asi na šest dní.“

„Děláš si srandu? Nemůžeš odjet! Potřebuju tě!“

„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale soustředění jsou důležitá právě kvůli tomu, že to vedou jiní lidé než ti, které mám v týmu. A je to až za dlouho…“ Vnímal, že Kasper sedí velice blízko. Cítil jeho vůni a taky vůni odbarvených vlasů, ta byla trochu chemická. Každá buňka jeho těla chtěla povalit Kaspera na záda a zajet mu rukama pod tričko, pohladit ho na břiše a na bocích, políbit. Donekonečna mu opakovat, že je dokonalý. „Cože?“ Trhnul sebou.

Kasper znovu něco zaznakoval, energicky a rychle. A jako obvykle neměl Erik tušení, o co jde. Zkusil to trefit od boku, koneckonců, Kasperův výraz naznačoval mnohé. „… posíláš mě do háje?“

Na klíně mu přistála učebnice znakového jazyka v neprůhledném černém přebalu. „Do prdele, Eriku,“ usmál se Kasper blahosklonně a usedl do tureckého sedu. „Posílal jsem tě do prdele.“

***

Normální, obyčejný den, během kterého se nestalo nic speciálního, ale on byl odvážnější než jindy. Cítil vnitřní jistotu a sílu, když procházel chodbou k místnosti, ve které stálo černé křídlo.

Kasper seděl a hrál a měl na sobě černou mikinu. Když si všiml Erika, zeptal se, co tam dělá. Co tady děláš. A jeho hlas zněl s ozvěnou. Nemáš být na závodech?

Erik zakroutil hlavou. Hraj, pobídl ho. Pokračuj, nenech se rušit. Klekl si před něj, rozepnul mu kalhoty a sklonil se k němu. Ještě to nikdy nedělal, ale teď věděl naprosto jistě, byl si jistý, že ví, jak na to.

Kouřil mu, a když Kasper namítl, že by neměli, vzal ho ještě dál. Dozadu do krku.

Kouřil mu a Kasper přitom hrál a Erika to vzrušovalo.

Udělal ho.

To byla jedna z představ, kterou měl rád.

Opřel se čelem o stěnu sprchového koutu a vrátil se do reality. Byl v koupelně. Nahý. Po obličeji mu stékala voda a v ruce držel svůj, teď už ochablý penis. Udělal se rychleji než obvykle. Ulevilo se mu, ale zároveň s tím se vrátila stará známá frustrace.

Proč. PROČ?

Erik pevně sevřel čelist. „Já nejsem tvůj brácha,“ zamumlal tiše.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
1. 2. 2021 22:24

Holky, ja z vas vykvetu. A to je prvniho unora! Nutne potrebuji vic Erika. Erika neni nikdy dost, rozumite? Snad jo… no, uz aby byl ctvrtek.

Káča
2. 2. 2021 21:38

Božínku. Já už vim, co mi to připomíná… Přerušovanou soulož… Hrozný trápení… 🙂 Nejradši bych sem šla až na jaře nebo v létě, až to tu (snad!) bude celé, ale nemůžu si pomoct, chodím sem pořád šmírovat… :))) Teď jsem si nalhala, že si kluci v celý knížce nedaj ani malou pusu, to abych přestala doufat ve všechno, v co doufám. Ale moc mě to teda neuklidnilo… No. Naděje umírá poslední. 🙂

Káča
6. 2. 2021 16:41
Reply to  Káča

Děkuju, holky. <3 Já si to trápení vlastně užívám. Dneska mám ten pocit. :))) Člověk se celej život těší na víkend a teď najednou se každý týden těším, až bude víkend a kus pondělka za námi! 😀

Káča
3. 2. 2021 14:09
Reply to  Káča

Koukám, jak mě to včerejší počtení vzalo. 🙂 Nějak to všechno s klukama prožívám. Teď bych radši smazala, ale nejde to.

MaCecha
3. 2. 2021 19:19
Reply to  Káča

Rozhodně nemazat! Tvé přirovnání je naprosto… trefné :).

Káča
6. 2. 2021 16:42
Reply to  MaCecha

Děkuju! :))) Též máš trefné komentáře, díky za ně.

Karolina
5. 2. 2021 22:01

Při čtení této kapitoly jsem poslouchala mimo jiné i the Sounds of Silence… Bylo to zase takove symbolické – oni prolomi i bariéru ticha, aby spolu mohli být a komunikovat ❤️

Sjíždět bez zvuku, to si nedokážu představit – neslyšet vítr a lyze na sněhu 😮

Kdykoliv Erik přemýšlí o Kasperovi musím se usmívat (je to tak krásně romantické), ale zároveň mi je smutno…hrozne si už preju, aby to vyšlo na povrch, trápím se s ním 🙊

Karin
7. 2. 2021 20:41

Krásná kapitolka.