Zdálo se mu, že stojí na samotném vrcholku hor a shlíží dolů. V tom snu převažovala bílá barva a nešlo vidět, kde končí hory a začíná nebe. Vnitřně cítil, že by se měl vydat na cestu, protože na místě mohl zmrznout, jenomže se bál pohnout, byť třeba jen o milimetr.

Začal foukat silný vítr a on si proti němu zakryl oči. Najednou na sobě neměl bundu, ale jenom zvláštní, drsnou kůži. Celý svět se naklonil doprava a Erik už nemohl stát, musel něco udělat. Zvedl nohu, udělal krok do neznáma a vzbudil se.

Otevřel oči, zíral na strop a klidně oddechoval. Po chvíli si v hlavě začal přehrávat události včerejšího večera, Kasperova slova a gesta. Dokázal si naprosto přesně vybavit, jak mu voněly vlasy.

Odhrnul peřinu a vstal. V rychlosti provedl pár výskoků a chvíli klikoval na koberci, aby se zahřál. Potom otevřel okno, oloupal z něj rampouchy a převlékl se do sportovního. Do posilovny měl jít až za dvě hodiny, ale trenérovi většinou nevadilo, když si trénink uzpůsobil. Věděl, že je Erik zodpovědný a bere to vážně.

V koupelně provedl rychlou očistu, opláchl si obličej a seběhl dolů do kuchyně. O chvíli později zaslechl dupání a Kasper proletěl okolo dveří.

Erik se tím směrem otočil, protože měl pocit, že se mu to jenom zdálo, což by ostatně nebylo poprvé, a sen o horách možná vytvářel jistou metaforu jeho života, každopádně… Došel do předsíně a viděl, jak si Kasper obouvá boty a bere bundu. Vypadal nevyspale a rozcuchaně, což mu nebylo podobné. Většinou do školy odcházel jako král parketu.

Klíče narval do kapsy a na Erika se ani neohlédl. „Spěchám!“ zakřičel přes rameno, jako kdyby to nebylo dost jasné, a s prásknutím dveří zmizel venku.

„Vážně?“ zeptal se Erik napůl ironicky a napůl pobaveně prázdné předsíně a zamířil zpátky do kuchyně. Měl překvapivě dobrou náladu, příjemný a uvolněný pocit sdíleného tajemství. Připadalo mu, že se jeho vztah ke Kasperovi proměnil, přišel mu teď mnohem skutečnější. Líp si to pro sebe pojmenovat nedokázal, ale stačilo to, aby se cítil dobře.

Klidně si připravil proteinový drink, do kterého přidal mražené třešně a chia semínka. Rozmixoval ho a zády opřený o linku taky vypil. Lahev vypláchl a schoval do myčky. Podle plánu měl trénovat dvě hodiny, z toho hodinu na trampolíně. Odpoledne ho pak ještě čekal běh.

V posilovně byla na rozdíl od zbytku domu trochu zima, a tak se rozehřál skákáním přes švihadlo. Střídal obě nohy a potom skákal snožmo. Dělal to automaticky a nechal myšlenky, aby se rozutekly.

S větším odstupem přemýšlel o tom, jestli je doopravdy tak nudný, jak Kasper tvrdil, a jestli se ho na to zeptat. Na jednu stranu toužil po velkorysé odpovědi, ale nevěřil tomu, že by takovou dostal. Možná, že ho Kasper vážně vnímal jako studený psí čumák. Musel být zvyklý na úplně jiné kluky, ty, se kterými se bavil, ty, se kterými spal.

Zkusil si představit kluka, se kterým by chtěl mít Kasper sex. V jeho představách šlo o někoho s odbarvenými vlasy, originálním stylem a trefným smyslem pro humor. Definoval si takového člověka jako svůj vlastní opak, což ho nepotěšilo, ale vzal to, protože ten potencionálně nebezpečný kluk existoval na míle daleko.

Hory držely od Kaspera všechny milence dál, byly na straně Erika.

Odhodil švihadlo a přitáhl se na hrazdu. Začal dělat shyby a pak visel za jednu ruku, aby si otřel zpocený obličej do trička. Možná, že to, jak Kasperovi propadl, nebylo úplně zdravé, ale jak s tím měl bojovat, když ho každý den potkával, to netušil.

Myslel na jeho nohy na svém klíně, a jak se Kasper naklonil, aby mu foukl do ucha.

Vzpomínka na ucho mu taky připomněla hlavní téma jejich konverzace, ale strach, že by Kasper mohl jeho tajemství prozradit, opět vystřídal dobrý pocit z toho, že něco sdíleli. Jejich společné chvíle byly mnohem důležitější než všechno ostatní.

Větší než největší úspěchy na zimních hrách.

***

Nedávalo mu to smysl. Celá historie byla tak vzdálená, že i když se některé z událostí odehrávaly sotva před sto lety, jemu to připadalo jako pravěk a nechápal, proč si to musí rvát do hlavy. Snažil se ze všech sil, dělal si poznámky, dokonce našel v šuplíku zpola vyschlý zvýrazňovač, který používal na letopočty, uvařil velký hrnek bylinkového čaje na povzbuzení mysli, ve sprše masturboval, sprchoval se vlažnou vodou a NIC z toho nepomohlo, aby dokázal porozumět historii.

Což vcelku dávalo smysl, když moc nerozuměl ani sám sobě.

Podepřel si hlavu a zrovna se zívnutím přemýšlel, že to nemá cenu a měl by to prostě vzdát, když zaslechl bouchnutí domovních dveří. Zpozorněl. Táta s Karen měli přijet mnohem později a nikdo z nich navíc tolik nedupal. Ani by si určitě nedovolili bez zaklepání rozrazit dveře do jeho pokoje.

Erik nadskočil.

Do místnosti vpadl Kasper se šíleným výrazem v rudém obličeji. „Čau!“ vyhrknul. Bundu měl na první pohled promočenou, stejně tak nohavice černých riflí. Protočil oči v sloup. „Ajo, jsem nezaklepal. Jsem unavenej, že už mi to nemyslí.“ Vrátil se na chodbu a dvakrát praštil do otevřených dveří. „Můžu dál?“ Stejně nečekal na odpověď a vešel, takže šlo o úplně zbytečnou scénu. „Tak hele, nebylo lehké dostat se k těm věcem už dneska, ale když člověk hodně chce a hodně se snaží… A já hodně chtěl, to mi věř. Tak…“ Ze zad shodil batoh a začal ho rozepínat. Jak se k němu sklonil, kapuce černé mikiny mu přepadla přes hlavu, což ho podle všeho rozběsnilo, protože se znovu narovnal a bundu s mikinou ze sebe serval. Obojí švihnul na zem. „Bože, horko! Poseru. Kdo furt nastavuje termostat na dvacet osm, vždyť to je proti přírodě! Ha! Neodpovídej, vím, že jsem to já.“

Erik poslechl a neodpověděl. Teplo bylo snad vůbec tou nejposlednější věcí, která ho mohla naštvat. Dokud kvůli němu netál sníh na sjezdovce.

Sledoval, jak Kasper cloumá zipem a otevírá batoh, ze kterého vytáhl dvě velké učebnice, DVD a tlustou knihu. Všechno s bouchnutím položil před Erika, kterého v první chvíli napadlo, že se s ním možná přišel učit, než si všiml, o čem jednotlivé knihy pojednávají.

„Tak, brácho,“ řekl Kasper s důrazem na druhé slovo, až to málem znělo posměšně. „Chceš, abych mlčel? Fajn. V tom případě se mění pravidla. Ty, já, každý den od sedmi do osmi máme kurz znakového jazyka a odezírání ze rtů. Že máš trénink? Zařiď si to. Jinak…“ Naklonil se přes stůl k Erikovi. „…to řeknu každýmu, rozumíš? Úplně každýmu, že seš hluchej!“ Vzdychl, očividně nesmírně vyčerpaný svým proslovem, a otřel si zpocené čelo. Teprve potom pohlédl na učebnici dějepisu a vcelku mile se usmál. „Jak ses dneska měl?“

Erik sledoval věci na svém stole. Dvě učebnice o znakovém jazyce, velká kniha o neslyšících a DVD o odezírání ze rtů. Jeho mozek nebyl nějakou chvíli schopný zpracovat, o co tady jde a co přesně po něm Kasper chce. „Zbláznil ses?“ zeptal se klidně.

„Možná.“ Kasper se zlověstně usmál. Rozmáchlým gestem sebral batoh, překročil mokré oblečení a šel k sobě do pokoje. „Zítra začínáme,“ křiknul. Nezavřel ani jedny dveře, takže na něj Erik viděl, jakmile se trochu naklonil.

Výjimečně ho ale nezajímalo pozorování Kaspera jako spíš věcí, které před ním ležely na stole. Nějak to nedokázal zpracovat. Po tom, co si včera všechno řekli, musel jít Kasper k sobě do pokoje a objednat knihy. Byl to okamžitý nápad, nebo na to myslel celou dobu? A co to znamenalo? Vážně chtěl Erikovi tolik pomoct?

Vážně…? Erik si podepřel hlavu a pak přece jenom váhavě sáhl pro knihu o neslyšících. Zběžně ji prolistoval, shledal jako přínosnou, přečetl pár řádků. Od Kaspera to bylo krásné gesto, které ovšem zároveň celý problém zhmotnilo. A Erik se nedokázal rozhodnout, jestli převládá vděk, anebo strach.

Ty knihy jasně říkaly, že ohluchne. Poslední měsíce mohl chvílemi předstírat, že se to nestane. Ale ty knihy to teď říkaly! A pokud ne ony, Kasper určitě.

Erik je od sebe opatrně odstrčil a vstal. Pohlédl k protějšímu pokoji, ze kterého nebylo nic slyšet. Obešel stůl, ale u futer se zarazil.

Potřeboval vědět, proč to Kasper udělal! Z lítosti? Z nudy? Z bratrské solidarity? Těžko říct, co Erikovi připadalo horší. V duchu znovu slyšel jeho slova, že se teď spolu budou každý den učit. Na to mohl přistoupit. Stejně neměl na výběr. Tak jako tak…

Několikrát se nadechl a šel za Kasperem se směsicí nejistoty a vděku, který nakonec převážil. Viděl, že Kasper leží rozvalený na posteli, s rukama rozpaženýma, a nejeví známky života. Dokonce i unaveně mrkal.

Erik se během jedné vteřiny rozhodl a donesl mu z kuchyně pomerančovou limonádu. Jednak nechtěl vcházet s prázdnýma rukama, zadruhé si z celého srdce přál být pro něj nějak užitečný. Položil sklenici s limonádou na stolek vedle postele a přešlápl. „To jsi nemusel,“ řekl pak tiše.

„Ale jo, musel.“ Kasper vyletěl do sedu a sáhl pro sklenici. Pořádně se napil.

„Tak asi… děkuju. Víš, zkoušel jsem to, učit se. Podle videí na internetu, ale moc dlouho jsem nevydržel. Bylo to vyčerpávající.“

Kasper na něj chvíli beze slova zíral, jako kdyby přemýšlel, jestli to, co se mu chystá říct, není příliš kruté. Nakonec pokrčil rameny. „Počkej, jak bude vyčerpávající, až neuslyšíš,“ konstatoval suše. Plácl dlaní na matraci vedle sebe a naznačil Erikovi, aby se posadil. Když Erik poslechl, přátelsky navázal: „Bude to v pohodě. Naučím se to s tebou. Nebyla by nakonec sranda, kdybys ohluchl a já bych byl jediný, kdo by s tebou mohl mluvit?“ Protáhl se, bez varování zvedl ruce do vzduchu, takže se mu trochu vyhrnulo tričko, a nahlas zívnul. Vzápětí udělal šílenou věc, když se opřel o Erikovo rameno. „Jsem tak unavený,“ zamručel. „Celou noc jsem nespal. A je to tvoje vina. Musíme si dát nějaké znamení, že neslyšíš.“

Přemýšlel o tom, ne že ne. Přišlo mu, že bezmála věčnost. Přesto měl ale pocit, že jeho tělo ovládá někdo jiný, když zvedl ruku a váhavě prohrábnul růžové vlasy. Zachvěl se. Byly jemné. Riskoval, protože se rozhodl přijmout to, co mu Kasper nabízel. Znovu cítil, že se v jejich vztahu něco změnilo, ale možná to byl – pravděpodobně – jenom jednostranný pocit.

Všechno v Erikovi křičelo: Dotkl jsem se tě!

Nahlas řekl, a dal si záležet, aby to znělo lhostejně: „Můžu třeba říct, že mám chuť na colu. To bude tak neuvěřitelné, až tě to vytrhne. Na druhou stranu by to vytrhlo i tátu.“

Chuť na colu, Eriku? Necítíš se dobře?

Kasper zvedl hlavu, působil pobaveně. „Myslel jsem spíš nějaké gesto, abych třeba nezakřičel, až to přijde.“

„Zakašlání? Kýchnutí? Pět kýchnutí? Spadne mi vidlička!“

„Spadne ti vidlička? To u sebe po kapsách nosíš vidličky? To bude fakt nenápadné, až půjdeme třeba po chodbě školy a ty jen tak pustíš vidličku. Raději zařvi, že chceš colu!“ Z ničeho nic cvrnknul Erika do ucha. „Až přestaneš slyšet, uděláš tohle. Dobře?“

„Cvrnknu tě do ucha?“

Kasper zvedl ruce, jako že se vzdává, ale potom se zatvářil ohromeně a překvapeně a nevěřícně. Jak se mu povedlo vložit všechno do jednoho výrazu, to Erik netušil. „Počkej! Tys… Ty ses snažil udělat vtip? Dostat mě? Chytit mě za slovo? Dobře ty!“ Měl z toho až dětinskou radost, jako kdyby do téhle chvíle myslel, že Erik funguje na automat a jeho podstatu netvoří nervy a srdce, ale elektrické drátky. Zvedl ruku a naznačil, že si chce plácnout.

Plácli si. Erik odevzdaně. „Ještě něco, co se týká mojí hluchoty?“ Poklepal na hodinky, když si na něco vzpomněl. „Táta psal, že dorazí okolo osmé, i s večeří.“

„No tak to je fakt bezva… Já si teda do té doby zdřímnu. Vzbudíš mě pak?“ Kasper přes sebe přehodil peřinu a spokojeně se zachumlal až po bradu. Mlaskl, nejspíš aby zdůraznil, jak moc je mu takové zachumlání příjemné.

„Jasně,“ kývl Erik a usmál se. „Ještě něco pro tebe můžu udělat?“

Zpod peřiny teď koukaly jenom růžové vlasy, ale on už se je znovu prohrábnout nepokusil.

„Jo. Zavři za sebou dveře!“ zahuhlal Kasper.

***

Ze všeho nejdřív znovu prolistoval knihy, které dostal. Dotýkal se stránek s jistým sentimentem, protože ho hřála představa, že to Kasper pořídil pro něj. Musel se uklidnit. Počínal si totiž pomalu stejně dojatě, jako kdyby pro něj Kasper obě učebnice napsal.

Sice Erikovi tvrdil, že se bude učit spolu s ním, každý večer, a prakticky nebyl žádný důvod nevěřit mu… Ale co když ho to stejně rychle přestane bavit? Možná se mu povede přemluvit matku, aby mu dovolila žít ve městě, a on po té možnosti skočí. Erika odsune na druhou, pátou, poslední kolej a ani si na něj nevzpomene.

Třeba tohle všechno dělal z nudy anebo ze soucitu.

A Erik si tolik přál, aby to bylo z lásky, a připadal si kvůli tomu jako naprostý idiot.

Ačkoli to nebylo v plánu, strávil znovu hodinu v posilovně, kde do omrzení skákal na trampolíně. Jen aby se nemusel učit historii. Jen aby nemusel myslet.

Potom hrál u sebe v pokoji na mobilu hry a sem tam pohlédl k zavřeným dveřím Kasperova pokoje. Hrával málokdy, spíš aby se zabavil, než ze skutečného zájmu. První hru si stáhl na cestu letadlem, když ho čekaly první závody v zahraničí. Pomohlo mu to alespoň částečně odbourat stres.

Podobně jako třezalkový čaj.

Zrovna začínal třetí kolo, s polštářem zmuchlaným pod hlavou, když na příjezdové cestě zaslechl auto. Přišlo mu absurdní, jak dobře slyšel, když zrovna slyšel. Zahodil mobil a vstal. Zezdola k němu doléhaly hlasy táty a Karen a on si počínal potichu. Nechtěl, aby na něj volali a ptali se, jak se měl, jak to zvládl a především, co trénink.

Potichu otevřel dveře do Kasperova pokoje a došel k posteli, kde pod peřinou a hromadou polštářů tušil člověka. Opatrně chytil peřinu a trochu ji stáhl. Vidět spícího Kaspera bylo ukrutně zvláštní. Měl pootevřenou pusu a tvář mírnou a klidnou. Kolem očí trochu rozmazanou tužku s řasenkou, a protože usnul se zpocenými vlasy po té cestě, kterou vážil PRO ERIKA, byl teď legračně rozcuchaný.

„Kaspere?“ zkusil to Erik potichu. Položil mu přitom ruku na rameno, protože kdysi dávno někde četl, že spící lidé reagují lépe na dotek než na hlas. Stiskl. „Kaspere!“

„Chcípni,“ dostalo se mu huhlavé odpovědi a Kasper se pokusil přetáhnout si peřinu přes hlavu.

Erik se naklonil co nejblíž a znovu nahlas vyslovil jeho jméno. Málem nestačil uhnout, když Kasper vyletěl do sedu a rozhlížel se, jako kdyby nepoznával okolní prostředí. A svět. A století. „Ty vole, Eriku!“ řekl podrážděně. „Když jsem říkal vzbudit, myslel jsem něžně. Jakože pohladíš okvětním lístkem, zaševelíš…“ Zívl. „Jak vypadám?“

„Výborně,“ odvětil Erik automaticky, protože o tom byl bytostně přesvědčený.

Kasper se vyhrabal zpod peřiny, otevřel dřívka skříně, kde měl zrcadlo, a kriticky se prohlédl. Palcem setřel rozmazané linky a prohrábl si vlasy. „Harypje už je tady?“ Zaposlouchal se. Zezdola k nim doléhalo cinkání nádobí. „Ne, nic neříkej. Sám cítím, že se zkazil vzduch. Koukals na ty učebnice?“

„Jo. Jsou super, navzdory tomu, že jim nerozumím. Ale to se poddá. Taky jsem byl cvičit. Spal jsi docela dlouho.“

„Chyběl jsem ti?“

Vyšli z pokoje a scházeli po schodech. Erik šel jako druhý a byl za to vcelku rád. Jednak si mohl Kaspera bezostyšně prohlížet, a taky nebylo vidět, že po té otázce trochu zrozpačitěl. „Nemáš tušení,“ odvětil neutrálně.

„Nemůžeš říct, že jo, abys mě potěšil? No tak, Eriku, řekni, že jsem ti chyběl! Celý týden, dneska, furt.“ Bylo vidět, že se dobře vyspal. V návalu dobré nálady zpomalil a šťouchl prstem Erika do žeber. 

„Dobře, dobře,“ zasmál se Erik. „Tak jsi mi chyběl furt. Celý můj život.“ Vlastně měl pocit, že říká pravdu. Každopádně si za to vysloužil objetí kolem ramen. A Kasper zašvitořil: „To jsem chtěl slyšet!“

Sotva vešli do jídelny, jeho nálada se změnila, uvolněnost kamsi zmizela. Možná za to mohl pohled, kterým ho obdarovala Karen, a její ne zrovna přívětivý výraz. Tak jako tak, Kasper Erika pustil, pozdravil kývnutím hlavy a usedl na jedno z volných míst.

„Jak bylo ve středisku?“ zeptal se Erik táty.

„Prima, měli jsme pár jednání, ale dopadlo to líp, než jsme si mohli přát. A přišly výsledky tvých zátěžových testů.“ Nadechl se a ukázal na Erika vidličkou. Když se usmíval, dělaly se mu vrásky okolo očí. „Jsou nadprůměrné, zlepšuješ se,“ oznámil pyšně celému stolu. „Říkal jsem si, že bychom mohli na příští týden domluvit schůzku se sponzory.“ Zarazil se, jako kdyby si na něco vzpomněl a směrem ke Karen se smíchem prohodil: „Už zase mluvím o práci, že? Máš mě zarazit.“

Karen ho pohladila po hřbetě ruky. Pohledem pořád probodávala Kaspera. „Jak bylo dneska ve škole?“ promluvila pečlivě neutrálně.

Její syn na to reagoval pokrčením ramen a přitáhl si misku s květákem, obalovaným v kukuřičné strouhance.

„Kaspere.“

„Fajn, bylo to fajn,“ odsekl otráveně. „Prostě naprosto normální den. Nic zajímavého se nestalo, dobře?“

„Chm,“ řekla Karen a i do toho krátkého citoslovce se jí podařilo dostat značnou dávku sarkasmu. Naklonila se přes stůl. „Volala tvoje učitelka. A ptala se, proč jsi dneska nepřišel!“ S každým slovem zvyšovala hlas a nepřišel skoro zakřičela.

Erikovi to nebylo dvakrát příjemné. Pokoušel se klidně jíst, ale skoro ani nevnímal co, a už vůbec ne, jakou to má chuť. Dokonce si ani nevyměnil pohled s tátou, protože netušil, na čí straně táta v celé záležitosti je. Mohl jen hádat.

Srdce mu divoce bušilo, jelikož si uvědomoval, že Kasper nejspíš chyběl kvůli němu. A kvůli učebnicím, které byly schované na dně skříně s oblečením, pod krabicí fotek z dávných dob.

Oproti Erikovi byl Kasper, byť terč matčina vzteku, podivně klidný. Chvíli na Karen koukal, než obrátil pozornost zpátky k jídlu. Vedle květáku kydnul zeleninovou marinádu a olízl si prst. „Tak to nevím, proč na mě hraješ takové divadlo a ptáš se mě, jak bylo,“ odpověděl drze.

„Kolik myslíš, že toho ještě snesu?!“ Karen pustila vidličku a ta s třesknutím spadla do talíře. Tohle dramatické gesto způsobilo menší skvrnu na ubrusu. „Co?! Domlouvali jsme se, že budeš poslouchat a dochodíš školu! Chceš mít zase zameškané hodiny? Zhoršenou známku z chování? Stojí ti to za to? Proč tohle děláš? Odpověz mi!“

Kasper znovu pokrčil rameny.

V místnosti bylo najednou šílené dusno a Erik si nemyslel, že v tom hraje nějakou roli termostat, vyhnaný na nesmyslných dvacet osm stupňů. Sáhl pro sklenici vody a napil se. Ruce položil do klína a pak zpátky na ubrus vedle talíře. V duchu si představil, že je na sjezdovce a že podlaha, kterou cítí pod nohama, není nic jiného než snowboard. To trochu pomohlo. Když promluvil, zněl překvapivě klidně a neutrálně. „Omlouvám se.“ Počkal, až k němu všichni stočí pozornost. Cítil na sobě Kasperův upřený pohled, ale on sám mluvil hlavně k tátovi. „Je to moje vina. Nechtěl jsem to říkat, ale poslední dobou mě zlobí rameno. Z toho pádu… Do toho ty zátěžové testy, doktor, natáčení videí. Bylo toho trochu moc, potřeboval jsem menší pauzu, tak jsem Kaspera poprosil, aby se mnou zůstal doma.“ Pohlédl na Karen a omluvně se usmál. „Nerad bych mezi vás vznášel rozepře.“

Navzdory tomu, že nikdy nelhal, totiž skoro nikdy, protože tátovi ještě pořád nesvěřil pár zásadních věcí, jako třeba: Jsem hluchý. Jsem gay. Jsem hotový z nevlastního bráchy. Tak navzdory tomu, že skoro nikdy nelhal, necítil žádné výčitky. Vlastně ho znepokojilo, jak moc ho to neznepokojilo. 

Táta se tvářil starostlivě.

Karen řekla svému synovi, tentokrát mnohem mírněji: „Nemusels lhát. Nezlobila bych se, že chceš zůstat doma. Myslela jsem…“ Zmlkla.

„Prosil jsem ho, aby nic neříkal,“ pronesl Erik. „Táta se o mě vždycky strachuje, když o něco jde.“

„To je pravda,“ souhlasil táta smířlivě.

Kasper poklepával prsty vedle talíře, působil spokojeně a uvolněně. „Takže,“ řekl možná až moc vítězoslavným tónem, „je všechno v pořádku?“ Když se nedočkal odpovědi od matky, která byla najednou nezvykle tichá, stočil pozornost k nevlastnímu otci.

Ten přikývl. „Všechno v pořádku,“ řekl, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost. Všechno bylo v pořádku, v téhle krásné, dokonalé rodině, kde byl princ nuďas zamilovaný do prince krasoně.

Erik se rozkašlal a táta stočil pozornost k němu. „Eriku, musíme, probrat, jak to vyřešíme. Trenér říkal, že bys měl víc odpočívat a já nemůžu než souhlasit. Možná bychom měli odpočinek zahrnout přímo i do tréninkového plánu, abys ho dodržoval. Vím moc dobře, jak velký tah na branku máš, ale někdy je dobré trochu zpomalit!“ Pak se obrátil na Karen a požádal ji, aby mu podala květák. Jen tak. Krize zažehnána.

Erik nemohl uvěřit tomu, jak jednoduché to bylo. Věděl, že si s ním táta bude chtít později v soukromí promluvit, což znamenalo otázky, jestli je toho na něj moc a jestli potřebuje ubrat, ale to teď nemusel řešit. Konečně se odhodlal a pohlédl na Kaspera.

Zachvěl se. Kasper na něj hleděl tmavýma očima, ve kterých bylo něco zvláštního. Nepřikývl, ani se neusmál, spíš se zdálo, že přemýšlí. Pak z ničeho nic sebral vidličku a spokojeně pokračoval v jídle.

***

Erik pomohl odnést nádobí do kuchyně a talíře opláchl a nastrkal do myčky. Popřál tátovi i Karen dobrou noc a vyběhl schody. V patře narazil na Kaspera, který, jak se zdálo, na něj celou dobu čekal.

„To byla solidní záchrana.“

„Však jsi vážně nešel do školy kvůli mně.“ Erik nechtěl, aby to Kasper považoval za velké gesto, a když už, chtěl to jen trochu a rozhodně ho kvůli tomu nemínil přivádět do rozpaků.

„Ale tys mě o to neprosil,“ oponoval Kasper. Udělal krok blíž a krátce Erika objal. Když se odtáhl, pořád stál dost blízko, aby z něj Erik mohl okamžitě zešílet. „Máš lepší vlasy,“ podotkl. „Jsou jemnější a voní.“

Což jistě nebylo nic v porovnání s tím, jak voněl on. Kolínskou a spánkem.

Erik udělal to, co v tu chvíli chtěl. Stejně, jako mu předtím v pokoji prohrábl vlasy, objal ho tentokrát nazpátek. Chytil Kaspera kolem pasu dřív, než si to stačil rozmyslet, emoce převážily. Opřel se bradou o jeho rameno a nos zabořil někam ke krku.

Objímali se dlouho. A i když to z Kasperovy strany možná bylo z vděčnosti a lítosti, Erikovi na tom pro jednou nezáleželo. Nechal se kolébat pocitem sounáležitosti. Věděl, že z toho bude žít ještě několik dní.

Chvíli předtím, než to začalo být trochu trapné, ukročil dozadu. „Tak teda dobrou noc.“

O několik hodin později ležel u otevřeného okna, s rukama za hlavou, a poslouchal, jak venku fouká vítr. Na parapet se snášely sněhové vločky. Bylo pár minut po půlnoci a on nedokázal usnout.

Musel se pořád usmívat.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
25. 1. 2021 17:24

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH

Káča
25. 1. 2021 20:22

Nemůžu se dočkat, co na to Kasper. Jestlipak to zase bude smršť myšlenek. 🙂 No je to určitě pravděpodobnější, než že by mu došly slova.

Květa
25. 1. 2021 21:04

Dneska mám několik poznatků. 😉 Z prvé.: Kaspera bych už dokázala popsat celkem obstojně, ale dnes poprvé bych ho nazval sexy. To, jak Erikovy obstaral učebnice a s naprostou autoritou mu nalinkoval učení… To bylo zatraceně sexy. (O jeho slovním vyjadřovaní nemluvě, to je prostě boží. :D) Z druhé.: Erik je velice zvláštní kombinací zranitelnosti a odolnosti. Moc se mi to líbí. A ta jeho zatím štěněcí láska je tak roztomilá, že z ní taju jako zmrzlina. Za třetí.: Zatím jsem stále Karen omlouvala, ale asi ji fakt nedokážu mít ráda. A teď, pro mě nejdůležitější. Když čtu tyhle řádky,… Číst vice »

Eliška
26. 1. 2021 17:27

Tohle bylo pohlazení po duši. ^^

Karin
30. 1. 2021 21:12

Krásná kapitolka.

Karolina
5. 2. 2021 21:17

Taky by me zajímal Kasperuv typ, ikdyz on půjde asi spíš po pocitu z cloveka než vyloženě typu si myslim 🤔
„Kdo furt nastavuje termostat na dvacet osm, vždyť to je proti přírodě!“ – moje myšlenky při první zmince o termostatu 😄 Kdo sakra vydrží dobrovolně v takovým vedru – Erik ho vážně musí zboznovat 😄
Až moc Karen na mě 😄 ikdyz tentokrát chápu, proč měla obavy, ALE! kdyby se chovala, tak aby k ní měl Kasper důvěru, tak by to urcite proběhlo jinak…
Konec byl pohlazení pro duši ❤️