Když se probudil, venku byla ještě tma a okenní tabulka lupala pod náporem mrazu.

Asi po půl hodině zaslechl tlumený rozhovor. Táta a Karen spolu potichu mluvili na chodbě. Sešli dolů do kuchyně a o další půlhodinu později bouchly vchodové dveře. Následovalo nastartování auta a čištění skla. Pak odjeli.

Erik zíral na strop a myslel na to, že jsou s Kasperem v celém domě úplně sami. Ta představa ho vzrušovala a děsila zároveň. Palcem bezmyšlenkovitě hladil prostěradlo. Netušil, jak v jeho přítomnosti přežije následující pátek, stejně tak jako netušil, jak přežije následující roky v téhle podivné rodinné sestavě.

Věděl, že ten pocit dřív nebo později zmizí, anebo se bude násobit, až jednou nevydrží. A ve chvíli, kdy ho Kasper obejme, bude mít erekci, všichni to uvidí, zjistí, že je gay, a co hůř, zjistí, že ho přitahuje nevlastní bratr a… Nakonec by možná vážně bylo lepší, kdyby jejich reakci neslyšel.

Sáhl pro polštář a připlácnul si ho na obličej. Potichu zaúpěl.

Před udušením bleděmodrým povlakem ho zachránily hodinky, které oznámily, že je čas vstávat. Erik se zmátožil, násilím se vytrhnul z představ o budoucnosti, které stejně nikam nevedly, a vstal. S čistým sportovním oblečením došel do koupelny, opláchl si obličej ledovou vodou, vyčistil zuby a převlékl se.

Pozoroval svůj obličej. Rty, světlé vlasy, zelené oči. Nikdy o tom, jak vypadá, nepřemýšlel. Připadal si normální. Poslední dny ho ale z nějakého důvodu zajímalo, jestli je hezký, především jestli takový připadá jiným lidem.

Po cestě do kuchyně měl pocit, že z Kasperova pokoje něco slyší, ale nechtěl zastavovat a poslouchat. Připadalo mu to nezdvořilé.

Připravil si proteinový drink, nic dalšího. Někdy posnídal a teprve potom vyrazil běhat, ale dneska cítil, že by mu velká snídaně neudělala dobře. Na mobilu zkontroloval v aplikaci počasí. Vánice měla dorazit krátce po poledni, takže nebylo nutné uhýbat ze svého plánu. Taky to ale znamenalo, což věděl už od čtvrtka, že bude muset oželit odpolední trénink na sjezdovce a následnou fyzioterapii.

Samotná vánice ho neděsila. Zažíval ji několikrát do roka. Nejednou se stalo, že na pár dní vypadl proud, táta zůstal odříznutý ve středisku a Erik byl ve velkém domě sám. Termostat nefungoval, takže musel topit v krbu, aby mu nebyla zima, a spával v obýváku. Měli sice generátor, ale naučil se ho zapínat jenom v případech nouze. Většinou to prostě radši nějak vydržel.

Cvičil jenom v trenkách na zemi před krbem, zatímco vánice lomcovala okenicemi.

V takových dnech mu nejvíc vadilo, že nemůže na sjezdovku, a tak cvičil ještě usilovněji, aby neztrácel drahocenný čas. Večer pak ležel, zíral do plamenů, četl, masturboval nebo sledoval stažené filmy na notebooku, dokud se nevybil i ten.

Dopil protein a zakvedlal sportovní lahví, aby dostal usazeniny ze dna. Lahev vypláchl a zastrčil do myčky.

V předsíni si oblékl kuklu, rukavice, bundu a čepici. Utáhl tkaničky vyteplených běžeckých bot se speciální protiskluzovou podrážkou a váhavě přejel po rukávu Kasperovy bundy. Naklonil se blíž a cítil, že voní úplně stejně jako on.

Co se to se mnou děje?

Prudce otevřel venkovní dveře a mráz ho okamžitě praštil do obličeje, což ho vrátilo zpátky do reality. První nádech, ačkoli byl přes látku černé kukly, bolel a štípal na hrudi.

Erik to vzal poklusem k silnici, aby se rozehřál, a teprve tam zrychlil ve snaze zbavit se dotěrných myšlenek. Tepovka mu vyletěla. Nechával otisky podrážek na sněhových jazycích, sahajících do silnice. Po několika kilometrech se mu podařilo vyhrát nad svojí hlavou a ošálit mozek, který se začal soustředit jenom na běh.

Zvládl čtrnáct kilometrů, a když se vracel zpátky domů, cítil příjemnou otupělou únavu. Zastavil u hlavních dveří, aby se vydýchal. Měl hlad, což bral jako dobré znamení. V duchu se rozhodl, že uvaří červenou čočku se zeleninou a snídani rovnou propojí s brzkým obědem. Velmi brzkým obědem.

Vešel do předsíně a nestačil se ani sklonit, aby si rozvázal boty, když zaslechl dupání na schodech. Vzápětí se objevil Kasper. Působil unaveně a nahlas zíval, ale nesmírně mu to slušelo. Měl decentně protáhlé černé linky a jemné kouřové stíny.

Na Erika ani nepohlédl, natož aby ho pozdravil. Hodil batoh na botník a sáhl pro bundu.

„Někam jdeš?“ zeptal se Erik opatrně. Když ho viděl, vstal, aby před ním náhodou neklečel, což by bylo zatraceně divné a vzrušující a… divné. Veškerá sebekontrola a vnitřní klid, na který narazil někde mezi desátým a dvanáctým kilometrem, byly tytam. Nervózně přešlápl a snažil se z Kasperova výrazu vyčíst, jak na tom po včerejšku jsou. Jestli se třeba zlobí kvůli tomu autu, ačkoli by to nedávalo smysl.

„Jo, jedu domů. Teda do města. Už jsem se domluvil s kámošem. Budu u něj chvíli bydlet, než si najdu práci a vlastní bydlení.“ Kasper sebral nové boty, jen o něco málo teplejší než tenisky Nike. Nejspíš se za ten týden vůbec nepoučil, ačkoli Erik nabyl dojmu, že má dva páry ponožek, a to bylo rozhodně možné považovat za jistý posun.

Erik zamrkal a odtrhnul pohled od jeho chodidel. Něco v hlavě zapadlo na to správné místo. „Ty… Cože? Neblázni!“ Ošil se. Cítil až iracionální strach, že by ho měl Kasper opustit. „Ten včerejšek přece nebyl tak hrozný. A tvoje máma tu stejně moc nebývá.“

„Jo, ale já tu bývám a to je ten problém, chápeš? A vůbec, přestaň se do všeho srát.“ Ukázal na něj prstem a trochu naštvaně vklouzl do bot. „Kdyby ses do toho nesral, nemusel jsem poslouchat ty její blbé kecy.“ Sebral batoh, otevřel a vyšel ven. Zhluboka se nadechl.

První nádech byl vždycky nejtěžší.

„Chtěl jsem ti pomoct zařídit lepší podmínky.“ Erik vyšel za ním, ačkoli chtěl původně do sprchy, a pak si připravit jídlo. Cítil, jak mu na zádech zasychá pot, což bylo dobré akorát na to, aby onemocněl, ale moc o tom nepřemýšlel.

Když Kasper zrychlil, doběhl ho. Nerozuměl tomu, proč je na něj naštvaný, a chtěl to vyřešit, chtěl… Srdce cítil až někde v krku, ale taky v něm dozníval adrenalin z předchozího běhu. V duchu se rozhodl, že zvládne klidně dalších čtrnáct kilometrů, pokud to bude potřeba.

Kasper si posměšně odfrknul. „No jasně, král Erik pro mě chtěl zařídit lepší podmínky. No tak děkuju, Vaše Veličenstvo, a teď mi dej pokoj!“

„Aby ses neposral!“ Netušil, kde se to v něm vzalo, a Kasper nejspíš taky ne, protože se překvapeně otočil.

Ale než aby se v tom vrtal, ho to nejspíš akorát vyburcovalo k naštvanému: „POSERU! Kurva, to si piš, že se tady z toho definitivně poseru!“ Přidal do kroku. „Můžeš být rád,“ odsekával. „Budeš mít zase ten svůj milovanej klid.“

Chvíli šli v tichosti a bylo slyšet jenom křupání sněhu.

„Nechápu, o co ti jde,“ řekl Erik a dával si pozor, aby nezněl vyčítavě.

Bez povšimnutí prošli kolem autobusové zastávky. Autobus měl stejně odjíždět až za šest hodin.

„Jde mi o to, že tady nechci být. Jasný?“ Kasper se za chůze otočil a rozhodil rukama.  „Je to tak těžké pochopit, že to tady nenávidím?“

„Ne. Totiž jo.“ Erik netušil, jak by měl reagovat, a zároveň věděl, že ho nechce nechat odejít. Nikdy. Vždyť sotva přišel, převrátil všechno vzhůru nohama, tak proč to tak nemohlo zůstat? „Blíží se vánice a do města je to daleko.“ Částečně si uvědomoval, že je to z jeho strany zoufalý pokus, jak ho zadržet. Zároveň ale taky věděl, že jenom naprostý blázen mohl vyrazit na tak dlouhou cestu v době, kdy hlásili takové počasí.

Blázen, anebo kluk z města.

„Fajn. Beru na vědomí.“

„Jít pěšky až do města je šílenství,“ pokračoval Erik. „Proč aspoň nepočkáš na autobus? Nebo třeba do pondělí? Proč musíš být tak…“ Nemohl najít příhodná slova a spolu s tím jako kdyby mu došla energie. Zastavil uprostřed cesty. Čekal, že se Kasper otočí, a on to vážně udělal.

Chvíli hleděli jeden druhému do očí. Pak se Kasper zašklebil, pokrčil rameny a rozešel se pryč.

Erik udělal krok dopředu, potom dozadu a nakonec znovu zůstal stát. Byl totálně rozpolcený. Sledoval Kasperova vzdalující se záda a myslel na to, že by ho ještě dokázal doběhnout. Teď. Teď taky a vlastně kdykoli. Ale co dalšího by mu asi tak řekl? Měl by zopakovat, že se blíží vánice? Vysvětlit mu, jak je pro něj jeho přítomnost důležitá?

Napadlo ho, že kdyby na něj zakřičel, co se mu tenkrát stalo a jaké to bude mít následky, možná by upoutal jeho pozornost.

Bylo to tak absurdní. On byl absurdní.

„Idiote,“ řekl sobě i Kasperovi. Váhavě se rozešel zpátky domů a něco uvnitř hrudi měl sevřené strachem. Než došel ke vchodovým dveřím, začal se zvedat vítr. Ve vzduchu poletoval sníh a nebe nad vrcholky hor bylo černé.

Chvíli čekal v předsíni, aniž by věděl proč. Možná aby Kaspera přivítal, pokud by se rozhodl vrátit. Dveře nechal otevřené a díval se ven, dokud je nezabouchl vítr. Teprve potom vyběhl do patra a vztekle ze sebe strhal oblečení. Naházel ho na sušák a vlezl si do sprchy, kde na sebe pustil horkou vodu.

Čelem se opřel o kachličky a zkoušel v sobě najít vnitřní klid. Nikdo ho nikdy nenaučil, jak mluvit se sourozenci. Měl na něho zakřičet? Odvléct ho zpátky do domu, třeba i proti jeho vůli? Tomu se pousmál a do pusy mu natekla voda. Ne, Kaspera nebylo možné k čemukoli nutit. Totiž, sice byl prakticky donucený ke stěhování, ale i tomu se nakonec vzepřel.

Erik zastavil vodu a sáhl pro osušku. Omotal si ji kolem pasu a vyšel na chodbu. Chvíli poslouchal, jestli dole nezaslechne bouchání nádobí, puštěnou televizi, hru na klavír, zkrátka cokoli, co by svědčilo o tom, že se Kasper vrátil, ale to se nestalo.

Převlékl se a vyhlédl z okna, za kterým všemi směry poletoval sníh. Stopy, které po sobě nechali na cestě, musely dávno zmizet.

Vytáhl batoh a namátkou vybral nějaké sešity a učebnice, které odnesl dolů do obýváku. Chuť uvařit nějaké dobré jídlo ho přešla, a tak akorát převařil horkou vodu a zalil si kaši pro sportovce. Přidal do ní hrst ořechů a trochu ji dosladil agáve sirupem, ale stejně mu připadalo, že nemá žádnou chuť.

Mezitím mu přišla esemeska od trenéra, který připomínal, že se trénink kvůli počasí ruší, tak ať Erik v žádném případě nevystrkuje rypák a odpočívá.

Čas se vlekl. Erik to obvykle tolik nevnímal, ale teď měl pocit, že se hodinová ručička posouvá nesnesitelně pomalu. Přál si zavolat tátovi, sebrat prkno a nechat se vyhodit na sjezdovce. Přál si vykvedlat se na U-rampě jako jogurtová lžička, což byla trenérova slova a Erik upřímně netušil, jak ho to napadlo.

Zato se přistihl, že už hodinu počítá jeden a ten samý příklad z matematiky, který dvakrát podtrhnul, aniž by se dobral výsledku. Taky se přistihl, že kouká k oknu, za kterým poletovaly obrovské sněhové vločky.

Vichřice se blížila a on z ní měl poprvé v životě strach.

Zahodil učebnice a sáhl pro telefon. Chvíli mu trvalo, než naskočil signál, a během toho přecházel mezi sedačkou a krbem. V kontaktech našel tátu a bez dalšího váhání mu zavolal. Už se rozhodl, už to nešlo zvrátit.

„Eriku? Doufám, že nevoláš ze sjezdovky,“ zasmál se táta. Působil uvolněně, protože ho ani na okamžik nenapadlo, že by jeho syn něco takového udělal. A taky ho nenapadlo, že myslel jeho syn ve sprše na jiného kluka.

„Tati, hele, já volám, abych se zeptal…“ Nadechl se, a když znovu promluvil, zněl překvapivě klidně. „Mohl bych mluvit s Karen, prosím?“

„No jasně. Je všechno v pořádku? Dej mi chvilku – zlato, chce s tebou mluvit Erik. Nevím. Neříkal.“

Erik trpělivě přecházel sem a tam, jako kdyby šlo o důležitou trasu, kterou chtěl později zanést do mapy. Sotva Karen promluvila, vyhrknul: „Volám kvůli Kasperovi.“ A bylo to venku, svým způsobem doslova. Uvědomil si, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože Kasper ho bude nenávidět tak jako tak. V jeho případě neexistovalo žádné méně a více, všechno bylo nadoraz. „Sbalil si věci a šel do města.“

„Cože udělal?!“

„No… Říkal, chce odjet a bydlet u kámoše. Už to budou dvě hodiny a já vím, že mi do toho nic není, ale vsadím se, že není zvyklý tak dlouho chodit, totiž, ne že bych ho nějak podceňoval…“ Zamířil do kuchyně, protože trasa kolem stolku byla ohraná. „Blíží se vánice a já nechci, aby se mu něco stalo.“

Karen se nadechla, a když promluvila, působila upřímně vděčně a upřímně naštvaně. „Já ho přetrhnu. Díky, žes mi zavolal, Eriku.“ 

 „V pohodě,“ odpověděl a hovor ukončil. Odnesl učebnice, protože mu bylo jasné, že se už nic nenaučí. Pak se vrátil dolů, připravil horký čaj a vypil ho u velkého proskleného okna. Něco mu říkalo, že se neblíží vánice, ale přímo uragán.

***

Na příjezdové cestě zastavilo auto a Erik okamžitě položil mobil, na kterém sledoval videa o snowboardingu. Byl u sebe v pokoji, lokty se opíral o psací stůl, a jakmile zaslechl prásknutí dveří, narovnal se jako pravítko. Zkoušel působit ležérně, což v jeho případě znamenalo, že působil toporně. Hleděl ke dveřím a poslouchal, ačkoli by tentokrát zcela výjimečně uvítal, kdyby nic neslyšel.

Uragán dupal do schodů, jako kdyby je mohl prorazit. Bez zaklepání otevřel dveře Erikova pokoje. „Tys zavolal mojí matce?!“ zařval vztekle. Vlasy měl zplihlé a mokré, a jak máchal rukama, odlétal z něj sníh.

Erik se postavil, ale pořád působil trochu bezradně. „Asi jo.“

„Bylo to jedno z pravidel!“ štěkl Kasper. „Nedonášet na mě. Tím, že jsi ho porušil, jsi u mě skončil. Jasné?!“

„Bál jsem se, že zmrzneš.“ Erikovi něco říkalo, že by se měl cítit špatně, protože Kaspera zradil, ale mít ho zpátky bylo až příliš dobré. Měl radost, že ho vidí živého a zdravého. „Nevzal sis ani tu pitomou čepici, aby ses nerozcuchal.“

Zadoufal, že se Kasper usměje, anebo že protočí oči v sloup a pronese nějaký jízlivý vtip o bambulích a všechno mezi nimi bude v pořádku. Ale nedočkal se. Místo toho schytal další vztek. „Na ty tvoje kecy ti zvysoka seru!“

„Ty tvrdohlavý pitomče!“

„Udavačskej sráči!“ zakřičel Kasper. Koukal na Erika se stejným výrazem, s jakým si vůbec poprvé, hned po příjezdu, prohlížel jeho pletený svetr. Skoro se zdálo, že si odplivne. Otočil se na patě a za chvíli bylo slyšet prásknutí dveří od jeho pokoje. A hned potom techno.

„Tak to by bylo.“ Erik unaveně dosedl zpátky na židli. Netušil, jestli se omluvit nebo se pokusit o nějakou konverzaci. Připomínal si, že to udělal pro něj.

Vichřice byla silná a lomcovala okny, okolo osmé navíc přestal fungovat internet a Erik si radši ani nepředstavoval, jak kvůli tomu musí Kasper zuřit. Sám strávil dvě hodiny v posilovně, aby přišel na jiné myšlenky, a alespoň částečně dodržel plán.

Kasper se zlobí, ale zlobí se doma.

Tím se Erik snažil uklidnit, když chtěl jít spát, ale hudba z pokoje zněla tak nahlas, že neměl šanci. Ani s peřinou přetáhnutou přes hlavu.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
18. 1. 2021 17:13

Ha! Už se těším na usmiřování ;).

Káča
18. 1. 2021 19:21

Čtu to vždycky s těma doporučenýma teplýma ponožkama, ale stejně mám pokaždý husinu i na chodidlech. 🙂 Kluci, držim palce! Ne zrovna častokrát si přeju, aby čas utíkal rychleji, tady to platí na 200%. 😀

Káča
21. 1. 2021 23:19
Reply to  szabi

Nojo, někdo chytrej měl pravdu, když řikal, že čas je relativní pojem. Jo a dneska ty nohy nestudily, to asi, že byli kluci v teple. 🙂

Květa
18. 1. 2021 19:33

No, tohle nevypadá úplně dobře, hádám, že si to budou muset pořádně vyříkat. Těším se na další kapitolu.

Tereza
19. 1. 2021 15:20

Dala jsem příběhu trochu náskok, abych toho měla víc na čtení najednou. A měla jsem to ještě chvíli vydržet…vybrala jsem si asi ten nejhorší moment… Přiznám se,že Kasper mi někdy v první kapitole strašně moc lezl na nervy 😀 a Erik vlastně možná taky tím svým až neuvěřitelným klidem. Ale teď už je mám ráda a chápu je oba. Chápu,že se Kasper zlobí. Jeho máti by možná mohla projevit trochu víc pochopení. Erik má na druhou stranu asi docela štěstí,že se nemusí nikam hnout a přece jenom bude mit nějaký sociální kontakt 😀 Těším se na pokračování! Jen to věčné… Číst vice »

Karolína
20. 1. 2021 16:03

Dobre kdo se přizná, že si okamžitě při popisu vánice predstavil tu romantiku – Erik a Kasper, několik dní samotni, zvuk vánice dokreslujíci atmosféru – vlastně je vtipny, ze být tam sama zbláznim se strachy ale ve dvou to ma hned úplně jiný vyznam 😄 Pořád nechápu proč se Kasper brání čepici, však sníh zničí účes víc než čepice. Me zachraňuje porad, když potrebuju na rychlý nákup do vecerky a nemám zrovna perfektně upravené vlasy (=mam je mastny jako 🐖) 😄 Kaspere ty tvoje demostrativni gesta, proč bys čekal na autobus, když můžeš jít pěšky v teniskach 🙈 Co s… Číst vice »

Karolína
22. 1. 2021 23:41
Reply to  szabi

Anoo, asi by to nechtěl slyšet, ale byl by v ní extrémně roztomily 😁