Erik stál u proskleného okna, za kterým se kupily vysoké závěje, a upíjel čaj z velkého keramického hrnku. Hučelo mu v uších a pociťoval nepříjemnou bolest ve spáncích, což nikdy nebyla dobrá předzvěst, ačkoli sám sebe v duchu trpělivě uklidňoval, že jde o dočasný stav. Přál si, aby šlo o dočasný stav.

Vstal o půl šesté, aby stihl krátký trénink, po kterém následovala rychlá sprcha a společná snídaně s tátou a Karen. Skoro celou dobu mluvili o středisku, takže se moc nezapojoval, a když odjeli, začal přecházet po obýváku. Několikrát zkontroloval, jestli má na dnešní den všechny učebnice a sešity, a potom prostě jenom čekal.

Vlastně netušil, jestli se to od něj vyžaduje, ale připadalo mu přinejmenším neslušné sebrat se a odejít na zastávku bez Kaspera. Byli teď něco jako kamarádi anebo spojenci, klub na samotě, oběti, zajatci sněhu, sektáři… Nemohl si vybavit všechna označení, která pro ně Kasper vymyslel.

Prošel se kolem gauče, zkontroloval černé křídlo a zastavil u lékárničky. Spolkl prášek proti migréně a zapil ho ledovou vodou. Dál čekal. Mnul si spánky. Jednou zívl.

Kasper přišel o tři minuty později. Namalovaný, upravený, ve značkovém oblečení, s batohem ledabyle přehozeným přes jedno rameno. Přinesl s sebou vůni kořeněného parfému a auru něčeho nadpozemského a dokonalého. Když si všiml Erika, překvapeně povytáhl obočí. „Co tu děláš? Ty nejsi na tréninku?“

„Myslel jsem, že bychom mohli jít na zastávku spolu.“

„Jo, počkej!“ Kasper se plácl do čela. Batoh shodil na barovou židli a došel ke kuchyňské lince. „Dneska je vlastně ten den, kdy jedeš se mnou. Díky bohu.“ Začal si připravovat kafe, jako kdyby měl pro sebe všechen čas světa, a pro jednou působil nadmíru spokojeně. Sáhl do lednice pro krabici mandlového mléka, očichal ho a s pokrčením ramen nalil do hrnku. Půl napůl s horkou vodou. Všechno vypil, špinavý hrnek nechal na lince a palcem si přejel po rtech, aby zkontroloval, jestli nejsou špinavé. „Tak jdeme?“

„Ty nebudeš jíst? Jestli chceš, můžeš si vzít proteinovou tyčinku anebo ovoce. Cokoli.“ Erik se rozhlédl a ukázal na mísu s ovocem, kde byly vyskládané převážně pomeranče a jablka. A tři avokáda, která dozrávala.

„Pff. Tak zaprvé, máš štěstí, že tě neposlechnu a nic si nedám, protože – a to uvidíš už za chvíli – nastane v autobuse taková situace, která nebude ani jednomu z nás příjemná. Zadruhé, co máš pořád s těma proteinovýma tyčinkama? A zatřetí, a to je dle mého názoru nejdůležitější, tak si to pamatuj: Nejsi moje matka, tak se nestarej o to, co jím, anebo nejím, anebo budu jíst, anebo jsem jedl.“ Neřekl to nijak hnusně, jako spíš provokativně.

„Ale ty chceš, abych se staral,“ odpověděl Erik a přinutil se pohlédnout mu přímo do očí. „Jakmile jde o křupky.“ Ze židle sebral mikinu s nápisem Nitro a přetáhl si ji přes hlavu.

Oblékli se, respektive Erik se oblékl – měl hnědou zimní bundu se zelenou kapucí, moderní, ačkoli Kasperovi se kdovíjak nezamlouvala. Vlastně se mu nezamlouvaly ani Erikovy pohorky, rukavice, a už vůbec ne čepice. Odmítl jí udělit alespoň jeden bod, přestože neměla bambuli.

Společně vyšli do mrazivého rána a vydali se po příjezdové cestě dolů k zastávce. Kasper vrazil ruce do kapes a snažil se vyhýbat těm největším závějím. Boty Nike měl ale od sněhu dřív, než došli k silnici. „Jak tohle funguje?“ zeptal se zamyšleně. „Píšeš testy? Jsi zkoušenej? Umíš vůbec něco? Nebo seš génius i jinde a víš všechno? Jak to máš s obědy? Přijede tvoje dvorní kuchařka a uvaří ti? Nebo máš v tom svém batohu tříchodové zdravé menu? Já jen, že ve školní jídelně nevaří zrovna…“ Nadechl se, ale jen proto, aby mohl pokračovat. Zdálo se, že toho má hodně na srdci. „Bavíš se s někým o přestávkách? Nebo tam jen sedíš jako pecka? A proč na sobě nemáš ten svůj svetr? Víš, že v tomhle vypadáš docela normálně? Jakože jo… Normálně. Je to až s podivem…“

Erik nevěřil tomu, že připadá Kasperovi normální, ale na druhou stranu za tím vším necítil ani náznak ironie. Přesto si přejel po čepici a zkontroloval neviditelnou bambuli. Šli přímo proti slunci, takže se trochu šklebil. „Vážně musím na tohle všechno odpovídat? Protože polovinu otázek už jsem zapomněl,“ přiznal. Připadalo mu zvláštní, že tou cestou nejde po tolika letech sám.

A bylo až k nevíře, že mu pohled na hory nezevšedněl. Ani na chvíli, celých deset let, nehledě na to, jestli šel zrovna do školy, anebo běhat.

„Budeš sedět se mnou? Myslím ve třídě.“

Úmyslně stoupl do stopy, kterou udělal Kasper, a pak do další. Způsobilo mu to zvláštní potěšení. „Pád hodin asi ano. Jdu si tam v podstatě napsat testy a domluvit se s učiteli na dalším plánu. Génius nejsem. A o přestávce budu mluvit hlavně s tebou.“

Došli k opuštěné zastávce. Erik zkontroloval jízdní řád a čekal, zatímco Kasper si mnul červené uši a poskakoval, aby se zahřál.

Autobus nejdřív zaslechli, zvuk motoru a křupání sněhu pod koly se neslo mezi horami. Teprve potom v dálce spatřili jeho obrys. Jeden ze starších modelů, s obrovskými koly a pneumatikami vhodnými do takového podnebí. Ze dveří se loupal lak.

Kasper nastoupil jako první. Zkřehlými prsty vydoloval z peněženky kartu.

„Čau Kaspere!“ zahlaholil autobusák bodře. „To zvládneme, co říkáš?“ Zesílil topení a Kasper se v odpověď usmál. „No jasně, na pohodku. Dneska se mnou jede brácha, tak se o mě postará.“

Potom si ťukli pěstí a Erik, který znal autobusáka bezmála několik dlouhých let a nikdy si s ním pěstí neťukl, potichu pozdravil. Prošel poloprázdným autobusem a svalil se na sedadlo vedle Kaspera. Schoval kartu, rozhlédl se a opatrně prohodil: „Takže ty a řidič jste nejlepší kámoši?“

„Ty seš můj nejlepší kámoš.“ Kasper zanaříkal, když se autobus rozjel. Cesta byla klikatá, táhla se přes úpatí hor a sedadla se co chvíli zhoupla, jako kdyby v sobě měla pružinu. „A teď něco říkej. Cokoliv.“

Erik vydechl, když ucítil na rameni jeho hlavu „Nevím co. Asi tě to překvapí, ale nejsem zrovna ten nejlepší vypravěč.“ Poposedl, protože nemohl najít bezpečnou pozici daleko od růžových vlasů, které ho šimraly na tváři. „Většinou během cesty do školy prostě jenom sedím a dívám se z okna. Ta krajina mě uklidňuje. Myslím, že jestli existuje nějaký vnitřní svět, ten můj je pod sněhem…“ Stáhl si čepici, opatrně, aby ze sebe Kaspera neshodil, a rozpačitě ji žmoulal v ruce. „Je to vždycky tolik zlé? Měl bys jezdit autem.“ Natočil k němu hlavu a překvapeně si uvědomil, že kořeněná vůně není to jediné, co cítí. „Voníš jako jahody,“ vyhrknul. Vzápětí se zastyděl a spěšně dodal, ve snaze odvést řeč: „Je totálně nesmyslné nenosit čepici v takovém mrazu. Až se vrátíme, dám ti svoji. Můžeš si vybrat, pletených mám jenom pár. Většinou jde o sponzorské dary, takže je tam logo a jednoduchý design.“

„Seš panic?“

„Cože?“ Erik měl pocit, že ho polil ledovou vodou. „Proč se na to ptáš?“

„Protože to chci vědět. Žiješ tady v izolaci a zajímáš se jen o prkno. Ježišmarja, však o nic nejde, nebuď takovej puritán. Mluvit o sexu je naprosto normální. Takže?“

Neodpověděl hned a v jednu chvíli byl bytostně přesvědčený, že neodpoví nikdy. Zkusil si promnout spánky, protože ho znovu začínala bolet hlava. Respektive jeden spánek, jelikož u toho druhého odpočíval Kasper a přiváděl ho k šílenství. Přesto nakonec řekl: „Jsem.“

Autobus znovu poskočil a pak začal prudce stoupat, takže je to přirazilo k sedačkám. Skoro jako horská dráha. „Jsem si to myslel,“ zasténal Kasper. „Už ses aspoň s někým líbal? Musíš mít přece hodně fanynek.“

„Mám. Líbal.“

„Strčils jí jazyk do pusy? Nebo něco jiného?“

Erik se pokusil odtáhnout od Kaspera co nejdál, od jeho kořeněno-jahodovo-kávové vůně, od laku na vlasy, od riflí, které mu obepínaly stehna. Nebylo to jednoduché, protože mezi ním a vedlejším sedadlem vězela ulička. A v rámci pudu sebezáchovy byl nucen natisknout se na něj nazpátek. Nechtěl spadnout na podlahu. Stačilo, že spadl tenkrát.

Už zase měl pocit, že si všechno vybral na dlouhou dobu dopředu a že by měl zákonitě prožívat jednoduché a obyčejné dny. „Můžeme mluvit o něčem jiném, prosím? Umím se líbat s jazykem, jestli jde o tohle,“ sykl. Na sedadle před ním se odlupoval kus plastu. „Taky se tě neptám na sex. Navíc v autobusu.“

„Panebože, nikdo nás neslyší. Většina těch důchodců je hluchá, tak klid. Neslyšeli by tě, ani kdybys jim řval do ucha. A Yngve je pohodář, toho jen tak něco nevykolejí. Díkybohu, vzhledem k tomu, že řídí. Navíc… Já ti o sexu klidně povím. Mám ho rád.“

Jistě. Samozřejmě. Erik se pokusil ten plast odloupnout. „Měl jsi někoho, než jste se přestěhovali?“

„Myslíš jako na sex nebo na vztah?“

Nešlo to. Plast byl ostrý a mohl by si o něj rozříznout prst. „Není to totéž?“

Kasper se rozesmál právě tak nahlas, nakolik mu to nevolnost dovolila. „Haha. To myslíš vážně? Neříkej, že seš puritán a ještě k tomu naivka.“ Nadzvedl hlavu, zkontroloval Erikův výraz a pak se znovu svalil na jeho rameno. „Není to totéž. Vztah je o nějakých citech. Sex je sex. Takže… Abych ti odpověděl. Na vztah jsem nikoho neměl a na sex ano, ale to už je jedno, protože teď jsem tady.“

„Dobře.“

Vzdal to. Přestal si sedačky před sebou kompletně všímat a přes uličku zíral z okna.

„Eriku, potřebuju, abys mě držel za ruku.“

Na zasněžené hory, po kterých před nedávnem sjížděl, když byl na sportovním soustředění, které se konalo přímo ve středisku. Byla tam celá řada slavných snowboardistů. Žádná soutěživost, jenom tvrdé snowboardy, tvrdá vázání a carvingové oblouky.

Jednoduché.

 „No tak, Eriku, prosím. Podle vědců i držení za ruku může pomoct od bolesti. A já mám teď příšerné bolesti, takové bolesti, že mám pocit, že mě roztrhnou vejpůj. Nemůžu se skoro ani pohnout. Je to… Seš přece můj brácha, tak to pro mě udělej. Nebo chceš, abych řekl Yngvemu? To by musel řídit jednou rukou a to nechceš.“

Nesmyslně jednoduché.

Takže to udělal. Sáhl pro Kasperovu ruku a propletl s ním prsty. „To samozřejmě nechci,“ řekl hlasem, který mu samotnému zněl cize. Druhou rukou ho hladil po zápěstí a dlouhých prstech. Cítil přitom úplně všechno, ale tvrdohlavě to odmítal. Distancoval se, byl pozorovatel.

„Kurva, Eriku, mně je fakt špatně, tohle…“ Kasper zavřel oči a semkl rty k sobě, tak pevně, až mu málem zbělely. Nic dalšího už neřekl. Růžové vlasy vytvářely nesmyslný kontrast tomu, jak byl bledý. A okolní svět vytvářel nesmyslný kontrast tomu, jak byl krásný.

Po chvíli začal klidně oddechovat, ale Erikovu ruku nepustil, držel ji pevně.

„No tak jo,“ řekl Erik unaveně. Přestal si dělat naděje, že by mu prášek na bolení hlavy ještě mohl zabrat, a klidně s Kasperem souhlasil. Ta bolest byla šílená. „Víš,“ začal potichu, „že existuje několik studií o Eskymácích? Jedna tvrdí, že znají skoro sto výrazů pro sníh. Jiná, že jenom patnáct, protože většina slov má podobný kořen…“

***

Trénoval od sedmi let, což znamenalo, že neměl čas vytvořit si pevná přátelství a spojenectví. Nikdy nechodil do školní družiny, ani nenavštěvoval žádné odpolední kroužky. Nejezdil na školní výlety a chyběl na besídkách. Neměl za sebou ani jednu tajnou párty, která by trvala až do rána, protože musel brzy vstávat.

Dokonce i první pusu dostal na sjezdovce.

Většinou přišel na hodinu, sedl si do zadní lavice – učitelé rádi naháněli studenty dopředu, ale u něj dělali výjimku – a vyplňoval testy. Do patnácti měl v rámci individuálního plánu přidělenou učitelku, která ho dvakrát týdně doučovala přes Skype, pokud zrovna fungoval internet, ale teď už se dva roky věnoval samostudiu. Byl průměrný student s průměrným prospěchem a nadprůměrnými sportovními výsledky.

A teď taky s nadprůměrnou, až nepřirozenou bolestí hlavy.

Sedl si dozadu, batoh položil na lavici a snažil se tvářit neutrálně, ačkoli uvnitř zažíval peklo. Nakonec přivítal, když se Kasper posadil jinam, na místo, které dostal přidělené první den.

Začal dějepis. Zatímco učitel zkoušel u tabule, Erik dostal tlustý arch papírů, kde měl kroužkovat letopočty a doplňovat nejvýznamnější historické události. Většina odpovědí byla A/B/C, takže jenom hádal. S jistotou zvládl odpovědět zhruba na polovinu otázek a některá políčka nechal prázdná. Existovala šance, že si bude muset stejný test ještě jednou zopakovat, což neviděl nijak tragicky.

Chtěl mít pokoj. Chtěl mít svůj pokoj s klíčem otočeným doprava a hlavou schovanou pod peřinou.

Když písemku odevzdával, dějepisář ji přelétl očima a tvářil se přitom neutrálně. Nikdy Erika nebral jako velkou hvězdu, neptal se ho na závody, nepoklonkoval mu, a když mluvil o jeho individuálním plánu, občas se mu povedlo zahrnout do něj slovo indisponovaný.

Byl to ale taky on, kdo před rokem vstal, strhnul z nástěnky titulní stranu časopisu, která hlásala, že se „Peterson ultimátně rozsekal,“ a beze slova ji hodil do koše.

„Ostrov Jan Mayen byl anektovaný roku 1929…“

„Dobře.“ Erik přešlápl.

„Vy nevíte, co to znamená anektovat, že ne?“

„Popravdě ne.“

Další hodinu byla matematika. Počítání příkladů, a některé mu přišly tak těžké, že by nejspíš ani netušil, jak je zadat do kalkulačky. Nad tím se ušklíbnul.

Velkou přestávku strávil ve společnosti Kaspera. Snažil se nezírat mu na rty, ale ve třídě byl hluk a po nějaké době mu všechny hlasy splývaly. Jako kdyby spadl do vosího úlu. Sám moc mluvit naštěstí nemusel. Kolem Kaspera, kterého všichni nějakým záhadným způsobem brali a zbožňovali, nehledě na to, že byl jejich spolužákem sotva týden – a Erik jim naprosto rozuměl – se vytvořil hlouček.

Erikovi stačilo předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Dovolil spolužačce, aby se s ním vyfotila na Instagram. Prohodil pár slov o X-Games, když se ho ptali, protože zlato z letošního roku nejspíš vyvážilo pád toho minulého. Zasmál se něčemu, co pronesl Kasper.

A pak, před začátkem další hodiny, utekl na záchod, kde vrazil hlavu do mísy a nahlas zvracel.

Přežil dvouhodinovku biologie a to bylo nad jeho limit. Někdy okolo poledne zavolal tátovi a požádal ho, aby pro něj ve dvě přijel. Odpověď neslyšel, ale předpokládal, že mu táta vyhoví.

Přesvědčit Kaspera taky nebylo kdovíjak těžké. Měl jedinou podmínku – aby s nimi nejela ta kráva Karen. Erik na tu skutečnost tátu jemně upozornil skrze esemesku a ta kráva Karen zůstala ve středisku.

Táta čekal na smluveném místě, usmíval se a měl pro něj i pro Kaspera mangové freshe s brčkem. I přesto cesta autem zabírala na stupnici nepříjemných věcí a situací jednu z prvních příček, navzdory tomu, že se domů dostali už před třetí. Sotva zastavili na příjezdové cestě, Kasper vystoupil a táta se obrátil na Erika. „Všechno v pořádku?“

Otázku si spíš domyslel, takže střelil od boku, když odpověděl: „Jo.“

S džusem došel do předsíně a přes rameno zavolal na tátu, že se před večerním tréninkem potřebuje vyspat. Rychle ze sebe skopnul boty a bundu nechal navzdory svým zásadám ležet na botníku. Vydupal schody do patra. Zabouchl, usedl k psacímu stolu a chvíli jenom zíral na dveře, zatímco nervózně kousal brčko.

Bál se, že se klika každou chvíli pohne a Kasper vtrhne dovnitř, ale na druhou stranu cítil takovou úlevu ze známého prostředí, až se mu chtělo brečet.

Opřel se čelem o desku stolu a klidně dýchal. Rukou si přitom mnul pravou dlaň, která ho od rána doslova pálila, a mezi prsty cítil dotek těch Kasperových. Takže byl nejenom uvězněný v šíleném tichu. Ještě ke všemu byl…

Vstal a tváře mu hořely, takže měl možná teplotu. Otevřel okno a zhluboka nasál ledový vzduch. Ze rtů mu splývaly tiché nadávky.

Svalil se na postel a vlezl pod peřinu. Přitáhl si ji až k bradě a zíral k oknu, kterým chumelilo dovnitř. Některé vločky dopadly na psací stůl a teď na něm roztávaly.

Pátek byl pro Erika náročnější, než čekal.

Možná neměl jezdit do školy. Možná měl jet do střediska a jezdit na U-rampě, několik hodin, ze strany na stranu jako kyvadlo, a čekat na blížící se vánici, která měla přijít o víkendu.

Co když je to definitivní, napadlo ho a pak usnul. Když se o tři hodiny později probudil, povlečení bylo ztvrdlé mrazem a z chodby k němu doléhala hlasitá rocková hudba.

Hlavu měl ale čistou, bolest zmizela.

***

Sprchoval se horkou vodou, aby prohřál namožené svaly, a chvíli pročítal etikety balzámů, rozestavěných všude kolem. V posilovně strávil dvě hodiny a Kasper nepřišel. Ne že by musel. Ne že by to byla jeho povinnost.

Erik o tom doopravdy upřímně nechtěl přemýšlet, protože přece o nic nešlo.

Vůbec o nic.

Použil jeden z balzámů, olivový, určený pro suché vlasy, a vylezl ze sprchy. Oblékl si čisté oblečení včetně vlněného svetru a šel do kuchyně. Zpoza zavřených dveří pokoje pro hosty… Kasperova pokoje, se ozývala vážná hudba. Erik chvíli poslouchal, ale nepoznal, o jakou skladbu se jedná. Ani nebyl schopný určit, jestli je to Chopin, o kterém mu Kasper říkal.

Váhavě natáhl ruku, aby zaklepal, ale pak prostě jenom prošel kolem. Nebyla jeho povinnost vodit ho ke stolu, stejně jako nebyla Kasperova povinnost chodit s ním do posilovny, drobit na žíněnku a chovat se jako ta nejvíc okouzlující bytost na světě.

Erik si odkašlal.

V kuchyni našel tátu a Karen, kteří připravovali večeři, což znamenalo, že přendávali jídlo uvařené ve středisku z papírových krabiček na talíře. Probírali spolu možnosti rozšíření sjezdovky a snowboardové kurzy pro malé děti.

„Jaký byl trénink?“ usmála se Karen. „Arne říkal, že jsi nachlazený. Musíš mít v sobě hodně sebekázně, když stejně jdeš a pracuješ na sobě.“ Podařilo se jí vyklopit fazolky na jeden z talířů a přidala k nim nakrájená rajčata.

Z jídla tam bylo všechno, ostatně jako vždycky. Pečená dýně, žampiony, marinovaný seitan, čerstvé bagetky a olivová tapenáda. Erik si vzal kus dýně a namočil ji v tapenádě. „Dobrý, díky,“ řekl s plnou pusou. „Takže dneska večeříme společně.“ Byla to napůl otázka a napůl konstatování.

„Jo,“ přikývl táta. „Mluvili jsme o tom, že vás poslední dny zanedbáváme. Jste tu pořád sami… Ačkoli jsem Karen vysvětloval, že ti to nevadí. Vlk samotář.“ Poslední větu prohodil směrem k ní, na vysvětlenou, i když jí za tu dobu, co se znali, určitě stačil navykládat o Erikovi spoustu věcí.

Táta měl zkrátka široký okruh témat a Erik byl v samotném středu.

„Viděla jsem tě předevčírem na sjezdovce,“ navázala Karen a začala odnášet talíře doprostřed stolu. „Jezdíš vážně úžasně.“

Erik poděkoval a pomohl jí – z polic donesl skleničky a z lednice vytáhl pomerančový džus. Sám měl touhle dobou zakázané cukry, takže se spokojil s vodou. Donesl ho pro jistotu. Pro případ, že by někdo jiný vodu nesnášel.

Potom usedl naproti Karen a zíral na ni, zatímco nabírala jídlo. Viděl Kasperovy rty a jeho nos, ale bylo to jako neúplná kopie. Jako kdyby to, co na ní bylo krásné, v Kasperově případě příroda ještě znásobila. „Budete o víkendu tady, anebo ve středisku?“ zeptal se a sáhl pro mísu s brokolicí dělanou na páře.

„Ve středisku.“ Táta si brokolici taky vzal a polil ji kořeněnou zálivkou. „Mám schůzku s jedním ze sponzorů. A objednal jsem instalatéry na ty dva pokoje ve druhém patře.“

„Takže tady budeme s Kasperem sami.“ Bylo to konstatování, ne otázka, ale Karen stejně přikývla. Vzápětí navázala na předchozí debatu o sjezdovce a kurzech pro děti.

Uběhlo deset minut a židle vedle Erika zůstávala prázdná. Krájel seitan, automaticky si ho vkládal do pusy a sem tam na židli pohlédl.

Kasper se objevil naprosto nečekaně. Vpadl do místnosti a s nádechem sarkasmu štěkl: „Jsem rád, že jste počkali!“ Kolem krku měl bezdrátová sluchátka a přinesl s sebou vůni laku na nehty. Doslova se svalil ke stolu, sáhl pro talíř a energicky na něj začal kydat všechno možné jídlo, které mu přišlo pod ruku.

„To bychom se taky nemuseli dočkat,“ vzdychla Karen.

Bylo slyšet zaskřípění, když Kasper sebral vidličku a přejel s ní po talíři, nejspíš aby matku přerušil. Potom napíchl fazolku a prohlížel si ji ze všech stran, jako kdyby měl před sebou něco exotického a odporného. Spolkl ji, vydal dávivý zvuk a musel to zapít. Sklenici s pomerančovým džusem držel opatrně, aby si nerozmazal bílý lak.

Mlaskl a stočil pozornost k Erikovi. „Už je ti líp?“

Mnohem líp. A taky šílel, což nepronesl nahlas. Celé jeho tělo, každá buňka, všechno šíleně toužilo posunout se na židli blíž a prohrábnout růžové vlasy. „Nic to nebylo,“ odvětil přiškrceně.

„Byls nervózní?“ Kasper složil z fazolek srdíčko. „Myslím kvůli té holce.“

„Jaké holce?“ Upřímně netušil, o čem je řeč. Ve třídě byla spousta holek. I na ulici, po které šli ráno cestou ze zastávky. Na světě obecně. Ale proč by ho měla nějaká z nich zajímat, to nevěděl.

„No kvůli té blondýně. Teda… Tam jsou blond skoro všechny, ale tahle měla francouzský cop. Přišla za tebou o přestávce, mluvila na tebe a ty ses otočil a šel na druhou stranu, jako bys ji neslyšel. Málem jsem uchcal smíchy. Netušil jsem, že seš takovej antitalent, co se týče balení.“

„Nevšiml jsem si jí,“ odsekl Erik možná až příliš stroze. Začal se cítit nepříjemně, ačkoli sám sobě v duchu neustále opakoval, že Kasper neví, nemohl vědět. „Asi prostě nejsem na tohle dobrej. Mluvit s lidmi. To tebe všichni milují. Dokonce i uklízečka zčervenala, když jsi jí podržel dveře.“

Táta, který je celou dobu poslouchal na půl ucha, uznale pokýval hlavou. „Nevěděl jsem, že jsi takový gentleman, Kaspere. Ale asi je to pravda. I naše recepční se po tobě ptala.“

„Ano, Kasper byl odmalička hodně komunikativní,“ zamumlala Karen. Byla v tom patrná jistá nechuť, něco v jejím výrazu se Erikovi nelíbilo.

„No a jak se ti líbí ve škole?“ pokračoval táta, který se dosud nevzdal naděje na příjemnou večeři v rodinném kruhu, ačkoli napětí mezi Kasperem a Karen slibovalo naprostý opak.  

„Docela fajn. Lidi jsou oukej, akorát je to daleko a na můj vkus málo gayů.“

„Kaspere…“

„Mami? Však jsem nic neřekl.“

Táta se natáhl přes stůl pro salát. „Chodil jsi s někým, než jste přijeli?“ navázal a Erik si mimoděk vzpomněl, že sám Kasperovi před několika hodinami položil skoro totožnou otázku. A že na ni dostal jednoznačnou, trochu pobavenou odpověď.

Ucítil horkost a sáhl pro sklenici s vodou. Zatoužil po tom chrstnout si ji na hlavu.

„Ani ne,“ odpověděl Kasper. Chvíli přežvykoval pečené brambory. Dokonce i jeho otrávený výraz téměř zmizel. Pravděpodobně se rozhodl nedráždit matku víc, než bylo nezbytně nutné.

Nějakou dobu večeřeli v tichosti, jenom v patře bylo slyšet bouchání nedovřeného okna. Nikdo nevstal, aby ho zavřel, ale Erik se tím směrem zadíval, když zvažoval, jak formulovat svoji otázku. „Tati… Mohl by nás někdo vozit do školy autem?“

„Jasně, to by určitě šlo domluvit. Buď já, nebo někdo z personálu.“

„Myslím i jiné dny než pátky.“ Sotva to pronesl, připadal si jistější, navzdory tomu, že na sobě ucítil Kasperův pronikavý pohled, což nebylo nic příjemného. Pro jistotu trochu bojovně vystrčil bradu.

„Aha. To bude trochu složitější, ale určitě nic neproveditelného.“

Karen věnovala Erikovi úsměv, který mohl být za jiných okolností, třeba kdyby ho tak nedráždil – přitom nevěděl proč! – docela milý. „Jestli jde o Kaspera, tak jsem si docela jistá, že to autobusem zvládne. Není nutné pro něj zařizovat auto. Vsadím se, že zaměstnanci mají dost své práce.“ Položila tátovi ruku na rameno. „Jsi moc hodný, Arne, ale nemusíš si kvůli tomu dělat starosti.“

„No jistě,“ odfrknul si Kasper. Vidličku flákl do kaše a pohledem těkal mezi nimi, jako kdyby přemýšlel, kudy utéct. Anebo po kom hodit talíř.

„Bývá ti špatně,“ řekl Erik s pohledem upřeným na Karen.

„Hůř než špatně,“ ušklíbl se Kasper. „Bývá mi tak, že mám chuť vyzvracet svoje orgány. Doslova. Ale to je v pohodě. Nemusíš mít strach, já to samo sebou zvládnu. Nepotřebuju žádné speciální zacházení, jsem přece jen ten špatný, netalentovaný člen téhle jinak perfektní rodinky. A ještě navíc buzík.“

Okno v patře teď bouchalo hlasitěji a Erika mimoděk napadlo, že je to jeho chyba. To on přece nezavřel, když se vzbudil. Jak si mohl nevšimnout?

„Proč tohle děláš?“ zeptala se Karen nechápavě a položila příbor. „To se alespoň jednou nemůžeme najíst v klidu?“

„Ne, nemůžeme. Mám z toho až nelidskou radost, když jíš v neklidu.“

Karen dopila džus a odsunula talíř. Vstala a začala sklízet ze stolu, ačkoli táta navrhl, že to udělá. Odbyla ho mávnutím ruky, ale pak vzdychla a setrvala na místě, s pohledem upřeným na Kaspera. Byla teď vyšší než on. „No tak dobře. Poslouchám tě. Postěžuj si, jak je k tobě osud nespravedlivý a zlý, a já jsem mrcha, co ti schválně ničí život. Slyšela jsem to asi jen tisíckrát.“

„Já zase tisíckrát slyšel, jak jsem na hovno syn. Každý máme něco. Jenže já na rozdíl od tebe nerozhodl, že se musíš vzdát všeho, co máš ráda!“

Erik si trochu rozpačitě vyměnil pohled s tátou. Nevěděl, co říct, jestli se to od něj očekává, jestli by to Kasper ocenil. A tak dál. Všechno se odehrávalo v rámci Kasperova souhlasu a nesouhlasu.

Všechno v Erikově hlavě.

On a táta se nikdy nehádali, neměli důvod. Možná si vyměnili jednou anebo dvakrát pár ostřejších slov – přece jen, dospívání je těžké pro všechny a krize středního věku taky. Ale hádky mezi Kasperem a Karen, to pro něj bylo něco úplně nového, neznámého. A možná za to mohla taky absence přátel v jeho životě, kteří by si permanentně stěžovali na rodiče.

Vnitřně se tím cítil rozhozený, nejistý a fascinovaný zároveň.

Kasper rozzlobeně vstal, tak, že přitom posunul celý stůl. Ukázal na matku prstem. „Mělas pravdu. Bude lepší, když se budeme jeden druhému vyhýbat,“ zavrčel.

Bez dalšího slova opustil kuchyň.

„Omlouvám se za něj,“ zamumlala Karen. Sebrala i jeho talíř a všechno odnesla na linku. Když se vrátila, nejspíš cítila, že je třeba ještě něco dodat, a stočila svoji pozornost k Erikovi. „On vždycky všechno rád přehání. Neboj se o něj, Eriku. Vsadím se, že ta cesta autobusem nakonec nebude takové drámo.“ Posledním slovem posměšně napodobila Kasperův tón.

„Jel jsem s ním,“ oponoval Erik. „Viděl jsem, že je mu špatně.“ Znovu pohlédl na tátu a hledal v něm zastání. Věděl, že kdyby záleželo na něm, odvoz by šel nějak zařídit. Každý den by na něj čekalo auto, ráno i odpoledne.

Ale zdálo se, že pro Karen je tohle uzavřené téma. Aby odvedla řeč, zeptala se, jestli si dají čaj.

Erik z toho neměl dobrý pocit. Díval se na ni a zlobil se, že je na Kaspera tak tvrdá. Díval se na tátu a zlobil se, že mu nepomohl prosadit celou věc s autem. Díval se dovnitř svojí mysli a viděl tam totální bordel.

Vstal a vymluvil se, že mu pořád není dobře.

Možná by Kasper nabídku cestovat autem stejně nakonec nepřijal. Na to byl příliš hrdý, divoký, rázný… Erik šel do schodů a vymýšlel pro něj výstižná přídavná jména. Dominantní.

Když pak otevřel dveře od svého pokoje, kde na něj čekalo okno dokořán a zasněžený koberec, ironicky ho napadlo, že si to vlastně zasloužil.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
15. 1. 2021 16:21

Aaa prožívám to s Erikem víc něz bych si myslela. 🙈 Moc se mi libi kontrast, jaky je na venek a jak silne všechno okolo Kaspera prožívá.
A Karen je mi zatím dost nesympaticka, Kasper je tornádo, není to s ním lehký, ale ona s nim neumí vůbec komunikovat snad 🙅‍♀️😄 Jako Kasper má právo na to kolem sebe trochu kopat, však to je týden, kdo z nás by byl v jeho situaci v klidu? A ona má nulovy pochopení. Me to ted zas vytocilo, když to píšu 😄😄 
Těším se co spolu podniknou o víkendu 🙂

Karolína
20. 1. 2021 14:34
Reply to  szabi

Myslím, že jedina byla snad v neexistenci, ta krmila pochopením a láskou Eliase po hrstech, ale pak mě stejně naštvala 😝 Kaiova se na rodinu vyprdla, Ethana máma řešila hlavně svůj problém… Mathiasova se snažila, ale tak nějak špatně, ikdyz u Mathiase zrovna dost špatně tohle hodnotí, precen jen ten příběh prostě mámě nenahrava (budu si to muset zase oživit, ty kapitoly, kdy byl doma se mi četli špatně 🙈 takže ji možná dost krivdim)… Erika mamu hodnotit zatím nemůžu, ale zatím žádná sláva🙈… Damiena mama nebyla pořád doma a jen řešila jestli bere prasky, přišlo mi, že před problémem… Číst vice »

Karolína
22. 1. 2021 23:30
Reply to  szabi

Asi jsem byla moc přísná, byla jsem dost zaslepená tim, aby se vrátil za Rufusem 🖤 když se k tomu příběhu vracím, tak k prostředku a pak jdu na závěr🙈😄
Těším se na jakoukoliv, kterou napíšete 🤗

MaCecha
16. 1. 2021 12:24

Já zase úplně chápu Erikovu posedlost Kasperovými vlasy. S mou první láskou jsem to měla stejné :D.

Last edited 2 měsíců před by MaCecha