Erik nastavil obličej slunci a pár vteřin tak setrval. Bez výrazu. Rty měl semknuté k sobě a pod paží pevně svíral snowboard, jako kdyby to byla jeho záchranná kotva. Byl zrovna na půl cesty ke sjezdovce, ale nějak ztratil sílu pokračovat dál.

Sníh přes noc zledovatěl a teď mu podkluzoval pod botami. Erikovi vůbec poprvé došlo, na tomhle místě, v tomhle světě, který tak miloval a důvěrně znal, že se nemá čeho chytit. A že může s každým dalším krokem spadnout.

Skoro násilím sám sebe přinutil pokračovat v cestě. Připadalo mu, že cítí úplně každý sval v těle, jak se napínají, když zvedne nohu a došlápne, a každý sval v rukách, které dělaly pohyb dopředu. Úplně nejvíc ale cítil ten sval, na který nechtěl vůbec myslet. Upřímně se domníval, že celé srdce daroval Kasperovi, tak nechápal, proč ho teď tak bolí. Ale možná, pokud chtěl být sám k sobě krutý, možná mu to srdce zůstalo jako připomínka, že Kaspera zradil.

Poslal ho pryč.

Já vím, chtělo se mu zařvat. Jenomže tohle se přece muselo stát, pokud neměli být jeden pro druhého hořkou vzpomínkou. Věděl to tak jasně, jako si uvědomoval studený vzduch v plicích, a stejně se nedokázal ubránit pochybnostem, jestli na rozdíl od mámy a táty přece jen neměli šanci. Klidně docela malou, jako je sněhová vločka. Mohli si ji hýčkat a dávat pozor, aby neroztála v dlani. Mohli oba vynaložit úsilí, aby jim to vyšlo, a Kasper by si třeba hory nakonec doopravdy zamiloval!

A co by dělal? napadlo Erika, zatímco stoupal ke sjezdovce. Zatínal přitom všechny svaly, aby neuklouzl. Spolu s tím přicházely další otázky, každý krok znamenal jednu z nich. Učil by hru na klavír? Kolik lidí? Naučil by hrát na klavír všechny lidi v okolí? A co by se stalo s jeho snem skládat?

V tomhle to měl Erik o něco jednodušší, protože si právě teď nesl svůj sen pod paží. Jen kdyby mu to po tom všem dávalo smysl.

Mžoural do slunce a hlavou mu vířilo tolik věcí, až měl pocit, že vybuchne. Lebka prostě zákonitě nemůže vydržet takový tlak a praskne. Tím nepochybně všechny překvapí, protože disciplinovaným a vyrovnaným sportovcům, jako je on, obvykle lebky nepraskají. Ne kvůli emočnímu přepětí.

Trhnul sebou, když pod ním křupla sněhová krusta, a na vteřinu zůstal chodidlem zabořený ve sněhu. Hned na to zaklonil hlavu a zasmál se. Kdyby ho někdo slyšel, myslel by, že je to opravdu děsivý zvuk, protože v tom smíchu byla úplně všechna frustrace, která se v něm od včerejšího večera nahromadila.

Ani tady neměl být, správně měl odpočívat nebo trénovat, zkrátka cokoli. Ale nedovedl si představit, jak v jedné místnosti klikuje, zatímco Kasper chodí po domě a balí si věci. Pak by se třeba mohli potkat při cestě do sprchy anebo na záchod. Možná by ho Kasper znovu poslal do prdele, akorát by použil jiná slova, jiné nadávky. Nebo by na Erika jenom koukal tím nenávistným pohledem, který si šetřil pro speciální případy. Hnědé oči uměly tenhle typ pohledu víc než dobře. A ve spojitosti s hnědýma očima… Jak teď mohl Erik vůbec někomu pohlédnout do očí a nesrovnávat jejich barvu s barvou těch Kasperových?

Vydoloval nohu ze sněhu a při dalším kroku špičkou boty nakopl závěj, aby tak pro sebe vytvořil něco jako schůdky. Vlastně ani nechápal, proč se vydal zrovna touhle cestou, když ke sjezdovce vedly ještě nejméně dvě další, přičemž jedna z nich byla opravdu pečlivě udržovaná, aby nedocházelo k tomu, že se hosté proboří až po kolena.

Sám pro sebe nejspíš s oblibou vybíral ty nejsložitější cesty.

Upřímně netušil, co bude dál. Jedna věc byla rozhodnutí, že by měl Kasper dostat šanci splnit si svůj sen a neobětovat všechno na oltář jeho snowboardové kariéře, druhá věc byla, že teď zůstal úplně sám, což se samozřejmě dalo předpokládat, ale vážně… BYL SÁM. Samotu pociťoval do morku kostí, a kdyby ji vykřičel nahlas, ozvěna hor by mu tuhle informaci potvrdila.

Kasperova cesta za novým životem měla začít ještě dnes na letišti, kam ho odveze Karen. Na poslední chvíli se jim podařilo sehnat letenku, což bylo jedině dobře, protože když už říznout, měl by to být čistý řez. S čím Erik ale dopředu nepočítal, byla jeho vlastní bolestivá rána. Samozřejmě, stalo se to včera, řekl mu včera, aby odešel, takže nemohl čekal, že se to zahojí přes noc, ale stejně měl pocit, že se to nemůže zahojit nikdy.

Měl vnitřní potřebu vést dialog sám se sebou, alespoň v těch chvílích, kdy k sobě necítil opovržení. Jenomže to nebylo k ničemu, protože cítil šílený rozpor v tom, co udělal. Na jednu stranu věřil – naivně, anebo racionálně, to určit nedokázal – že se s Kasperem znovu setkají, jelikož pro sebe byli ti praví. Šlo jenom o dočasné odloučení, které pro ně ve výsledku bude přínosné. No a pak tu byla druhá strana mince anebo snowboardového prkna, kdy mu došlo, jak obrovské riziko jeho rozhodnutí poslat Kaspera pryč ve skutečnosti znamená.

Mohlo se stát tolik věcí.

Kasper nikdy neodpustí.

Kasper mu odpustí, ale zároveň dojde k názoru, že jsou pro sebe spíš jako bratři a veškeré romantické pnutí bylo doopravdy důsledkem samoty.

Kasper překoná svůj žal tím, že se vrátí ke starému způsobu života a prostě si najde někoho na sex.

Kasper ho bude už navždycky nenávidět. A to i ve chvíli, kdy se dozví pravdu o tom, proč to Erik udělal.

Kasper řekne, že nesnáší, když se někdo snaží rozhodovat za něj a že to Erik vážně posral. To mu vypálí do obličeje tak nahlas, jako kdyby na konci věty použil alespoň tři vykřičníky.

Kasper už nikdy nebude jeho.

Pravda, mnoho optimistických vizí Erikovi nezbývalo, a tak, zatímco kráčel do svahu směrem ke sjezdovce a snažil se udržet balanc, myslel i na to, že by se rozeběhl zpátky do střediska. Třeba by ještě stihl Karen, mohl by se nechat odvézt domů, nebo celou cestu běžet, to by zvládl, a pevně Kaspera obejmout. Říct: „Chtěl jsem být nesobecký, ale beru to zpátky. Zůstaň tady.“

Zamžoural do slunce a zuby stáhnul rukavici, aby si protřel oči. Taky ho napadlo zkontrolovat mobil, takže sáhl do kapsy, odemknul ho a zíral na displej – sám sobě tvrdil, že se jenom potřebuje podívat, kolik je hodin. Ale když telefon schoval zpátky do kapsy, stejně neměl nejmenší tušení, jestli už je po deváté. Nepodíval se. Nebo se možná podíval a ta informace proplula jeho hlavou bez povšimnutí.

Kasper mu pochopitelně nenapsal. Nejspíš včera vyjádřil své stanovisko dost jasně.

Ty seš takovej do sebe zahleděnej čurák!

Erik se posadil do sněhu. Byl už skoro na konci cesty, na vrcholu sjezdovky, ale nějak ho opustila síla k dalšímu kroku. Celé tělo měl těžké, jako kdyby vážilo alespoň tunu. Připadalo mu celkem přirozené lehnout si na záda a zírat nad sebe. Chlad necítil, snowboardové oblečení bylo teplé.

Prkno nechal vedle sebe, ale pořád mu popojíždělo a on v sobě nenašel dost vůle chytit ho a vrazit do sněhu, takže ho prostě jenom objal oběma rukama. Jako kdyby se s ním chystal být pohřbený.

Touhle dobou na sjezdovce kromě něj nikdo další nebyl, měl proto dostatek času k přemýšlení. Mohl si tak stále dokola procházet úplně všechny následky, k nimž v různých alternativních realitách jeho rozhodnutí vedlo. A nejhorší na tom všem možná bylo, že neexistovalo nic, co by mu dovolilo prožít si tu bolest naplno. Svaly ho bolely, srdce ho bolelo, ale pořád ho od těch všech emocí oddělovala tenká membrána, dost pružná na to, aby se okamžitě nepřetrhla. Ve své hlavě do ní rýpal nehtem, ale ona držela.

Chtěl plakat, chtěl si opravdu upřímně ulevit, ale nešlo to. Oči ho pálily, jenomže to bylo tak všechno. Chtěl to ze sebe vyzvracet, ale to taky nešlo, ačkoli mu připadalo, že cítí žluč až na jazyku. Chtěl to vykřičet, ale už jen při tom pomyšlení mu selhával hlas.

Nejspíš za to mohlo soustředění na výkon, které nedovolovalo projevit emoce naplno. Možná, což byl paradox, zvládal být po celou dobu mnohem otevřenější ke Kasperovi, než sám k sobě.

Dál ležel na svahu nedaleko sjezdovky a nic se nedělo. Hleděl nad sebe a přemýšlel, jestli uvidí letadlo, které bude odvážet Kaspera. Jestli Kasper třeba pohlédne tam dolů a bude tušit Erikovu přítomnost.

Praštil do sněhu a prkno mu vyklouzlo z rukou. Začalo sjíždět ze svahu s typickým zvukem šššš, jako je šumění vody, a Erik se posadil, nic dalšího ale nezkusil udělat. Se zájmem sledoval, jak snowboard sjíždí dolů, a přitom mu docházelo, že celá cesta, kterou ušel sem nahoru, ve skutečnosti nikam nevedla. Pokud se ovšem nechystal sjet sjezdovku po zadku. To by bylo nakonec možná dobré řešení.

Snowboardová asociace stále mlčela a nezdálo se, že by se v nejbližší době chystala dovolit Erikovi závodit. Proč si taky nedávat na čas? Erik Peterson poslal pryč svoji osudovou lásku, tak mu pojďme vzít druhou věc, kterou miluje na světě nejvíc, ať ví, jak to chodí. Na světě je tolik bolesti, která pro sebe nemá žádnou schránku, tak pojďme trochu nalít do Erika.

Celý život cvičil, tak ať se ukáže, jak doopravdy silný je.

Erik rozmrzele zamručel a znovu se svalil naznak, čímž kompletně ztratil prkno z dohledu. Ležet na ledu mělo něco do sebe a trochu to připomínalo futon. Taky se mu líbilo, že ať už natočí hlavu doleva nebo doprava, na tváři ho zastudí sníh.

Bylo v tom něco konejšivého.

***

Nikdy dřív o tom nepřemýšlel, ale teď nabyl dojmu, že ticho má svoji specifickou chuť a že mu hořkne na jazyku.

Klíče hodil na botník, vyzul se a zamířil do kuchyně. Z velkého proskleného okna viděl trenérův pickup, jak se otáčí na příjezdové cestě a míří zpátky do střediska. Cesta vlastně nebyla nijak zvlášť nepříjemná. Trenér se celou dobu povzbudivě šklebil a sem tam něco prohodil, nejspíš aby nestála řeč, přičemž mu bylo jedno, že Erik nic z toho neslyší. Částečně to připomínalo samomluvu.

Erik zíral z okénka a navenek působil klidně. Sledoval, jak sněhu podél silnice ubývá, až ho nakonec nahradily blátivé kaluže. Ruce měl volně položené v klíně. Tentokrát domů nevezl nic, i snowboard nechal ve středisku, ačkoli ho obvykle chtěl mít blízko u sebe.

Najednou na tom zkrátka nezáleželo.

V závěru cesty trenér zkusil něco zaznakovat, ale byla to nějaká podivně zmatlaná věta, kterou Erik nepochopil. Nikdy nepředpokládal, že se trenér znakový jazyk naučí tak snadno. Nakonec, ani nemohl po nikom žádat, aby se učil. Sám v tom zpočátku taky nebyl nijak zvlášť dobrý.

V myšlenkách se vrátil do přítomnosti a přítomnost znamenala, že je v tom velkém domě znovu úplně sám. Něco uvnitř ho automaticky nabádalo k tomu, aby zamířil do patra.

A stálo ho spoustu energie neudělat to.

Snažil se nepřemýšlet, nechat všechno procházet skrze sebe. Automatizovaná činnost ovšem zároveň znamenala dělat věci, které mu chtě nechtě připomínaly Kaspera. Takže pro sebe připravil čaj do velkého keramického hrnku, který byl Kasperův oblíbený.

Zatímco čekal, až se převaří voda, přepadla ho vzpomínka na den, kdy Kaspera poprvé slyšel hrát. S jakou divokostí a přesností Kasper vystřihnul skladbu. Jeho prsty surově stláčely klávesy a v celém tom výjevu bylo něco vzrušujícího, co zadrhávalo dech v plicích.

Erik hleděl ke dveřím, za nimiž bylo černé křídlo, a pak k nim váhavě zamířil. Chtěl jenom nakouknout dovnitř, ale jakmile se tomu ocitl tak blízko, už to nešlo vrátit.

V místnosti bylo docela chladno a na klavíru našel pár zapomenutých sešitů not. Došel k černé stoličce a ztěžka na ni dosedl. Stejně jako ráno, ani teď neměl pocit nějaké energie a životní síly. Možná, že takhle začínala deprese.

Přejel ukazováčkem po klávesách a jednu z nich zmáčknul. Mohl si jenom představovat, jaký zvuk má. Byla spíš vlevo, a tak z toho, co pamatoval, tušil, že jde o hlubší tón. Postupně takhle zmáčknul úplně všechny, až k tomu nejvyššímu tónu, který v jeho představách zrcadlil hysterii.

Zatočil se na židli a pohlédl k oknu, za kterým začalo pršet. Nebe bylo ocelově šedé a déšť stékal po tabulkách skla jako slzy. Jak se stmívalo, Erik viděl v odrazu svůj obličej, bledý a vážný. Pozoroval sám sebe zkoumavě jako cizince, kterého vidí poprvé v životě.

Kvůli tobě je teď Kasper pryč, napadlo ho.

Vstal prudce, až se mu z toho zamotala hlava, a v podstatě vyklopýtal z místnosti, náhle podivně rozechvělý. Vzal hrnek s čajem a šel po schodech do patra. Ve středisku nejedl, řekl tátovi, že něco uvaří doma, ale pravda byla, že neměl na jídlo ani pomyšlení.

Chodba k jeho pokoji mu najednou připadala ukrutně dlouhá. Než došel na její konec, muselo se stát, že po cestě zabloudil, protože stál najednou na prahu jiného pokoje a v jiném čase.

Před očima mu proběhlo skoro každé milování, ke kterému v té posteli došlo. Chvíle, kdy ležel na břiše a zatínal prsty do prostěradla, chvíle, kdy seděl Kasperovi na klíně, vpíjel se do něj pohledem, nehty táhl po kůži na zádech nebo se jenom probíral jeho zpocenými vlasy. A všude cítil takovou horkost, jako kdyby ho měla co nevidět sežehnout.

Zamrkal a pomalu vešel dovnitř.

Ten pokoj mu vůbec poprvé připadal extrémně nehostinný. Povalovalo se v něm spoustu věcí. Kasper pochopitelně odjížděl narychlo, tudíž s sebou pravděpodobně mohl mít pouze příruční zavazadlo. Nechal tady různé kusy oblečení, noty, učebnice, laky na nehty rozházené po psacím stole, několik CDček, kosmetiku… Zkrátka tady nechal skoro celý svět, akorát převrácený naruby.

Erik prošel skrze ten chaos až k posteli a dosedl na ni. Pil čaj a rozhlížel se kolem. Obzvlášť dlouho pozoroval černý futrál s houslemi.

Hrudník měl sevřený neidentifikovatelným strachem, a ačkoli bylo v pokoji teplo, cítil šílený chlad. Mrazení podél páteře.

Opřel se a nohy schoval pod peřinu. Strašně si přál všechny ty emoce nějak prožít navenek, nechat je odplout, a tak si tu bolest pořád připomínal, jako kdyby se tak dala aktivovat.

Kasper je pryč.

Nemůžu závodit.

To první bylo nejhorší, to druhé prostě jenom znamenalo, že mu nezbylo vůbec nic. S tím se mohl smířit, jen kdyby to šlo dostat ven. Pohlédl na polštář a napadlo ho, jestli se něco změní, když ho rozstříhá na kusy. Místo toho pro něj ale sáhl, obličej zabořil do povlaku a zhluboka se nadechl.

Ta známá vůně v jeho těle probudila lehké mravenčení. Akorát že nekonejšila. Ubližovala.

Možná jsem rozbitý, napadlo Erika. Možná princ nuďas prostě nemůže dostatečně projevit svoje emoce, protože není jako ostatní lidé.

Lítost nad tím, že je s ním něco v nepořádku, ovšem nepřebila lítost z opuštění. Nijak si tedy nepomohl.

Držel hrnek v obou dlaních, částečně se tak pokoušel zahřát, a zíral před sebe. Připadalo mu, že tam je několik dlouhých hodin. Čas začal po nějaké době splývat, byl pokřivený, což se stávalo vždycky, když zůstal v domě sám. Dřív si ale kdykoli mohl pomoct cvičením, běháním anebo jakoukoli jinou aktivitou, třeba úplně obyčejným hraním her na mobilu.

Nic z toho teď nepomáhalo. Zíral před sebe otupěle, neschopen nějakých konkrétních myšlenek. A hlavně neschopen pláče.

Byl v tichu a ticho bylo v něm.

***

Upřeně pozoroval mrkev napíchnutou na vidličce a vzdáleně vnímal hovor mezi tátou a Karen, kteří přijeli, aby s ním poobědvali. Možná ho prostě jenom nechtěli nechávat samotného.

Táta na jeho apatii původně reagoval snahou zapojit ho do různých typů diskuze, ať už bylo hlavním tématem jídlo, globální oteplování, život ve středisku, snowboard, sjezdovka, maturita, která Erika čekala za pár týdnů… Možností bylo kupodivu docela dost. Po čase nejspíš ale došel k názoru, že je důležité nechat Erikovi dostatek prostoru, aby se s tím vším popral sám v sobě, a tak ho nechával na pokoji.

Pokud chtěl Erik mlčet, dle tátova názoru to bylo v pořádku. A stejným způsobem jednala s Erikem i Karen, která byla od Kasperova odjezdu ještě úslužnější a opatrnější než předtím. Těžko říct, co si o tom všem myslela.

Tohle byl jeden z jejich pěti společných obědů posledních dní.

Erikovi se nějakým způsobem dařilo plnit plán, který si po konzultaci s trenérem nastavil, ačkoli mu každé z těch cvičení a úkonů zabralo mnohem víc času než obvykle. Ještě před pár týdny zvládl uběhnout i čtyřicet kilometrů, zatímco teď ztrácel energii už u desátého.

Možná to nějak souviselo s tím, že běhal kolem cedule, která mu připomínala spoustu věcí, a možná byl jenom vnitřně mrtvý.

Položil vidličku i s mrkví a přes tátovo rameno vyhlédl ven. Oknem se dovnitř dralo slunce, což mu na náladě nijak zvlášť nepřidávalo. Měl za to, že by s ním příroda měla souznít a ne se snažit předstírat, jak je všechno v pořádku.

Navíc si pořád připadal rozbitý, zamrznutý, protože nedokázal projevit žádné velké emoce. Dokonce ho ani netěšila představa, že by něco rozbil o zeď.

Neměl o Kasperovi vůbec žádné zprávy. Vídával ho online na Messengeru, napsal mu stovky zpráv, které nikdy neodeslal, ale to bylo tak všechno. Karen se neptal, protože nepředpokládal, že něco ví. Pochyboval, že se její vztah s Kasperem nějak změnil.

„Eriku?“

Zvedl hlavu, když si uvědomil, že se táta nejspíš na něco ptá. Připomnělo mu to podobnou scénu, kdy mu Kasper ve znakovém jazyce vyznal lásku. Tenkrát ovšem neslyšel, zatímco teď… Ačkoli, poslední dobou byl hluchý tak často, až byl opačný stav spíš výjimka. Možná proto ho teď napadlo, že by hluchotu předstíral.

Jenomže to by táta začal znakovat, a ačkoli se poslední dobou dost zlepšil, Erik bral pořád znakový jazyk jako svoji a Kasperovu výsadu, jakkoli to bylo nepochopitelné.

[Slyšíš?]

„Jo,“ řekl Erik bezbarvě. Cítil na sobě pohledy obou rodičů, ale jeho samotného mnohem víc zajímal ubrus na stole, kde byla kapka od pomerančového džusu.

„Napadlo mě, jestli se mnou nechceš zítra zajet do města.“ Tátovo snažení tedy očividně ještě nevyprchalo, spíš se vracelo ve vlnách.

„Ani ne, díky,“ odvětil Erik klidně.

A to bylo všechno. V podobném duchu se nesly všechny jejich obědy.

***

Cesta vedla dál do tmy. Jak pokračoval dopředu – tušil, že je to správný směr, ačkoli pro to samozřejmě neměl vůbec žádný důkaz – cítil čím dál větší únavu. Třel si zmrzlé paže a snažil se orientovat podle hvězd. Tu noc jich ale na nebi nebylo mnoho, schovávaly se za mraky.

Sněhu přibývalo, takže se s každým dalším krokem bořil hlouběji a hlouběji. V jednu chvíli ho měl až po pás a navíc mu připadalo, že v tom sněhu něco žije. Neidentifikovatelný tvor, který v něm probouzel děs.

Samozřejmě mu bylo jasné, že vracet se znamená definitivní sbohem, takže pokračoval.

Najednou se všechno projasnilo, ale než stačil pocítit úlevu, pochopil, že nejde sněhem, ale korytem řeky. Řeka ústila do oceánu, který byl zamrznutý. Bruslilo na něm pár bruslařů, ale nikdo si ho nevšímal.

Vnitřně tušil, že nemá jinou možnost než projít pod ledem. Vodu měl teď skoro po prsa. Byla ledová a hnala mu do obličeje studenou tříšť.

S hlubokým nádechem se potopil a plaval pod led. Několik dlouhých temp, přesvědčený, že na konci najde nějaký východ, díru vysekanou v ledu, anebo provaz, kterým by se mohl přitáhnout. Po několika dalších tempech ale pořád ještě nebyl na místě. Na tom správném místě.

A návrat nepřicházel v úvahu, protože tvor ho pořád pozoroval zpovzdálí a čekal na jakýkoli projev slabosti.

Plaval tedy dál. Cítil, jak ho píchá na plicích. Nad sebou viděl světlo, což v něm probudilo záchvěv naděje, ale jakmile doplaval blíž, uvědomil si, že to jenom sluneční paprsky prosvítají silnou krustou ledu.

Začínal panikařit. Zkoušel od sebe ten led odtlačit, jakkoli to bylo absurdní. Přejížděl po něm nehty, dokud cítil ruce, ale nenašel žádnou skulinu, kterou by se mohl vytáhnout zpátky na povrch. Nezbývalo tedy než se otočit a čelit tvorovi.

A právě když se rozhodl, že to udělá, něco silného mu projelo hlavou a vyrvalo to obě jeho oči.

Erik zakřičel a vyletěl do sedu. Cítil nepředstavitelnou hrůzu a nejdřív mu vůbec nedocházelo, že je doma. Nahlas oddechoval a srdce mu tlouklo snad až někde ve spáncích.

Pomalu začal rozeznávat obrysy nábytku. Kasperovu židli, psací stůl, postel, na které seděl. Takže všechno bylo v pořádku, byl to jen sen. Hloupá noční můra.

Právě ona ale způsobila, že se stavidla otevřela.

Erik pevně sevřel polštář, křečovitě ho objal a sklonil hlavu. Vnímal, jak se mu oči zalévají slzami a taky nepříjemný pocit na jazyku, jako když člověk nemůže polknout.

Bolest ho konečně zaplavila od hlavy až k patě, a i když to bylo k nesnesení, byl to paradoxně ten nejúlevnější pocit, jaký od hádky s Kasperem zažil.

Začal plakat nahlas.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Dia
22. 4. 2021 17:30

Uf, tak todle byla fakt silná kapitola! Jakože teď z ní mám depresi na celej zbytek dne 😞ale díky za vaši skvělou tvorbu!! 💜

Belinda
22. 4. 2021 18:21

Od posledního Kasperova zápisu vlastně neuběhla nijak dlouhá doba, takže já stále ležím v nemocnici, na té stejné posteli u okna, mrtvej pták tu pořád civí, akorát to počasí je trochu lepší, a já zase brečím, brečím a brečím (ano jsem cíťa). Ach Eriku! Občas řekneme něco, čeho v zápětí okamžitě litujeme, ale vždy je tu ta jedna možnost to všechno napravit. I když je mi jasné, že to nebude lehké, ale bojuj, bojuj za to co miluješ, bojuj za lásku svýho života, bojuj o Kaspera, prostě Bojuj! Věřím ti, že to dokážeš! Těším se až se vrátí domů z… Číst vice »

Květa
22. 4. 2021 22:00

Představa zdevastovaného Erika, kterého nebaví ježdění a nezajímá ho snowboard… Je velice znepokojivá.
Cítím zlomek jeho bolesti, při představě, co prožívá. Ale zároveň i vztek, že si to způsobil sám.

Přemýšlím, proč to na mě tak silně působí. Samozřejmě skvěle píšeš/píšete, ale to je u vás standard. A vaši kluci občas prostě tropí hlouposti a já zbožňuju každou z nich.
Ale tohle asi vnímám jako zradu, vůči Kasperovy. Byla jsem přesvědčená, že by tohle Erik neudělal. Rozhodně ne po jednom rozhovoru s otcem. A jímá mě hrůza, jak moc je to špatný a jak to skončí.
Je tak málo času.

MaCecha
22. 4. 2021 23:09

Jste fenomenální, ženy. Uctívám vás.

alexis
23. 4. 2021 13:04

Ďakujem za ďalšiu kapitolu. Dievčatá, viete neskutočne dobre písať.
Smutná kapitola. Smutný Kasper. Smutný Erik. Avšak sme konečne pri plači, plač uvoľní pretlak v duši. Pevne verím, že Erik si uvedomí, že Kasper znamená preňho viac ako ktokoľvek alebo čokoľvek iné, len dúfam, že nebude už neskoro. Pre Kasper to musí byť strašné, mama, ktorá je všetko iné okrem mamy, Erik, ktorý prisľúbil, že Kasper bude preňho na prvom mieste, pripadá si teraz ako posledný z posledných. Čakám spolu s Erikom a Kasperom na dúhu. 🙂 Dúha znamená, že po daždi vyšlo slnko.

Tereza
23. 4. 2021 14:49

Parádní depka 😢 už nezbývá moc času na rozuzlení tyhle křivdy. Tak doufám ve šťastný konec. Ale paradoxně jsem za tohle drama vlastně ráda, protože mi celou dobu přijde, že se jakoby nic neděje 😀 je to takové učesané, romantické, nevím, jak přesně to popsat, aby to úplně přesně definovalo můj pocit z toho příběhu. Možná za to můžou ty hory, které pořád stojí a nijak se nemění 😀 nebo se mění…ale v úplně jiném časovém horizontu,než jsme my schopni zaznamenat 🙂