Erika napadlo, že kdyby měli nástěnné hodiny, právě teď by určitě tikaly nahlas a jejich zvuk by vyplňoval úplně celý prostor, od podlahy ke stropu. Ruce měl volně položené v klíně a vypadal relativně normálně. Podařilo se mu zkrotit rozcuchané vlasy, jenom tričko bylo trochu pomačkané. Za tu dobu, co se nehnul z místa, nahradila provinilý výraz jistá vzdorovitost, což šlo poznat díky tomu, jak pevně svíral čelist.

Po nějaké době začal poklepávat nohou, ale nejspíš si to ani neuvědomoval. Co chvíli vrhnul rychlý pohled na Kaspera. Přemýšlel, jestli by bylo správné chytit ho za ruku a proplést s ním prsty, ale něco v Kasperově výrazu ho přesvědčilo, aby to nedělal.

Seděli u jídelního stolu, kam je táta stroze nasměroval, a Erik si pořád ještě nedokázal naplno uvědomit dopad celé situace. Chtěl se zeptat, jak dlouho ještě budou čekat, ale táta zrovna vytáhl mobil a zkontroloval ho, aniž by přitom zpomalil. Už několik minut přecházel po místnosti, odmítal si sednout a výškově tak získával jistou převahu. Za celou dobu pronesl vlastně jenom dvě krátké věty: Sedněte si. Počkáme na Karen.

Pak jí zavolal, řekl, že by bylo vhodné, aby přijela a připojila se k rodinné debatě, protože se něco stalo. A cokoli dalšího odmítl vysvětlit anebo rozvést.

Takže teď čekali.

Tik tak, běželo Erikovi hlavou. Vycítil, že ho táta pozoruje, a odhodlal se jeho pohled opětovat. Vcelku zbytečně. Vypadalo to, jako kdyby táta koukal skrze něj kamsi na stěnu. Možná měl podobný nápad ohledně nástěnných hodin jako Erik. Asi stejně jako on nedokázal rozhodnout, čím by měl začít.

Samozřejmě, tohle musel být šok. Ovšem větší, nebo menší než fakt, že Erik ztrácel sluch? Na tohle se chtěl Erik taky zeptat, ale měl pocit, že by to po tom všem znělo jako rýpání a drzost – tu si šetřil pro jinou chvíli.

Teprve teď mu došlo, zatímco kolektivně čekali na Karen, jako kdyby snad měla přinést nějaké závratné řešení, že nejspíš částečně funguje na autopilota. A nahlédnout do svého nitra, pochopit, co se v něm právě teď odehrává… To zatím nechtěl.

Prohlížel si Kasperovy ruce, volně položené na desce stolu. Jeho dlouhé prsty, které neslyšně poklepávaly nějakou melodii do dřeva.

Pak z ničeho nic bouchly hlavní dveře a Erik si uvědomil, že ani neslyšel přijíždět auto. Mozek nejspíš filtroval jednotlivé zvuky podle nějakého zvláštního systému, kterému Erik nerozuměl. Zároveň v něm přetrvával pocit, domněnka, že by bylo mnohem jednodušší neslyšet, jakmile táta začne křičet.

Totiž, on bude křičet, ne?

„Ahoj, tak jsem tady!“ Do místnosti vešla Karen a rozepínala si přitom kabát. Rukavice hodila na stůl a v jejích pohybech bylo něco napjatého. Každému z nich pohlédla do očí a hledala v nich informace, otázku ale směřovala přímo k manželovi. „Co se stalo?“

„Mám jí to říct já, nebo se toho ujmete?“ zeptal se táta. Teprve s příchodem Karen dokázal zastavit, ale neposadil se.

Erik chtěl navrhnout, aby vzal jednu z volných židlí. Nelíbilo se mu, že je před rodiči v pozici, jako kdyby se měl za něco omlouvat. „Nevím, co říct,“ přiznal neutrálním tónem. Překvapilo ho, jak vyrovnaně zní, nohou ale poklepávat nepřestal.

„Cože?“ zahřměl táta, jako kdyby právě slyšel něco nestydatého.

„Že nevím, co říct,“ zopakoval Erik a zvýšil přitom hlas. „Možná by ale pomohlo, kdybys s námi nejednal, jako bychom udělali něco obzvlášť hrozného.“

Tátu jeho tón překvapil, ale zvládl se s tím vyrovnat docela rychle. „Tak podívej, Eriku… Tobě připadá, že se vůbec nic hrozného nestalo? Protože mě to upřímně šokovalo. To je poslední dobou jedna bomba za druhou.“

Co čekal, že Erik řekne? Taky mě překvapilo, že jsem do půl pasu nahý lezl Kasperovi na klín? Asi těžko.

„Ježiši,“ promluvila Karen podrážděně. „Můžete mi už konečně říct, co se stalo?!“

Cítil vůni Kasperovy kolínské a cítil na sobě hřejivý pohled hnědých očí. Možná proto o své odpovědi vůbec nepřemýšlel. „Miluju Kaspera,“ pronesl s neomylnou jistotou. Čekal všechno možné, přece jen, Karen nereagovala na věci, které se přímo týkaly jejího syna, zrovna nejlíp. Proto ho překvapilo, že ji svým sdělením spíš ohromil, než rozhodil. V jejích očích – stejných, jaké měl Kasper – byla snaha pochopit, co se jí tím prohlášením snažil sdělit. Žádný vztek.

Oproti tomu táta… „Myslím, že se potřebuju něčeho napit,“ zafuněl. Nečekal na odpověď, ani na svolení, a odešel z obýváku. Za chvíli bylo slyšet, jak jde do patra.

Karen si jeho odchodu snad ani nevšimla. Hleděla na Erika nevěřícně a taky s podivnou fascinací. „A tím milováním myslíš co přesně?“

Nevěděl, jak odpovědět. Automaticky pohlédl na Kaspera a pak zpátky na ni.

„Chodíme spolu, jasné?“ promluvil Kasper vyrovnaně, ale nedokázal přitom zakrýt jistou nechuť a odměřenost v hlase. „To tím myslí. Chodíme spolu a Arne nás načapal, jak mi Erik sedí na klíně. Stačí?“

Asi to stačilo, protože Karen pevně semkla rty k sobě a nic neřekla. Místo toho se zahleděla kamsi na zeď.

Erik nepřestal poklepávat nohou.

Po chvíli přišel táta a nesl lahev drahé whisky. Na nikoho z nich se nepodíval, zamířil rovnou k baru, vytáhl dvě sklenky a nalil sobě i Karen. Sklenici postavil na stůl před ni. „Seděl mu na klíně,“ oznámil jen tak mimochodem. „Myslel jsem, že mám halucinace.“

„Jo, to už jsem slyšela.“

„A taky jsem myslel,“ táta udělal dramatickou pauzu a napil se, „že ti mnohem víc záleží na tom, co děláš, na tom, co jsme spolu celé roky budovali.“ Nejdřív se zdálo, že tímhle prohlášením svoji řeč stejně rychle skončí, ale pak zničehonic zařval: „Je to snad vtip, Eriku?! Je to pro tebe legrace? Nejdřív mi tak dlouho tajíš, že neslyšíš, a teď… Panebože! Ty jsi gay? Jsi na kluky? Chystal ses mi to vůbec někdy říct, nebo ti jako táta za nic z toho nestojím? Musel jsem na to přijít takhle? Víš co? Vždycky jsem se tebou chlubil, vždycky jsem na tebe byl pyšný a říkal jsem, jak skvělého mám syna a jak skvělý je náš vztah, kdy jeden druhému důvěřujeme. A teď mám pocit, že přede mnou sedí kluk, kterého vůbec neznám, kluk, který neváhá celou svoji sportovní kariéru vyhodit do hajzlu jenom kvůli někomu, kdo… Jen tak!“

Erik konečně přestal poklepávat nohou a spolu s tím ho napadlo, že by se měl nadechnout. Už nějakou dobu do sebe nedostal vzduch. Teď, když táta konečně křičel, když se to dělo, už necítil takové sevření. Nejhorší na tom všem bylo čekání, stejně jako před závodem. Nervy pracovaly, když stál na startu, ale jakmile se rozjel, udělal byť nepatrný pohyb dopředu, všechno z něj opadlo.

„Promiň, žes na to musel přijít takhle,“ pronesl klidně. Díky tomu klidu mu na okamžik připadalo, že je to on, kdo má nad tátou navrch. „Mrzí mě to. Zas ale musíš chápat, proč jsem ti to nechtěl říct. A prosím, neříkej mi, že chci svoji kariéru vyhodit do hajzlu, když teď nic z toho nemám pod kontrolou a nevím, jestli budu ještě někdy vůbec závodit. A ten někdo, o kom mluvíš, má jméno a sedí před tebou.“

„To je dobré, Eriku,“ pousmál se Kasper a v tom úsměvu bylo něco láskyplného a smutného. „Nemusíš se mě zastávat.“

Na to Erik neodpověděl, jenom se pokusil usmát nazpátek.

„No výborně,“ štěkl táta, jako kdyby byl ten úsměv, moment sdílení, jedním z dalších překročení pomyslné hranice. „Jak dlouho už to trvá?!“

„Asi tři čtvrtě roku.“

„Tři čtvrtě roku?! Kurva, to snad nemyslíš vážně, Eriku.“ Táta to zkoušel rozdýchat, ačkoli se v jednu chvíli zdálo, že spíš sáhne pro sklenku, kterou dal Karen, a obrátí do sebe i její obsah. „Zamyslel ses alespoň na chvíli nad tím, jaké to může mít následky pro tvoji sportovní kariéru?“

V té otázce Erik na okamžik uviděl tátovu malost a spolu s tím cítil, jak jím pomalu začíná rezonovat vztek. „Asi ne tak velké následky jako fakt, že za chvíli nic neuslyším,“ odsekl. Dovolil si na okamžik zavřít oči a zkusil ten vztek překonat, najít v sobě pochopení. Samozřejmě, že to tátu vykolejilo, s tím přece počítali. „Tati, omlouvám se. Měl jsem ti to říct. Ale upřímně, co by se stalo pak? Já přece chápu, proč ti to připadá šílené! Jenomže já jsem do něj zamilovaný, chápeš? Jsem zamilovaný do tohohle kluka.“ Pohlédl na Karen, protože měl pocit, že je třeba Kaspera obhájit i před ní. „Vím, že spolu ve spoustě věcech nesouhlasíte, ale Kasper je ten nejlaskavější člověk, jakého znám. Takže se omlouvám za tyhle… komplikace, jak říkáš.“ Stočil pozornost zpátky k tátovi a plynule navázal: „Ale rozhodně nemám v plánu omlouvat se za to, co k němu cítím.“

Táta pohlédl na prázdnou sklenku a posunul ji po stole. „Já jsem nikdy alkoholu neholdoval,“ oznámil Kasperovi a ušklíbnul se, „ale mám pocit, že od té doby, co jsi tady, se ze mě pomalu stává alkoholik.“

Kasper vypadal, že se ho to prohlášení upřímně dotklo. „Je mi to líto,“ oznámil co nejslušněji, jak dokázal. „Prostě se to stalo. Ne… Neplánovali jsme to. Nikdo kromě nás čtyř to neví, tak… Třeba z toho nemusíme dělat větší věc, než to ve skutečnosti je?“

„Ono už to dost velké je, Kaspere,“ vložila se do toho Karen podrážděně. Ale zatím ještě nekřičela, ani se nezdálo, že se hodlá ze samého vzteku opít jako její manžel, potažmo si vyškubat vlasy, anebo oba kluky zfackovat. Ne, tentokrát byla ona tím relativně klidným elementem, což bylo neuvěřitelně zvláštní.

„Co na to řekneš, Eriku?“ zeptal se táta výsměšně. „Je to velká věc? Já mám pocit, že tě poslední dobou vůbec neznám. Co nám ještě tajíš? Chceš jezdit radši na saních než na snowboardu?“ A když si všiml jeho výrazu: „Jsem moc rád, že jsem tě pobavil.“ Velice pomalu rozdělal lahev a znovu si nalil. Jen těžko hledal další slova. „Vy dva jste… Jak vážné to mezi vámi je?“

Erik cítil, jak se mu proti jeho vůli žene do tváří červeň. „Ptáš se, jestli spolu spíme?“ A současně s ním promluvil taky Kasper, který oznámil: „Spíme.“

„Tak vy spolu spíte,“ zopakoval táta, skoro jako kdyby byli v nějaké grotesce. „Zamyslel ses alespoň na chvíli nad tím, jak ti to může zničit život, Eriku? Já chápu, že jsi teď ve věku, kdy člověk zrovna moc nepřemýšlí, ale…“ Sáhl pro nejbližší židli a posadil se, ztěžka, jako kdyby ho v důsledku celé té konverzace bolelo celé tělo. „Jedna věc je ta, že tě nenapadlo svěřit se mi se svojí sexuální orientací. Myslel jsem, že si věříme. Ale asi jsem se spletl.“ Tady znovu zvýšil hlas: „Tak napadlo tě, jak ti to může zničit život? Víš nejlíp ze všech, kteří tady sedíme, jaké svinstvo dokáže bulvár na člověka nakydat, obzvlášť na vrcholového sportovce! Riskuješ všechno pro něco, co může být prostě jenom pobláznění, které odezní. Možná jsi tady byl dlouho sám. Možná jsem tě neměl nechávat tak samotného, pak je jednoduché k někomu přilnout…“

„Jak se opovažuješ tohle říct?“ vyjel Erik vztekle. Už se ani nepokoušel sám sebe uklidnit. Bylo to o něm, samozřejmě, ale bylo to taky o Kasperovi. A nikdo, dokonce ani táta, neměl právo tvrdit, že je jejich vztah dočasný. Že to je hloupé pobláznění. „Takže když makám a vyhrávám, jsem dost dospělý? Když jsem tady celé dny sám, jsem dost dospělý? Když dělám všechno, co se po mně chce, jsem dospělý, a ve chvíli, kdy bych rád převzal zodpovědnost za svůj život a chci se postavit za to, co miluju, za toho, koho miluju, jsem pro tebe jenom děcko?“ Tohle všechno ze sebe v podstatě vysypal, takže si teď dopřál vteřinu pro jeden nádech. Zelené oči byly plné vzdoru a vlastně i opovržení. „Tak já ti něco řeknu a asi tě to překvapí, tati, ale mně jsou zlaté medaile totálně u prdele, pokud to znamená, že to nemůžu sdílet s Kasperem.“

„Výborně!“ praštil táta do stolu, až sklenka nadskočila. „Jsem zvědavý, jak moc u prdele ti bude, až se všude objeví články o incestu, kde budeš hlavní hvězdou, protože sis nemohl pomoct a spíš se spím bratrem!“

„On kurva není můj bratr!“

Jeden na druhého zlostně hleděli. Za tu dobu, co se Karen s Kasperem přistěhovali, zastávali většinu hádek oni dva, takže pro ně tahle situace musela být nezvyk. Erik ale neměl čas zkontrolovat jejich výraz, veškerou pozornost soustředil na tátu. Nemínil uhnout ani o kousek.

A táta očividně taky ne. „Kde ses naučil takhle mluvit? Eriku, já tě snad vůbec neznám.“

Erik si bůhvíproč vzpomněl na rozhovor, který vedl před několika měsíci s Kasperem. Kasper byl vlastně vůbec první člověk, kterému se kdy svěřil s tím, jak ho někdy štve, že se táta chová spíš jako další trenér. Nejspíš proto řekl: „Vážně? Protože já mám stejný pocit. Ale víš co? Možná na to, abychom se poznali, zbude čas někdy v budoucnu, jakmile dořešíme tréninkový plán. Jo, počkej, tak nebude, protože v tomhle ohledu jsi nikdy nebyl ten nejlepší táta!“

Bylo to nečekané. Táta zrovna zvedal sklenku k ústům, ale po Erikových slovech s ní prostě praštil o zem. Možná si jenom potřeboval ulevit, protože na tom bylo něco pravdy. A Erik ucítil bodnutí výčitek nad bolestí, která se mihla v tátových očích.

„Nikdo se to přece nemusí dozvědět,“ promluvil důvěrně známý melodický hlas, který Erik tolik miloval. „Můžeme slíbit, že spolu budeme jenom tady v domě a…“

„Kaspere,“ přerušila ho Karen unaveně, „tys to asi nepochopil. Je konec. Mezi vámi dvěma je konec! Odteď se od sebe budete držet co nejdál!“

„Cože?!“ vypálil Erik. Srdce mu divoce bušilo a krev tepala ve spáncích. Nějak ta slova nedokázal pobrat. Na jednu stranu ho vyděsila, na druhou pobavila. Jak si Karen mohla myslet, že by je mohla rozdělit? Jak si kdokoli mohl myslet něco tak strašně absurdního, když k sobě patřili? Měl chuť se rozesmát, zároveň byl ale příliš zaskočený.

„V tomhle mi nemůžeš říkat, co mám dělat,“ odpověděl Kasper klidně. Erik mu ten klid záviděl a zároveň při zvuku Kasperova hlasu pociťoval bezmeznou něhu.

„Co myslíš, že se stane?“ povytáhla Karen obočí. A protože byla jediná, kdo zatím stál, vzala další z volných míst. Opatrně odtáhla židli a dala si pozor, aby nešlápla na střepy. „Že spolu budete tajně chodit a my dva budeme předstírat, že je to v pohodě? Že vás tu necháme samotné?“ Vzdychla a podepřela si hlavu. Sklenici s whisky měla pořád plnou, ale nezdálo se, že by chtěla tuhle situaci léčit alkoholem. „A co bude, až se začneš nudit, no?“

Chvíli jeden na druhého koukali. „Tentokrát je to jiné,“ řekl Kasper.

„Tohle neslyším poprvé.“

Erikovi se nelíbilo, jakým směrem se situace ubírá. Pohledem si proto vyžádal tátovu pozornost a napůl vzdorovitě, napůl prosebně pronesl: „Nemůžete nám říkat, jestli spolu můžeme být, nebo ne. Ty to víš. A vyprošuju si, abys se mnou jednal jako s dítětem.“ Zadíval se přes Kasperova záda k velkému oknu, za kterým byla tma. A odraz mu vracel jeho bledý obličej.

„Eriku,“ začal táta a tentokrát volil také mírný tón. Nejspíš se nedokázali hádat dlouho. „Asi to neuslyšíš rád, ale vy ještě stále jste děti. Vím, že ses o sebe musel v některých ohledech starat sám. A dobře, uznávám a beru to, asi jsem nebyl ukázkový otec. Ale je toho spousta, co o světě nevíš. Je rozdíl číst si o tom, že jsi na závodech spadnul, anebo číst články, že jsi odporný a zvrácený – a to by určitě přišlo.“ Unaveně si prohrábl vlasy. „Ať se snažím sebevíc, nevím, jak ti v tomhle vyhovět. Nedovolím, aby moje jediné dítě vzdalo úplně všechno jenom kvůli… Já ti to prostě nedovolím.“

„A co přesně s tím uděláš?“ zeptal se Erik chladně.

Táta neodpověděl, nebo alespoň ne jemu. „Kaspere, je mi to líto, ale budeš odtud muset odejít,“ oznámil tónem, jako kdyby je informoval, kolik sněhu napadlo v horách. Nehnul přitom ani brvou a Karen taky ne. Podle jejího výrazu šlo soudit, že to sama považuje za jedno z nejlepších možných řešení.

„Cože?“ vyhrknul Erik. Vstal a židle zaskřípěla. „Tohle nemůžeš, na to nemáš právo!“

Jenomže táta ho ignoroval a dál mluvil ke Kasperovi. „Podívej, od začátku jsi tady nebyl spokojený. Já to vím, tvoje matka to ví. Musel ses vzdát spousty věcí, než jsi sem přišel, a možná nastal čas se k nim vrátit. Nechci tě vyhazovat, jsi milý kluk a vsadím se, žes to tak nemyslel…“

„Nemyslel co?“ chtěl vědět Erik. „To, že se mnou spal? JAKO VÁŽNĚ?“ Srdce měl teď až v krku, tlačilo ho tam jako obrovský knedlík. A taky se mu trochu třásly ruce.

„Vím, žes nechtěl nikomu ublížit,“ navázal táta, ačkoli se po Erikově reakci jeho výrazem mihla jistá nelibost. „A stejně tak ty, Eriku. Teď je ale čas, abyste se k tomu postavili zodpovědně. Všichni víme, že tohle prostě nemůže fungovat. Nemůžete tady spolu žít a čekat, že vás svět tam venku nechá na pokoji. To prostě není reálné. A s tím, co zrovna zažíváš, si nemůžeš dovolit další skandál. Nebuď idiot.“ Směrem ke Kasperovi pak dodal: „A ty nebuď sobecký.“

Nemáš pravdu, napadlo Erika. Nemáš pravdu. Ale spolu s tím taky přišla zrádná otázka, kterou k němu s jistou mírou ledabylosti pronesl jeho vlastní mozek. Vážně nemá pravdu? Jakože vůbec v ničem? Ani maličko?

Erik teď dýchal mělce, jako kdyby mu docházel vzduch.

„Udělám to, co bude chtít Erik,“ prohlásil Kasper do ticha, které po tátově proslovu nastalo. „Jestli bude chtít, abych zůstal, zůstanu.“ Neuhnul pohledem, všem přítomným pohlédl do očí a nakonec se zadíval na matku.

Ona to nejspíš brala jako ponouknutí, že by měla něco říct. „Kaspere, nedělej to těžší, než to je. Všichni víme, že bys tu nakonec nebyl šťastný.“ Znělo to málem konejšivě a bylo to zvláštní. Že nekřičela, nedávala ultimáta. Tehdy vůbec poprvé od chvíle, kdy ji poznal, ji Erik vnímal jako matku se vším, co to slovo znamenalo.

„Ne, já…“ Kasper chytil Erika za ruku. Teď už nejspíš vůbec nezáleželo na tom, jestli je to vhodné, anebo ne. „Dokud mě tady bude chtít, tak neodejdu. Ať se vám to líbí, nebo ne. Jediné, co můžu slíbit, je, že spolu budeme tajně.“

Nastalo ticho, takové, do kterého by se vešlo několik desítek tiknutí nástěnných hodin.

Táta dlouho pozoroval jejich spojené ruce, jako kdyby to sám pro sebe analyzoval. A v jeho pohledu byla lítost, definitivně tam byla, akorát že Erik si ji nejdřív neuvědomil, ani když táta pronesl: „Můžeme si spolu promluvit? Jenom my dva, otec a syn. Můžeme?“

Erik pohlédl na Kaspera, v duchu se s ním radil, ptal se na jeho názor, ale nakonec v těch hnědých očích viděl jenom lásku. A Kasper sotva znatelně pokrčil rameny.

„Tak dobře.“ Erik vstal a pustil Kasperovu ruku. Jeho vlastní ruka mu připadala studená jako led. Následoval tátu do malé místnosti vedle obýváku. Čekal, až za nimi táta zavře dveře a pohledem hypnotizoval černé křídlo.

Vypadalo stále stejně jako první den, neotřesitelné, plné příběhů, které Kasper po nocích hrál. Možná se v něčem podobalo horám.

„Eriku,“ promluvil táta.

„Tati,“ odvětil Erik. Došel k oknu a vyhlédl do tmy. Prstem přejel po skle a nakreslil nesrozumitelný klikyhák, který nic neznamenal. „Jestli chceš, abych to ukončil,“ začal, ale větu nedokončil. Ostatně, bylo dost jasné, jaké je jeho stanovisko.

„Víš, že když jsme se sem s tvojí mámou přestěhovali, věřil jsem, že to bude jenom na pár let?“ pronesl táta nečekaně. O Erikově matce mluvil zřídka. Ne protože by se ho zmocňovala nějaká hořkost, jakmile by zmínil její jméno, ale protože to zkrátka nebylo důležité. Patřila k jeho minulosti a nebyl důvod se nad minulostí nějak dojímat. „Já se tady do toho okamžitě zamiloval. Do hor. Celý život jsem sám sebe hledal a pak… Stačil pohled na hory a věděl jsem, že jsem na správném místě. Bylo to zvláštní. Měl jsem přeplněnou hlavu, nosil jsem v ní tolik věcí a tady najednou nic z toho nemělo význam. Všechno se zklidnilo.“

„Proč mi tohle říkáš?“ zeptal se Erik opatrně.

„Cítil jsem se tu tak šťastný, Eriku.“ Táta přejel prsty po černém křídle, byl to rychlý pohyb, jako kdyby si vzápětí uvědomil, že mu nepřísluší, aby se ho dotýkal. „A čekal jsem, že tvoje máma ucítí to samé. Už od školy jsme věřili, že jsme pro sebe tím, čemu se říká spřízněné duše.“ Tentokrát se hořkému podtónu přece jen neubránil. „Tvoje máma byla vždycky svérázná, taková nespoutaná. Nenávidí, když se věci nehýbou. A tady… Tady se kolikrát mění akorát množství napadaného sněhu. Šílela z toho. Zpočátku to zvládala dobře, měla spoustu přátel, hodně telefonovala, četla, vzdělávala se v online kurzech, pracovala na překladech… Dlouho jsem měl zkreslenou představu, že když překládá, bude šťastná, že je tady takový klid. Ale asi jsem ji pořádně neznal. Ne celou její povahu. Dlouho jsem přehlížel, jak ji to ničí. A když jsem pak navrhnul, abychom tady zůstali natrvalo, protože jsi začal jezdit na snowboardu…“ Táta zakroutil hlavou a Erik viděl v odraze okenní tabule, že dosedl na stoličku u klavíru. „Nevím, co jsem si tenkrát myslel. Nechtěl jsem to vidět. Nerozešli jsme se ve zlém. Pamatuju si, že jsme se jednoho dne vrátili ze střediska, ty a já, a dole v předsíni stály její kufry. Mluvili jsme spolu dlouho a jak víš, rozešli jsme se v dobrém, klidně, bez křiku. To na tom možná ale bylo nejhorší, chápeš?“

Erik zakroutil hlavou.

„Nebyly v tom absolutně žádné emoce. Řekli jsme si sbohem jako dva cizinci. To je špatně. Dokud na sebe lidi křičí, dokud si vyčítají, dokud prosí, dokud se zlobí, znamená to, že mají šanci. Já jsem tvojí matce poděkoval za všechny ty roky a odvezl jsem ji na letiště. Necítil jsem přitom vůbec nic. Jediné chvíle, kdy jsem se trápil, byly, když se stýskalo tobě.“

Erik se k němu otočil, a dokonce přešel blíž. Vztek už z něj úplně vyprchal. Pociťoval jenom nejistotu a taky to podivně bolelo. Jako kdyby tátova historka všechno zabalila do nějakého melancholického hávu. „Nevím, proč mi tohle všechno říkáš,“ zamumlal tiše. „Ale jestli se mě snažíš skrze ten příběh o tobě a mámě donutit, abych se na Kaspera vykašlal, tak to nejde. Nejde to, dobře?“

„A to ti jako důvod nestačí?“ povytáhl táta obočí. „Kasper tady nikdy nebude šťastný, oba to víme. Možná si to teď nechceš připustit, ale tohle zkrátka není místo pro něj. V tomhle je tvojí mámě podobný. Nejdřív se bude snažit, protože mu na tobě záleží, ale pak všechno přebije taková hnusná apatie. Jednoho dne se vrátíš domů a on bude mít sbalené kufry. A rozloučíte se jako dva cizinci.“ Poslední věta zněla důrazně, ale táta spolu s tím zakroutil hlavou. „Chápu, že ho miluješ. Nebo chápu… To je asi dost silné slovo. Řekněme, že si zvyknu. Ale není právě tohle důvod, proč mu říct, aby odešel? On sem nepatří, Eriku.“

Tentokrát to byl Erik, kdo zakroutil hlavou. „Ne. Tohle není jako ty a máma. My nejsme ty a máma!“ vyštěkl. Ten knedlík v krku se nerozpouštěl, pořád tam byl. A dost možná se stačil rozrůst až do plic jako nádor. To všechno ze strachu, že by ho měl vážně nechat jít. A znovu se připomněla ona známá nejistota, jakou pociťoval, když seděl u stolu. Co když je tohle jediné správné řešení?

Nepůjde studovat, když zůstane se mnou.

Co když je tohle… Píčovina!

Připadal si trochu rozpolceně. Nejistě si vjel rukama do vlasů. „Nemusíš se snažit tak moc zaobalovat fakt, jak tě štve, že spolu spíme!“ zakřičel, až měl pocit, že ho zákonitě musí přes dveře slyšet i Kasper s Karen.

Táta už v sobě ale žádný vztek neměl. Naopak se zdálo, že pohlíží na Erika soucitně, což bylo možná ještě horší. „Byl jsem naštvaný, žes mi zatajil tolik věcí. Pořád jsem. Ale tohle není žádná manipulace. Řekl jsem ti, co jsem chtěl říct, Eriku. Je jenom tvoje věc, jak s tím naložíš. Tak jako tak, následky pocítíme nejspíš my všichni.“ Vstal a došel až k němu. Na okamžik se dokonce zdálo, že ho obejme. Nakonec se ale spokojil s tím, že jenom pevně stiskl Erikovo rameno a vydal se ke dveřím. Tam zaváhal, jako kdyby čekal, jestli půjde Erik s ním, ale ten se nehnul z místa.

Zamrznul.

Stál tam ještě dlouho po tom, co za sebou táta zavřel dveře. Teprve po nějaké době se rozešel ke zdi, kde se otočil, a zamířil ke druhé zdi, a tak pořád dokola. Měl pocit, že má v hlavě totální bordel.

Stokrát si přehrál každý polibek, které s Kasperem jeden druhému dali. A že jich bylo tolik, jako sněhových vloček. Stokrát si přehrál telefonát s paní Morrisovou. Pořád v sobě slyšel její starý skřípavý hlas, který ho nabádal, aby Kaspera nechal jít. No a pak tu byl taky jeho vlastní hlas. Stokrát si přehrál chvíle, kdy ten hlas vůbec nepotřeboval a mluvil s Kasperem pomocí rukou a gest.

Knedlík v krku byl tak velký, až ho začínal dusit, a on si říkal, že se to nějak musí projevit.

Dlouho zíral na černé křídlo, než praštil do kláves – bylo v tom něco hodně zoufalého a klavír si nic z toho nezasloužil.

***

Zaklepal na dveře Kasperova pokoje a vešel dovnitř. Jako vždycky, když byl u něj, v jeho prostoru, ucítil klid. Nic z toho ale netrvalo dlouho, když si připomněl, o čem posledních několik minut přemýšlel. Všechno to bylo příliš rychlé, příliš impulzivní, což se k jeho povaze vůbec nehodilo. Ani netušil, jestli dělá správnou věc. Mohl v to jenom doufat.

A sotva pohlédl Kasperovi do očí, nejistota se ještě víc prohloubila. Jeho vlastní mysl ho zrazovala, když ho nabádala, aby na všechno, co slyšel, na všechno, pro co se rozhodl, okamžitě zapomněl. Aby sedl Kasperovi na klín, pokračoval v polibku, zajel mu rukama do vlasů a nechal celý svět, aby se třeba zhroutil.

„Se nám ta dnešní oslava fakt povedla, co?“ promluvil Kasper. Seděl na kraji postele, s hlavou svěšenou, ale sotva Erik vešel, vstal.

„Asi to tak mělo být,“ pronesl Erik pečlivě neutrálně. Tentokrát si dával záležet na tom, aby se mu netřásl hlas. „A já… Asi jsem se nikdy doopravdy nebál, že se to provalí. Znáš moje stanovisko.“ Chtěl mu to říct, ještě jednou připomenout, aby se vyhnul tomu, že ho bude Kasper později považovat za zrádce.

„No jo,“ usmál se Kasper smutně, „Erik bojovník za lásku Peterson. Nějak se s tím poperem. Teda… Asi to bude o nervy, ale zvládneme to, že jo?“

„Jasně,“ usmál se Erik na oplátku, trochu křečovitě. V pokoji bylo vždycky příjemné teplo, ale teď mu připadalo, že se tam uvnitř špatně dýchá. Chtěl otevřít okno, ale nohy ho zradily, když se samovolně rozešly ke Kasperovi. Erik vzdychl, pevně ho objal a zabořil nos do jeho krku. Nic a nikdo na světě nevoněl tak jako Kasper. „Akorát, že… Táta má v některých věcech pravdu. Jak to bude třeba za pár let?“ Byl rád, že ho objímá, protože tak nemusel čelit jeho pohledu. Dopřál si ještě pár nádechů, než se odtáhl. „Možná je čas si tu otázku vážně položit.“

„Jak to myslíš?“

„Nemůžeš tady být zavřený,“ pokračoval Erik s větší jistotou, ačkoli se vnitřně cítil jako totální zbabělec. A radši by otevřel okno a skočil do závěje – tím mu zpočátku vždycky vyhrožoval Kasper – než tady stát a čelit pohledu hnědých očích. „Nemůžeme předstírat, sotva vyjdeme z těch dveří, že pro sebe nic neznamenáme. Třeba se tohle všechno muselo stát.“ Jemně pohladil Kaspera po tváři. „Ty sem nepatříš, Kaspere.“

Byla to od začátku pravda, neřekl nic objevného, tak proč to sakra tolik bolelo?

„Co to meleš?“ odsekl Kasper nechápavě. „Co se mi tady snažíš říct? Protože, aby bylo jasno, já to absolutně nechápu. Tam dole jsme přece byli spolu. Oba jsme řekli, že o náš vztah stojí za to bojovat, a teď mi tady meleš nějaké sračky, že sem nepatřím? A kam teda patřím? Hm? Já… Co se mi tu snažíš říct? Co?!“

Emoce jsou dobré, napadlo Erika, ačkoli jeho srdce rezolutně protestovalo. Bušilo tak, jako kdyby mělo každou chvíli vypovědět službu. Ale Erik si přece nemohl dovolit být slabý. „Patříš do města,“ řekl. „Tam, kde se něco děje. Začal by ses tu nudit a nebyl bys šťastný, Kaspere.“ Chtěl dodat, že je to patová situace a že sám dost dobře neví, jak to vyřešit, tak aby teda Kasper šel a plnil si svůj sen, než společně na něco přijdou. Jenomže spolu s tím věděl, že sotva by vytáhl argument, který zahrnoval vysokou školu, Kasper by bez váhání svoji budoucnost zadupal do země, jen aby mohl být s ním. A pak by třeba litoval. Ne zítra, ale za pár let.

Erik do svého života pustil lásku a přivítal ji. Lítost ne, tu nechtěl.

Hlavně ať si nejsme cizí.

Znovu se usmál, i když mu připadalo, že polyká žluč, a dodal: „Měl bys jít.“

„Měl bych jít? Kam jako?!“ V Kasperových očích se zračila obrovská bolest. Jako kdyby se právě dozvěděl tu nejhorší věc na světě, ale něco v něm to stále odmítalo vstřebat. Ještě existovala naděje.

A Erik ji se stejným odhodláním, s jakým běhával čtyřicet kilometrů, pohřbil. „Měl bys odtud odejít.“

Kasper se rozesmál, neznělo to ale vůbec pobaveně. Byla v tom jasně patrná hysterie, dokonce si zajel rukama do vlasů stejně jako předtím Erik, když mluvil s tátou. „Počkej, to znamená… Ty se se mnou rozcházíš nebo co? Ještě před chvílí jsi za nás bojoval a pak chvíli mluvíš s Arnem a přijdeš s tímhle?!“

Na to Erik neodpověděl, protože ano, pokud to chtěl nazývat pravým jménem, byl to rozchod.

„Proč? Proč tohle děláš?“ vydechl Kasper a zněl zoufale. Dokonce přitom nakopl jedny z not, které se povalovaly na zemi mezi hrnky od čaje. „Tak miluješ mě snad, ne?“

„Miluju tě,“ přikývl Erik a ta slova ho naplnila sounáležitostí a láskou. Navenek ale zůstával chladný. „Miluju tě, ale nechci tě tady,“ dodal stroze. V duchu si říkal, že to dělá pro něj, pro ně oba, že to má nějaký vyšší význam, ale sám ho přitom neviděl. Všechno se teď utápělo v mlze, budoucnost, jejich vztah, snowboard. Jediné, co věděl, bylo – ať už táta tu svoji slavnou historku vykládal z jakéhokoli důvodu – že by to nedopadlo dobře.

Došel k názoru, že Kasperovi dluží, aby zkusil realizovat svůj sen.

„To jsou sračky! A já ti na ně seru!“ Kasper na něj ukázal, a zatímco pochodoval po pokoji, zakopával, nebo kopal, těžko říct, do dalších věcí. Jeho tvář byla stažená zoufalstvím, o tolik emotivnější v kontrastu s Erikovým výrazem. „Seru na tvoje sračky! Proč tohle děláš? O co ti jde? Přece jsem ti řekl, že tady chci zůstat.“

„Řekls, že zůstaneš, když tě tady budu chtít,“ zvýšil Erik hlas. Zamrkal, protože měl pocit, že se mu do očí derou slzy. „A já tě tady nechci.“ Zaznakoval: [Nedělej to těžší, než to je.]

„Ne,“ zakroutil Kasper hlavou. „Ne… Já to dělám těžší? To jste se proti mně jako spikli? Nakonec prostě obětujeme Kaspera? Nebo co jako?“ Zoufalství pomalu přecházelo v surový a ublížený vztek. „Zeptám se tě jen jednou a to, co řekneš, pro mě bude definitivní, tak si to kurva promysli. Chceš, abych odešel? Fakt to chceš? Protože já ne!“

V místnosti teď bylo takové dusno, až měl Erik pocit, že mu po zádech stéká pot. Ruce nechal volně svěšené podél pasu.

Co to dělám? napadlo ho. Pohledem zavadil o housle, které se povalovaly v peřinách. Pak se přinutil, stálo ho to hodně sebezapření, pohlédnout Kasperovi do očí. Bolest, kterou v nich spatřil, ho na okamžik celého ochromila. A jeho vlastní hlas mu zněl na míle vzdáleně a cize, jako když se v horách utrhne krusta ledu. „Bude to nejlepší pro všechny. Prosím. Bude to nejlepší pro mě.“

„Fajn, ty pitomče! A teď vypadni. Vypadni z mého pokoje. Seš… Stokrát jsi řekl, že když na to přijde, tak ti to bude jedno, protože láska má přednost přede vším. A teď mě posíláš pryč, i když tě prosím, abys to nedělal? Ty seš takovej do sebe zahleděnej čurák!“

Zařval na něj spoustu dalších slov.

Erik to všechno s kamennou tváří přijal. Už zase měl pocit, že funguje na autopilota, v tom byl vážně dobrý. Ta bolest byla tak ohromná, až ho začala postupně gumovat. „Promiň,“ řekl bez emocí. „Já už o tom s tebou nechci mluvit.“

Bez dalšího slova odešel pryč.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

27 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
19. 4. 2021 17:25

Tolik k tomu, že Arne třeba jednou nebude ko.ot :(.

MaCecha
19. 4. 2021 17:26

A Erik by zasloužil taky na budku. Jak ho jinak miluju, dneska mě pěkně vytočil!!!

Kabetua
19. 4. 2021 17:38

Tak zaprvé. Klidný Kasper a Karen a hysterický Erik a Arne? Ocitli se snad v nějaké jiné dimenzi, kde všechno funguje obráceně? Dobře, to by byla ta lepší část, teď k té horší. Nevím proč, ale ten „rozchod“ mi přijde od Erika jako rána pod pás. Kasper dává už několik zápisů a kapitol jasně znát, že pro Erika by udělal téměř cokoli, tak možná proto. Možná to bude pro oba dva lepší, ale na druhou stranu je to bude strašně bolet a navíc si nejsem jistá, jak se s Erikem ostatní domluví, až zase ztratí sluch. Samozřejmě to můžou psát,… Číst vice »

Linda
19. 4. 2021 18:02

Tak Erik, si to u mě pos*al. Jasně, síla okamžiku pochyby atp… ale on dělá jako kdyby neexistovali města na horách kde by měl vyžití jak on na svahu tak Kasper v nočních klubech, nákupákách a třeba s konzervatoři. Ja chápu má rád hory, hory sou pro něj všechno, ale nutně to neznamená barák XY kilometrů od jakýkoliv civilizace. Místo toho aby se snažil najít kompromis tak šel z extrému do extrému. Jo a Kasper, si tohle nezasloužil.

Lenka739
19. 4. 2021 18:22

Čekala jsem doslova nalepená na telefonu, až prijde tahle kapitola. Teď když už jsem ji dočetla, snažím se přijít na to, jak bych v podobné situaci jednala já. Ale pravda je, že si to absolutně nedovedu představit. Jediné čím jsem si jistá je to, že nemám ráda, když někdo další rozhoduje o tom, co je pro mě v životě nejlepší. Tím chci říct, že pokud Erik nechce aby Kasper zůstával, neměl by to odůvodňovat tím, že se bude mít Kasper lépe ve městě než v Nikde. Kdyby nechtěl čelit třeba nátlaku bulváru, připadalo by mi to jako pádnější argument. Pokud… Číst vice »

Belinda
19. 4. 2021 19:29

No tak to mě poser.
Říkala jsme, že to bude Kasperova jízdenka z Nikde. Achjo.
Ať říká Arne komu chce, že neovlivňoval Erikovo rozhodnutí, rozhodně se mu snažil nasadit brouka do hlavy a povedlo se.
Chudák Kasper😔
Mám takovou mini teorii na závěr. Erikovi nakonec zakáží závodit a on odjede za Kasperem do města a bude happyend 🙊
Prosiiiim😅

Radka
19. 4. 2021 19:43

Brečím a tak moc se o ně bojím… Tohle mi nedělej Eriku…

Voldy
19. 4. 2021 21:26

Musím přiznat, že jsem tohle čekala. A moc nechápu „nenávist“ vůči Erikovi po této kapitole. Vždyť to každý musí pochopit. On miluje. Miluje tak moc, že je ochotný se toho vzdát, jen aby se ta láska nezměnila po čase v nenávist. On to pochopil, i když ho to zničí, ale Kasperovi to podal hůř než psovi kost. Takhle ho Kasper bude nenávidět. Možná je to jednodušší pro odchod, ale nakonec… Erik začne nenávidět sám sebe, že dopustil to, za co tvrdil, že bude bojovat. 🖤🖤🖤🖤🖤

Květa
19. 4. 2021 21:27

Arneho reakce byla očekávaná, ale jeho slova ne. Občas jsem měla pocit, jako bych četla nějakou parodii. Takovej bizár.
Kam se zatraceně podělo Erikovo přesvědčení, že bude následovat Kaspera komkoliv? Chápu, že to vidí černě, že pro něj chce budoucnost, jeho sny, ale kam zmizeli kompromisy?
Nejsem šťastná.

Květa
22. 4. 2021 11:44
Reply to  szabi

Ta parodie byla myšlena na Arneho slova a chování, aby bylo jasno. 😀

Tereza
20. 4. 2021 20:47

Ééé…to bylo opravdu vyčerpávající…několikrát jsem musela přestat číst, protože se to nějak nedalo vydržet. Nevím, jestli mě úplně těší, nakolik jsem odhadla Arneho. Protože se zachoval jako…nechci tu být úplně sprostá, doplňte si sami. Přijde mi to jako manipulace a citový vydírání. Nevím, možná se pletu a myslel to dobře (aspoň ve svojí hlavě), ale šel na to dost podpasovou metodou. Myslím, že docela vědomě řekl a udělal postupně cokoliv, aby dosáhl svého. Aby jakýmikoliv prostředky donutil Erika ke „správné věci“. Myslím, že je to docela typické pro rodiče „poslušných“ dětí. Jsou zvyklí, že se všechno nakonec řídí podle nich,… Číst vice »

alexis
21. 4. 2021 13:38

No, Karen je matka roku, úžasný prístup k dieťaťu, ak si poslušný a nevymykáš sa zaužívanému vzorovému obrazu dieťaťa, asi podľa definície správania dieťaťa z viktoriánskej doby, tak si prijateľný, ak sa akokoľvek odlišuješ od normálu, ktorý si ona zadefinovala vo svojej hlave podľa neviem akej príručky alebo predstavy, tak ťa neľúbim a choď preč? Smutné. A Erik je pako, hrdinské reči počas celej doby chodenia, a keď ide do tuhého, stiahne chvost. A to som si myslela, že iba ženám vedia muži vtĺkať do hlavy kaleráby. 🙂 Arne je divný od začiatku, kľudne si odíde do strediska na celý… Číst vice »

alexis
21. 4. 2021 13:40

Zabudla som poďakovať, sebecky prečítam a nepoďakujem. Takže ďakujem za skvelú knihu. 🙂

Káča
21. 4. 2021 16:36

To by bylo hhhustý, kdyby byl teď konec. Bych asi objednala náklaďák křupek a nechala je na vás všechny nafoukat. Ale konec ještě není. Kluci, gut lak. 🙂

Káča
22. 4. 2021 11:08
Reply to  szabi

Chápu, já je taky ráda. Trest by byly octový brambůrky. :)))

Karin
25. 4. 2021 23:04

Erik mně moc zklamal Kaspera je mi moc líto.