Sníh s příchodem jara roztával. Podél cesty se ještě tu a tam objevil, ale jinak byla všude zelená. Dokonce i na úpatí hor prosvítaly zemité barvy, jenom vrcholky zůstávaly bílé.

Erik občas pohlédl na Kaspera a usmál se. Povídali si prvních deset kilometrů, ale teď už běželi v tichosti. Jejich kroky se rozléhaly krajinou a znovu se k nim v ozvěně vracely, jako kdyby neběželi jenom oni dva, ale celý zástup lidí.

Cesta stoupala, takže museli pořádně zabrat. Vzduch byl tam nahoře řidší a studenější a Erika mimoděk napadlo, že si mohli vzít kukly nebo alespoň šátky. Téměř okamžitě tu myšlenku zahnal, byla nedůležitá. Znovu pohlédl na Kaspera. Připadalo mu neuvěřitelné, že tady teď běží spolu, vstříc dvanáctému kilometru. A Kasper si za celou cestu ani jednou nepostěžoval, vlastně působil nadmíru spokojeně.

Před pár dny úspěšně odmaturoval a při té příležitosti Erikovi oznámil, že se rozhodl zůstat. Alespoň přes léto, s tím, že co bude dál, vyřeší později. Dokonce přitom jednou nebo dvakrát mávl rukou, jako kdyby to vlastně nic neznamenalo, ačkoli musel vědět, že pro Erika tohle znamená celý svět. O přijímacích zkouškách na vysokou neřekl nic a paní Morrisová už znovu nezavolala – alespoň co Erik věděl. Kasper svoje sny upozadil, jenom aby mohl zůstat s ním a být mu oporou.

Bylo těžké takové rozhodnutí přijmout. Erik se nepřestával zamýšlet nad tím, jestli to náhodou není na něm, jestli by neměl být tím, kdo Kaspera trochu popostrčí a řekne: tohle je tvůj život a tvoje šance, tak to nepromarni. A připadal si jako špatný přítel, když to říct nedokázal. Kolikrát ta slova cítil na jazyku, ale přes rty se nedostala. Spolknul je.

Možná byl v jistém ohledu zbabělý, když se tolik bál, že by Kasper odešel. Na druhou stranu měl v záloze spoustu argumentů, kterými mohl sám sobě ulevit. Kasper byl příliš tvrdohlavý a měl tendenci zaujímat opačné stanovisko (ačkoli těžko říct, zda by to platilo v případě, pokud by na něj Erik začal naléhat, aby zůstal).

Spolu s tím byl Kasper taky dospělý. Housle, na které po večerech hrával u velkého okna v obýváku, potvrzovaly, že dosáhl určitého věku. Podobně promlouvala i čepice s bambulí, kterou si ovšem navzdory Erikově přesvědčování odmítal nasazovat často a činil tak pouze ve výjimečných případech. Třeba když Erik docela nevinně prohlásil, že se mu za to určitě nějak odvděčí.

Čajem. Křupkami. Něčím hodně příjemným.

Vběhli do zatáčky a Erik na chvíli zaklonil hlavu a pohlédl na nebe. Bylo blankytně modré, bez mraků. Zkoušel se na něj soustředit a představit si, že s každým krokem zahodí jednu z myšlenek a nechá ji v příkopu u cesty, než bude jeho hlava dokonale prázdná.

Ale pochybnosti se pořád vracely, takže pohledem zkontroloval Kaspera a pomyslel na to, jaké to bude, až Kasper jednou odejde. Tomu se nejspíš nedalo zabránit. Nemuseli o tom mluvit teď, ale od první chvíle to věděli. Kasper nemohl být v horách nikdy dokonale šťastný.

Dlouhou dobu se jim taky dařilo takové myšlenky upozaďovat. Budoucnost neprobírali, milovali jeden druhého právě teď.

Co když to nebude stačit?

Erik zrychlil a cítil, jak se mu plíce plní ledovým vzduchem. Pro něj byla budoucnost o tolik děsivější ještě z jednoho důvodu. Ani po dvou měsících pořád neměl odpověď, jestli může závodit. Počet sledujících na Instagramu narůstal, krásných zpráv a podpory od lidí ze všech koutů světa přibývalo. Ale snowboardová asociace mlčela.

Připadalo mu, že už udělal dost. Poslední dobou natáčel videa výhradně ve chvílích, kdy byl hluchý. Dělil se o svůj příběh. Pravidelně trénoval, protože věřil, že dosáhne ještě jednou v životě na zlato. A třeba ani ne na zlato. Mohl závodit a končit šestý, sedmý… Mohl to dělat jenom pro ten pocit, že je toho součástí.

Byla to patová situace.

Stejně jako vědomí, že by Kaspera vzali na univerzitu, jenom kdyby mu Erik nestál v cestě.

Na okamžik zavřel oči a dlouze vydechl. Poslouchal svoje kroky, vnímal nerovnosti terénu pod podrážkami běžeckých bot. A slyšel každý jeden z těch zvuků, což ho po včerejším celodenním výpadku, kdy si myslel, že to je napořád – vždycky si myslel, že to je napořád! – dojímalo.

Svaly na nohou se mu napínaly, jak běžel. A přitom pevně svíral ruce v pěst.

Co když to nebude stačit? Teď stačil. V horách mohl být sám sebou.

Rozesmál se, protože si přál, aby mu ten zvuk vrátily. A spolu s tím zastavil, jelikož mu chytré hodinky právě oznámily, že dosáhl dvanáctého kilometru.

„Neříkej, že jsi unavenej!“ pronesl Kasper pobaveně. Sportovní oblečení, které nakoupil u Erika ve skříni, mu moc slušelo. A i když měl zarudlé tváře, působil energicky. Taky zastavil, ale nepřestával poskakovat.

„Ani náhodou!“ Erik zvedl ruce a protáhl se. Měl sucho v puse, ale vodu si nevzali, takže nezbývalo, než to vydržet. „Víš, že jsi naprosto skvělej?“

„Panebože, já jsem tak šťastnej!“ rozesmál se i Kasper. Nejspíš Erikovu otázku vůbec nevnímal. Radostně se zatočil dokola, jako dítě, s rukama rozpřaženýma. „Chápeš to? Už žádné učení, žádné testy, žádná škola! Jako jasně, bude se mi stýskat, ale jednou provždy to uzavřít je tak skvělý pocit! A teď jsem ještě doběhl k těmhle horám a přitom… Víš, že jsem o tom kdysi přemýšlel? Jaké by to bylo sem s tebou doběhnout? A teď jsem tady a mám po škole a všechno je to tak perfektní!“

[Nechci ti kazit radost, ale ještě nás čeká cesta zpátky,] zaznakoval Erik. A když se trochu vydýchal, dodal: „Ale jo, všechno je perfektní.“ Sklonil se a zkontroloval, zda má utažené tkaničky bot.

„Pche, cesta zpátky pro někoho jako jsem já, bude naprostá pohoda. Uvidíš, ani se nezadýchám. Navíc, potřebuju ze sebe dostat tu včerejší večeři. Jestli něco fakt nenávidím, tak ty naše pošahané znakové večeře. Bleh.“ Kasper předstíral, že zvrací. „Všiml sis, že když máma znakuje na mě, působí to mnohem agresivněji? U tebe ne, to má ruce jako pírko, div se nevznese do vzduchu a neodletí, ale jak se obrátí na mě, mám pocit, že těma rukama furt ječí.“

„Je trochu ráznější, ale zas v tom nevidím takový rozdíl. Podle mě se prostě jenom extrémně soustředí. Pro nás to byl tenkrát taky docela záhul. Já jsem myslel, že se to nikdy nenaučím.“ [A teď jsem mistr!]

Po tom, co si posledních několik kilometrů lámal hlavu a dělal starosti, bylo najednou překvapivě jednoduché zapomenout. Takhle to u něj fungovalo vždycky. Rád odsouval věci na později. Kasper mu jednou řekl, že je vyhnívač, protože to nechává doslova vyhnít, ale Erik měl prostě jenom pocit, že některé věci potřebují čas. On potřeboval čas.

Právě teď byli ale součástí krajiny a hor, on i Kasper.

Patříme si, napadlo Erika. A byl to dobrý pocit.

„No jasně. Jestli mám strach, že se to někdo nenaučí… Možná by sis měl s otcem pořádně promluvit, dokud to jde, protože pak už evidentně nebudeš mít příležitost. Pořád nechápu, jak si může plést jmenné znaky. Vždyť… A dny v týdnu? To je přece základ.“

„Stejně spolu moc nemluvíme, tak aspoň vím, že se to nezmění,“ pokrčil Erik nezaujatě rameny. Přitáhl si k tělu pokrčenou nohu, aby ji protáhl a hleděl přitom Kasperovi do očí, což mu pomáhalo udržet rovnováhu. „To jsou ty životní jistoty. Ale znakové večeře jsou fakt děs, souhlasím. Je mi vždycky trapně, jak kdybych seděl u stolu bez kalhot.“

„Kdybys seděl u stolu bez kalhot, bylo by to divnější. Měl bys na sobě aspoň spodky?“

„Ani spodky.“ Erik vyměnil nohy. „Ale věděl bys to jen ty.“

Kasper se zatvářil podezíravě a nakopl jeden z náhodných kamenů. Zkusil trefit kmen malého jehličnatého stromku, což se mu nepovedlo. Znovu proto stočil svoji pozornost k Erikovi. „Vždyť bys k tomu stolu musel přijít a zas odejít! Asi těžko bys tam jen tak mohl sedět nahatej a nikdo jiný by si nevšiml. Nemyslím si, že je to možný.“

„Nevím. Chceš mě teď přesvědčit, abych to zkusil? Protože kdybych to bral vážně, přišel bych ke stolu úplně první. A pak bych prostě nevstával.“ Zatímco mluvil, kráčel velice pomalu ke Kasperovi. Poslední větu zakončil krátkou pusou na rty a otřel se o Kasperovu tvář nosem. Nelíbal ho, na to měl příliš velkou žízeň a byl zpocený, ale ruce nechal položené na jeho bocích. „A kdybych musel vstát,“ pokračoval smrtelně vážně, „zakryl bys mi ho rukou. Třeba by se všichni tak soustředili na znakování, že by to nikdo nevěděl. Nebo,“ koutky se mu pomalu začaly roztahovat v úsměv, „bych se zakryl prknem!“

Byla to vcelku bizarní a nesmyslná konverzace, ale jeho bavilo, že spolu opravdu můžou mluvit o čemkoli. Nakonec, za poslední měsíce probrali snad úplně všechno. Připadalo mu, že snad neexistuje nic, co by jeden o druhém nevěděli.

Nijak ho to neděsilo. To, že se tak znali, neznamenalo trapné mlčení ani nedostatek témat. Naopak se kolikrát mohli pustit do těch nejdivnějších úvah. A Erik měl dojem, že Kasper jeho humor chápe a má ho rád. Už si před ním nepřipadal tak nudný a uťápnutý.

Někdy byl divoký. Hodně divoký. Kasper to miloval.

„Eriku, oba víme, že by to neprošlo. A ty seš teda dobrej exhibicionista. Kdo by to do tebe řekl? Ale víš, co je super? Že to máme za sebou, další večeře je až za týden a dneska máme celý barák jen pro sebe. A pokud si dobře vzpomínám – a to já si vzpomínám velice dobře! – tak mi na dnešní večer někdo naplánoval menší nebo větší oslavičku k ukončení školy!“ Laškovně mrknul.

„Jen machruj na chudáka, co půjde k maturitě až v září,“ odsekl Erik. „Ale večer si užijeme.“ Cítil, jak mu tuhnou svaly, potřeboval se rozhýbat a poskakování na místě ani protahování už ho netěšilo. Aniž by na to Kaspera předem upozornil, zamířil v lehkém poklusu pryč. Dostatečně pomalu, aby se k němu Kasper mohl kdykoli připojit. A aby ho motivoval, křikl přes rameno: „Možná mám pro tebe docela malé překvapení. A říkal jsem ti už, co se mi dneska zdálo?“

„Jaké překvapení?!“ Kasper se okamžitě rozeběhl za ním a přátelsky ho dloubnul do žeber.

„Kaspere.“ Erik úmyslně použil tón, jaký s oblibou používala i Karen. „Tak asi je to překvapení z nějakého důvodu, ne? Nic velkého. Říkal jsem ti o tom snu, nebo ne?“

Běželi teď vedle sebe a cesta se svažovala, takže museli zapojovat úplně jiné svaly. Bylo to náročnější, ale Erika těšilo vědomí společné sprchy, jakmile dorazí domů.

„Já to ale potřebuju vědět! Jak mám teď fungovat, když vím, že mě čeká nějaké překvapení?“

„Tak já ti o tom snu neřeknu. Ty seš fakt hroznej.“ Erik do něj vrazil ramenem. Úmyslně zrychlil, ale Kasperovi samozřejmě nedělalo problém dohnat ho. Mimoděk si vzpomněl na jeden z jejich prvních společných běhů, kdy nedoběhli ani k ceduli, protože Kasper už nemohl. A nechtěl. A neustále si stěžoval.

Teď nepůsobil zadýchaně, měl jenom trochu zarudlé tváře, což bylo neuvěřitelně roztomilé.

„Ale já přece vím, co se ti zdálo.“

„Jak to?“

„Prostě to vím. Zdálo se ti o mně, že jo?“ usmál se Kasper samolibě a ukázal krásné zuby.

„Skoro vždycky se mi zdá o tobě,“ souhlasil Erik bez nejmenších rozpaků. „Ale tohle bylo úplně strašně zvláštní. Byls v tom snu v takovém velkém sále. Jako princ. A hrál jsi na housle. Pak se to jako by vzdálilo a já jsem viděl, že hraješ v hrnku a všichni ti lidi tam seděli na polštářích, co byly ve skutečnosti čajové sáčky… Tak nevím, co se mi moje podvědomí snaží říct. Ale sakra, byls sexy!“

Takový sen Kasper nejspíš nečekal. Nejdřív se uchechtl, ale pak hraně zvážněl. „Možná by ses měl jít léčit, když máš takové sny o čaji. Asi to není úplně zdravé. Ale co já vím. Já se celé noci brodím ve sněhu, takže… Dáme závod?“

„Závod?“ Erik předstíral, že nad tím přemýšlí. „Tak víš co? Mám pro tebe lahev fakt dobrého vína. A dám ti ji, jenom když mě předběhneš. A taky…“ Povytáhl obočí a docela nenápadně zrychlil. „Před tebou možná padnu na kolena, princi.“ S tím ho pleskl po zadku a rozeběhl se tak rychle, nakolik mu svažující se cesta a terén dovoloval.

***

Sprchovali se spolu pod proudem horké vody a celá akce zahrnovala hodně líbání. A taky vzájemnou masáž ztuhlých ramen, během které Erik spokojeně mručel. Dokonce Kasperovi odpustil, že mu Kasper krátce po vyhlášení závodu stáhnul kalhoty, aby ho zpomalil, a podvodem tak vyhrál.

Společně povečeřeli – Erik připravil špenátové lasagne se žampiony, což dle jeho názoru nebylo to nejzdravější jídlo na světě, ovšem Kasperovi udělalo ohromnou radost. A byl to přece Kasper, kdo zasluhoval tu nejlepší oslavu.

Po jídle Erik Kaspera poprosil, aby mu zahrál. Odebrali se ke klavíru a Kasper vysekl několik oblíbených skladeb. Od klasiky po modernu. Jeho krásné dlouhé prsty hladily klávesy, aby do nich vzápětí prudce udeřily, a Erik od nich nemohl odtrhnout pohled.

„Teď teda to překvapení,“ řekl po nějaké době. A s hřejivým pocitem sledoval, jak se Kasperův obličej rozzářil. „Počkej tady.“ Vyběhl k sobě do pokoje a o chvíli později se vrátil. S lahví drahého červeného vína a krabicí belgické čokolády za zády.

„Tohle je jedna z nejlepších oslav, jaké jsem kdy zažil,“ oznámil Kasper. Stačil svůj mobil připojit na reprák a celým domem se teď nahlas nesl taneční remix. „Ačkoliv na téhle je mnohem víc oblečení než na těch ostatních.“

„Chceš, abych žárlil?“ Erik se na něj zaksichtil. A pak mu do ruky vrazil víno a čokoládu. „Tomu nejlepšímu maturantovi!“ řekl s širokým úsměvem.

 Kasper si obojí spokojeně prohlédl, aby vzápětí roztrhnul krabici a jednu z čokolád si narval do pusy. Blaženě přivřel oči. „Díky,“ zahuhlal. Víno Erikovi vrátil. „Rozděláš to?“

„Jako můžu se pokusit. Asi tě to překvapí, ale neotevírám vína každý den.“ Šel do kuchyně pro vývrtku, kterou táta pořídil před příjezdem Karen. Asi tenkrát neměl tušení, že s ní o rok později bude Erik otevírat víno pro svého nevlastního bratra. Pro svého přítele. „Chceš to do skleniček, nebo to budeme pít rovnou z lahve?“

Korková zátka s hlasitým plop vyjela ven.

„Tak je to oslava, ne? Jasně, že do skleniček.“

Erik vytáhl z vrchní police dvě sklenky na stopce a nalil do nich víno. Jednu podal Kasperovi. „Tak na tebe. Na nás. Na to, že jsi…“ Nadechl se a pokrčil rameny. Zíral na něj s odevzdaností a láskou. „Na to, že prostě jsi. Tvoje existence je úžasná.“

Přiťukli si.

Víno bylo nasládlé a Erik ho pak ještě nějakou dobu cítil na rtech. A taky měl pocit, že mu koluje v žilách. Usmíval se o to víc, protože si vzpomněl na večer, kdy spolu tancovali a jeho nic netížilo.

„Jsem trochu dojatej, víš to?“ řekl Kasper a opravdu vypadal pohnutě. Vzal Erikovi sklenku a spolu s tou svojí je položil na bar. Potom Erika přitáhl k sobě v pevném objetí. Nějakou dobu tak setrvali – na mobilu se mezitím vystřídaly dvě písničky.

Erik zaklonil hlavu, když ho Kasper jemně kousnul do krku. A dlouze vydechl, když mu olíznul ušní lalůček. „Taky jsem… dojatej,“ zamumlal nesrozumitelně. Objal Kaspera kolem krku a políbil ho. Tempo hudby bylo rychlé, taneční, ale on ho líbal pomalu a procítěně.

Kolébali se, jako kdyby tancovali ploužák na úplně jinou píseň, než jaká hrála.

Kasper zajel Erikovi prsty pod tričko, dotkl se holé kůže a nakonec mu ho sundal. Chvíli si prohlížel jeho hrudník, dlaněmi pohladil ramena, než se znovu sklonil a políbil Erika u klíční kosti.

Doklopýtali ke gauči a Erik Kaspera jemně postrčil – Kasper dosedl do polštářů a přitom se smál. A trochu zvážněl, když si přes něj Erik přehodil nohu. Chytil ho a nadzvedl, aby se mohli znovu políbit. Automaticky vyklenul boky, takže se o sebe otřeli klínem.

Erik mu na oplátku zajel rukama do vlasů a probíral se jimi. Měl to rád při sexu, nebo když usínali, a třeba i během obyčejného sledování televize. Koneckonců, právě ty vlasy upoutaly jeho pozornost, když ho spatřil vůbec poprvé.

Růžová. Modrá. Černá. Jemně ho zatáhl a Kasper mu zaryl nehty do boků.

Líbali se teď vášnivěji a Erikovi připadalo neuvěřitelně rajcovní, že sedí Kasperovi na klíně. I slovo rajcovní bylo najednou rajcovní. Tou myšlenkou sám sebe pobavil a vzápětí tlumeně zasténal, když se jejich jazyky dotkly.

Přestával vnímat a propadal se hlouběji. Jemu. Té chvíli. Chtěl mu říct, že ho moc miluje, ale Kasper to přece věděl. Tak místo toho chytil lem jeho trička a chtěl mu ho stáhnout…

A pak ho polila šílená, paralyzující hrůza.

Vždycky měl pocit, že kdyby k tomu došlo (až k tomu dojde), bude připravený. Ničeho nelitoval, neměl se za co stydět – tak proč se najednou tak strašně styděl? – takže to bylo v pořádku. Až na to, že vlastně nebylo.

Ve dveřích stál táta a zíral na ně. Konsternovaný, ramenem se dokonce opíral o futra a těžko říct, jestli potřeboval podepřít, aby to vstřebal, nebo to dělal nevědomky. Ačkoli na tom nejspíš vůbec nezáleželo.

Hleděl na výjev před sebou bez emocí, jako kdyby to ještě nedoputovalo do jeho mozku. Mohlo to trvat pár vteřin, ale klidně taky několik minut.

Erikovi došlo, že musí něco udělat. Tak vstal a pohledem hledal svoje tričko. Samozřejmě, že nikde nebylo. Periferně vnímal, že se Kasper taky postavil. Byl teď takovou mlčenlivou oporou za Erikovými zády.

Tak už něco řekni. Řekni něco, přikazoval Erik v duchu sám sobě. Ale slova nepřicházela, a tak dál mlčel, do půl těla nahý, a ještě pořád vzrušený. Nevěděl, co je na tom všem nejhorší.

Tátova pusa se pootevřela. Pořád hrála nahlas hudba a Erika stejně napadlo: kéž bych tě neslyšel.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
15. 4. 2021 17:17

No do…… Ok, 4*24 h. Jdu střihat metrovej metr co hodinu…

Káča
19. 4. 2021 21:34
Reply to  szabi

Mně to teda neutíkalo!!! :)))) Ale dneska to byla úleva, i když jen chvilku. 🙂

Reza
15. 4. 2021 20:24
Reply to  Káča

Jsem na tom stejně a při uvědomění, že nás nečeká ani jeden z Kasperových zápisků, to budou opravdu dlouhatánské 4 dny…

Linda
15. 4. 2021 17:23

Je to tu. Jednou to přijít muselo a čekání na tuhle chvíli jsem možná prožívala víc, než Erik. Takže když je to konečně venku, sebevíc strašný jsem ráda, že už to mám za sebou a nemusím čekat, až mě to pri čtení přepadne že zálohy. Doufám že se Arne pochlapí, ne že to přijme, ale mohli by s Karen vyklidit scénu do střediska a vymlouvat se na práci. Ale nechat je žít a nemusel pořád myslet na klíč v zámku.

Květa
15. 4. 2021 18:59

No tak teď jsem extrémně zvědavá, jak se s tím vším všichni popasují. Chudák Arne dostává docela zabrat. 😀

Belinda
15. 4. 2021 23:03

V průběhu čtení jsem si tak říkala, kdy asi tak někdo na jejich vztah přijde…. bum je to tu a moje reakce byla totálně spadlá brada a hlasitý OU SHIT😅 (prvně jsem si myslela, že Erik ohluchl)!
No jsem zvědavá, ZVĚDAVÁ!
Jen doufám, že to není Kapserova jízdenka z NIKDE🙊
Pátek, sobota, neděle, pondělí….. už jsem říkala, že jsem strašně nedočkavá? 😅

MaCecha
16. 4. 2021 11:57

Já tipuju, že Arne překvapí a pro jednou se nebude chovat jako ko.ot ;).

Karin
25. 4. 2021 22:42

Tak to musel byt šok pro všechny.