Letěl vzduchem a v plicích cítil ledový vzduch. Věděl, že pokud to neustojí, pád bude víc než bolestivý, ale věděl to sotva pár vteřin – ačkoli zažíval pocit nekonečna – než začal klesat. Přikrčil se, dával pozor, aby ani jedním ramenem nevybočil mimo prkno a levou rukou chytil patku. Podařilo se mu usmát. Ne kvůli videu. Měl prostě radost, že se něco děje.

Snowboard vydal při dopadu charakteristický zvuk, šššššst, a Erik se přikrčil. Svým způsobem to bylo brutální, protože pořád nabíral rychlost. Najel na skokánek a ve vzduchu se dvakrát otočil. Chtěl zavýsknout, ale nestihl to, hlas zůstal někde uvnitř hrudi.

Cítil, jak se do něj opírá vítr. Pod snowboardovými brýlemi automaticky zamrkal, ze zvyku si chtěl protřít oči. Užíval si každý jeden pohyb, každý náklon, a především stav mysli, která mu říkala: tohle je ono!

Zastavil poblíž Niny. Vysoké hnědovlasé holky, která se starala o jeho sociální sítě. Jejich vztah byl od chvíle, co ji táta najal, čistě pracovní – řešila propagaci, domlouvala fotografy, natáčení videí, přidávala stories… A nejméně sto padesát dalších věcí, které se Erik nikdy nesnažil pochopit. Teď tu celkem ochotně postávala, ruce vražené v kapsách, a na krku se jí houpala zrcadlovka.

„Blázne!“ oznámila, sotva si odepnul vázání a napůl došel, napůl dojel až k ní. O pár vteřin později u nich zastavil kluk na lyžích, který pro ně čas od času natáčel. I teď držel kameru.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Erik.

„Naprosto skvěle,“ řekla Nina spokojeně, jako kdyby to snad byla ona, kdo za Erikem letěl vzduchem. Od chvíle, co se potkali na smluvené schůzce u sjezdovky, se ho ani jednou nezeptala, jestli slyší, kdy přestane slyšet, jaké to je neslyšet, jak to snáší, prostě se neptala vůbec na nic. Byla profesionálka. „Zkusíme to sjet ještě jednou, souhlasíš?“

Souhlasil. Koneckonců, tohle všechno byl jeho nápad. Po návratu z města, respektive po tom, co se mu nějakým způsobem podařilo přežít svoji první kocovinu, což se neobešlo bez Kasperova veselí, hodně přemýšlel. O sobě, o snowboardu, o životě, jaký vedl. A došel k názoru, že sedět a čekat, až se snowboardová asociace velkoryse uráčí sdělit mu, jestli může dál závodit, pro něj není. Potřeboval něco dělat, zkusit sám sobě pomoct a dostat to pod kontrolu do takové míry, nakolik mu to jeho zdravotní stav umožňoval. Takže napsal lidem, kteří mu s tím mohli pomoct, a vrhnul se do práce. Doslova po hlavě.

Prodýchal se, poděkoval klukovi a zamířil zpátky nahoru. Cítil, jak mu po zádech stéká pot, ale radost z toho, že koná, předčila úplně všechno. Sáhl pro pomu a vrazil si ji mezi nohy.

***

Myslel přitom na Kaspera. Myslel na černé vlasy, na nehty nalakované bílým lakem, které se mu zatínají do boků a na krásné oříškové oči, které k němu v té představě vzhlížely zezdola. Myslel… Vyvrcholil rychle, zůstal stát zády opřený o kachličky a cítil, jak se ho zmocňuje příjemná únava.

Sáhl pro jeden z Kasperových sprchových gelů, protože ty jeho prakticky přestaly existovat už před několika měsíci, a vypnul sprchu. Hodil na sebe čisté oblečení a jeden z těch hezčích svetrů, o kterém Kasper řekl, že by z něj hadr na podlahu asi neudělal. Otevřel v pokoji okno, aby dovnitř pustil studený vzduch, a se školním batohem zamířil do obýváku.

Upřímně nepředpokládal, že by se dokázal něco naučit. Mohla za to téměř nulová motivace a strach z toho, co bude. Po tom, co každé druhé noviny v zemi rozmázly informace o jeho postupné ztrátě sluchu, nějak nepředpokládal, že by byly náhle hlavním tématem jeho studijní výsledky. Jakmile půjde do školy, každý na něj bude koukat a prohlížet si ho. Nechtěl jim křivdit, ale zkušenost ho přesvědčovala o opaku. Když se na prkně rozsekal, taky na něj koukali, jako kdyby čekali, že spadne znovu – v jídelně, až si půjde sednout, na chodbě plné lidí nebo před školou, na tom nezáleželo.

Nakonec ho stejnou měrou štvali ti, kteří v rámci slušnosti odvraceli zrak.

Namátkou sebral jednu z učebnic a pustil se do čtení poznámek k druhé světové válce. Dokázal by o ní mluvit celkem obstojně, bylo to zkrátka příliš známé téma, ale roky a data mu dělaly extrémní problém. Dokonce si k tomu pustil televizi, bez zvuku, aby měl alespoň nějakou kulisu, ke které mohl co chvíli zvednout zrak. Tenhle zlozvyk přejal od Kaspera.

Některá data přečetl nahlas. Snažil se, to mu nikdo upřít nemohl. Postupně klesal na sedačce čím dál níž, a jak se tak snažil, nakonec usnul.

Měl sen, ve kterém utíkal lesem, zatímco kolem něj zuřila vánice. Stromy se prohýbaly, dokud je silný vítr nezačal lámat.

Probral ho pocit nebezpečí, když jeden ze stromů dopadl sotva pár centimetrů od něho. Posadil se a zjistil, že v televizi už dávno běží jiný seriál.

Ze všeho nejdřív zkontroloval mobil, jestli mu Kasper nenapsal. Našel jenom zprávu od Niny, která poslala první sestříhaná videa. Psala, že to je hrubák, a ještě to upraví, ale pro představu.

Pro představu na nich byl šílenec, který dělal ve vzduchu vážně parádní triky.

Uvařil čaj a vrátil se na gauč, kde všechna videa projel a odepsal, že je spokojený. Ani si neuvědomil, kolik je hodin, když zaslechl bouchnutí vchodových dveří.

„Čau!“ Kasper vtrhnul dovnitř, batoh poslal po zemi k jídelnímu stolu a bundu přehodil přes židli. Měl jemné hnědé stíny a v obličeji byl trochu bledý, následek jízdy autobusem. [Jsme sami?]

„Jo. Táta mě přivezl, vzal nějaké papíry a zase odjel. Jak to šlo ve škole?“ Mobil přistál na stole a Erik poklepal na gauč vedle sebe. Počkal, až si k němu Kasper sedne a nechal si vlepit krátký polibek na rty.

[Bylo to v pohodě. Už nejsi tak zajímavý.] Unaveně sáhl pro polštář a vrazil si ho za záda. „Jakože pár lidí se zeptalo, jak na tom jsem,“ pokračoval nahlas, „čímž chtěli vědět, jak na tom seš ty, takže kdybys náhodou četl články o tom, jak ležíš v posteli, máš depku a brečíš… Nemají to ode mě.“

„Tak to je od začátku týdne fakt pokrok,“ zamumlal Erik ironicky. Chvíli oba koukali na televizi, kde tým z forenzního ohledával mrtvolu. „Nejradši bych zítra nikam nešel. Vím, že to bude znít hrozně nedospěle, ale vyloženě bych si přál, aby to jel vyřešit táta.“ Nad tím se pousmál. „Stejně neznám odpovědi na všechny otázky. Jak bude probíhat moje maturita? Sakra, to nevím. A nevím to, ani když slyším.“ Sáhl pro čaj, usrknul a hrnek podal Kasperovi. Počkal, dokud si ho Kasper nevzal. „Nejhorší na tom ale stejně asi je, že když zítra neuslyším, budu tě muset poprosit, abys byl se mnou a všechno překládal. A ne že bych podceňoval tvoje překladatelské schopnosti, ale někdy trochu odbíháš od tématu.“

Kasper na sebe šokovaně ukázal prstem. „Já že odbíh… A víš co? Já tě varoval!“ Rozmrzele se nadzvedl a praštil sebou zpátky na polštář, nejspíš tak dával průchod svojí frustraci. Pár kapek čaje při tom pohybu dopadlo na sedačku. „Varoval jsem tě, že budeš hluchý jako poleno a s nikým se nedomluvíš, ale tys mě neposlouchal a teď jsme, kde jsme, což je přesně tam, kde jsem říkal, že budeme! Já že odbíhám od tématu. Já! Já tady laskavě překládám, ruce mi z toho můžou upadnout a ty mi řekneš… Můžeš odezírat ze rtů. Proč neodezíráš ze rtů? Takový byl přece původně plán, ne?“ Hrnek teď pevně svíral oběma rukama a spolu s tím natáhl nohu a rozmrzele odtlačil jednu z učebnic, jako kdyby ho její přítomnost extrémně iritovala.

„Jo, měls pravdu.“ Erik téměř okamžitě přitakal. Mluvil klidně a odevzdaně, nechtěl se hádat. „Stěžuju si právě proto, žes měl pravdu, dobře? Potvrdilo se, před čím jsi mě varoval. Jsem tvoje osina v zadku. A vadí mi to. Akorát že teď s tím už nic moc neudělám, takže alespoň dovol, abych si postěžoval.“ Pohlédl k oknu a na chvíli skoro čekal, že uvidí velké sněhové vločky, jak se snáší z nebe. Jenomže zrovna nechumelilo. „Když mi táta včera něco říkal, znakovals mi to, jako že máš chuť na křupky, tak promiň, že podle mě odbíháš.“ Vrátil se pohledem ke Kasperovi a vzal si hrnek s čajem nazpátek.

„Neštěkej na mě! Odbíhám, protože to, co Arne neustále mele, nepotřebuješ slyšet.“ Mírnějším tónem pak dodal: „Klidně se tím čajem udav.“

„Za chvíli ti půjdu udělat borůvkový,“ odsekl Erik. „Chtěl jsem ti jenom oznámit, že je představa domlouvání a řešení s učiteli fakt nepříjemná. A lidi ze třídy, tam to platí dvojnásobně.“

„Jako by ses s lidmi ze třídy někdy bavil. Odkdy jako máme borůvkový čaj?“

Erik znejistěl. „Je to špatně? Měli i malinový. Podpultové zboží, jestli mi rozumíš. Musel jsem to ukrýt před okolním světem.“ Netušil, kdy přesně jejich debata nabrala nový směr, ale takhle to mezi nimi prostě fungovalo. Kasper se dokázal namíchnout během chvíle, aby vzápětí úplně otočil, a někdy tuhle stránku svojí povahy přenášel i na Erika. Navzájem se zrcadlili, možná kvůli času, který spolu strávili uprostřed ničeho. Erik ale věděl, jak na něj. Nebo přinejmenším tušil. 

„Snažím se. Oukej?“ usmál se Kasper. Natáhl ruku a rozcuchal Erikovi vlasy. „Když překládám, snažím se neodbíhat, ale je to těžší, než se zdá. Zkusím být lepší. Fakt.“ Vzdychnul a zatvářil se podezíravě. „To byla nějaká manipulace s tím čajem, že jo?“ Lehl si tak, aby na něj viděl. „Jak ses dneska měl? Kromě toho, že seš bručoun a obviňuješ nevinné duše z odbíhání.“

„To žádná manipulace nebyla,“ namítl Erik tónem, který připouštěl, že to manipulace rozhodně být mohla. „Já jsem dneska… Nebyl jsem si jistý, jak to dopadne, proto jsem ti to neříkal, ale pro něco jsem se rozhodl a po dnešku si myslím, že by to mohlo fungovat.“ Sedl si co nejblíž ke Kasperovi, jak mu jeho natažené nohy v černých riflích dovolovaly. Na mobilu otevřel videa. „Podívej se.“

Kasper mu vyhověl a jeho výraz se v průběhu sledování měnil. V jednu chvíli měl rty pevně semknuté k sobě. „Nejsem si jistý, co přesně se mi tím snažíš říct,“ promluvil pomalu. „Jestli je tvůj plán zabít se nebo jenom zmrzačit. Vždyť je to… Kolikrát jsi dneska spadl?“

Na to neodpověděl. Při doskoku spadl dvakrát, ale nešlo o nic hrozného. V obou případech to byl dopad na zadek, z čehož bude nanejvýš pár modřin. Radši se zeptal: „Líbí se ti to?“ A zelené oči byly plné očekávání.

„Nevím.“

„Aha.“ Erik si vzal mobil zpátky a hodil ho na stůl, nejspíš nedokázal zakrýt zklamání.

„Ty ses naštval?“ hádal Kasper. „Ty triky jsou super, to jo, ale o to přece nejde. Taky mám strach, že se ti něco stane. Chápeš? A tohle mi přece nemůžeš vyčítat. To je, jak kdybych já hrál na klavír a přitom dělal salta ve vzduchu a… Oukej, tohle je blbý srovnání, ale nemůžu za to, že moje koníčky jsou tak bezpečné. Možná bych si měl najít taky něco šíleného. Třeba vrhání nožů. Nebo cyklistiku.“

Erik chtěl říct, že pro něj jezdění na prkně rozhodně není koníček, ale přešel to. Poznámka o cyklistice ho pobavila. „Chápu. A taky slibuju, že dávám pozor a vždycky budu dávat pozor. Není to zas tak nebezpečné. Potřeboval jsem alespoň něco dělat, protože nejhorší je čekání. A teď mám pocit, že jsem přišel na to, jak se tomu postavit. Myslím… Asi bych měl víc komunikovat s lidmi na instagramu, sám za sebe, aby za mě nemluvil někdo další.“ Třeba Nina, která o propagaci věděla úplně všechno, ale neměla tušení, jaký to je pocit, když člověk se snowboardem splyne. „Tam venku je dost lidí, kteří chtějí, abych dál jezdil, a já si to přeju taky. Tohle je moje odpověď asociaci, že na to mám a že to zvládnu. Jo, já vím, že ještě pořád slyším a až ohluchnu úplně, bude to něco jiného, ale už jsem párkrát jel, když jsem neslyšel, a šlo to. Asi budu muset počkat, než začnu dělat salta, ale šlo to a to je velká věc!“ Seděl vzpřímeně a hodně přitom gestikuloval – další zvyk, který přejal od Kaspera, ačkoli se to stávalo pouze ve chvílích, kdy o něčem mluvil příliš zapáleně. „Začal jsem číst to, co mi lidi píšou. Teda občas jsem to četl i dřív, no a když mi napsala nějaká holka, že je odmala neslyšící a učí se na prkně, a že jsem její velká inspirace, hodně mě to vzalo. Mám teď pocit, že se nemusím držet daleko od světa tam venku. Sere mě, co píšou noviny, ale taky už vím, že můžu klidně někam odjet a může mi to projít, aniž by na mě někdo čekal s foťákem. Tohle, co ti říkám, je asi dost zmatené – je? Nebo tomu rozumíš?“ Nechal ruce klesnout do klína, najednou v rozpacích, že se tak rozohnil. Cítil, jak se mu do tváří žene červeň.

Trvalo, než Kasper odpověděl. Zdálo se, že o tom upřímně přemýšlí, a když promluvil, působil přitom zachmuřeně. „Rozumím. Jasně, že tomu rozumím. A myslím, že děláš správně. Že se snažíš lidem ukázat, že můžeš jezdit dál. Taky jsem četl nějaké diskuze a tak a hodně lidí – což jako není nic nového – tě skoro vynáší do nebes. A vlastně mají pravdu. To, že to bez ohledu na okolnosti zkoušíš dál, je obdivuhodné. A taky trochu šílené, jestli se ptáš na můj názor.“

Tomu dokázal porozumět. Pohlédl Kasperovi do očí a viděl v nich něhu. Pohladil ho po tváři. „Prostě jenom potřebuju něco dělat. Běhání do hor není dost uspokojující, když nevím… Třeba to bude jediná věc, která mi zůstane. Videa na instagramu.“ Zakroutil hlavou. Už o tom nechtěl dál mluvit, řekl všechno, co potřeboval. Věděl, že to je nebezpečné, ale doteď nikdy neriskoval a stejně se mu přihodily zlé věci. Kdyby Kasper nechtěl, aby riskoval, poslechl by, vykašlal by se na to. Ale Kasper tohle chtít nemohl, že ne? Na to byl příliš velkorysý.

Erik si kvůli tomu připadal trochu jako idiot. Unaveně vstal a zamířil do kuchyně. „Udělám ti ten čaj, jo? A k večeři batátové hranolky? To bude dobrá divočina!“

„No tak jo. Ale… Počkej! Víš o tom, žes mě dneska ani pořádně nepolíbil? Jsem neumazlenej. A čím míň jsem umazlenej, tím víc jsem protivnej. A moje protivnost začíná stoupat, za chvíli překročí únosnou hranici. Takže já chci pusu a chci ji hned!“

Tohle zabralo vždycky.

„Bože, ty seš příšera,“ řekl Erik láskyplně. Došel zpátky k sedačce, sklonil se nad Kasperem a políbil ho hlavou dolů. Bylo to zvláštní, ale taky ukrutně dobré. Kasperovy rty měly po čaji bylinkovou chuť. Líbali se dlouho, dokud Erik nezačal ztrácet balanc a málem na něj nespadl. Pak se smíchem poodstoupil.

Kasper spokojeně zamručel. „Mimochodem, všiml sis, že ti od pondělí, kdy se to oznámilo světu, přibylo na instagramu přes sto tisíc fanoušků? A furt to stoupá! Ti lidi! Jak vidí zajímavý životní příběh a utrpení, hned jsou z toho paf. Možná, že kdybys k tomu všemu ještě třeba oslepl na jedno oko, vytáhl bys to konečně na milion.“

„Bude úplně stačit, až se svět dozví, že tě miluju,“ usmál se Erik přezíravě. „To spadne internet.“

***

Nejdřív ho napadlo odcvičit hodinu v posilovně, ale nakonec z toho bylo jenom skákání na trampolíně. Cítil, jak ho po dlouhé době bolí celé tělo. Zvládl trénovat denně, bez přestávky, ale na triky a skoky, které ráno předváděl, zvyklý nebyl. Posouval svoje hranice, očividně tedy nejenom ty mentální.

Nakonec zamířil zpátky do obýváku, aby nachystal film na večer – byla to romantická komedie, kterou vybral Kasper. Z kuchyně přinesl křupky, nasypal je do mísy a připravil dva čaje. Snad vůbec poprvé v životě taky zalitoval, že nemají lahev vína, kterou by si právě teď s radostí otevřel. Po večeři ho totiž nenapadlo nic lepšího než zapnout internet.

Zhoupnul se mu žaludek, když zahlédl svoji vlastní fotku. Ne ve sportovním magazínu. Byla v sekci o bydlení, což mu připadalo tak absurdní. Dál už to neprocházel. Přečetl pár zpráv na Instagramu a čekal, až se Kasper vrátí ze sprchy.

Poblíž zazvonil telefon, ale on to neřešil. Teprve když se vyzvánění ozvalo potřetí, vstal a došel k baru, kde ležel Kasperův iPhone. Na displeji bylo napsáno Morrisová.

Netušil, o koho jde, přesto měl pocit, že by bylo správné hovor přijmout. Kasperovi málokdy někdo volal, s kamarády mluvil spíš na Messengeru nebo přes esemesky, takže to mohlo být důležité.

„Kaspere?“ zakřičel, ale z patra nebylo nic slyšet. Erik tedy nakonec, váhavě a s ostražitostí introverta, hovor přijal. „Ano? Kasper tady teď není. Můžu mu něco vyřídit?“

„A s kýmpak to mluvím?“ Byl to hlas staré ženy, nakřáplý, ale melodický.

„Tady je Erik. Jeho…“ Dlouhá odmlka. „… bratr.“

Paní Morrisová se z nějakého důvodu nadšeně uchechtla. „Aha, těší mě! O vás už jsem slyšela věcí. Prý jste velmi disciplinovaný mladík, což je dobře, zrovna Kasper vedle sebe někoho takového potřebuje. Nevěřím tomu, že už je to rok, co se odstěhoval. A ten holomek ještě nesložil žádnou skladbu! A přitom na to má tolik času.“

Erik pocítil osten výčitek, jako kdyby to snad byla jeho vina a měl ho ke skládání donutit. „Asi ano,“ odvětil po chvíli trapného ticha.

„No jistě. A teď mi ještě odmítá odepsat, a dokonce mi nebere telefon. Mohl bys mu prosím připomenout, že ty přijímačky mu přesunuly na dřívější termín? Psala jsem mu to! Jsou z něj vážně nadšení a od komise jsem slyšela, že jeho přijetí je v podstatě jisté. Stačí tam jen přijít, tak nemusí být nervózní, panebože, tak snad nezapomněl hrát! Tvrdil mi, že trénuje!“

„Trénuje často,“ slyšel Erik sám sebe. Odosobněně, cize. Mimoděk se rozhlédl, aby zjistil, že je ještě pořád v obýváku, a pomalu došel k velkému oknu, za kterým teď byla tma. „Řeknu mu, aby vám napsal.“

„Dobře. Jsi moc hodný. Tohle je pro něj velká příležitost. Byla by škoda, kdyby to zahodil jenom proto, že ho na poslední chvíli přepadla nervozita,“ zabrblala paní Morrisová bezelstně.

„Moc děkuju, že jste zavolala.“

Rozloučil se a hovor ukončil. Nechal ruku volně klesnout podél pasu, hleděl do tmy a uvažoval. Zpětně si vyčítal, že ho vůbec napadlo zvednout to. Neměl právo lézt do Kasperova soukromí, ať už mu to připadalo sebevíc důležité. Nespokojeně zamručel a odnesl telefon zpátky k baru – nechal ho na stejném místě, kde byl předtím.

Chce Kasper odejít? Chce zůstat?

Erik zamířil do patra, ke dveřím koupelny, a málem do Kaspera vrazil. Přejel ho pohledem od nahého hrudníku, po kterém stékaly kapky vody, až k pasu, kde byl dost ledabyle omotaný bílý ručník. Skoro přitom zapomněl, proč za ním vlastně přišel. „Zvonil ti telefon,“ oznámil tak klidně, jak dokázal. „Vzal jsem to, promiň, měl jsem strach, že se něco stalo. Volala nějaká paní Morrisová.“

 „A co říkala?“ Kasper vypadal překvapeně, možná trochu ostražitě.

„Říkala… Chtěla, abys jí odepsal na nějaký mail,“ pokrčil Erik rameny. Rozhodl se o přijímačkách nemluvit. Nechtěl Kaspera nijak navádět a jakkoli ovlivnit jeho rozhodnutí. Samozřejmě pro případ, že Kasper ještě rozhodnutý nebyl.

Navíc, co by mu Erik asi tak řekl? Jdi, měl by sis splnit svůj sen. A co by řekl Kasper? Byl by v opozici.

„Ježiši. Babka jedna. Nemá celé dny co dělat, tak mě komanduje. Já mám taky svůj život.“ Mávl nad tím Kasper rukou, ale podle výrazu se mu nejspíš ulevilo. „Co křupky? Už jsou nachystané?“ zeptal se rošťácky.

„Jo. Ale nejdřív…“ Erik miloval Kaspera z celého srdce a taky věřil jeho úsudku. Pro jednou se rozhodl, že nebude nic řešit, ostatně, měl k tomu přirozené vlohy. Došel k němu a pohladil ho po paži. Ukazováčkem přejel po hrudníku přes pupík, až k lemu ručníku – chytil ho a zahodil.

Kasper se zachvěl a jeho oči byly plné citu.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
12. 4. 2021 21:46

Celá kapitola byla krásná, nadějeplná. 🖤
Akorát konec měl hořkosladký podtón.
Nemůžu uvěřit, že se pomalu, ale jistě blíží konec.

Belinda
12. 4. 2021 22:29

Všechno to nakonec skončí dobře že? Že?! Musí. Potřebuju happyend, nejsem připravená na nehappyend 😅
Na jednu stranu tak moc chci vědět jak to všechno dopadne, ale na stanu druhou, tak moc nechci, aby to skončilo. Co já budu pak dělat? 🙊 no čekat, co jiného 😅

Karin
25. 4. 2021 20:43

Jsem zvědavá jak se Kasper rozhodně.