Vrazil do předsíně a zabouchl za sebou. Bundu hodil na věšák, boty strčil do botníku, mokrou čepici nechal na topení a spolu s tím zadal na termostatu osmadvacet stupňů.

V kuchyni postavil vodu na čaj, stoupnul na špičky a z vrchní police vytáhl jednu z proteinových tyčinek. Obal rozdělal zuby a okamžitě se do ní zakousnul. Malinová s čokoládou. Stál opřený o linku, jedl a zachmuřeně zíral před sebe.

Mohl se na to připravovat dlouhé měsíce, ale ve finále to nebolelo o nic méně. Zpětně litoval, že víc neprotestoval, že se nehádal. Ovšem táta, stejně jako on, neměl na výběr. Všechna rozhodnutí, která dnes udělal, byla pro Erikovu sportovní kariéru, s ohledem na jeho zdravotní stav, nejlepší. Zrušit účast na závodech. Zmírnit tréninkový program. Za pár dní vydat prohlášení.

Nejspíš ho dokonce napadlo s Erikem promluvit a poskytnout mu psychickou oporu. Během jednoho nebo dvou rozhovorů se takový náznak objevil. Ale nakonec to neudělal. Možná ještě nebyl ten správný čas a možná nedokázal Erikovi odpustit, že si nechal tak zásadní věc, jakou je ztráta sluchu, pro sebe.

„Kde jsme mohli být, kdybych o tom věděl od začátku?“ vypálil během schůzky, zatímco si unaveně masíroval spánky. A Erika napadlo, že ve stejné prdeli jako teď.

Zmuchlal obal od tyčinky a přejel si po zubech jazykem. Nalil vodu do velkého keramického hrnku, hodil do něj bylinkový čaj a nechal ho stát na lince.

Tehdy mu došlo, že vůbec nikam nespěchá.

Sehnul se, stáhl ponožky a položil je na židli, načež došel k velkému prosklenému oknu a vyhlédl ven. Hory tam pořád byly, nezmenšily se, ani neodešly dál na sever, jen protože Erik nemohl závodit. Vědomí toho, že jimi nic nemohlo otřást, v něm vždycky probouzelo zvláštní klid, sounáležitost a soustředění na všechno, co se odehrává kolem i uvnitř něj. Teď mu to ale připadalo spíš jako výsměch. Oproti horám byl jenom list, kterým vítr může smýkat na všechny strany.

Napadlo ho: Co když už nikdy nebudu moct závodit?

A bylo mu fyzicky špatně. Asi za to mohla sladká pachuť v puse, která nemizela ani když se vrátil do kuchyně a vypil sklenici vody. Připadal si odosobněně, jako kdyby se všechno odehrávalo bez jeho účasti. Měl spoustu možností – běhat, skákat na trampolíně, posilovat, učit se, sledovat filmy a nakonec, což byla ironie, mohl klidně vyrazit na sjezdovku. Ovšem bez vyhlídky, že to ještě někdy k něčemu bude.

Odmala dřel, aby byl nejlepší. Nenechával si zadní vrátka. Byl to risk, ale možná právě díky tomu rok od roku vyhrával. On a jeho stoprocentní odevzdanost snowboardu.

Nic z toho teď nemělo cenu.

Vzal hrnek s čajem a pomalu zamířil po schodech do patra. I dům se odehrával mimo něj, cizí a odtažitý, každá z jeho zdí.

Zavřel se v pokoji, čaj nechal na psacím stole vedle učebnic znakového jazyka – už nemělo cenu schovávat je na dně skříně – a svalil se na záda. Zíral na strop a pokoušel se klidně dýchat. Brečet se mu nechtělo, byl prázdný.

Strašně si přál přijít na něco, co mu mohlo v následujících dnech dodat sílu. Zároveň věděl, že kvůli svému pocitu bezvýchodnosti nemůže využívat Kaspera a nechat se naplnit jeho přítomností. Miloval pocit sdílení. Nechtěl být tím, kdo jenom pasivně přijímá. Ačkoli, to musel sám sobě přiznat, ze všeho nejvíc toužil po tom, aby do něj Kasper nalil všechny pocity. Aby mu z toho třeba vybuchla hlava.

Myslel, že ví, co znamená čekání. Na závody, na první polibek, na výsledkovou tabuli, na správné hodnoty během měření. Ani zdaleka to však nešlo srovnat s propastí, do které se teď propadal.

Nadzvedl se na loktech, když pocítil paniku. Co když Kasper zjistí, že je Erik bez možnosti závodění nijaký? Že nemá co nabídnout?

Znovu se svalil na záda. Možná je vážně všechno mimo snowboard jenom hibernace, pomyslel si a zachmuřená vráska na čele se prohloubila.

V tomtéž rozpoložení ho o dvacet minut později našel Kasper, který se přihnal jako uragán. Vydupal schody a vrazil do pokoje s batohem na jednom rameni a zpola vysvléknutou bundou. Na konečcích vlasů mu roztával sníh a černá tužka na oči se trochu rozpíjela.

„Co děláš doma?“ vypálil okamžitě. „Viděl jsem bundu a boty a teď vidím tebe, takže… Co děláš doma?“ Spolu s tím taky zaznakoval: [Slyšíš?]

Erik stočil pozornost ke Kasperovým rukám. „Přijel jsem asi před hodinou,“ vysvětlil a zněl zatrpkle. „Už to skončilo. Bylo to fakt něco. Asi teď budu doma často.“

[To mě moc mrzí.] Kasper konečně shodil batoh i bundu a v černých riflích, které mu dokonale obepínaly stehna a zadek, usedl na kraj postele. Ohrnul spodní ret a smutně se usmál. „To mě mrzí. Nevím, proč znakuju. Chceš si promluvit? Chceš se mazlit? Chceš jít běhat? Chceš, abych byl potichu? Chceš mi uvařit? Je toho spousta, co můžeme a nemusíme dělat.“

„Běhat?“ pronesl Erik nevěřícně, jako kdyby nikdy neběhal a nechápal, co to obnáší. „Ani náhodou.“ Uvědomil si, že zní sám sobě dost nesnesitelně, tak plynule navázal: „Promiň, asi mě to prostě jenom sebralo. Jasně, můžu jít běhat a jezdit a cokoli, ale ta představa, že mě letos prostě už nečekají žádné závody, je dost hrozná. Musíš si myslet, že jsem blázen.“

„Takže teď seš jako mimo… službu? Nebo jak jako? Co ti řekli?“

Erik se posadil a za záda strčil jeden z polštářů. „V podstatě se řešilo, co dál. Není to jen tak. Zůstanou mi sponzoři? Jsem pro ně pořád výhodná investice? Nevím. Ačkoli podpora kluka, který neslyší, to je docela dobrá reklama,“ dodal hořce. „Táta rozhodl, že to v pondělí pustíme ven. Budou toho plné noviny, každý si bude chtít domluvit rozhovor. A já bych podle něj měl na nějaký kývnout, jinak se bude objevovat spousta debilních domněnek. Taky to bude řešit snowboardová asociace. Jestli můžu dál jezdit stejně jako doteď, jestli to není nebezpečné.“ Nevědomky zvýšil hlas. „Jestli já nejsem nebezpečný.“

„Vždyť je to kravina! Jak bys mohl být nebezpečný? A odkdy se jezdí na prkně pomocí uší?“ Kasper vzdychl a zakroutil hlavou. Seděl dostatečně blízko, aby ho Erik mohl pohladit po stehně, a velice příjemně voněl. Výraznou voňavkou, lakem na vlasy a sám sebou. „Promiň. Měl bych být větší podpora, ale nikdy jsem… Nevím, co potřebuješ. Mám se rozčilovat? Mám tě utěšit? Odvést ti myšlenky jinam? Chceš, abych s tebou ve všem souhlasil, nebo mám být raději v opozici? Já tomuhle vůbec nerozumím a nemám sebemenší ponětí, jak teď reagovat, abys mě pořád miloval a neměl pocit, že jsem jen otravnej pavouk.“

Byl roztomile bezradný a jeho přítomnost hřála. Ale Erik dokázal myslet jenom na jednu jedinou věc. „Co když už nikdy nebudu moct závodit?“

Na to Kasper neodpověděl. Místo toho se posunul co nejblíž a pevně Erika objal. Držel ho a nepouštěl.

Vydrželi tak dlouho v úplném tichu a Erik měl dokonce pocit, že slyší lupání ledu za oknem. Přes Kasperovo rameno pohlédl na hromadu knih o znakovém jazyce a hrnek s čajem, který určitě dávno vystydl. „Pojďme udělat něco šíleného,“ řekl pomalu. Pak přikývl – zaryl přitom Kasperovi bradu do ramene – a udělil tím sám sobě souhlas. „Pojďme udělat něco šíleného,“ zopakoval sebevědoměji.

„Zrovna jsem myslel přesně na to samé.“ Kasper se od něj opatrně odtáhl a na rtech mu pohrával úsměv. „Křupky a noční maraton filmů? Můžem zapálit i krb a dělat u něj fakt nechutné věci,“ mrknul rošťácky.

„Myslel jsem něco ještě trochu šílenějšího,“ ušklíbl se Erik. Nevolnost zmizela, nahradil ji adrenalin z toho bláznivého nápadu. Prohrábl Kasperovi vlasy. „Co takhle jít tancovat? Bavit se?“

„Jít tancovat? Jak jako… Jít tancovat?“

„Rodiče se vrátí nejdřív v pondělí,“ oznámil Erik. Upřeně Kaspera pozoroval a čekal na jeho reakci.

„Ty…“ Kasper se napřímil. „Ty chceš jet někam do baru? Na víkend? Ale to je přece nesmysl, ne? Jakože ne že by to byl nesmysl, ale přece… I kdybychom vyjeli teď, tak bychom to dneska už nikam moc nestihli. A stejně už nejede žádný autobus. Jako… Mohl bych někoho poprosit, aby nás hodil do města na autobusák, ale jakože bychom byli pryč celý víkend? A rodičům bychom to řekli, nebo neřekli, nebo jak?“ Vstal a začal rozčileně přecházet po pokoji. Výrazně přitom gestikuloval. „Nechápej mě špatně, já jsem jednoznačně pro, ale nejsem si jistý, jestli to z tvé strany není momentální nápad a sotva vyjdeme ze dveří, budeš se chtít vrátit. Možná by sis to měl promyslet, vyspat se na to?“ Poslední věta byla otázkou jen napůl, navíc velice opatrnou. Pronesl ji, když zastavil u postele a z výšky na Erika shlížel.

„Řekl jsem, že se vrátí nejdřív v pondělí,“ připomněl Erik. Dlaní mimoděk přejížděl po prostěradle. „Je tady samozřejmě riziko, že se táta bude chtít otočit pro nějaké papíry. A já nechci, abys měl problémy. Nikdy předtím jsem tohle neudělal a nechci, aby někdo pak házel vinu na tebe. To jediné mi dělá starosti.“

Představa, že by táta vinil jeho, v něm hrůzu nebudila, s tím se mohl srovnat. Ale kdyby na to měl doplatit Kasper…

„Tak to je jediné, s čím si starosti fakt dělat nemusíš,“ mávl nad tím Kasper rukou. „Jsem zvyklej mít to u rodičů nahnutný. Takže…“ větu nedokončil, ale významně přitom povytáhl obočí. Občas potřeboval, aby Erik zaujal jasné stanovisko a rozhodl za něj.

„Takže jsme se shodli na tom, že nám něco šíleného neuškodí,“ usmál se Erik. Vstal, přitáhl Kaspera k sobě a věnoval mu krátký polibek.

„Fajn, no tak fajn.“ Kasper úsměv opětoval, trochu úlevně. „Takže jakože dneska odjedeme? Mohl bych tě vzít… Ale to je hrozně daleko. A jeli bychom tam celou noc.“

Erik vycítil, že Kasper potřebuje ujištění. Nebudu toho litovat, napadlo ho. Ne když budu s tebou. „Jestli se nám podaří domluvit někoho, kdo nás odveze na autobusák, můžeme pak nočním spojem. Ráno se ubytujeme v hotelu. Pro jistotu nám rezervuju pokoj.“ Sáhl do kapsy pro mobil. „Můžeme se pár hodin vyspat, nechat si donést snídani, můžeme mít spoustu sexu.“ Trochu zčervenal, ale nenechal se tím vykolejit. Jeho tělo vždycky reagovalo takhle. „A pak večer… Vybereš nějaký klub. Když odjedeme v neděli, v pondělí ráno jsme doma. Vím, že to zní až moc bláznivě, ale myslím, že přesně to v tuhle chvíli potřebuju. Že je to lepší než sedět a čekat. A teď je pro to ideální chvíle. V pondělí se bude propírat úplně všude, že neslyším.“ Sklonil se k mobilu, zrovna když mu kousek pod ucho přiletěla mlaskavá pusa.

 „No tak jo. No tak teda jo. Uděláme to. Zavolám někomu, aby pro nás přijel. Jdu si zabalit a…“ Kasper energicky zamířil ke dveřím, ale tam zastavil a ukázal na Erika. Tvářil se přitom výhrůžně. „Neber si žádný svetr. Jasné?“

***

Přijel pro ně Jorge a nezdálo se, že by mu vadilo dělat v pátek večer osobního šoféra. Měl starý Jeep Wrangler, který si půjčil od rodičů, sáček mashmallow, které Erikovi z nějakého důvodu neustále nabízel, a podle všeho dost kolísavou náladu.

Zjevně se potřeboval vypovídat, protože sotva si zapnuli pásy, začal vykládat, že ho čeká oběd u rodičů přítelkyně. Na Erikovu otázku, jak dlouho spolu jsou, reagoval smutným: „Celou věčnost.“

Střídavě zíral na silnici a střídavě na Kaspera, kterému nahlas vypočítával všechna pro – proč v takovém vztahu setrvat – a proti – proč se na to vykašlat a utéct hluboko do hor. Zdálo se, že s tou holkou není zrovna šťastný, ale měl strach to ukončit, udělat krok do neznáma. Co kdyby pak už navždycky zůstal sám?

Erik jeho starosti nechápal. Sám by mnohem radši volil samotu než být ve vztahu, který je povrchní, založený na obavě z opuštění. Víc se ale do rozhovoru nezapojoval. Položil jednu otázku, byl společenský a teď mohl klidně vypnout. Jorgeho stěžování i Kasperovy vtipné odpovědi plné účasti vnímal jenom napůl. Spánkem se opíral o okénko, které příjemně chladilo a hleděl do tmy. Nechal se unášet myšlenkami na to, co je o víkendu čeká.

Půjdou tancovat a Kasper zjistí, že je v tomhle Erik úplné poleno, ale to nevadilo, protože budou spolu.

V autě bylo příjemné teplo a z rádia hrála potichu hudba. Co chvíli se ozval Kasperův uvolněný smích. Nebylo překvapení, že si s Jorgem tolik rozumí. Kdyby ho Erik neznal, nejspíš by žárlil, ale takhle věděl, že Kasper si rozumí úplně s každým.

Cesta uběhla překvapivě rychle a než se nadáli, Jorge odbočoval na parkoviště nedaleko školy. Odtud to bylo pár desítek metrů na autobusovou zastávku. Dokonce vystoupil, aby jim pomohl z kufru vytáhnout batohy, což reálně nebylo potřeba – měli s sebou jen to nejdůležitější.

Jorge si s Kasperem ťuknul pěstí, podíval se na Erika a vzdychnul. Zdálo se, že chce něco říct a z jeho výrazu šlo vyčíst, že se necítí zrovna příjemně. V tom byli s Erikem zajedno. Nakonec vyhrknul: „Jsem z tebe trochu nervózní, tak sorry. Ale sledoval jsem X Games a hrozně jsem ti fandil.“

„Díky,“ usmál se Erik překvapeně.

Trapnou chvíli ticha, která následovala, přehlušil Kasper slovy, že sebou musí hodit. Dopnul si bundu až ke krku, poděkoval Jorgemu, z legrace mu navrhnul, aby jel s nimi (to Jorge odmítnul, protože ho čekal TEN oběd s rodiči) a spolu s Erikem zamířili na autobusovou zastávku.

„Užijte si to!“

Šli mlčky a Erik cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení, větší, než když nasedl do auta, větší, než když rezervoval pokoj. Snad poprvé v životě měl pocit, že zažívá něco obyčejného a připadalo mu to jako ohromná věc. Samozřejmě, v minulosti se zúčastnil akcí, které pořádala snowboardová asociace, s týmem lidí natáčel videa pro sponzory, jezdil na soustředění, dával rozhovory do časopisů… Ale ještě nikdy nejel se svým klukem do velkého města tancovat. Na to jediné teď myslel a nepřestával se přitom usmívat.

Než došli na zastávku, začalo chumelit. Čekali pod stříškou a Erik si vyklepával sníh z kapuce. Na Kasperovo důrazné doporučení si na cestu oblékl zelenou mikinu Nike, protože mu ladila k očím.

Autobus přijel po chvíli. Řidič působil docela přátelsky a Erika málem překvapilo, že Kaspera nepozdravil jménem.

Sedli si skoro úplně dozadu na dvojsedadlo.

„A jedeeem!“ oznámil Kasper nadšeně. Vysvlékl se z bundy a přehodil ji přes sebe jako peřinu. Částečně s ní zakryl i Erika, takže se mohli držet za ruce bez obav, že je někdo uvidí. V autobusu byla navíc téměř úplná tma a v tuhle hodinu cestovalo stejným směrem jenom pár dalších lidí. Většina z nich podřimovala s nasazenými sluchátky.

„Asi tě to překvapí, ale ještě nikdy jsem nejel nočním autobusem,“ přiznal Erik. „A ještě nikdy jsem nemluvil s Jorgem. Občas jsme se pozdravili, ale to je tak všechno. Měl jsem pocit, že mě z nějakého důvodu moc nemusí. Nikdy by mě nenapadlo, že je nervózní!“

„No jo, Jorge je docela milouš. Když jsem nastoupil první den do školy, byl hodně namyšlenej, dokonce jsem myslel, že mi dá přes držku. Víš jak, hvězda školy a najednou jsem se tam objevil já a moje vlasy a namalované oči… Ale hádej co?“ ušklíbnul se Kasper. „Stačilo mu říct, že má fakt skvělé svaly, a jak se ten rozhovor náhle změnil!“

„To mě nepřekvapuje. Že si tě tak oblíbil. Za to může tvoje kouzlo osobnosti. Mě zasáhlo na první pohled.“ Na chvíli se odmlčel. „Jsem rád, že tady máš kámoše.“

Autobus se rozjel, trochu přitom poskočil a Kasper okamžitě semknul rty pevně k sobě. Oklepal se z toho ale docela rychle. Zatím projížděli městem a tam nebyly tak ostré zatáčky jako v horách. „Vlastně jo. Je to hodně zvláštní. Mám pocit, že… Dřív jsem měl taky hodně kamarádů, ale nikdy to nebylo jako tady. V NIKDE mám pocit, že je to všechno mnohem skutečnější. Že s Jorgem a Elnou budu kamarád i za dvacet let a že jim můžu říct úplně všechno.“ Pohledem se vpil do Erika. „Teda skoro všechno.“

„Myslíš, že by je to šokovalo?“

„To, že jsme spolu?“ Kasper pokrčil rameny. Na okamžik zaklonil hlavu a zíral na stop. „Je asi ne. Přece jen ví, že nejsme doopravdy bratři a pamatují si, jak jsem se sem nastěhoval a neustále si na tebe stěžoval. Takže by to asi chápali, ale zbytek světa fakt nevím. Zajímalo by mě, v kolika novinách by zapomněli zmínit, že jsme nevlastní a poprvé jsme se potkali, když nám bylo sedmnáct.“ Odmlčel se a dlouho byl slyšet jenom motor autobusu. „Ale to je jedno. Prostě jsem jen chtěl říct, že některé aspekty života tady mám docela rád.“ Zkoušel se uvelebit, dvakrát přitom nespokojeně mlasknul, až se nakonec spokojil s Erikovým ramenem. Docela nenápadně mu přitom přejel rty po ušním lalůčku. „Jsem totálně unavenej. Ty ne?“

„Ani ne. Dneska toho bylo hodně a já mám pocit, že to ještě pořád zpracovávám. Nedovedu si představit, jak těžké by to bylo, kdybys se mnou nebyl. Děkuju ti. A klidně spi.“ Spokojeně k němu natočil hlavu, aby přivoněl k jeho vlasům.

„Přestaň mi děkovat,“ zasmál se Kasper tlumeně, „nebo se začnu červenat. A budu se ti muset něčím odvděčit.“ Spolu s tím pustil Erikovu ruku a jako by omylem mu položil dlaň na rozkrok. Nic víc neudělal, nepřitlačil, nestiskl. Ale i ten samotný dotek přes rifle v Erikovi probouzel horkost, která se šířila až do konečků prstů.

Spokojeně zamručel a chtěl Kasperovi říct, že ho zlobí a možná taky trochu týrá. Zašeptat mu to do ucha, aby je nikdo jiný neslyšel. Jenomže Kasper spal, musel usnout téměř okamžitě. Vypadal mírumilovně a na rtech mu pohrával jemný úsměv, který na okamžik zmizel pokaždé, když autobus některou zatáčku vybral příliš prudce.

Erik si ho prohlížel, dokud nevyjeli z města. Potom sáhl pro svoji bundu, zmuchlal ji a strčil pod hlavu, protože okénko autobusu studilo. Napadlo ho taky zkontrolovat mobil, ale pro jednou to nechal být. Byl si téměř jistý, že mu táta v tuhle chvíli rozhodně nemá co říct.

Připadalo mu to zvláštní, jak se jeho život během posledních měsíců proměnil. A deptala ho celá ta situace, nekonečné čekání, které mělo následovat, aby mu řekli, jestli může jezdit, nebo jestli ho vyškrtnou ze seznamu profi snowboardistů, jen protože neslyší.

Přitom nemusel slyšet, stačilo to procítit.

Znovu ho napadlo: Co když už nikdy nebudu moct závodit?

Ale rychle se té myšlenky pustil, jenom mu proběhla hlavou. Právě teď měl pocit – uprostřed starého autobusu, který s nimi uháněl vstříc většímu městu – že je na správné cestě. To, co miloval na světě nejvíc, si vezl s sebou.

Opatrně, aby ho neprobudil, pohladil Kaspera po vlasech. Cítil, jak se mu klíží oči, tak je zavřel a nechal se unášet.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
5. 4. 2021 21:31

Ta věta to co miloval…… je krásna.

Reza
5. 4. 2021 22:13

Přemýšlím, jak smysluplně okomentovat tuto knížku, když už jsem se dokopala k napsání komentáře a vystoupila tím ze stínu anonymního čtenáře. Líbí se mi kontrast povah obou kluků a to jak se postupně jejich charaktery rozvíjejí. Kasper je takový malý teatrální papírový čertík, kterému nechybí určitá sebereflexe. Na druhé straně stojí Erik, který jedná rozvážně a s klidem, dokud nepřijde na Kaspera. Oceňuji, že je necháváte vystoupit z jejich komfortní zóny a zakoušejí i situace, které nejsou zrovna příjemné. Příběh jako takový je zasazený do velice krásného prostředí hor. Sama žiji v podhůří a hory sleduji každé ráno z ložnice.… Číst vice »

Káča
6. 4. 2021 23:20
Reply to  Reza

Pátou minutu mám u postele a vracím se k ní snad dvakrát za měsíc. Je to láska! Jsem magor, že jsem to četla víc jak 10x? 😀 Pořád tam nacházím nový detaily a neskutečně mě to baví. Já bych vydala třeba duoknížku Bludy + Lukas a já, budu si to přát, až bude padat hvězda! :))) No nic…

MaCecha
5. 4. 2021 22:55
Reply to  Reza

Souhlasím, Rezo, knihu bych rozhodně chtěla :).

MaCecha
5. 4. 2021 22:56

To, co miloval na světě nejvíc, si vezl s sebou… A toho se drž, Eriku. Držím palce oběma!

Květa
5. 4. 2021 23:51

Mám pocit, jako by Erik balancoval na hraně. Jeho svět se drolí a on neví, co je za zdí.
Doufám, strašně moc, že víkend si užijí bez jediného zádrhelu.
Kasper je úžasná podpora. 🖤

holloway
6. 4. 2021 9:51

Wow, Eriku ty teda umíš pořádně překvapit Petersone, tohle je vážně parádní jízda na switch! Snad z toho po odrazu bude hodně zajímavej a povedenej skok a ne pád, držím palce. I když možnost, že ho někdo pozná a článek o tom, že je gay bude venku dřív než ten, že neslyší se mi celkem líbí 🙂 aspoň by to bylo za nima. Ten Arne je vážně zabedněnec, když si s ním nedokáže promluvit o ničem jiném než o tom, co to bude znamenat pro jeho kariéru. A nechat ho v takovéhle důležité chvíli samotného (já vím, s Kasperem) a… Číst vice »

Lenka739
6. 4. 2021 10:46

Zaprvé: Erik má velké štěstí, že má někoho o koho se může v téhle krajně nepříjemné situaci opřít. Jeho otec to podle mě absolutně nezvládá, ale ještě mu dávám čas to zvrátit, než ho definitivně odsoudím 😁.
A zadruhé: Mám otázku na Kaspera, která je trochu mimo téma. Když mi včera kamarádka barvila vlasy, zamyslela jsem se nad tím, jak to vlastně dělá Kasper. To si ty vlasy zvládá barvit sám? Vím ze to někteří lidé dělají, ale zdá se mi to celkem obtížné.

Káča
6. 4. 2021 23:24

Kluci, užijte si to!

Lucienkaaa
14. 5. 2021 6:54

No teda! Po počátečním šoku z toho divokého nápadu jsem si hned říkala, že to je vlastně geniální. Mám pocit, že je to něco, co momentálně Erik zoufale potřebuje, aby nemyslel na to, co přijde. A taky, aby se prostě cítil naživu. Věřím, že s Kasperem jako průvodcem se mu nic nestane a doufám, že si to kluci užijou a nic se nepodělá 🙏 Přece VŠECHNO mají s sebou 💕