Přejel ukazováčkem po skle a nakreslil obrys hor. Nechal ruku klesnout do klína. Studila. Zamyšleně hleděl ven, což bylo mnohem jednodušší než sledovat, jak táta řídí. Vážně nemusel být nijak zvlášť empatický, aby cítil, že je tohle všechno špatně. Bolela ho hlava i uši, ale obojí přičítal současné situaci. Byli na cestě už několik dlouhých hodin.

Když tátovi řekl, že neslyší, čekal různé reakce, mezi tím překvapení, vztek, anebo smutek. Co ale nečekal, bylo odmítavé popření.

Jeden doktor, Eriku. Řekl ti to jeden doktor a tebe nenapadlo podstoupit další vyšetření?

Erik se s ním nechtěl dohadovat, ani neargumentoval. Svým způsobem tátův postoj chápal, sám byl ve fázi popírání uvězněný dlouho. Zároveň taky cítil, že tátovi dluží šanci, aby to bylo jinak, takže neprotestoval, když ho táta postavil před nutnost podrobit se dalšímu lékařskému vyšetření. Akorát nepočítal s tím, že to bude tak brzy, tudíž reagoval trochu podrážděně, když táta ráno klepal na dveře jeho pokoje.

Dlouze vydechl a vrátil se do přítomnosti vyhřátého auta, jehož reflektory ozařovaly silnici. Ještě se nezačalo ani stmívat, mohl tak sledovat okolní krajinu. Sněhu přibývalo, jak se blížili k horám, ale pořád to nebyl svět, na který byl tolik let zvyklý. Občas minuli protijedoucí auto anebo roztroušené domy. Tady život zatím vítězil nad mlčenlivou vážností hor.

Vyšetření trvalo dvě a půl hodiny. Táta naléhal, aby byl přítomný jeden z největších expertů, doktor Haugen. A protože šlo o Erika, nikdo se nezdráhal vytáhnout doktora z postele během jeho osobního volna.

Závěry byly jednoznačné. Vinou vrozené vady, která by se za jiných okolností mohla projevit až za několik let, přichází Erik o sluch. Ztráta sluchu bude během následujících měsíců definitivní. Kdy k tomu dojde, to nelze přesně určit. Nelze tomu ani zabránit, operace nepřichází v úvahu. Erikův pád a otřes mozku všechno bohužel urychlil.

Doktor Haugen bodře dodal: „Sportem ku zmrzačení.“ Nejspíš se tím snažil odlehčit napjatou atmosféru mezi Erikem a otcem. Ani jeho kalhoty, které by se za jistých okolností daly považovat za pyžamové, ničemu nepomohly. Táta dál dorážel, měl asi tisíc otázek, jako kdyby se za žádnou cenu nechtěl vzdát. Nakonec vyštěkl, že Erika vezme ještě na další vyšetření, načež doktor dost smířlivě reagoval, že to je samozřejmě jeho věc.

Sám si byl svojí diagnózou jistý právě tak, jako si byl jistý lékař, který Erika vyšetřoval téměř před dvěma lety.

Erik si všiml, že chce táta ještě něco říct, možná se hádat o tom, co bylo nezvratitelné, a tak mu opatrně položil ruku na rameno. „To bude dobré.“

Sám si ve sterilní ordinaci připadal prázdně a ten pocit se ještě násobil, jakmile později seděl ve vyhřátém autě.

Natáhl ruku a dlaní obrys hor smazal. Teď už se stmívalo relativně rychle. Dovolil si krátký pohled na tátu – pevně svíral volant, rty semknuté a hleděl před sebe – a z kapsy vytáhl mobil. Od chvíle, kdy ráno odjeli ze střediska, s Kasperem nemluvil. Věděl jenom to, že se Kasper vydal na autobusovou zastávku, aby na ně počkal doma. Ostatně, nic jiného mu nezbývalo, protože se nezdálo, že by ho chtěl táta odvézt domů. A Erik proti tomu nic nenamítal. Poslední, co potřeboval, bylo vyvolat podezření ohledně jejich vztahu.

V rychlosti nacvakal esemesku.

Erik: Už jedeme zpátky. Hádej co. Fakt budu hluchý.

Odpověď přišla, jako vždycky, prakticky okamžitě. Kasper musel být u telefonu nalepený a Erik pocítil bodnutí výčitek, že mu nenapsal dřív.

Kasper: Nemůžeš se mu divit, že to chtěl potvrdit. Jak se cítíš? Jsi v pohodě?

Erik: Je toho moc. Bolí mě hlava. A táta vypadá, že každou chvíli vypění. Co doma?

Kasper: Nic. Máma přijela asi před hodinou a čeká na vás. Moc se mnou nemluví. Jen na mě chvíli štěkala, že jsem jim měl všechno říct, když jsem se dozvěděl pravdu. Teď sedí v obýváku a divně kouká. Čekám, kdy po mně začne házet nože. Nebo tak. 😀

Erik se usmál a přečetl si esemesku znovu. Věděl, v jak složité situaci se oba nachází, ale spolu s tím byl nesmírně vděčný, že s ním Kasper je, že to prožívají spolu.

Erik: 😀 Sakra. Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhl. Když tak řekni, že jsem tě vydíral.

Táta se natáhl a Erik ztuhnul, skoro jako kdyby měl v příštím okamžiku dostat pohlavek. Jenomže tátova ruka směřovala k přihrádce – otevřel ji, a aniž by spustil pohled ze silnice, vytáhl mobil. Vytočil jeden z kontaktů a vrazil telefon do USB. Nikdy v autě netelefonoval, protože věděl, jak je to nebezpečné. Teď možná ale chtěl, aby Erik všechno slyšel.

Ozvalo se vyzvánění a po něm trenérův hlas, který zamručel: „No ano.“

„Sedíš?“

„Sedím. Zrovna jsem si dělal kafe. Stalo se něco?“

Táta si odfrknul. Pak vzdychnul, jeho výraz se proměnil, ale volant svíral pevně. „Svolej krizový štáb. Ideálně na pátek, ať máme čas na promyšlenou. Karen ti s tím pomůže, pokud bude potřeba. Erik je indisponovaný. Účast na letošních závodech zruším já.“

„Jak jako indisponovaný?“ zeptal se trenér. Možná řekl ještě něco, ale Erik měl dojem, že mu strašlivě hučí v uších. Slyšel, ale bylo to jako kdyby přestával rozumět významům jednotlivých slov.

„Stav se zítra ke mně. Budu tam od rána. Tohle je na dlouho.“ Táta znovu vzdychl a telefon vypnul. Utnul tak trenérovu větu uprostřed. Bylo slyšet jenom: To mě poser – a jak měla taková věta pokračovat, Erik netušil.

V autě zavládlo ukrutné ticho. Jediný zvuk vydávaly stěrače, které odhrnovaly sněhové vločky z předního skla.

Erik: Táta mluvil s trenérem, že musíme svolat krizový štáb. Mám vyskočit z auta do závěje?

Kasper: Měl bys, protože tě nejspíš už brzo čeká něco horšího než krizový štáb.

Kasper: Rodinná porada!

Mobil schoval do kapsy a sklonil se. Pod sedadlem nahmatal lahev s vodou. Pořádně se napil a váhavě nabídl tátovi.

Ten zakroutil hlavou, jakože nechce. Kousal se přitom do rtu, nejspíš aby neřekl něco ošklivého. Nevydržel to ale moc dlouho, sotva pár vteřin. Pak vypěnil. „Kurva Eriku, to si tak málo věříme, že jsem neměl právo tohle vědět? To jsem pro tebe najednou přestal být důležitý, že ses nenamáhal informovat mě? Dovedeš si představit, jak si teď připadám? Jako totální idiot. Nutil jsem tě makat, zatímco ty se někde dobře bavíš s Kasperem během znakové řeči…“

„Jazyka,“ opravil ho Erik automaticky.

„Upřímně, Eriku, jsem opravdu zklamaný. Víš, co tohle všechno znamená? Rozmáznou to úplně všechny noviny. Budeme pod drobnohledem.“

Na to Erik neměl co říct. Cítil, jak mu voda, kterou vypil, stoupá zpátky do krku. Chtěl řvát na tátu nazpátek, že on si nic z toho přece nevybral. A tolik si přál být už doma, s Kasperem, být milovaný a pochopený.

Zhluboka dýchal a hleděl z okna. Sněhu přibývalo, blížili se k domovu.

Táta otevřel pusu a pokračoval ve svém monologu, jenomže nebyla slyšet žádná slova. I stěrače ztichly. Stres dnešního dne se na Erikovi podepsal, nebo ho možná jenom jeho vlastní mozek zkoušel ochránit před tím, co mělo ještě přijít.

„Neslyším tě,“ řekl smířeně. Viděl, jak táta praštil do volantu. Možná něco vyštěkl, ale vzhledem k tomu, že zíral na silnici a i v autě se rychle stmívalo, Erik nemohl odezírat ze rtů.

Stejně mu to nikdy moc nešlo. Ze zadního sedadla sebral bundu a zachumlal se do ní.

Ticho bylo rozhodně přívětivější variantou než tátovy výčitky. Nepustilo k Erikovi nic špatného.

***

Když dorazili domů, byla už úplná tma. Erik napůl podřimoval, ale sotva auto zastavilo na příjezdové cestě, připadal si nesmyslně čilý. A hlavně chtěl co nejdřív vypadnout.

Vylezl proto jako první. Za dobu jejich nepřítomnosti napadlo několik centimetrů sněhu. Podrážky bot se do něj okamžitě otiskly. Ledový vzduch byl příjemný a málem vehnal Erikovi slzy do očí.

Kráčel ke dveřím a netušil, jestli jde táta za ním. V předsíni v rychlosti skopnul boty, nechal je ležet vedle botníku a chystal se jít rovnou do obýváku, kde se svítilo. Málem přitom vrazil do Karen. Ta na něj hleděla velkýma očima plnýma soucitu a její rty se pohnuly ve slově, které připomínalo ahoj. Vzápětí Erika obešla, aby objala tátu – Erik jenom hádal. 

Vešel do obýváku a očima hledal Kaspera. Našel ho u jídelního stolu, kde bylo rozloženo několik sešitů, deník a propisky.

Zaznakoval: [Neslyším.]

Kasper se na něj docela smutně usmál. Měl na sobě bílou mikinu a kolem krku sluchátka stejně jako DJ, stejně jako první den, když se nastěhoval a měli spolu večeřet. Erik netušil, proč si na to vzpomněl právě teď.

Do místnosti vešel táta s Karen po boku. Zadíval se na Kaspera a začal mu něco říkat. Působil klidně, asi nekřičel. Jednou během toho ukázal na Erika a pak odešel do patra.

Kasper trochu neochotně vstal a šel si sednout do obýváku. Karen ho následovala. Sedla si na gauč a přátelsky se na Erika usmála. Gestem naznačila, aby se posadil vedle ní, zatímco Kasperovi věnovala nepříliš hezký pohled.

[Co je?] zaznakoval Erik.

[Sex,] usmál se Kasper. [Kasper miluje Erika. Chodíme spolu. Ty a já. Legrace. Můžu znakovat, co chci.] Prohrábnul si černé vlasy a v jeho výrazu bylo něco vítězoslavného. [Mám překládat,] vysvětlil.

Zírali jeden druhému do očí. Možná tak dlouho, až to začalo být divné, ale Karen něco cvakala na mobilu, takže si to mohli dovolit. Mlčeli a přitom si řekli úplně všechno. Hnědé oči těm zeleným a zase naopak.

Erik ucítil silnou živočišnou chuť vstát, strhat z Kaspera oblečení a sednout mu na klín. Nechat se po dnešním dnu, který připomínal bouři, utišit. Cítit jeho ruce na bocích, aby do něj zatínal nehty, aby mu Kasper celý den vyšu…

Aby celý den někam vyšuměl.

Probral se ve chvíli, kdy táta postavil lahev whisky na stůl. Přelétl všechny přítomné pohledem, nalil si panáka do broušené sklenky a vypil ho na jeden zátah. Napětí z jeho ramen trochu opadlo, ale když promluvil, působil ustaraně a v jistém ohledu taky nepřátelsky. Alespoň jakmile pohlédl na Erika anebo na Kaspera. Na Karen se obracel s láskou a mírným, unaveným úsměvem na rtech.

Mluvil dlouho, nesmírně dlouho, Erikovi to připadalo jako věčnost, ale za to dost možná mohl fakt, že do jeho bubliny ticha vůbec nic neproniklo. I tak se snažil rozprostřít svoji pozornost mezi tátu a Kaspera. Chvíli zkoušel odezírat ze rtů – bezvýsledně. Jednou se přistihl, že velice dlouho zírá k oknu, za kterým byla úplná tma.

[Moc mu nerozumím,] zaznakoval Kasper, který většinu času prostě jenom přikyvoval. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. [Hodně informací. Tvař se smutně. Choval se k tobě hezky? V autě?]

[Snažil se. Jen ho to sebralo.]

Další věta, kterou táta pronesl, byla nejspíš otázka, protože Kasper reagoval přikývnutím. Zadíval se na Erika a začal znakovat – nejspíš vzdal snahu jakkoli Erikovi přiblížit obsah tátových slov. Vyprávěl Erikovi, jak moc si užil včerejší den. Přidal stížnost na bolavý zadek a nezapomněl zmínit, že mu bylo v autobusu špatně. Povzdechl si, že má hlad. Následoval výčet jídel, která by si dal, a většinu z toho Erik nepochopil, protože jednotlivá jídla se ještě znakovat nenaučili. Nesmírně se ale pobavil ve chvíli, kdy mu Kasper zkoušel popsat, že by si dal špagety.

Monolog se nejspíš chýlil ke konci. Táta sáhl pro whisky a nalil si dalšího panáka. Vypil ho, tentokrát ne s takovou razancí jako předtím, a stočil svoji pozornost výhradně na Kaspera. Něco pronesl.

A Kasper něco odpověděl.

Nebyla v tom žádná předzvěst nastupující hádky, ale Erikovi se stejně zhoupnul žaludek. [Na co se ptá?]

[Proč jsem nic neřekl.] Kasper znovu odpověděl a v rychlosti zaznakoval: [Není šťastný.]

To se dalo vyložit mnoha způsoby. Erik o tom chvíli přemýšlel, než došel k názoru, že nebýt šťastný znamená v tátově případě vyloženě naštvaný. Obracel se totiž na Kaspera se stále větší razancí a na čele měl hlubokou ustaranou vrásku.

Po nějaké době se do rozhovoru zapojila i Karen. Z Kasperova výrazu Erik usoudil, že je pravděpodobně na straně táty, ať už šlo o cokoli. Nemluvila příliš dlouho, šlo spíš o slovní přestřelku mezi tátou a Kasperem.

Erik to sledoval jako na tenisovém utkání a cítil přitom ukrutný tlak v hlavě. Přemýšlel, co by se asi tak stalo, kdyby zvracel na konferenční stolek. Chtěl odejít, dát si horkou sprchu a zalézt do postele. Zalézt do té krásné měkké postele v bývalém pokoji pro hosty, kde povlečení vonělo jako Kasper.

„Není to Kasperova vina,“ řekl nahlas, ale nikdo ho nejspíš neposlouchal.

Podle gest a výrazů se hádali, štěkali jeden na druhého. Táta nebyl vyloženě hádavý typ, ale to, že nevěděl o Erikově nedoslýchavosti, považoval nejspíš za osobní křivdu. Oproti němu Kasper byl výbušný a energický od chvíle, kdy ho Erik poznal.

I teď z ničeho nic vstal a rozrušeně zamířil pryč. U dveří zastavil a obrátil se na Erika. [Promiň. Musím k sobě do pokoje.] Teprve potom odešel.

Podle toho, jak sebou Karen trhla, si Erik domyslel demonstrativní prásknutí dveřmi.

„Půjdu nahoru,“ oznámil tichu.

Táta působil unaveně, jako starý muž, který dnes absolvoval nesmírně dlouhou cestu. Nic nenamítal. Promnul si spánky a hleděl před sebe.

Erik měl najednou pocit, že mu něco dluží. „Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív. Já jenom… Bál jsem se přiznat to sám sobě.“ Bylo jednodušší mluvit teď, když věděl, že by odpověď neslyšel. A možná to bylo taky zbabělé. „Pak už utekla spousta času a bylo to pro mě čím dál těžší. Miluju snowboard. Miluju to, co dělám.“ Hledal v tátově výrazu pochopení, ale pořád tam byla jenom únava. „Kasper za nic z toho nemůže. Nechci, abys ho vinil,“ dodal. Nevěděl, jestli mluví nahlas, jestli nešeptá, jestli nekřičí.

Řekl, co potřeboval, a zamířil pryč.

***

Hodil na sebe čistý svetr, protože v mikině strávil prakticky celý den, a zaklepal na dveře Kasperova pokoje. Teprve potom mu došlo, že stejně neuslyší, jestli může vejít, a tak vešel. S omluvným výrazem. [Byl na tebe zlý? Co ti řekl?] Usedl na židli u psacího stolu (nejdřív z ní sundal noty) tak, aby na Kaspera viděl. Což nebylo zrovna jednoduché, protože jeho přítel rozrušeně přecházel po pokoji.

Něco nahlas odsekával. Neznakoval.

„Kaspere!“ promluvil Erik, aby upoutal jeho pozornost.

[Promiň.] To gesto bylo odevzdané. Kasper se několikrát nadechl a vydechl, načež usedl na koberec do tureckého sedu. [Naštval mě. Řekl jsem mu pravdu. Je špatný otec. Dva roky si ničeho nevšiml. Já tě nachytal po dvou týdnech.]

Chvíli trvalo, než Erik odpověděl. Žmoulal přitom rukáv pleteného svetru. Už mu nebylo na zvracení, i u něj převážila únava. Jako kdyby tisíckrát sjel a nechal se vyvézt nahoru. Tisíckrát… což ve finále nemohlo být tak hrozné. „Já vím,“ promluvil opatrně. „Ale tohle je trochu kruté, nemyslíš?“

[To je vtip? Takže já jsem krutý?]

„Nejsi, jasně že ne.“ Erik vstal a pohladil Kaspera ve vlasech. „Jsi ten nejlaskavější člověk, jakého znám. Nezlob se. Ale pro něj je to taky těžké. Jo, nevšiml si, ale teď je v koncích. Vybalil jsem to na něj.“

[Já vím. Nechtěl jsem to říct. Štval mě. Měl blbé řeči.]

Teprve teď Erikovi došlo, že neví vůbec nic z toho, o čem táta dole mluvil. Tak nějak předpokládal, že řeší svolání krizového štábu a taky to, jak spolu budou jako rodina následující týdny fungovat. „Co ti řekl?“ zeptal se zaraženě.

[Že jsem to měl říct. Moje chyba.]

„Není to tvoje chyba!“ Erik pohlédl k zavřeným dveřím a pak zaznakoval: [Miluju tě.] Vyznání měl rád, rád je slýchal, četl a vnímal. A Kasper na tom byl úplně stejně, protože se krásně usmál.

[Taky tě miluju. Co takhle film? Ty, já, jídlo… Titulky.]

Erik měl pocit, že sotva si sedne k filmu, okamžitě usne. Ale pro jednou nechtěl nic řešit. Bylo mu to jedno. Táta za ním ten den určitě už neplánoval přijít, neměl mu co říct. Neměl jazyk, se kterým by mohl s Erikem komunikovat.

„Jo. Dám si sprchu a skočím pro něco do kuchyně. Něco pro nás donesu. Ty už sis dneska odpracoval svoje, tak počkej tady.“ Zamířil ke dveřím, ale Kasper ho chytil za zápěstí.

Pohlédli jeden druhému do očí a Erik si vybavil pocit, jaký se ho zmocnil tam dole, když se do něj vpíjel pohledem. Do jeho těla a rtů.

Byl k smrti unavený, ale ukrutně toužil.

Kasper to musel z jeho výrazu vyčíst, protože se zatvářil pobaveně. Navzdory pravidlům ho přitáhl k sobě a vlepil mu polibek na rty. 

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Linda
1. 4. 2021 17:21

Je mi jich líto. Všech. Kromě Karen teda. Mám pocit že ikdyby ji to Kasper řekl, vybalila by na něj že si vymýšlí a jenom chce pozornost, nebo tak něco.
Erik a Kasper mi dneska přišli jeden druhému tak blízko a zároveň tak daleko. Do teď jsem si myslela že až se provali jejich romance, bude z toho nejvic histerčit Karen, ale po dnešním Arneho výstupu….

Květa
2. 4. 2021 5:33

Je to smutné, ale dalo se to čekat. Doufám, že se Arne srovná a bude oporou.

holloway
5. 4. 2021 16:15

Asi Arneho chápu, musí si projít všemi těmi fázemi od popírání až k přijetí, ale přijde mi, že zapomněl, že nejdůležitější je pořád Erik. Místo toho řeší, jak je zklamaný a jak to rozmáznou noviny… Jak psala Květa, snad se trochu srovná. Dělat rodinnou poradu, když Erik neslyší je taky výborný nápad, ale aspoň jsme nepřišli o Kasperovo tlumočení. Které rozhodně stálo za to, protože jenom on dokáže vymyslet způsob, jak Erika pobavit a rozptýlit i v takovéhle situaci. I když by mě zajímalo co Arne vykládal, musely to být pěkný hovadiny, když mu Kasper moc nerozumněl. Je fajn, že… Číst vice »

Karin
5. 4. 2021 20:58

Jdu číst pokračko.