Přes noc napadl prašan. Nebyla to skluzavka a zároveň se jim nebořily podrážky bot, takže naprosto skvělé podmínky pro snowboard. Nebe bylo modré a svítilo slunce, ale jakmile si stáhli kukly, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, u pusy jim zůstával obláček páry. Teploměr hlásil minus deset stupňů.

„Tohle je šílenost,“ oznámil Kasper. „Když jsi říkal, že mě vezmeš na nejmenší kopeček, myslel jsem spíš rovinu. A tohle není rovina.“ Stál vedle prkna a byl doslova ověšený chrániči, především na rukou. Ty si pro jistotu ještě obvázal, aby měl prsty pevně u sebe a co nejvíc tak zmírnil případné škody během jednoho z pádů. A pády byly nevyhnutelné.

„Tohle je skoro rovina,“ oponoval Erik. „Učí se tu ty úplně nejmenší děti. Věř mi, až budeš stát na prkně, tak ti to nepřijde.“

„Jo, jenže malé děti mají k zemi blízko,“ ušklíbnul se Kasper. Vrhnul podezíravý pohled na svoje prkno. Už od chvíle, kdy si ho zkoušel, k němu zaujal nedůvěřivý postoj. I teď na něj zíral, jako kdyby prkno neplánovalo od začátku nic menšího, než ho pořádně vyválet ve sněhu.

Během výběru toho správného vázání, vysvětlování základů a určování, která z nohou je Kasperova přední – pravá – se Erik opravdu dobře bavil. Samozřejmě by to nikdy nepřiznal nahlas, protože Kasper byl od rána obzvlášť popudlivý, ale moment, kdy mu přikázal, aby stál s nohama u sebe, načež do něj strčil… Kasperův vyčítavý pohled ho zkrátka naprosto odzbrojil. Musel mu pak dlouho vysvětlovat, že právě takhle se nejjednodušším způsobem určuje, která noha má jít dopředu. Ta, kterou člověk vykročí.

Trochu si ho udobřil krátkou leč intenzivní líbačkou v boudě pod sjezdovkou.

„Nesmíš ohluchnout, jasné?“ zamával na něj Kasper. „Mám zavázané ruce, takže bych nemohl znakovat a zapomeň, že si všechny moje nadávky hezky neposlechneš.“

„O nic nejde,“ řekl Erik trpělivě, podobným tónem, jako když dospělý vysvětluje, že pod postelí vážně není bubák. Ale co on mohl vědět? „Uvidíš. Buď se mě chyť za ramena a já ti to vázání dopnu, jestli chceš… Nebo si sedni a já ti pak pomůžu vstát.“

„Pff.“ Kasper sebou doslova praštil na zem a zapnul si vázání svépomocí. Působil přitom nadmíru otráveně, jako kdyby ho Erik nutil k něčemu obzvlášť nepříjemnému. Trochu krčil nos. „Slib mi, že si mě budeš pamatovat jako toho sexy kluka s perfektními vlasy, co umí hrát na klavír a housle. A ne jako sněhuláka, co stokrát spadne na zadek. Dobře? A jestli se třeba jen jednou zasměješ, přísahám, že tě shodím do závěje.“

„Počkej,“ zarazil ho Erik před přívalem dalších slov. „Jak to mám podle tebe udělat a nesmát se, sexy kluku?“ V zelených očích měl veselé jiskřičky. Kasperovo rozhodnutí zkusit jezdit na snowboardu a vůbec s ním vážit cestu do střediska, kde to v podstatě od první chvíle nenáviděl, ho nesmírně hřálo. Připadal si energický pomalu jako Kasper v jiné dny. Jednou nebo dvakrát dokonce nadšeně poskočil, což se mu vůbec nepodobalo.

„Taky se můžu vrátit domů!“

„Zvládnu to,“ souhlasil Erik s velkou dávkou sebezapření – byl prostě příliš šťastný – a koutky úst mu přitom cukaly. „Ale abys věděl, pořád vypadáš skvěle, ano?“ Natáhl k němu ruce. „Tak pojď na to!“

Kasper odmítavě mávnul a vstal sám, kupodivu docela ladně. Nervózně se rozhlédl, došlápl, a když se nic nestalo, usmál se. „Jo, tohle není tak hrozné. To se dá!“

„Vzpomínáš, co všechno jsem ti říkal?“

„Jasně, že si vzpomínám. Vždyť jsi mi to říkal před dvaceti minutami. Tak jsem snad blb, abych to zapomněl?“ Vystrčil bradu a celkem dobrovolně si nechal od Erika zkontrolovat helmu. „Nemám padat na ruce. Neboj se, na ně nespadnu, i kdybych si měl rozflákat ksicht.“

„Kaspere,“ pokáral ho Erik jménem. „Když se budeš soustředit na to, abys nespadl na ruce, nebudeš myslet na všechno ostatní a pořádně se v tom neuvolníš. Tvoje ruce jsou v bezpečí. Když spadneš, tak do pokrčených nohou. S rukama se nic nestane. Podle mě je to prostě tvůj automatický reflex, necpat je za sebe. Půjdeš přes pokrčené nohy na zadek. Nemusíš se ničeho bát. Tak. Váhu na přední nohu.“ Mírně poodstoupil, ale pořád stál dostatečně blízko, aby ho v případě pádu chytil.

Jistě, sám měl trochu obavy, jestli na něj moc netlačil, když nadhodil, aby spolu šli na sjezdovku. Na druhou stranu, kdyby se to Kasperovi opravdu nezamlouvalo, určitě by se ozval. Rozhodně nebyl ten typ kluka, který mlčí, když se mu něco nelíbí.

Důvěřovali jeden druhému. To Erika uklidňovalo. Ale stejně se kousnul do rtu, když se Kasper poprvé rozjel. Skoro mu připadalo, že ho posílá z kopce (roviny) na jistou smrt a málem se za ním rozeběhl.

Nakonec to bylo v pohodě. Jistě, Kasper spadl, konkrétně… Spadl nesčetněkrát a Erik to po dvacítce přestal počítat. Pořád ho uklidňoval, že každý, kdo se učí na snowboardu, padá. To k tomu prostě patřilo. Sám byl jako dítě na zemi pořád a někdy ho tak moc bolel zadek, že následující dny skoro nemohl chodit. Jezdit jo. Erikova schopnost překonávat limity byla odjakživa ohromná, ačkoli on sám sebe takhle nejspíš vůbec nevnímal.

I teď. Byl jenom kluk, co na tom nejmenším svahu učí svého přítele jezdit.

„Aaa…“ Tentokrát Kasper zvládl docela slušné postavení. Hlava po směru jízdy, mírně pokrčená kolena, ani se moc nenakláněl. Problém ovšem byl, když prkno zrychlovalo. To vedlo k tomu, že začal strašně rychle máchat rukama a ztratil balanc.

Jeho zápal ale nejspíš nikdy nekončil. Pustil se do toho s vervou sobě vlastní. Tisíckrát spadl a tisíckrát vstal. Brblal, nadával (snowboardu, Erikovi, horám) a hodně času se taky usmíval. Po nějaké době zvládl docela obstojně techniku padajícího listu, tak si na něj Erik namyslel půlobloučky.

Sám se po celou dobu výborně bavil. Původně počítal, že na sjezdovce stráví podstatně méně času, a tak byl ve finále překvapený, jelikož Kasper pořád ještě neměl dost. Nakonec zajel celý oblouček, což ho tak strašně potěšilo, že vyskočil, prkno mu podklouzlo a on skončil na zadku. Lehl si na záda a zíral na nebe. Hruď se mu divoce zvedala a pořád se nepřestal smát.

Erik se taky smál. Ze všeho nejvíc si v tu chvíli přál dojít k němu, svalit se vedle něj a políbit ho. Nic z toho samozřejmě nešlo. Většina hostů sice středisko opustila časně ráno, ale i tak byli tady nahoře všem na očích. Tak Kaspera alespoň náležitě ocenil slovně.

Navrhnul taky, že si můžou dát horký čaj a možná i kus zdravého jablkového závinu, ale Kasper prohlásil, že když už tam jednou jsou, chce vidět na vlastní oči, jak Erik jezdí.

Společně se vydali k U-rampě. Kasper se svalil na lavičku a z batohu vylovil sluchátka a proteinovou tyčinku. Spokojeně ji ukusoval, mžoural do slunce a sledoval Erika. Ten pojal celou akci částečně jako trénink a částečně jako předváděčku. Vždycky když si Kasper na chvíli stáhnul sluchátka, vysvětlil mu rozdíl mezi jednotlivými triky – tohle je Backside a tohle Frontside. Názorně, tím, že je skočil.

Ve vysvětlování ho po nějaké době zastoupil trenér, který se objevil ve své tlusté péřové bundě. Zprvu stál vedle Kaspera, s úsměvem Erika pozoroval a v další vteřině, těžko říct, jak k tomu došlo, vedl s Kasperem totálně zapálený rozhovor bůhví o čem. Strávil s nimi asi dvacet minut, než se zase odloudal pryč.

Kasper ukázal zdvižený palec. Nezdálo se, že by někam spěchal, naopak. Působil nadmíru spokojeně, a kdyby mu Erik o hodinu později řekl, že chce ještě jezdit, nejspíš by souhlasil. Takhle jenom oznámil, když se k němu Erik připojil: „Předváděl ses! Jsem tě viděl, jak se předvádíš. Jsi mi to chtěl pořádně ukázat, co?“ Se smíchem do něj šťouchnul.

„Tak možná trochu. Ale líbilo se ti to, ne?“ Erik se svalil na lavičku, prkno zarazil hranou do sněhu, aby nikam neodjelo a z batohu vytáhl lahev s vodou.

„Co myslíš?“

„Že jo.“ Ušklíbnul se, protože na něj Kasper lišácky zamrkal. „Tak aspoň trochu tušíš, co to se mnou dělá, když tě poslouchám, jak hraješ na klavír.“

„Jenže já u toho nejsem hlavou dolů. Některé triky jsou úplně praštěné! Nechápu, že tohle někdo dělá dobrovolně.“ Ale usmíval se, když to říkal, a měl přitom krásně zčervenalé tváře. „Kdybys mi tohle ukázal první týden tady, tak…“ Větu nedokončil, ale jeho výraz mluvil za něj.

„Sakra,“ vzdychl Erik hraně, „mohl jsem si ušetřit spoustu problémů.“

Chvíli spolu mlčeli a sledovali hory. Majestátné a krásné. Erik jim odjakživa záviděl, že s nimi nic nepohne.

„Víš co?“ nadhodil, aniž by od nich odtrhnul pohled. „Myslím, že máš fakt talent. A kdybys to rozvíjel, mohl bys být vážně dobrý.“

„Já jsem takový talentovaný balíček, co?“ prohodil Kasper pobaveně. „Je vůbec něco, v čem nejsem dobrej? Hm? Ty vogo, možná bych Eskelovi měl navrhnout, že by měl trénovat místo tebe mě. Že bych jako taky vyhrál nějaké medaile.“

Erik si zaclonil oči proti slunci a pohlédl na něj. „Vůbec mě nepřekvapuje, že znáš trenérovo jméno,“ řekl suše. „Vsadím se, že by tě bral. Oproti mně máš spoustu výhod. Sluch, například.“ Kasper neodpovídal hned, a tak dodal: „Je tady krásně, viď?“

„Dá se to. Jako vidět to na googlu by mi taky nevadilo, ale jo, je to super výhled.“ Stáhl čepici, aby si prohrábnul černé vlasy, ale hned ji zase napařil zpátky. „Eriku?“ Jeho jméno pronesl naléhavě.

„No?“ reagoval Erik opatrně.

„Nikdy jsem se tě na to nezeptal a mám pocit, že jsem měl. Jak to bylo s tím pádem? Pamatuješ si ho?“

Většinou neměl potřebu nikomu vykládat, co tenkrát cítil. Ani novinářům, ani tátovi. Na druhou stranu ale, komu jinému než Kasperovi mohl říct úplně všechno? Pohlédl do těch hřejivých, oříškově hnědých očí. „To je zvláštní,“ začal. „Pamatuju si pocit štěstí bezprostředně předtím. Všichni do mě vkládali velké naděje, už se tak nějak počítalo s tím, že budu mít další zlato. Vlastně ani nevím, co se posralo. Přemýšlel jsem o tom hodně, to mi věř. Prostě jsem jel a v jednu vteřinu se všechno změnilo a já jsem padal. Přišlo mi, že to trvá neuvěřitelně dlouho, jako kdybych padal věky. A když jsem zůstal ležet ve sněhu, vůbec nic mě nebolelo.“ Pořádně se nadechl studeného vzduchu. „Někdo říkal, ať se nehýbu, že můžu mít něco s páteří. Ale já jsem se ani nechtěl hýbat, už přesně nevím proč. Jen jsem čekal. A na tváři mě strašně studil sníh. Víc si z toho nepamatuju, znovu jsem začal vnímat až v nemocnici a zpětně mi to přišlo prostě jenom jako sen.“

Trvalo, než Kasper pokýval hlavou. Bylo vidět, že ty informace zpracovává. „Takže ty si nepamatuješ, žes letěl vrtulníkem? Takovej zážitek a ty to prospíš.“ Usmál se, smutně. „Neměl jsi pak strach? Stoupnout znovu na prkno?“

„Teď to bude znít zvláštně, protože jo, trochu ano, ale zároveň jsem se šíleně těšil, až znovu pojedu. Jakože nikdy jsem to nebral tak, že mě nějak zradilo prkno. Když jedu, mám pocit, že to je moje součást. Skáčeme spolu, padáme spolu. A tak. Stát na něm po té nehodě, kdy jsem byl po dlouhé pauze, bylo,“ zvedl ukazováček a dovolil si dramatickou pauzu, „kulervoucí.“ Svoje vyprávění završil upřímným úsměvem a přejel si jazykem po rtech. Měl je suché.

„No jasně,“ zavrtěl Kasper hlavou. To bylo všechno, odmlčel se a špičkou boty kopal do sněhu. Nejdřív působil pobaveně, ale potom zvážněl. „Já vím, že tohle se asi nedá jen tak slíbit, ale stejně to udělej. Slib mi, že už nespadneš. Že se nikdy nebudu muset dívat, jak ležíš na svahu a nehýbeš se.“

Erik zaúpěl. „Kdybych mohl, hodil bych tě do sněhu a zulíbal, fakt.“ Ztišil hlas a dovolil si letmý dotek na Kasperově paži. „Slibuju.“

„Fajn,“ odvětil Kasper spokojeně. A pak znovu: „Eriku?“

„No?“

„Hele, já vím, že sis dnešní večer představoval jako skvělou romantiku. Bazén, večeře a pak nějaký,“ – rozhlédl se – „sex. Ale asi tě budu muset zklamat. Začínám mít pocit, že mi za chvíli upadne zadek, a tak strašně mě brní nohy, že už možná nikdy nevstanu. Myslíš, že bys mě unesl na zádech?“

„Můžu tě zkusit skutálet.“

***

Udělal pár temp k okraji bazénu, tam se odrazil a ponořil hlavu. Vodu měl docela rád, ve zdravé míře, ale nesnášel, když mu natekla do nosu. Oproti němu Kasper byl v bazénu jako doma a kraula si rozhodně mohl připsat na seznam svých talentů. Neustále Erika pošťuchoval, potápěl mu hlavu a usmíval se jako sluníčko. Víc si ovšem nedovolil. Navzdory Erikově ujištění, že jsou kamery vypnuté, se domluvili, že se nenechají zlákat k projevům něžností na veřejnosti.

V jednu chvíli byl pod vodou a chytal Erika za nohy, aby se vzápětí objevil na opačné straně bazénu. Vyhoupnul se na okraj, až se mu svaly na pažích napjaly, a vylezl ven. Neměl sice obtáhnuté plavky, ale volné kraťasy, nicméně stejně vypadal jako Bůh. Aspoň dle Erikova názoru.

[Měl jsi pravdu. Byl to dobrý nápad. Celý dnešní den. Jsem odpočinutý,] zaznakoval spokojeně.

Erik konečně odtrhnul pohled od jeho těla, respektive přesunul se k rukám. Stejně si ale neodpustil: [Ty plavky ti sluší!]

[Já vím. Sluší mi všechno. Ty seš taky sexy.]

Později si nepamatoval, co chtěl zaznakovat zpátky. Možná nějaký další kompliment, protože Kasper si zasloužil všechnu chválu světa. Pohled mu zamrznul na recepční, která postávala u dveří a její výraz se dal považovat přinejmenším za rozpačitý. Odkašlala si a pronesla: „Donesla jsem vám ručníky.“ Položila je na lehátko a odešla dřív, než stačili nějak zareagovat. Třeba se jenom nadechnout.

Erik pohlédl na Kaspera.

„Co na mě tak koukáš? Já ti říkal, že to dřív nebo později někdo zjistí.“

„Promluvím si s ní,“ rozhodl Erik téměř okamžitě. Zčásti doplaval, zčásti se dobrodil ke schůdkům a vylezl. Očividně nervózní. „Nebo ne, protože to jí možná bude připadat ještě divnější. Sakra, já nevím. To přece nemusí nic znamenat, ne?“

„Eriku,“ vzdychnul Kasper. Stoupnul si před něj, nedotkl se ho, ale zblízka mu hleděl do očí. Nic víc neřekl, nechal jeho jméno doznít.

„Co je?! Sám jsi tvrdil, že dnešek byl super. Nechci, aby ho cokoli zkazilo. Na tom přece není nic divného.“ Sáhl pro ručník a namísto toho, aby si ho omotal kolem pasu, zachumlal se do něj jako indiánská babička. Uvědomil si, že mu třeští hlava. Nechtěl sám sobě připustit, co to znamená.

„Dnešní den nic nezkazí. Dobře? Ale už je čas. Viděla nás znakovat. Já vím, že by sis přál, aby se nikdy nic nezměnilo, ale ono to jednou prostě muselo přijít. A ty máš teď skvělou příležitost se tomu postavit čelem. Nechci na tebe tlačit, ale měl bys nad tím popřemýšlet. Pořád budu tady, dobře?“

Bylo to tak absurdní. Jedna jediná krátká chvíle a on měl pocit, že zešílí. Úplně nejradši by sešel pozpátku do bazénu a zůstal tam. Nadechl se, pořádně do plic, ale cítil jenom chlór a úleva nepřicházela. „Ty z toho snad máš radost, že se to provalilo!“ vyjel na Kaspera. „Ale víš co? Ono to fakt nic neznamená. Určitě ji nenapadne: ‚Aha, Erik je asi hluchej.‘“

„Ne, máš pravdu,“ pronesl Kasper mírně, jako kdyby Erikovi vysvětloval, že není moudré chodit v plavkách na sjezdovku. „Tohle ji asi nenapadne. Ale víš co? Arneho by mohlo, až přestaneš slyšet úplně. Já ti jen říkám, že možná přišel čas. Teď je ta pravá chvíle.“

„Jdu se převléct.“ Nic víc na to neřekl, prostě se otočil a zmizel v šatně. V rychlosti posbíral svoje oblečení, stáhnul mokré plavky a převlékl se. Najednou mu byla zima. Plánoval jít ještě do sauny, ale teď na to neměl ani pomyšlení. Třel si paže a zkoušel se uklidnit vědomím, že o nic nejde. Vůbec o nic.

Jenomže šlo.

„Do prdele,“ zasmál se ironicky.

Za pár minut dorazil Kasper. Nejspíš se rozhodl už o tom nemluvit. „Ten bazén je fakt pecka,“ oznámil vesele. „Ne že by mi bylo líp, teda je mi líp, ale zas ne nejlíp, ale prostě mi trochu pomohl. Je vlastně hrozně zvláštní, že nemáš bazén i doma. Kdyby jo, jsem tam furt. Ale ty máš jen trampolínu, neber mě…“

„Kaspere,“ skočil mu Erik do řeči a pronesl jeho jméno se stejnou vážností, s jakou Kasper před malou chvílí pronesl to jeho.

„To je moje jméno, baby,“ souhlasil jeho kluk. „Neošoupej ho.“

„Objednáš mi prosím superbowl s sebou na pokoj?“

„No jasně. A co budeš mezitím dělat ty?“ Ptal se opatrně. Hodně opatrně, jako kdyby měla Erika napadnout nějaká šílenost. Spolu s tím byl ale jeho pohled hřejivý. A Erik věděl, teď a tady, že to nemůže skončit špatně. Tenkrát ano, když ho ještě neznal, ale ne dneska, v tuhle chvíli.

Kasper ho tolik miloval.

„Já si něco vyřídím.“ Nečekal na odpověď a zamířil pryč. Musel projít kolem recepce, ale recepční zrovna mluvila s pokojskou a neměla tudíž čas počastovat ho zvláštním výrazem. Vydal se do patra a cítil, že se nejspíš dostatečně neosušil, protože se mu tričko lepilo na záda i na hrudník. Skoro jako kdyby se potil.

Stanul před dveřmi od tátovy kanceláře. Bylo to jako stát na samém okraji toho nejprudšího srázu, ačkoli to by ho možná neděsilo tolik jako fakt, že je tady a musí se buď pohnout, anebo jít pryč a čekat… Kasper měl pravdu. Tohle byl čas. Vesmírné přesýpací hodiny, které se právě otočily. A zatímco tam stál a hleděl na dveře stejně jako člověk hledí do propasti, věděl, co je třeba udělat.

Aby nebyl kretén. Z úcty k tátovi.

Zaklepal. Nečekal na vyzvání a prostě vešel dovnitř, stanul uprostřed místnosti a ještě než cokoli řekl, dovolil si krátký pohled na hory, které se tyčily za oknem.

„Eriku?“

„Tati. Chtěl jsem jen… Ohluchnu a nedá se to zvrátit. Napadlo mě, že bys to měl vědět.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
29. 3. 2021 17:35

Ou shit…ou shit…..ou shiiiit 😅
Když už, tak už a žádný okecávání 😬 teď už jen přežít do čtvrtka a uvidíme Arneho reakci 🙊
Moc jsem se těšila na kapitolu, kde se dozvíme něco víc o Erikově úrazu.

holloway
29. 3. 2021 17:49

Tvl Eriku! Ty bys mohl z fleku dělat diplomata, fakt 😀 Takhle to na Arneho bez přípravy vybalit. Jako chápu, sedí mi to naprosto dokonale k Erikově přímé povaze, ale snad to Arne ustojí bez infarktového stavu… Jinak jsem ráda, že jsem nepřišla o lekci ježdění, Kasper vypadá, že je vážně talent. A naprosto zbožňuju jeho varování ve stylu opovaž se ohluchnout, protože chci abys slyšel všechny nadávky 😀 prostě super. Moc se mi líbila i část, kdy Erik vykládal Kasperovi o tom pádu, je vidět, že mu fakt bezmezně věří a Kasperova obava o něj je dojemná. Miluju jakej… Číst vice »

Last edited 4 měsíců před by holloway
Káča
29. 3. 2021 19:16

On vždycky sto let čeká a pak to jednoho krásnýho dne vybafne! :))))) Co to bude příště? Miluju Kaspera?
Těším se jako vždy na pokračování. Ukrutně!
A novinky na webu jsou moc pěkný! Teda teď noční režim by se vic hodil, kdyz bylo v 17.00 tma (hodně veselý smajlík), ale nikdy není pozdě a využije se to zase na konci roku. 🙂

Last edited 4 měsíců před by Káča
Karin
29. 3. 2021 22:43

To jsem zvědavá co na to řekne táta.

Květa
2. 4. 2021 5:07

To byla skvělá kapitola! Krásná.
Úplně přesně si pamatuju na ten pocit, když strčili do mě, aby zjistili, která moje noha je dominantní. 😀
Ta interakce mezi kluky, to propojení, to člověka hřeje u srdce.
Už jsem si fakt myslela, že se ten pád probírat nebude a jsem ráda, že jsem se mýlila.
A Erik přišel s velkým oznámením… Jsem zvědavá na otcovu reakci…

Lucienkaaa
13. 5. 2021 22:31

No, to je celý Erik. Prostě všechno nebo nic. Erik všechnonebonic Peterson 😁❤️ Jsem moc zvědavá na Arneho reakci. Jinak klobouk dolů před Kasperem a jeho nadšením pro další pády. Můj první sjezd na snowboardu skončil tak, že jsem zaparkovala uprostřed nedalekého kiosku. No zkrátka byl moc blízko sjezdovky 🤣🤣🤣