Szabi

„Výsledky zátěžových testů máš vynikající,“ oznámil trenér a hodil je na stůl. Stáhl ze sebe tlustou bundu, položil ji na jednu z volných židlí a usedl naproti, skoro jako kdyby se nechumelilo. Přitom poslední dny chumelilo pořád.

Erik mimoděk zabloudil pohledem k oknu, zatímco přežvykoval salát, a následně znovu stočil pozornost k trenérovi. Cítil, že by se měl na něco zeptat, třeba projevit trochu víc zájmu, ale zároveň byl doopravdy unavený. Celé dopoledne jezdil na sjezdovce, vedl s tátou a Karen přehnaně zdvořilý rozhovor o možnostech navázání spolupráce s dalšími sponzory, později strávil hodinu a půl u fyzioterapeuta, dal si pár koleček v bazénu, navštívil saunu a totálně vyšťavený zapadl do sprchy.

Teď si chtěl prostě jenom dopřát zasloužený oběd, který měl do svého programu zařadit mnohem dřív, což mu žaludek velice ochotně připomínal.

„Mám hlad jak ďas,“ oznámil trenér, skoro jako kdyby jel s Erikem na stejné vlně. Mávl na číšníka, aby upoutal jeho pozornost. Objednal si čtyři volská oka, čočkové placky s rajčaty, limetkový džus a velký hrnek zázvorového čaje. Spokojeně vydechl a chvíli pozoroval Erikovu mísu. „Pořád jíš to samé.“

Nebyla to výtka, proto Erik pokrčil rameny. Jedli spolu zřídka, respektive nebyla to žádná zaběhnutá tradice. Trenér se už několikrát nechal slyšet, že jídlo ze střediska moc nemusí, zatímco Erik dával přednost samotě. Poslední dny navíc spěchal, jen aby byl co nejdřív s Kasperem. Kasper byl jen tak mimochodem jeho spoluviník a jeden z důvodů únavy, která se ho zrovna teď zmocňovala. Včera šli spát pozdě. Dlouho sledovali seriály, bavili se a hodně času taky věnovali líbání u černého křídla.

„Podívej,“ prohlásil trenér, „ve skutečnosti mě tvůj otec požádal, abych s tebou pokecal. Má pocit, žes byl na X Games z nějakého důvodu nesoustředěný.“

Erik položil vidličku, možná příliš prudce, protože trenér okamžitě zvedl ruce, jako že se vzdává a pokračoval: „Nebyla to z jeho strany výtka. Dělá si o tebe starosti. Jestli toho na sebe nenakládáš moc. A ty nakládáš, Eriku… Poslední dobou ses teda výrazně zlepšil a nemáš potřebu protahovat si trénink o dvě hodiny jako nějaké sněžné monstrum, ale i tak, musím se tě zeptat. Je všechno v pořádku?“

Na okamžik, bylo to možná jenom pár sekund, měl tendenci mu to říct, svěřit se. Klidně by i použil jazyk, jaký trenér upřednostňoval. Přímý a obhroublý, bez nějakých vytáček. Poslyšte, je to v prdeli, protože jsem dobrou polovinu času hluchej. A taky se cítím jako kretén, jelikož vím, že to musím říct tátovi, protože jestli to zjistí dřív, než se rozhoupu, budu kretén definitivně.

Jenomže než se stačil odhodlat, přišel číšník, který nesl džus a čaj. Moment svěřování skončil, aniž by začal. Erik sáhl pro ubrousek a vydoloval úsměv. „I nejlepší z nejlepších občas nezvládnou dosáhnout na medaili,“ řekl a pečlivě přitom volil jednotlivá slova. „Pokud máte ale pocit, že bych měl ubrat, tak já uberu.“ Vyhnul se trenérově zpytavému pohledu a sáhl pro výsledky zátěžových testů. „Můžu si je vzít?“ Trenér přikývl, a tak je přeložil a vstal. „Stavím se ještě u táty, dneska už toho mám dost.“ V čemž rozhodně nelhal a trenér vlastně po tomhle oznámení působil nadmíru spokojeně.

„Eriku?“

„Jo?“

„Včera jsem znovu koukal na záznam z U-rampy. Dals jim naprosto neuvěřitelně na prdel!“

Erik se usmál a počkal, než číšník před trenéra postaví talíř s objednávkou. „Díky,“ řekl a myslel to vážně. Odešel z jídelny, u baru poděkoval a vzal to kolem recepce do patra. Trenér byl jeden z nejpodivnějších lidí, jaké kdy potkal. Kasper by se s ním dal určitě okamžitě do řeči a vytahal by z něj veškeré informace.

Myšlenka na Kaspera přinutila Erika zkontrolovat mobil, ale poslední zpráva, na kterou zvládl odepsat, než se vydal do sprchy, přišla téměř před půl hodinou. Tak jako tak byl v dobré náladě. Unavený, ale spokojený. Dokonce ho napadlo, že by zariskoval a poprosil tátu, aby ho odvezl domů. V dobrém rozmaru došel ke dveřím a zvedl ruku. Nezaklepal, protože zrovna zaslechl: „… dovolenou. Můžeme nechat kluky vybrat. Samozřejmě v případě, pokud by s námi chtěli jet.“

To bylo od táty fakt hezké, že navzdory neshodám poslední doby nezapomínal na rodinu. Koneckonců, jeho gesto následně ocenila i Karen, když řekla: „Myslím, že je to moc pěkný nápad. Ale nejsem si jistá, jestli tady v tu dobu Kasper ještě bude.“

Erikovi se další nádech zasekl někde v krku a ne a ne ho dostat až do plic. Konečně ruku stáhl k pasu, trochu se třásla.

„Proč?“ zeptal se táta s náznakem zmatení, jaké Erik cítil. „Říkal něco?“

„Ne, to ne. Ale od chvíle, co jsme se sem nastěhovali, vyhrožuje, že jakmile mu bude osmnáct, tak odtud zmizí. Vlastně jsem překvapená, že je stále tady. Ale znáš ho, víš, jak je impulzivní. Stačí říct jednu věc, která se mu nebude líbit, a už si balí kufry.“

„Mně připadá že si zvyknul dobře. Na školu, hory… S Erikem mají moc hezký vztah. Jsem klidnější, když vím, že jsou v tom domě spolu.“

Erika napadlo, nakolik by byl táta asi klidný, kdyby věděl, co v tom domě sem tam dělají. A že přitom nemají vůbec žádné oblečení.

Dlouho nad tím ale neuvažoval. Dokonce mu ani nepřipadalo neslušné udělat další krok dopředu, aby líp slyšel. Šlo o Kaspera, slušnost neodposlouchávat cizí rozhovory musela jít stranou.

Navíc, snad ho omlouvalo, že ještě pořád nedokázal dýchat a tím pádem ani nezvládal uvažovat racionálně.

„…zvyknul si překvapivě moc dobře,“ souhlasila Karen. „Navíc mám pocit, že na něj má Erik dobrý vlil. Nic to ovšem nemění na tom, že Kasper je dost nestálý a teď už může odejít každým dnem. Rozhodně s ním ale zkusím o té dovolené promluvit.“

Tím hovor končil. Táta na to možná reagoval přikývnutím nebo úsměvem, to Erik nevěděl. Sám stál pořád za dveřmi jako zamrznutý. Po nějaké době – nesmyslně dlouhé době, kdy ho někdo na té chodbě mohl načapat – ukročil dozadu a zamířil opačným směrem, ke dveřím svého pokoje.

Tam v rychlosti posbíral všechny věci a naházel je do batohu. Prkno nechával tady, protože měl další den odpoledne sjezdovku a nechtěl ho tahat domů. Hodil na sebe bundu a čepici a taky obul zimní boty. To všechno zvládnul během několika minut.

Akorát nezkontroloval jízdní řád v aplikaci, takže když dorazil na nedalekou zastávku, zjistil, že autobus jede až za čtyřicet minut. Zaklel. Váhal, jestli by přece jen nebylo lepší se vrátit, zároveň s tím ale věděl, že stresové situace mohou být zároveň spouštěčem dalšího výpadku. A on rozhodně byl ve stresové situaci.

Batoh hodil do sněhu. Pak ho sebral. Snažil se nemyslet na to, co slyšel. Byl to výsměch, že slyšel vždycky, když to nepotřeboval. Tohle navíc ťalo do živého. Jak mohl být tak hloupý a zapomenout na to, že Kasper o osmnáctých narozeninách snil? Pravda, poslední dobou o nich nemluvil, ale od chvíle, kdy se nastěhoval, přece několikrát zmínil, jak se těší, až odtud vypadne.

Až odejde z NIKDE.

Daleko od hor.

Od Erika.

A Erik se snažil sám sebe přesvědčit, že to by přece neudělal, ale pořád tam byla pochybnost, sotva větší než sněhová vločka, zato nervy drásající. Bolestný, ukrutný strach ze ztráty.

Udělal tedy to nejlepší, co mohl, aby mu z toho všechno nevybuchla hlava. Nasadil si batoh, zapnul popruhy a poklusem zamířil k zastávce, která ležela o pár set metrů dál.

***

Domů se dostal za tmy. Sníh mu křupal pod botami, když spěchal od zastávky. Za tu cestu se zvládl uklidnit, ale teď se ho znovu začínala zmocňovat nervozita. Sotva došel ke dveřím, světlo, které reagovalo na pohyb, se rozsvítilo.

Erik byl trochu bledý, tvář měl staženou soustředěním, jako kdyby ho čekala nějaká nesmírně důležitá zkouška, a zpod čepice mu koukaly zmrznuté konečky vlasů. Hledal klíče po kapsách a trvalo skoro věčnost, než je konečně nahmatal.

V předsíni ze sebe shodil bundu i mikinu, která měla trochu mokré rukávy, a v rychlosti se zul. Nechal si jenom modré tričko s nápisem Nitro. Z obýváku k němu nedoléhala vůbec žádná hudba, což bylo zvláštní, ale zas ne úplně ojedinělé – možná šlo o to, že Erikovi prostě připadalo zvláštní úplně všechno.

Ale když nahlas zavolal Kasperovo jméno, nic se nestalo, žádná odpověď.

Termostat byl pořád zapnutý na osmadvacet stupňů, tak ho automaticky ztlumil a pak zase zvýšil, protože Kasper zimu nesnášel. Ano, nesnášel, takže si možná sbalil věci, protože mu zrovna dneska došlo, že už je plnoletý.

Byla to hloupost, ale prázdný a tichý dům ho v ní utvrzoval. Erik vyběhl do patra a s jistotou zamířil do Kasperova pokoje. Na zemi se povalovaly noty a učebnice a nic nenasvědčovalo tomu, že by si jejich majitel narychlo sbalil věci a vypadnul.

Erik se několikrát nadechl. Strašně nechtěl o Kasperovi pochybovat, tolik ho miloval, ale teď začínal mít doopravdy strach. Nepříjemný drásavý pocit, jako kdyby se něco stalo. A netušil, jestli je původcem toho strachu rozhovor, který zaslechl ve středisku, nebo něco iracionálního, co sám v sobě popíral už dlouho. Jednou se přece budou muset rozhodnout, co bude dál.

„Kaspere! Kaspere, Kaspere…“

Vešel do svého pokoje, podstatně nehostinnějšího a studenějšího, ale ten byl taky prázdný. Postupně prolezl všechny místnosti v patře a teprve potom mu došlo, že je Kasper možná dole, u černého křídla. Seběhl proto do kuchyně, nakouknul do obýváku a s neochvějnou jistotou zamířil do malého pokoje. Našel housle a k nim i noty. A nedaleko klavíru se povaloval velký hrnek, ze kterého koukal sáček čaje.

Usilovně se snažil nepanikařit, ale spolu s tím ho napadaly samé šílenosti, jako že se mohlo stát něco opravdu vážného. Netušil, odkud se ten strach bere. Kasper nebyl hloupý a rozhodně by nezamířil uprostřed noci do města. Ale jestli se mu něco stalo…

Zbývala garáž a taky posilovna. Erik si vybral druhou možnost, jelikož mu připadalo pravděpodobnější, že Kasper prostě jenom cvičí anebo pojídá na jednom z cvičebních strojů křupky, než aby v garáži obdivoval jeho snowboardy.

Zamířil tedy do posilovny, rozrazil dveře a zůstal stát opřený o futra. Úleva ho smetla jako přívalová vlna.

Kasper byl nejenom živý a zdravý, ale podle všeho taky v dobré náladě. Usmíval se od ucha k uchu, zatímco poskakoval na trampolíně, a ještě přitom zvládl potichu zpívat. Na hlavě měl napařená sluchátka a na sobě jenom tepláky a černé tričko, které dokonale ladilo k barvě jeho vlasů. Bosýma nohama došlapoval na trampolínu a znovu se odrážel. Jednou nebo dvakrát dokonce zavýsknul jako malé dítě. Sotva si všiml Erika, zařval: „Ahoj!“

[Co to děláš?] zaznakoval Erik, když došel blíž k trampolíně. S vděčností přivítal, že se nestalo nic špatného, ale stres odezníval pomalu. Ještě pořád jím rezonoval.

„Tohle je fakt divné,“ řekl Kasper tak, že skoro křičel, „jak nahlas hraje ta hudba, tak mám pocit, že neslyším. A ty přitom znakuješ!“ Zasmál se.

Erik za ním vylezl na trampolínu. Teprve teď si uvědomil, že sám taky nemá ponožky, nejspíš se mu vysvlékly, když se zouval. Doskákal ke Kasperovi, nechtěně, zkoušel to tlumit. [Sundej si to!]

„MÁM SI TO SUNDAT?“

„Děláš si ze mě srandu?“ Erik mu sluchátka nešetrně stáhnul a svoji otázku zopakoval, protože Kasper působil nechápavě.

„Srandu v čem? Já fakt nedokážu číst znakovku, když mám nahlas puštěnou hudbu. Možná mám v tu chvíli zaneprázdněné nějaké centrum v mozku, fakt nevím.“ Zdálo se, že se nad tím upřímně zamyslel. „Anebo jsem prostě chlap a nezvládám dělat víc věcí najednou. Ale skákat a poslouchat dokážu, dobrý, ne?“

„Ježiši, Kaspere!“ vyjel na něj Erik podrážděně, jako kdyby to snad doprdele bylo úplně jasné. „Myslel jsem, žes odešel!“ Praštil sebou na trampolínu, vteřinu tam ležel jako hvězdice, načež se posadil a kolena přitáhl k bradě. Zíral před sebe a všechno se přelévalo, každý Kasperův doskok rozhrkal myšlenky v Erikově hlavě.

 „Odešel jako kam?“ Veškeré nadšení Kaspera na okamžik opustilo, vypadal překvapeně. Dokonce přestal skákat a velice opatrně, skoro po špičkách, došel k Erikovi. Stál teď nad ním.

„Nevím. Pryč, do města, do ještě většího města… Do jiného státu. Co já vím, co tě může napadnout?“ Erik si promnul spánky a dál hleděl na stojan s činkami a periferně viděl v zrcadle sám sebe. Do bledých tváří se mu vracel život a spolu s tím taky uvědomění, že možná trochu přestřelil. „Promiň, prosím. Slyšel jsem Karen, jak mluví s tátou, že teď, když ti je osmnáct, můžeš kdykoli odejít. Nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout. Tolik s tebou počítám, že mi nedošlo, jak moc to tady nesnášíš.“

„No jo, ty vogo, už je mi osmnáct!“ uchechtl se Kasper – možná z legrace a možná mu to doteď taky nedošlo. „Tak to abych si šel rovnou sbalit. Dnešní autobus už asi nestihnu, tak pojedu až ranním. Myslíš, že bys mi mohl uvařit naši poslední večeři? Chápeš? Poslední večeře…“

„Připadá ti to srandovní?“

Kasper vážně přikývl a trochu do něj šťouchnul bosým chodidlem. Vzápětí začal skákat, co nejblíž, takže Erik nadskakoval. „Tak dělej, Eriku, usměj se na mě.“ Sám se tomu strašně smál, nejspíš měl vážně výbornou náladu. „Nepřestanu, dokud se neusměješ!“ vyhrožoval.

Erik cítil, jak z něj opadá napětí. Proč se tak bál? Kasper očividně nechtěl odejít. Právě teď chtěl jenom poskakovat a poslouchat hudbu a neřešit. Stejně se ho ale musel zeptat: „Ty nechceš vypadnout?“ Vrávoravě vstal.

„Je pravda, že jsem v osmnácti chtěl, ale teď to asi nedává moc smysl, ne?“ Kasper zastavil a položil Erikovi ruce na boky. „Odcházet ze školy, když mi zbývá dokončit jen pět měsíců. Vlastně spíš čtyři a půl. Takže… to tady se mnou budeš muset ještě nějakou dobu vydržet. Zvládneš to, ty můj malej rozzlobenej kluku?“

V jeho pohledu bylo tolik lásky, že tím Erika z trudomyslnosti prakticky vyléčil.

„Zpanikařil jsem, nezlob se. Napadlo mě, co bude… S námi.“

Kasper naklonil hlavu na stranu a na chvíli přivřel oči, když mu Erik prohrábnul vlasy. „Když nad tím tak přemýšlím,“ vydechl, „vlastně se trochu zlobím.“

„Proč?“

„Protože sis myslel, že jsem se jen tak sbalil a odešel. Bez rozloučení. Jako nějakej debil.“

Měl pravdu, Erik to věděl. „Promiň,“ řekl znovu. „Jen… Volal jsem na tebe a tys neodpovídal. To já mám být správně ten hluchej.“ Trochu se pousmál. Nelhal, bylo mu to líto, neměl pochybovat. Tak nějak ale tušil, že by ta otázka z jeho strany dřív nebo později stejně přišla, a teď mohl cítit úlevu. Kasper se nikam nechystal, chtěl zůstat.

„To není žádná omluva. Chci lepší.“ Znělo to laškovně a ještě pořád měl ruce položené na Erikových bocích. Trochu do něj zaryl nehty.

„Sluší ti to. Skvěle skáčeš. Jsi sexy. Nic?“

„Ne-e,“ zakroutil Kasper hlavou. V očích měl veselé jiskřičky, ale něco se mezi nimi změnilo. Napětí velice pomalu nahradilo vzrušení z toho, že spolu znovu něco překonali. Že stojí naproti sobě a vpíjí se jeden do druhého očima.

Erik byl první, kdo sklopil pohled, ne úplně, jenom trochu níž, a spolu s tím si klekl. V hrudníku teď cítil horkost. Připadalo mu neuvěřitelně sexy, že se mu může omluvit tím správným způsobem, jako kdyby se vážně provinil a tohle byla jediná možnost, jak to odčinit.

Ušklíbnul se a položil Kasperovi dlaně na stehna. Pohladil ho až k rozkroku, chytil lem jeho tepláků a velice pomalu mu je začal stahovat.

„Oukej, možná už maličko, ale fakt jen maličko, začínám odpouštět,“ přiznal Kasper a hruď se mu zvedla v trhaném nádechu. Pohladil Erika ve vlasech, a když mu Erik stáhl i boxerky, opatrně z nich vystoupil – trampolína přitom trochu poskočila – a odkopnul je.

Od pasu dolů byl teď nahý a tričko sotva mohlo něco zakrýt. Ani to nevypadalo, že by se styděl, což bylo dobře. Neměl k tomu důvod, dělali to spolu snad už tisíckrát. Jeho mírný sebejistý úsměv a klid ve tváři, který dokonale kontrastoval s divokostí v očích, Erika jako vždycky odzbrojil.

Chvíli se na Kaspera zespodu jenom díval, prohlížel si ho. Chtěl si vychutnat úplně každý okamžik, který mu byl nabízen. Sám byl vzrušený, ale podařilo se mu to upozadit, soustředil se jenom na svého přítele.

Svého kluka.

Naklonil se k němu, aniž by přerušil oční kontakt – z toho mu trochu zčervenaly tváře – a vzal ho do úst. Pak už moc nepřemýšlel, soustředil se jenom na Kaspera. Vždycky si užíval, že mu může být tak blízko, nehledě na to, jestli on byl tím, kdo klečí, anebo stojí. Podobné pocity, akorát znásobené, zažíval ve chvílích, kdy se milovali. 

Pohyboval hlavou dopředu a dozadu. Kasper sténal, dál se prohraboval jeho vlasy, jinak ale všechno nechával na něm. Nepřirazil, jenom stál. Teprve po nějaké době, když toho na něj bylo příliš, mlčky stiskl Erikovo rameno.

Navzájem si pomohli s vysvlékáním, jako poslední si Kasper sundal sluchátka, která měl kolem krku. Přitom se pobaveně usmíval. Jemně zatlačil na Erikovu hruď a naznačil mu, aby si lehl. Okamžitě se sklonil nad něj a políbil ho. Trampolína se při každém pohybu zhoupla, což bylo legrační a vzrušující zároveň, protože se o sebe přitom otírali klínem. 

Nespěchali, ale na dlouhou předehru byli příliš vzrušení. Ani si přitom nemuseli nic říkat, Kasper tu správnou chvíli poznal, stejně jako ji poznal kdykoli předtím. Opatrně Erika připravil, nechal ho, aby si zvykl (Erik se pohnul první, protože měl pocit, že z té horkosti zešílí) a rukama se opřel vedle jeho hlavy.

Milovat se na trampolíně byl jeden z Erikových nejdivnějších zážitků, a to byl zvyklý doslova létat vzduchem s prknem připnutým k nohám. Při každém pohybu trochu nadskočil, což na jeho tváři vyvolalo úsměv, vzápětí vystřídaný kousnutím do rtu, aby nahlas nekřičel. Nehty přejížděl po Kasperových zádech, sténal a výkřiku se nakonec stejně neubránil, když se Kasper tam uvnitř dotkl toho správného místa.

Potřeboval Kaspera u sebe, a tak si ho přitahoval pro polibek. Teď, když leželi jeden druhému co nejblíž, trampolína zůstávala v klidu. Erikovi dokonce prolétla hlavou bláznivá myšlenka, jaké by to bylo, kdyby sedl Kasperovi na klín a… Úleva přišla mnohem dřív, než ji stačil zrealizovat. Vyvrcholil si na břicho.

Kasper ho o pár vteřin později následoval.

Posilovna i trampolína byla teď jejich osobní Vesmír, kde si čas plynul libovolným tempem. Oba oddechovali a leželi vedle sebe na zádech, stále nazí, bez sebemenší touhy a potřeby obléknout se. Ostatně, jejich svršky teď byly rozházené všude možně a kdo by chtěl vstávat, když měl pro sebe celý svět.

„Nejlepší trénink,“ řekl Erik a rozesmál se. Natáhl ruku, aby propletl prsty s Kasperovými a natočil k němu hlavu. Pohledem sklouznul k jeho zarudlým rtům. „Táta by se divil, jak moc dřu.“

„V tomhle bys rozhodně skončil na prvním místě,“ souhlasil Kasper pobaveně. Pak zvážněl a na čele se mu na okamžik objevila ustaraná vráska. „Fakt sis myslel, že bych jen tak odjel?“

„Ne. Nebo… V tu chvíli jsem vůbec nemyslel. Prostě jsem se vyděsil, nějak to na mě dolehlo.“

„Ty seš ale ťula.“ Kasper ho volnou rukou pošimral pod pupíkem. „Nemohl bych tu jen tak nechat klavír. Stýskalo by se mi.“ Téměř líně se k Erikovi převalil a vlepil mu mlaskavou pusu na krk.

„Teď je mi mnohem líp,“ řekl Erik. Přesto cítil potřebu znovu dodat: „Promiň.“ A pak, rýpavě: „Nedošlo mi, že by se ti křídlo špatně odnášelo.“

Kasper nad tím mávnul rukou. Pustil Erika a převalil se na břicho. Opřený o lokty zíral před sebe a trochu nadzvedával boky, takže kvůli němu oba pérovali. „Milovat se na trampolíně je fakt zážitek. Je to tak zvláštní. Když jsem přijel, měl jsem dojem, že se osmnáctin nikdy nedočkám,“ navázal plynule. „Měl jsem vymyšleno, kam půjdu, kde seženu práci… Vlastně jsem myslel, že docela snadno navážu na svůj starej život, ale po takové době… Mám pocit, že už to nikdy nebude jako dřív. Chápeš, jak to myslím?“

„Asi by nedávalo smysl, kdyby to bylo jako dřív,“ poznamenal Erik mírně. „Po tom, co všechno se změnilo.“

„Jo, třeba po tom, co jsem začal běhat. Nebo po tom, co mám housle. Nebo po tom, co jsem se naučil znakovat. Nebo po tom, co jsem začal pít čaje. Že jo? Nezapomněl jsem na něco?“

„Po tom, co jsi to dělal na trampolíně s nevlastním bráchou?“ poškádlil ho Erik. Posadil se, prohrábl vlasy a pohledem hledal svoje oblečení. Tričko bylo nedaleko, stejně ale neměl velkou motivaci vstát a jít pro něj – nebo doskákat.

„Ou.“ Kasper se přetočil zpátky na záda. „Když to řekneš takhle, tak jo, to už se fakt nejde vrátit do starého života.“ Rozesmál se, bezstarostně. „Navíc, dovedeš si představit, kdybych měl teďka začít bydlet ve městě a pod oknem by mi jezdila auta a já bych musel jíst pizzu a hranolky a do toho ještě pít colu?“

„Tak já předpokládám, že jednou budeme bydlet ve městě. Poblíž města. Nedaleko sjezdovky. Co?“ Erik po dlouhém (zas tak dlouhém ne) přemáhání pro to tričko přece jen šel. Neoblékl ho, jenom se s ním vrátil na trampolínu a po cestě posbíral jejich zbylé oblečení. „Protože pokud si budeš chtít odvézt křídlo, tak já jsem jeho součást. Musíš vzít obojí.“

„Teď jsem tady a nikam nejdu,“ odpověděl Kasper odmítavě. Nejspíš nechtěl mluvit o tom, co bude. „Co kdybychom šli něco uvařit? Začínám mít hlad a víš, jak to se mnou je, když mám hlad. Můžeš vařit a já třeba nakrájím žampiony, abys neříkal, že jsem nepomáhal.“ Sebral sluchátka, dal si je kolem krku a teprve potom se začal oblékat.

„Tak jo,“ souhlasil Erik neutrálně. „Jdi napřed, doženu tě.“

Sotva Kasper odešel, svalil se zpátky na trampolínu a pohledem hypnotizoval strop. Hovory o budoucnosti taky neměl nijak zvlášť v lásce, ale tentokrát mu připadalo, že pokud to téma neotevře on, Kasper to neudělá. A k čemu by se pak dobrali?

V hlavě měl zmatek. Doznívající vzrušení po sexu, úlevu, že Kasper nikam neodešel – a ani se k tomu v nejbližší době nechystal – a strach z neznáma. Nechtěl nad tím přemýšlet, rozhodně ne, ale stejně ho napadlo, co bude, až to jednou řeknou, až v nich nezůstanou žádná tajemství ohledně toho, že Erik přichází o sluch a že jeden druhého milují.

Kde budou za pár let, nebo třeba už za půl roku, jakmile Kasper dodělá školu.

Jestli zůstanou oni dva, anebo každý sám. Jeden v záři neonových světel, druhý uprostřed hor.

Nenašel na to žádnou odpověď, zůstalo mu jenom doufání, a tak vstal, oblékl se a šel za Kasperem do kuchyně.

***

Zastrčil klíč do zámku vchodových dveří, zamkl na dva západy a nechal ho uvnitř. Stejně to dělal posledních několik měsíců, na nic lepšího nepřišel. Pokud by rodiče nečekaně přijeli, museli by zvonit anebo mu volat a on pak mohl předstírat, že tam klíč zapomněl.

Vrátil se do kuchyně, zhasl a vrhnul krátký pohled na černý futrál s houslemi. Miloval, když mu Kasper hrál. Když jeho dlouhé prsty svíraly smyčec a v očích měl takovou vášeň, až to Erikovi vyráželo dech.

Vyběhl schody a automaticky zamířil do pokoje dříve určenému pro hosty. Uvnitř bylo příjemné teplo a uprostřed chaosu seděl Kasper, zpola přikrytý peřinou, a něco zapisoval do deníku.

Aniž by vzhlédl, automaticky udělal Erikovi místo. Po nějaké době deník zaklapnul a hodil na stůl. Přitáhl Erika co nejblíž k sobě.

Líbali se a v tu chvíli ani jeden z nich na nic dalšího nemyslel.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.