Vzal prkno a šel na sjezdovku.

Byl to jeden z mála volných dní během sezóny. Poslední hosté odjeli brzy ráno a ti další měli dorazit až na večeři. Přes noc mrzlo a nebe bylo ocelově šedé. Bílé vrcholky hor s ním kontrastovaly. Šedobílý svět.

Erik si zuby stáhnul rukavici a zkontroloval vázání. To samé udělal i s helmou a brýlemi, které si vzápětí nasadil. Podle tréninkového plánu měl jezdit dvě hodiny, dát si pauzu a potom se vrátit. Už ráno se ale domluvil s tátou, že další trénink vynechá, samozřejmě zcela výjimečně, protože Kasper měl narozeniny. Erik nedával nijak najevo, že by mu na tom kdovíjak záleželo, spíš to tak nadnesl. Bylo by dobré, kdybychom odjeli dřív a oslavili to.

Jeho bratrská solidarita očividně neznala mezí.

Sám pro sebe se ušklíbnul. Poslední měsíce byly tak šílené a šíleně dobré, až to kolikrát nechápal. Ještě nikdy snad nebyl šťastnější a spolu s tím se ještě nikdy tak moc nebál, že se všechno rozpadne.

Tak zaprvé, měl vztah. A ne ledajaký vztah. Šlo o naprosté porozumění na té největší možné úrovni. Miloval Kaspera a prakticky s ním žil, protože rodiče měli uprostřed sezony ještě víc práce než kdy předtím, což znamenalo, že jezdili domů zřídkakdy. Mohl tak trávit s Kasperem všechen čas – samozřejmě krom doby, kdy byl na tréninku. Jestli platilo, že po několika týdnech začne vášeň vyprchávat, Erik prožíval pravý opak.

Jen díky Kasperovi zvládl všechno ostatní. Třeba se nezbláznit, když přestal slyšet. K tomu teď docházelo čím dál častěji. Bylo to padesát na padesát, a kdyby ho to neděsilo, nejspíš by to v něm dokonce vyvolávalo pobavený úsměv. Jednou se mu stalo, že si nevšiml trenéra. Ten na něj podle všeho už delší dobu mluvil a Erik… Nevěděl, jak reagovat a ze samé nervozity ho nenapadlo nic lepšího než na něj křičet, že je unavený a přetažený a má všeho dost. Později se za to styděl, ovšem trenérův výraz byl k nezaplacení.

Takže ano, zaprvé měl vztah, zadruhé měl vážný problém, jelikož se jeho zdravotní stav mohl každou chvíli provalit. Kasper na něj tlačil, aby to tátovi řekl, ale Erik nic z toho zatím nedokázal. A čím déle to nedokázal, tím víc si uvědomoval, že je to nevyhnutelné.

Letošní X Games pro něj byly obzvlášť stresující. Netušil, jestli s ním mává nervozita, anebo jestli ten nepříjemný tlak v hlavě přičítat tomu, že každou chvíli ohluchne. Snažil se za každou cenu zůstat klidný, byl už přece zvyklý jezdit v naprostém tichu, ale vědomí, že by se to mohlo stát tam, před zraky tisíců lidí, mu nic z toho neulehčovalo.

Slopestyle zvládl zajet na třetí místo, což bylo vzhledem ke křečovitosti, kterou pociťoval, rozhodně fér. Vyhrál kluk, který se v minulých letech umisťoval v jeho těsném závěsu, a za ním skončil nováček. Erikovi jenom o kousek unikla stříbrná medaile. Výsledek ho ale nijak netrápil, bral to jako splátku za těch několik tréninků, kdy dal přednost Kasperově společnosti. Nedělal to často, ale už sám sebe tolik nehlídal, připouštěl, že možná přece jen není stroj a zaslouží si ubrat páru.

Z U-rampy si odnášel zlato, dokázal si ji víc užít, znovu s prknem splynul, ale táta stejně nevypadal spokojeně. Ptal se, co se stalo. Bronz a zlato bylo očividně málo, skoro jako kdyby Erik neměl právo projít jednou disciplínou jinak než na prvním místě, no a Erik mu samozřejmě nedokázal říct: Byl jsem ve stresu z toho, že neuslyším, a občas jsem dal namísto posilovny přednost milování s Kasperem, což se zákonitě muselo někde projevit, protože Vesmír a ty další věci…

Od té doby mezi ním a tátou každopádně panovala napjatá atmosféra. Tátu možná na tom výsledku nejvíc ze všeho štvalo, že to neštve Erika. Tak jako tak se Erik v zájmu zachování svého tajemství ohledně častých výpadků sluchu rozhodl nastalé situace využít a držel si od táty odstup. Když to šlo, jezdíval ze střediska autobusem. Dopravu autem volil zřídka. Dvacet minut – a někdy i víc – v naprostém tichu byl zkrátka příliš velký risk.

I tak riskoval víc než dost a v současné situaci bylo tohle nejlepší možné řešení. Aspoň do chvíle, než se odhodlá a řekne mu to. Slíbil Kasperovi, že už to nebude dlouho trvat, nicméně Kasper byl toho názoru, že Erik prostě rád nechává věci vyhnít.

Vzdychl, sklonil se a znovu automaticky zkontroloval vázání. Stáhl kuklu a flusnul.

Zkoušel se soustředit jenom na prkno. Jel na switch. Zamířil na skokánek, přikrčil se a chytil snowboard za backsidovou hranu, aby se rozehřál. Tentokrát se mu opravdu dařilo nemyslet na nic.

Kdykoli jindy to tak snadné nebylo. Cítil, že se co nevidět bude muset rozhodnout. Ale tolik se bál! Do jisté míry nenáviděl změny. Kasper byl jedinou změnou v jeho životě, kterou stoprocentně přijímal a miloval.

Erik Peterson, slavná snowboardová hvězda, neslyší.

Erik neslyší!

Z toho měl největší strach. Ze všech těch titulků a rozhovorů na tohle téma a z toho, že na něj najednou budou chtít brát ohledy. To, že neslyší, se stane jeho definicí, a ačkoli mu na mínění veřejnosti příliš nezáleželo, za žádnou cenu nechtěl být škatulkován a posuzován jinak než ostatní sportovci. Miloval snowboard. Miloval Kaspera a snowboard! A měl pocit, že musí o obojí neustále bojovat. Před rodiči, před světem. Bylo to zatraceně vyčerpávající.

Najel na zábradlí ve tvaru C a při doskoku zvládl Frontside 180.

Myšlenky plné obav se znovu ozvaly, dotěrnější než předtím, tak je zkusil přesměrovat jinam. Ke Kasperovým narozeninám. Za dvě hodiny nasedne do auta a pojede domů s tátou a s Karen. Po dlouhé době se měli potkat jako rodina. V duchu viděl sám sebe konverzovat o tréninkovém plánu a stravě a vedení střediska. A neměl z toho radost.

Teď, když vdechoval ledový vzduch, doopravdy cítil, jak moc je na tátu naštvaný. Byl to niterný sžíravý vztek, vycházející z pocitu zrady, protože táta před pár týdny zíral na výsledkovou tabuli ve Slopestyle jako na pořádný průser. Přitom v zásadě vůbec o nic nešlo. Sportovní časopisy popsaly jeho výkon jako dost slušný. Podle nich po menším propadu ve Slopestyle znovu dokázal všem přítomným vytřít zrak. Sport Time mu věnoval celou titulku s nápisem: Tohle je freestyle! 

Odepnul vázání na jedné noze a sáhl pro pomu. Nechal se vyvézt nahoru a někde v polovině sjezdovky to vzdal. Myšlenky si dělaly, co chtěly.

Teprve pohled na hory ho po nějaké době ukonejšil, stačilo jenom chvíli počkat.

***

Věděli, jak se k sobě v přítomnosti rodičů chovat. Nebyla v tom přehnaná kultivovanost a diplomacie, občas se dokonce pošťuchovali jako správní bratři, ale zakazovali si veškeré doteky. Takže když Erik vešel do kuchyně, docela klidně prohodil: „Ahoj.“

Kasper seděl u jídelního stolu a podpíral si hlavu. Zíral do notebooku a kolem měl trochu chaoticky a neuspořádaně rozházené učebnice, sešity a zvýrazňovače. A krom toho měl taky černé vlasy.

Erik od nich nedokázal odtrhnout pohled. „Obarvil ses,“ oznámil, skoro jako kdyby to Kasper nevěděl. Otočil se, aby zjistil, jestli za ním nestojí Karen – táta šel odnést prkna do garáže – ale ta si nejspíš ještě zouvala boty. Dovolil si proto vřelý úsměv a rty sotva znatelně naznačil: sexy.

Dočkal se za to velice krásného úsměvu, který se odrazil v oříškových očí. Kasper pootevřel pusu, aby něco odpověděl.

„No sláva!“ oznámila Karen, která se objevila ve dveřích. Znělo to spíš zdrchaně, skoro jako kdyby to byla ona, kdo strávil dvě hodiny na sjezdovce. „Konečně jsi dostal rozum a dal sis nějakou přirozenější barvu. Máme pro tebe dort.“ Spolu s tím položila na stůl bílou krabici.

„Bezva,“ odpověděl Kasper neutrálně.

To teď byli. Neutrální rodina. Nebo taky dva zamilované páry v jednom domě, ačkoli tohle vědomí by rodiče pravděpodobně nepotěšilo.

„Je to raw dort,“ oznámil Erik. „Ale hodně malin a agáve sirupu. Určitě ti bude chutnat.“ Ještě jednou krátce pohlédl na Kasperovy vlasy. Odolal pokušení dojít k němu, rozverně je prohrábnout a třeba k nim i přivonět. Namísto toho zamířil do kuchyně a postavil vodu na čaj. „Budeš chtít taky?“ Zvedl hrnek a ukázal ho Karen.

„Ano, to bys byl moc hodný. Skočím se jen rychle převléct.“ Vstala a zamířila ke dveřím. Za okamžik bylo slyšet, jak jde do patra.

Kasper se téměř okamžitě zvedl a přispěchal k Erikovi. Vlepil mu rychlou pusu na rty, čímž pravidlo dotýkání porušil. Pak ustoupil a zůstal zády opřený o kuchyňskou linku. „Tak co?“ pronesl dychtivě. „Jak moc se ti líbím? Je to skvělý, že jo? Já si nebyl jistý, ale teď mi to přijde boží. Takže jo? Je to super?“

„Moc se mi líbíš,“ přikývl Erik tiše. „Je to totálně super.“ Vrhnul rychlý pohled ke dveřím, na okamžik zaváhal a pak zaznakoval: [Těším se, až budeme sami.]

„Jako proč?“ ušklíbnul se Kasper pobaveně. „Vůbec nechápu, o čem mluvíš.“ Pokýval hlavou. „Vypadá to na divokou čajovou párty.“

Erik se na něj zaksichtil. Sáhl pro konvici a horkou vodu rozlil do čtyř hrnků.

„Ahoj Kaspere.“ Otec se zjevil skoro jako duch, ale podle úsměvu, který mu hrál na rtech, pravděpodobně nic neslyšel. Možná se mu taky na chvíli podařilo zapomenout na to fiasko na X Games. To Erik nevěděl a ani nechtěl vědět. „Eriku, chystáš i pro mě…? Děkuju.“ Mobil a klíče položil na stůl a následoval Karen do patra. Nejspíš aby jí pomohl s dárky. „Můžete zatím prostřít,“ křikl ještě.

Ta pusa byla maximum, víc si nedovolili. Erik přinesl prostírání, a přitom se Kaspera vyptával na školu. Společně přichystali příbory a talířky a Erik vytáhl dort z krabice. V jednom šuplíku se mu podařilo najít svíčky, tak je napíchal doprostřed.

Rodiče přišli o chvíli později a usmívali se, možná taky stihli rychlou pusu. Táta držel Tullamore whisky. „Nic se nemá přehánět, ale kdy jindy si připít, když ne dneska.“ Vytáhl skleničky pro všechny a whisky do nich rozlil, každému jenom trochu, aby dostál svým slovům. Poté vzal svoji sklenku a pozvedl ji k přípitku. „Kaspere,“ začal obřadně, „když jsem zjistil, že má Karen syna, upřímně jsem se toho bál. Jestli si všechno sedne a jestli se ti tady bude líbit. Mám ale pocit, že jsi sem dobře zapadnul a moc mě těší, že jste si s Erikem tak blízcí. Neodvažuju se nazývat tě synem, na to jsi nejspíš trochu starý, abych ti dělal tátu… Co tím chci říct, je, že jsi skvělý kluk a já jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Na Kaspera, všechno nejlepší!“

Ty krásné rty obdařily tátu úsměvem a Erik od nich jen násilím odtrhnul pohled.

Připili si a Karen zapálila svíčky. Přisunula dort ke Kasperovi se slovy: „Můžeš si něco přát.“

Kasper poslechl a pohledem na okamžik zavadil o Erika. Jen tak mimochodem. Svíčky sfouknul hned napoprvé a celkem neochotně si vzal na starost krájení dortu.

Všechno probíhalo překvapivě dobře, Erik z toho měl dobrý pocit. Dokázal mluvit s tátou o neutrálních tématech, aniž by mu to burcovalo krev v žilách, a se zaujetím poslouchal, jak Karen vypráví historku o Kasperově narození. Dle jejích slov k tomu došlo uprostřed noci, byl to pátek a porod trval téměř čtyřiadvacet hodin. Karen už si prý myslela, že ze sebe Kaspera nedostane. Když přišel na svět, měl úplně husté vlasy, byl rudý a strašně nahlas křičel.

Její vyprávění tátu přivedlo ke vzpomínce na Erikovo narození – ten se narodil už po cestě do porodnice nedaleko hor. Kasper reagoval slovy, že ho to absolutně vůbec nepřekvapuje a Erik dodal, že není třeba to rozvádět. Tahle historka kolovala u stolu nedávno, na jeho vlastní narozeniny, a táta se přitom nebál zabíhat do detailů.

Po nějaké době, když už všichni snědli značnou část dortu, přišel čas na rozbalování dárků. Od rodičů dostal Kasper značkovou zimní bundu, čepici, boty, tlustou knihu o hudbě a nový mobil. Nakonec rozbalil dárek od Erika, což byl pletený svetr, laděný do černobílých barev, a k tomu čepice s bambulí.

„Díky,“ řekl Kasper se smíchem. Hned si svetr oblékl, aby vyzkoušel, jak mu sluší. Ukázal na čepici. „Ale tohle si na sebe nikdy nedám!“

„Aspoň na chvíli,“ zaprosil Erik pobaveně. „Určitě ti bude slušet, bráško.“ Posledním slovem ho zcela záměrně popíchnul. Věděl, že Kasper pochopí. Sám to označení nenáviděl, protože si rozhodně nepřipadal jako jeho bratr, ale občas, když byl v dobrém rozpoložení, ho z legrace používal.

„Ale ne že mě budeš fotit,“ vzdychl Kasper, který na jeho požadavek přistoupil překvapivě rychle. „A jen jednou!“ S tím si čepici narazil na hlavu. Vypadal v ní naprosto fantasticky, ostatně jako ve všem, a všechny tím rozesmál. Vydržel to jenom pár vteřin a hned ji zase stáhnul – přistála uprostřed stolu na balicím papíru. „Tak co? Spokojený?“

„Rozhodně,“ přikývl Erik.

Povídali si spolu ještě nějakou dobu. Kasper zkoušel nový mobil a Karen mluvila s tátou o středisku. Erik se zhruba po hodině omluvil, že se ještě musí učit.

Byl trochu překvapený, když se k němu Kasper přidal, ale rodičům tahle docela obyčejná bratrská souhra nejspíš nepřipadala ani trochu podezřelá.

Zastavili v patře, Erik s rukou položenou na klice, a poslouchali, jestli náhodou tátu anebo Karen nenapadlo jít za nimi. Což by tedy bylo dost divné, ale jistota je jistota.

„To šlo dobře,“ oznámil Kasper. Zády se opřel o stěnu, a zatímco mluvil, znakoval. Dělali to tak skoro vždycky, když spolu byli sami, aby si jednotlivé věty snáz vštípili.

Erik přikývl. Zaznakoval: [Přijď za mnou, až si půjdou lehnout. Prosím.]

Kasper se na to moc netvářil. Většinou si od sebe drželi odstup, pokud byli rodiče v domě. Od společné snídaně, kdy je táta málem nachytal v posteli, byli opatrní.

[Chci ti něco dát,] zkusil ho obměkčit Erik.

[Další dárek?]

[Jo, další dárek.] Erik pohledem zkontroloval schody, a když se ujistil, že je táta s Karen ještě pořád dole v kuchyni, došel ke Kasperovi. Položil mu ruce na boky, naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Strašně ti to sluší.“ Pak se odtáhl, významně na něj mrknul a nechal ho stát na chodbě.

***

Ležel na posteli poblíž rozsvícené lampičky a kontroloval Instagram. Pročítal příchozí zprávy – většinou na ně odepisovala Nina, která měla na starosti jeho sociální sítě, ale občas si ve svém nabitém programu rád vyhradil chvíli pro to, aby si četl, co kdo píše. Spolu s tím, že žil v posledních měsících svůj příběh naplno, dokázal snáz porozumět příběhům jiných. Nejspíš za to mohl nějaký zvláštní druh empatie, která postihovala zamilované lidi.

Bylo zhruba po desáté, když do jeho pokoje bez zaklepání vešel Kasper. Velice tiše za sebou zavřel a usmál se. Měl na sobě tepláky a tričko na spaní, a z nějakého důvodu si taky navlékl čepici s bambulí. Působil nesmírně roztomile a rozhodně to o sobě věděl. Potřásl hlavou, až mu bambule začala poskakovat. „Za tohle půjdeš do pekla,“ konstatoval.

Erik okamžitě odhodil mobil a vstal. „Co kdyby sis ji vzal příště, až…?“

„Tak na to zapomeň. Až příště…“ Větu nedokončil, ale zatvářil se rošťácky. „Chci, abys viděl moje krásné a dokonalé vlasy!“ Usedl na kraj postele. [Tak co pro mě máš?]

[Zavři oči.] Jakmile Kasper poslechl, Erik došel ke skříni. Ze spodní police velice opatrně vytáhl sametový černý futrál a se stejnou opatrností ho položil Kasperovi na klín. „Můžeš,“ oznámil tiše, a když Kasper otevřel oči, ještě mu zaznakoval: [Všechno nejlepší. Erik miluje Kaspera.]

Ve futrálu byly housle. Tmavě hnědé, precizně vyřezané, a hlavně pořádně drahé. Erik je vybíral opravdu pečlivě, pročetl nespočet článků a nechal si poradit od odborníků. Přišly ze zahraničí, vážily dlouhou cestu letadlem a teď byly tady, na Kasperových nohách, stejně krásné a podmanivé jako jejich nový majitel.

„Tys mi koupil housle?“ Nejspíš se jen potřeboval ujistit, a to i ve chvíli, kdy je vzal do ruky a prsty pohladil smyčec. „Tys mi koupil housle,“ oznámil znovu. Hleděl na ně odevzdaně, a když se jeho pohled setkal s tím Erikovým, bylo vidět, že je upřímně dojatý.

„Líbí se ti?“

Vrátil je zpátky do futrálu, položil je na postel a vstal, aby mohl Erika pevně obejmout. Teprve po nějaké době, mohlo uběhnout klidně několik minut, pohnutě řekl: „Tohle je ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal. Tohle je…“ Odtáhl se a pohlédl Erikovi do očí. „Děkuju! Nemáš ani představu, co to pro mě znamená.“

[Zahraješ mi, až rodiče odjedou?]

[Budu hrát furt. Budeš litovat, žes mi je koupil.] Pohledem zkontroloval, jestli tam housle stále jsou – byly – a znovu Erika objal. Tentokrát do toho vložil mnohem větší energii a nadšení.

Erik ho políbil, prostě neodolal. Kasperovy rty byly měkké a horké a jeho pusa voněla mentolovou pastou. Příliš rychle se ale odtáhl. Nemohli riskovat.

[Nechám je tady,] zaznakoval Kasper. [Vezmu si je zítra.] Nahlas dodal, procítěně, jako kdyby mu někdo zaživa vyrval srdce: „Ale už teď mi chybí. Jak já bez nich přežiju celou noc… Panebože! Možná z toho vůbec neusnu.“

„Kdyžtak přijď, kdybys nemohl spát,“ usmál se Erik poťouchle. „Půjdeme si zaběhat.“

[No jasně!] Kasper se zaksichtil způsobem, jakože ani náhodou. Znovu pohlédl na housle. [Děkuju. Miluju tě.] Vlepil Erikovi poslední rychlou pusu a zamířil ke dveřím. Tam se ale ještě na okamžik otočil. [Dávej na housle pozor. Buď na ně hodný. Miluju je.]

Zavřely se za ním dveře a v pokoji bylo najednou nevlídno. Jako vždycky, když odešel. Erik ještě chvíli koukal jeho směrem, načež sáhl pro futrál a vědom si Kasperových slov ho velice něžně uložil do skříně.

Padl naznak zpátky na postel a usmíval se přitom na strop.

O pár minut později mu přišla esemeska.

Kasper: Stýská se mi po nich. Jsou v pořádku?

Erik: V naprostém pořádku. Šly spát, aby ti zítra stačily.

Kasper: No tak jo.

Chvíli se nic nedělo. Erik mezitím stačil vstát a otevřít okno.

Kasper: Seš skvělej. Víš to, že jo?

Erik: Doufám v to. Protože kdybych nebyl, nebylo by to vůči tobě fér. Ty si někoho skvělého rozhodně zasloužíš.

Kasper: !!!

Kasper: Já mám housle. ♥

Další zpráva přišla okolo jedenácté, kdy už Erik napůl spal. Přečetl si ji a usmál se. Byl spokojený a šťastný, vnitřně si připadal napojený na toho úžasného kluka, který seděl v protějším pokoji. Za devatero dveřmi a devatero horami… Erik mohl jenom doufat, že tahle pohádka nikdy neskončí. A po celém dni měl teď konečně klidnou mysl.

Zívl a nadzvedl se, aby odepsal.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

16 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
22. 3. 2021 18:22

Tohle byly dlooouhý prázdniny. Díky, že jste zpět! :)))
„Jeho bratrská solidarita očividně neznala mezí.“ 😀 😀 😀

MaCecha
22. 3. 2021 18:30

Jooooooo! Další super kapitola, ten týden BEZ byl hrozný.
Teď už si zas připadám jak v Globusu, chápete… tam, kde je svět ještě v pořádku ;).
Děkuji, holky.

PS: Erik nefluše. NIKDY.

holloway
22. 3. 2021 19:56
Reply to  MaCecha

Žejo? Taky mě to u něho vždycky překvapí 😀

holloway
22. 3. 2021 18:45

To je teda skok, už máme po X Games… Tak nějak jsem rozpolcena mezi nadšením, že jste klukům dopřály pár měsíců hezkého vztahu bez větších katastrof a lítostí, že se asi nedozvím jak probíhal rozhovor po Kasperově velkému vyznání a taky ten vánoční koncert mě vážně zajímal 🙂 Nějak se vám povedlo, že začínám nesnášet Arneho víc, než Karen. Jak jako že je nespokojenej se zlatem a bronzem?!? Dvě zlata vyhrával svýho času Shaun White, ale poslední dobou mi přijde, že se každej specializuje víc na tu jednu disciplínu, navíc je prostě mnohem větší konkurence než bývala. Teď sem tam… Číst vice »

holloway
25. 3. 2021 17:30
Reply to  szabi

Haha, já a sportovní znalosti, to mě pobavilo a musím to říct tátovi, ten vždycky u sledování sportu se mnou trpí. Jsem ráda, že poznám fotbal od hokeje :-D. To jen že snowboard a hudbu fakt miluju a Shauna sleduju už od doby, kdy jsem začala jezdit a on vyhrál svoje první X Games, což je vážně děsivě dlouho. A vůbec by mi nevadilo, kdyby Nocturno překonalo délkou TO, jen bych se nezlobila za míň „úchylnej“ konec. 😀

Květa
22. 3. 2021 20:21
Reply to  holloway

Ooo ano, rozhodně jsem pro fanart!! 🙂

Květa
26. 3. 2021 21:47
Reply to  szabi

Já určitě ne, bohužel výtvarný talent se mi vyhnul obloukem. 😅

Květa
22. 3. 2021 20:22

🖤🖤🖤

Belinda
22. 3. 2021 23:44

O víkendu jsem si všimla, že byli závody v big airu, myslím a vyhrál Marcus Kleveland, samozřejmě jsem hned utíkala na jeho Instagram a hned první co mě u jeho instastory napadlo bylo, páni to je jasný Nocturno, vždyť to je jasnej Eric prostě je!!! Pak jsme si všimla, že i vy ho sledujete😂 No každopádně zpět do Nikde. Úžasná kapitola, jako vždy. Líbí se mi to znakování mezi klukama. A jak už tu pár lidí psalo, Ericu měl bys to co nejdřív říct Arnemu. A taky něco vám holky, dneska jsem se dostala k poslednímu dílu podcastu proces tvorby,… Číst vice »

Karin
29. 3. 2021 20:27

Krásna kapitolka.