Důvěrně známý hlas ho nabádal, aby vstal. Zněl někde poblíž jeho ucha. Chtěl poslechnout, ale zároveň ho vnímal jako součást snu. Spal hlubokým spánkem a na tváři mu pohrával mírný úsměv. Vzdáleně taky vnímal, že z něj někdo strhává peřinu, což se mu nelíbilo a svoji nespokojenost dal najevo zamručením. Zkusil se přetočit na druhý bok. Pod zavřenými víčky vnímal světlo, takže byl možná už den.

„Eriku. Eriku!“

Zažil menší otřes, když s ním Kasper zacloumal. „Co se stalo?“ zamumlal okamžitě a mátožně se posadil. Spolu s tím mu došlo, že za oknem hustě chumelí a místnost je plná světla díky zapnuté lampičce na psacím stole. Na stole, který rozhodně nepatřil jemu.

„Rodiče přijeli,“ vyhrknul Kasper. „Dělej, musíš k sobě do pokoje!“ Rozčileně pochodoval kolem postele a čekal, že Erik poslechne a vstane. Vzápětí nejspíš došel k názoru, že s Erikem ještě nějakou chvíli nebude rozumná řeč, a tak ho popadl za ruce a vytáhl na nohy. Dost nešetrně ho pak dostrkal ke dveřím, otevřel je a nasměroval ho přímo do těch protějších.

Ovanul je chlad z chodby a zezdola byly slyšet hlasy, což Erika probralo jako facka. V rychlosti vešel do svého pokoje a zavřel za sebou. Ještě stačil zaslechnout bouchnutí dveří naproti, nejspíš je strhnul průvan, když k němu dolehlo tátovo: „Tady se snad ještě spí!“ Znělo to dost nevěřícně, jako kdyby měli být všichni nastoupeni v pozoru, nebo podávat bravurní výkony v posilovně.

Erik sebral pečlivě ustlanou peřinu a zmuchlal ji. O vteřinu později se ozvaly kroky, které následovalo zaklepání. „Eriku, jsi tam?“

Chtěl odseknout, že není nikde. Nikde byla přece Kasperova definice toho místa. Cítil, jak se ho zmocňuje podráždění a za žádnou cenu nemínil dovolit svědomí, aby v něm probudilo výčitky, co by si táta asi tak myslel, kdyby ho našel v jiném pokoji a v jiné posteli. Nedělal přece nic špatného, ale stejně si to musel opakovat. Rozbolela ho hlava, tak si promnul spánky a věnoval sám sobě dva dlouhé nádechy.

Otevřel, a když promluvil, dal si záležet na tom, aby zněl rozespale. „Jo. Zaspal jsem. Po včerejšku jsem byl vážně unavený.“ Zvládl se bez uzardění podívat tátovi do očí a zíral do nich docela dlouho. Z principu neměl rád lži, ale jakmile šlo o něco důležitého, lhal překvapivě snadno. Měl to po všech těch rozhovorech dobře natrénované. Jak se cítíte po tom, co jste spadl? Co jste měl tu ošklivou nehodu? Co jste to neustál…?

Táta se usmál. „Máš přece právo si občas pospat. Ale ať se to nestane pravidlem!“ Sám vypadal překvapivě čile a Erika toho rána vůbec poprvé napadlo, kolik je asi tak hodin. Chtěl se na to zeptat, ale do chodby nakouknul Kasper. Za tu krátkou chvíli na sebe stačil hodit rifle a značkové tričko a ze sluchátek, která měl kolem krku, nahlas hrála nějaká písnička. Jenom vlasy měl neupravené a rozcuchané a v tom spěchu si nestihl nasadit ponožky, takže na studené podlaze přešlapoval.

„Co děláte doma?“ zeptal se táty tak mile, jak mu to situace, ve které se nacházel, dovolovala.

„Dobré ráno,“ věnoval táta úsměv i jemu. „Domluvili jsme se, že budeme jezdit častěji. Hosté se opozdili a dorazí až odpoledne, tak jsme s vámi přijeli posnídat.“ Obrátil se na Erika a pohledem zavadil o jeho tepláky. „Samozřejmě, pokud chceš nejdřív splnit tréninkový plán, počkáme.“

Bylo to s podivem, ale Erik absolutně netušil, co bylo na dnešní ráno v plánu. Ani ho to nijak zvlášť nezajímalo. Nicméně teď, když na to přišla řeč, nemohl reagovat odmítavě, protože tím by v tátovi probudil podezření. Rychle proto přikývl. „Chci. Neměl bych vynechávat.“ Stočil pozornost ke Kasperovi a neutrálním tónem, který sám sobě označil jako bratrský, nadhodil: „Nechceš si se mnou zaběhat?“

„Jo, proč ne,“ souhlasil Kasper podobně ochotně, jako kdyby se ho Erik zeptal, jestli se nepůjdou vykoupat do horského jezera, jakmile vysekají do ledu díru. Znovu přešlápl, kývl na tátu a odešel zpátky do svého pokoje.

„Půjdu se převléct,“ oznámil Erik. „Abych mohl vyrazit.“

„Myslel jsem, že máš trénink v posilovně, ale běh zní taky dobře. Však si můžeš zacvičit potom, viď?“ nadhodil táta bodře. „Promluvím si s trenérem, jestli je v pořádku takhle měnit pořadí, ale počítám, že nebude proti.“

Budu v to upřímně doufat, napadlo Erika, nahlas ale nic neřekl. Jenom přikývl. Pořadí tréninků měnil odjakživa a nikdy to nemělo negativní dopad. Táta teď prostě jenom nejspíš potřeboval ukazovat, že se zajímá a má to všechno pod kontrolou.

Jeden na druhého koukali, načež Erik zopakoval: „Jdu se teda převléct.“ S tím odešel. Teprve v pokoji při pohledu na hodinky, které čekaly položené na psacím stole, viděl, že už je po deváté. Málokdy vstával tak pozdě. Podobný režim si s Kasperem nastolili během vánice, ale od té doby se Erikovi dařilo vylézat z postele nejpozději o půl sedmé, takže nechápal, proč se tentokrát neprobudil sám od sebe.

Možná ale nešlo o budík, jako spíš o jeho vlastní neochotu opouštět vyhřátou postel, která voněla jako Kasper.

Hodil na sebe sportovní oblečení a zamířil do koupelny. V rychlosti provedl ranní hygienu. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, nemohl se ničemu divit. Byl neodvolatelně zamilovaný, a to se prostě někde muselo projevit. Podrážděním, neochotou vstávat, potřebou Kaspera chránit.

Vyšel z koupelny a seběhl schody. „Dobré ráno,“ pozdravil Karen a při pohledu na tátu ze sebe vydoloval úsměv. Celkem ochotně s nimi mluvil o závodech, které se nezadržitelně blížily, a stačil do sebe kopnout proteinový drink, než se vymluvil na běh. Zamířil do předsíně, kde si začal šněrovat boty.

Kasper dorazil o pár minut později, už oblečený. Nakoukl do kuchyně a matku pozdravil zamumláním. Nezdržoval se. Na vlasy, které už ani vzdáleně nepřipomínaly vrabčí hnízdo, natáhl čepici, v rychlosti se obul a spěchal ven. Nastavil tvář padajícím vločkám. Měl přitom trochu protivný a urputný výraz. Potom se rozeběhl a na Erika nečekal, ten musel zrychlit, aby ho dohnal.

Pořád hustě chumelilo. Hodně mrkali, protože jim na řasy padal sníh. A mlčeli. Erik netušil, jak začít, takže chvílemi prostě jenom zíral před sebe a soustředil se na dech. Teprve asi po kilometru už to ale nevydržel a řekl: „Jsi v pořádku?“

Ta otázka způsobila, že Kasper zastavil. Skoro jako kdyby na něco takového celou dobu čekal a teď si demonstrativně založil ruce na hrudi. „Ne, to teda nejsem!“ vyštěkl. Černou čepici měl tak zachumelenou, až vypadala bíle. „Mohli nás nachytat! Kdybych se neprobudil, našli by nás spolu v posteli.“

„Nedělali jsme nic špatného,“ pokusil se ho Erik uklidnit. Někde v hloubi duše si uvědomoval vážnost celé situace, zároveň měl ale potřebu být tím, kdo zůstane nad věcí a zaujme racionální stanovisko. „Tak by nás našli, no. Jen jsme spali.“

„Jasně, jen jsme spali! Je přece úplně normální, že sedmnáctiletí bráchové spolu spí v posteli a objímají se!“ Kasper zněl naštvaně, skoro jako kdyby tohle všechno, celý svět, celé nikde, celá situace, ke které ráno došlo, byla Erikova vina.

„Dobře, tak to není v pořádku, máš pravdu. Ale nic se nestalo, já odešel k sobě a táta nic nepoznal. Nemusíš se kvůli tomu zlobit.“ Zpětně měl pocit, že mohl vstávat podstatně ochotněji, proto dodal: „Příště dáme větší pozor.“

„Tys neslyšel, co říkal? Že budou domů jezdit častěji?“ Kasper nakopl nejbližší hroudu sněhu a ta se rozletěla do všech stran. „Dneska to bylo poprvé a už nás skoro načapali. Fakt myslíš, že mám náladu na nějaké PŘÍŠTĚ?!“ Poslední slovo zařval. Byl rozhozený a spolu s tím i rozzlobený. Ustoupil, když ho Erik zkusil pohladit.

„Kaspere, no tak. Uklidni se. Táta podobné věci říká často, jako teď spolu budeme trávit víc času, teď spolu něco podnikneme, jsme rodina… Za poslední roky jsem to slyšel tolikrát. A víš co? Vždycky to vydrží jenom pár dní. Má prostě moc práce ve středisku a nevím, jestli sis všiml, ale já a můj táta nejsme zrovna dva lidé, kteří by spolu dokázali mluvit déle než dvacet minut. A kdybys zakázal téma snowboard, bylo by to úplně v háji. O nic nejde.“ Myslel to upřímně. V kontextu celého Vesmíru a života doopravdy vůbec o nic nešlo.

„Jde o hodně,“ štěknul Kasper. „A ty to víš, jen… Jen je ti to asi jedno, nebo co já vím. Že jo? Bylo by ti u prdele, kdyby nás spolu našli! Jenže mně ne, jasné? Já… Tohle všechno byl totálně debilní nápad. Já tohle nezvládnu.“ Poslední věta zněla hystericky a doprovázelo ji nakopnutí další sněhové hroudy.

Možná na něj všechno začalo doléhat právě teď, když spolu měli běžet po cestě do hor a nikde nebylo nic, jen sníh.

„Ne, samozřejmě, že by mi to nebylo u prdele,“ namítl Erik relativně klidně, ačkoli měl dojem, že se mu trochu třese hlas. „Nechci, abys byl nešťastný. Ale prostě nemá cenu hroutit se kvůli tomu, když se nic nestalo. Všechno je v pořádku.“ Zkusil ho obejmout, ačkoli to bylo do jisté míry zoufalé gesto a on tak nějak nepředpokládal, že by se Kasper nechal.

A nemýlil se, protože Kasper vzápětí ustoupil dozadu. „Ne,“ zakroutil hlavou. „Teď ne. Já… Musím si to promyslet.“ Znělo to chladně, ale možná za to mohl chlad. Mráz se jim zakusoval do tváří a Erik cítil, že se potřebuje pohnout. Běžet dál. Jejich příběh přece nemohl skončit tak, že by oba zamířili na opačnou stranu.

„Jak promyslet?“

„Nevím, prostě promyslet! Já to přece nedělám proto, abych ti ubližoval, jen… Snažím se v tom nějak…“ Jeho výraz ztvrdnul. „Nemusím ti nic vysvětlovat.“

Erik cítil, jak mu do krku stoupá žluč. A bolest hlavy, kterou pociťoval během ranní konverzace s tátou, se znovu připomněla. „Takže takhle málo stačí, aby to zpochybnilo úplně všechno?“ zeptal se nechápavě. „Moc tomu nerozumím. Včera jsi uvařil, měli jsme rande a dneska, jen proto, že rodiče úplnou náhodou přijeli domů, si musíš promyslet, jestli ti za to stojím?“

„Jak jsem řekl, nemusím ti nic vysvětlovat,“ odpálkoval ho Kasper. Možná, že se v něm všechny ty emoce hromadily už dlouho a pořád měl výčitky kvůli tomu, co se stalo během vánice. To Erik nevěděl. Zato byl přesvědčený, že to rozhodně není fér. Jenže než stačil něco říct, Kasper pokračoval: „Pro tebe je to všechno tak snadné. Vůbec ti ale nedochází, co všechno to bude znamenat, až se na to přijde.“

„Možná sis měl držet odstup o něco dřív, nemyslíš?“ Teď zněl chladně i Erikův hlas. Ani se nesnažil tomu zabránit. Tohle všechno, Kasperova reakce, pro něj bylo přes čáru. Několikrát přešlápl a doufal, že tím tlak v hlavě zmírní. „Stalo se toho mezi námi docela dost!“

Na chvíli pevně semknul víčka k sobě. Sněhové vločky, které mu dopadaly na obličej, byly jako jemný dotek. Vzpomněl si, jak ležel u zapáleného krbu, pevně svíral prostěradlo a na sobě cítil váhu Kasperova těla.

„Já jsem chtěl,“ vrátil ho Kasperův hlas do reality. „To ty ses na mě furt věšel a… Do háje, Eriku, přestaň se se mnou hádat!“

„Cože?! Tak snad jsem tě ještě přivázal k posteli a vyspal se s tebou proti tvojí vůli, ne?“ vpálil mu Erik nazpátek. Srdce mu divoce bušilo a krev mu tepala ve spáncích, věděl ale, že musí bojovat, protože později už to možná nepůjde. Kasper byl totiž v mnoha ohledech nepředvídatelný. Mohl se klidně sbalit a vypadnout do města.

„Takhle jsem to nemyslel. Jenže jak si něco vezmeš do hlavy, tak to tak prostě musí být!“ obvinil Erika. „Nezajímají tě pocity jiných. Ani teď. Napadlo tě, jak to Arnemu ublíží, až zjistí, co všechno jsi mu neřekl?“

Vytáhnout tátu bolelo, už kvůli tomu, že to, co Kasper řekl, byla svým způsobem pravda. Erik vzdychl a chvíli pozoroval otisk podrážky svých běžeckých bot. „Ne,“ přiznal, teď už klidně. Možná přece jen nemělo smysl se dohadovat. „Nebo jako… Já mu tím přece nechci ublížit a v tom je to snad jiné, nemyslíš? Nedělám mu žádné naschvály. Jsem vlastně poslušný syn.“ Znělo to hořce. Přinutil se pohlédnout Kasperovi do očí. „Mám právo na lásku,“ řekl. Začínala mu být čím dál větší zima. „Mám právo milovat tě. A jestli tátovi zlomí srdce to, že jsem se zamiloval, tak je mi to líto.“

„No, máš to krásně srovnané,“ poznamenal Kasper jízlivě. „Stejně jako všechno ve svém životě. Jenže ne každý to takhle má. Jasné? Ne každý chce riskovat svoji rodinu kvůli něčemu, co možná ani nikdy nebude fungovat.“

To, jak výborně jim to fungovalo prakticky od chvíle, kdy přijel, nezmínil. Jako kdyby se to nestalo. Přitom se dokázali na všem domluvit, téměř nikdy se spolu nehádali a díky času, který strávili ve společnosti toho druhého, začínali mít podobný smysl pro humor. A sex… Milování! I on přece přiznal, že to bylo vážně úžasné.

„Já to chápu,“ řekl Erik smířlivě. „Ale myslel jsem, že to všechno nevyhodíš oknem, jen protože táta přijel na snídani.“

„No jasně, přijel na snídani,“ přikývl Kasper. „Jenom přijel na snídani. Bože, já z tebe zešílím. Ty… ŠÍLÍM Z TEBE!“

„Já z tebe taky šílím!“ odsekl na oplátku, protože to nebylo daleko od pravdy.

Jenomže Kasper se tak snadno nevzdal. „Já z tebe šílím víc,“ štěkl nazpátek. Chvíli na sebe zlostně pohlíželi.

„Tak aspoň máš svoji odpověď na to, jestli mě miluješ,“ vpálil mu Erik. Na nic dalšího nečekal. Chtěl tomu všemu utéct, a tak se rozeběhl pryč, dál do hor, ve snaze najít v nich klid a mír. Utišit svoje srdce. Ani jednou se neohlédl. Teprve až po patnácti minutách – to poznal podle hodinek, které se ho už nějakou dobu marně pokoušely upozornit, že běží mimo svoji tepovku – zpomalil a otočil se. Čekal, jestli Kasper běží za ním, ačkoli věděl, že je to nepravděpodobné. Zaprvé nasadil téměř zabijácké tempo, zatímco Kasper byl zvyklý na lehký klus, zadruhé… Proč by za ním asi tak běžel, když mu dal dost jasně najevo, jaké stanovisko zaujímá?!

Všude kolem byly jenom hory, nic víc neviděl. Na okamžik ho napadlo, že se možná ztratil, ale při bližším zkoumání zjistil, že pořád běží po krajnici. Olíznul si rty, na kterých mu roztával sníh.

Zvracet se mu už nechtělo, ale hlava ho bolela ukrutně. Ani ledový vzduch, který s každým dalším nádechem nasál do plic, nepomáhal. Promnul si spánky. Zkoušel tu bolest rozklíčovat, ale vlastně na tom nebylo nic moc složitého. Jeho tělo i psychika, všechno bojovalo proti odmítnutí, kterého se od Kaspera dočkal. Nemyslel si, že by ho Kasper mohl milovat, ale na druhou stranu v nic na světě nedoufal víc.

Zařval. Nebyla to konkrétní nadávka, jako spíš neidentifikovatelný zvuk plný vzteku, smutku a vzdoru. Hory mu všechno z toho okamžitě vrátily nazpátek pomocí ozvěny. Jaká ironie. Samozřejmě, že se nemohl tak jednoduše zbavit toho, co ke Kasperovi cítil. Kasper byl jeho číslo jedna, osudový kluk, karta, kterou si musel zákonitě vylosovat už před narozením. Akorát… Možná, že nebyl. Napadlo ho, že osudová láska bývá vzájemná, a pokud nejsou jeho city opětované, tak se možná mýlil.

Erik Peterson, kluk, který pomalu ztrácí sluch, jeden z nejlepších snowboardistů světa, zamilovaný do svého nevlastního bratra. Sám uprostřed ničeho.

Přemýšlel, jestli běžet dál. Na jednu stranu ho lákalo udělat krok do neznáma, jelikož vydat se v tomhle počasí dál do hor bylo nepochybně riskantní. Zároveň s tím ale toužil po návratu domů, zachumlat se pod peřinu a přečkat bouři, která se odehrávala uvnitř. Ačkoli si byl téměř jistý, že pokud doběhne s tím, že se jde vyspat, táta si neodpustí kázání.

Ještě nějakou dobu tam stál, dokud nezačal mrznout. Pak, když pomalu přestával cítit špičku nosu a prsty na rukou, zamířil rychlým poklusem nazpátek. Závrať se vrátila, ale možná za to mohla jenom změna tlaku.

Nakonec zvládl doběhnout až domů bez toho, aby se pozvracel.

***

Zíral před sebe a jednou rukou přitom držel hrnek s čajem, ze kterého se kouřilo. Strávil asi dvacet minut ve sprše pod proudem horké vody a spolknul prášek na bolest hlavy, ale nic z toho nepomohlo, aby se cítil alespoň trochu lépe. Vzdáleně vnímal, že táta a Karen řeší něco ohledně střediska, ale do rozhovoru se nezapojoval. Odolal pokušení popleskat se po tvářích a po nějaké době stočil pozornost ke stolu, který byl doslova zavalený jídlem.

Bylo tam všechno, co měl Erik rád. Olivová tapenáda, malé bagetky, zeleninový salát, portobello se špenátem, batátové hranolky, čočkové placky… Nejradši by nic z toho nejedl, protože měl žaludek stále jako na vodě, ale zkusil to potlačit a velice pomalu – jeho ruka putovala vzduchem několik světelných let – sáhl pro jednu bagetku.

Přesně v tu chvíli do kuchyně dorazil Kasper. Dokonale učesaný a tentokrát i namalovaný, jeho oči zdobily černé linky. Svalil se na židli po Erikově pravici a mračil se na celý svět.

„Tak aspoň teď by sis ta sluchátka mohl sundat, ne?“ nadhodila Karen.

Kasper beze slova poslechl a sluchátka hodil na stůl, ale v duchu nejspíš úpěl. Kdyby mohl vraždit pohledem, jeho matka by to odnesla jako první. Velice dlouho si prohlížel jídlo a pak prostě něco z toho kydnul na talíř. Na Erika se ani nepodíval. Ani to nevypadalo, že se chce v nejbližší době zapojovat do konverzace.

Většinu hovoru zastala Karen. Pravděpodobně byla v dobré náladě a zdejší prostředí si zamilovala. Vyprávěla, že lidi z města nikdy nepochopí, jak nádherná je zima v horách. Skoro jako kdyby se ona sama v horách narodila, nebo přinejmenším na několik z nich vylezla.

Erik ji moc nevnímal, měl dost problémů sám se sebou. Mohla za to tupá bolest ve spáncích, což bylo absurdní, protože prášek měl přece dávno zabrat. A nepomáhal ani fakt, že sedí vedle lásky svého života a jeho city nejsou opětovány.

Pro jistotu rozkrájel bagetku na malé kousky a odolal pokušení ji vyhodit do vzduchu. Možná právě kvůli těmto a jim podobným myšlenkám málem přeslechl tátovu otázku.

„Jaký byl běh, ospalče?“

„Skvělý,“ odpověděl dutě. „Hýbal jsem přitom nohama.“ Jemu samotnému zněla ta odpověď na jeho poměry drze, ale táta se rozesmál.

Odkudsi z jiné části stolu zaznělo odfrknutí.

„Stalo se něco, Kaspere?“ promluvila Karen výhrůžně.

„Ne,“ odsekl Kasper a vůbec se nesnažil bojovat se svým znechuceným výrazem, „všechno je v naprosté pohodě. Jsme velká šťastná rodina.“ Sebral kus bagetky a zuřivě do ní kousnul. „Perfektní. Je to perfektní!“

„Neočekávala jsem, že zrovna ty budeš mít radost, že společně trávíme čas,“ vzdychla Karen teatrálně, jako kdyby i Kasper byl ve srovnání s ní měšťák a nemohl tak pochopit její dojetí nad krásou hor.

„Fajn,“ řekl stroze, „protože nemám.“

„Kaspere! Měla jsem pocit, že… Že se začínáš chovat normálně, ale evidentně…“ Znovu vzdychla. Možná z něj vážně byla extrémně unavená. „Mohl bys prosím tě dojít pro džus? Zapomněla jsem ho v kuchyni.“

Za oknem chumelilo a v patře foukal vítr. To Erik slyšel. Bylo to jako dunění v hlavě, ale dokázal jednotlivé zvuky rozlišit. Kasper matce něco odpověděl. To Erik neslyšel. Příliš pozdě si uvědomil, co ten tlak v hlavě znamená. Stres, který se v něm nahromadil během posledních dní, udělal svoje. Prostě ho vypnul.

Svět se ponořil do ticha.

Neslyším. Do prdele, já neslyším!

Erik natáhl ruku k místu, kde Kasper seděl, a na poslední chvíli to zamaskoval tím, že sáhl pro další bagetku. Kasper si toho stejně nevšiml. Zrovna vstával a šel do kuchyně, možná přitom vztekle dupal, těžko říct.

Musím pryč, napadlo Erika. Připadalo mu to jako jediné možné řešení. Mohl zamumlat, že se mu udělalo špatně, jenomže to by provázely další otázky. Snažil se myslet, ale v téhle situaci to pro něj byl pomalu nadlidský výkon. Výpadek neměl posledních několik dní a ač to bylo absurdní, bylo zároveň tak jednoduché tomu odvyknout. Zapomenout, že má vůbec nějaký problém, který se může kdykoli objevit. V tu nejméně vhodnou chvíli.

Zkoušel sám sebe uklidnit, jenomže právě tehdy k němu táta stočil pozornost a něco říkal. Mluvil docela dlouho a musel to zakončit otázkou, protože i po tom, co zavřel pusu, na Erika civěl.

A Erik cítil, jak mu rudnou uši. Periferně vnímal, že je Kasper v kuchyni a bere džus. Očividně zpátky vůbec nespěchal. Nebo možná spěchal a byl pryč jenom několik vteřin. Erik se ztratil ve spirále času. Tak jako tak mu chtěl nějak naznačit, co se právě děje, že neslyší a že potřebuje pomoct! Panikařil a hruď se mu zvedala v trhaných nádeších, čehož si přece musel všimnout úplně každý. Možná i dýchal nahlas.

Táta pořád čekal na odpověď.

„Dobře,“ řekl Erik velice nejistě.

Přesně v tu chvíli na sobě ucítil pohled hnědých očí. Teprve teď ho vzal Kasper na vědomí, což muselo znamenat jedno – Erik odpověděl špatně. Koneckonců, i táta vypadal překvapeně.

Vidlička vypadla Erikovi z ruky a spadla do talíře. Určitě cinkla, protože Karen sebou trochu trhla, než se znovu sklonila k mobilu. Těžko říct, kdy ho stačila vytáhnout a co řešila.

Kasper si v podstatě stoupnul za ni a krabici s džusem měl vraženou pod paží. V rychlosti zaznakoval jedno jediné slovo.

„Úterý,“ pronesl Erik spěšně. „Úterý. Promiň, neslyšel jsem tě.“ Alespoň tentokrát nelhal a táta, který si Kaspera nevšiml, vypadal s jeho odpovědí spokojený. Sklonil se k žampionu a pokračoval v jídle.

Zato Erik měl pocit, že se jídla už nikdy nedotkne. Zkusil zvednout vidličku, ale třásly se mu ruce. Měl strach, měl tak šílený strach a v hlavě mu dunělo, jako kdyby tam někdo hrál na bicí!

Znovu pohlédl na Kaspera. Hleděli jeden na druhého. Potom se Kasper usmál a v tom úsměvu bylo něco smutného a krásného. Prstem si přejel po oku, jako kdyby si kreslil linku. Naznačil srdce. A malíčkem obkreslil lalůček.

Každý člověk má svůj speciální jmenný znak a on právě zaznakoval ty jejich.

Kasper miluje Erika.

Vytáhl džus z podpaží a začal mluvit. Nejspíš to bylo nečekané, protože Karen vypadala překvapeně. Dokonce schovala mobil a vyměnila si pohled s tátou. Kasper přitom divoce gestikuloval, jak míval ve zvyku, a nalil džus matce i sobě – svoji sklenici posunul co nejblíž k Erikovi na kraj stolu.

Během jednoho ze svých rozmáchlých gest do ní vrazil a celý obsah tak vylil Erikovi do klína. Zatvářil se překvapeně a provinile, jakože tohle vážně nečekal. A jeho rty naznačily promiň. Vzápětí sáhl pro ubrousek a strčil ho Erikovi do ruky.

Významně na něj přitom pohlédl. Všechno bylo o pohledech. Když nebyla slyšet slova, mluvily oči.

Erik pochopil a vstal, se skřípotem přitom odsunul židli. V rychlosti zamířil ke dveřím, zároveň ale dával pozor, aby to nepřipomínalo útěk. Šel do schodů a popleskával se po tvářích, měl pocit, že hoří. Stačilo málo a táta mohl zjistit, že je hluchý. A navzdory úlevě, kterou měl zákonitě cítit, dokázal myslet jenom na jednu jedinou věc.

Kasper miluje Erika.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
11. 3. 2021 17:34

Holky, to je taková krása! Jste na sebe pyšné? Buďte!

Květa
11. 3. 2021 18:15

Tolik jsem se bála, že tahle kapitola dopadne katastrofou. Tolika katastrofami. A ke konci se mi udělal v krku knedlík a já nemohla ani dýchat. A když Erika odcházel, měla jsem v očích slzy. Dokážete neskutečné divy. Tak krásné divy.

Mám novou srdeční záležitost. Jmenuje se to Nocturno pro Erika.

holloway
11. 3. 2021 21:31

Hurá, je tu kapitola a hned potom zápis 😊 Ne, nepřečtu si ho, dokud neokomentuju kapitolu. Nesmím, budu statečná a silná… 😀 Dneska jste nám připravily samý infarktový stavy teda, ale chápu, muselo to přijít 🙂 No začalo to přesně jak jsem se obávala, ale z toho se klukům ještě povedlo o fous vybruslit. Potom ta jejich hádka při běhu…ach jo 🙁 já je v podstatě chápu oba, ale tentokrát pro mě v argumentaci a přístupu vyhrál Kasper. Taky mě občas napadne, že pro Erika je všechno hrozně jednoduchý, žije si ve svý komfortní bublině, v podstatě se kolem něj… Číst vice »

MaCecha
12. 3. 2021 0:28
Reply to  holloway

holloway, ty jsi s těmi komentáři prostě neuvěřitelná… díky ti za ně!

Káča
12. 3. 2021 12:03
Reply to  MaCecha

Že jo, je boží! Vlastně nevidíme příběh ze dvou pohledů, ale ze tří! :)))

MaCecha
12. 3. 2021 13:59
Reply to  Káča

přesně! 😀

holloway
12. 3. 2021 10:21
Reply to  MaCecha

jeee, tak to jsem si oddechla,že to spíš není otravné 🙂 já mám většinu času v hlavě podobný bordel jako Kasper a když začnu psát, tak je to pak takhle dlouhé, prostě neumím napsat krátký komentář, i kdybych se sebevíc snažila 😀 Takže je to buďto všechno nebo nic…:-)

MaCecha
12. 3. 2021 14:00
Reply to  holloway

by se mi podobný bordel v hlavě teď hodil na seminárku :DDD

Lucienkaaa
12. 5. 2021 22:06

Jsem strašně ráda, že Kasper i přesto, jak byl na Erika naštvaný, tak ho takhle krásně podržel a odvrátil potenciální katastrofu. Tím aspoň trochu odčinil předchozí hádku. No a to vyznání bylo prostě dokonalé ❤️ Taková třešnička na dortu. Bylo to lepší než tisíc slov. Moc děkuju za tuhle krásně emocionální kapitolku. Užila jsem si 😁