Zdál se mu sen. Na tom samozřejmě nebylo vůbec nic divného, ale tenhle sen se v mnohém lišil od ostatních. Nebyl totiž konkrétní, šlo o silný a hluboký pocit melancholie a opuštění. V tom snu někde stál, možná na samém vrcholku hor a shlížel dolů. Kolem ševelil vítr – probudilo ho, když si uvědomil, že už to není součást snu, ale realita. Obojí se prolnulo, ale melancholie přetrvávala. Natáhl proto ruku vedle sebe a nahmatal jenom studené povlečení. To ho probralo. Vyděsil se a vzápětí toho zalitoval. Kasper přece nebyl tak hloupý, aby po včerejšku utekl do vánice.

Ve skutečnosti se vůbec nezdálo, že by utíkal. Seděl u zapáleného krbu a něco zuřivě zapisoval do deníku. Živý, zdravý, akorát trochu zamračený.

Erikovi se ulevilo. Promnul si oči, zívl a sáhl pro deku. V místnosti bylo teplo, ale on byl pořád ještě napůl spící, potřeboval se zachumlat, nebo možná po včerejšku potřeboval teplou náruč. „Tys zapálil oheň,“ konstatoval, aby dal najevo, že je vzhůru. Jinak totiž nevěděl, co říct.

„No jo, byl to fakt zážitek. Na celý život. Jednou o tom napíšu knihu. Nebo možná rovnou celou sérii.“ Kasper deník zaklapl a hodil ho na konferenční stůl, jako kdyby nešlo o nic tajného. Nejspíš nepředpokládal, že by v něm chtěl Erik listovat a narušit tak jeho soukromí. Když se jejich pohledy setkaly, neuhnul, ale v jeho výrazu bylo něco opatrného. Vstal, došel k sedačce a sedl si do tureckého sedu naproti Erikovi. Dlaní mimoděk uhladil prostěradlo a bylo vidět, že hledá ta správná slova. „Asi budu hodně mluvit, abych to nějak zahrál do autu, a přitom mohl předstírat, že je mezi námi všechno vyřešené, chápeš. Je to taková obranná strategie, když nevím, jak se k některým věcem postavit.“

„Dobře,“ přikývl Erik pomalu. Oceňoval jeho upřímnost. „Akorát… Nemusíš se cítit špatně. Teda doufám, že se necítíš špatně. Já se cítím dobře.“ Radši zmlknul a trochu se pousmál, aby dal Kasperovi najevo, že poslouchá. Přál si, aby Kasper včerejšek neuzavřel někde hluboko v sobě jako kdyby to byla velká chyba, které se oba dopustili. Aby jim nezbyla jenom vzpomínka.

„Neřekl jsem, že se cítím špatně. Jako je pravda, že se necítím ani dobře, spíš jsem tak nějak uprostřed. Jakože sám nevím, co cítím. Je toho hodně… Ale zapálil jsem oheň a myslím, že docela solidně. Sice to chvíli vypadalo zoufale, protože jsem nevěděl, jestli tam toho papíru nedávám moc, ale nakonec jsem si říkal, že ten časopis není žádná sláva, tak nikomu nebude chybět. Já vlastně ani nevím, jestli je v pohodě, že jsem tam dal časák a jestli ten inkoust nějak nemůže… Já nevím, otrávit nás? Bože, na tohle jsem hroznej. A neschopnej. Většinou jsem po sexu každého vykopl, ale tobě asi nemůžu říct hele, Eriku, odejdi. Zaprvé tady bydlíš, zadruhé je venku vánice a za třetí… No to teď nevím, ale když mi dáš čas, tak to vymyslím.“ Bylo roztomilé, jak plácal a za jiných okolností by se přitom Erik usmíval, teď měl ale vcelku oprávněnou obavu, že se jeho strach naplní. Možná, že ta melancholie byla doopravdy předzvěst. Pořád ji cítil, jak tam spolu seděli, jeden vedle druhého a on se nemohl naklonit a položit Kasperovi hlavu do klína, protože to prostě nebylo úplně vhodné, navzdory včerejšku. Navzdory všemu.

„A kdyby to šlo, tak bys mě poslal pryč?“ promluvil tiše. Nemohl si dovolit nezeptat se. Připadal si zvláštně zranitelný a ačkoli to možná bylo absurdní, připadal si taky mnohem emotivnější než včera. Všechny věci, které si doposud nechával jenom pro sebe, potřebovaly ven.

Pohlédl na svoje ruce, jako kdyby chtěl zkontrolovat, jestli vypadají jinak. Přišly mu stejné. Tak ho napadlo, že má možná jiné oči, možná se změnil výraz. Neměl čas nad tím dumat dlouho, protože Kasper nahlas vzdychl. „Panebože, Eriku, nemůžeš ty svoje psí oči vykulit ještě víc?“ Nejspíš měl tedy taky pocit, že jsou jiné. „Jakože bys to hrál na city pořádně a neflákal to tolik?“ Zamračil se. „Jo, poslal bych tě na pořádný dvacetikilometrový okruh do hor.“

„To bych se vrátil celkem rychle,“ řekl Erik pobaveně. S dekou stále ještě přehozenou přes ramena poposedl blíž. Měl po včerejšku pocit, že má namožené svaly, hlavně v dolních partiích, ale po fyzické stránce se cítil víc než dobře. „Moc nevím, jak ti pomoct, aby ses v tom zorientoval,“ přiznal opatrně. „Ale chci, abys věděl, že pro mě to byla nejkrásnější noc, jakou jsem kdy prožil.“

Kasper přikývl, vzal to na vědomí. Těžko říct, jestli to cítil stejně. Po chvíli promluvil: „Co čekáš, že teď mezi námi bude? Jakože… Jak si to představuješ?“

„Cítíš ke mně něco?“ Podíval se na něj v obavě, zdali ta otázka nezněla příliš útočně. Vzápětí aspoň sklopil pohled, ve snaze ukázat mu svoji zranitelnost. Včera odkryl všechny karty, obnažil se až na dřeň. Připadalo mu, že není nic, co by o něm Kasper nevěděl a co by neznal, a že tedy zákonitě musí zůstat navždycky spolu – protože jak by Erik to samé mohl dát i někomu jinému? Přece mu nic nezůstalo. Ano, láska mohla být rozpínavá a obrovská, ale i tak se mu povedlo darovat ji Kasperovi. Pro nikoho dalšího nezbývalo. A tak si znovu naplno uvědomil onu melancholii, protože měl pocit, že pokud bude Kasperem odmítnut, zůstane navždycky sám.

„Absolutně vůbec ne,“ odsekl Kasper, ale v očích měl veselé jiskřičky. Jako kdyby mu ta otázka připadala tak hloupá, až ho vlastně rozveselila.

„V tom případě je to asi vyřešené,“ pokusil se Erik o vážný výraz. Cítil, jak mu divoce buší srdce.

„No tak fajn.“

Nějakou dobu poslouchali praskání, které se ozývalo z krbu, každý ztracený ve své hlavě. Za okny byl slyšet vítr, ale mnohem mírnější než včera. Vánice je pomalu opouštěla. Zůstával strach, co bude, až odezní úplně.

Erik vzal Kaspera za ruku a propletl s ním prsty. Pevně ho stiskl, aby mu dodal útěchu a sám ji přitom taky potřeboval. „Dal bych ti pusu, kdybych měl vyčištěné zuby, to je moje stanovisko,“ prozradil. „Vůbec nic se na něm nezměnilo. Pořád tě miluju a včerejšek mě v tom jenom utvrdil.“ Sotva to řekl nahlas, jeho mysl mu nabídla celou řadu vzpomínek a vjemů ze včerejšího večera. Jak pevně svíral prostěradlo. Jak Kaspera prosil.

„Líbat se s nevyčištěnými zuby je zlo.“ Znovu ticho, ale pořád se drželi za ruce. Kasper začal Erika hladit palcem, možná si to ani neuvědomoval. „Já nevím, co bude. Jen nechci…“ Vzdychl. A pak se rozesmál. Trvalo to jen krátce, ale byl to krásný zvonivý smích. „Tohle je vážně dost na hovno situace.“

„To záleží,“ pokrčil Erik rameny. Skoro se styděl za to, že je to pro něj vlastně tak moc jednoduché. Promiň, tati. Promiň, Karen. Jediné, na čem záleželo, byl Kasper. „Ale já už se teď nedokážu držet zpátky. Nedovedu si představit, že bych se tě nemohl dotknout.“ Ve strachu, že zněl ofenzivně, rychle dodal: „Promiň, že to tak komplikuju.“

„Komplikuješ. To teda komplikuješ. Kdybys byl nějaký šereda, třeba měl bradavici nebo knírek nebo hrb, bylo by to mnohem jednodušší. A taky, a to si myslím, že by tak i být mělo, kdybys byl namyšlená a arogantní superstar, tak bych nebyl v tak hloupé pozici. Takže… Jo. Komplikuješ to.“ Nic z toho kupodivu neznělo vyčítavě ani naštvaně. Spíš to připomínalo suché konstatování, protknuté nádechem sarkasmu. Kasper tím možná jenom zkoušel zakrýt nejistotu, kterou cítil. „Hele… Já… Asi jsem se na to už ptal, ale stejně to musím udělat ještě jednou. Možná to ani není naposledy. Jsi si jistý, že to, co ke mně cítíš, je fakt láska? Jakože LÁSKA? Jakože… Přece jen se s moc lidmi nestýkáš a já se ti de facto vesral do života. Nemyslíš, že ti to z určitého hlediska trochu zatemnilo úsudek? Že až třeba jednou, jestli teda vůbec, odsud odejdeš a poznáš nové lidi, že pak nenajdeš někoho, kdo ti bude vyhovovat víc?“ Kousnul se do rtu a zpříma pohlédl Erikovi do očí. Viděl v nich ohromení. Neuhnul, čekal na svoji odpověď, akorát teď přestal Erika hladit, takže si to možná přece jen uvědomoval.

„Ty o tom vážně přemýšlíš.“

„O čem jako?“ navázal Kasper a zcela ignoroval fakt, že Erikovo srdce dělá kotrmelce. „O tom tvém vyznání? O tom by přemýšlel úplně každý. Je to jako vrtačka, která furt vrtá, a ty na ni chceš zapomenout a nevnímat ji, ale stejně ji slyšíš.“

„O nás,“ řekl Erik rychle. Byl příliš nadějeplný a neměl zrovna náladu na žerty. Taky pořád mluvil na půl pusy a myslel na to, že by si rád vyčistil zuby. Akorát mu nepřišlo jako nejlepší nápad vstát a prostě odejít. Nechat Kaspera u zapáleného krbu s myšlenkami – a podle výrazu i výčitkami.

„Ale zas si nefandi,“ zahuhlal Kasper upjatě.

„Tak se na to podívej z té druhé stránky! Ty bys mohl být s někým, jako jsem já? Jsi zvyklý na úplně jiný typ kluků, vím to. Oproti nim ti musím připadat strašně nudný. Aspoň tisíckrát jsi použil slovo disciplína jako urážku. V podstatě ani nemám ten nejlepší smysl pro humor, pokud nějaký vůbec mám. Vím to, dobře? Vím, že jsem toho tolik nepoznal. Není ale tohle spíš něco, co by mělo vadit tobě? Můj úsudek to přece nutně nemusí zkreslovat. Nejsi první kluk, se kterým mluvím. A tohle místo,“ na chvíli ho pustil, aby mohl rozhodit rukama kolem sebe a celkem zbytečně tak naznačit, které místo myslí, „není to jediné, kde jsem kdy byl. Takže ano, možná ti s tátou přijdeme jako nějací sektáři, haha, ale znovu – prosím – nezpochybňuj moje city.“

„Neštěkej na mě.“

Erik protočil oči v sloup.

„A tohle gesto znamená jako co?“ odsekl Kasper.

„Nebuď na mě naštvaný. Děláš, jako kdybych ti ubližoval, ale já tě jenom miluju.“ Nechtěl se hádat, ale Kasper nejenže nereagoval na to, co mu před chvílí řekl, navíc se jeho očividná nejistota a nerozhodnost, kterou sám přiznal, začala měnit v nerudnost.

„No ještě žes mi to připomněl,“ štěkl podrážděně. „Já už na to málem zapomněl, protože je to skoro minuta, cos mi to oznámil naposledy. Já to přece vím a omlouvám se, že jsem ohledně toho trochu hysterický, ale zas jako musíš pochopit, že v podobné situaci jsem ještě nebyl a zkouším to vstřebat. Jasné? Navíc…“ Zarazil se na okamžik zavřel oči, nejspíš se v duchu uklidňoval. „Rozdělal jsem oheň,“ dodal o poznání mírněji.

„Ten oheň je skvěle rozdělaný,“ souhlasil Erik mrzutě. „Co kdybychom si šli vyčistit ty zuby? Já nám pak připravím něco k snídani a můžeme si o tom ještě promluvit.“ Cítil, že je to dobrá cesta, vzít zpátečku a dopřát Kasperovi čas. Vstal a velice neochotně ze sebe stáhnul deku. Bylo příjemné zůstat přikrytý, mluvit s Kasperem, poslouchat vítr za oknem a lupání v krbu. Možná se příliš rychle vzdal všeho, na co byl doteď zvyklý, a trénink pro něj byl v tuhle chvíli na posledním místě. Ale připadalo mu, že na to má pro jednou právo.

„Dobře,“ souhlasil Kasper. Sám si vzal baterku a do schodů kráčel za Erikem, který osvětloval chodbu velkou svítilnou. S každým dalším schodem byla větší zima. Po cestě spolu nemluvili, ostatně, nebyla zas tak dlouhá, aby nutně museli hledat téma ke konverzaci.

Bok po boku si vyčistili zuby a Erik přitom v odraze zrcadla pozoroval Kaspera. Připadalo mu, že po společně prožité noci má teď výsostné právo zírat na něj přiznaně. Vlastně už se přitom ani kdovíjak nestyděl. Všechno, co viděl, mu přineslo vzpomínku na včerejší večer. Kasperovy ruce, jeho horké dlaně a rty, které ho líbaly úplně všude.

Zadíval se kamsi do rohu, kde byla tma, a když se trochu uklidnil, vykloktal. Studenou vodou si opláchl obličej a pak trochu rozpačitě oznámil: „Asi bych si potřeboval dát sprchu, kdyby ti nevadilo počkat.“ Kývnul hlavou ke dveřím. Čekat na chodbě, zatímco se ten druhý sprchoval, rozhodně nebyl ten nejlepší zážitek. Přes zavřené dveře nešlo nic slyšet, a tak si člověk mohl naplno užít skučení meluzíny, lupání ve zdech a rachocení okenic.

Kasper to ale přijal s klidem, pravděpodobně rozhodnutý uchýlit se ke zpěvu jako předchozí den. Odešel a pečlivě za sebou zavřel.

Bez jeho přítomnosti byla celá koupelna zvláštně nehostinná. Erik se v rychlosti svlékl a stoupl do sprchového koutu. Zavřel za sebou posuvné dveře, vyhnul se zakopnutí o balzám a pustil na sebe horkou vodu.

Úlevně vydechl. Zatoužil opřít se čelem o kachličky a dovolit myšlenkám, aby se rozeběhly, ale zároveň s tím věděl, že by měl spěchat. Otočil se, aby sáhl pro mýdlo, a přesně v tu chvíli se posuvné dveře otevřely.

Prvotní překvapení okamžitě nahradila směsice vzrušení. Přesto se neubránil otázce: „Co tady děláš?“ A pohledem přitom klouzal po nahém těle před sebou, nakolik byl v tom přítmí schopen ho vidět.

„Říkal jsem si, že už jsem tě nahého viděl, tak není důvod čekat před koupelnou,“ usmál se Kasper. Odhrnul si modré vlasy z obličeje. Stál dostatečně blízko, aby z něj Erik šílel. Sprcha nebyla nijak malá, ale pokud se v ní chtěli sprchovat dva lidé zároveň… Zdálo se, že ať udělají jakýkoli pohyb, dotknou se přitom toho druhého.

„Jsi strašně hezký,“ řekl Erik a měl pocit, že jeho hlas zní chraplavě. A taky začínal zrychleně dýchat, což mohlo být kvůli horku, protože Kasper okamžitě pustil teplejší vodu.

„No jasně.“

Erik ulpěl pohledem na černých klikyhácích, které měl Kasper vytetované na krku, ramenu a částečně i na hrudníku. Byla to nesouvislá změť čar, ale teď, když po nich stékala voda, působilo to zvláštně eroticky a smyslně. „Nikdy jsem se tě nezeptal, co to znamená.“

„Jo no…“ Kasper sklonil hlavu, jako kdyby si až teď uvědomil, že vůbec nějaké tetování má. Něco ho muselo pobavit, protože se ušklíbnul. „To by mě taky zajímalo. Nechal jsem si ho udělat pár měsíců před tím, než jsem se sem nastěhoval, po jedné hádce s mámou. Chtěl jsem jí to nějak natřít, dokázat jí, že mi nemůže mluvit do života. Tak jsem zašel do nejbližšího tetovacího salonu, zfalšoval její podpis a o pár hodin později…“ Pokrčil rameny. „Bylo mi tenkrát vlastně jedno, co mi vytetují. Chtěl jsem jen, aby to bylo velké a viditelné.“

„Vsadím se, že Karen byla nadšená.“

„Ječela na mě skoro hodinu v kuse,“ uchechtl se Kasper. „Myslím, že dobré hlasivky mám hlavně po ní.“

„Líbí se mi to. Je to takové divoké, stejně jako ty.“ Erik si stoupl o kousek blíž, protože mu voda stékala přímo do očí. Promnul si je a usmál se.

„Díky.“ Znělo to hezky, bylo to do jisté míry smířlivé poděkování, po kterém mělo následovat nějaké ale. Díky, ale. Díky, ale my dva nikdy. „Podívej, Eriku, já vím, že je to pro tebe těžké, a věř mi, že jediná věc, kterou jsem si stoprocentně jistý, je, že tě nechci ztratit. Dobře? Seš ten nejdůležitější člověk na světě. Kdyby přiletěli marťani a já si musel vybrat jedinou osobu, kterou bych mohl zachránit, vždycky bys to byl ty.“

„Vybral bych stejně,“ přikývl Erik, kterého Kasperovo přiznání potěšilo. S jistou mírou ironie ho taky napadlo, že s příletem marťanů by se pravděpodobně vyřešila většina jejich současných problémů a mohli by zůstat spolu. Nahlas to ale neřekl, protože Kasper působil vážně. Teprve potom mu došlo, jak mohla jeho odpověď vyznít. „Teda nevybral bych stejně ve smyslu sebe. Vybral bych tebe,“ dodal spěšně.

„A právě proto je to pro mě tak těžké, víš? Já… Budu teď k tobě naprosto upřímný, dobře?“

Nic jiného přece nikdy nechtěl. Nebo snad ano? Bral by, kdyby mu Kasper řekl, že ho miluje, aniž by si byl jistý, jestli je to pravda? Toužil by po takové lži?

Viděl, že Kasper čeká na odpověď, tak přikývl. „Jo. Ano. Mluv.“

„Fyzicky mě hodně přitahuješ a včerejší noc byla úžasná. Vím, žes to musel taky poznat, že to bylo mnohem víc než jen sex. Jasně, ty sice nemáš nějaké porovnání, tak ti jen říkám, že takové to většinou nebývá. A ano…“ Zcela zřetelně zaváhal. „Jsem si dost jistý, že tě mám víc než jen rád. Akorát si nejsem jistý, jestli to stačí, jestli je to dost. A když po čase zjistím, že to dost není, tak co bude potom?“

Pravda pro Erika nevyznívala tak špatně, jak se obával. Rozhodl se vzít si z toho, co Kasper říkal, to nejlepší. „Nevím, co bude potom,“ pronesl právě tak tiše, aby ho bylo přes proud vody slyšet. „Ale je dobře řešit to už teď? Chci říct, teď mě máš víc než rád a na tom záleží.“

„Nevím, jestli tě miluju,“ měl Kasper potřebu uvést to na pravou míru. „Promiň.“

Tohle trochu bolelo, ale zdálo se, že Kaspera to taky bolí. Přinejmenším si s tím dělal těžkou hlavu. „Za to by ses asi neměl omlouvat,“ namítl Erik ve snaze uklidnit ho. Zvedl ruku a pohladil ho po tváři, ukazováčkem se mimoděk dotknul spodního rtu.

Políbili se, znovu to byl Kasper, kdo naprosto přirozeně a plynule překonal vzdálenost, která je dělila, ačkoli šlo v podstatě o pár centimetrů. Měli přitom mokré rty a nazí stáli tak blízko sebe, že se dotýkali klínem. Nic víc se mezi nimi ale nestalo, prostě se jenom líbali se zavřenýma očima a jediné, co Erik udělal, bylo, že mu položil ruku na hrudník.

Možná dokonce tiše zasténal, ale přes puštěnou sprchu ho stejně nebylo slyšet. Navzdory tomu, co Kasper řekl, nebo možná právě proto, cítil, že je šťastný.

***

Den ubíhal překvapivě rychle, nehledě na situaci, v jaké se nacházeli. Společně připravili oběd a navázali na včerejšek v tom, že hráli karty o křupky. Lepší cena je nenapadla, ačkoli nepsaným pravidlem se stala pusa pro toho, kdo zrovna prohrál.

Jedli toasty a Erik pro oba připravil horkou čokoládu, respektive šlo o neslazené kakao zalité rostlinným mlékem, nad kterým Kasper částečně ohrnoval nos, ačkoli všechno vypil. Seděli pak spolu před krbem, každý držel svůj hrneček a mluvili úplně o všem. Erik se vyptával na hudbu a na nejrůznější skladatele. Neměl v tomhle směru absolutně žádné znalosti, ale strašně rád Kaspera poslouchal.

Nadhodil, aby mu zahrál, a Kasper souhlasil. Odnesli pak velkou svítilnu do pokoje, který sousedil s obývákem, a usedli ke křídlu. Stolička nebyla kdovíjak velká, takže se trochu mačkali a Erik přitom možná občas pohladil Kaspera po paži anebo po stehně, jinak šlo ale o naprosto cudný koncert.

Připadalo mu nesmírně krásné sedět a poslouchat a po dlouhé době ho napadlo, že by to rád slýchal do konce života a že o to nechce přijít. Samozřejmě nemohl chtít všechno. Možná za to mohla aplikace, která mu každou chvíli hlásila novinky. Vánice ustupovala. Nebo za to možná mohl táta, který volal v podstatě vzápětí, hned po tom, co si Erik zapnul mobil, aby mu nadšeně sdělil, že to vypadá dobře a on i Karen by měli dorazit nejpozději následující den.

A určitě, zcela stoprocentně byl na vině taky šílený strach, že Erik Kaspera ztratí.

Pozoroval, jak se jeho krásné dlouhé štíhlé prsty dotýkají kláves a pak si o něj opřel hlavu. Přál si, aby vánice nikdy neskončila, ale nahlas to říct nechtěl. Aby Kasperovi nepřipadal jako cvok.

S tím, jak se den chýlil ke konci, pociťoval čím dál větší nejistotu. Byl mazlivější a zamlklejší. Když se ho na to Kasper ptal, netušil, co odpovědět, jenom ho políbil. Muselo být přece jasné, čeho se bojí. Že to je naposledy, kdy ho může beztrestně líbat. Třeba bude chtít Kasper za tím vším udělat tlustou čáru a Erikovi zůstane jenom vzpomínka. A i ta časem vybledne. Ztratí se v bílé barvě.

Okolo deváté večer bez varování naskočil proud. Místo, které si pro sebe vytvořili, ve vteřině ztratilo svoje kouzlo. Zapálený oheň navíc působil pod svítícím lustrem docela nesmyslně.

Erik zvedl hlavu a chvíli koukal nad sebe.

„Hm,“ udělal Kasper. Pak beze slova došel k vypínači a zhasnul.

Pokoj už zase osvětlovaly jenom plameny, které vrhaly mihotavé stíny.

Děkuju, napadlo Erika. Miluju tě. Místo toho došel ke Kasperovi a zadíval se mu do očí. Potom pomalu natáhl ruce, položil mu je na boky a vklouznul jimi pod tričko. Nejdřív ho pohladil od hrudníku až k lehu kalhot a pak po tom samém místě přejel nehty.

Kasper syknul a usmál se. Usmívali se oba, ačkoli v tom všem bylo něco vážného, podobně jako předtím jejich polibek ve sprše. Jeden druhému pomohli s vysvlékáním. Navzájem se dotýkali úplně všude.

Tentokrát to bylo jiné, ne tak spontánní. Už se nemohli vymlouvat na to, že k tomu došlo úplnou náhodou, vlivem okolností. Vědomě se pro to rozhodli.

Jejich milování bylo naléhavější. Erik ležel na zádech a celou dobu se díval Kasperovi do očí. Dokud nevyvrcholil, dokud neměl pocit, že je jeho tělo v jednom ohni. Teprve tehdy oči zavřel a vzrušeně zaklonil hlavu.

***

Probudil ho zvuk, který si nedokázal nikam zařadit. Až po nějaké době, kdy možná na chvíli znovu upadl do spánku, pochopil, že je to rolba, která přijela odhrnout sníh. Zaúpěl, sáhl pro polštář a položil si ho na hlavu. Takhle vydržel asi pár sekund, než ho zase zahodil a posadil se. Konečně mu došlo, co to všechno znamená. Vánice skončila.

Nebyl zatím tak úplně schopný to akceptovat, a tak se docela drze natiskl co nejblíž ke Kasperovi, přehodil přes ně peřinu a vlepil mu pusu do vlasů. Jednou rukou ho objal. Kasper nádherně hřál a teď v polospánku něco zamručel.

Erik ho pusinkoval, aby sám sobě dokázal, že ještě pořád může, navzdory tomu, že za pár hodin dorazí rodiče, navzdory… Čemu ještě? Nevěděl.

Svým tělem kopíroval Kasperovo tělo. Brzy na to se mu podařilo znovu usnout.

Vstávali okolo desáté, což bylo ve srovnání s tím, jak Erik vstával ještě před pár dny, naprosto šílené. Moc si toho navzájem neřekli, ale po vyčištění zubů přišla na řadu další moc hezká pusa, což oběma pravděpodobně aspoň částečně zvedlo náladu.

Posnídali společně, tentokrát se zapnutým světlem. Erik poklidil v kuchyni i v obýváku a za Kasperovy pomoci odnesl peřiny do patra. Nemínil lhát, pokud by se táta ptal, kde ty tři noci spali, ale zároveň mu připadalo jako dobrý nápad příliš na to neupozorňovat. Navíc se rozhodně hodilo nastrkat povlečení, které neslo stopy jejich milování, do pračky.

Oba byli z příjezdu rodičů nervózní, Erik proto navrhnul, aby spolu odmontovali okenice. S tím Kasper velice neochotně souhlasil, protože se dle svých slov potřeboval podívat, jak to vypadá venku. Oblékli si teplé bundy a v pohorkách vyšli před dům.

„No do prdele!“ štěkl Kasper, protože nejbližší závěj mu dosahovala aspoň po ramena.

Společně sundali okenice, a protože šlo o těžkou a náročnou práci a oba byli čím dál víc nervózní, v patře je nechali. Erikovi se nechtělo chodit do garáže pro žebřík a prostě… byl z toho všeho skleslý.

Pak už jenom čekali nad hrnky horkého čaje, a když mu přišla esemeska od táty, že dorazí během deseti minut, znovu se oblékli, znovu spolu moc nemluvili a vyšli před dům.

„To je snad vtip!“ štěkl Kasper na nejbližší závěj.

Erik mu věnoval lítostivý pohled.

Range Rover dorazil dřív než za deset minut a Erikovi se sevřely všechny útroby, když viděl, jak se táta vesele usmívá. Tušil, že je čeká typická rodinná večeře, během které bude muset vyprávět, jak to tady spolu zvládli. A jestli se nebáli.

Odolal pokušení nakopnout závěj a pokusil se taky usmát.

Jako první vystoupila z auta Karen a ze všeho nejdřív se rozeběhla ke Kasperovi. „Jsi v pořádku? Měla jsem o vás hrozný strach!“ Pevně ho objala, což bylo snad vůbec poprvé od chvíle, kdy se přistěhovali a dle Kasperova výrazu nebyl Erik jediný, komu tím gestem vyrazila dech.

„Jo, dobrý,“ zahuhlal jí Kasper do bundy. Objetí opětoval, možná trochu vlažněji. „Erik je lepší než kdejaká sada na přežití. Fakt.“

Tohle konstatování pravděpodobně Karen motivovalo, aby vzápětí objala i Erika. „I o tebe jsem se bála. Moc děkuju, že ses o všechno postaral.“

Neměla tušení, o co všechno se Erik včera večer postaral. A nejen včera. Cítil, že mu trochu červenají tváře, ale vždycky se mohl vymluvit na zimu. „V pořádku. Kasper si s tím poradil výborně. Zapálil oheň v krbu a vůbec… Byl mi oporou.“

K tomu se Kasper nijak nevyjadřoval, ale neměl ani potřebu to rozporovat. Zdálo se, že je duchem v závějích. Přinejmenším měl k jedné z nich nakročeno, jako kdyby se do ní chystal skočit, kdyby bylo nejhůř.

„Tady jsou naši dobrodruzi!“ Táta vystoupil z auta a teď bylo jasné, proč mu to tak trvalo. Byl doslova ověšený taškami s jídlem. Nějak se mu ale povedlo volnou rukou poplácat Kaspera a hned potom Erika po rameni. „Všechno v pořádku? Dovezli jsme vám nějaký proviant. Doufám, že máte hlad.“

„Díky, tati. Ve středisku všechno stojí?“ Erik sáhl pro tašky, aby tátovi pomohl, ale ten zakroutil hlavou.

„Akorát to vyklopíme, není to tak těžké. A o středisku mi ani nemluv,“ vzdychl. „Jeden z hostů se včera večer opil a napadlo ho, že se půjde projít. Naštěstí nedošel daleko a vítr už tou dobou ustupoval. Co jste tady celou dobu dělali?“

Po té otázce nastala chvíli ticha.

„Tak různě,“ promluvil Erik pomalu. „Našli jsme v garáži karty.“ Věděl, že to rozhodně není uspokojivá odpověď, ale táta nebyl ten typ, který by se chtěl přehnaně vyptávat. Věděl, že během vánice se toho moc dělat nedá. A některé věci ho pro jistotu vůbec nenapadly. Třeba to, jak moc jeho syn miluje svého nevlastního bratra.

Na druhou stranu, Erik musel uznat, že tohle by napadlo málokoho.

Táta se znovu usmál a společně s Karen zamířili do předsíně. Začali se zouvat a svlékat si bundy – přitom si legračně přendávaly tašky s jídlem, aby žádná z nich nespadla.

Erik se několikrát nadechl studeného vzduchu a už se chystal rozejít za nimi, když si uvědomil, že jde sám. Otočil se a chtěl pronést něco vtipného a trochu tím shodit vážnost celé situace, ale sotva otevřel pusu, Kasper zamířil k závěji a v podstatě to do ní čelně napálil. Obličej zabořil do sněhu.

Vydržel takhle několik dlouhých sekund, a jakmile se odtáhl, měl na obličeji i ve vlasech sníh. Trochu přitom zaúpěl.

„Bude to v pořádku,“ řekl Erik tiše.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anička
4. 3. 2021 18:28

Čím déle tohle čtu, tím více se utvrzuji v tom, že je Kasper pro mě nejoblíbenější postavou ze všech vašich příběhů. Asi je to tím, jak jsme si podobní. Ve vyjadřování citů, v humoru, vždyť já i hraju na klavír. Tak ho beru jako takovou sebereflexi. Ale ke knize. Tu miluji, stejně jako všechny, věřím vám každé slovo, co napíšete. Sedím a vážně mi příjde, že je v místnosti zhasnuto a jen cítím teplo z krbu. Tenhle příběh je pro mne nejvíc skutečný a velmi lidský. A také mne uvede do pohody, všechno je náhle v pořádku. Díky vám za… Číst vice »

holloway
4. 3. 2021 19:59

Asi se budu opakovat, ale… prostě aaaach 😊😊😊při čtení se mi honilo v hlavě hrozně moc myšlenek, už nějakou chvíli se je snažím zpracovat, ale tahle kapitola ve mně bude doznívat ještě nějakou dobu, takže budu jako Kasper možná trošku plácat 🙂 Jsem nadšená, že Kasper řekl narovinu jak to cítí i s tím „ale“. Jsem nadšená že Erik na něj nijak netlačí, dává mu dostatek prostoru. Sice mu naznačí, že by třeba o tu pusu stál, ale převážně „něco víc“ iniciuje Kasper. Jsem si totiž téměř jistá, že jinak by Kasper vážně zpanikařil (no, možná to ještě přijde). Udělalo… Číst vice »

Květa
4. 3. 2021 20:19

Rozumím každému slovu, které je tam napsáno. Skoro každý si někdy prošel něčím podobným, ale kluci to mají s přidanou hodnotou. Stále je mi záhadou, jak dokážete všechny emoce nacpat do vět, aby jim seděly. Budu se opakovat, ale je to moc krásné.
Jsem šťastná, že je Kasper k Erikovy upřímný. I když to třeba není to, co by chtěl slyšet.
A tu rodičovskou trapnost, tak tu jim tuplem nezávidím, vím, o čem mluvím. 😉

Káča
5. 3. 2021 17:57

Já bych chtěla jen říct, že si to potichoučku užívám a děkuju. 💙

Tereza
5. 3. 2021 21:27

Moc hezká kapitola, pro mě zatím asi nejhezčí…nejlíp napsaná…nevím… Líbí se mi, jak dokážete vést dialogy.