Probudil ho vítr, který lomcoval okenicemi. Blizard. Jako kdyby se měl každou chvíli dostat dovnitř a všechno rozmetat. Rezonoval ve stěnách. V komíně skučela meluzína a chlad zvenku pronikal i do obýváku k jeho chodidlům. Nejspíš se mu ve spánku vysvlékly sibiřky. Třel chodidly o sebe, aby se zahřál, a snažil se přitom ignorovat mnohem větší problém. Že má navzdory nepohodlí erekci.

Pootočil hlavu doleva a chvíli pozoroval Kasperova zavřená víčka. Poslouchal jeho tiché oddechování. Na hrudníku měl položenou Kasperovu ruku, zpola ho objímala, a to bylo místo, kde tělo hřálo nejvíc. Když tedy nepočítal, že se mu skoro všechna krev oběhového systému nahrnula mezi nohy.

Velice opatrně se z jeho objetí vymanil. Sáhl pro peřinu a přikryl Kaspera až ke krku, takže mu koukaly jenom modré vlasy. Zpod peřiny se ozvalo zamručení, těžko říct, jestli spokojené, anebo podrážděné.

„Pšššt,“ udělal Erik automaticky, aby ho ukonejšil. Posadil se a hledal sibiřky. Když je našel, natáhl si je a spustil nohy na podlahu. V místnosti bylo šero, ale šlo rozeznat obrysy nábytku a malými škvírami pod okenicemi se dovnitř dralo trochu světla. Ne moc, protože když tolik chumelilo, nebe bývalo zatažené – jakoby pod těžkým mrakem. Ale stačilo to, aby Erik našel cestu ke dveřím.

Rozsvítil. A nic se nestalo.

Odhadoval, že k výpadku proudu dojde až o pár hodin později. Něco podobného tvrdila i aplikace, podle které vítr zatím ještě nedosáhl předpokládané rychlosti. Ale nevykolejilo ho to. Opatrně došel ke konferenčnímu stolu a pak ke skříni, každý krok a gesto prováděl v tichosti, aby Kaspera neprobudil. Stoupl na špičky a z vrchní police vytáhl krbovou rohožku, kterou nepoužívali moc často, protože na ni beztak nikdo nesedal. Teď se ale hodila. Mohl ji roztáhnout před krbem a klečet na ní, zatímco zapaloval oheň.

Jak se soustředil na jednu konkrétní věc, zařídit teplo a světlo, vzrušení z něj pomalu opadalo.

Vytvořil místo pro podpal, takovou zmenšenou vatru z třísek. Doprostřed zmuchlal noviny a položil tam kus podpalovače. Nejspíš by to fungovalo i bez něj, ale v místnosti byla docela zima a on se tím nechtěl otravovat déle, než bylo nezbytně nutné. Na krbové římse našel zápalky. Podpalovač chytil téměř okamžitě, stejně tak noviny.

Za chvíli místnost ozářilo teplé světlo a spolu s tím, jak chytaly i dřevěné třísky, bylo všechno přívětivější.

Erik sáhl pro silnější kus dřeva. Hodil ho do plamenů, až se do vzduchu vznesly třísky.

Cítil, jak ho z toho horka hřeje obličej. Nějakou dobu jenom seděl a zíral do plamenů, ale pak už byl žár příliš velký, takže si musel sednout dál. Natáhl se pro mobil, který ležel na konferenčním stole, zapnul ho a zkontroloval aplikaci spolu s příchozími zprávami. Napsal tátovi, že jsou v pořádku – odpověď přišla prakticky okamžitě – a pak mobil zase vypnul, protože nechtěl zbytečně plýtvat baterku.

Přečkat vánici v klidu znamenalo jednat neukvapeně. Erik objal kolena a opřel se o ně bradou.

„Už je ráno?“

„Jo. Teprve šest, klidně ještě spi.“ Otočil se a viděl, jak na něj Kasper, pořád ještě zachumlaný až po krk, upřeně kouká. Na obličeji mu tancovaly stíny a vypadalo to, že má dokonce malé ohníčky v očích. Z ničeho nic se posadil.

„To nedává smysl,“ namítl. „Je šest ráno a ty tu jako děláš co? Proč nespíš?“

Bylo to poprvé, co viděl Kaspera nenamalovaného, s vlasy trčícími do všech stran. Jednu tvář měl dokonce pomačkanou spánkem, působil ale neuvěřitelně roztomile. Tak, že se z toho Erikovi rozbušilo srdce, které bušilo i předtím, nicméně teď nasadilo úplné staccato. „Co?“ zeptal se nechápavě.

„Co co? Máš něco proti odpočinku? Proti relaxu? Proti chillování? Proti volnu? Máš? Protože jinak nechápu, proč v šest ráno, navíc ve vánici lezeš z postele a něco tady… Nezačneš dělat kliky, že ne?“ zeptal se podezíravě. „Panebože, Eriku. Okamžitě se vrať do postele, tady si lehni a spi.“

„Vždycky vstávám v šest. Navíc byla zima, tak mě napadlo zatopit. Přišlo mi, že máš studené nohy. Jako chodidla…“

„Mám sibiřky,“ ušklíbl se Kasper s výrazem, který jasně říkal co to tady na mě zkoušíš?

Erik semknul rty k sobě a přitom cítil, jak se mu do tváří hrne červeň, což se ve světle, které vycházelo z krbu, trochu ztrácelo. A uši mu hořely možná taky kvůli ohni. Promnul si je, a aniž by uhnul pohledem, oznámil: „Měl jsem erekci.“

Jestli se domníval, že to prohlášení s Kasperem zamává, byl rozhodně na omylu. Protože Kasper se stejným výrazem odsekl: „Nevěřím ti!“

„Cože?“

„Že ti nevěřím. Podle mě prostě neumíš odpočívat. Ale s tím je konec. Pojď zpátky do postele. Hned.“ Aby dal svým slovům důraz, poklepal dlaní vedle sebe.

„Dobře.“ Vlastně neměl důvod nesouhlasit. Kasper věděl, co s ním jeho přítomnost dělá. A navíc… Erik se vážně nechystal klikovat a v šest ráno vstával každý den v roce, takže si mohl přispat a nepociťovat přitom výčitky svědomí. Vstal, zkontroloval krb a vlezl si zpátky na gauč docela blízko Kasperovi.

Pociťoval mírné napětí, jak tam ležel na zádech a zíral do stropu. Zaprvé si ještě nevyčistil zuby, zadruhé nepředpokládal, že znovu usne.

V tu chvíli ucítil na obličeji Kasperovy prsty, jak ho jemně hladí od čela až k bradě. Jako kdyby byl malé dítě. „A teď spi,“ zaznělo mu rozkazovačně poblíž ucha.

„Nejsem si jistý, jestli usnu.“

Kasper vzdychnul, jako kdyby byl jeho prohlášením opravdu zklamaný. „Ani když hezky poprosím?“ zkusil to. „Chci ještě spát, ale když tu nejsi – a nechci, abys z toho dělal velkou věc – tak tu prostě není takové teplo. Takže… Mohl bys to prosím udělat kvůli mně?“

„Dobře,“ souhlasil znovu. Protože pro něj by udělal všechno na světě. Zaváhal, ale pak se přetočil na bok, aby na něj viděl. Na linii jeho nosu a rtů. Pomalu se přisunul blíž a položil mu hlavu na rameno, pravou rukou ho přitom objal kolem pasu. Dával si přitom pozor, aby o něj nezavadil klínem, což by mohlo způsobit další… nepříjemnosti, ale i tak ležel dostatečně blízko.

Nedočkal se odmítnutí, Kasper ho neodstrčil, naopak přes něj přehodil peřinu.

Okenice pod náporem větru skřípaly a z krbu se ozývalo lupání, ale Erik se soustředil jenom na to, jak se Kasperovi zvedá hrudník. Bylo to nesmírně uklidňující, takže po nějaké době přece jen usnul.

***

Vzbudil ho divný pocit v uchu. Nejdřív nechápal, co to znamená, ale pak mu došlo, že do něj Kasper šťouchá prstem. Nespokojeně zamručel a trhnul sebou, aby mu naznačil, že chce ještě spát. Spaní totiž nakonec nebylo tak špatné. Jenomže Kasper si buď jeho mručení nepřeložil, nebo ho záměrně ignoroval a šťouchnul ho znovu.

„Ano?“ zamumlal Erik rozespale a zvedl ruku, aby ho odstrčil.

„Potřebuju na záchod a ty na mně ležíš. Taky potřebuju na záchod a ty ležíš. Přitom bys měl jít se mnou, jakože… doprovodit mě. Počkat za dveřmi. No a místo toho… Tady ležíš. Chápeš, co ti naznačuju? Normálně už v tuhle dobu býváš vzhůru, ty lenochu.“ Zněl pobaveně, jako kdyby měl ve skutečnosti z tohohle nového Erika, který se může válet až do devíti, poťouchlou radost.

„Jsem strašně přespaný, nebo jak se to říká.“ Erik si promnul oči, zeširoka zívnul, ale potom docela ochotně vstal. Bylo mnohem jednodušší opustit vyhřátý gauč teď, když v krbu ještě pořád hořel oheň. Připadalo mu, že vánice zesílila, ale nechtěl zapínat mobil, aby se přesvědčil.

„Už nejde elektřina, co?“

„Ne. Ale teplá voda bude. Generátor jsem pustil už včera, pro jistotu.“ Ze stolu sebral velkou svítilnu a podal ji Kasperovi. Sám si nechal baterku. „To máš do koupelny. Budeš… Budeš se sprchovat? Jestli si s sebou mám vzít deku.“

„Ne, asi ne.“

Vejít do chodby trochu připomínalo každé ráno, když Erik vycházel před dům běhat, anebo když odjížděl do střediska. Bylo tam chladno a po tolika hodinách spánku měl pocit, jako kdyby mu mráz uštědřil facku. Celkem ochotně ale zamířil po schodech nahoru a svítil na ně baterkou. Za žádnou cenu nemohl dopustit, aby se Kasper bál.

Zastavil u koupelny, počkal, až Kasper vejde dovnitř a zavře za sebou, a pak prostě… dál čekal. Přes zavřené dveře sice nic neslyšel, ale stejně mu to připadalo zvláštní, stát tady, zatímco Kasper se tam uvnitř omýval a čůral.

Když se dveře otevřely, Erik vešel dovnitř. Společně si ve světle svítilny vyčistili zuby a během toho moc nemluvili. Nejspíš sdíleli potřebu vrátit se co nejrychleji dolů.

Erik vystrčil Kaspera do chodby, zatvářil se omluvně, a pak sám použil záchod. Jak tam tak stál, napadlo ho, že se odteď bude během vánice už navždycky bát, pokud bude doma sám. Vědomí, že na něj někdo čeká na druhé straně dveří, v něm probouzelo zvláštní klid a mír.

Zvládl příliš rychle odvyknout samotě.

Po chvíli vyšel ven, usmál se a oba mohli zamířit dolů. Kasper si odfrknul. „Bezva. A co teď?“

„Můžeme se nasnídat,“ přispěchal Erik s odpovědí, aby ho utěšil. „Povídat si. U krbu se dá i číst, ale po nějaké době z toho docela bolí oči. Když jsem tady byl sám, dost jsem cvičil, abych se zabavil. A možná, že v garáži jsou nějaké hry z doby, kdy jsem byl malý.“

Zdálo se, že Kasper neodpoví. Teprve když na něj Erik namířil baterkou, pokrčil rameny. Byla v tom jistá rezignovanost. „Mám rád hry.“

„Bezva. Já možná taky.“ Erik zamířil rovnou do garáže. Překvapilo a potěšilo ho, že jde Kasper automaticky s ním. Nejspíš bral svoje předsevzetí, že se jeden od druhého nehnou ani na krok, opravdu vážně.

Pokud bylo v patře nevlídno, nedalo se to ani vzdáleně srovnávat s tím, co probíhalo dole. Vítr lomcoval garážovými vraty, jako kdyby je měl co nevidět vyrvat. Sotva vešli dovnitř, dveře se za nimi s hlasitým prásknutím zabouchly. Fííííí bylo tak hlasité, že si na to Erik musel chvíli zvykat, znělo mu někde uvnitř hlavy. Trochu lítostivě pohlédl ke stojanům, kde měl vyrovnané snowboardy, a napadlo ho, že by je měl vzít a odnosit do tepla.

Aby tu myšlenku zahnal, obrátil se na Kaspera. „Nic moc, co?“

„Možná o tom jednou složím nějakou skladbu, nebo tak něco.“ Kasper přejel prstem po jednom z regálů, a když na to místo posvítil, bylo vidět, že nakreslil do prachu kostrbatou čáru. „Pokud to teda přežijeme. Nebo napíšu knížku. O životě v NIKDE.“

Erik mu podal svoji baterku a začal se přehrabovat v horních policích. Podařilo se mu vytáhnout starou hru, ve které hrkaly kostky a figurky a taky balíček karet. „Nic víc tu asi není.“ Vzal baterku zpátky, posvítil si do obličeje a zaksichtil se, aby Kaspera rozesmál. Pak zvážněl. „Vím, že to je těžké, ale uteče to rychleji, než si dokážeš představit. Můžeme během toho třeba hodně spát, to pomáhá.“ Zkontroloval garážová vrata a zamířil ke schodům. „Proč tomu říkáš Nikde?“

„Protože někdy mám pocit, že když jsem tady, tak… nejsem nikde. Je to tak daleko ode všeho, až mi to přijde neuvěřitelné. Dřív jsem myslel, že to nezvládnu, že tady žít prostě nejde.“

Obývák, kde ještě pořád hořel oheň v krbu, byl tím nejpříjemnějším místem na světě. Erik nechal hry na stole, zprovoznil plynový vařič a začal chystat čaj. Cítil, že by měl něco říct, protože takové věci by se neměly nechávat bez odpovědi, ale nenapadlo ho nic lepšího než: „Zvládáš to dobře.“

„Oba víme, že to zvládám jenom díky tobě. Ale jo, nakonec… Není to tady tak příšerné, jak jsem první noc myslel. Což teď zní dost divně, vzhledem k té vánici, ale začínám si zvykat. Není to vždycky tak špatné. Obzvlášť když tu mám vlastního kuchaře, trenéra, a dokonce i fanouška, co mě obdivuje. Jo, myslím, že si žiju docela dobře.“ Kasper se usmál.

„Přestěhoval bych se kvůli tobě do města,“ oznámil Erik. Pak ale okamžitě vyhrknul: „Promiň. Do prdele. Nevím, proč jsem to řekl.“

Kasper nehnul ani brvou. Opíral se o linku, svítil všude možně – do koutů, na Erika i do hrnce, kde se vařila voda na čaj – a zdálo se, že je s tím prohlášením v pohodě. „A co na nějaký tropický ostrov?“ nadhodil. „Přestěhoval by ses se mnou na nějaký tropický ostrov?“

„Jo.“

„A co do Tokia? Někam do středu města, kde je pořád rušno a hodně lidí.“

Věděl, že ho zkouší, ale taky věděl, že si za to může sám tím velkodušným prohlášením. Zapřel se rukama o linku, ale nevyskočil na ni. Jenom naklonil hlavu na stranu a velice klidně odpověděl: „Moc se mi tam nelíbilo, ale kdyby ti na tom záleželo…“

„Jasně,“ vzdychl Kasper. „Takže by ses kvůli mně přestěhoval daleko od hor. Někam, kde to nesnášíš.“ Takže ho prokouknul. Erikův třídenní pobyt v Tokiu nepatřil k jeho nejlepším zážitkům. „A co kdybych po tobě chtěl další věci, hm? Abys už třeba nikdy nestoupl na prkno. Nebo abys… Já nevím, teď mě nic nenapadá, ale něco fakt hrozného. Co kdybych chtěl něco hrozného? Udělal bys i to? A jestli jo, tak proč? Já vím proč. Protože si mě šíleně idealizuješ a myslíš, že jsem pro tebe ten pravý, ale to je hovadina. Nic takového jako pravá láska není. A ty by ses měl naučit mít taky nějakou hrdost. Jasné?“ Nezněl rozzlobeně, ale celý ten projev měl v sobě hodně energie.

„Hm,“ zamyslel se nad tím Erik. Odlepil se od linky a přelil vodu do hrnků. „Co to podle tebe přesně znamená, mít hrdost? Ve chvíli, kdy vím, že bych s tebou byl šťastný kdekoli, jen protože bys tam byl ty, bych měl usilovně bojovat za svoji hrdost tím, že bych tvrdil opak a chtěl zůstat tady? Samozřejmě, že bych rád zůstal v horách,“ přiznal upřímně, „ale nikdy jsem nic nemiloval tolik jako…“ Zakroutil hlavu. „Nechme to být. Mrzí mě, že mi to uteklo. Budu se líp hlídat.“

Vážně ho to mrzelo. Zpětně netušil, proč tuhle konverzaci začal. Musel přece už dopředu vědět, že to nikam nepovede.

„Jo, to udělej. Hlídej se. Nerad bych tě musel vyhodit ven do sněhu, aby ses zchladil,“ opáčil Kasper jízlivě.

„Jdi do háje, dobře? Jdi třeba… Zamíchat karty.“

„Fajn!“ štěkl Kasper dramaticky. Divoce přitom zamával baterkou a oddupal do obýváku. Za chvíli se ozvalo: „Míchám karty!“

„Fajn,“ zamumlal Erik, i když věděl, že ho nemůže slyšet. Sebral hrnky i baterku (držel ji v podpaží) a zamířil do obýváku. Rád, že nemusel na pomoc volat Kaspera, což by se určitě neobešlo bez jeho teatrálního věděl jsem, že mě potřebuješ. Na to by Erik mohl odpovědět ano, miluju a potřebuju tě. A debata by pokračovala.

„Nechceš jít sem?“ ukázal na místo u krbu. „Líp na to uvidíme.“

„No jistě,“ zabrblal Kasper, ale téměř okamžitě se zvedl z gauče, sebral karty a došel blíž. „Erik perfektní nápad Peterson, že? Aby bylo jasno, tu naši malou hádku jsem vyhrál, protože jsi vytekl jako první. A to je zákon hádek, takže… Tak.“ Vypadal povýšeně a pobaveně zároveň.

„Dobře, tak jsi vyhrál,“ souhlasil Erik nepřesvědčivě.

Kaspera to nejspíš upokojilo. Nebo už to chtěl možná nechat být a vyhnout se tak dalším neplánovaným vyznáním lásky. Celkem zkušeně zamíchal karty a začal je rozdávat.

Erik na ně chvíli koukal a pak je podle jeho vzoru vzal a srovnal do vějířku. „Jak se to hraje?“

***

Okenice tak rachotily, až Erika napadlo, že pokud bude vítr dál sílit, možná se utrhnou a uletí. Nahlas to ale nijak nekomentoval, a když se ho Kasper průběžně ptal, jestli vydrží, tvrdil, že vydrží. S jistotou pokerového hráče, což byla jedna z her, jejíž pravidla mu Kasper vysvětlil (hodně si ji uzpůsobili, protože neměli žádné žetony, jen barevné papírky). Hráli několik hodin a překvapivě se během toho hodně nasmáli. Ani jeden z nich nebyl přehnaně soutěživý – to se trochu zvrtlo až ve chvíli, kdy Kaspera napadlo, že můžou hrát o křupky. Od té doby hrál s vervou a maximálním nasazením a za každé vítězství si přihodil křupku do misky.

Na konci herního okénka jich měl o několik víc než Erik, který mu pak ochotně věnoval i ty svoje.

Ve světle baterky připravovali oběd. Měli plátky žitného chleba s hummusem a olivami a k tomu velkou mísu salátu. Erik si nalil řepovou šťávu, kterou pro sebe koupil táta, což Kasper nezapomněl okomentovat, že jde o vrcholnou odpornost a za pití řepové šťávy se měly rozdávat pokuty.

Jedli s pohledy upřenými do plamenů a někdy po poledni se Kaspera začala zmocňovat zvláštní zasmušilost. Zíral k zabedněným oknům, zabalený do deky, a na chvíli se zdálo, že ztratil řeč. Aby ho rozptýlil, navrhnul Erik, že si můžou číst. Sám se ponořil do životopisu jednoho ze slavných horolezců, zatímco Kasper sáhl po detektivce.

Během čtení se zvládl znovu rozpovídat, našel ztracený dech a taky hodně gestikuloval. V podstatě Erikovi vždycky každou pasáž převyprávěl, přidal vlastní názor a zkusil odhadnout, jakým směrem se bude děj nadále ubírat a kdo z přítomných měl podle něj nejlepší motiv uškrtit slavnou modelku. Po několika větách svoje stanovisko překopal, stihl pomluvit žitný chleba, povzdechl si, že nemá colu, potřetí se Erika zeptal, jestli čte taky něco jiného než příběhy o horách… A Erik to vzdal. Natáhl se na gauč, strčil si za hlavu polštář a knihu hodil na konferenční stůl.

Dovolil Kasperově energii, aby ho pohltila, a společně hádali, kdo je vrah.

Později jeden po druhém navštívili sprchu. Čekali na sebe za dveřmi a Kasper si krátil čas zpíváním. Možná ho to uklidňovalo a Erika nakonec taky.

Povečeřeli v podstatě to samé, co měli k obědu, a Erik to zapil proteinovým drinkem. Uvědomil si, že zanedbává trénink, respektive že ho krom padesáti kliků, které udělal na chodbě, zatímco čekal na Kaspera, ani nenapadlo cvičit.

Na jednu stranu se bál, že až vánice odejde, tohle skončí. Měl totiž pocit, že ve tmě je možné jednat otevřeněji, být sdílenější. Za celou dobu, pokaždé, když se přitulil, ho Kasper ani jednou neodehnal.

Myslel na to pozdě večer, když ležel na gauči. Šli si lehnout relativně brzy, a zatímco Kasper usnul téměř okamžitě, Erik se pořád dokola probíral dnešním dnem. Přemýšlel, jaké to bude, vrátit se do reality, znovu najet na tréninkový plán, a byť to bylo sebevíc zvláštní, měl pocit, jako kdyby tady spolu s Kasperem žili už několik týdnů, anebo měsíců.

Miloval jeho přítomnost.

Z myšlenek ho vytrhla rána, která se ozvala v patře. Vyletěl do sedu a přemýšlel, jestli jít zkontrolovat, zda okenice pořád drží. Opouštět vyhřátou postel se mu ale nechtělo, a už vůbec kvůli tomu nechtěl budit Kaspera. Chvíli poslouchal a pak si znovu lehl. Byl přikrytý jenom napůl, do pasu, a pohled teď upíral na strop, kde se mihotaly stíny.

Po nějaké době se znovu posadil a pohledem zkontroloval, jestli je v krbu pořád dost dřeva.

Lehl si.

„Spíš?“ zaznělo do ticha.

„Ne,“ řekl okamžitě. Měl výčitky, že Kaspera svým převalováním pravděpodobně vzbudil. Ale třeba vůbec nespal a taky si pro sebe promítal všechno, co se ten den stalo, a myslel na všechny zítřky. Jestli je to změní. „Máš strach?“

Kasper zakroutil hlavou a povlak polštáře zašustil. „Jasně že ne. Jen se informuju.“ Vzdychl, dlaní plácl do prostěradla mezi nimi a přetočil se na bok, aby na Erika viděl. „No dobře, tak možná trochu. Třeba bych si mohl dát panáka, když už jsi donesl tu flašku.“

„Nebo čaj,“ navrhnul Erik pobaveně. Taky se přetočil na bok, a dokonce si podepřel hlavu. Tušil, že ani jeden z nich jen tak neusne.

„To je tvoje odpověď na všechny problémy světa, co?“ usmál se Kasper. Byl nenamalovaný, za celý den si nezvýraznil ani oční linky, a z toho polehávání taky rošťácky rozcuchaný. Strašně moc mu to slušelo.

„Nebylo by krásné, kdyby existovala univerzální odpověď? Navíc tak stupidně jednoduchá jako je čaj.“ Čaj na hluchotu. Na zlomené srdce.

„Čaj nemůže být odpověď na všechno!“ namítl Kasper. „Možná limonáda nebo kafe.“

„Vážně si myslíš, že nic jako pravá láska neexistuje?“ zeptal se Erik velice klidně. Mohlo to znít jako řečnická otázka, ale tak nějak po odpovědi toužil.

Kasper vzdychnul. Nehtem přitom škrábal prostěradlo. „Nevím. Možná. Možná ne.“

Chvíli mlčeli, aspoň do té doby, než se v patře ozvala další rána. A spolu s tím se otřásl celý dům. Podle toho, co předtím hlásila aplikace, byli teď přímo uprostřed, vítr dosahoval nejvyšší rychlosti. Být v tomhle počasí venku znamenalo jistou smrt.

„Je tohle normální?“ zamumlal Kasper a přisunul se blíž. Ne tak, aby se dotýkali nosy, ale aby Erik cítil vůni jeho sprchového gelu a pasty na zuby.

„Jako ten vítr? Bylo to už i horší. Když jsem tady byl sám, měl jsem pocit, že to prorazí zdi. Navíc to trvalo strašně dlouho. Víš, když děláš něco, co ti připadá jako strašná nuda? Když se třeba učíš na písemku. Měl jsem pocit, že čas plyne tak pomalu, jako kdybych se měl během hodiny naučit třeba sto letopočtů.“ Mluvil tlumeně, ačkoli je nikdo nemohl slyšet, a vnitřně cítil, že má potřebu svěřit se. Promluvit o každém jednom ze svých strachů. „To bylo podruhé, co jsem přemýšlel, jestli to tady mám doopravdy rád a jestli tady chci žít.“ Nějakou dobu mlčel a Kasper mu dával prostor, nejspíš cítil, že to ještě může pokračovat. „Myslel jsem… Myslel jsem na to, že se máma dost možná prochází po nějaké pláži a svítí tam slunce, zatímco já jsem tady sám a bojím se, že když zhasne oheň, už to nepůjde znovu zapálit. Prostě mě napadlo, jestli by byl můj život jednodušší, kdybych tenkrát odešel s ní.“ Pohlédl na Kaspera a zkontroloval jeho výraz v obavě, že toho možná řekl až příliš.

Ale Kasper se usmál, smutně a lítostivě, zatímco na prst namotával nit, která trčela z povlaku. „Ty bys odtud nemohl odejít. Víš, že miluješ hory. A jsem si docela jistý, že hory milují tebe. Patříš sem. A i kdybych chtěl do Tokia nebo do Karibiku nebo třeba na konec světa… Prostě myslím, že bych v tomhle ohledu měl spíš já následovat tebe než ty mě.“ Ušklíbnul se. „Ale tím nic nenaznačuju. Dobře?“

„Dobře,“ souhlasil Erik mírně, ačkoli v něm to prohlášení probudilo zvláštní něhu. Na okamžik dovolil myšlenkám, aby se rozprchly. „Nemáš tušení, jak krásné to je, když jsi tam nahoře, sám na sjezdovce a kolem vidíš jenom hory,“ zašeptal. „A neříkej, že tady je to stejné. Občas chodím jezdit, když zapadá slunce, a to je všude bílá v kontrastu s tím, že má nebe oranžovou barvu. Vzduch tam nahoře je tak čistý, že to je při každém nádechu, jako kdyby ti proříznul plíce. A přitom máš v tu chvíli pocit, že vážně žiješ. Pak se rozjedeš a je to jen křupání sněhu a ten zvuk, co udělá prkno, když najedeš na skokánek…“ Nechal to doznít a v myšlenkách se vrátil zpátky do přítomnosti, do tohoto okamžiku. Věnoval Kasperovi výmluvný úsměv.

„Vždyť to říkám. Patříš do hor. A nemyslím si, že se mnou by to bylo stejné, kdybych byl nahoře. Jo, možná bych si řekl, že je to krásný výhled, ale nic víc. Ale chápu, co cítíš. Já to cítím, když hraju.“ Erik se chtěl zeptat, co tím vším myslí. Jestli to znamená, že nikdy nebudou mít šanci zkusit to spolu, když oba nachází krásu v něčem jiném. Ale Kasper mezitím pokračoval. „Eriku. Mám hrozný strach, že to s tebou nějak pokazím,“ přiznal vážným hlasem.

Tentokrát bouchly okenice v obýváku, ale ani jeden z nich na to nereagoval. Erik visel Kasperovi na rtech a snažil se zpracovat jeho poslední prohlášení. Co mělo znamenat. „Jak to myslíš?“

„Já nevím. Prostě… Mám strach, že tě ztratím.“

„To je přece hloupost. Něco ti řeknu. Mám fakt dost silné sebeovládání, dokonce myslím, že jsem na tom v tomhle ohledu líp než většina lidí. Ale tvoje blízkost mě vážně hodně testuje. Já bych měl mít strach, že tě ztratím, ne naopak.“ I teď, po tomhle prohlášení, cítil, jak ho tělo nabádá, aby se posunul co nejblíž ke Kasperovi. Aby ho objal a zabořil mu obličej do krku.

„Hm. Na to, myslím, existuje jediná možná rada.“

Erik tázavě povytáhl obočí.

„Měl by sis dát čaj!“

Smáli se a bylo to uvolňující, ačkoli ani jeden z nich nevstal, aby ten nápad zrealizoval. Poslouchali vítr a lupání polen. Po tom celodenním nicnedělání začínal Erik konečně pociťovat únavu. Věnoval Kasperovi úsměv, naklepal si polštář a zavřel oči. Chvíli nehnutě ležel a soustředil se jenom na svůj vlastní dech, který putoval nosem do břicha, pak do plic a ven skrze pootevřené rty.

Mohlo uběhnout spoustu času, nebo jenom vteřina, když ucítil, že mu Kasper dává opatrnou pusu. Poskočilo mu srdce a překvapeně otevřel oči. Chtěl o tom uvažovat, chtěl to analyzovat, chtěl vysvětlení. Ale nahlas neřekl vůbec nic.

„Myslel jsem, že už spíš,“ vyhrknul Kasper. Bylo vidět, že se za to, co udělal, trochu stydí. Do tváří se mu nahrnula červeň, což mohlo být taky jenom světlo vycházející z krbu. Rozpačitě se kousnul do rtu. „Promiň.“

Koukali na sebe a ani jeden z nich nedokázal uhnout pohledem. Erik cítil, jak jeho tělo čeká a touží a jak se ho pomalu zmocňuje vzrušení. Protože i když to neřekli nahlas, něco mezi nimi právě neverbálně probíhalo. Erik to viděl v Kasperových očích.

Že ho chce. To poznání jím úplně zamávalo. Nevěděl, jak reagovat. Pohlédl Kasperovi na pusu, pak znovu do očí. Byla v tom nevyřčená otázka, ovšem dost naléhavá.

Chtěl něco říct, ale namísto toho se prostě jenom trochu nadzvedl na loktech, aby mu dal najevo, že je ochotný tu hranici ve vteřině rozbít. Stejně jako byl ochotný od prvního okamžiku, když ho uviděl poprvé.

S růžovými vlasy. Jak vztekle kope do závěje.

Kasper zaváhal. V přepočtu na vteřiny to trvalo neskutečně dlouho, ale doopravdy musel váhat jenom okamžik. Ani okenice mezitím nebouchly. Naklonil se k Erikovi, položil mu zezadu ruku na krk a přitáhl ho k sobě blíž. Pro polibek.

Bylo to mnohem naléhavější, než když tenkrát Erik políbil jeho. Tehdy tím Kaspera spíš zaskočil. Tentokrát měl Kasper od první chvíle situaci pod kontrolou, nebo se možná naopak kontroly úplně vzdal. Nedávalo smysl nad tím zrovna teď spekulovat. Okamžitě vklouznul Erikovi do pusy jazykem. Líbal hluboce a procítěně, jako kdyby se rozhodl vsadit všechno, když už k tomu došlo.

Všechna energie, kterou v sobě měl, divoká a neukotvená, byla najednou všude ve vzduchu. Burcovala Erikovi krev v žilách a směrovala ji podstatně níž. Když ho Kasper jemně kousnul do spodního rtu a pak zuby přejel po čelisti, aby to místo vzápětí políbil, Erik mu zasténal do pusy. 

To, co se odehrávalo venku za okny ani zdaleka nevystihovalo bouři, která zuřila uvnitř něj. Neuvěřitelné množství vjemů a emocí se smrsklo na jedno jediné přání. Být Kasperovi co nejblíž, nechat se hladit a líbat. Udělat pro něj všechno na světě. Protože přesně tohle Erik chtěl, tak dlouho si to přál. Ne spát s ním, ale milovat ho a být milovaný nazpátek.

Snažil se oplácet mu každý dotek, nechtěl být pasivní, ba dokonce měl pocit, že zešílí, když bude jenom přijímat. Probíral se Kasperovými vlasy a občas za ně zatáhl. Mazlil se s ním a dovolil si vklouznout mu rukama pod tričko a pohladit ho na břiše až k lemu kalhot. Tam zaváhal, protože přes to všechno byl dost možná příliš stydlivý, než aby ho začal vysvlékat.

Jako kdyby vycítil jeho rozpaky, naznačil mu Kasper, aby zvedl ruce. Stáhl mu tričko – letělo někam na rohožku ke krbu – a nejdřív se jen díval a prohlížel si ho. Dlaněmi se dotkl ramen a paží, pohladil je až k Erikovým zápěstím. Další dotek byl na hrudník a Erik se při něm zachvěl. Sledoval, jak se Kasper naklání a jak ho líbá na místo, kde šlo tušit srdce, a aniž by přerušil oční kontakt, pomalu ho olíznul o něco níž.

Při pohledu na Erikův výraz se pousmál. Sám si taky nechal vysvléknout tričko a dalším polibkem se přisál k jeho krku. V jednu chvíli leželi a divoce se mazlili, a potom seděli naproti sobě a jejich polibek byl měkký a opatrný. Čas se zastavil. A tyhle momenty absolutní ztráty kontroly spolu s klidným zaujetím a pohledem upřeným do očí toho druhého, se střídaly.

Pro Erika svět tam venku ztratil význam. Možná, že i kdyby vánice strhla celý dům a vynesla ho do vzduchu, dál by odevzdaně hleděl Kasperovi do očí. Možná, že Kasper nevěřil na pravou lásku, o tom se s ním nechtěl hádat, ale on naprosto přesně věděl, že ji právě teď prožívá. A z celého srdce si přál, aby to Kasper vnímal se stejnou intenzitou. Aby pro něj byla celá tahle chvíle výjimečná. Aby si pomyslel: teď se milujeme.

Všechno, co se ten večer stalo, probíhalo plynule a přirozeně, jako kdyby na to oba strašně dlouho čekali, takže teď, když k tomu mělo dojít, dělo se to bez studu a bez rozpaků. Pro Erika tohle všechno bylo poprvé, ale stoprocentně Kasperovi věřil. Neexistovala žádná pochybnost.

Sebekontrola ho opustila, stejně tak disciplinovanost. Když mu Kasper vzrušeně vydechl do ucha, Erik znovu zasténal, překvapený, jak zní jeho hlas.

Navzájem si pomohli s vysvlékáním zbylého oblečení a Kasper na něj nahý nalehl. Nosem ho jemně šťouchl do tváře, pusinkoval ho od ucha až ke klíční kosti. A na rtech mu přitom stále pohrával slabý úsměv, který se změnil v bolestný výraz plný vzrušení, když se jeden druhého dotkli klínem. Bylo vidět, že po Erikovi touží, ale zároveň nechtěl nic uspěchat. Počínal si velice opatrně.

Světlo z krbu vrhalo stíny na jeho tělo a všechno v tu chvíli působilo magicky.

Erik zaryl Kasperovi nehty do zad, vyloudil z něj syknutí a poprosil. Nebo možná někdo poprosil jeho hlasem, protože ho teď absolutně neovládal.

Vzdáleně vnímal, že mu Kasper něco říká, ale nerozeznával konkrétní slova, jen svoje jméno. Bylo to jako napůl ztratit sluch. Po chvíli pochopil, že si má lehnout na břicho, tak se celkem ochotně přetočil a spokojeně vydechl, když ucítil dotek podél páteře, směřující mnohem níž, až na stehna. Užíval si každé pohlazení a políbení, které mu Kasper věnoval. Podařilo se mu překonat počáteční stud, protože přes to všechno bylo zvláštní, ležet tam tak obnažený, zatímco Kasper… se pomalu začal tlačit dovnitř jeho těla.

Bylo to divné. Žádné jiné slovo to nemohlo popisovat lépe. Jakmile si ale Erik na ten pocit zvykl, zjistil, že se mu to líbí. Jeho tělem prostupovalo lehké mravenčení. Věděl, že mu Kasper dává čas, a proto se zkusil sám pohnout, aby mu naznačil, že to je v pořádku. Lepší než v pořádku.

Při tom pohybu se klínem otřel o látku prostěradla, což z něj vyloudilo další sten. Pak ucítil, že se Kasper pohnul a jeho mysl prostě vypnula.

Jejich milování bylo stejné jako jejich polibky. Pomalé a kolébavé a pak zase divoké, jako kdyby oba ztratili kontrolu. Kasper na něj v jednu chvíli úplně nalehl a chytil ho za ruce. Něco mu přitom šeptal do ucha a občas vzdychl, což bylo neuvěřitelně vzrušující.

Erik se snažil vydržet. Dovolit té chvíli, aby trvala věky, ale zároveň věděl, že chce po svém těle mnohem víc, než čeho je schopné. Tohle nebylo jako běžet čtyřicet kilometrů. Tohle žádalo mnohem větší odhodlání a on ho prostě neměl. Fakt, že se miluje s Kasperem, že miluje Kaspera, byl příliš.

S hlasitým zanaříkáním vyvrcholil a Kasper ho po nějaké době následoval. Zrychleně oddechoval a Erik cítil, jak se mu divoce zvedá hrudník. Na krku ho šimraly Kasperovy vlasy. A dostal jeden nebo dva polibky mezi lopatky.

Doba, kdy to mohlo být pro oba rozpačité anebo trapné, nepřišla. Čekali, než se jim zklidní dech, a potom si Kasper lehl. Přitáhl Erika k sobě, objal ho a vlepil mu pusu na bradu. Na rty, na tváře, na zavřená víčka. Jedna z pus připadla na čelo.

Přehodil přes ně peřinu, přestože byli oba rozpálení, a Erik se mimoděk usmál. Bylo mu dobře, ne, bylo mu úplně nejlíp. Pohledem vyhledal hnědé oči, natáhl ruku a pohladil Kaspera po tváři. Chtěl mu toho tolik říct, ale zároveň se bál, že tím rozbije zvláštní magickou atmosféru, která mezi nimi teď panovala. Tak jenom spokojeně zamručel a zachumlal se k němu co nejblíž.

Všechny otázky odložil na zítřek. Nebo na nikdy.

Leželi u sebe v pevném objetí a pomalu upadali do spánku. Oheň v krbu pořád hořel. Bylo slyšet lupání a taky skřípot okenic pod náporem větru.

Ani jeden z nich to nevnímal.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

20 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kabetua
1. 3. 2021 17:34

Haleluja, konečně!

Radka
1. 3. 2021 18:34

Hradby brotherzone padly a svět je zase o něco hezčí 😀 Uctivá poklona dámy

Květa
1. 3. 2021 19:31

Z nějakého důvodu cítím smutek. Jako by to všechno mělo melancholický podtón. Jsem neskutečně příšerně zvědavá na Kasperovy zápisy a další kapitoly.
Krásně napsáno.

holloway
1. 3. 2021 20:29

No, a takhle to dopadá, když si člověk pustí dva díly Mamma Mia! za sebou! Ztratí veškeré zábrany a moudrá předsevzetí 😀 Přestože jsem po minulé kapitole doufala, že se odhodlají maximálně k puse, tak musím uznat, že se mi nakonec líbí, že se kluci rozhodli takhle a že jste jim to nerozmlouvaly. Četlo se to jako vždycky krásně a povedla se vám vykouzlit pěkně žhavá atmosféra. Ve chvíli, kdy si koukali do očí a Kasper se rozhodoval, jestli risknout všechno co mezi nimi je, tak jsem tu naléhavost úplně cítila a šel mi z toho lehce mráz po zádech… Číst vice »

Káča
1. 3. 2021 23:57
Reply to  holloway

Ta první věta!!!!!! :))))))))))

MaCecha
1. 3. 2021 20:48

Já jsem taky nějaká smutná. Je to zvláštní, člověk furt na -ehm- něco čeká, a pak se zdá, že to je nějaké rychlé. Jako, já vím, že to není konec, následuje přece ŽIVOT, ale i tak… což ovšem neznamená, že jsem si to neužila! To se snad ani stát nemůže ;).

Eliška
1. 3. 2021 20:55

Číst tohle bylo magické! Milování u krbu, ach. Nádherné. Těším se na další vývoj.

Karin
1. 3. 2021 22:57

Tak na tohle jsem čekala moc pěkně napsané.

Luc
1. 3. 2021 23:46

Nemám slov. Viem, že by som sa mala tešiť alebo niečo také, no namiesto toho mám v očiach slzy a strašne sa bojím, že sa niečo pokazí.🥺 celý tento moment bol tak intímny a tak krásne napísaný… ste úžasné. Nečakala som, že sa to stane v dnešnej kapitole, celá bola taká pohodová a priblblo som sa pri nej škerila, pretože Erik a Kasper sú spolu takí roztomilí, že to sa ani inak nedá.🥰 majú také to magické spojenie, ktoré vy viete tak dokonalo opísať, že si ich viem reálne predstaviť. A takto to mám pri vašich všetkých pároch. Vaše postavy… Číst vice »

Karolína
4. 3. 2021 13:39

Scéna s detektivkou byla dokonalá – to bylo tak presny, jak se Kasperovství doplnuje s Erikovstvím. Představila jsem si, jak přesně takhle sedí za 40 let spolu na gauči a hadaji, kdo je vrah 😊 Haha jsem si našla ten svůj komentář u 5. Kapitoly: „Dobre kdo se přizná, že si okamžitě při popisu vánice predstavil tu romantiku – Erik a Kasper, několik dní samotni, zvuk vánice dokreslujíci atmosféru“ – nepamatovala jsem si vaši reakci a byla na ni zpetne zvedava 😄 Takze je úplně jasný, že jsem dostala přesně, co jsem chtěla 💓 Myslela jsem si (doufala), že když… Číst vice »

Lucienkaaa
10. 5. 2021 22:14

To bylo tak moc nádherné 💗 Kasper byl tak něžný a ohleduplný a zamilovaný… Jaktože to proboha nevidí? Tohle přece nebyl sex, ale dechberoucí a procítěné milování. Nechci si ani představovat, že by se něco pokazilo. I když si myslím, že Kasper ještě není připravený svoje city přijmout. Doufám, že Erikovi neublíží 🙏 Moc povedená kapitola, ženy 👌