Prázdniny skončily rychle a spolu s blížícím se podzimem čím dál častěji padal sníh. Nejdřív to byl jenom prašan, který se odpoledne rozpustil ve slabém dešti, ale jednoho dne se stalo, že neroztál. Zmrznul a Kasper si pak stěžoval, že se musí skoro celou cestu k autobusové zastávce klouzat. A nazpátek taky.

Navykl si opakovat větu: „Je nevlídno.“ Pronášel ji, zatímco popíjel čaj a koukal z okna, anebo když na internetu pročítal zprávy o počasí. Erik nemohl nesouhlasit, sám ale tenhle druh nevlídnosti miloval. Probouzela v něm konejšivé pocity a nebylo nic lepšího, než si po tréninku zalézt pod deku, co nejblíž ke Kasperovi, a poslouchat meluzínu.

Byl teď s Kasperem prakticky pořád a jen nerad se od něho vzdaloval. Společně se učili znakový jazyk, sledovali seriály, dělili se o historky a názory, vařili – Kasper sedával na kuchyňské lince a míchal, zatímco Erik celou akci řídil – a především spolu jen tak byli. To znamenalo, že společně sdíleli ticho, zatímco Erik nenápadně, a někdy taky dost okatě, pozoroval Kaspera, jeho gesta, oči a rty.

Svým vyznáním překročil určitou hranici a teď zkoušel, kam až může zajít. Často Kaspera objímal, opíral si o něj hlavu, sem tam ho pohladil. Někdy ho Kasper zarazil, vesměs takové projevy náklonnosti ale zvládal tolerovat a přijímat s pochopením a opětoval je.

Také se velice ohleduplně vyhýbal slovu bratr.

Sami pro sebe vytvářeli určité společenství a byli ve své podstatě doopravdy rodina, akorát ne na rovině bratrství, nýbrž jistého partnerství.

Teď spolu měli jet po dlouhé době do školy. Byl pátek a Erik se vzbudil do tmy asi patnáct minut před tím, než mu zazvonil budík. Nějakou dobu jenom ležel a poslouchal tiché lupání trámů. Přemýšlel o tom, jaké to bude, společně někam jít. Jestli na něm může být čitelné, co ke Kasperovi cítí, jestli si toho může někdo všimnout. Překvapivě ho to ale netrápilo, nestyděl se. Ve svých citech si byl stoprocentně jistý, nebo možná dokonce tvrdohlavý, jak by řekl Kasper.

Posadil se a protáhl. Potom vstal, otevřel střešní okno a převlékl se. Vybral černé rifle a světle zelenou mikinu, protože podle Kaspera mu zelená ladila k očím.

V koupelně si opláchl obličej, vyčistil zuby a vrátil se do pokoje pro batoh. Když míjel dveře Kasperova pokoje, na okamžik zastavil a poslouchal, jestli už Kasper třeba není vzhůru, ale zevnitř nebylo nic slyšet. Seběhl proto schody, vešel do kuchyně a batoh shodil na jednu z barových židlí.

Bylo tam příjemné teplo, protože někdo neustále zvyšoval teplotu na termostatu.

Erik si připravil banán, maliny a čokoládový protein, a to všechno rozmixoval. Protože měl dost času, nakrájel i zeleninu, kterou přidal do obědové krabičky. Zvládl ještě zkontrolovat obsah batohu a projít, jestli má na dnešek všechno – rozvrh zatím nedostal, ale předpokládal, že bude podobný jako Kasperův – než zaslechl dupání. To pro něj bylo znamení, aby vstal, dopil snídani a ze skříňky vytáhl tabletu do kávovaru spolu s Kasperovým oblíbeným hrnečkem.

Připravil jedno černé espresso. Líbilo se mu, jak káva voní, ale chuťově mu připadala dost odporná.

O chvíli později do kuchyně vpadl Kasper. Modré vlasy měl trochu rozcuchané, ačkoli to určitě bylo úmyslné, a jeho krásné oříškové oči lemovaly slabé černé linky. Zvykl si malovat se spíš decentně, už neměl takovou potřebu vyčnívat, ale stejně vypadal fantasticky. Alespoň dle Erikova mínění.

„Připravil jsem ti kafe.“

Přisunul hrneček s espressem blíž a Kasper se v odpověď překrásně usmál. „Dík. Pátek bude můj oblíbený den. Teda do doby, než se na mě zase šíleně naštveš a nebudeš se mnou mluvit, protože na to seš expert, že jo?“

„Nechápu,“ zakroutil Erik trochu zmateně hlavou. „Poslední dobou je všechno v pořádku, ne?“

„No právě,“ uchechtl se Kasper poťouchle, takže si z něj nejspíš prostě jenom dělal legraci. „Hele. Něco mě napadlo. Co kdybychom pak spolu zašli někam na jídlo? Místo oběda. Jako ne že by mi v jídelně nechutnalo, ale aspoň budeme chvíli o samotě a já bych hrozně moc chtěl předstírat, že můj život není úplně mrtvý.“ Podobné řeči pronášel docela často, ale bylo vidět, že je nemyslí vážně. Nejspíš to k němu patřilo.

Vypil espresso na jeden zátah.

„Dobře, rád,“ přikývl Erik. „Tím pádem si teda nemusím brát oběd. Můžeme do bistra. Moc jiných možností stejně nemáme a já jsem tam ještě nebyl, ale asi to bude v pohodě.“ Hrneček položil do dřezu a napustil do něj vodu. Potom sebral batoh a v očekávání se zadíval na Kaspera. Respektive čekal, až se Kasper přestane smát.

„Nejsem překvapený, žes tam nebyl. A neboj, bude se ti tam líbit. Mají i pár jídel bez chuti. Ale já, aby bylo jasno, si dám pořádně mastnej burger. Tony dělá ty nejlepší burgery, fakt.“

„Je ve městě vůbec někdo, koho neznáš?“

Šli spolu do předsíně a Erik vytáhl z botníku černé pohorky. Klekl si a teď zezdola sledoval, jak se Kasper obléká a jak si nasazuje čepici. Ano, čepici. Sice bez bambule, ale i to se dalo považovat za jistý posun, obzvlášť s ohledem na blížící se mrazy. „Ta čepice ti moc sluší.“ Jako téměř pokaždé, když Kasperovi složil kompliment, cítil, že je v rozpacích.

Rychle vstal, sáhl pro klíče a jako první vyšel ven.

„Dík. Koupil jsem ji v jednom obchodě přes chodbu mého pokoje,“ ozvalo se za ním. „A ne, moc lidí, které bych neznal, tu fakt není, ale ono tu obecně není moc lidí, tak to zas není tak divné. Vlastně je spíš divné, že ty tu žiješ tak dlouho a je to, jako kdyby ses přistěhoval před minutou.“

Zamířili dolů k silnici, stejnou cestou, po které se téměř každý den vydávali běhat. Kasper si běh překvapivě oblíbil a překonávání vlastních limitů mu přinášelo upřímnou radost. Dokonce si pro tuto činnost pořídil nové boty v obchodě jménem botník – vybral si jedny z těch Erikových.

Přes noc znovu nachumelilo, a ačkoli pořád svítilo slunce, museli mít ruce vražené v kapsách.

Autobus přijel přesně ve chvíli, kdy dorazili k zastávce. Kasper si oklepal podrážky bot a přivítal se s řidičem ťuknutím pěstí. Spolu s Erikem zamířil do zadní části, kde se svalil na sedadlo k oknu. Téměř okamžitě nahodil bolestný výraz, a když se autobus kodrcavě rozjel, potichu zaúpěl.

Erik ho chytil za ruku a propletl s ním prsty. Nebylo v tom nic váhavého, neptal se na svolení. Tuhle hranici překročil Kasper hned během jejich první cesty do školy a Erik od toho nemínil ustoupit, ba právě naopak. Chtěl se ho dotýkat a zároveň mu chtěl být oporou.

„Tohle mi rozhodně nechybělo, aby bylo jasno,“ zamumlal Kasper mrtvolným hlasem, když autobus najel do výmolu a poskočil. Jeho stisk zesílil, takže Erika nejspíš nemínil pouštět.

„Já si to docela užívám.“

„Jsem zvědavý, jestli si to budeš užívat, až u toho budu blít. A vůbec… neměl by ses červenat? Dřív ses za držení za ruku studem málem propadl do země.“

Červenání bylo pro Erika přirozenou reakcí, obzvlášť v Kasperově přítomnosti, ale představa, že je mezi nimi něco víc, byla taky přirozená, takže ne vždycky zrudnul. „Beru, co je,“ odpověděl upřímně. „Víš o mně vlastně úplně všechno, což mi trochu pomáhá se studem bojovat. Určitě sis všiml, že mě tvoje přítomnost doopravdy těší, obzvlášť když se tě můžu dotýkat.“ Začal ho automaticky hladit bříškem palce, konejšivě, a ignoroval nutkání jeho ruku zvednout a políbit. Radši vyhlédl z okna.

Pak už nemluvili. Kasper měl pravděpodobně co dělat sám se sebou při všech těch zatáčkách, zákrutech a ohybech, kdy se autobus chvíli nakláněl na jednu stranu a pak zase na druhou. Znovu zaúpěl a opřel si o Erika hlavu.

***

Dostal skoro stejný rozvrh, jaký měl Kasper, a jako každý rok spolu s tím přišla informace, že se má na úkolech a písemkách domlouvat s jednotlivými učiteli. Ředitel neměl vůbec žádný problém mu individuální plán opětovně schválit. Nějakou dobu se vyptával na X Games, jak jdou přípravy a jestli se Erik těší, a potom ho s přáním všeho dobrého vyprovodil skoro až ke dveřím učebny.

Dopoledne uteklo docela rychle, za což nejspíš mohla vidina zkrácené výuky. Erik s nikým moc nekomunikoval, a především se snažil necivět na Kaspera víc, než bylo nutné. Většinu času strávil s pohledem zabodnutým do učebnice, ačkoli byl duchem nepřítomný. Nemohl se dočkat společného oběda.

Po hodině biologie řešil s učitelkou, jakým způsobem bude ohodnocen, a jak často s ní bude muset konzultovat závěrečnou práci. A pak už spěchal do šaten.

Kasper na něj čekal před školou a působil uvolněně. Opakovaně stoupal do sněhu, pokaždé v jiném úhlu, dokud nevytvořil něco jako rozevřenou květinu. Když si všiml Erika, usmál se, stoupl doprostřed a celý výtvor zničil. Tváře měl zčervenalé zimou a prohodil něco v tom smyslu to je dost, než se vydali k bistru.

Společně procházeli poloprázdným městem. Většina lidí touhle dobou pracovala, takže potkali jenom pár spolužáků, kteří dali před školní jídelnou přednost kavárnám anebo toulkám městem.  Erik si vzdáleně uvědomoval, že dělá jeden krok za druhým a občas Kasperovi odpoví, ale v zásadě dokázal myslet jenom na to, jak moc rád by ho chytil za ruku, stejně jako ráno v autobusu.

Než došli do bistra, začalo slabě chumelit. Kasper schoval čepici ještě před vchodem, a tak mu do vlasů spadlo pár sněhových vloček, které teď vypadaly jako třpytky. Zároveň rychle roztávaly, protože uvnitř bylo příjemné teplo.

Interiér připomínal pravou hospodu v horách, za což mohlo dřevěné obložení a bytelný pult. Oproti tomu stoly působily obyčejně, jako kdyby je někdo bez valné představivosti rozhodil po místnosti a přidal k nim červené plastové židle.

Objednali si přímo u pultu. Erik jeden ze salátů, které vypadaly ve vitríně překvapivě čerstvě, a k tomu mangovo-banánové smoothie. Kasper nad ním protočil oči v sloup a držel se svého plánu – mastný burger, hranolky a k tomu ovocný čaj. Spolu s pobytem v horách se zdálo, že se pomalu mění i jeho zvyky. Čaj, čepice, občas si dokonce nasadil tlusté ponožky.

Erik žádnou z těch změn pro jistotu nekomentoval z obavy, že by se to Kaspera dotklo.

Sedli si ke stolku u okna a sledovali, jak kolem projíždí auta a občas projde někdo zachumlaný v kabátu. Kromě nich bylo v bistru jenom pár dalších lidí a z rádia se potichu linula jazzová hudba, která v Erikovi z nějakého důvodu vzbuzovala pocit blížícího se večera. Přitom bylo teprve poledne.

„Páni, takže takhle vypadáš venku mezi lidmi,“ pronesl Kasper z ničeho nic. „Tak jsem si zvykl vídat tě jenom v tom domě, že mi to připadá skoro až neskutečné.“

Erik okamžitě ztratil zájem o dění venku a pohlédl mu do očí. Hlavu přitom naklonil na stranu, dopředu zaujatý odpovědí, která měla přijít. „Jak vypadám?“

„Překvapivě ne tak nepatřičně, jak bych myslel. Víš jistě, že seš introvert?“

„Před tebou možná už ne, ale jinak asi ano.“ Pro jistotu se nad tím zamyslel a dorovnal přitom tkaničky mikiny do stejné délky. „Když na mě dneska mluvila ta holka s hnědými vlasy, bylo mi to nepříjemné.“

„Chtěla jen půjčit propisku,“ ušklíbnul se Kasper. „Ale bylo to fakt legrační, jak jsi zčervenal.“

Nejspíš zčervenal i teď, namísto odpovědi, a protože měl pocit, že to musí každý vidět, obzvlášť Kasper, zčervenal ještě víc. Hraně zaúpěl a popleskal se po tvářích. „Bože,“ vydechl. „Nevím, co to se mnou je. Nebo vím. Promiň, nechci, aby ses cítil nepříjemně. Hodně balancuju mezi tím, že bych se na tebe úplně nejradši vrhnul a tím, že bych se studem propadl.“ Zmlknul, když jim číšník přinesl pití, a radši sáhl pro svoje mangovo-banánové smoothie, aby nemusel nic dovysvětlovat. Přitom sledoval, jak si Kasper do čaje postupně vysypává všechny tři sáčky s cukrem.

„Necítím se nepříjemně, oukej? Budu rád, když se na mě tady nebudeš vrhat, ale necítím se nepříjemně. Vlastně… Když už jsem u toho… Už nějakou dobu se tě chci zeptat, jak ti je, ale nikdy se nakonec neodhodlám, protože zároveň nechci, abys měl pocit, že do toho nějak šťourám.“ Kasper sáhl pro lžičku a pořádně čaj zamíchal. Trochu upil a spálil si přitom rty, takže si po nich přejel jazykem. „Chápeš. Nemusíš odpovídat. Ale můžeš.“ Usmál se, možná aby Erikovi dodal odvahu.

„Jak mi je ohledně toho, že tě miluju?“ Původně se takhle napřímo zeptat nechtěl, bylo to spontánní, ale překvapilo ho, jak přirozeně ta otázka zní. Jistěže ho miloval. A byl s tím srovnaný, odevzdaný. Udělal by pro něj cokoli.

„No třeba. Můžeš mluvit, o čem chceš,“ přikývl Kasper a vypadal přitom pobaveně. „A klidně i víc nahlas, abychom si o tom zítra mohli přečíst na netu.“ Po krátké odmlce dodal: „Já přece vím, že to musí být těžké.“

„Vlastně na to většinu času nemyslím. Ne na to, co cítím, ale většinu času se mi daří zapomínat, že nejsme spolu,“ přiznal Erik klidně. „Asi to zní hloupě, nezlob se. Chci tím říct, že si prostě užívám tvoji blízkost a je mi s tebou dobře. Takhle nějak to funguje.“

„Je pravda, že spolu trávíme hodně času. A tím hodně myslím fakt hodně. Dneska v noci se mi o tobě dokonce zdálo. Vidíš, už mi lezeš do snů! Si od tebe člověk prostě neodpočine.“ Znovu se napil, tentokrát opatrně, spíš usrknul a vzápětí blaženě přivřel oči. „Skákali jsme v tom snu na trampolíně a nikdy jsem tě neviděl celého. Jen kus, třeba nohu, nebo část hlavy, ruku… Bylo to dost divné!“

„No, mně se o tobě taky někdy zdá,“ prohodil Erik neurčitě. Už nedodal, že bývá po probuzení nadržený, ale jeho provinilý výraz stejně nejspíš mluvil za něj. Na chvíli se zadíval z okna, aby si promyslel, co řekne. „Prostě jsem zjistil, že je pořád o něco jednodušší být s tebou, i když nemůžu… Jednodušší než být bez tebe. Dává to smysl?“

„Jasně.“

Číšník přinesl jídlo. Před Erika postavil salát a před Kaspera velkou porci hranolek a burger. Kasper okamžitě popadl několik hranolek a nacpal si je do pusy. Počkal, až číšník odejde, a zatímco přežvykoval, zeptal se: „Takže od čtrnácti víš, že jsi gay? Budu hádat. Nikdo jiný kromě mě to neví, že ne?“

„Nikdo,“ zasmál se Erik. Cítil se dobře nedobře. Kasperova přítomnost hřála, ale nedovolovala přerůst v něco intimnějšího. Dotknout se všude, políbit. Přitom Erik nemohl na ten polibek zapomenout, dohánělo ho to k šílenství. Většinou. Teď se mu podařilo docela klidně napíchnout salát. „I když možná ten kluk, který mi dal úplně první pusu, něco tuší. Myslím, že tátovi by to bylo jedno, ale nikdy jsem neměl potřebu se před ním vyoutovat. Mám pocit, že to prostě není nic, k čemu bych se měl přiznávat.“

„Jo, ty máš tenhle pocit často,“ zamumlal Kasper, ale neznělo to vyčítavě. „To pro tebe muselo být docela legrační, když ses dozvěděl, že budeš mít nevlastního bráchu, co je gay.“ Jeho samotného ta představa pobavila, zatímco Erik zakroutil hlavou.

Nemínil se k tomu vyjadřovat, ale když viděl, že Kasper očekává vysvětlení, dodal: „Bylo mi to jedno. Nemyslel jsem, že by z toho něco vzešlo. Člověk si takové věci neplánuje. Tebe to překvapilo hodně? Protože když se nad tím zamyslíš, od první chvíle jsem z tebe byl nervózní.“

„Eriku!“ ukázal na něj Kasper přísně hranolkou vymáchanou v tatarce. „Dneska jsi byl nervózní, když si chtěla spolužačka půjčit propisku! Chápeš, co ti tady naznačuju? Myslel jsem, že seš prostě takovej. A ty takovej seš, takže… Ano, bylo to pro mě obrovské překvapení. V podstatě, kdybys mi řekl, že končíš se snowboardem, bylo by to pro mě asi méně šílené. Jakože… Pořád šílené, ale míň.“

To Erika rozesmálo. „Nikdy neskončím se snowboardem,“ pronesl napůl vážně a napůl žertem. Nějakou dobu v tichosti jedli. Salát byl opravdu bez chuti, nejvýraznější roli v něm hrála rajčata, ale trochu pomáhalo, že ho mohl zapíjet. Smoothie chutnalo dobře a sladce.

Přes sklo viděl, jak chumelí. Sníh se teď snášel k zemi ve velkých chuchvalcích, které připomínaly vatu. „Přemýšlel jsi o tom aspoň chvíli?“ nadhodil, aniž by se na Kaspera podíval. Ta otázka částečně patřila jemu samotnému.

„Vlastně od chvíle, co jsem se nastěhoval, jsem na to myslel docela často. Nejprve jsem si myslel, že seš prostě jen asexuální, nebo bez nějaké sexuální orientace. Ale pak jsem si říkal, jestli nejsi nějaký… Podívej, ty máš to prkno fakt až nezdravě rád, tak jsem si… No prostě ano, občas mě napadlo, na co asi seš.“

„Kaspere!“ Pobavilo a rozzlobilo ho zároveň, že to Kasper převedl v žert. Pak se ale z ničeho nic zarazil, když si uvědomil, kdo ještě používá podobný tón. „Teď jsem sám sobě připomněl Karen,“ řekl vyděšeně.

Kasper se smál. Možná neměl pocit, že je Erik ten nejnudnější člověk na světě. Vlastně působil v jeho společnosti uvolněně a spokojeně.

„Myslel jsem nás dva,“ vysvětlil Erik. „Přemýšlel jsi někdy, jaké by to bylo, kdybys mi dal šanci?“ Proti jeho vůli zněla ta otázka naléhavě, což nechtěl, nikdy nebylo jeho záměrem vytvářet na Kaspera nějaký tlak.

Jeden druhému hleděli do očí a Kasper už se nesmál. „Jo. Představoval jsem si, co by psali v médiích. A jak by na to reagovali naši rodiče. Nemyslím si, že by to bylo hezké.“

„A kdybys od tohohle odhlédnul?“ Dobře, tohle znělo ještě naléhavěji. A salát už značnou chvíli zůstával netknutý, protože Erik prostě jenom držel vidličku v ruce a nejedl.

„Na kterou stranu?“ Kasper vzápětí sám sebe napomenul pisklavým tónem, když parodoval svoji matku. „Kaspere!“

„Fajn, chápu,“ pronesl Erik otráveně. Měl srdce až v krku, toužil po odpovědi, která by znamenala alespoň částečnou naději. „Nechceš to vůbec řešit. To ti vážně připadám tak…“ Spěšně zakroutil hlavou. Možná to ani nechtěl vědět, pro jistotu, možná v něm ty odpovědi vzbuzovaly hrůzu. „Zapomeň na to. Mluvme o něčem jiném. Co ten burger, chutná ti?“ Aby dal najevo, že se od toho tématu posunul dál, strčil si do pusy pořádný kus salátu.

Kasper nehnul brvou. „Chutná. Chceš ochutnat? Dám ti kousnout, ale musíš mi slíbit, že to na mě neřekneš svému výživovému poradci. Ačkoliv teď nevím. Budou pak na tom tvoje sliny a víš, že mi připadáš tak… odporný, že nevím, jestli to zvládnu.“ Protočil oči v sloup. „Připadáš mi moc hezký. Moc moc hezký. Dobře? Jenže tohle mezi námi není o vzhledu, oukej?“

„Právě,“ souhlasil Erik. „Je to něco mnohem víc.“ Srdce mu teď divoce bušilo a kůže ho pálila, jak si přál, toužil, aby se ho Kasper dotknul. Připadal mu tedy hezký a to vědomí ho rozechvívalo. Aby zahnal nervozitu, sáhl pro jednu z hranolek, prohlédl si ji a hodil zpátky. Lokty se opíral o stůl.

„Ochutnej ten burger,“ pobídnul ho Kasper. V podstatě mu ho vrazil před nos.

Erik mu pohlédl do očí, toho dne poněkolikáté a dotkl se ho, přitáhl si jeho ruce blíž k sobě a jemně stisknul. Aniž by přerušil oční kontakt, naklonil se a kousnul do burgeru. Byla to vážně neuvěřitelně mastná hrouda luštěnin, ale chutnala překvapivě dobře. Tedy ne že by ho překvapilo, že je nezdravé jídlo dobré… Teď ale neměl čas o tom přemýšlet. Velice pomalu pustil Kasperovy ruce a polkl.

„Teď máš na nose kečup,“ uchechtl se Kasper, ale jeho oči zůstaly vážné.

Něco mezi nimi probíhalo, neverbálně, pocitově, něco zvláštního. Erik to cítil až do konečků prstů a doufal, že to Kasper vnímá podobně. Aby ten pocit prohloubil a ujistil se o jeho opravdovosti, naklonil se blíž. Čekal.

A Kasper pochopil. Položil burger, v zásadě ho nechal spadnout do talíře na zbytek hranolek, a velice pomalu Erikovi ten kečup setřel. Místo toho, aby sáhl pro ubrousek, očistil si prsty o jeho mikinu. „Zlobíš,“ vydechl.

Takže to musel vnímat.

Kečup na světle zelené mikině v podstatě svítil, ale Erika to nijak netrápilo. Opřel se, sáhl pro smoothie a zatímco ho dopíjel, pozoroval Kaspera. Už ne svádivě, jako spíš přemýšlivě. Nevěděl, jestli čte všechny ty emoce správně, jestli by ho Kasper mohl mít rád tím romantickým způsobem, nicméně některé situace, jako třeba tahle, rozhodně promlouvaly v jeho prospěch.

Věděl, že to je možná trochu podlé, ale nemohl si pomoct, prostě ho rád testoval. Teď už ale stačilo, nechtěl rozebírat, co se mezi nimi právě stalo. Položil kelímek na stůl a vzdychl, stejně jako předtím Kasper.

„Dobrý den, omlouvám se, že vás ruším u oběda.“

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se ta paní obrací přímo na něj. Za ruku držela asi desetiletého kluka, který se k ní stydlivě tisknul.

„Dobrý den,“ pozdravil na oplátku.

„Můj syn jezdí na snowboardu – mohl by se s vámi vyfotit?“

Erik přikývl a přidal přívětivý úsměv. Pak vstal a gestem naznačil, jestli si má stoupnout blíž k němu. Paní přikývla, poodstoupila, vytáhla mobil a bylo to.

„Hodně štěstí,“ popřál tomu klukovi Erik. Věděl, jak je povzbuzení důležité, obzvlášť v tomhle věku. „Třeba se za pár let potkáme na závodech!“

Kluk šťastně přikývl a konečně se taky usmál. Jeho matka poděkovala. Odešli si k pultu vyzvednout objednávku, zatímco Erik usedl zpátky na židli. Pobaveně si uvědomil, že bude odteď zvěčněný v mikině špinavé od kečupu, což by byla výborná titulka do nějakého sportovního magazínu. Chtěl se o ten poznatek podělit s Kasperem, ale sotva na něj pohlédl, rozmyslel se.

Mohlo za to něco v jeho výrazu. Kasper působil zamyšleně a upřeně si Erika prohlížel. Nezvykle dlouho, nepřestal ani když bouchly dveře.

Pak z ničeho nic vyhlédl z okna a začal mluvit o počasí.

***

Domů dorazili okolo třetí a jako obvykle na ně nikdo nečekal. Jenom rozvrh připnutý na lednici, podle kterého měl Erik za půl hodiny odejít běhat. Bylo to tak akorát, aby se převlékl do sportovního a snědl dvě mandarinky, stejně pak ale ještě dalších deset minut čekal na Kaspera, který se k němu s jistou samozřejmostí rozhodl připojit.

V rozvrhu bylo předepsaných patnáct kilometrů, bok po boku jich uběhli pět a celou dobu přitom mluvili. Erik pak odešel do posilovny, aby si vynahradil zbylých deset a Kasper zamířil do sprchy.

Dorazil zhruba po půl hodině, přinesl s sebou vůni mýdla a kolínské a z konečků modrých vlasů mu kapala voda. Vylezl si na trampolínu a po zbytek tréninku dělal Erikovi společnost, vykládal mu o škole a přitom poskakoval, anebo se tam prostě jen válel. Z pohanky, jáhlů a rýže, co mu Erik nabídl na večeři, vybral tu poslední možnost a dokonce nabídl, že ji dá vařit. Několikrát se ujistil, jak postupovat a jestli spíš nasypat rýži do vody, anebo přilít vodu do rýže, než odkráčel do kuchyně.

Erik dokončil sérií kliků a zamířil do koupelny. Pro dnešek toho bylo dost. Cesta autobusem ho po takové dobře překvapivě zmohla a zpětně si vyčítal, že nevyužil tátovu nabídku odvozu. To by ale znamenalo řešit po cestě trénink a stravu a rozhodně by přitom nemohl držet Kaspera za ruku. Obecně vzato by musel předstírat, že ho nemiluje, a to mu vlastně najednou připadalo nesmírně vysilující.

Konec týdne přinesl zvláštní druh únavy, ale ta teď mohla odplout. Erik na sebe pustil horkou vodu a spokojeně zamručel. Oči měl zavřené a vychutnával si, že slyší jenom šumění vody a že je pod ní jako pod nějakou zvláštní ochrannou clonou, která nedovolovala únavě proniknout ještě dál a přerůst ve smutek. Dnešní oběd s Kasperem byl totiž úžasný, protože všechno v přítomnosti Kaspera bylo možno považovat za úžasné, ale zároveň to s sebou neslo trochu hořkou pachuť.

Žili ve světě, kde nemohli být spolu. Alespoň papírově. Erik by byl víc než ochotný se všech těch papírů vzdát a spolu s tím i všeho ostatního, jména i majetku, ale pro Kaspera to bylo očividně málo. Měl strach, nechtěl riskovat, Erika nemiloval. To poslední bylo nejspíš zásadní.

Erik sáhl pro jeden z šampónů a umyl si vlasy. Strávil ve sprše docela dost času, i když slíbil, že bude spěchat, aby stihl zabránit nějaké katastrofě způsobené rýží, rýžovým požárem, rýžovou… rýží. Připadal si trochu jako idiot, když si předříkával, co všechno by se v souvislosti s večeří mohlo stát, ale zároveň mu to pomáhalo odvést myšlenky jinam.

Vypnul vodu a sebral ručník. Zběžně si vysušil vlasy a chtěl sáhnout pro čisté oblečení, jenomže mu došlo, že po tréninku zamířil rovnou do sprchy a v pokoji se nestavoval. Dělal to tak často, když byl doma sám, anebo když s jistotou věděl, že je Kasper dole.

S ručníkem kolem pasu zamířil do pokoje. Z kuchyně k němu doléhal zvuk digestoře. Zavřel za sebou, otevřel skříň a chvíli pohledem vybíral svetr. Nakonec sáhl pro černobílý, svůj oblíbený, a hodil ho na postel spolu s boxerkami a tepláky.

Nadskočil, když se dveře do pokoje z ničeho nic prudce rozrazily.

„Je snad posranej vtip!“ zařval Kasper. Zdálo se, že je kvůli něčemu dost naštvaný a možná taky hysterický, ale pak se najednou zarazil a zíral kamsi na Erikovu hruď. Na Erikovy paže a břicho a nohy. Prostě na Erika. „Panebože!“ vyjekl. „Proč seš nahej?! Nemůžeš se tady promenádovat nahej, když jsme to…“ Okamžitě se k němu otočil zády. „Jsem teď úplně zapomněl, co jsem chtěl říct. Ježiši, to mě jako svádíš? Ne, obleč se!“

„Byl jsem ve sprše a zapomněl jsem si věci,“ řekl Erik rychle. „Myslel jsem, že vaříš. Stalo se něco?“ Ujistil se, že mu zpod ručníku nic nekouká, a trochu rozpačitě, jak mu to začalo pomalu docházet, vydechl: „Počkej, líbím se ti?“

„Aaa! Přestaň se ptát na takové otázky! Už seš oblečený?“

V rychlosti se tedy oblékl. Se svetrem napůl přetaženým přes hlavu odpověděl: „Jo.“

Jakmile na sobě znovu ucítil Kasperův pohled, znervózněl. Doufal, že před ním nezčervená, protože o nic nešlo, vůbec o nic. No a rozhodně nebyl nahý.

Legrační bylo, že Kasper působil podobně nejistě jako on. „Jsem zapomněl, co jsem chtěl,“ přiznal neochotně.

„Takže se ti líbím.“ Bylo to napůl konstatování a napůl přidrzlá otázka. „Kdybych to věděl dřív, chodím výhradně nahý.“ Doufal, že tím Kaspera rozesměje, což se taky stalo, ale bylo to hrané a Kasper nelítostně dodal: „Úchyle.“ Vzápětí ale vykulil oči a spolu s tím vykřikl: „Vánice! Mobil. Tvůj. Cinkl. A já se podíval a nějaká posraná aplikace ti hlásí, že se prý blíží vánice, ale to je v pohodě, ne? Je to jen… Jakože… Není to ten typ vánice, proti které jsem dostal letáček ve škole, že ne?“ Sáhl do kapsy a podal Erikovi jeho vlastní telefon. Byl sice rozrušený, ale dal si pozor, aby se jeden druhého nedotkli.

Erik otevřel aplikaci a pročetl nové upozornění, pohledem zběžně proletěl související grafy. Byla to přesně ta vánice, kvůli které ve škole dostávali letáky, ale nebyl si jistý, jestli je moudré to Kasperovi takhle narovinu říct. Zvolil proto konejšivý tón, když řekl: „Nojo, v pondělí. Neboj se, do té doby se stihneme připravit.“

„Děláš si srandu? Připravit jak? To jako není vtip?“

„To se tady stává, zhruba jednou ročně. Přece jsem ti o tom říkal, ne? Nemusíš se ničeho bát. Když je člověk během vánice sám, není to moc příjemné, ale dá se to přežít. Navíc počítám, že tady bude i táta a Karen. Kaspere?“ Opatrně mu položil ruku na rameno. „Je ti z toho špatně? Vypadáš trochu bledě.“

„Špatně? ŠPATNĚ?“ Ruku nesetřásl, ale zdálo se, že jím cloumá neuvěřitelné množství emocí, skoro jako kdyby vánice přišla dřív. „Ne, je mi výborně. Naprosto dokonale skvěle. Bydlím v totální divočině, blíží se apokalypsa a můj bratr se mě snaží svést. Je to naprostá pohoda. Úplně cajk. Fakt.“ Založil ruce na hrudi a podrážděně si přitom Erika měřil, jako kdyby snad všechno z toho, počínaje stěhováním a konče vánicí, byla jeho chyba.

„Půjdu zkontrolovat rýži,“ odpověděl Erik dotčeně. Prošel kolem něj a zamířil na chodbu. Podle zápachu celkem správně odhadl, že se jejich večeře právě připaluje.

Podlil ji vodou, promíchal… A vzdychl. Přece to všechno nebyla pravda, nezkoušel Kaspera svádět.

„Jak moc velká vánice je velká vánice?“ ozvalo se poblíž jeho ucha.

„Pravděpodobně vypadne proud, ale to je všechno, co se může stát. Budeme mít dostatek jídla i vody,“ vyjmenovával, „a ve sklepě je plynový vařič, takže si uděláme i čaj. Vím, že to zní zvláštně, ale vánice je vlastně dobrá doba pro to, aby si člověk utřídil myšlenky.“ Nelhal, ale později musel sám sobě přiznat, že se snažil situaci úmyslně zlehčit, aby se Kasper tolik nebál. Vánice v horách nebyla vždycky ten nejlepší zážitek.

Pohlédl Kasperovi do očí. Viděl v nich pořádný zmatek. Zkusil se na něj povzbudivě usmát a kývl přitom k lednici. „Můžeš mi podat nějaká rajčata?“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
holloway
22. 2. 2021 18:53

Páni, to bylo úžasně dlouhé čtení za odměnu po pracovním pondělku. Časově jsme se posunuli k mému nejoblíbenějšímu období v roce, které se navíc skvěle hodí k Erikově dumání nad nešťastnou láskou. To, co dělá je dost sebedestruktivní a podle mě se to nedá moc dlouho vydržet, ale zároveň naprosto chápu, že z toho chce vytěžit maximum (dokud to jde) a tak trošku i otestovat Kasperovy hranice. A protože mu to prochází a navíc se zdá, že to Kasperovi není nepříjemné, vybízí to k tomu, aby ještě navíc přemýšlel nad tím, proč si nedrží odstup a jestli by to nemohlo… Číst vice »

Kabetua
22. 2. 2021 19:35

Občas bych si přála, aby kapitoly a zápisy přibývaly častěji. Vždycky po přečtení nové části dostanu strašně pracovitou náladu a něco užitečného dělám i pět hodin v kuse.

Květa
22. 2. 2021 21:23

Celou dobu jsem se culila na obrazovku. A musím říct, že je od Vás kruté to takhle utnout. Chci víc! 😀

MaCecha
23. 2. 2021 0:21

Ženy, jak si někdo může obléct svetr na holou kůži? Nebo jsem tak stará, že za mých dob svetry prostě kousaly, a teď už ne? A vůbec, jak někdo v 28° může nosit svetry??? Ven se ve vánici evidentně nechystají… hmhmhm… prostě záhada :).
Ale jinak – já bych vás na rukou nosila, jakou mi děláte svými slovy radost :). Jste moje hvězdy.

Karolína
23. 2. 2021 17:25
Reply to  MaCecha

To s tím svetrem jsem si taky říkala, svetr bez trika brrr 😄 Ale co mi nedošlo, je svetr v ty nelidsky teplotě…Kdo dobrovolně nosi svetry? Kdo je dobrovolné nosi doma? A kdo je dobrovolné nosi doma ve 28 stupních? Tohle hranici s obsesi na svetry 😂

MaCecha
25. 2. 2021 0:43
Reply to  Karolína

Jsem ráda, že se mnou někdo souhlasí :D.

Ria
24. 2. 2021 0:03
Reply to  Karolína

Dobrovoľne nosím svetre. Dobrovoľne nosím svetre doma miesto tričiek hlavne v zime a ani jeden z nich nekúše 😀 Čo sa týka stupňov dosť možné, že ich Kasper zabudol pridať a tým pádom Erikov outfit úplne chápem 😂

Karolína
25. 2. 2021 9:40
Reply to  Ria

Takže, bych měla svoji avezi a dát svetrum šanci? 😄 Zkusim to.. Někdy… Možná 😄

Karolína
23. 2. 2021 17:21

Boze, kde mam komentar? Ještěže si je píšu bokem 😄 tohle bych znova dohromady dávat nechtěla 😅 Erik si to vůbec nezjednodusuje, protoze pořád ve všem vidí naději, ikdyz tvrdi, že je to pro něj jednodušší, tak je to přesně, jak řekl – on totiž nevnímá, že spolu nejsou a nevím, jak dlouho mu tohle bude stačit a Kasper je pořád tak zabednenej 🙈 A Erikova fixace na Kaspera mi začíná připadat mozna až nezdrava, protoze on se prostě s nikym jinym nevida, nemá šanci podívat se na to s odstupem, odreagovat se a nemyslet na něj – já vím,… Číst vice »

Mirek
24. 2. 2021 17:42

Nevím, kde jsou kluci časově, ale připadá mě, že je ještě na vánici brzo… Nechtěl bych tam bydlet!

Karin
1. 3. 2021 21:45

Erika mi je docela líto.