Následující dny nějak proběhly. To jediné o nich Erik mohl s jistotou říct. Trávil hodně času mimo domov, ale zároveň dával pozor, aby to z jeho strany nevypadalo jako útěk.

Utíkat nechtěl. Navzdory tomu, že mezi ním a Kasperem panovalo mlčení, cítil hluboký klid, že jsou ve stejný čas na stejném místě. Nebo alespoň ve stejném patře.

Kolikrát chtěl dojít k jeho dveřím, zaklepat a promluvit si, ale nevěděl, kterým směrem by se měl jejich rozhovor ubírat. Vyznal se mu, odkryl všechny karty a vyjádřil jasné stanovisko. A Kasper to neakceptoval, naopak ho to rozrušilo a podle reakce i naštvalo. Měl být tedy Erik tím, kdo přijde? Kasperovi přece muselo být jasné, že se Erik nijak nezlobí, ale na druhou stranu že se ani nemíní omlouvat.

Láska byla stavem, ke kterému docházelo zcela přirozeně, nemohl to nijak ovlivnit a svoje city směřovat jinam. A kdyby mu dal Kasper šanci, Erik by nezradil, neublížil, neopustil. Věděl to s jistotou, ačkoli důkaz neměl. Každý začátek vztahu byl do jisté míry sázkou a rizikem. Možná ale, že i kdyby nebyli právními bratry, stejně by nebyl pro Kaspera dost dobrý.

Tak jako tak teď oba existovali ve svých vlastních bublinách. Kasper si v té svojí možná prostě jenom potřeboval zvyknout na fakt, že se do něj Erik zamiloval, a Erik, ten na druhou stranu taky potřeboval čas. Zvyknout si na odmítnutí.

Neměl tušení, co se od něj očekává, a tak aspoň naplňoval očekávání táty a trenéra a dřel ještě víc než kdy dřív. Občas ale, když se mezi tréninky na chvíli zapomněl, bílá, která ho obklopovala, vykrystalizovala v jednu konkrétní představu. Že se Kasper sbalí a odejde.

Možná se v Erikově přítomnosti teď už prostě nemohl cítit přirozeně a komfortně, a tak ve svém pokoji odpočítával dny, kdy dosáhne plnoletosti. Aby zmizel dřív, než si budou moct promluvit, případně si odpustit, nebo dát jeden druhému šanci v jejich komplikovaném vztahu.

Erik se pokaždé vracel ze sjezdovky nebo z běhu napjatý, že už to Kasper možná nemohl snést a rozhodl se odejít dřív. Doma by po něm zůstala jenom slabá vůně parfému a černé křídlo, které stálo majlant, ale ani to ho nedokázalo udržet na místě, protože peníze v tomhle ohledu nic neznamenaly. Nedala se za ně koupit láska, nakonec ani banálnější věci, jak Erik sám sobě ironicky připomínal – třeba sluch.

Chyběly mu společné hodiny znakového jazyka a druhý den po tom, co spolu nemluvili, snad vůbec poprvé usedl nad učebnicemi a pokoušel se projít další lekci, kterou Kasper určitě už dávno ovládal. Moc mu to nešlo, ale měl dobrý pocit, že alespoň něco dělá, posouvá se, neciví do zdi.

Když si to sám pro sebe sesumíroval, zjistil, že najel na režim tréninků a večerního učení stejně jako kdysi, akorát na to byl sám. Možná proto bylo všechno mnohonásobně těžší. Třeba nepropadat depresi.

Hodně pomáhalo dodržovat všechno striktně na čas. Pokud měl být v posilovně v deset, byl tam v deset, nehledal pro sebe omluvy.

Mezitím Kasper taky fungoval jako kdysi. Očividně dělal chvíli jedno a pak zas druhé a o to těžší bylo vyhnout se mu. V tom, kdy chodil hrát, kdy se sprchoval, maloval, anebo sledoval seriál, opět neexistoval vůbec žádný systém. Tak se stalo, že se třetí den společného mlčení potkali u cedule. Erik se zrovna vracel a v nohách měl už dvacet kilometrů, zatímco Kasper to podle všeho taky stáčel zpátky k domu. Možná předpokládal, že je Erik na sjezdovce, anebo mu bylo jedno, jestli na něj natrefí. Tak jako tak jeden na druhého kývli a pak trapně běželi vedle sebe.

Erik měl pocit, že mu z přemýšlení praskne hlava. Na jednu stranu mu jako vůbec nejlepší varianta připadalo úmyslně zpomalovat a dostat se tak daleko za Kaspera, na druhou stranu se přikláněl k možnosti regulérně zrychlit, vyhnat tepovku až někam do… Předběhnout Kaspera a utíkat rovnou domů.

Jenomže to by z jeho strany mohlo působit jako poněkud agresivní gesto, proto zatnul zuby, neodbočil na příjezdovou cestu a běžel dál, po silnici směrem ke středisku. Dal asi dva kilometry, naštvaný, že původní plán přestřelil, a pak se poklusem vrátil domů.

Vyběhl do patra, sházel ze sebe propocené oblečení a zavřel se ve sprše. Když o několik minut později scházel dolů, slyšel z Kasperova pokoje hudbu.

Kuchyň byla prázdná. Erik našel ve spíži cizrnové těstoviny, směs sušených hub, sušená rajčata a z lednice vytáhl zelené olivy s mandlí. Nechtěl vymýšlet žádné složitosti. Těstoviny uvařil v jednom z hrnců, v tom druhém krátce povařil houby a rajčata. Stejně jako včera a předevčírem rozdělil jídlo do dvou misek a jednu z nich nechal stát na kuchyňské lince. Protože ano, sice s Kasperem nemluvil, protože Kasper nemluvil s ním, a naopak a znovu naopak, ale Erik ho miloval jako blázen a chtěl mu udělat radost.

Svoji vlastní misku odnesl do pokoje, kde zapadl k psacímu stolu, zatímco na mobilu sledoval dokument o snowboardingu. Po jídle si podepřel hlavu, rázem demotivovaný a otrávený úplně ze všeho a především sám ze sebe, a na střídačku sledoval dokument a zavřené dveře. Doufal, že třeba uslyší zaklepání, anebo že Kasper vtrhne dovnitř a vyštěkne, že si spolu musí promluvit.

Nic z toho se ale nestalo.

Erik chtěl udělat první krok, opravdu si to přál, ale zároveň netušil, jak by měl takový krok vypadat, a spíš než krok mu to připadalo jako skok do neznáma. Nebylo mu ani jasné, jestli na to Kasper čeká, anebo jestli se na něj doopravdy zlobí.

Bylo to k vzteku. A všechny emoce způsobily, že se čím dál víc nořil zpátky do bílé, jak sám pro sebe pojmenoval vnitřní prázdno.

Po nějaké době vstal a ze skříně vytáhl jeden z úhledně složených svetrů. Proč je našel rozházené, když se vrátil ze soustředění, stále nechápal, ale bohužel to nejspíš nebyl ani dost dobrý důvod, aby se sebral, zaklepal na ty zpropadené dveře a začal tím rozhovor.

Proč jsem našel svoje svetry na zemi? Proč spolu nemluvíme? Proč mě nemiluješ?

Rozmrzele vlezl do postele, strčil si za hlavu polštář a pozoroval zeď. Napadlo ho pustit si rap, což dělal od svého návratu ze soustředění docela často, aby přehlušil vlastní myšlenky, ale mobil zůstal položený na stole. Nezbývalo mu tedy, než se po několikáté propadnout až na dno svojí rozmrzelosti a zohlednit to, co ho od návratu opravdu tížilo.

Položil si ruku na hrudník a poslouchal jednotlivé údery srdce. Zdálo se, že funguje normálně, ale Erik by přísahal, že je zlomené.

***

Měl sen. Procházel v něm dlouhými chodbami beze stropu, do kterých sněžilo. Navíc se zdálo, že nikde nekončí a jediným východiskem bylo počkat, až napadne dostatek sněhu, ze kterého půjde vyrobit falešný sněžný žebřík a vyšplhat po něm. Jenomže neměl rukavice a holá kůže ho při každém pokusu vytvarovat jednotlivé šprusle pálila.

Když byl žebřík hotový, zkusil po něm vyšplhat, ale uklouznul. Celá snaha přišla vniveč.

Padal a ten pád ho vzbudil. Prudce se posadil.

Ze všeho nejdřív si uvědomil pokoj, teprve potom sám sebe. Připadalo mu, že spal celou věčnost, ale podle hodinek to bylo padesát dva minut. Vstal a odešel do koupelny, kde si opláchnul obličej a taky vyčistil zuby, protože měl po probuzení divnou pachuť v puse. Když se vracel, došlo mu, že z Kasperova pokoje nic neslyší a dveře byly navíc pootevřené.

Než si to stačil rozmyslet, nakoukl dovnitř. Našel jenom chaoticky rozházené oblečení, noty a zmuchlanou peřinu na posteli, což ho vedlo ke vzpomínce, jak v ní usínal.

Zakroutil hlavou a odešel, zamířil dolů do obýváku, ačkoli bylo téměř jisté, že tam Kaspera potká. Jenomže ani dole nikdo nebyl, a to ho znervóznilo. Na parapety oken dopadaly dešťové kapky, napůl ztvrdlé mrazem, a foukalo. Přece by Kasper v takovém počasí neodešel.

Erik zpanikařil. A stejně rychle se dokázal uklidnit, když zaslechl hru na klavír. Jenže to nestačilo, potřeboval se ujistit, že není v domě s dlouhými chodbami sám, že tady nezapadne sněhem dřív, než by stačil vyrobit žebřík. Bylo to čiré bláznovství, doznívající sen, ale stejně se tomu pocitu poddal a zamířil do malé místnosti vedle obýváku.

Velice tiše otevřel a vešel dovnitř. Plánoval si hned zase odejít, ale Kasper zvedl oči od kláves a usmál se, čímž mu v odchodu prakticky zabránil. Ten úsměv byl vtahující a trochu smutný, dokonale korespondoval s tesklivou melodií, kterou hrál na klavír. Beze slov. Nicméně nostalgie, která z jednotlivých tónů čišela, byla patrná a Erik si uvědomil, že už je to docela dlouho, co ho naposledy slyšel hrát.

Ucítil hrozný stesk.

Nepřemýšlel o tom. Jako kdyby všechno, co ho doteď trápilo, někam zmizelo. Převážila jedna jediná potřeba. Být Kasperovi blíž. Mlčky došel ke klavíru a sedl si vedle něj na stoličku. Chvíli pozoroval Kasperovy ruce, krásné dlouhé prsty klavíristy, jak nepřestávají hrát. Potom si opřel hlavu o jeho rameno a zavřel oči. Skoro nedýchal. Nevěděl, jestli si dovolil moc a jestli se Kasper nebude zlobit, že se vetřel do jeho osobního prostoru, navíc s nevyřčenou prosbou o kontakt. Bylo v tom tolik proměnných.

Natočil hlavu tak, aby se mohl nadechnout speciální vůně kolínské a jeho těla, a přitom se usmál.

Zazněly poslední tóny, když Kasper dohrál, ale ruce nechal položené na klávesách, jako kdyby přemýšlel, co zahrát dál, anebo co říct. V místnosti bylo najednou šílené ticho a Erik otevřel oči. Asi doufal, že mu to pomůže situaci líp porozumět. Chtěl vstát, třeba i poděkovat a potom se vypařit, ale místo toho zvedl ruce a pevně Kaspera objal kolem krku.

Ještě pořád měl pocit, že nedýchá, když ho Kasper objal nazpátek. Anebo že to je jenom pokračování toho divného snu, ze kterého se musí každou chvíli probudit.

„Tuhle skladbu jsem složil, když mi bylo asi patnáct. Ani jsem jí nedal jméno, vlastně jsem na ni úplně zapomněl,“ pronesl Kasper u jeho ucha. „Ale dneska mi z ničeho nic vyskočila v paměti.“

„Je hezká,“ souhlasil Erik. „Ale docela smutná.“

„Jo, to jo. Myslím, že jsem byl tenkrát v depresi, protože zavřeli moji oblíbenou kavárnu, nebo jsem se možná pohádal s mámou. Už nevím.“

Erik konečně přiměl svoje tělo k nádechu. „Vadilo by ti takhle ještě chvíli sedět?“

„Jasně že ne.“

„Děkuju.“ Měl svolení, tudíž ho dál mohl objímat. Bylo to nesmírně příjemné a bolestivé zároveň. Příjemné, protože ho miloval. Bolestivé, protože objetí bylo pravděpodobně nejvíc, co mohl žádat.

Dlaněmi přejel po Kasperových zádech. Pohladil ho podél páteře. Trvalo dlouho, než se od něj dokázal odtáhnout a spustit ruce do klína. Trochu rozpačitě si odkašlal a uhnul pohledem. „Nechceš… čaj?“

„Jestli myslíš ten odporný bylinkový, tak rozhodně ne. Minule mi v něm něco plavalo. Fuj. A vůbec, slyšels někdy o obyčejném ovocném čaji? Jakože… jo, asi jsou bylinkové zdravější, ale zas po ovocných nemáš pocit, že se musíš vyblít do pusy. Chápeš, jak to myslím, ne?“

„Ale jo,“ usmál se Erik. On se po čaji do pusy nikdy vyzvracet nechtěl, ale Kasper byl v tomhle prostě Kasper a rád přeháněl a báječně voněl a teď se snažil Erikovi všechno ulehčit, protože s povzdechem dodal: „No dobře, dám si s tebou čaj. Ale říkám to jen proto, abych zahnal to trapné ticho, co ti leze z uší.“ Krásně se usmál nazpátek. „Jsem rád, žes za mnou přišel. Eriku, je mi to všechno hrozně líto, vážně. Moc mi chybíš. Šílím bez tebe.“

„Kaspere,“ začal Erik, ale větu nedokončil. Měl pocit, že všechno, co by mohl říct, Kasper už dávno věděl. „Ty mi taky chybíš.“

„Tak co? Čaj a film? Nebo čaj a znakovka? Nebo! Čaj, film a znakovka?“

Erik si matně vybavil čtvrtou lekci v učebnici a v odpověď zaznakoval čaj a film.

„No jasně, tohle vyznakovat dokážeš, ale kdybych ti řekl, abys vyznakoval chci se pořádně učit, abych se pak mohl domluvit, protože ztrácím sluch, byl bys namydlenej.“ Kasper se mračil, ale oči mu svítily, takže měl možná vážně radost, že za ním Erik přišel. Jako první z nich vstal a rozešel se ke dveřím. „Jak jsem byl dneska běhat, tak jsem doběhl dvakrát k ceduli. Běžel bych dál, ale… Ehm. Bál jsem se, takže běhám tam a zpátky, trochu jako křeček v kolečku…“ Mluvil, vytahoval jednu historku za druhou, zhodnotil těstoviny, které Erik uvařil, nový seriál, noty, počasí, blížící se konec prázdnin, mluvil dál a dál, jako kdyby si nepovídali roky, nebo přinejmenším měsíce.

Společně došli do kuchyně, Kasper vyskočil na linku a sledoval, jak Erik připravuje čaj. Šípkový. To byl totiž jediný čaj, který se alespoň vzdáleně blížil označení ovocný.

Za oknem zuřil déšť, ale oni spolu mohli být v teple, a zdálo se, že radost z blízkosti toho druhého je oboustranná.

Erik si uvědomil, že být v Kasperově přítomnosti, odevzdaný a zamilovaný do každého jeho výrazu a gesta, je vlastně o trochu snesitelnější než být bez něj.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
18. 2. 2021 20:19

Jak může někomu lézt ticho z uší?!😂

Káča
18. 2. 2021 20:53

Děkuju oběma za další kapitoly. Ta dnešní byla taková hřejivá. Ne teplá, ale hřejivá. <3 Nějak to kopíruje ty teploty venku. 🙂

Karin
18. 2. 2021 20:54

Krásna kapitolka jsem zvědavá jak to bude dál mezi níma.

holloway
18. 2. 2021 21:32

Tak jsem se koukám dost sekla s úvahou, že první krok by tentokrát mohl udělat Kasper, ale ve výsledku je to nakonec jedno, důležité je, že se kousek pohnuli, A hlavně spolu a ne každý sám. Kapitola to byla moc krásná, ta scéna u piana byla úplně úžasně napsaná – takové sladkobolné porozumění beze slov. Ale nejvíc mě zasáhlo to, jak Erik nachystal jídlo i pro Kaspera. Přestože mají za sebou hádku, nemluví spolu, je to taková drobnost jak mu dokázat, že mu na něm záleží a je tam pro něj za jakékoliv situace. Úplně mě to dojalo, symbolizuje mi… Číst vice »

MaCecha
18. 2. 2021 21:36

Potom si opřel hlavu o jeho rameno a zavřel oči… Tak o tomto já si dnes nechám zdát :))).

PS: Dnes jste to na HateFree Culture zvládly parádně, holky naše ;).

Luc
18. 2. 2021 22:23

Nádherná kapitola.🥰 ale to sú vlastne všetky. Je jedno, či je smutná, veselá alebo hocijaká iná… vy viete všetko tak krásne opísať, až mám pocit, že som tam s chlapcami a ako taký divný stalker ich pozorujem cez okno, keď spolu sedia pri klavíry.😂 milujem to ich súznenie, ktoré sršalo (je to vôbec slovo?) z celej kapitoly. A aj to, ako sa udobrili bez nejakých zbytočných veľkých rečí a gest. Ukázalo sa, že objatie je viac ako tisíc slov. Jednoducho nádhera, som zvedavá, ako bude všetko pokračovať a aj na Kasperov ďalší zápis, keďže posledné dva boli také nahnevanejšie čo… Číst vice »

Eliška
19. 2. 2021 11:47

Tahle kapitola byla prostě ACH! Jak šla z mrazivé samoty do hřejivého sdílení prostoru s další osobou. Prostě dokonalost❤

Karolína
23. 2. 2021 14:22

Vcituju se do Erika a pořád nevím co by pro mě bylo horší být silene neopetovane (zatím!) zamilovana a trávit s nim čas nebo prostě ho nevidět a lizat si v koutě rany, ale tím přijít o šanci s nim trávit čas. Asi bych to měla stejně jako Erik, raději kamaráda, než o toho člověka úplně přijít 🖤 To jak Erik popisuje svoje myšlenky, city a emoce ohledně Kaspera me porad uchvacuje, je to tak vřelý a krásný, moc bych si přála, aby do toho Kasper trochu mohl nakouknout, aby pochopil a uvěřil. „Moc mi chybíš. Šílím bez tebe.“ ❤️… Číst vice »