Důvěrně známá krajina ubíhala za oknem. Zbytky sněhu podél silnice se třpytily, jak na ně svítilo slunce. Erik zvedl ruku a nakreslil na sklo kolečko, trochu šišaté, které však rozhodně vystihovalo jeho pocity. Připadal si zacykleně.

Měl nasazená sluchátka, ale nic neposlouchal, ani se neobtěžoval předstírat, že přepíná mezi jednotlivými interprety. Nasadil si je někdy v polovině cesty, když už byl unavený ze všech těch otázek, které padly. Jak probíhaly jednotlivé tréninky? Jací sportovci se soustředění účastnili? Jaký je tvůj celkový dojem? Co strava? Co spánek? Co tepovka?

Táta neviděl v dřívějším návratu žádný problém. Ostatně, Erik mohl trénovat i doma. Hned ráno mu proto rezervoval letenku a dokonce trval na tom, že ho na letišti vyzvedne sám, aby mohli pokecat. Každá jedna z otázek se týkala snowboardingu a Erikových fyzických možností. Na nové kamarády se nezeptal. Odjakživa ho učil, že by měl být v navazování přátelství s jinými sportovci spíš rezervovaný, protože nakonec všechny spojuje jeden jediný cíl, a to potřeba vyhrát. Silná soutěživost panuje všude.

Erik byl od narození introvertní, což ještě umocnilo prostředí, ve kterém vyrůstal. Miloval to, většinu času. Jestli ho ale právě teď něco nezajímalo, když jel v přetopeném autě a zíral ven, byly to pitomé závody, sportovní výkony, skoky, prkna, zkrátka celá sportovní kariéra. Možná ho čekala úplně poslední sezóna před tím, než ztratí sluch, ale to byl v tuhle chvíli taky vcelku zanedbatelný problém. 

Všechny medaile by klidně rozdal, pokud by to znamenalo, že s ním Kasper stráví život. On byl ta největší cena.

Jeho mysl se tak už od rána soustředila na jednu věc, která vedla k další věci. Slyšel. A slyšet znamenalo vystoupit ze své komfortní zóny a podělit se o svoje pocity. Ne že by zatím věděl, jak to udělá. Samotné přemýšlení o způsobu vyznání mu připadalo částečně stupidní a částečně ho to taky přivádělo do rozpaků, takových, až se styděl sám před sebou.

Když si balil věci a odjížděl na letiště, cynicky ho napadlo, že by bylo možná jednodušší ohluchnout definitivně, aby nemusel splnit závazek, který sám sobě dal. Byl by ušetřen možného zklamání. Zároveň trochu optimisticky doufal, že ať to dopadne jakkoli, uleví se mu a bude se moct posunout dál. Kam, to netušil. Prostě dál.

Tak jako tak už se to nedalo snést, věčné úvahy o tom, co Kasper dělá a nedělá, co cítí a necítí. Překračování hranic z jeho strany taky nebylo úplně fér. Kaspera zřejmě nikdy nenapadlo, že by svými doteky, objímáním, chytáním za ruku a úsměvy mohl v Erikovi vyvolávat takovou bouři. Nejspíš přijal fakt, že jsou teď z právního hlediska bratry, zcela za svůj a Erikovi přisuzoval stejnou míru přitažlivosti jako botníku.

Erik věděl, že riskuje zlomené srdce a že svým způsobem riskuje i tátovo štěstí, ale poprvé v životě měl pocit svého vlastního práva na to být milující a milovaný, a nehodlal o to sám sebe připravit. Jediný, kdo mohl rozhodnout o tom, jestli se jejich vztah prohloubí, byl Kasper. Byla to jejich věc. Ne tátova, ne Karenina.

Musel mu říct, že ho miluje, ať už to bude znamenat cokoli. Odtržení, odmítnutí a možná i zpřetrhání všeho hezkého, co mezi nimi doteď bylo. Pořád doufal v možnost – naděje byla v tomhle ohledu nesmírně zrádná a svádivá – kdy to Kasper může přijmout. Přece si opravdu upřímně rozuměli, vedli spolu dlouhé rozhovory a Kasper se po něm tak rád… Erika nenapadlo jiné slovo než válel.

Okno se znovu začalo mlžit, takže obtáhl šišatý kruh. Pak periferně zahlédl, jak na něj táta mávnul, aby upoutal jeho pozornost.

Sundal si sluchátka. „Ano?“

„Co posloucháš?“ Očividně nešlo o nic důležitého, prostě si chtěl jenom povídat. Erika vlastně až překvapilo, že okamžitě ucítil podráždění, jako kdyby se táta ptal na bůhví co. Mohl mít radost, že se konečně některá z otázek netočí kolem sportu, ale kupodivu neměl. V souvislosti s tím, co se chystal udělat, vnímal spoustu věcí vyhroceně, až fatálně.

Připadalo mu, že s tátou jako rodina ztratili spoustu času řešením tréninkových plánů, což mu nikdy dřív doopravdy nevadilo, přijímal to. Teď ale potřeboval taky přijmout, což by ovšem táta určitě nechápal.

Zvláštní, napadlo Erika, milovat Kaspera je pro spoustu lidí dost možná to nejhorší, co by se kdy mohlo stát.

„Rap,“ odpověděl konečně a pak, protože mu to přišlo příliš strohé, dodal: „Většinou je to rap.“ Ačkoli poslední dobou samozřejmě neposlouchal vůbec nic. Bylo v jeho zájmu zvykat si na ticho a naučit se v něm žít.

„To mi přijde jako taková drsná poezie, kterou člověk odsekává,“ prohodil táta. „Ale já jsem měl vždycky radši pořádný rock. Rap je spíš pro mlaďochy. Budeš chtít na večeři svoji oblíbenou zeleninovou mísu s falafelem?“

„Copak my se potkáme u večeře?“

Za tu otázku byl odměněn shovívavým úsměvem. „Říkal jsem ti přece, že se musím vrátit do střediska, protože mám schůzku, ale večer s Karen přijedeme. Těší se, až jí povyprávíš, jak ses měl.“

Takže očividně nestačilo, že o tom mluvil značnou část cesty.

Nemusel být nijak zvlášť empatický, aby pochopil, jak se mezi nimi vztahy mají, a po tom, co slyšel od Kaspera, věděl, že Karen zkrátka není tou nejlepší matkou pod sluncem. Ani pod sněhem.

Ačkoli to nemohl posoudit objektivně, pochopitelně, z lásky Kasperovi stranil, což si uvědomoval. Ale nebyl díky tomu uvědomění ani o trochu méně kritický.

Táta vyhodil blinkr a odbočil na příjezdovou cestu. Což bylo právě tak akorát. Erik cítil, že už potřebuje vystoupit a pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Sotva auto zastavilo před domem, otevřel a okamžitě zamířil ke kufru, ze kterého začal vytahovat věci. „Zvládnu to, v pohodě, tati,“ řekl, když viděl, že si táta odepíná pás. „Uvidíme se večer!“

Nepočkal na odpověď, popadl snowboardy a cestovní tašku a balancoval s tím ke dveřím. Přitom si vzpomněl na dýchání, takže dýchal, což mu v tohle chvíli vlastně vůbec nepomáhalo.

Auto odjelo. Erik sledoval, jak míří k hlavní silnici a odtud jede doleva, na druhou stranu, než byla autobusová zastávka. Z kapsy vytáhl klíče, odemkl a konečně vešel. Asi ještě nikdy nebyl tak moc nervózní, ani na svých prvních závodech, ani během rozhovoru, který měl poskytnout pár dní po tom, co se před zraky novinářů rozsekal.

 Z nitra domu k němu doléhala hlasitá hudba, která rezonovala podlahou a zdmi, nebo mu to tak alespoň připadalo. Sundal si bundu a pověsil ji, potom začal rozvazovat boty. Veškeré věci nechal položené na botníku a taky vedle něj s tím, že se pro ně vrátí později.

Vešel do chodby a zamířil k obýváku, kde byla hudba slyšet nejvíc. Tam se tedy musel nacházet zdroj. V jednu chvíli ho napadlo, jestli Kasper náhodou nepozval nějaké kamarády z města, nebo třeba jenom jednoho kamaráda a teď se spolu baví. Nazí. A z té představy bylo Erikovi nevolno. Nedal sám sobě možnost přemýšlet o tom příliš dlouho, radši opatrně nakouknul dovnitř.

Ze všeho nejdřív si uvědomil, že se ta písnička jmenuje I Was Made For Lovin‘ You, což mu připadalo zvláštně příznačné. Poznal ji prakticky okamžitě, byla profláknutá. Asi o vteřinu později k jeho mozku jako informace doputoval celý výjev, který měl před sebou.

Kasper na tu písničku tancoval. Sám, uprostřed místnosti, bosý a rozcuchaný. Tancoval na koberci a taky na sedačce, oblečený v proděravělých riflích a tričku Kiss, a v jednu chvíli stoupl i na konferenční stolek, když předstíral, že hraje na neviditelnou kytaru. Modré vlasy mu poletovaly kolem hlavy.

Měl v sobě rytmus a divokou energii, která veškerý okolní prostor přetavovala a měnila v něco víc. Včetně Erika. Ten z něj nedokázal odtrhnout pohled a nedokázal se ani pohnout z místa. Takže zůstal stát zpola opřený o futra a jenom se díval. A poslouchal. Kasper totiž zároveň s tím vším zpíval. Jeho hlas byl krásný a zvonivý a chvílemi se úmyslně měnil v lehký rockový chraplák.

Byli v transu, Erik i Kasper, a možná proto si ho Kasper nejdřív vůbec nevšiml. Teprve když seskočil z gauče, zavadil o něj pohledem a ty krásné velké oči, zvýrazněné černými linkami, se zeširoka otevřely překvapením. Hned na to se šťastně usmál. Ale nezpomalil ani nepřestal zpívat, spíš se zdálo, že teď všechno dělá ještě víc procítěně a trochu se přitom předvádí. Zpíval směrem k Erikovi You was made for lovin‘ me, což byla pravda.

Pro co jiného byl Erik stvořený, než aby Kaspera miloval?

Teprve když písnička skončila, Kasper došel k baru, kde měl položený mobil a vypojil ho z repráku. Rozverně si prohrábnul vlasy a napůl doběhl, napůl dotancoval k Erikovi, aby ho pevně objal. „Panebože!“ vyhrknul. „Tys přijel dřív!“ Byl horký a v jeho hlase zaznívala čirá a upřímná radost. „Zrovna v nejlepším. Mám tady koncert.“

Objetí trvalo několik vteřin, během kterých mu Erik zabořil nos do krku a ještě víc se k němu schoulil. Přišel si zvláštně zranitelný, když tu teď stál a chystal se vyslovit ze svých citů.

„Vypadáš nějak menší. Oni ti nedávali dost jídla, že jo. Proto jsi přijel dřív? Měls hlad? Nebo to bylo kvůli mně? Řekni pravdu!“

Erik neodpověděl, ještě pořád mlčel a vlastně měl pocit, jako kdyby se mu slepila pusa. Uvnitř něj všechno hořelo a mozek radil: teď, teď mu to řekni. Má radost, že tě vidí. Řekni, že ho miluješ.

Nebo to možná neradil mozek, ale orgány, které byly níž, těžko říct. Byla to spousta rad a taky spousta vjemů. Především, a to si Erik uvědomoval velice jasně, mu Kasper posledních několik dní chyběl ještě mnohem víc, než tušil. Teprve teď všechno dokázalo zapadnout na svoje místo. Navíc krásně voněl kolínskou a taky svojí speciální osobitou vůní, možná trochu i lakem na vlasy. Takže se Erik nepatrně pohnul a lísavě se tváří otřel o jeho tvář.

Byl doma. Cítil to z celého svého srdce. A nešlo o dům a jednotlivé místnosti. Domov stál před ním. Vlastně mu teď dokonce položil ruce na ramena, aby jím zatřásl. „No tak co? Bože, Eriku, zapomněl jsem, jak seš málomluvnej! Kde máš tašky? Vezmem je k tobě… Nebo se na ně prostě vysereme, že jo. Znamená to, že máš už dneska odpoledne volno? Já byl teda rozhodnutý jít běhat, ale že seš to ty, tak jsem ochotný změnit plány! Bože, Eriku, ty seš tady! A seš teda pěknej kulíšek, žes mi nedal vědět, že jsi na ces…“ Zmlknul, když Erik zvedl ruku, aby ho zarazil, ale vydržel to sotva dvě vteřiny. „Co? Neslyšíš? To se přece značí jinak. To bys už ale měl vědět, probírali jsme to spolu, nebo ne?“

„Slyším,“ odvětil Erik okamžitě. Připadalo mu, že to zní divně, možná měl zdřevěnělý jazyk. A v souvislosti s jazykem ho napadlo, že ne všechno je nutné říkat. Pohledem se vpil do Kasperových rtů, dokonce se odhodlal a položil mu ruce na boky. „Slyším tě,“ zopakoval potichu, jako v transu.

Viděl, že se ta krásná pusa pootevírá, aby něco řekla, a Kasperovy oči plály nadšením. A to byl moment, kdy Erik… Kdy zkrátka všechno přepnulo a to, co udělal, bylo naprosto intuitivní. Políbil ho. Naklonil se k němu co nejblíž, jeho stisk na Kasperových bocích zesílil, a když ucítil na svých rtech ty jeho, projel mu celým tělem elektrický výboj.

Bylo to tak dobré! Dávalo to takový smysl jako nic, co doposud prožil.

Nelíbal se poprvé. Nehledě na to, jak byl introvertní, měl zkušenost s líbáním za sebou. Ale stejně mu připadalo, že první opravdovou pusu zažívá až teď. Vklouznul Kasperovi do pusy jazykem. Líbal ho pomalu a procítěně, protože jak se jednou odhodlal, už se nebál.

Bylo to šílené a šíleně nádherné a nejšílenější na tom bylo, že ho Kasper nejenže neodstrčil, ale automaticky mu začal polibek oplácet. Jakmile se dotkli jazyky, Erik vzdychl.

Příliš brzy ale ucítil tlak na hrudi, když ho od sebe Kasper rázně odtlačil. „ERIKU!“ vypálil nevěřícně. Ustoupil a zmateně přitom zakroutil hlavou. „Co… To už bylo trochu moc na přivítání, nemyslíš?“

Erik zamrkal, jak se pomalu vracel zpátky do reality. Rty ho brněly, celé tělo křičelo, že chce ještě, ale hlava byla zmatená. Nevěděla, jestli vybrat stud, anebo jak se k tomu vlastně postavit. Protože to udělal. Políbil Kaspera! 

Chvíli mlčel. Stud tam pořád byl, ale převažovala jistota, protože jak to jednou udělal a překonal pomyslnou hranici, nemohl zpátky. To ho zvláštně zklidnilo. Už to nešlo zvrátit, takže se nemusel trápit výběrem ze dvou možností. Mohl jen dopředu, samozřejmě metaforicky, protože jinak stál pořád na místě. Pohledem vyhledal Kasperovy oči. „Zamiloval jsem se do tebe,“ oznámil.

Nebyla v tom vůbec žádná pochybnost. Erik si nikdy v životě nepřipadal jistější. Sám ten cit přijal už dávno, ale teď mu konečně dovolil existovat mimo sebe a byla to pro něj podobná zkušenost, jako kdyby se vyoutoval.

„To je nějaký vtip?“ zeptal se Kasper opatrně. „To… je to vtip, že jo? To přece musí být vtip, ne? Protože ty seš můj brácha a navíc ještě Erik Peterson, což jasně, víš jak se jmenuješ, ale ježišmarja… Ty seš TEN Peterson, což nevím, proč opakuju, ale můžeš mít kohokoli a vlastně… Ty seš gay? Jak dlouho? Na to jsi přišel na tom soustředění? Co vás tam vlastně učili? Že sis tak přijel a seš rozhodnutý, že… Seš do mě zamilovaný?!“ Všechno tohle v podstatě vychrlil, takže musel na chvíli zmlknout, aby se vydýchal. „Tak už něco řekni!“ přikázal vzápětí.

„Není to vtip.“

„Aha, takže on to není vtip. To je fajn, protože já se vůbec nesměju. Vidíš,“ ukázal na svoji tvář. „Vůbec žádný úsměv. Nic.“ Jeho původní rozčarování velice pomalu nahrazovalo podráždění.

„Na co mám odpovědět nejdřív?“ promluvil Erik klidně. S tímhle vším se dalo počítat, věděl, že mu bude dlužit odpovědi a byl ochotný poskytnout ty nejpřesnější a nejupřímnější z nich. Po tom všem měl taky sucho v krku, ale nepředpokládal, že by Kasper souhlasil s pauzou, během které by si společně uvařili čaj.

Vzápětí byl vzat za loket a Kasper ho táhl k sedačce. V podstatě ho dostrkal na gauč a sám zůstal stát nad ním, trochu jako bůh pomsty. Zkřížil ruce na hrudi. „Takže ty jsi gay? Bisexuál? Pansexuál? Trans… Ne, to asi ne. Eriku?“ 

Erik k němu zvedl pohled. „Jsem gay.“

„AHA!“ ukázal na něj Kasper okamžitě prstem. Hned ale nechal ruku klesnout zpátky, jako kdyby si uvědomil, že to gesto vlastně vůbec o ničem nevypovídá. „A jak dlouho?“

„Počítám, že od narození.“

Kasper se hraně zasmál. „Jasně. Myslíš, že teď je ta nejlepší chvíle na žertování, co? No jistě, jen si z toho dělej legraci. Odkdy to víš?“

„Asi od čtrnácti.“ Napadlo ho, že by s ním radši mluvil ve stejné výšce, z očí do očí.

A Kasper, jako kdyby jeho myšlenku vyslyšel, ztěžka dosedl na sedačku vedle něj. Promnul si kořen nosu a na chvíli zavřel oči.  „Od…“ začal, ale větu nedokončil. Znovu oči otevřel a pohlédl na Erika. Chytil ho za ruku a držel ho stejně, jako se drží malé děti. I tak to ale v Erikovi probudilo spoustu emocí, měl chuť sednout si co nejblíž a pořádně ho obejmout. „Teď mi,“ začal Kasper znovu, „naprosto vážně vysvětli, proč jsi mi to za celou dobu neřekl. Proč to slyším až teď. Prosím, řekni, že máš nějakou fakt dobrou výmluvu.“

Erik ho držel pevně. „Bál jsem se,“ přiznal tiše. „Nikdy předtím jsem zamilovaný nebyl, tím pádem jsem nikdy předtím neměl důvod svěřovat se ohledně orientace, anebo ji nějak řešit. A pak jsi přijel a já jsem věděl, na první pohled… Nemyslím, že by si můj táta anebo Karen, zkrátka někdo z nich, připadal komfortně, kdyby nás tu nechávali samotné. Měli by předsudky. A ty bys na mě koukal úplně jinak. Čím víc jsme si rozuměli, tím víc jsem se bál, že by to zmizelo, kdybys věděl, že jsem se do tebe zamiloval. Což byl vcelku oprávněný strach.“

Konečně ho přestávaly brnět rty, ale ten polibek se do něj zvláštně vtisknul. Naplnil ho radostí a pochopením, že Kasper je ten člověk, pro kterého by udělal všechno. A pokud byl schopen cítit něco tak silného, takové hluboké odevzdání, muselo to přece fungovat oboustranně. Život nemohl být tak krutý.

„Ty mě ale nemiluješ,“ oznámil Kasper po nějaké době, jako kdyby na to právě přišel a celou situaci tak rozklíčoval. „To je nesmysl. Jsem prostě jen první gay, kterého jsi potkal, a tak máš dojem, že…“

„Nejsi první gay, kterého jsem potkal.“ Podíval se Kasperovi do očí, ale neviděl v nich nic kromě zmatku.

„No tak jsem ale první, který s tebou tráví nějaký čas, ne?“

Erik povytáhl obočí, napůl pobaveně, napůl podrážděně. „Jakože mám nějaký vězeňský gay syndrom, kdy se zamiluju do člověka, který je náhodou v domě?“

„Víš, jak to myslím. Nechápu, proč prostě nepřiznáš, že mám pravdu. Navíc… Já jsem tady ten vězeň.“

„Promiň, ale nevím, co na to říct.“ Pobavení i podráždění zmizelo, převážila láska. Erik se natočil ke Kasperovi a vzal jeho ruku do svých. „Miluju na tobě všechno,“ oznámil pevně, ani se mu přitom netřásl hlas. „Tu tvoji chaotickou povahu, jak moc jsi neukotvený a rozlítaný, jak se směješ a mluvíš a gestikuluješ. Tvůj smysl pro humor, to, že okamžitě každého okouzlíš, protože tvoje osobnost je tak úžasná. Jsi strašně pozorný a hodný, a když hraješ na klavír… Zkrátka není nic lepšího, než tě pozorovat a poslouchat.“ Nechal to doznít, ale když viděl, že to Kasperem podle všeho nijak nepohnulo, cítil potřebu dodat: „Upřímně si nemyslím, že máš právo jakkoli zpochybňovat moje pocity.“

„Nemám chaotickou povahu,“ zamumlal Kasper. Pustil ho, v podstatě svoji ruku vyprostil a možná se na sedačce o kousek poposunul, aby u sebe neseděli tak blízko. Nejspíš nechtěl riskovat, že se na něj Erik znovu vrhne, pokud se to takhle dalo vůbec nazvat. On sám se během toho polibku totiž nijak nebránil. „Je to moje vina,“ oznámil z ničeho nic. Schoval obličej do dlaní, prsty si zajel do vlasů a tiše zaúpěl. Pak znovu pohlédl na Erika. „Kdybych věděl, že se ti líbím, nebo že… to, tak bych se k tobě nikdy nechoval tak… bezprostředně. Fakt. Promiň.“

„Není to tvoje vina,“ namítl Erik okamžitě. „Vím to prakticky od chvíle, kdy jsi vystoupil z auta.“ A ječel na Karen, že tě odvezla do úplné díry, chtěl dodat.

„Bezva,“ odvětil Kasper. Několikrát přikývl, promnul si oči, až přitom trochu rozmazal černé linky, a postavil se. „A co teď?“ vypálil útočně. „Hm? Jak si to teď vlastně představuješ? Co čekáš, že s tím udělám?“

Erik taky vstal. Náhle zrozpačitěl a trochu nejistě žmoulal rukávy mikiny, ve které odjel na soustředění. Černá, s logem sponzora, ačkoli na ničem z toho teď vůbec nezáleželo. „Mohl,“ začal nejistě, „mohl bys mě mít rád jinak než jako bráchu?“ Nenáviděl sám sebe za nejistotu, která se mu do hlasu vkradla a za to, že najednou působí tak křehce.

„Jestli bych… No tak to bych teda nemohl! Nemohl, protože TY SEŠ MŮJ BRATR! Z právního hlediska jsi. Můj. BRATR. VŽDYŤ JSEM SI ZMĚNIL I JMÉNO!“ Kasper křičel, nejspíš toho na něj prostě bylo moc. „Ježišmarja, jestli se to dozví máma, tak mě už fakt pošle do vojenské školy. Svést vlastního bráchu, no paráda. Fakt pecka.“ Hystericky rozhodil rukama.

„Já se ptám, jestli bys mě mohl mít rád,“ zopakoval Erik trpělivě. „Protože pokud ano, tak mně nevadí se vzdát toho, co by mohlo představovat problém v našem… vztahu. Prostě, mohl bys mi říct, jestli se ti jako kluk líbím?“ Tentokrát zrudnul, ale nekrčil se, stál před ním hrdě. A nadějeplně, ačkoli tušil, že se za to později možná bude nenávidět. Protože si uvědomoval tu rozdílnost, že Kasper je o tolik živější, zábavnější a vtipnější.

Ale stejně jako na začátku, hned po tom, co ho políbil, i tady převažovalo smíření. Už to jednou udělal a řekl, nemělo cenu chtít to zvrátit.

„Ne. NE!“ Kasper se v jednu chvíli tvářil zpola šíleně, jako kdyby měl v příští vteřině Erika chytit a vyhodit ho z okna. „Bože. Ty mě vůbec neposloucháš. Seš můj brácha a jen na to myslet nebo o tom mluvit je prostě hrozně špatně! Přestaň s tím, Eriku.“

Přestat s tím, že ho miloval? Erik udělal krok dopředu a zkusil ho obejmout.

Kasper ho odstrčil. „Tak dost! Ty si sem prostě přijedeš, hodíš na mě takovou bombu a… Co si o sobě jako myslíš? Že pokazím to jediné v mém životě, co mi ještě před pár minutami dávalo smysl? Ses asi zbláznil. I kdybych tě chtěl, i kdyby mezi námi mohlo něco být, tak nebude, protože prostě já nebudu ten člověk, co to zase všechno posere, jasné? Takže… Prostě s tím přestaň. Přestaň mě milovat a buď zase můj brácha. Prosím.“

„Já ale nejsem tvůj brácha!“ zařval Erik frustrovaně. Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale slovo brácha, brácho, bráško, cokoli podobného významu ho ukrutně vytáčelo. Klid, který celou dobu cítil, se najednou někam vypařil. „To, že mi říkáš brácho mě dohání k šílenství!“

„Tvůj otec si vzal moji matku! Tak co to meleš! Ty si myslíš, že když to budeš popírat stejně jako všechno, co se ti nehodí do života, tak to prostě zmizí? Ale tak to kurva nefunguje!“ Kasper působil doopravdy naštvaně. Jestli měl Erik předtím pocit, že by ho nejradši vyhodil z okna do závěje, teď se to ještě prohloubilo.

„Řekl jsem ti to,“ pronesl honem smířlivě. „Omlouvám se, že jsem to nezvládl dřív, ale já se strašně bál, že tě ztratím.“ Rozhodil rukama a najednou vypadal zkroušeně. „Bál jsem se přesně tohohle.“

„No tak jsi to asi neměl vytahovat ani teď. Ani nikdy. Mezi námi prostě nic nebude,“ odsekával Kasper.

Chvíli na sebe jenom koukali a nikdo z nich nic neřekl. Erik necítil potřebu hádat se, už tak toho na něj dneska bylo moc. Cesta na letiště, samotný let, jízda autem s tátou, vyznání Kasperovi, stálo ho to spoustu sil. Pět hodin na U-rampě anebo několikahodinový freeride, nic z toho se nemohl rovnat tomu, jak vyšťaveně si připadal teď.

„Půjdu si vybalit,“ oznámil nakonec unaveně a zamířil do předsíně pro věci.

„No jasně! V pohodě. Tak paráda, že to teď mezi námi bude zase na hovno. Jsem neuvěřitelně rád, že ses vrátil!“ zařval Kasper. Ale nešel za ním, zůstal v obýváku a nic dalšího už nezakřičel.

Erik nechal prkna vedle botníku. Neměl zrovna náladu odnášet je do garáže a rovnat na stojan. V rychlosti sebral cestovní tašku a batoh a vyběhl schody do patra. Chtěl se zabarikádovat u sebe v pokoji a nejlíp několik dní nevylézat, než si všechno sedne. Pokoušel se zorientovat ve svých pocitech. Pořád dokázal cítit jistou míru úlevy, že se Kasperovi konečně vyznal, to všechno zároveň s tím ale doprovázel strach a bolest z odmítnutí.

Naděje zmizela, jenomže se zdálo, že je překvapivě celkem jednoduché fungovat bez ní.

Vešel do pokoje a první, co uviděl, byly svetry rozházené na podlaze. Možná to byly právě ty svetry, které se dotkly pomyslné hranice vyčerpání a prostě ho vypnuly. Všechny myšlenky, emoce a problémy zmizely. Erik jeden z těch svetrů sebral a přetáhl si ho přes hlavu. Potom došel k oknu. Zdálo se, že slunce zmizelo. Mraky teď byly velké a bílé, jako kdyby mělo v nejbližších hodinách začít chumelit.

Erik otevřel ventilačku a pustil tu bílou k sobě do pokoje, nechal ji, aby ho naplnila. Necítil nic. Byl nic. Kasper ho nemiloval.

Vlezl si pod peřinu a téměř okamžitě usnul.

***

Rodinná večeře, pokud to tak mohl nazývat, aniž by se sám k sobě pokoušel být ironický, proběhla relativně klidně. Věnoval se svojí zeleninové míse s falafelem a odpovídal Karen na otázky ohledně soustředění. Ačkoli musel některé odpovědi opakovat, – pokládala mu podobné otázky jako předtím táta – bylo to přijatelnější než se zaobírat podivnou atmosférou, která mezi ním a Kasperem panovala.

Ani jednou na sebe nepohlédli. Nebo aspoň Erik nepohlédl na něj, protože se bál, co by viděl. Prospal valnou část odpoledne a neprobudil se o nic moudřejší a s žádným konkrétním návodem, jak se k celé situaci postavit. Ostatně, nic s tím ani dělat nemohl. Vyznal se ze svých citů, Kasper je neopětoval, všichni mohli i nadále pokračovat ve hře na rodinu, nebo jak to pro sebe nazývali.

Takže odpovídal Karen, myslel na zítřejší trénink a po nějaké době se vymluvil na únavu.

Moc netušil, co bude dál. Rozhodl se proto, že než na to přijde, bude se řídit rozvrhem.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále  číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
15. 2. 2021 22:20

Líbila se vám kapitola? Slabý slovo! Jste sem hodily zápalnou lahev, pumu nebo spíš atomovku! Já je žeru! Eriku, no konečně, foe. A Kasper ty hlášky? Jsem chrochtala smíchy. A hurá na Kasperovy zápisy! 🙂

Kabetua
15. 2. 2021 22:37

Nečekala jsem, že to Erik opravdu řekne. Spíš jsem počítala s tím, že opravdu ohluchne trvale, nebo se z toho nějak vykroutí. Každopádně, tahle verze se mi líbí nejvíc.

MaCecha
16. 2. 2021 8:24

Ó, můj statečný Eriku, vydrž! Však on, nyní krapítek pokrytecký, Kasper ještě přijde s prosíkem!

Jinak, holky, klobouček. Zase jsem měla potíže se nadechnout…

Květa
16. 2. 2021 20:28

No tak hlavně mi přijde nesmírně kruté říct mladému člověku, potažmo dítěti, aby si nedělal kamarády. To se prostě nedělá. Jak už tu někdo zmínil, taky jsem se trochu obávala, že to s Erikem nebude tak snadné, ale opravdu mile mě překvapil. Prostě mu to řekl, bez nějakých vytáček. Prostě Erik. 🙂 No a jako poslední, čekala jsem, že bude Kasper vyšilovat, ale asi ne tolik. Navíc struna s rodinou mi přijde spíše jako zástěrka. Jsou rodinou jen na papíře a není to deset let, že? Spíš mi přijde, že se Kasper bojí, že by mohl Erika a jejich vztah,… Číst vice »

Mirek
18. 2. 2021 16:15

Kasper se chová zvláštně – šílí z Erikovy nepřítomnosti, a když mu Erik řekne, že ho miluje, tak mu udělá mravnostní přednášku…

Karin
18. 2. 2021 20:11

Nečekala jsem že to Erik řekne a reakce Kaspera mně nemilé překvapila.

Karolína
23. 2. 2021 13:16

Vracím se zpět ke zlomove kapitole a čtu si to znovu odtud… A napoprvé jsem to tak nevnímala, ale teď mě vlastně Arne naštval – radit od mala držet se dal, kor kdyz většinu času člověk trávil sám a navíc mohli sdílet jedno velké společně téma je skvely sdílet pocity s někým kdo je chápe. Je až neuveritelny jak na mě ta scéna z obýváku znovu působí, jsem tam prostě s nima. Je pro mě vlastně překvapující, jak dokáže být Erik přímý – nerekne toho moc, ale co řekne za to stojí. To mě vždycky na lidech fascinivalo a štvalo… Číst vice »

Lucienkaaa
10. 5. 2021 10:22

No teda, to byla rozbuška takhle uprostřed obýváku 😱 Taky jsem moc nečekala, že to Erik opravdu řekne. Ale jsem moc ráda, že to konečně udělal. Teď je míček na Kasperově straně a já jsem moc zvědavá, co s tím ten kluk udělá 😁 Snad nebude Erika a nás dlouho trápit. Taneční scéna v obýváku byla dokonalá. Jakože úplně nejvíc. Měla jsem pocit, že jsem tam s nimi. A myslím, že si Erik pro polibek vybral dokonalou chvíli ❤️