Připadalo mu, že dýchá zesíleně a že se ten zvuk nese všude kolem. Neodvažoval se otočit, aby neztratil balanc, ale vlastně ani nemusel. Docela určitě nechal ostatní snowboardisty daleko za sebou. Nabral rychlost, s každou projetou závějí se do vzduchu vznesl sněhový poprašek a vytvořil okolo něj clonu.

Periferně vnímal vysoké borovice a ostré výčnělky hor, které byly snad všude kolem. Neexistovala z toho cesta ven, mohl jen dopředu, kde taky viděl hory, ale namísto toho, aby pociťoval tíseň, necítil nic. Nic! Poslední dny byl jako prázdná nádoba, jako kdyby všechno dobré zapomněl doma.

Věděl, že by ho to správně mělo těšit, protože to byl od toho silného tlaku a zkratovitého jednání rozhodně posun. Jenže si chtě nechtě musel pokládat otázku, k čemu ten posun, kam ve skutečnosti směřoval, krom toho, že všude kolem sebe viděl bílou. Viděl ji i ve chvílích, kdy po celodenním tréninku vyčerpaně ulehal do postele, pálila ho pod zavřenými víčky. A úplně nejvíc ji dokázal vnímat, když na chvíli povolil a dovolil myšlenkám, aby se rozutekly a ukázaly mu jeho budoucnost. Ta totiž postrádala barvy, stejně jako postrádala Kasperovu přítomnost, anebo šlo o přítomnost podmíněnou rodinnými oslavami, kterých se Kasper účastnil se svým novým přítelem, extravagantním a zábavným. Všechno působilo bezduše a unylým dojmem. I Erik. V těchhle představách, byť byly jeho vlastní, nejvíc on.

Kasper mu v nich znakoval tak zase příště, brácho.

Raději se v duchu vrátil ke svému nic a jednou závějí projel obzvlášť rychle, ačkoli hrozilo, že ho to vychýlí z rovnováhy. Slyšel ale dost dobře, aby věděl, co si může dovolit, v tom byl ten klíč, pořád až moc spoléhal na sluch. Chtěl se sám sobě zasmát, ale rty měl pevně semknuté soustředěním.

Půl kilometru. Freeride mu vždycky v mnoha ohledech připadal jako trochu nebezpečná a trochu šílená disciplína, ale po všech trénincích na U-rampě si to dokázal užít. Jet na místech, kam třeba předtím nikdo nevkročil. Nebo si to alespoň mohl představovat.

Tři sta metrů. Teď už viděl sportovní středisko, které bylo zpola ukryté mezi stromy. Tak jiné od toho, na které byl zvyklý, ale o to podle trenéra přece šlo. Aby poznal nové trenéry a něco se od nich naučil, aby strávil čas s jinými sportovci a porovnal jejich dril, aby se naučil nové techniky a usínal okolo osmé, totálně vyšťavený a vděčný, že se na trénincích tak unavil, protože díky tomu bílou rychle nahrazovaly sny. Sice zmatené, většinou postrádaly logiku, až na ten úplně první, kdy se mu zdálo, že poslouchá hru na klavír, ale stejně je přijímal otevřeně.

Bral to tak, že mu ve chvíli, kdy poznal Kaspera, totálně zledovatěl mozek a teď se musel znovu rozehřát. Přijmout fakt, že jsou rodina. Jsme rodina, tak to sám sobě několikrát řekl, když se večer díval do zrcadla a čistil si zuby, ale vzápětí ho napadlo, že by radši spolknul lžíci, než aby to zopakoval. Přišlo mu to obzvlášť hnusné a kruté, působit sám sobě takovou bolest.

Zastavil na svahu a odepnul si vázání. Druhý nejrychlejší snowboardista dorazil o chvíli později. „Ty vole,“ řekl okamžitě s důrazem na druhé slovo, jako kdyby poznal, že je Erik vůl. „To teda byla jízda. V jednu chvíli jsem tě málem dostal!“

„No nevím. Čekal jsem na tebe skoro půl hodiny a neobjevil ses, tak jsem jel dál.“

Nebyl to jeden z těch nejlepších vtipů. Už ve chvíli, kdy ho Erik pronášel, měl pocit, že zní strojeně, ale kluk se stejně přátelsky zasmál. Byl o rok mladší a na loňských hrách skončil třetí, takže měl celkem slušné šance zvítězit. Obzvlášť pokud Erika vyškrtnou z tabulky, jen protože zjistí, že vůbec, ale absolutně vůbec nic neslyší.

Nechtěl na to myslet, tak rychle řekl: „Ten trénink ráno mi dal docela zabrat.“

„Jo,“ usmál se kluk. Helmu teď držel v ruce a z vlasů si vyklepával sníh. Měl překvapivě drsný výraz navzdory milému tónu. „Ale to jsou prostě zdejší metody. Ten trenér, co pořád nosí košili, i když venku totálně mrzne, si prý doma každý den lehá nahatý do sněhu.“

Začali přijíždět další snowboardisti a většina z nich připomínala sněhuláky. Kluk se s jedním z nich přivítal ťuknutím pěstí a přestal si Erika všímat.

„Dobrá práce!“ zahlaholil trenér. „Dejte si horkou sprchu, do půl hodiny vás chci vidět u večeře. V sedm přijde fyzioterapeut, rozdělíte se na poloviny, někteří z vás půjdou plavat a do sauny.“ Když se ostatní začali trousit dovnitř, pohledem na okamžik utkvěl na Erikovi. „Skvělá práce.“

„Děkuju.“ Připadalo mu, že by měl správně cítit radost, když zvítězil v něčem, v čem jinak vůbec nesoutěžil, ale emoce pořád nepřicházely. Pevně chytil prkno, aby mu nevyklouzlo, a prošel kolem trenéra do hotelu. Na recepci si vyzvedl klíče od pokoje a po schodech zamířil do patra. Teprve teď si uvědomil, že je mu zima.

Měl pokoj na konci chodby. Někteří kluci spali po dvou, ale člověk mohl chtít i prostor sám pro sebe a nikomu to nepřipadalo divné, nikdo na to nepohlížel jako na rozmar. Docela dobře chápali potřebu soukromí, nebylo v tom nic snobského. Erikovi sdílené pokoje až do té nehody nijak zvlášť nevadily, teď si ale vyžádal místnost pro jednoho. Pokud by prožil výpadek sluchu, musel by se mít před svým spolubydlícím na pozoru, což by ho vyčerpávalo a snižovalo by to výkon.

Vešel dovnitř a zabouchl za sebou, po krátkém zaváhání i zamknul. Pokoj byl celkem prostý, ale vybavený kvalitním nábytkem. Z okna viděl, jak jinak, hory.

V rychlosti ze sebe sundal oblečení, nahý sebral ze stolku lahev s vodou a pořádně se napil. Chvíli zíral na postel, kde měl rozložené tréninkové plány. Všechno bylo psané ve zkratkách, ale on jim rozuměl. Dnešní Freeride byl vlastně takovou odpočinkovou aktivitou, pokud to měl srovnávat se včerejším časem stráveným na sjezdovce. Většina zdejších metod byl prostě dril, prokládaný odpočinkem v sauně, na masážích, anebo měřením hodnot. Což bylo rozhodně skvělé, protože pak nemusel přemýšlet.

Mohl se stát jedním velkým nic.

Ani teď neměl dostatek času podvolovat se dojmům a smutku. Připravil si čisté oblečení a odešel do koupelny, kde si pustil horkou vodu, aby prohřál svaly. Podle rozvrhu patřil do skupiny, která měla po večeři fyzioterapii, a protože to mělo být po jídle, dalo se předpokládat, že půjde spíš o teorii.

Na chvíli si dovolil opřít se čelem o kachličky a zavřel oči. Dvakrát se soustředěně nadechl do břicha. Byl malátný a horká voda ho uspávala. Stačilo jenom na chvíli…

S trhnutím se probral a voda mu natekla do očí. V rychlosti se omyl a vyšel ven, kde zkontroloval na mobilu čas. Mikrospánek, do kterého ve sprše upadl, netrval ani minutu, ale bylo to jako vzbudit se po několika dlouhých měsících zimního spánku.

Zívl, osušil se a hodil na sebe čisté oblečení.

Napadlo ho, co asi dělá Kasper. A rychle tu myšlenku zahnal.

***

Probudil se trhnutím, při prvním zazvovění, a cítil, že ho trochu bolí stehna. Neochotně vstal a zamířil do koupelny, aby se připravil na další den.

Budík měl nastavený na chytrých hodinkách, takže ho ani nenapadlo zkontrolovat mobil. Teprve když byl na odchodu, odemkl ho a podíval se, pro jistotu, kdyby táta něco potřeboval. Rozhodně nečekal žádnou zprávu a už vůbec nečekal zprávu od Kaspera.

Kasper: Jsem připravený, aby ses mi omluvil.

SMS přišla krátce po půlnoci. Erik si ji přečetl hned několikrát a pak dosedl na kraj postele. Bylo to jako kdyby celá ta hradba, kterou si v sobě vytvořil, praskla a teď se všechno valilo dovnitř a zaplavovalo ho to od hlavy k patě. 

Prohrábl si vlasy a chvíli nehnutě seděl. Teprve potom odepsal, strohou, ale upřímnou zprávu.

Erik: Omlouvám se.

Odpověď přišla téměř okamžitě, což bylo zvláštní. Kasper rozhodně nebyl ranní ptáče, ale teď byl možná tak vydeptaný z toho, že musel v domě zůstat sám, že třeba vůbec nespal.

Erik ucítil bodnutí, měl výčitky, protože odjel a nechal ho tam samotného, jen protože žárlil a zlobil se a… Jak to vůbec mohl Kasperovi udělat? To byla v tu chvíli zásadní otázka a odpověď byla určující, mnohem důležitější než fakt, že měl být touhle dobou dávno na snídani.

Kasper: Omlouváš se za to, že ses choval jako pizda, a teď už na mě budeš hodný?

Erik se sotva znatelně usmál, sebral polštář, zmuchlal ho a nacpal si ho na záda.

Napsal: Tak nějak. Je mi líto, že jsem tě zranil.

Potom zaváhal a poslal další zprávu, kde stálo: Žárlil jsem.

Věděl, že si Kasper tohle může vyložit všelijak, ale vlastně na tom nezáleželo. Nebo dokonce – tím líp. Stejně to nemohl nikdy dokázat, vzdát se všeho, co k němu cítil od prvního okamžiku. Tehdy se zamiloval do jeho vzhledu a energie, a teprve potom do jeho povahy, která byla mnohovrstevná jako ten nejzajímavější příběh, o kterém kdy Erik slyšel.

Kasper: HA! Věděl jsem to! A chápu to. Slibuju, že odteď, když spolu budeme mít nějaké plány, tak neodjedu.

Kasper: Co děláš? Snowboardíš?

Třetí zpráva přišla taky okamžitě.

Kasper: Já zrovna skáču na trampolíně. Už mi to začíná jít.

Kámen v jeho hrudi pomalu roztával, takže šlo možná jenom o kus ledu, nic trvalého. Překvapilo ho, jak je Kasper chápavý a zároveň s tím si vyčítal, že se k němu choval tak neupřímně a hrubě. Kdyby byl doma, a ne tisíce kilometrů daleko, nejspíš by prostě rozrazil dveře do jeho pokoje a pevně ho objal.

Bílá, která ho obklopovala, když zavřel oči, najednou nepůsobila vůbec nevlídně. Unaveně si opřel hlavu o zeď. Připadalo mu, že se vrátil po hodně dlouhé cestě, a teď může prostě jenom relaxovat. A podle času na mobilu právě taky definitivně prošvihl snídani.

Erik: Takže se na mě nezlobíš?

Teď už šlo jenom o ujištění.

Kasper: Jasně, že ne. Hrozně se na tebe těším.

Erik: Já se na tebe taky těším. 😊 Asi tě to překvapí, ale nikdo tady není jako ty.

Kasper: Buzna?

Erik: Tak úžasný. Gay by se tady určitě našel.

Nepochybně. Erik se ušklíbnul a pohlédl ke dveřím. Připadalo mu, že slyší kroky, které míří k jeho pokoji, ale nejspíš to byl jenom někdo z vedlejšího pokoje. Taky pohlédl na prkno. Správně ho měl zvednout a jít na U-rampu, přesně jak stálo v rozvrhu. Dneska si určitě pořádně mákne. Až na to, že pořád ještě nevstal.

Kasper: OMG, jsem tak strašně rád, žes došel k rozumu. Tohle je perfektní, mám tě nejraději na světě.

Pobavila ho představa, že by to Kasper napsal v reakci na předchozí zprávu. Jsem tak rád, žes došel k rozumu a jsi gay… Ale jako vždycky se zdálo, že mu tohle prostě nedocházelo. A že mu to nejspíš ani nedojde, dokud Erik neudělá něco šíleného, třeba se nesvlékne a nevleze mu do postele. I tehdy by ale hrozilo, že by se Kasper zeptal: „Ty ses zapomněl obléct, brácho? BRÁCHO?“

Erik v rychlosti napsal: Mám trénink, ozvu se potom. Sebral prkno, ignoroval zakručení v žaludku a spěchal na U-rampu. Podstatně klidnější a vyrovnanější než předchozího dne.

***

Backside 540 se nepovedl podle jeho představ. Na chvíli proto odepnul vázání a zkoušel se vydýchat s pohledem upřeným na hory.

Trénovali dobrých několik hodin jen s krátkými pauzami na toaletu, anebo aby doplnili tekutiny. Trenér přidělený pro tenhle typ sjezdovky s sebou vodil stážistu, který se staral o to, aby byl celou dobu k dispozici teplý čaj a proteinové tyčinky pro každého. Jako doprovod s ním občas chodila i trenérova desetiletá dcera, která se ukázala být zjevně jediným člověkem, samozřejmě krom Kaspera, s nímž se dalo hovořit upřímně a bez větších kliček.

Mezi ní a Erikem rozhodně nepanovala sportovní soutěživost. Nemusel se před ní mít na pozoru, ani se chovat přehnaně zdvořile. Jeho introvertní já snášelo děti dobře.

„Jajajaj, to se ti moc nepovedlo,“ řekla, když k němu po zpackaném Backside došla. Brodila se sněhem ve vysokých sněhulích.

„Jo no, trochu jsem se ztratil.“

Chvíli na něj koukala, než rozhodila rukama. „Tady se ale nemáš kde ztratit, můžeš jet dolů a nahoru.“

Zasmál se. „Ztratil jsem se ve své hlavě. V myšlenkách. To se ti ještě nikdy nestalo?“

Neodpověděla, ale prohlížela si ho zkoumavě, jako kdyby pochybovala o jeho zdravém rozumu. „Pako,“ oznámila nakonec. A taky se rozesmála. Když na ni zavolal trenér, aby neotravovala, rozeběhla se zase dolů.

Erika přepadla zvláštní nostalgie. Vzpomněl si na svoje dětství, na všechny šťastné momenty, a v jednu chvíli taky zatoužil rozeběhnout se dolů. Nesjíždět, prostě utíkat zpátky do doby, kdy se všechno nesoustředilo na výkon.

Místo toho si znovu připnul vázání a nasadil helmu. Zalitoval, že nechal mobil v pokoji, na druhou stranu ale věděl, že na něj později bude čekat spousta zpráv. Takhle totiž fungovali, on a Kasper, nebo aspoň Kasper psal nepřetržitě, jako kdyby spolu nemluvili roky a on se teď potřeboval s Erikem podělit o všechno.

Detailně popisoval, co ve velkém domě dělá. Zmínil, že ho čeká oběd u Astry a Felmana, což byli prý lidé, kteří jezdili do domu pravidelně uklízet. (Erik si je vybavoval a připadali mu sympatičtí, nikdy ho ale nenapadlo ptát se jich na jména, anebo k nim jen tak zajít na oběd. Přičemž Astra měla podle toho, co Kasper psal, Erika vážně ráda a říkala o něm, že je hodný mladý vychovaný muž.) Popisoval svoje skákání na trampolíně s takovým zaujetím, jako kdyby se během toho proskákal do jiných světů, nebo aspoň do druhého patra, pochlubil se, že doběhl bez zastavení až k ceduli, ale měl přitom prý obavy, že ho sežere medvěd, taky zkoušel upéct lilek, což se moc nepovedlo, stěžoval si, že je Karen z nějakého důvodu pizda, nebo tedy z mnoha důvodů, že mu chybí křupky… A pak taky v jedné MMS poslal fotku, kde na sobě měl Erikův pletený svetr.

Kasper: Polil jsem ti ho kečupem, ale nemusíš se bát, je to BIO kečup.

Byl to přehršel informací, psaných v podobně neukotveném a chaotickém stylu, jakým Kasper běžně mluvil, ale Erik si ty zprávy četl s úsměvem. Představa, že si Kasper oblékl jeden z jeho svetrů, které předtím nesčetněkrát pomluvil, ho na sjezdovce příjemně zahřívala.

I teď, když se snažil na svahu předvést co nejlepší Backside 540. Vybral ten největší skokánek a najel na něj přikrčený, aby snížil svoje těžiště. Nejprve se díval za zadní rukou, a když se otočil téměř o 360 stupňů, dokončil rotaci přední rukou a trhnutím hlavy.

Dopadl na frontsidovou hranu, čistě a technicky přesně.

Ta malá holka na něj kdesi daleko pod sjezdovkou zamávala. Skoro jako kdyby poznala, že to tentokrát bylo bez chyby.

***

Neslyšel. NESLYŠEL!

Byl to šestý den od jeho odjezdu, stejně jako všechny ostatní protkaný esemeskami s Kasperem. Dokonce mu napsala i Karen, aby se zeptala, jak jde trénování – měl chuť odpovědět otázkou, jestli se podobně zajímá o to, jak jde Kasperův pobyt v prázdném domě. Jak jde samota a vytržení ze všeho, co zná.

Neslyšel. To bylo zásadní a zkoušel kvůli tomu nepanikařit, ale stejně se neubránil výčitkám, že na to pitomé soustředění vůbec odjel. Teď by nemusel nic vysvětlovat, ani se bát, že každou chvíli někdo přijde, aby se zeptali, co se stalo a proč tak rychle odešel. Tátovi by stačila informace, že se potřebuje vyspat, no a Kasperovi by nemusel vysvětlovat vůbec nic.

Dvakrát zkontroloval, že je zamčeno, a pak jenom přecházel po pokoji. Zkoušel dýchat do břicha a mnout si spánky, což ovšem nijak zvlášť nepomáhalo. Nechápal, proč neslyší. Respektive chápal to v celkovém kontextu jako následek té hrozné nehody, byl taky schopný připustit, že měl k hluchotě nějaký druh dědičných předpokladů, jinak ale nevěděl, proč se to stalo tak náhle. Tentokrát tomu totiž nepředcházela žádná bolest hlavy ani nevolnost. Naopak, vstal s dobrým pocitem, protože se mu podařilo zvládnout další den a doba jeho odjezdu se nezadržitelně blížila.

Bylo mu výborně. A než svět utichl, nikdo ho nevaroval.

Z nočního stolku sebral mobilní telefon a svalil se s ním na postel, pod hlavu zastrčil polštář.

Erik: Jel jsem na U-rampě a přestal jsem slyšet, pořád to trvá. Myslím, že to už nikdy nechci zažít.

Kasper: ŘEKLS TO NĚKOMU?

Odpověď přišla během několika vteřin a Erikovi se strašně ulevilo, když Kasper odepsal. Zvládl se trochu uklidnit. Dokonce stáhnul ponožky a bosé nohy schoval pod peřinu, jako kdyby neplánoval několik příštích hodin odejít. Což vážně neplánoval. Zalitoval, že u sebe nemá hrnek horké čokolády. Na sladké míval chuť málokdy, šlo o prázdné kalorie, ale teď se domníval, že by ho to mohlo ukonejšit.

Takhle daleko od Kaspera si připadal zvláštně zranitelný a sentimentální.

Erik: Ne, ale odešel jsem dřív. Teď jsem na pokoji.

Kasper: A už slyšíš?

Erik: Ne, ale nemyslím, že by na to někdo přišel. Pokud se to do rána zlepší.

Kasper: Tak jsi asi debil! Zasloužíš si, abys hodil držku na svahu, udělal deset kotrmelců, zlomil si tři vazy a vyrazil si přední zuby, abys vypadal jak kokot, protože to evidentně jsi, tak bys tak měl i vypadat!

Kasper: Oukej, nechci, aby sis zlámal vaz a padal na svahu.

Kasper: JAK MŮŽEŠ BÝT TAKOVEJ DEBIL?

To byla rozhodně otázka k věci, jak mohl být takový debil, ale Erik si nebyl jistý, jak na ni odpovědět. Těžko říct, jestli by ho Kasper označil stejně, kdyby věděl o citech, které k němu Erik choval. Možná by dokázal najít i horší výrazy. Nebo by překvapil, ostatně ho překvapoval často, a to vyznání by přijal, postavil by se k tomu čelem, řekl by to nevadí, brácho, nějak to zvládneme, brácho.

V pokoji bylo šero. Nikdy dřív to nezaznamenal, ale teď mu přišlo, že je tím náhlým přechodem světla ve tmu podivně zasažený, jakoby oddělený od těla, což dost možná ještě umocňovala hluchota.

Uvažoval, jestli na něj mezitím někdo přišel zaklepat, aby se zeptal, zda půjde na večeři nebo proč odešel z tréninku tak rychle, případně jestli se hodlá připojit k ostatním v bazénu. Možná vážně přišli a pak dospěli k názoru, že usnul, tak ho nechali být.

Připadalo mu strašně zvláštní, že se odpověď nikdy nedozví.

Pro jistotu napsal jednomu z hlavních trenérů esemesku, že mu není dobře a jde spát. Že nic nepotřebuje. Doufal, že to jako profíci vezmou vážně a nepřijdou ho zkontrolovat.

Erik: K čemu by to potom všechno bylo, kdybych jim řekl, že neslyším? 

Kasper: A k čemu bude, když to nikomu neřekneš?

Erik: Ty to přece víš. 

Kasper: Nevím. 

Kasper: Ten tvůj plán jsem nikdy úplně nepochopil. 

Znovu si promnul spánky. Věděl, kam celá tahle konverzace směřuje, skoro jako kdyby slyšel Kasperovo podráždění, že to ještě nikomu neřekl. Jenže jen Erik chápal, co takové přiznání může znamenat. Takže napsal: To je v pořádku. Snažíš se mě podpořit, děláš toho hodně.

Kasper: Grr. Zas meleš ty svoje sračky. Až se ti něco stane, bude to moje vina, protože jsem to nikomu neřekl. Doufám, že ti to je jasné. Ale neboj, tvoje učebnice už na tebe netrpělivě čekají.

Kasper: Jsem rád, že sis je vzal s sebou, blbče!

Erik unaveně zavřel oči. V tuhle chvíli mu už hlava třeštila a nevěděl, jestli to spolu souvisí, ale připadalo mu, že má sucho v puse. Pořádně se napil a došel do koupelny napustit novou vodu. Sledoval, jak teče do lahve a jeho mozek mu v duchu nabízel vzpomínku na konkrétní zvuk, jaké to je, když člověk otočí kohoutkem. Ššššš.

Až ohluchne úplně, až uběhnout týdny, měsíce a roky, bude si pořád schopný vzpomenout, jaký zvuk vydává tekoucí voda? Nebo si to bude pamatovat úplně hloupě, jako třeba trrrrr?

Samozřejmě, že si s sebou nebral učebnice. Nechtěl, aby je u něj někdo našel, a hlavně s sebou nechtěl tahat celé to břímě. Naivně doufal, že se celý jeho zdejší pobyt obejde bez výpadků.

Vrátil se do pokoje. Krom obyčejné čokolády mu teď chyběla další obyčejná věc. Televize. Dřív na ni nijak zvlášť nekoukal, občas pustil zprávy jako podkres, ale od Kasperova příjezdu si navykl na všemožné pořady, dokonce spolu začali sledovat pár seriálů. Jenomže tady v pokoji samozřejmě žádná nebyla.

Znovu si vlezl na postel. Za oknem už byla téměř úplná tma a kluci z týmu se nejspíš dole v jídelně bavili, anebo plavali v bazénu. Erik neměl sílu najít to v rozvrhu.

Věděl, že dneska už nikam nepůjde, a pociťoval nejistotu hraničící s úzkostí, že se to do rána nezlepší.

Erik: Strašně se mi po tobě stýská. 

Kasper: Nemáš ani tušení, jak moc se stýská mně. Odpočítávám dny. Asi bys nemohl přijet dřív, co?

Erik: Nemůžu ti nic slíbit, ale pokusím se.

Později ho napadlo, jestli to myslel vážně.

Ležel ve tmě a tichu, napůl živý, napůl paralyzovaný, a uvažoval, co by se stalo, kdyby vážně odjel dřív. A někdy okolo druhé v noci zvítězil strach a silná touha vidět Kaspera a obejmout ho. Připadal si zahnaný do kouta a stejně jako spousta lidí zahnaných do kouta se rozhodl jednat.

Slíbil sám sobě, že pokud ráno uslyší, požádá tátu, aby rezervoval letenku.

Slíbil sám sobě, že pokud uslyší, řekne Kasperovi o svých citech.  

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
11. 2. 2021 17:29

Bála jsem se výpadku. Jsem ráda, že se kluci udobřili a Erik na výpadek nebyl tím pádem sám. Tak a teď jdu zapálit všechny svíčky co mám a modlit se k Vám úžasným spisovatelkám, aby se Erikovi vrátil sluch a dostál svého slibu o vyřknutí citů ke Kasperovi.

Kabetua
11. 2. 2021 17:45

Tak je to jasné, Erik definitivně ohluchl.

Káča
11. 2. 2021 18:12

Jojo, nějakej gay by se tady určitě našel… Jeden minimálně… :)))

Z posledních vět mám husinu. Měním TGIF na TGIM (= těším se na pondělí) a doufám!!!

Květa
11. 2. 2021 20:17

O bohové, ve které nevěřím, doufám, že ráno uslyší.
Moc krásná kapitola. 🙂

Kateřina
11. 2. 2021 21:55

Tak to jsem zvědavá, jaké Erikovo ráno bude.🤔

MaCecha
12. 2. 2021 10:28

A já tedy (asi jako jediná, pardón) nechci, aby jel Erik domů dřív. Já totiž miluju zápisy SMSek (nebo soví pošty, dopisů, mailů – to je fuk), víte?

Tereza
12. 2. 2021 14:17

Jsem si jistá,že kdyby byla možnost si celou knížku přečíst najednou, byla by to jedna probdělá noc a pak jeden přetrpěný den. Takhle prostě jen nezbývá,než stále čekat…

MaCecha
15. 2. 2021 13:52

Tak mi srdíčko zaplesalo, když od čtvrtka asi po 53 obnovení stránky konečně zmodralo tlačítko Další, a ono mě nakonec do žádného nového zápisu Kaspera nepřeneslo! No nic, počkám si ještě 188 minut na Erika :).

Káča
15. 2. 2021 22:22
Reply to  MaCecha

:))))))))))

holloway
15. 2. 2021 14:45

Objevila jsem tenhle blog úplně náhodou – po přečtení mé první české YA LGBT knihy, která mě svým způsobem dost zklamala mi to v podobných doporučilo vaši knížku Pátá minuta a díky tomu jsem zabrousila i sem. Nedovydané povídky z principu nečtu (jsem hrozně netrpělivá), ale říkala jsem si, že jen tak nakouknu (než otevřou knihkupectví a budu si moct koupit knihu) a ztvrdla jsem u toho do čtyř do rána, rezonovalo to ve mně celou neděli a dneska netrpělivě čekám na pokračování. Vůbec jsem netušila, že v české YA existuje něco až takhle dobrého, je to hrozně uvěřitelný, oba… Číst vice »

Karin
18. 2. 2021 19:56

Jsem zvědavá co z toho Erik udělá až se ráno vzbudí.