Udělal klik tak nízko, že se nosem málem dotýkal podlahy, ale ruce ho nezradily. Chvíli v té pozici zůstal a cítil, jak mu po spáncích stéká pot. Cvičil bezmála dvě hodiny a pořád měl dost energie na to, aby zvládl jakýkoli cvik. Mohl stát v podřepu u zdi jako solný sloup a zadek by ho nebolel, mohl do omrzení skákat přes švihadlo, mohl být přitažený na hrazdě jako opičák a počítat přitom pozpátku od sto, devadesát devět, devadesát osm…

Nakonec vždycky zradila hlava.

Dveře od posilovny se otevřely a dovnitř vešel Kasper. „Už budeš končit?“

Erik na něj pohlédl a pot mu teď stékal po krku, což bylo nepříjemné a lechtalo to. Rozhodně si nepřipadal sexy, ale Kasper měl ve zvyku nevnímat osobní prostor a v podobných situacích ho za poslední měsíce viděl nesčetněkrát. A slovo sexy s Erikem nejspíš nikdy nepároval, takže proč se snažit.

Stejně nevydržel, z kliku přiskočil k rukám a plynule dosedl do tureckého sedu. Ručník byl na balanční desce, takže se otřel do trička. „Už jsem skončil.“

„Kdy jedeš na to soustředění?“ Kasper sebral lahev s vodou a hodil mu ji. Měl krásně učesané vlasy, trochu nedbalý rozcuch, kterým bezpochyby strávil alespoň dvacet minut. A nezapomněl si namalovat řasy.

„Ve středu.“ Erik se s povděkem napil a odtrhnul od něj pohled. Zauvažoval, že by možná nebyl špatný nápad vylít si vodu na hlavu. „Ale třeba by to šlo nějak domluvit, že bych odjel později. Vím, že tady nechceš být sám.“ A já nechci být bez tebe. Mohl to říct nahlas a Kasper by z toho nejspíš nevyvodil žádné závěry, jenom bratrskou solidaritu.

Poslední dny vážně přemýšlel, že by se soustředění vyhnul, což bylo absurdní, protože podobné akce v rámci rozvoje potřeboval. Potkat nejlepší snowboardisty světa, nejlepší trenéry. Vybrat to nejtvrdší prkno a tvrdé vázání a dát si paralelní slalom nebo snowboardcross.

Vypnout.

„Jo, to by bylo fajn. Hele, koukal jsem na nástěnku, o víkendu toho máš hodně. Budeš skoro celý den na sjezdovce, že? Což nechápu. Že je tu sníh i v létě, ale budiž.“ Kasper mluvil přemýšlivě a ani přitom moc negestikuloval, ale Erik byl nejspíš až moc plný potréninkového adrenalinu a endorfinů, než aby tomu přikládal nějaký význam.

Pokrčil rameny. „V horách je sníh i v létě,“ zopakoval několikrát probíranou skutečnost. „Potřebuješ o víkendu něco dovézt, nebo proč se ptáš?“ Deset pytlů křupek a jednu colu. To bylo první, co ho napadlo. A pak si spolu půjdou zaběhat.

„No…“ nadechl se Kasper, „asi na víkend odjedu. Už jsem se domluvil s mámou. Ví o tom, takže jí pak nemusíš hystericky volat.“

Nejdřív mu vůbec nedošlo, co Kasper říká. V místnosti byl asi vydýchaný vzduch. „Ty odjíždíš? Kam?“

„Za kámošem.“

To bylo samo o sobě zvláštní. Jasně, Kasper často mluvil o tom, jak mu chybí bývalý život, protože to, co prožíval v horách, život rozhodně nebyl, a tak podobně, ale poslední dobou už si nestěžoval tak často. Dny plynuly v příjemném stereotypu. Běhali spolu, sledovali filmy, mluvili. Vedli hlubší rozhovory o rodičích a svých snech, dalo se říct, že si byli čím dál bližší. Ale teď si Erik začínal uvědomovat, jak tam tak seděl ve svém propoceném tričku, že se možná zase přepočítal.

Možná s ním Kasper trávil čas, protože neměl na výběr a byla hloupost myslet si alespoň na chvíli něco jiného. Erikovi docházelo, že nemůže zastoupit všechny kámoše, diskotéky, zábavné akce, kina… A co na tom bylo nejhorší, vlastně Kasperovi rozuměl. Takže řekl: „Aha. Tak to… Užij si to.“

„Jo, tak to se neboj,“ uchechtl se Kasper, ale pak zvážněl. „Myslíš, že je to hloupost? Jet tolik kilometrů, v podstatě strávit dva dny na cestě, kvůli jedné noci?“

„Jak jako kvůli jedné noci?“

„No… Kvůli jedné noci!“ štěkl Kasper netrpělivě. „Kvůli sexu, ne asi. Ta cesta je hrozně drahá, možná bych měl ty peníze šetřit.“ Pohlédl na svoje ponožky, které byly modré, takže dokonale ladily k vlasům. „Navíc, když jsem tady bez práce, že?“

Erik měl chuť se sám sobě vysmát. Samozřejmě, že se s ním Kasper radil ohledně sexu. Byli přece rodina. A bylo k vzteku, že si za vztek, který se ho začínal zmocňovat, mohl ve skutečnosti sám. To on mu nikdy neřekl, co od prvního okamžiku cítí, protože byl příliš zbabělý.

Jako kdyby zapomněl na realitu, která byla krutá a existovala mimo hory a hlásala, že si Kasper bude dřív nebo později potřebovat užít. S někým jiným. Erik mu totiž nikdy neřekl, co od prvního okamžiku cítí, protože byl příliš zbabělý.

Ta hloupá a krutá a pravdivá věta se Erikovi neustále vracela.

„Ty jedeš do města kvůli sexu?“ Zase to nedokázal. Říct mu, co od prvního okamžiku cítí, protože byl příliš… Vstal. Stál teď proti němu čelem a zpocené tričko se mu lepilo na záda.

„Ježiš jo. Já vím, že je to povrchní a tak, ale jsem hotovej, potřebuju…“ Kasper zmlknul a pořádně si Erika prohlédl. Nakonec nad ním mávl rukou. „To bys asi nepochopil. Jen to řekni, že si myslíš, že je to blbost.“

Strašně si přál to říct, to si mohl přičíst k dobru, ale taky sám sebou částečně opovrhoval, když se slyšel odpovídat: „To je tvoje věc. Mně do toho nic není.“

„To je fakt, ale já se tě přišel zeptat na názor. Ale jestli tě to obtěžuje, že se ptám, tak můžu příště mlčet.“

Erik ze země sebral švihadlo a začal ho namotávat. Úplně nepatrně se mu přitom třásly ruce. „Vždyť už ses hezky oblékl a namaloval,“ zamumlal. „Takže sis přišel pro můj souhlas? Nebo co mám říct? Jdi si zašukat, Kaspere?“ Slovo zašukat řekl na půl pusy. Většinou ho nepoužíval.

Většinou i z toho důvodu, že sám nešukal nikdy. Ani se nemiloval.

„Panebože, Eriku,“ Kasper se na něj otráveně zaksichtil, „dej si nějaký cukr. Seš protivnej jak hovado.“ Bez dalšího slova zamířil pryč z posilovny.

Erik pohlédl na švihadlo a pak jím hodil proti zdi. Nijak zvlášť se mu neulevilo.

***

Když vylezl ze sprchy, slyšel z Kasperova pokoje hudbu, a tak doufal, že si jeho bratr celou akci rozmyslel a teď prostě jenom trucuje. Ale asi o hodinu později hudba utichla a ozvalo se dupání na schodech, doprovázené hlasitým: „Vrátím se v pondělí!“

Kasper byl vždycky nešťastný, když musel v domě zůstávat sám. Od první chvíle. Psal Erikovi smsky s dotazy, kdy se vrátí z tréninku, jestli se spolu večer podívají na další díl seriálu. A Erik se pokaždé snažil být tam pro něj a věnovat mu každou volnou chvíli.

Zrovna seděl na posteli, v jedné ruce držel mobil, na kterém hrál nějakou infantilní hru – pomocí čísel spojoval obrázek medvěda – a druhou rukou si ručníkem sušil vlasy. Ale sotva Kasper zakřičel, že se vrátí v pondělí, mobil odhodil a udělal pár rychlých kroků ke dveřím. Tam se otočil a zamířil k oknu, které otevřel.

Sledoval Kasperova vzdalující se záda a stejně jako tenkrát, když se Kasper rozešel vstříc vánici, měl i teď šanci ho doběhnout.

Spoustu šancí.

Opovržení, které vůči sobě cítil, se prohlubovalo. Zoufale si zajel rukama do vlasů. Pak ze skříně vytáhl čisté sportovní oblečení, v rychlosti se převlékl a vyběhl ven, na opačnou stranu, než byla autobusová zastávka. Dál do hor, směrem ke středisku, které bylo daleko, ale Erik měl pocit, že může běžet až do večera.

Potřeboval ze sebe dostat všechno, co cítil. A zatím to neuměl rozklíčovat, podobalo se to nějaké vnitřní bouři. Myšlenky se překrývaly. Proč jsem mu neřekl, co k němu cítím, proč jsem si vůbec na chvíli myslel, že bych mu to mohl říct, a vážně je fér riskovat tátovo štěstí? Je fér riskovat všechno na světě pro Kaspera.

Poslední větou si v podstatě odpověděl, protože v duchu nepoužil otazník.

Běžel mimo svoji tepovku a pořád zrychloval, i když cesta stoupala do kopce. Hledal v sobě hranici, která by ho vypnula, jenomže mu ještě pořád nedocházel dech, pět kilometrů, deset, patnáct. Bylo to neuvěřitelně frustrující. Dvacet kilometrů a pořád běžel dál, očividně do jiného ročního období, protože se u krajnice začal objevovat sníh.

Jeho kroky se rozléhaly krajinou.

Konečky stále ještě mokrých vlasů, které mu koukaly zpod čepice, začaly zamrzat. Posilovna, horká sprcha, běh do hor. Rozhodně riskoval, že onemocní, ale zdálo se, že je každé další hloupé rozhodnutí reakcí na předchozí hloupé rozhodnutí, jako padající domino. Zjevně už nemohl sám sebe ničím překvapit, ani kdyby se zul a běžel bosý.

Ta myšlenka ho zarazila.

Zpomalil a přinutil se k nádechu, až mu do očí vyhrkly slzy. Nezastavil úplně, protože věděl, že by mu zatuhly svaly, musel se hýbat. Teprve teď se taky konečně rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, kde vlastně je. Většinou běhával na opačnou stranu, ale dneska potřeboval změnu. Zamířit jinam než Kasper, dokázat sám sobě, že ho nemusí na každém kroku následovat. Jenomže tentokrát ho zradila i příroda, protože si pořád připadal uboze, i tady, kde byl řidší vzduch.

Otočil se a svižným krokem zamířil zpátky.

Hory ho nedokázaly ukonejšit, frustrace z toho, že Kasper odešel, byla prostě příliš silná. Najednou připadal sám sobě jako cizinec uprostřed nehostinné krajiny, se kterou v jiné dny splýval. Tehdy si snad poprvé uvědomil, že za to, co cítí, platí. Že jde o výměnný obchod, který si do té doby nepřipouštěl. Láska tedy nebyla tak velkorysá, jak se domníval. Připravovala ho o hrdost, kradla si pro sebe každou z jeho myšlenek, trpěl, a i když ho po několika dalších kilometrech začaly pálit stehenní svaly a přišlo mu, že má horečku, nedokázal se soustředit výlučně sám na sebe.

Pořád myslel na to, že bude Kasper s někým spát.

V duchu slyšel jeho slova: Já vím, že je to povrchní a tak, ale jsem hotovej, potřebuju… Očividně nezáleželo na tom, co potřeboval Erik. A stejně se neubránil tomu, aby si ani na chvíli nepředstavil, jak Kasper tuhle větu pronáší s pohledem upřeným na něj: Já vím, že je to povrchní a tak, ale jsem hotovej, potřebuju, Eriku, potřebuju tě…

Erik zakřičel a hory mu to ve stejné tónině vrátily. Možná se mu dokonce někde podařilo strhnout lavinu.

Pronásledovalo ho nekonečné množství otázek, a zatímco šel, což střídal s lehkým poklusem, zároveň s tím procházel nespočet paralelních Vesmírů, kdy v některých na Kaspera svoje vyznání prostě vybalil, a v jiných ho namísto slov políbil. Pár představ bylo optimistických a Kasper se mu v nich vyznal nazpátek, takže skončili spolu, světu navzdory, ovšem jiné byly nesmyslně kruté a Kasper si v nich balil věci a definitivně odcházel, nebo Erikovi nelítostně oznamoval, že rozhodně není jeho typ. Blonďák, navíc se suchými vlasy, s otřesnými svetry, nudný.

No dobře, to si představovat nemusel. Bylo totiž jisté, že jeho typ není.

Než se dostal domů, začala ho bolet hlava, což mohl přičítat ledasčemu. Ale nemusel se nikomu zpovídat. Na příjezdové cestě nestálo žádné auto a v domě ho nepřivítala hlasitá hudba, specifická vůně laku, ani hra na klavír. I z domu se zkrátka stalo totálně nehostinné místo, jako kdyby ho opustil život.

Erik pro jistotu stejně zkontroloval Kasperův pokoj, aby se ujistil, že tam jeho… grr, to hloupé označení ho štvalo, protože nebyli bratři! Zkrátka zkontroloval ten pokoj, kde vládl totální chaos, zatímco jeho původce se teď nejspíš nacházel na míle daleko, v rozkodrcaném autobusu směřoval blíž a blíž víkendu plnému postelových hrátek.

„Pitomče,“ oznámil Erik sám sobě suše a sundal si čepici. Jak konečky vlasů roztávaly, voda mu kapala na mikinu. Bylo to skoro jako kdyby vylezl ze sprchy teprve před malou chvílí. Věděl, že by mu horká voda udělala dobře, přece jen čtyřicet kilometrů je čtyřicet kilometrů, ale najednou z něj vyprchala veškerá energie.

Z místnosti odešel spíš silou vůle, prokřehlými prsty napsal tátovi esemesku, aby se ujistil, že ten den domů nikdo nepřijede, a převlékl se do tepláků. Myslel na teplý čaj, ale kuchyň byla ještě dál než koupelna, všechno propojené dlouhými chodbami s nespočtem dveří. Celý ten prostor připadal Erikovi cizí, dokonce i jeho vlastní pokoj.

Nějakou dobu vydržel sedět u psacího stolu a zíral přitom na učebnici znakového jazyka, než se zvedl a odešel zpátky ke Kasperovi, tentokrát na jistotu. Už neměl výmluvu, věděl přece, že tam nikdo není.

Vůbec poprvé v životě ho chaos uklidňoval. Vůbec poprvé v životě nenáviděl fakt, že je v domě sám.

Vlezl si do Kasperovy postele, přetáhl peřinu přes hlavu a téměř okamžitě usnul.

***

Skoro celý víkend strávil ve středisku.

Čtyřicetikilometrový výlet se obešel bez následků, jeho tělo bylo nejspíš odolnější než hlava. Až na tu věc se sluchem, samozřejmě, ale na tu stále záměrně zapomínal.

Jeden den věnoval sjezdovce, což částečně vnímal jako formu relaxace, zatímco ten druhý trénoval na U-rampě. Trenér byl přítomný v obou případech, ale spíš si jako mlčenlivý pozorovatel dělal poznámky, než aby něco napřímo komentoval. Dvakrát se ukázala i Karen s termoskou čaje a pochvalou. Dokonce prohodila něco v tom smyslu, že musí být Erik rád, když má po dlouhé době volný dům. On na ni chvíli konsternovaně koukal a pil čaj, než se s omluvou, že musí ještě něco natrénovat, znovu rozjel.

Dokonale chápal a respektoval tátovu potřebu nového vztahu a svazku, nicméně jemu se tím značně zkomplikoval život. Na druhou stranu, pokud by měl rozhodnout, zda to všechno podstoupit znovu, nebo Kaspera nikdy nepoznat, volil by první možnost, dokonce s jistotou.

Ne medaile. To Kasper byl vším, po čem Erik toužil.

K rozhodnutí odjet dřív nakonec vedlo několik okolností a jedna z nich byla úplně prostá. Už to nešlo vydržet. Po druhé noci strávené v Kasperově posteli, kdy ho cítil každou buňkou těla z prostěradla, povlaku a zkrátka z celého prostoru, ho úplně jednoduše napadlo, že soustředění není zas tak špatný nápad. Mohl by si během něj vyčistit hlavu, zkorigovat nastupující posedlost, nebo co to bylo, když si chodil lehat do postele svého… Zkrátka ho napadlo – byť se domníval, že je to beztak naivní – že by mu mohlo několik dalších dní bez Kaspera prospět.

Zadruhé s tím přišel trenér, respektive podle toho, co říkal, s Erikovým soustředěním počítal. Vytáhl to jako hotovou věc zrovna ve chvíli, kdy se přišel na trénink podívat i táta.

Trenér byl toho názoru, že by mohla Erikovi změna prostředí prospět. Čímž rozhodně nemyslel jeho zlomené srdce, spíš to bral tak, že profi sportovci prospěje pobyt mezi vrstevníky. A v takovém případě měla být inspirace, okoukání různých technik, sdílení informací ohledně snowboardingu, jenom bonus.

S tím souhlasil i táta, který řekl, že je každé takové soustředění vystoupením z komfortní zóny. Potom dodal: „Mimochodem, nakonec to začíná v pondělí. Johannes psal, že se Erik může připojit kdykoli.“

To byla nová informace, se kterou se táta obracel na trenéra a ne na Erika, ale pochopitelně, na Erika se poslední dobou neobracel nikdo. Na jeho citech očividně nezáleželo.

Nevěděl, odkud se to podráždění bere. Nepomohl ani ukázkový Backside 180, během kterého táta zatleskal. Erik zastavil před ním, až ho ohodil sněhem a trochu naštvaně stáhl helmu. Flusnul do závěje. Uvědomil si, že se pořád čeká na jeho vyjádření, jestli teda na soustředění pojede. Jistě, řešili to na poslední chvíli, nicméně svět tady v horách byl ochotný přizpůsobit se jeho potřebám.

Ačkoli ne všem, pochopitelně. 

Choval jako fakan, tak sám sebe v duchu nelítostně označil, tudíž volil opatrný tón, jakmile promluvil. „Myslím, že mi to prospěje. Spousta z nich bude na X Games, navíc bych si rád zajel freeride.“

Svého rozhodnutí později nelitoval, nicméně špatná nálada se ještě znásobila. Jakmile ho táta večer odvezl domů, vztekle vydupal do patra, rozhodnutý v Kasperově posteli nespat.

Zkoušel na nic nemyslet a většinu činností prostě automatizovat.

Dopřál si dlouhou sprchu, povečeřel fazolové karbanátky, které mu připravili ve středisku, a pak začal v pokoji balit.

Skládal oblečení do cestovních tašek s logem sponzora a poslouchal meluzínu. Některé svetry si pojil s Kasperovou přítomností. Tenhle měl na sobě, když se viděli poprvé, a tenhle, když spolu seděli na sedačce a Kasper ho nutil sledovat Scrubs. Erik celou dobu uvažoval o tom, že by si o něj opřel hlavu, ale nakonec se neodvážil. Ve svých gestech a projevech náklonnosti nebyl nikdy tak otevřený. Což nakonec vedlo k jedné jediné věci, a tedy Kasperově odjezdu. K jeho milování s někým cizím. K času, kdy byl nahý a úplně kompletně zapomněl na Erika.

Svetry tedy vybral namátkou, protože vzpomínky a emoce, které s sebou nesly, byly právě tak nesnesitelné jako vědomí, že ho teď několik dní neuvidí. Ubližoval sám sobě, ale ještě pořád se tolik zlobil, až měl chvílemi pocit, že bude muset vyjít ven, třeba jenom v pantoflích, a pořádně se nadýchat ledového vzduchu.

Došel do koupelny, kde ze šuplíku vytáhl nový šampón, přímo jeden z těch, které při poslední návštěvě města nakoupil Kasper a přikázal mu, aby ho používal. Jako kdyby snad záleželo na jeho suchých vlasech.

Teď ho rozzuřilo, že byl dohnaný měnit svoje zvyky. Nejenže nestačilo, že se sem Kasper prostě přistěhoval, že mu táta pořídil křídlo a že s ním Erik musel trávit každou vteřinu svého dne. On musel být ještě ke všemu tak úžasný, musel se stát jediným člověkem široko daleko, který si byl příliš dobře vědom toho, s čím se Erik během výpadků sluchu potýká, a nejen to, Kasper dělal všechno pro to, aby mu tyhle stavy ulehčil.

Erik zařval. A příliš prudce zabouchl skříňku nad umyvadlem, ze které právě vytahoval novou zubní pastu. Jenomže se nic nestalo, nerozbil ji, byla pořád jako nová, takže mu nedovolila přesměrovat myšlenky jinam.

Pořád to tam bylo, ten tlak, že to pokazil, jen protože mu zamlčel, co cítí.

***

Na dopoledne neměl žádný plán, ale po snídani stejně zamířil do posilovny, kde skákal na trampolíně. Nepředváděl se, ostatně ani nebylo před kým. Chvílemi jenom péroval a zíral sám na sebe v zrcadle.

Po vydatném spánku se necítil ani trochu líp, což bylo zvláštní, protože doposud se mu dařilo z nepříjemných pocitů prostě vyspat. Pořád si v mnoha ohledech připadal zraněný, snad i podrážděný. Vlastně ani nevěděl, jestli chce Kaspera před odjezdem potkat. Bál se toho, co uvidí v jeho tváři, jestli to bude opovržení, anebo ještě hůř – vepsané uspokojení po víkendu stráveném v posteli.

Jistě, Erik mu mohl předhodit, že on sám taky strávil víkend v cizí posteli, respektive v té Kasperově, ale nebyl si jistý, zda by jeho vtip dopadl na úrodnou půdu.

Nechtěl ho potkat, k tomu došel o hodinu později, kdy si dopřál horkou sprchu a velmi rychlou, účelnou masturbaci.

Oblékl si tmavé rifle. Sice se v nich necítil vyloženě komfortně, ale lézt v teplácích do letadla taky nechtěl. Ze všech svých mikin vybral jednu úplně černou. Neměl zrovna náladu na světlé pozitivní barvy. Po krátkém zaváhání přihodil do tašky i sluchátka pro případ, že by ohluchl, protože takhle mohl předstírat, že se prostě jenom zaposlouchal do nějaké písničky. A jak by to vysvětlil potom, kdyby si je musel sundat… O tom nechtěl přemýšlet.

Samozřejmě si uvědomoval, jak je celá akce riskantní a v hloubi duše cítil, že jde v mnohém o demonstrativní gesto, vyplývající ze zlomeného srdce. Jenomže si nemohl pomoct. Jednou se pro to rozhodl, a tak mu nezbylo, než donést tašky ke dveřím a sejít po schodech do garáže.

Možná se chystal potrestat sám sebe a ne Kaspera. Ta myšlenka byla překvapivě velkorysá a nijak ho neuklidnila.

Zadíval se na tmavě modré prkno, které bylo na freeride nejlepší, a v tu chvíli uslyšel, že bouchly vchodové dveře.

„Eriku?“

Neodpověděl, ale srdce mu udělalo kotrmelec. Připadalo mu, že Kasper o patro výš dupe a probíhá jednu místnost za druhou, až se nakonec objevil dole v garáži. Trochu pomačkaný spánkem a rozcuchaný, jinak ale vypadal naprosto úžasně. A rozzlobeně. „Co ty tašky?!“ vyštěkl.

Bylo jednodušší si ho nevšímat. Vzbuzoval v Erikovi tak velké rozčarování, až to hraničilo s něčím neúnosným. Protože sotva se objevil ve dveřích, Erika napadlo, že by se na celé soustředění okamžitě vykašlal a vzal ho na milost. Přece to bylo devět dní, devět!, během kterých mohli být prakticky od rána do večera spolu, tak jako doposud.

Přesto řekl: „Ty tašky jsou moje.“ Sáhl pro tmavě modré prkno a velice opatrně ho opřel o stůl. Pohledem vybíral další. „Odjíždím na soustředění dřív.“

„Co? Děláš si srandu? Vždyť jsi říkal, že pojedeš ve středu. Nebo ještě později.“

„No tak jsem asi změnil plány,“ odpověděl Erik pečlivě neutrálně. Respektive chtěl tak odpovědět, ale navzdory svému plánu cítil, jak se mu do slov vkládá ublíženost. Kasper v něm tedy nevzbuzoval jenom to nejlepší, ale taky to nejhorší, protože za všechny ty roky, kdy Erik každé ráno vstal a do večera trénoval, si nikdy ublížený nepřipadal. Ani po tom, co zjistil, že bude jednou definitivně hluchý. „Je mi líto, že jsem nepočkal s teplým obědem a nějakou bezva historkou,“ navázal ve stejné tónině. Teprve potom si odkašlal a přinutil se pohlédnout Kasperovi do očí. A ty oříškové oči ho donutily trochu ubrat. „Možná ses nemusel vracet tak rychle?“

Chvíli jeden na druhého koukali. Kasper byl první, kdo promluvil, ačkoli se zdálo, že nejdřív popadne jedno z Erikových prken a hodí jím o zeď. Rozhodně byl někdy jako otevřené kniha. „Vrátil jsem se tak rychle kvůli tobě, protože jsem věděl, že dneska nic nemáš! To tě nenapadlo mi napsat aspoň esemesku? Kdy ses do háje rozhodl, že pojedeš už dneska?“ Udělal dva kroky blíž a nesl s sebou důvěrně známou vůni zimy.

Erik na pár sekund zavřel oči. Pak beze slova sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Napsal: „Odjíždím v pondělí.“ A esemesku odeslal na Kasperovo číslo. Připadal si dobře a strašně zároveň, ale ten druhý pocit pomalu narůstal a nabobtnával a vyvěral přesně z toho tlaku, který Erik pociťoval předchozí den a kdykoli jindy. Byla to zpropadená frustrace z toho, že Kasper není jeho, že nikdy nebude jeho.

„Teď ses zachoval jako piča, je ti to doufám jasné?“ odsekl Kasper naštvaně, když si zprávu přečetl. „Těšil jsem se na tebe a ty… Nechápu, proč se takhle chováš! Seš na mě naštvaný? Jako proč? Že jsem tady celý víkend neseděl na zadku a nečekal, až se večer vrátíš ze svahu? Já mám taky svůj život, svoje kamarády a ty… Víš co? Jeď si třeba do prdele a klidně si tam zůstaň celou věčnost, já ti na to seru!“ Demonstrativně, nebo možná zoufale, protože v takové vyhrocené situaci těžko říct, se k Erikovi otočil zády a odešel z garáže. Po cestě ale pořád křičel. „Mohl jsem tam zůstat, víš! Mohl jsem přijet až dneska večer, ale já se těšil, že až dojedu, budeme spolu…“ Jeho hlas postupně slábl a pak znovu zesiloval, protože Kasper si to nejspíš rozmyslel a teď se vracel do garáže. Ukázal na Erika prstem. „Fakt jsi mě příšerně nasral. Doufám, že odtud vypadneš co nejdřív, protože mě příšerně irituje tě jenom vidět. Ty…“ Na okamžik semkl rty k sobě. „IDIOTE!“

Erika někdo prozvonil. Nepodíval se, ale věděl, že to je určitě táta, který zrovna dorazil, aby ho odvezl na letiště. Museli vyjet okamžitě, tak to bylo naplánováno. Žádné zdržení. Erikovo srdce pořád dělalo kotrmelce, ale výraz se nezměnil, nezněžněl. „Tak to vypadá, že se ti tvoje přání splní,“ pronesl málem až nenávistně. Měl na to přece právo, to Kasper se miloval s cizím klukem a teď ještě Erikovi vyprávěl, že tam mohl zůstat. No tak ano!

Popadl prkna a dvoje boty s tvrdým vázáním. Cítil ale, že by měl ještě něco dodat. Třeba: zamiloval jsem se do tebe, strašně se mi stýskalo, chci pro tebe něco znamenat. Chvíli na Kaspera zíral a nakonec se ušklíbnul, nic z toho stejně nemělo cenu.

Kasper ho nemiloval. Kasper s ním nechtěl být.

„Užij si to tady, bráško,“ řekl Erik. Konečně to neznělo ublíženě, ale vyloženě sarkasticky. Vydupal schody. Do kapsy nacpal proteinovou tyčinku, kterou si připravil na stole.

Myslel, že na něj Kasper ještě něco zavolá, ale to se nestalo. Poprvé tedy neměl poslední slovo.

Erika to vlastně nijak neuklidnilo. Vzal cestovní tašku a batoh, snowboardy, boty, helmu, všechno to posbíral, jako kdyby si odnášel část života, přestože si sebeironicky uvědomoval, že většinu nechává tady v domě. V jednom těle. V jednom člověku.

Pořádně za sebou prásknul dveřmi, což bylo napůl zoufalé gesto, a zamířil k autu. Chtěl Kasperovi ublížit. Přál si, aby jeho… Přál si, aby cítil to samé, alespoň částečně, ten bodavý pocit opuštění. Když ale nasedal do auta, nebyl si jistý, komu ublížil víc.

A když táta nastartoval, všechno v Erikovi řvalo, aby vystoupil a vrátil se zpátky.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
8. 2. 2021 19:22

Jsem zvědavý, jak dlouho budou kluci kolem sebe kroužit…

Káča
8. 2. 2021 19:52

Asi vim, co by Erika mohlo prozradit… 🙂 Tak schválně…

MaCecha
8. 2. 2021 20:13

Holky, já jsem z nich úplně rozhozená, fakt. Nechápu, jak dokážete, že něco tak fiktivního má na mou osobu tak reálný vliv? Jste skvělé.

Karolína
8. 2. 2021 21:18

Ja jsem nějaká rozhozena z toho zase 😄 Nelíbí a líbí se mi to zároveň 😄
To jak konečně šlo trochu toho napětí ven bylo vlastně až ulevny. Výlet Kaspera mě bolel i za Erika, ale konečně ho to donutilo ukázat emoce.
Erik u Kaspera v posteli až se mi z té scény sevřelo srdce…kompletně celou škálu emocí jsem si snim prožila.
ALE teď už jsem trošku vystavena a jsem pripravena na tu škálu emocí z toho šťastnějšího soudku jooo?! 😄

Květa
11. 2. 2021 19:35

Mám rozdrásané srdce a to to jen čtu.
Někdy je až děsivé, jak silné city dokážete dát na papír.

Karin
18. 2. 2021 19:19

Už by si to měli kluci spolu vyřikat.