KASPERŮV JEDENÁCTÝ ZÁPIS

Erik si myslí, že jsem tlustý!

A má pravdu. Přibral jsem, což mu nedává právo mi to takhle předhazovat. Je to vlastně jeho vina, protože mi neustále nosí křupky – a to by tak nevadilo, o křupky jsem žádal – ale k tomu ještě další věci, vždycky něco, třeba colu, lízátko, arašídovou sušenku, čokoládový puding… A já, protože jsem znuděný životem a evidentně neumím říct ne, totálně na dně člověk, všechno poslušně spasu.

Zajímalo by mě, co si myslí ve středisku. Pro koho Erik nakupuje. A jestli se bojí, že Arne zjistí, že dávají uhlohydráty jeho výjimečnému synovi, přijdou tím pádem o práci a už nikdy jinou nenajdou, protože, zcela objektivně, tady žádná jiná práce není.

Není. Pokoušel jsem se na léto sehnat brigádu a jediné místo v knihovně obsadila sestřenice od manželovy tety stávající knihovnice, nebo tak nějak. A i když o ní stará knihovnice mluvila jako o neschopné drbně, stejně ji musela vzít. Což mi náladu moc nezlepšilo.

Takže jsem ten den snědl křupky a k tomu čokoládovou hroudu s arašídovou náplní.

Nemám váhu, takže nevím, o kolik kilo navíc jsem přibral. Všechno oblečení mi pořád sedí, ale když si zkusím palcem a ukazováčkem chytnou špek, jde to. JDE TO. A předtím to nešlo, takže jsem přibral, takže jsem tlusťoch, vepř, váleček, buchta, takže je všechno na hovno a já si k tomu všemu připadám k ničemu.

A Erik si toho taky všiml.

Měl mě varovat dřív.

Anebo nenosit tolik jídla. Možná, že je to celou dobu jeho plán. Pořádně mě vykrmit a pak… No nevím, co pak, ale určitě je to šílený ďábelský plán.

A prej, že můžu běhat.

Nenávidím běhání. Běhání je… běhání. Nejnudnější věc na světě. Člověk prostě jen zvedá nohy a snaží se dostat odněkud někam, což by v mém případě bylo jedno a to samé místo. Běžet tam a zase zpátky. No bezva.

Teď už alespoň není sníh, přestože se tu držel až do konce dubna. Ovšem vrcholky hor jsou stále zasněžené. Tam sníh neroztává nikdy – proto tu Erik taky bydlí, aby mohl trénovat nerušeně celý rok. Hurá. Jenže to neznamená, že by tu bylo kdovíjaké teplo. Sice už nenosím sibiřky a zimní bundu, ve které vypadám jak přežraný tučňák, ale málokdy je to vyloženě na mikinu. Málokdy jdu ven bez teplých bot. Málokdy nemám v batohu, čistě pro jistotu, rukavice.

Kraťase jsou podle všeho na dlouhou dobu pasé, ačkoliv Elna na konci školního roku přišla pro vysvědčení v šatech. Prý: když se tak oteplilo!

Fakt nevím kde, možná u ní na mozku.

Prostě je pořád chladno. I v létě.

A běhat v takové počasí se mi fakt nechce.

Mohl bych taky začít chodit do posilovny. To je fakt.

Jenže… Já posilovny vlastně nemám vůbec rád. Chodil jsem tam jenom kvůli lidem, kvůli kamarádům, co byli na posilovacím stroji hned vedle, nebo mi dělali záchranu, probírali jsme toho kluka kousek od nás, jeho zadek, popřípadě její, a všechno to rychle uteklo.

Cvičit s Erikem je jako být hluchý. Ironie.

Nikdy neřekne jediné slovo, krčí čelo soustředěním a maximálně vzdychne, když se zase na něco zeptám. Takže je v posilovně někdy takové ticho, až mi z něj hučí v uších a chci hlasitě zakřičet, že se na to všechno můžu docela klidně vysrat.

Což jsem dvakrát fakt udělal a Erik se lekl a vykulil na mě ty svoje velké zelené oči. To byla docela sranda, aspoň teda do chvíle, než opět beze slova udělal nějaký naprosto nemožný cvik, například přítah levým malíčkem s pneumatikou kolem pasu zakončený trojitým saltem. Nebo tak.

Z posilovny mám ještě větší depku. Když na to přijde.

Nakonec možná přece jen raději budu spokojenej, tlustej vepř, co u šedesáté osmé série Grey´s anatomy sežere sáček paprikových křupek a zapije je colou. Proč se taky snažit? Není tady nikdo, kdo by mě takhle viděl. Až na Erika a tomu je určitě jedno, jak vypadám.

Do háje.

Vím, že to nedopustím. A ani nechci, protože den, kdy se definitivně vyseru na to, jak vypadám, kdy se vyseru na všechno, bude dnem, kdy matka vyhraje. Dojdeme do bodu, kdy bude moct říct, že každý můj výstup, každé rozhodnutí, každá výstřednost byla k ničemu, když jsem přese všechno skončil tady. Takhle.

A zbývá už jen osm měsíců. Je to dlouhá doba, ale není to na doživotí a zničit se kvůli tomu nechci.

Eee. Takže to vypadá, že běhat nakonec fakt půjdu. A budu u toho poslouchat Fat Bottomed Girls od Queenů, protože si jako taková tlustá prdelatá holka připadám. Proč si to nepřipomínat?

A jestli mě něco dokáže nakopnout do tlustého zadku, tak právě hlas Freddieho Mercuryho.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
2. 2. 2021 13:25

Beru Kaspera na milost, protoze Behani… je behani.

Zuzka
3. 2. 2021 19:10

Chvíli jsem zkoušela běhat. Ne, vážně! Vydržela jsem to dva dny!😉

Karolína
5. 2. 2021 22:11

Ja mam vždycky období, kdy běhám a miluju to – většinou začne na jaře a končí při prvních tricitkach, protoze běhat v lete je podle mě nemožný absolutně 😂 následuje 3/4 roku, kdy si říkám, že bych měla zase začít (však mě to hrozně baví), přijde jaro a ja zase obuju tenisky a nechápu proč jsem přestala dokud nepřijde pařák a tak pořád dokola – můj soukromý beharsky cyklus. 😄 Takze Kaspere, za mě ideální pocasi! To dáš! 😁