Sotva vyšel ven, začalo chumelit.

Byl to jiný sníh než v horách. Velice rychle roztával a měnil se v tmavou břečku, která zůstávala na podrážkách bot. A jakkoli to bylo zvláštní, Erikovi nepřipadal ani tak studený. Nastavil mu obličej, čistě se zvyku, ale hodně rychle stočil pozornost zpátky k ulici, aby náhodou do někoho nevrazil.

Všude proudily nekonečné zástupy lidí v kabátech a zimních bundách, byly jich desítky, ne, stovky, a Erik neznal ani jednoho z nich jménem. Jak by taky mohl? Ale stejně mu to připadalo zatraceně zvláštní, ačkoli v tom zároveň spatřoval jistou výhodu. Nikdo totiž neznal jménem jeho. Možná by si uvědomili, že je to ten kluk, jehož obličej posledních několik měsíců zdobil obálky sportovních časopisů a taky bulváru. Jenom kdyby se podívali.

Jejich pohledy po něm buď sklouzly, nebo směřovaly skrze něj, k výlohám, kde byly upoutávky na předvánoční slevy.

Erik počkal na křižovatce a zkontroloval aplikaci, aby se ujistil, že jde správným směrem. Těšilo ho, že nechal většinu věcí v hotelovém pokoji. Připadal si příjemně nezatížený.

Ještě pořád měl trochu vlhké konečky vlasů, jak se narychlo sprchoval. Po nekonečně dlouhém sezení v letadle mu sprcha přišla vhod. Dokonce v ní strávil víc času, než měl původně v úmyslu. Možná ale jenom podvědomě oddaloval ten moment, protože měl strach.

Že bude nevítaný. Nemilovaný. Že se opět rozhodl úplně špatně.

Prošel kolem zastávky metra a zahnul do jedné z postranních ulic, která se mírně svažovala z kopce. Jak se vzdaloval od centra, lidí ubývalo. Tedy, vzhledem k tomu, na co byl zvyklý, jich pořád bylo příliš, na druhou stranu měl teď ale úplně jiné starosti, než aby ho jejich přítomnost znepokojovala.

Trochu sebou trhnul, když kolem něj projel cyklista. To na horách taky nemusel, bát se, že se zničehonic někdo objeví.

Tam se totiž příliš dlouho nikdo neobjevil.

Mobil v kapse zavibroval, to mu aplikace hlásila, že je na správném místě. Došel ke schodům a pohlédl na čtyřpatrový činžák s okrovou omítkou a černým zábradlím. Úplně obyčejný dům.

Ale Erikovi se stejně rozbušilo srdce.

Od přemýšlení, jestli se rozhodl správně, anebo ne, ho zachránilo, když se otevřely dveře a ven vyšel mladý pár s kočárkem. Žena mu dokonce dveře podržela a něco pronesla, tak prostě přikývl, usmál se a vešel dovnitř.

Dům neměl výtah, ale na tom nezáleželo, protože on by dal stejně přednost schodům. Vždycky, jak jen to bylo možné, chodil pěšky. Tak pomalu zamířil do prvního patra a to, že nic nenese, ho najednou strašně štvalo. Něco si s sebou měl vzít, třeba snowboard – kdyby ho teď držel v podpaží, možná by nebyl tolik nervózní.

Nebo mohl vzít černý futrál s houslemi. Nebo klavír, to by bylo určitě legrační, kdyby se ho snažil vytáhnout do patra.

S každým schodem přišlo jedno nebo, které se překlopilo v pochybnosti. Ale sotva stanul u dveří, měl hlavu překvapivě čistou, jako kdyby vystoupal na nějakou horu a teď už ho čekal jenom pohled dolů. Už se přece rozhodl. Teď už to mohl jenom prožít.

Zaklepal.

Znovu neměl čas o tom přemýšlet, zvažovat všechny možné scénáře (ostatně, to si užil v posledních týdnech dostatečně), protože dveře se prakticky okamžitě rozrazily. Tak prudce, že to druhou stranou vzaly o zeď.

A před Erikem stanul Kasper.

Vypadal vlastně úplně stejně, jako když se viděli naposledy. Pořád měl černé vlasy… a naprosto neuvěřitelně mu to slušelo. Byl oblečený v moderních riflích s dírami na kolenou, ne moc těsných, ale přesto perfektně zvýrazňovaly tvar jeho postavy. K tomu si oblékl bílé tričko a na krku se mu pohupoval přívěsek houslového klíče. Všechno to bylo decentní a přitom tak sexy. Ačkoli tyhle dvě věci se nejspíš nemusely nutně vylučovat.

Erik nedokázal odtrhnout pohled od jeho obličeje, těla, očí, které byly zvýrazněné černými linkami… A právě ty oči ho k sobě přitáhly ničivou silou. Erik kvůli nim zapomněl, jak se dýchá.

Kasper překvapeně pootevřel pusu. Pak, jako kdyby si to rozmyslel, zase semknul rty pevně k sobě, což ovšem moc dlouho nevydržel, nadechl se – pořádně do plic, nejspíš i za Erika – a konečně spustil. Divoce přitom gestikuloval.

„Počkej,“ přerušil ho Erik. „Neslyším.“

[Co tady děláš?] zaznakoval Kasper okamžitě. V jeho výrazu teď bylo něco opatrného, ale pohled měl pořád stejný. Vtahující. Jako kdyby se měl na Erika každou chvíli vrhnout, akorát těžko odhadnout, z jakého důvodu. Jestli ho chtěl políbit, nebo praštit.

Erik přešlápl, ale nedovolil si udělat krok blíž. Prostě se jenom nervózně usmál. „Přijel jsem za tebou.“

[Tys přijel za mnou?] Kasper povytáhl obočí. [Nemáš teď náhodou trénovat? Za chvíli ti začíná sezóna. Ví Arne, že seš tady?]

„Vzal jsem si od závodění pauzu,“ oznámil Erik pevně. Nebo alespoň doufal, že tak zní. Vždycky se snažil mluvit co nejvíc, i když spolu s tím znakoval, protože měl strach, že jeho hlas ztratí svoje typické zbarvení, že bude víc nosový, jako kdyby mu přestal patřit. „Došel jsem k názoru, že to je to nejlepší, co můžu udělat.“

[Ty sis vzal pauzu?] Zdálo se, že tomu Kasper pořád nemůže uvěřit. Dokonce se ohlédl přes rameno, jako kdyby měl odpověď celou dobu za zády. Ale vzápětí zase stočil pohled k Erikovi.

Bože, napadlo Erika, on si to vůbec neuvědomuje.

Že je tak krásný.

[Na jak dlouho? A ví teda Arne, že sis vzal pauzu?] pokračoval Kasper a znakoval přitom překotně, takže se občas musel vrátit a něco z toho zopakovat. Což ho podle výrazu akorát rozčílilo.

Ale Erik byl šťastný, že ta energie nezmizela. Na to jediné dokázal v tu chvíli myslet, jak moc je šťastný, že je Kasper pořád Kasperem… Taky zatoužil zavřít oči a dovolit jeho přítomnosti, aby ho úplně pohltila, ale bál se, že jakmile by je znovu otevřel, zmizel by.

Byl by zpátky na horách.

Radši řekl: „Na rok.“ A samotnému mu to v myšlenkách znělo zvláštně. Rok bez závodů. Po tom, co o to tolik bojoval. Kaspera tím prohlášením podle výrazu nejspíš naprosto vykolejil, a tak pokračoval: „Říkal jsem ti, že když pojedu hluchý, můžu něco změnit. Na světě i ve své vlastní hlavě. Ale pravda je, že…“ Pokrčil rameny a vzdychl. „V duchu jsem pořád s tebou. To je to jediné, co má smysl. Ty.“ Trochu mu zčervenaly tváře, ale byl sám se sebou srovnaný natolik, aby neuhnul pohledem.

Proto přece přijel.

Chtěl odpuštění. Ne. Chtěl Kaspera.

[Ty sis vzal na rok pauzu?] Kasper ho přejel pohledem od hlavy až k patě, od světlých vlasů po značkové tenisky. A z jeho výrazu se krom překvapení pořád ještě nedala vyčíst žádná konkrétní emoce. Nebo jich možná bylo tolik, že jedna druhou navzájem popíraly.

Erik nikdy nebyl ve čtení emocí kdovíjak zběhlý a teď znovu ucítil strach. Jako kdyby mu ledová ruka sevřela srdce.

Třeba je pozdě. Třeba už je strašlivě pozdě. Zatoužil usednout na nejbližší schod a schovat obličej do dlaní. Když mluvil s Kasperem po telefonu, stačil se omluvit bezmála tisíckrát. Jeden druhému přiznali, že se pořád milují a téměř bez ustání si psali, povídali si, špičkovali, flirtovali, konejšili se… Než se shodli na tom, že udržovat kontakt, když jsou jeden druhému tak daleko, vlastně strašně bolí.

Takže s tím přestali.

„Chci poznat sám sebe,“ pronesl Erik upřímně. „Chci poznat město, které máš rád. A hlavně chci být s tebou.“

[Ty sis vzal na rok pauzu a přijels za mnou?] Kasper působil nevěřícně. [Jakože budeme spolu?]

„Ano,“ přikývl Erik, ale v jeho podání to znělo spíš jako Ano?

[Ty sis vzal na rok pauzu, přijel jsi za mnou a myslíš, že já tu na tebe prostě čekám a nadšeně tě přivítám. Protože ty sis vzal na rok pauzu.]

Erik cítil čím dál větší nejistotu. Nerozuměl tomu, proč to Kasper tolikrát opakuje. Ale třeba to Kasperovi prostě připadalo tak strašně absurdní a hloupé, že to nedokázal zpracovat?

Pocit chladu se umocňoval – možná to bylo tím, že stáli v průvanu.

A když už to Erikovi začínalo pomalu připadat nesnesitelné, Kasper se zničehonic usmál. Byl to nádherný úsměv, plný něhy. [Tak to je dobře,] zaznakoval pomalu, [protože já na tebe stejně pořád čekal. A jsem absolutně nadšený!] Vyšel ze dveří, překonal vzdálenost, která je od sebe dělila a pevně Erika objal.

Známá vůně, pocit něčeho důvěrného a milovaného, zaplavila Erika od hlavy k patě. Objal Kaspera nazpátek a zabořil mu nos do krku. Tváří se otřel o jeho tvář a konečně, po nesmírně dlouhé době, začal klidněji dýchat. S každým nádechem se tak propadal víc a víc vůni kolínské, kávy a především Kasperovy kůže.

„Můžu se tě zeptat na něco hodně osobního?“ zašeptal.

Kasper se pomalu odtáhl a pustil ho, aby odpověděl. [Zakázat ti to nemůžu.] Už nekoukal na Erika s ničivou silou, jako spíš s dojetím, láskyplně a měkce.

„Pořád mě miluješ?“

Nad tím Kasper obrátil oči v sloup, ale pak se přece jen slitoval a vyznakoval: [Kasper miluje Erika. A teď ty. Vyznej mi lásku. A taky řekni, že jsem sexy.]

Erik se rozesmál. „Miluju tě. A bože, jsi tak sexy!“ Srdce mu bilo pořád zrychleně, ale spolu s tím cítil na hrudníku něco hřejivého. To prostupovalo celým tělem, až do konečků prstů. „Můžu tě políbit?“

[Jsme na chodbě. Co když nás někdo uvidí?]

„Hmm,“ předstíral Erik, že se nad tím opravdu zamýšlí. Přitom odpověď dávno znal. [Je to opravdové,] zaznakoval. A nahlas: „Nechci se schovávat. Navíc… Mám na instagramu velkou podporu.“

[V tom případě bys o nás měl fanouškům říct dřív, než nás někdo vyfotí, jak tě držím za zadek.] Kasper znakoval rychle, možná trochu nedočkavě, ale vzápětí udělal krok dopředu. Jednu ruku položil Erikovi na záda a pak s ní sjel o něco níž, nejspíš aby dostál svým slovům.

„Ještě jedna věc,“ kousnul se Erik do rtu, ale zněl přitom přesvědčivě. Nebo si to alespoň myslel. „Asi nepřestanu jezdit z kopce.“

Jeho slova Kasperem neotřásla ani v nejmenším. Kasper nad tím vlastně jenom mávnul rukou, zatímco tu druhou neochotně sundal z Erikova zadku. [To jsem ani nečekal. Tak políbíš mě už, bráško?]

„Já nejsem tvůj…“ Poslední slovo zamumlal Kasperovi do úst. Dlouze vzdychl, ukonejšený tím, že jsou po takové době jeden druhému tak blízko. Automaticky vjel rukama do černých vlasů, rozcuchal je, zabořil do nich prsty a jemně zatahal. Neslyšel Kasperovu reakci, vlastně neslyšel vůbec nic, a pro jednou ani svoje myšlenky.

Jazykem vyšel Kasperovi vstříc a přitom udělal krok dopředu, přitiskl se k němu celým tělem a natlačil ho na futra. Spolu s tím se taky nepřestával usmívat, nemohl si pomoct, takže mu přišlo, že schytal jednu nebo dvě pusy i na zuby.

Cítil silné vzrušení, ale hlavně absolutní pocit sounáležitosti.

Že je tam, kde má být.

Když se od sebe po nějaké době odtáhli, oba měli opuchlé rty.

[Pojď dovnitř,] zaznakoval Kasper. [Bude legrace. Teď tu bydlí i Jorge. Rozešel se s přítelkyní a má pocit, že skončil svět. Spávám na gauči, tak snad se tam spolu vejdeme.] Vedl Erika do nitra bytu a přitom couval, aby mohl pořád znakovat, takže se stalo, že málem narazil do skříně, která stála v chodbě.

„Mám pokoj na hotelu,“ prohodil Erik jen tak mimochodem, ale v očích měl pobavené jiskřičky. [Velká postel. Velká vana.]

Kasper se zarazil, ale pak hned přikývl. [Dobře. Vezmu si věci a jdeme. Ty jeden snobe. To je naposledy, co ti dělám Pretty Woman. No ale nedáš si nejdřív čaj? Zrovna jsem dal vařit vodu. Nemůžu uvěřit, že jsi tady! Jaký čaj chceš? Tohle je nejlepší den v mém životě…]

Nepřestával divoce znakovat a do toho taky gestikuloval, takže bylo kolikrát těžké určit, co se vlastně snaží říct. Ale jeho pohled mluvil za něj. Hřejivý a šťastný.

Vedl Erika do útulné kuchyně, otevřel skříň a začal se přehrabovat v čajích.

Erik usedl ke stolu a podepřel si bradu. Pořád se usmíval a nic ho netížilo. Sledoval Kasperova záda, každý jeho pohyb, dlouhé štíhlé prsty, jak dolují čajový sáček a hází ho do hrnku.

Měl strach, že až se znovu potkají, už si nebudou mít co říct. Že až se znovu potkají, bude to úplně na konci.

Ale bál se zbytečně. Tady to všechno začínalo.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbil se vám epilog? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
29. 4. 2021 17:16

TYVOLE holky!!!… pardon za ta slova, ale TYVOLE holky! Vy my jednou přivodíte infarkt 😭
Ta hlasitá rána co jste teď určitě slyšely, byl ten obří kamen co mi spadl ze srdce.!
Chci napsat něco fakt osobního a silného, ale došla mi slova.
Takže to shrnu… Holky jste BOHYNĚ!!!
A moc děkuju, že děláte, to co děláte.
Těším se na vaše další příběhy ❤️🖤
B O H Y N Ě !!!

Gabča
29. 4. 2021 20:06

Děkuji ❤️. Píšete čím dál tím lépe👏.

Květa
29. 4. 2021 21:43

Trochu jsem si zahrála na Kaie. Tak strašné jsem chtěla vědět, jak to skončí. A tolik se toho bála. A byla nervózní! Moc dlouho jsem to nevydržela. Nah. Nevím, jak zformulovat pochvalu, aby to nebylo klišé a zároveň to bylo pravdivé a originální. Píšete krásně. S citem, láskou, emocemi. Přečetla jsem vše, co jste tu zveřejnili a myslela jsem, že se mi nic nebude líbit tolik, jako Pátá minuta a neexistence. A jsme tady. A mě se chce brečet, což zásadně nedělám. Nocturno je jedinečné, cítím to v každé buňce svého těla. Děkuji za to. PS.‘ Ještě nikdy jsem tohle… Číst vice »

Lucienkaaa
15. 5. 2021 17:36

Nemůžu uvěřit, že už je konec. A TAKOVÝ konec 😍 Kasper je prostě takové zlatíčko, že se nedokáže zlobit moc dlouho. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby všechno záviselo jen na Erikovi zabedněném Petersonovi 🙄😁 Tím, že si vzal rok pauzu a přijel za Kasperem si to u mě trochu vyžehlil. Doufám ale, že je to jen začátek a minimálně bude Kasperovi každý den chystat večeři nebo snídani do postele 😁 Holky, moc díky za další vaše úžasné a jedinečné dílo. Vaši tvorbu opravdu miluju a obdivuju vás, že nacházíte stále tolik námětů a inspirace k psaní. Přeju vám, ať… Číst vice »