KASPERŮV DVANÁCTÝ ZÁPIS

Mít za bráchu zrovna Erika Petersona je dost frustrující, protože na světě nejspíš není nikdo tak skvělý, neomylný a talentovaný jako právě on.

Erik dokonalost sama Peterson.

Čekal na mě v chodbě, připravený v tom svém super sportovním, funkčním oblečení s nášivkami Redbull, kdybych jako zapomněl, že je mega úspěšný. A zase měl ten výraz, kterým dával jasně najevo, jak moc toho dělám špatně, ale je vlastně povznesený, aby nahlas něco říkal.

A na moje co je, prostě jen pokrčil rameny.

Nejspíš říct: Kaspere, v těch teplácích se ti blbě poběží, protože nebudou odvádět pot a brzo ti bude zima, měl by ses jít převléct, je až příliš a nejlepší chvíle, kdy to vytáhnout, je rozhodně, ne vážně, naprosto určitě, TA chvíle, kdy jsme kilometr od baráku.

Před tou posranou cedulí.

Takže děkuju, Eriku, že sis tady ten fakt nechal na později. Úžasná lekce.

Stejně jako ta, kdy ses snažil běžet vedle mě, mluvit a motivovat, než jsem tě poslal dopředu, abych měl od tebe konečně pokoj. A musel celou dobu sledovat ten tvůj vypracovanej zadek.

Ach jo.

Asi bych se kvůli tomu neměl tolik vztekat. Je jasné, že je Erik tak dobrý. Kromě tréninku nemá celé dny nic jiného na starost. Jen bych chtěl, aby nebyl o tolik lepší než já. Ve všem.

A já mu nemusel hledět na zadek a připadat si trochu jako úchyl, protože… No tak ano, je nevlastní a brácha a hetero, ale dívat se není zločin, tak jsem se… podíval.

Gr.

Teď toho trochu lituju a měl bych mu to říct.

Něco jako:

Eriku, čuměl jsem ti na zadek.

Dobře.

Běžel jsi přede mnou a já za to nemůžu. Máš prostě dobrej zadek a jako buzna ti to můžu říct, takže jestli s tím máš problém, promiň.

Dobře.

Bože, Eriku, umíš vůbec říct něco jiného? Ukázat nějaké emoce?

Promiň.

Přesně takhle nějak by náš rozhovor určitě probíhal. Znám ho a navíc ho fakt nic nevytočí. Ani když mu nadávám, křičím na něj, nutím ho odtáhnout mě zpátky domů, lehám si na zem, prosím, škemrám, dupu… I když to brutálně přeháním.

Ruku na srdce. To já umím velice dobře.

No a stejně nic. Začínám přemýšlet, že hranice, kdy se fakt příšerně nasere a pošle mě s plnou parádou do prdele, prostě neexistuje. NEEXISTUJE. Což je pro mě dost zvláštní pocit, protože nikoho takového neznám.

Možná by všechno bylo mnohem lehčí, kdyby nebyl Erik tak hodný.

Jenže je.

A mě zas příšerně bolí nohy a to jsem neuběhl ani ty dva posrané kilometry. I když chybělo hodně málo. Zastavil jsem jen pár metrů od cedule, která je od našich vchodových dveří, alespoň podle Erika, přesně kilometr vzdálená.

Teď, když jsem doma v teple a odpočinutej, mám pocit, že jsem měl těch pár kroků navíc udělat, dotknout se cedule, oběhnout ji, cokoliv, ale v ten moment, tam venku, to prostě nešlo.

Běhání je těžké. A já bych se na to okamžitě vysral.

Jen kdyby Erik nebyl tak strašně hodný a milý a nadšený. Kdyby mě pořád nechválil. Kdyby neřekl, jak moc je rád, že spolu trávíme čas i jinde než doma.

Což řekl jenom proto, že doma ho poslední dobou neustále nutím studovat znakovku.

Což byla rána pod pás.

Což on moc dobře ví.

Bože. A ty jeho smutné zelené oči.

Nemám rád, když jimi vyděšeně těká po místnosti, protože neslyší. Myslí, že to nikdy nezjistím, ale přesně vím, kdy ho začíná bolet hlava, rozpoznám chvíli, tu jedinou vteřinu, kdy mu sluch vypne. Ačkoliv on věří, že na sobě nedá nic znát.

Zatím se to stalo jen dvakrát, z toho jednou na hodně krátkou chvíli. Ale nejsem si jistý, jestli mi říká pravdu o době, kdy spolu nejsme. Určitě lže. Určitě ztratil sluch na svahu, určitě ho to vyděsilo, možná spadl, možná to ustál, ale stoprocentně pak dělal, že je všechno v naprostém pořádku. V tomhle je pořád jako děcko. Erik nerozumné paličaté děcko Peterson.

Ze začátku jsem si říkal, že celou záležitost se studiem záměrně sabotuje, ale pak mi došlo, že jemu takové věci prostě nejdou. Navíc je večer vždycky unavený, já to na něm vidím, ale co mu mám říct?

Podle doktora může definitivně ztratit sluch kdykoliv. Za hodinu nebo za rok. Takže ano, všechny jeho tréninky jsou určitě důležité, nic jiného nezná, je tím, kým je, právě kvůli nim, superstar, ale sakra… Znakovku teď potřebuje mnohem víc.

Já ho přece nemůžu nechat spát, když tohle všechno vím.

A taky nejspíš jako jediný chápu.

Jsme zatím u třetí lekce. Respektive Erik je u třetí, já v polovině sedmé, ale horší je, že o tom Erik mimo tu jednu hodinu denně, nechce nikdy mluvit.

Psal jsem to komunitě na facebooku. Tam se všichni shodli, že Erik ještě pořád nepřekonal fázi smíření, což je tím, že stále slyší. A nejspíš proto i doufá.

Mám chuť se ho na to zeptat.

Věříš, Eriku, že TA situace nikdy nenastane?

Přijde mi to ale kruté.

Kdybych alespoň věděl, že dělám dobře, když ho večer co večer nutím. Nebo když jsem na něj začal jednoduché věty znakovat, ačkoliv vím, že mi většinou nerozumí. Nebo nechce rozumět.

Poslouchám zrovna meditativní hudbu. Tříhodinové video na youtube, kde celou dobu ve smyčce běží obrázky zimní krajiny (asi mám v sobě trochu sadomasochismu), navíc mě fakt všechno bolí, takže nevím, jestli se to nějak výrazně nepodepisuje na mojí náladě, protože mám skoro až melancholické myšlenky, že je to na hovno a že všechno dělám špatně, takže se pak Erikova dokonalost ještě více vyjímá. Což je de facto hovadina, protože jsem právě napsal několik případů, ve kterých má k dokonalosti daleko.

Pořád ho vidím, jak ladně běžel po asfaltce, všude kolem jen hory, zatímco já za ním doslova supěl. A on vypadl spokojeně. Jako by mu tohle všechno jednoduše stačilo.

Možná stačí. Erik je navzdory všemu dost skromný. To mám na něm rád.

A já to nevzdám.

Bylo by snadné se na běhání vykašlat, ale jsou prázdniny. Dva měsíce mě nic moc nečeká a být celé dny zavřený v baráku není nic pro mě. A můžeme to dělat společně, můžu mu po cestě nadávat, obviňovat ho, že je všechno jeho chyba a až bude nejhůř skočit mu na záda a nechat se odnést až k vchodovým dveřím.

Chce, abychom dělali něco spolu.

Mám špek.

A příště k té ceduli doběhnu!

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
4. 2. 2021 21:27

Moc se mi líbí, jak se celé Kasperovo vnímání zaměřilo na Erika. Jak moc se stará. Jak moc vidí. A přitom mi přijde, že si to ani neuvědomuje. To je prostě nejlepší. ❤

Mimochodem, poznámka o videu se zimní krajinou a masochismem, byla neskutečně vtipná. 😅

Karolína
5. 2. 2021 22:25

V tomto zápisku, je tolik neuvedomelych citu ❤️ Erik je stredobodem, ač si může Kasper namlouvat, že je to kvůli tomu, že tam nikdo jiný není 😊

Vidíš jaký má běh super výhody? 😄