KASPERŮV DVACÁTÝ ZÁPIS

ÚŽASNÝ! NAPROSTO DOKONALE SKVĚLÝ!

A Erik je asi totálně mimo, protože říct někomu, že se blíží apokalypsa je natolik normální, že není nutné ani zvednout hlas, projevit emoci, tvářit se jako člověk, být trochu soudný, ukázat soucit, strach, pochybnosti, prakticky cokoliv, nebo třeba jen připustit, že ta situace není tak obvyklá a v pořádku, jak říká, že je. Protože není.

Teda… Jasně, ze začátku jsem mu věřil. Naivně, dětinsky, hloupě věřil, protože tady žije už docela dlouho, ale evidentně mě chtěl jen ukolébat, nejspíš aby měl klid, a já se teď postupně dozvídám, že vánice v NIKDE opravdu neznamená to bude v pohodě, Kaspere.

No jasně, úplně totálně v pohodě, proto kvůli tomu všichni lidi totálně šílí.

Nejprve jsem si teda řekl: Oukej, jasně. Bude vánice. Erik tvrdí, že to bude v pohodě, takže co. Prostě nepůjdu o víkendu běhat, budu zavřený doma, na to už jsem docela zvyklý, že ano. A Erik alespoň nepůjde na svah, uvaří, klídek, totální pohoda, koho zajímá, jestli sněží trochu, nebo moc.

No ale pak přišel email ze školy. Kvůli meteorologické předpovědi se prý prozatím vyhlašuje na pondělí a úterý volno. O dalších změnách budeme informováni.

No jasně. Komu by se chtělo taky ve vánici jezdit do posrané školy. Pohodka.

Ještě pořád jsem si říkal, že je to cajk.

Erik byl stále v pohodě, chodil si po domě jako totální king, co dokáže ovládat počasí, a rozhazoval kolem sebe slova jako neboj, zvládneme, bezpečí, až jsem měl pocit, že mu za to někdo platí, akorát nevím čím. Penězi těžko, těch má hromadu.

No takže Erik zenový mistr Peterson říkal, že o nic nejde. Fajn. S tou školou to taky dávalo smysl. Dobře, chápu. Bude foukat.

No ale dneska dopoledne přijel Arne s matkou, usmíval se jako sluníčko na hnoji, totálně podezřele, neustále dělal hohoho, aspoň budeš mít, Kaspere, hezké historky pro kamarády. A já na to hohoho, o čem to jako mluvíme? Jaké historky? A on na to reagoval podivným neidentifikovatelným zvukem, něco ve smyslu podobné věci nezažiješ každý den. A když jsem koukl na Erika, tak ten jen mávl rukou.

Ale co už. Arne je trochu divný, věčně nadopovaný hipík, co dokáže udělat dvouhodinový příběh se třemi zvraty, detektivní zápletkou a nečekaným odhalením na konci z toho, že Erik sjel na tréninku z kopce, takže jo… Byl jsem docela v pohodě, trochu na trní, ale furt jsem si říkal, že ti lidi tady žijí už dlouho, není to jejich první vánice a ví, co dělají.

ŽE ANO.

Pak Arne s Erikem začali z kůlny za barákem vytahovat obrovské dřevěné okenice a zabedňovat okna. Erik vypadal, že to dělá každý den, alespoň se tak tvářil, až mě zmátl a já si říkal, jestli třeba každý den nevstává ve čtyři ráno a na tajňáka si to netrénuje, zatímco Arne používal jinou strategii. Neustále totiž vtipkoval, což jsem já a vlastně ani moje máma nepovažovali vůbec za vtipné. Jako smát se tomu, že haha, tahle okenice nám při minulé vánici uletěla až k rozcestí, co je asi pět kilometrů daleko, musel jsem poprosit kámoše s korbou, aby mi ji přitáhl zpátky, fakt není něco, co chce člověk v podobné situaci slyšet.

Dokonce se mnou souhlasila i moje máma. SOUHLASILA SE MNOU! Koukala trochu vyjeveně a poté řekla: „Arne, zlato, já si opravdu nemyslím, že je dobré nás v tuto chvíli takhle strašit.“

Pomohlo to?

NE! Protože další okenice byla úplně nová, jelikož její předchůdkyně kvůli silnému větru nepřežila. Tolik legrace. Hm.

Ano, tady už jsem byl docela nervózní. A Erik? Erik se na mě usmál, položil mi ruku na rameno a znovu zopakoval, abych se nebál. Bude tady se mnou. No jistě. Erik je totiž takovej borec, že až přijde vánice, tak mě ochrání. Vánice si totiž nejspíš řekne pozor, tohle je TEN Erik Peterson, Král hor, raději to otočím a zamířím na druhou stranu. No jistě.

JISTĚ!

Takže máme zabedněná okna, tím pádem je tu všude tma, což té situaci rozhodně nepomáhá.

Přiznám se, že tady už jsem trochu začal pochybovat, nakolik můžu Erikovi a Arnemu důvěřovat. Jako naschvál ale zrovna nefunguje net a jediné, co jsem našel, je letáček o vánici ze školy, kde jsou ale rady jako: najděte si dobrý přístřešek, zahrabte se do země, nebo nevycházejte ven. Tak ne asi.

No a poté začal Erik sekat dřevo. Sekerou. O špalek. Dřevo. Sekat.

Člověk by řekl, že superstar jako on na to bude mít lidi nebo stroje, co to udělají za něj. Ale ne, Erika tahle činnost prý uklidňuje, dělá jí rád, má to jako trénink a sice už nasekané dřevo mají, ale vždycky je dobré mít něco do zásoby, kdyby byla vánice obzvlášť dlouhá.

Ano.

Tak zaprvé, a to jsem na něj i vypálil. PROČ JAKO POTŘEBUJE ČINNOST, KTERÁ HO UKLIDŇUJE? Copak není v klidu? Je v neklidu? Z čeho a proč? AHA! Ovšem ani moje naléhání a jednoznačně předložené důkazy o jeho neklidu ho nepřiměly propadnout panice a stále hraje tu hru, že se nic neděje.

Tak ono se vůbec nic neděje.

Zasranej LHÁŘ! Vím, že to říká a dělá jenom proto, aby mě udržel v klidu, ale sakra, já nechci být v klidu. Chci vyšilovat, protože je tady i zadruhé.

Zadruhé… seká dřevo. PROČ? Protože ho potřebuje do krbu, aby mohl zapálit oheň, protože nejspíš nepůjde elektřina. Sbohem termostate, sbohem teplo, sbohem světlo, sbohem. Vím, že mi hned na začátku říkal, že elektřina občas vypadne, ale já myslel, že žertuje, protože mají záložní zdroj. Generátor nebo tak něco.

Což mají. Jo, ten mají a je ve sklepě, ale podle všeho ho nechávají vypnutý, dokud není situace vážná. Hm. No úžasný. Co je tohle za logiku? Situace už je vážná, právě teď, protože se blíží apokalypsa a já mám být zavřený v domě se dvěma hipíky, co to berou na lehkou váhu a jeden z nich má k tomu všemu ještě hloupé vtipy, a mámou, která vypadá vystrašeně ještě víc než já a k tomu všemu je na mě nesmírně milá, což mě děsí snad úplně nejvíc.

MY TADY VŠICHNI CHCÍPNEM, ŽE JO?

Arne před chvíli odjel s Erikem do města pro zásoby. Byl jsem dost proti, protože si nemyslím, že je dobrý nápad rozdělovat týmy na vystrašené a zkušené. Jenže než jsem stihl něco namítnout, seděli oba v autě a odjížděli. Takže moje požadavky, jako odteď se od mě Erik nesmí hnout ani na krok, bude prostě pořád se mnou, zůstaly nevyslyšeny a já pořád přemýšlím, co se stane, když se nestihnou vrátit.

Moje matka na to taky myslí.

Ačkoliv, naprosto upřímně, zatím to na vánici vůbec nevypadá. Venku je sice zataženo, ale tak nějak normálně. Nic extra. Dokonce ani nefouká vítr, takže je to asi v pohodě, ale stejně mám každou chvíli tendenci vyhlédnout z okna, což nejde, protože jsou zabedněná. Tak alespoň poslouchám zvuky, jestli neuslyším vítr nebo přijíždějící auto.

Už bych chtěl, aby tu byl Erik se mnou. Aby mi zase řekl, že to bude v pohodě a já mu mohl odseknout, že teda nebude. A jak ho znám, určitě by mi poté položil ruku na bok, usmál se a chtěl mě obejmout. Většinou ho odstrčím nebo mu oznámím, že zlobí a všechny jeho postranní úmysly mu zakazuju, ale teď bych ho pevně objal já. Chci mu zabořit hlavu do krku a nechat ho, aby mě hladil po zádech a lhal, že o nic nejde.

Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Sednout do auta a odjet? Jasně, Arne mu nedal mnoho příležitostí, protože to jeho velitelské jedeme, šup, šup, šup, bylo i na mě moc, ale proč po prvotním šoku třeba nevyskočil z auta a neběžel zpátky? Proč?

Navíc si ani nevzal mobil, takže ho nemůžu bombardovat naštvanými zprávami, aby se cítil provinile, což by mělo za následek, že bych večeři vybral já. On by vařil, já seděl na lince a mluvil a mluvil a on by jen kýval a souhlasil, protože by věděl, že nesmí nesouhlasit. Co by v tu chvíli dělali rodiče, nevím, nějak s nimi ve své představě nepočítám. Je to vlastně hrozně zvláštní, protože tak trochu tenhle dům beru jako můj a Erikův. Dokonce jsem se přistihl, že mi vadí, jak bezprostředně se tu Arne chová. Což je hloupost, jasně, je to mnohem víc jeho domov než můj, ale ten pocit tu stejně je a já ho nedokážu ignorovat.

Takže mi vždycky naskočí nějaká nenávistná myšlenka. Tak třeba, když si Arne udělal kafe do hrnku, který používám na šípkový čaj. Když máma přenastavila termostat, protože je tu prý přetopeno. Nebo si pak sedla na sedačku, kam si vždycky sedá Erik, protože je to jediné místo, odkud vidí na celou místnost a nemůže ho tím pádem nikdo překvapit, kdyby neslyšel. Ale ji to naprosto nezajímalo, prostě to tam zabrala a basta. Pff.

Je to těžké. To je fakt.

Ale jak říkám, od chvíle, co přijeli, je extrémně milá. Je to děsivé a neuvěřitelné zároveň. Dokonce si se mnou chvíli vykládala, ptala se, jak se mám, co škola a jestli hraju na klavír. Jako… upřímně, byl jsem natolik konsternovaný tím zájmem, že jsem byl taky milý, což na oplatku vykolejilo ji. Takže tu teď sedíme, ona popíjí čaj, při každém zvuku sebou trhne a nevíme, jak to mezi námi teďka funguje. Jestli nás hrozba blížící se smrti nějak spojuje.

Došel jsem k přesvědčení, že ano.

Taky mi řekla, což mě extrémně pobavilo, že je nesmírně ráda, že s Erikem tak hezky vycházíme. Ano, měla strach, že mezi námi budou boje, že k němu budu zlý a nespravedlivý, protože takový já přece jsem, ale od chvíle, co jsme tady, už strach nemá a je pro ni balzám na duši nás sledovat. Konečně má totiž pocit skutečné rodiny a především má NADĚJI na lepší zítřky.

Kdo v dnešní době používá spojení lepší zítřky? No fakt. Obzvlášť ve chvíli, kdy se blíží obrovská vánice a „rodina“ není pohromadě?

Ale jak říkám, byl jsem milý, protože ona taky byla, takže jsem v podstatě jen kýval a občas řekl něco jako jo, no jasně, určitě, ale celou dobu mi běžely v hlavě poznámky jako nemáš tušení, jak moc dobře si rozumíme. Asi by neocenila ani jednu z pravd, kterou bych na ni mohl vybalit.

Je pro mě důležitější než ty, mami.

Erik mě miluje, jakože v romantickém slova smyslu.

Erik a já jsme rodina. Ty a Arne do ní nepatříte, tak si laskavě nesedej na jeho místo.

Jak říkám, jen jsem se usmíval. Alespoň do chvíle, než začala prohlašovat, jak šťastně a spokojeně tady vypadám a bylo z její strany dobré rozhodnutí mě sem vzít a bla bla. Pak jsem ztratil trpělivost a přesunul se do jídelny. Tady mám alespoň krásný výhled do kuchyně na dvě plynové bomby, které ze sklepa přinesl Arne. Můžu si tak velmi klidně připomínat vánici, protože jsem na ni málem zapomněl.

Psal jsem si s Elnou. Tak jsem to celou dobu chápal úplně špatně a jsem totální jelito, že takové zákonitosti vůbec nevím, ale to, co se blíží, není jen tak nějaká vánice, jakože bude foukat silný vítr. Podle všeho se totiž blíží POŘÁDNÁ vánice, což v podstatě znamená dvojnásobek sněhu a kurevskou zimu.

Nějakej blizard, nebo co to říkala.

Ještě že nefunguje net. Aspoň si o tom nemusím číst a zjišťoval, v jakém kelu doopravdy jsem. Takhle… Takhle je to pohoda. Prostě bude hnusně a sněžit.

Zrovna mi hraje Delain, To Live is to Die. Je to jedna z mých oblíbených metalových skupin. Bylo období, kdy jsem hodně ujížděl na Nightwish a Within Temptation, ale z nějakého důvodu jsem je už dlouho neposlouchal. Asi je to tím, že moje matka metal vyloženě nenávidí, takže když jsme bydleli spolu a hádali se, měl jsem pak tendenci je schválně pouštět nahlas, aby je musela překřičet, což ji vždycky ještě víc vytáčelo a spouštělo to u ní regulérního ječáka, kterým se občas dokonce trefila do rytmu.

Sladké vzpomínky.

To Live is to Die není zrovna nejlepší píseň pro tuhle situaci. Žít znamená zemřít. To není nic vyloženě objevného a normálně bych ten text ani nevnímal, ale teď… Byl jsem se podívat ven. Pořád nefouká, ani nijak extra nesněží, ale v dálce začíná obloha tmavnout. 

Do háje, kde ten Erik je?

Poseru. Fakt.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

20 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
23. 2. 2021 11:48

Aww popř baby. Doufám, že tam nezůstane s Karen samotný. 😅

Linda
23. 2. 2021 11:54

Trochu jsem doufala ze to staříci nestihnou a tím pádem budou Erik a Kasper zavření ve tmě u krbu….sami… Upřímně atmosféra pro románek jako stvořená, ale samozřejmě to by bylo hodně prvoplanove a člověk si zkrátka musí počkat. Ikdž nutně nepotřebuji aby se ti dva spolu hned vyspali a v tuhle chvíli mi to k nim asi nesedí. Ale bylo by pěkné sledovat rozvíjení jejich vztahu za svitu svíček a plynového vařiče.

Gabča
23. 2. 2021 12:07

Takže už jsem se dvakrát koukala ven, kdy začne sněžit, oblékla si svetr a uvařila čaj. Černý. Díky za další skvělou kapitolu.

Káča
23. 2. 2021 16:13

Já už je taky viděla u krbu. V objetí. Páč zima a strach. Fantazie mi jela na plný obrátky, utla jsem to někde u umrznutí rodičů, což by bylo „šíleně smutný“ a pro kluky úžasný zároveň. 😀 No nic. Dobře, že nepíšu knihy, to by byl masakr…

Káča
25. 2. 2021 18:10
Reply to  szabi

Jo! Jsem spokojená. Díky! 🙂

Karolína
23. 2. 2021 16:21
Reply to  Káča

Jo, ze tam jsou nějak navíc 😅, až si rikam, ze je to dost divný a kdyby mi to vramci příběhu, nepřišlo v hod, že tam rodiče neprudi, tak vlastně si Arne s Karen zijou svůj život což není úplně normální 😄

Káča
26. 2. 2021 18:38
Reply to  Karolína

Arne s Karen by se mohli odstěhovat klidně nastálo! :-)))

Karolína
23. 2. 2021 16:19

Jsem se jako první pulku tlemila kompletně celou, promiň Kaspere, ale jen ty umíš panikarit tak vtipné 😄 „Pak Arne s Erikem začali z kůlny za barákem vytahovat obrovské dřevěné okenice a zabedňovat okna. Erik vypadal, že to dělá každý den, alespoň se tak tvářil, až mě zmátl a já si říkal, jestli třeba každý den nevstává ve čtyři ráno a na tajňáka si to netrénuje,“ – tady jsem regulérne umřela 😄😄😄 a pak se opakovaly moje mrtvicky snad co odstavec 😄 Taky vnímám Arneho a Karin jako vetrelce, myslela jsem, že se mi splní moje vize, o těch dvou… Číst vice »

holloway
23. 2. 2021 21:55

Tak tahle kapitola je skvělý mix humoru, roztomilosti a dramatu (zatím naštěstí pořád jenom typu drama queen) – rozhodně bude moje oblíbená. Pochechtávala jsem se skoro celou dobu, a kdybych měla vypisovat hlášky, které mě pobavily, tak to tu musím zkopírovat celé. Ale ve chvíli, kdy Kasper s „chladnou hlavou“ a zcela „logicky“ usvědčil Erika z neklidu jsem vyprskla tak, že i pes mě přišel zkontrolovat, co zase blázním. A jak potom uvažoval o tom, že Arne s Karen jsou vlastně vetřelci a myslel na Erika mi přišlo strašně roztomilý a když jsme došla k větám: „Erik mě miluje, jakože… Číst vice »

MaCecha
25. 2. 2021 10:08

To bude lásky, až se Erik vrátí ;).
Popírat evidentní a hlavně nemyslet na to, aby nemyslel na to, na co nemá myslet (tj. Erika v ručníku) Kasperovi jistě dlouho nevydrží…

A ať už je dneska pět!
Poseru. Fakt. 😀

Káča
25. 2. 2021 18:12
Reply to  MaCecha

Tys to tušila!!! Že bude něco pěknýho, až se Erik vrátí! :))) A ten ručník! Hele, nedaly Ti to náhodou holky přečíst celé? 😀 Já chci taky!!!

MaCecha
26. 2. 2021 1:01
Reply to  szabi

jó, vlk taky sliboval… 😀

Karin
1. 3. 2021 21:57

Tak tahle kapitolka mně pobavila vyděšený Kasper nemá chybu.