KASPERŮV DVACÁTÝ TŘETÍ ZÁPIS

Poslouchat zrovna TUHLE píseň v TUHLE chvíli asi není nejlepší nápad. Ale já ji mám rád. Rád u ní tančím, vlastně skoro stejně jako Troye Sivan, protože je přitom fakt sexy. Sledoval jsem ho, ještě když natáčel covery na youtube. A potom vydal Blue Neighbourhood a já ho totálně žral.

My my my je sice až z jeho dalšího alba, které je – už jen textem téhle písně – o dost vyspělejší, ale za mě stejně oblíbené.

Jenže poslouchat ji zrovna teď je trochu… Jasně, je to jen písnička a nikdo si nespojí její slova s tím, co se tady během vánice stalo. Dokonce ani Erik tomu snad nebude dávat význam. A ten dává význam hodně věcem, takže ne, teda ano, je to v pohodě. Můžu poslouchat písničku o tom, jak Troye Sivan zpívá: každou noc s tebou umírám. Oh, můj, můj, můj. Žiju pro tvůj každý pohyb.

Nebo část: Můj jazyk mezi tvými zuby. Pomalu, ne, ne, rychleji. Máš to rád stejně jako já.

Haha. To je snad vtip, že náhodný výběr vybral právě tuhle píseň.

Zrovna jsem se vrátil ze školy. Venku se už začíná stmívat, protože se blíží zima, ačkoliv je tam tolik sněhu, že to spíš vypadá, že zima nikdy neodešla. Léto bylo fakt děsně krátké. A chladné. Ale jo, asi si zvykám, protože dneska jsem do školy odešel ve sněhulích, a když jsem se viděl ve výloze, došel jsem k názoru, že mi sněhule fakt celkem sluší.

A jsem neuvěřitelně konsternovaný, že v nich můžu stoupnout do závěje, nebo do rozteklé sračky, a nohy mám furt v suchu a teple. Jakože… Wow! To je skoro zázrak, když jsem ještě před pár měsíci chodil s permanentně mokrýma nohama. A jo, Elna sice už hodněkrát říkala, ať si pořídím pořádné boty, ale narovinu, co ona o tom ví, když má na tkaničkách bambule a při každém kroku o ně zakopává?

Taky mám ty speciální rukavice, ve kterých se dá ovládat telefon. Mají pogumovaná bříška prstů a je v nich docela teplo, ale stejně si přes ně natahuju ještě druhé, o něco teplejší. I Yngve si toho všiml a sotva jsem nastoupil do autobusu, hned se kvůli tomu rozesmál. Prý: Kaspere, ty máš sněhule a dvoje rukavice! Tak nepatříš teď oficiálně mezi nás?

No tak asi ano. Asi už oficiálně zapadám mezi obyvatele NIKDE. Jsem… nikdan. Haha.

Zrovna mám na sobě Erikův svetr, takže nemá smysl se tomu bránit a něco si nalhávat.

Ačkoliv dneska ve škole jsem byl jednoznačně jediný, kdo tu vánici tolik prožíval. Elna nad tím jen mávla rukou a pronesla, že musela vydržet skoro čtyři dny zavřená se svou praštěnou rodinou v jedné místnosti a že otec neustále vyprávěl historky, které slyšela už tisíckrát, takže ano, apokalypsa to byla, ale ne kvůli počasí.

Jorge to prospal. Jo a mimochodem – Jorge se ještě pořád se svojí přítelkyní nerozešel, protože má strach, že by pak navždy zůstal sám, jelikož další volná holka už ve městě není. Což čistě teoreticky není pravda, ještě je tu Elna, ale ta je tak trhlá a zvláštní, že by Jorgeho nejspíš pozřela zaživa. Navíc když ti dva spolu mluví, je to jako sledovat hodně špatnou tragikomedii, kdy člověk neví, jestli má brečet, nebo se smát.

Skutečná tragikomedie to však byla, když jsme všichni tři společně seděli na obědě a Jorge chtěl vědět, jak jsem vánici přežil já. Zaskočil mi z toho hrášek a Elna mě musela praštit do zad a ten hrášek pak vystřelil z krku, přeletěl stůl a skončil u nohou naší učitelky. Jako pobavilo ji to, to zas ne že ne.

No a pak jsem dostal hysterák, který naštěstí ale nikdo nepoznal, protože jsem naprosto klidně odvětil, že dobře. Že mě přece vidí, že mám pořád dvě ruce a dvě nohy a hlavu a dýchám a mrkám a podle všeho i solidně kašlu a chroptím a ještě solidněji odpovídám a chodím a prostě všechno, takže jsem ji evidentně přežil úplně v pohodě, jako fakt, nechápu, co je to za otázku, prostě normální vánice, no a co.

Na což učitelka, která tam pořád bůhví proč stála, řekla, že je to úplně v pohodě, že první vánice je vždycky těžká a je úplně normální, když má člověk strach.

Jako jo. Ta vánice byla děsná, pořád nechápu, jak tady někdo může dobrovolně žít a nic si z toho nedělat. No tak co, prostě párkrát do roka vytaháme okenice, nasadíme je na okna, koupíme zásoby a necháme barák zapadat sněhem. PO-HO-DA.

Jenže naprosto upřímně kdyby nebylo toho sněhu, kterého jsou fakt mraky, nejspíš bych o žádné vánici neměl ani tušení, protože… Měl jsem úplně jiné věci na starosti. A řešil úplně jiné… tamto.

Člověk by řekl, že je to skoro nemožné, aby po třech dnech vyšel ven, svítila nad ním nádherná modrá obloha a všechno bylo úplně jako předtím. Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Svět se pořád točí a vesmír… nevím, co dělá vesmír, asi vesmíruje, a lidé spolu dokáží sedět v jedné místnosti, v místnosti, kde všechny ty změny nastaly, vtipkují a smějí se a ježiši, tak jsme to všichni přežili, nebylo to ale dobrodružství? – nemáš ponětí, Arne – a nikdo přitom nepozná, jak je teď všechno jinak. Nikdo na ty změny nereaguje.

Možná až na mě. Já na to reagoval tím, že jsem se zpotil jako prase.

V jednu chvíli jsem z toho byl tak nemocný, že jsem měl chuť na Arneho naprosto debilní dotaz, jestli jsem si to tady užili – protože zažít vánici je fakt nesnesitelná prdel – odseknout, že nemá tušení jak moc.

No ne, fakt. Nebyla by sranda, kdybych na Arneho mrkl a řekl: ‚Jo, myslím, že Erik si to perfektně užil, že jo, Eriku?‘

Určitě by to ten puritán nepochopil, ale já bych mohl pokračovat. Mohl bych, protože v očích obou rodičů (a teď nemyslím Arneho) jsem beztak zvrácený a úchylný. Nejspíš bych tím ani matku nepřekvapil. Určitě by jen hodně nasraně vřeštěla něco ve smyslu, že to mohla tušit. Celou dobu totiž čekala, až něco podobného udělám!

Jistě. Proto mě tady s Erikem nechávala tak často samotného. Abych si mohl připravit půdu.

Ale možná jí křivdím. Možná by neřekla nic. Byla by překvapená a nevěřícně lapala po dechu a nakonec mi dala jednosměrný lístek do vojenské školy a rozloučila by se slovy: až ti bude osmnáct a zdrhneš odtamtud, hlavně nechoď za mnou.

Je mi jedno, která varianta by nakonec byla ta pravá.

Ale nic z toho se nestalo, protože matka ani Arne žádnou změnu nezaregistrovali.

Takže svět se točí dál. Podle vědců furt stejnou rychlostí, ale mně se to nějak nezdá. Přijde mi, že je rozhodně rychlejší, až se mi z toho chce nagrcat do pusy.

Na druhou stranu… Možná se to nestalo. Možná jsme spolu s Erikem nikdy nic neměli a byl to jen sen, protože naprosto upřímně, kdybych to někomu vyprávěl, asi by mi nevěřil. Přece jen to celé zní totálně přitažené za vlasy.

Že jsem já a můj nevlastní brácha zůstali sami v domě, že zuřila vánice, že nešla elektřina a my spávali u hořícího krbu. Už jsem řekl, že byla příšerná vánice? Jo a ten sex, tak ten byl tak strašně dobrej, že jsem z toho totálně na prášky a moc mi nejde myslet na nic jiného.

Dobře, možná bych pochopil, kdyby šlo o ten jeden tu první noc. Prostě… zafungovalo kouzlo okamžiku, tak nějak by to do sebe hezky zapadlo a já měl dokonalou vzpomínku na dokonalý sex. Náhoda.

Ale jak potom vysvětlit, že tu druhou noc to bylo úplně stejně úžasné?

Myslím, že jsem na to přišel. Respektive mám docela dobrou teorii. Takže… Ten krb se moc nepoužívá. Většinou jen v nejnutnějších případech, jako je třeba vánice. Od té doby, co jsem se nastěhoval, bývá v domě mnohem větší teplo, protože furt navyšuju termostat a venku jde komínem zase zima. Takže… dle mého: ideální prostředí, aby tam vyrostly nějaké houby.

A když jsme krb zapálili, tak ty jejich výpary nás nějak omámily a my celou dobu leželi v tranzu na zemi a halucinovali.

Proto se mi to zpětně zdá všechno tak neuvěřitelné a zamlžené.

Mohl jsem to ráno nadhodit u společné snídaně. Hej, víte, co si myslím? Že jsme se s Erikem nechtěně sjeli houbičkami a já fantazíroval, jak jsem se s bráškou hezky pomiloval.

Fantazíroval asi není nejlepší slovo pro tuto situaci. Je to skoro, jako kdybych si to přál.

Nic to nemění na tom, že celé ty tři dny jsou jak nějaký sen. Staly se, já to vím, ale návrat do reality přišel tak rychle a nečekaně, že můj mozek neměl čas tu změnu nějak pobrat. Navíc jsem přijel ze školy a matka s Arnem jsou furt tady. Asi mají výčitky, že nás tu nechali samotné, takže potřebují ulevit svému svědomí. Jsem zvědavý, kolik dní jim to vydrží, než bude dušičkám líp a zase zmizí.

Doufám, že brzo, protože mě nehorázně sere, jak si Arne neustále bere můj hrnek a matka snižuje termostat. Nebo jak se matka koketně chichotá a Arne vypráví trapné historky. Někdo by jim měl říct, že už jsou svoji, takže spolu nemusí flirtovat (a jestli teda takhle Arne flirtoval, tak má moje matka fakt nízké nároky).

Nemám kvůli nim vůbec klid na přemýšlení.

Cestou ze školy jsem se těšil, až zapadnu ke klavíru a budu celé odpoledne hrát, jenže když je doma matka, docela mě přešla chuť. Nemám rád, když je blízko, ničí moji múzu. Pořád totiž slyším ty její debilní kecy, které pochytila od mého otce, že hraní na klavír mě nikam nedostane.

Takže jsem zavřený u sebe v pokoji. Erik je ještě na svahu a trénuje. Kolem šesté ho má přivést trenér, pak nás čeká společná večeře a pochybuju, že budeme mít příležitost spolu mluvit. Což je asi dobře, protože pořád nevím, co bych řekl.

Asi by nebyl nadšený, kdybych začal tím, že si nejsem jistý, jestli se to všechno mezi námi vlastně stalo. Možná jsme byli pod vlivem houbiček. Ve skutečnosti to všechno byla jen sdílená halucinace.

Googluju sdílené halucinace. Prý je to možné.

Teď mě napadlo, že tím pádem dneska asi odpadá učení znakovky. Bezva, přesně to Erik ještě potřebuje, aby byl další den bez opakování, protože jsme samozřejmě poslední dny neprocvičovali, jelikož na to bylo až moc šero a bla bla. Prostě jsme na to zapomněli, no.

A další věc, co mě napadla… Když je člověk hluchý a vypadne elektřina a je úplná tma, je to dost na hovno situace. Neumím si představit, že bych třeba potmě hledal baterku nebo svíčky, a přitom ani nic neslyšel. Musí to být mega strašidelné.

Ale ono je i strašidelné chodit po obýváku, sledovat, jak máma sedí na sedačce a listuje v časopise, zatímco Arne kouká na sportovní kanály, za zády má polštář, upíjí čaj z mého hrnku a já nedokážu nemyslet na to, jak jsem na té pohovce byl s Erikem. A moje máma si toho pohledu všimne a řekne: „Děje se něco, Kaspere?“ A já mám brutální zásek, nemůžu popadnout dech, totální záchvat úzkosti, ale místo toho se po všech těch letech hádek dokážu na matku jen usmát a říct: „Ne, všechno v pořádku.“ A přitom vím, že kdybych chtěl, kdybych po tom opravdu toužil, mohl bych přímo teď a tady mezi nás zasadit finální, smrtelnou ránu.

Vždycky jsem chtěl vyhrát. A tohle… Tohle by to definitivně rozseklo.

No a pak by mě zabila.

Ale možná jsem jen zbytečně dramatickej. Jo.

Erika má přece ráda, a kdyby byl tady, třeba by měla strach ječet. Navíc Erik vždycky dostane, co chce, takže by si Arne nedovolil neschválit Erikovo rozhodnutí a z nás čtyř by byla dokonalá rodinka. Mohli bychom chodit na dvojitá rande.

Občas nad tím přemýšlím.

Teda… Bože, teď jsem sám sebe pobavil. Přemýšlím nad tím, že s Erikem chodím a ne nad tím, že chodím s matkou na dvojitá rande. Třeba dneska ráno v autobuse mi nebylo vůbec špatně, protože jsem celou cestu čuměl z okna a uvažoval nad tím, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu.

Erik ani zdaleka není typ kluka, se kterým jsem normálně randil, což v překladu znamená, že on si náš vztah určitě představuje velmi tradičně. Jakože my dva spolu, jak na koni odjíždíme do západu slunce. Až na to, že v té naší pohádce bychom beztak jeli na prkně a místo západu slunce by před námi byly jen hory.

Ale jinak jo. Erik to sám řekl, nebo možná neřekl, už nevím, ale rozhodně touží po normálním vztahu. Vodění za ručičky, líbání, věrnost, výročí… A to je něco, co moc neznám. S žádným klukem jsem nikdy nechodil. Ne doopravdy. Takže nedokážu posoudit, jestli bych vůbec něco takového zvládl.

Pořád mě děsí představa, že bych do toho šel a po nějaké době zjistil, že to nefunguje. Nebo by to zjistil Erik. Jednou by se třeba probudil a došlo mu, jak je vztah se mnou těžký a on to vlastně takhle nechce.

To by po tom všem byla nevídaná legrace.

Stejně teď v tuto chvíli existují jen dvě možnosti. Buď nám to vyjde, nebo ne. Vlastně to není tak těžké. Jestli to bude znamenat totální rozpad rodiny, nebo dojde k tomu, že na úplném konci se s Erikem nebudeme moc vystát, je asi vedlejší. Z toho bych měl vycházet. Což se snažím. A pořád dokola končím u toho samého výsledku. Mám dojem, že Erikovi nemůžu jen tak říct: Hele sorry, asi to mezi námi byla chyba, měli bychom to zabalit. A vlastně to ani nechci, takže…

Jo, myslím, že bychom to měli zkusit.

Chtěl jsem jít běhat, ale venku je do háje tma. A nejsem blázen jako Erik, abych chodil běhat s čelovkou. Zas odsaď podsaď. Sedím na parapetu, zatímco chumelí, mám na hlavě čepici, na nohách sibiřky a piju čaj. Jestli tohle nestačí, abych byl minimálně čestný nikdan, tak už fakt nevím.

Zas na druhou stranu… Sem tam slyším mámino chichotání a za chvíli mě čeká rodinná večeře, možná by bylo fajn to naprat do nějaké pořádné závěje.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
6. 3. 2021 12:38

*Líbil se vám deníkový zápis?
ANO!

Káča
6. 3. 2021 16:05

Prý dvojitý rande! :)))))) Kaspere, ty mě vždycky pobavíš!

Květa
6. 3. 2021 19:03

Každé jedno slovo je dokonalé. 🖤

tina
6. 3. 2021 20:20

Včera mi náhodný výběr pustil Blue Neighbourhood . Náhoda? 🙂

holloway
6. 3. 2021 22:09

Hned na začátku takový šok – Kasper čestný nikdan ve sněhulích (kdepak je asi „koupil“)! A ještě zhodnotil, že mu sluší… Možná ta jeho teorie s krbem a houbičkama nebyla až tak mimo a tohle je ješte dojezd…:-) A pak později navíc v Erikově svetru. Ne, vážně, teď už opravdu věřím tomu, že bude nosit i to termoprádlo. Scéna v jídelně mě pobavila (mám hodně bujnou fantazii a zvyk si vše živě představovat) a Elna s Jorgem se mi líbí, možná byste je mohly zkusit dát dohromady, aby měli kluci s kým chodit na to dvojitý rande a nemuseli s… Číst vice »