KASPERŮV DVACÁTÝ SEDMÝ ZÁPIS

Housle. HOUSLIIIČKY moje milované!

Pořád tomu nemůžu uvěřit, a přitom je to už tolik hodin, co jsem je dostal. Skoro sedm. Jenže jsem z toho tak nadšený, že vůbec nedokážu spát. Nejdřív jsem měl sen, jak hraju na housle u výstupu z metra a lidi chodili kolem, ale nikdo moje hraní nevnímal, což mě nesmírně vytáčelo, a tak jsem na ně nejdřív naštvaně hulákal a následně po nich začal házet šutry, a poté mě vzbudila myšlenka, že bych si hrozně rád poslechl Houslový koncert od Čajkovského.

Takže v pět ráno poslouchám Houslový koncert D dur od Čajkovského.

A čekám, až rodiče odjedou do střediska, protože do háje, potřebuju, POTŘEBUJU, jako fakt nutně, zkusit něco zahrát. Úplně cítím, jak mě svrbí prsty!

Je vlastně dobře, že jsem poslední měsíce docela často hrával v hudební nauce na kytaru, protože mám alespoň zatvrdlou kůži na bříškách prstů a nebude to takový horor jako tenkrát, když jsem od paní Morrisové dostal svoje první housle a nenapadlo mě nic lepšího, než na ně bez přestávky hrát několik hodin v kuse, až jsem měl od strun mozoly na prstech, které bolely jako čert. Nedokázal jsem si ani zavázat tkaničky bot!

Jenže to mi bylo teprve dvanáct a neuměl jsem housle ani pořádně držet. Teď už jsem přece jen dál, ačkoliv jsem žádné skoro rok neměl pořádně v ruce.

Vlastně ani nevím, proč jsem si je nakonec nekoupil. Loni v květnu jsem fakt chtěl. Prošel jsem všechny internetové bazary, ale nenašel jsem žádné, které by za to stály. A pak jsem na to zapomněl. Čas hrozně rychle utíkal a najednou tady bydlím už deset měsíců, bez houslí a… Asi jsem o nich ale přece jen mluvil, protože jinak nechápu, jak mohlo Erika napadnout jen tak mi je koupit. Že třeba nekoupil trubku nebo harmoniku.

Jednou bych chtěl varhany. To musí být absolutní odvaz.

A bicí. Bože, hrát na bicí jako Chad Smitch, Stewart Copeland nebo Bill Ward.

Pořád nechápu, že jen přes chodbu, ve vedlejší pokoji, leží MOJE NOVÉ housle.

Zrovna jsem psal Erikovi zprávu, jestli jsou v pohodě a jestli jim řekl, že od dnešního rána už budou jen moje a přestěhují se do pokoje naproti, ale nejspíš v neděli v pět ráno spí, protože neodepisuje. Kolik toho spánku potřebuje? Vždyť poslední esemeska od něj přišla těsně před půlnocí, to je pět hodin spánku, to je víc než dost, to je skoro celá věčnost, jak může spát, jak vůbec dokáže usnout, když má v pokoji něco tak dokonalého a úžasného?

JAK?

Nejhorší na tom je, že když mi je položil do klína a řekl otevři oči, byl jsem tak v šoku, že jsem si je ani pořádně neprohlédl. Nevím o nich vůbec nic. Dokonce ani barvu si nedokážu vybavit. Vím jen, že tam vedle jsou, a za pár hodin, možná ani to ne, budou moje!

Jen doufám, že Erik vybral správnou velikost. A struny. Snad vybral správné struny. Ale přece není Erik blb, aby jen tak kupoval housle na internetu, nebo se neporadil s profesionálem a taky je trochu – promiň, Eriku, ale je to tak – snob, takže určitě nebudou z bazaru. A nové housle se dají sehnat jen v prodejnách, kde snad pracuje personál, co se v tom vyzná, ne?

NE?

PROČ NEODEPISUJE?

Šel bych ho vzbudit, nebo ještě líp, šel bych si vzít MOJE housle, ale to je právě ten problém, když jsou doma rodiče. Člověk nikdy neví, kdy budou vstávat. Záleží totiž na tom, kdy mají dojet hosté, protože pokud je nahlášený příjezd v ranních hodinách, je možné, že bych je třeba potkal na chodbě.

A to by byla docela legrace, ne? Kdybych se takhle v pět hodin, v pyžamu a rozespalý, vkrádal Erikovi do pokoje. Nebo ještě líp. Odcházel od Erika z pokoje a nesl si přitom housle.

Máma by určitě vypískla: „Kaspere? Co tady děláš?“

Arne by jen koukal jak vyoraná myš, protože mu všechno dochází nezvykle pomalu a je ochotný věřit každé kravině. Možná by ho dokonce uchlácholilo, kdybych řekl pravdu. Že jsem si šel jen pro housle. DA!

Proč bych měl housle zrovna u Erika v pokoji a proč si pro ně nad ránem jdu, by ho určitě nijak extra nezajímalo, protože… Zlato, musíme jet, hosté mají přijet už dva dvě hodiny a já ještě nenachystal slavobránu a červený koberec a nenatrhal okvětní lístky, aby měli po čem šlapat. Ne, fakt nevím, proč má Arne dojem, že tam prostě musí pokaždé být, ale třeba ve skrytu duše sní o tom, že pracuje na recepci a vítá a ubytovává hosty. Možná si pak s mámou hrají v posteli na recepčního.

Ha. Fuj.

No nic. Arne je mimo, ale mámě by ty housle byly podezřelé. Jakože proč mi Erik dává tak drahý dárek a jestli je to normální. No tak jak se to vezme. Normální to asi úplně není, ale Erik je extra bohatej a extra mu záleží na mém štěstí, takže jo, je to přepal, ale zas nic tak zvláštního, když se vezme, že jsem ho viděl už asi stokrát nahého, že jsem byl v něm, že jsem ho prcal… Ano, mami, je to tak, ty housle si odnáším v pět ráno z Erikova pokoje, protože mi je dal za to, jak hezky ho umím udělat.

A pak ďábelský smích.

Ne, tyhle představy se nikdy neomrzí. Akorát to nic nemění na tom, že bych matku na té chodbě s těmi houslemi, v tom pyžamu a rozespalej, fakt nechtěl potkat.

Ačkoliv náš vztah je teď přece jen o něco lepší. Asi je to taky tím, že se tolik nevídáme, a když už na to dojde, tak jsme oba unavení a nemáme náladu se k tomu všemu ještě dohadovat o věcech, o kterých se hádáme celý život. Asi je to tak, že ve městě jsme nikdy nedýchali čerstvý vzduch, který nás totálně oddělal, takže nějaká energie na výčitky se vždycky našla. Navíc mi dala fakt dobré dárky. O všechny jsem si řekl, ale ona to přijala bez mrknutí oka.

To druhý rodič pro jistotu zapomněl, že nějakého prvorozeného syna vůbec má. Naposledy jsem s otcem mluvil někdy v listopadu, kdy se mě zeptal, jak to jde, a pak bez omluvy oznámil, že musí končit, protože ho čeká schůzka. Na Vánoce jsem mu volat nezkoušel a na moje narozeniny to nejspíš zase nezkoušel on.

Jsem příliš unavenej na hádání s mámou a příliš smířenej na zkoušení to s tátou. Ale vlastně mi to tolik nevadí, protože mám Erika a Erik je moje rodina víc než ženská, co mě musela dvacet čtyři hodin tlačit z dělohy a nezapomene to při každé příležitosti zmínit, jako kdybych to snad tenkrát dělal schválně.

A ona za trest dnes úplně stejně schválně odjede až dopoledne, ve chvíli, kdy budu napůl šílený z čekání. Ale já to vydržím, nebudu se hroutit, protože jestli mě něco poslední měsíce naučily, tak bych rozhodně poukázal na svoji docela vytříbenou trpělivost. A to já trpělivý nikdy nebyl, jenže v NIKDE to asi ani jinak nejde, tady by člověk zešílel. A hodně věcí je o čekání. Čekání na autobus, čekání, až přestane sněžit, čekání, až rodiče odjedou a my budeme s Erikem zase sami, čekání na Erika – to je mimochodem jedno z těch vůbec nejhorších čekání.

Ale zvládám to dobře. Když Erik odjel na závody a byl pryč přes dva týdny a já s ním nemohl jet, protože jak několikrát poznamenala matka s Arnem škola je fakt důležitá, Kaspere, a ty letos maturuješ, Kaspere, zvládneš být doma chvíli sám, Kaspere, bla bla bla, tak jsem byl celou dobu naprosto klidný a vyrovnaný a první den jsem Erikovi napsal jen třicet osm zoufalých esemesek. Zbývajících čtyřicet dva bylo spíše otrávených.

Ačkoliv můžu naprosto otevřeně říct, že to bylo zatím jedno z nejtěžších období tady, dokonce horší jak Vánoce, kdy jsme skoro vůbec nebyli sami a nemohli se k sobě ani přiblížit.

Jo, volali jsme si s Erikem každou volnou chvíli, ale Erik těch volných chvil zase tolik neměl. A já pak seděl u televize jako největší zoufalec, dokonce jsem si okousal nehty, což je prostě hnus, a hrozně se bál, že zase hodí držku. No a potom vyhrál zlatou a ten kluk, kterého vyšoupl z prvního místa ho přátelsky objal, a já… SEDĚL DOMA A JEDL KŘUPKY. Fakt super pocit. Neříkám, že bych tam chtěl být s ním, jen… Jsem tam fakt chtěl být s ním. I za cenu, že bych musel hrát podporujícího bráchu.

Nevím, proč to sem zas píšu. Měl jsem dojem, že už jsem to v sobě nějak vyřešil. Jenže je začátek února a Erika podobných závodů čeká ještě docela dost, takže možná to ani v sobě vyřešit nemůžu, jelikož já s ním jet jednoduše nemůžu.

A jestli ještě někdy budu číst článek o tom, jak je snowboardová hvězdička singl a na tu pravou stále čeká, tak mně doslova mrdne v palici a veškeré moje trpělivost vezme za své!!!

Ale rozhodně jsem se zlepšil. Jsem skoro mistr trpělivosti, takže ať si máma klidně pospí, ať odjede do střediska třeba v jedenáct dopoledne a odveze si přitom MOJI termosku na čaj, do které si uvaří kafe a ještě zapomene poděkovat, protože má utkvělou představu, že co je v domě, automaticky náleží všem.

Je mi to jedno.

Já tady dál a úplně v klidu budu sedět v lotosovém květu a sledovat, jak se rozednívá, přivítám nový den, několikrát se zhluboka nadechnu, vypiju bylinkový čaj a poté v rámci rozvoje fyzického i mentálního zdraví půjdu běhat, zatímco slunce bude od sněhu odrážet paprsky a…

NO TAK ANI NÁHODOU. Tohle není perfektní zasněžená pohádka. Ne, fakt do háje ne.

V lotosovém květu nevydržím sedět víc jak deset minut a pak mě začnou bolet kolena. Rozednívá se kolem deváté ráno a je to spíš tak, že z černé se obloha přepne do šedé. Slunce jsem pořádně neviděl už několik týdnů, vážně uvažuju, jestli ještě existuje. A běhat se teď nedá, protože poslední dny nasněžilo tolik posraného sněhu, že bych v něm spíš mohl plavat. Navíc je hrozná kosa a místo normálních, romantických vloček padají zmrzlé jehličky, a když takový zmrzlá jehlička spadne třeba do oka, je to pocit k nezaplacení.

A bylinkové čaje jsou hnus!

Ale jinak všechno ostatní platí, což je ve výsledku právě jen ta trpělivost, takže ano, jsem trpělivý a vůbec na housle nemyslím.

Fajn. Tak na ně myslím, ale prostě to je tak skvělý a boží dárek, že se nedokážu uklidnit. A Erik je skvělý a boží kluk. Můj kluk! Ačkoliv někdy mám pocit, že fází chození jsme tak nějak přeskočili a jasně, můj kluk je správný termín, ale vzhledem k okolnostem mám jednoduše dojem, že je Erik mnohem víc.

Občas si říkám, jestli se na něj moc neupínám, protože kdyby nám to nevyšlo, tak bych v tuto chvíli ztratil úplně všechno. Být bez Erika by bylo jako být bez klavíru, bez houslí, bez zpěvu, bez písniček, prostě bez hudby, a to by přece nešlo jen tak přežít.

Někdy mě až děsí, jak strašně ho miluju.

Tak jo. Je sedm ráno a celá tahle situace je snad vtip. Dokdy ta matka hodlá spát? Hodlá snad zůstat v posteli nadosmrti? To jí je fakt jedno, že jí mezitím život utíká mezi prsty?

Možná bych ji a Arneho měl vzbudit. Vsadím se, že kdybych se tvářil starostlivě a nadhodil, že mám vážné obavy o středisko, jelikož bez jejich přítomnosti by mohlo dojít k nějakému průšvihu, určitě by Arne vyskočil z postele a kýval přitom souhlasně hlavou a do půl hodiny by ho doma nebylo. 

Jenže k nim do ložnice v žádném případě nejdu, protože co kdyby si zrovna hráli na recepčního?

A tak čekám. Venku je furt tma a podle všeho bude stejně jako poslední dny šílená mlha, takže když člověk vyjde ven, není pořádně vidět na krok. Díkybohu ještě pořád můžu skákat na trampolíně. (Před pár dny jsem zvládl skočit salto dozadu a doskočit zpátky na nohy. Jako jo, měl jsem přitom pocit, že jsem si zlomil záda a vyrazil dech, ale jinak to bylo mega cool.)

Naštěstí je dneska neděle a to znamená, že Erik bude celý den doma! Jasně, má naplánovaný trénink v posilovně, ale já mezitím budu skákat. A vzhledem k tomu, že Erik je něco jako sněžný muž a mluví sněžnou řečí, tak mu na běhání v takovém počasí nepřijde nic zvláštního, tudíž mě nejspíš vytáhne ven a já sice budu brblat, zadarmo mu to přece nedám, ale nakonec půjdu, tudíž to vypadá, že dnešní den bude perfektní. Tudíž… Stačí už jen počkat.

Ale jak dlouho?

Jak dlouho ještě?

Jak?

JAK?

JAK?

Čekám, čekáš, čeká, čekáme, čekáte, čekají. Čekat. Vyčkat. Počkat. Očekávat. Čekání. Čekárna.

NĚCO SLYŠÍM!

Ne, to byl jen Erik. Šel do sprchy. Šel do sprchy a ani mi neodepsal na všechny esemesky, které jsem mu ráno napsal, takže… Ha, ne, tak odepsal. Jen jsem si zapomněl zapnout zvuk. Hodnej kluk.

Housle jsou prý v pořádku.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
holloway
25. 3. 2021 16:04

To je roztomilý, jakou až skoro dětinskou radost má Kasper z houslí 😊 Jsem přemýšlela, jakou skladbu uslyšíme a on rovnou mistr Čajkovskij ♥… je to asi skoro klišé, ale kvůli jeho klavírnímu koncertu B-Flat Minor jsem se naučila hrát na klavír. A ty varhany! Už se těším, až Erik zařídí jejich instalaci a Kasper na ně bude hrát Crazy in Love úplně stejně jako Klipspringer ve Velkém Gatsbym… sakra, teď se té představy nezbavím. Taky mě dost pobavila představa Kaspera v pozici lotosového květu, očividně pracuje na tom, aby se stal novým zenovým mistrem, protože věřím tomu, že Erik… Číst vice »

Květa
26. 3. 2021 22:07

Musím uznat, že se Kasper v trpělivosti vážně zlepšil, a číst jeho myšlenkové pochody je k nezaplacení. 😁
Nečekala jsem, že z dárku opravdu neusne, ale přijde mi to krásný. 🖤

Je dobře, že Erik neměl na závodech žádný výpadek, dva týdny je dlouhá doba.