KASPERŮV DVACÁTÝ OSMÝ ZÁPIS

Napsala mi paní Morrisová. Den poté, co jsme s Erikem řešili budoucnost. Respektive on chtěl řešit budoucnost. Já jen odvětil, že se nikam nechystám, a tím to pro mě skončilo. Ale zcela upřímně… Spíš to tím začalo, protože Erikovy otázky mě od té doby neustále pronásledují.

Co bude?

No tak, Kaspere, řekni, co bude?

Teď je to jasné, že ano. Dostuduju střední. Odmaturuju. Ale to je plán na dalších pět měsíců, ani ne, a já fakt nemám nejmenší ponětí, co bude potom. Asi těžko tu můžu jen tak zůstat, protože nikde v okolí není žádná vysoká škola, ani pořádná práce. Jako narovinu, kdybych fakt chtěl, nejspíš by mě na škole vzali jako vedoucího hudební nauky a pravděpodobně bych našel pár lidí, které bych mohl učit i soukromě na klavír, housle, kytaru, klidně i zpěv, ale že by mě to finančně nějak vytrhlo, to asi těžko.

Takže bez ohledu na moje rozhodnutí, pokud nechci po zbytek života sedět tady (a tím myslím doslova tady, protože v pracovně na parapetu s výhledem z okna a na klavír se mi vždycky píše do deníku nejlíp), a to já fakt nechci, nezbývá mi nic jiného, než po střední něco vymyslet a odejít. Což je teď tak k smíchu, protože předtím jsem se té chvíle nemohl dočkat. Byla to jako posedlost. Ležel jsem v posteli, s pohledem upřeným ke stropu, čekal, kdy na mě spadne, proklínal futon a přitom mi pořád dokola jely v hlavě představy, jak jsem zpátky ve městě. A najednou vymýšlím, jak to udělat, abych tu mohl zůstat a měl pro to nějaký pořádný uvěřitelný důvod, kterému bych nakonec mohl věřit i já.

Něco jako musím tady zůstat, protože… Bla bla bla… Aha, to dává smysl. No tak jo. Zůstaň.

Jenže nic takového asi neexistuje, takže se jen plácám v nesmyslech.

Není to tak, že bych tu chtěl zůstat, protože uchcávám ze zimy a termostatů a teplých ponožek a čepic a rampouchů a sněhu.

Na všechny tyhle věci jsem si zvykl, to je fakt, ale nijak extra je nemusím.

Jenže… Erik.

ERIK.

Erik by nikdy neodjel se mnou. Respektive to jsem asi napsal blbě, protože on by možná fakt jel, ale já si myslím, že by neměl. Že by se mnou ve městě nebyl šťastný a dřív nebo později by nás to dohnalo. Navíc… Jde nám to spolu tady. V NIKDE fungujeme skvěle, doplňujeme se a chápeme. Ale co ve městě? Jakože bychom jen seděli někde v bytě, protože Erik je introvert? Nebo by se přemáhal a chodil se mnou ven? Neotravovalo by ho to? Nebyl bych pak otrávený já z něj?

Nebyli bychom nešťastní?

Erik patří do hor, já to vím, takže tahle varianta je prostě kravina.

Ale co pak zbývá?

Že tady zůstanu bydlet, aniž bych měl nějaký životní cíl, chodil do školy nebo aspoň měl nějakou práci, by asi časem někomu přišlo divné. Proč to jako dělám.

Sám nevím. Jen mám pocit, že až odmaturuju, nechci odjíždět.

Ne kvůli posraným horám. Zvykl jsem si, ale pořád mám dny, kdy vylezu z postele, kouknu z okna a první myšlenka je, že to tady kurva nenávidím. Ale zůstal bych kvůli Erikovi.

Navíc… Potřebuje mě. Teď si to zatím ještě nepřipouští, protože je to zatracený ignorant, ale jeho stavy se zhoršují. Slyší čím dál míň. Mívá výpadky minimálně jedenkrát denně a teď už nejsou ani tak velké, aby na sebe upozornily bolestí hlavy několik hodin dopředu. Objevují se nečekaně, prostě spolu mluvíme a on sebou najednou trhne a já vím, že teď to přišlo, jelikož ten jeho pohled je všeříkající, takže automaticky přejdu na znakování a děláme, že nic.

Děláme, že nic.

Nevím, jak dlouho, protože o tom nechce moc mluvit. Ale poznám na něm, že už i on ví, že přišel čas svěřit se Arnemu. Jen nejspíš čeká na ideální příležitost. A já vím, že bych mu měl říct, že žádná taková neexistuje, protože přece jen chce svému rodiči oznámit, že poslední skoro dva roky záměrně zamlčoval docela vážný zdravotní stav, ale nedokážu to. Nedokážu už na něj být tak přísný jako tenkrát, když jsem to zjistil.

Ačkoliv by to možná uvítal. Nevím.

Jenže tak jako tak… I kdyby to Arnemu řekl hned, bude chvíli trvat, než se Arne znakovku naučí. Obzvlášť tady, kde veškeré kurzy musí probíhat online. A když odjedu… Kdo dohlédne, aby Erik neflákal učení? Kdo dohlédne na to, že se Erik se všemi domluví? Kdo tu pro něj bude?

Sám sobě pořád říkám, že tohle je solidní argument, proč zůstat. Erik potřebuje někoho, s kým se domluví. Tím pádem nemůžu odejít.

Nemůžu odejít zní, jako kdybych byl ve vězení.

Zkouším si to v hlavě nějak sesumírovat. Tohle jsou fakta.

  1. Nemůžu odejít, protože Erik by se nemohl s nikým pořádně domluvit.
  2. Je to jen výmluva, protože Erik pořád může mluvit nahlas a oni mu můžou psát na papírky nebo mluvit do mobilu, který mu všechno přepíše. Navíc Arne udělá všechno pro to, aby se naučil znakovku co nejrychleji. Vím to. Miluje Erika.
  3. Nemám žádnou výmluvu, proč bych tu měl zůstat.
  4. Nechci opustit Erika.
  5. Když zůstanu, vždycky to bude jen dočasné řešení, protože nakonec dojdu k tomu, že tady nemůžu jen sedět a čekat.
  6. Budu odtud muset odejít. Dřív nebo později.
  7. Erik nemůže jít se mnou. Ne natrvalo.
  8. Jsme v háji.

Všechno bylo perfektní, než s tím Erik začal. Jasně, přišla by na to řeč tak jako tak. Ale docela bych bral, kdyby to bylo o pár týdnů, nebo měsíců, později. Ale ne, on to vytáhl už teď. A nejspíš tím všechno odstartoval, protože mi den na to, jakože dneska ráno, přišel email do paní Morrisové.

Četl jsem ho asi třicetkrát a ani jednou se během toho čtení ta posraná písmenka nepřeskládala, takže to oznámení zůstalo pořád stejné.

Domluvila mi pohovor na hudební fakultě univerzity. 

Na hudební fakultě univerzity, kde jsem chtěl studovat od svých čtrnácti let! Byl to jeden z těch snů, který se ve čtrnácti zdál prakticky nemožný, ale paní Morrisová neustále tvrdila, že je možný až příliš a že tam jednou chodit budu. Věděla to tak jistě, až mě tím kolikrát dojala.

A teď mi píše, že mě chtějí.

Ne že se rozhodnou, zda mě chtějí. Oni mě chtějí, protože jim poslala všechny moje nahrávky, a těch má fakt hromadu – zpívám na nich, hraju na klavír, housle, skládám hudbu i mluvím o hudbě – a oni to prý všechno viděli a chtějí mě.

Chtějí MĚ!

Kaspere, ten pohovor je jen formalita. Stačí tam jen přijít a jsi tam. 

Takhle přesně to napsala, vím to, protože když člověk čte něco třicetkrát za sebou, tak se mu to do háje vypálí do mozku.

Pohovor je v půlce června, takže mám ještě čas. Hodně času.

A vždycky můžu nepřijít.

Do té doby se může stát tolik věcí! Do té doby se může stát úplně všechno. Třeba se Erik odmiluje, potká někoho nového, globální oteplování dojde do takové fáze, že už nebude existovat žádný sníh a všechny nás spláchne voda z roztátých ledovců, zabije mě rampouch, co kvůli globálnímu oteplování nevydrží na okapu a spadne mi na hlavu, projede mnou jako nůž melounem, univerzita si to rozmyslí, jelikož najdou někoho lepšího, třeba ne tak extravagantního…

MŮŽE SE STÁT ÚPLNĚ COKOLI.

Takže to není nic, co musím vyřešit teď. Ale já na to stejně musím pořád myslet. Je to tak… Vždycky jsem myslel, že když se tohle stane, když mě vezmou, bude to nejšťastnější den v mém životě. Překonalo by to úplně všechno. Jenže kdo mohl tušit, že mě to akorát rozhodí?

Kdo mohl tušit, že potkám někoho, kdo pro mě bude ještě důležitější než hudba, než všechny sny a cíle, o kterých jsem celé roky pořád dokola mlel?

Raději o tom s Erikem zatím mluvit nebudu. Vím, co by mi řekl.

Že tam musím jet a nabídku přijmout. A já bych se hádal, jelikož je to částečně moje povaha, být v opozici, když nevím, co vlastně chci.

Musíš tam je.

Já nemusím nic.

Kaspere, musíš tam jet.

Já nechci.

Proč?

Protože ty bys šel se mnou a byl bys tam nešťastný. A já nechci, abys byl nešťastný a zároveň nechci být bez tebe!

Mám chuť paní Morrisové napsat, že nechápu, jak si mohla dovolit přihlásit mě tam bez mého svolení. Třeba jsem chtěl ještě rok počkat. Třeba mám nový sen. Třeba jsem chtěl něco úplně jiného.

Až na to, že nechtěl.

Až na to, že studovat hudbu pro mě vždycky bude velký, obrovský sen.

Pořád mám ale pět měsíců. Možná bych si měl dát nohy na stůl, uvařit si čaj a tolik nad tím nepřemýšlet. Ne teď.

To je skvělá rada, ne? Nepřemýšlej na tím, Kaspere.

No jasně, protože to je tak primitivní. Jen tak to nechat. Haha.

Pustil jsem si Enyu, Adiemus. To mě vždycky uklidní.

Už jsem úplně klidnej.

Pohodka.

Grr.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
26. 3. 2021 15:32

No bude to ještě dost zajímavé😬
… vůbec ti takovou situaci nezávidím, ale ani Erikovi.
Super zápis Kaspere/Kláry 🖤

Květa
26. 3. 2021 22:37

Upřímně, nad dlouhodobou budoucností jsem se taky nezamýšlela. A jen tak z plezýru mě pořádné řešení taky nenapadlo….
Začínám mít strach, že to nedopadne tak růžově, jak jsem si představovala.

holloway
27. 3. 2021 6:33

Já jsem se tak zaměřila na to, že trable v ráji nastanou, až buď rodiče zjistí, že jsou spolu nebo že Erik neslyší, až jsem úplně zapomněla přemýšlet nad Kasperovým studiem hudby… Je to dost hořkosladká kapitola, na jednu stranu mě dojímá, že Kasper miluje Erika tolik, že by se všeho vzdal, ale dokázal by mu to později nevyčítat nebo aspoň sám toho nelitovat, až pomine fáze zamilovanosti, zůstane „jen“ láska a začne společný všední život kde to občas zaskřípe i trošku víc? Ty úvahy o tom, že spolu dokážou fungovat v NIKDE, ale nevědí, jestli by fungovali i jinde… Číst vice »

Mirek
27. 3. 2021 17:31

Je to opravdu složité : Erik je bezmezně vázán na hory ( kde je pro mne nepochopitelně pořád špatné počasí) a Kasper je typicky městský kluk, jehož snem je studovat hudbu. Tyhle dva kluky je těžké spojit na společnou cestu… každý z nich by musel pro druhého obětovat to, co je pro něj důležité.

Karin
29. 3. 2021 22:17

To má Kasper dilema jen doufám že to dovře dopadne.