KASPERŮV DVACÁTÝ ČTVRTÝ ZÁPIS

Stalo se něco neuvěřitelného!

Dneska jsem uběhl dvanáct kilometrů! Dvanáct kilometrů a pořád cítím nohy. Ne fakt. Sice mě trochu bolí, nebo spíš trnou, ale není to stylem, že mi asi brzo upadnou. Dokonce dýchám. Nevychrchlal jsem plíce, nebrečel jsem, nenadával, neměl jsem chuť to vzdát, prostě… dobrý!

Poslouchal jsem hodinovou verzi The XX – Intro a za celou dobu jsem snad ani jednou nemyslel na to, že bych mohl uklouznout na ledu, spadnout, praštit se do hlavy, omdlít a zmrznout. Dokonce mi bylo i jedno, že jsem přes hudbu nemohl slyšet, jestli mě náhodou nehoní medvěd.

Bylo to poprvé, co jsem běžel za ceduli. Nejdřív jsem to u ní chtěl otočit a automaticky se vrátit domů, ale pak mě napadlo, že bych to mohl zkusit dál. V první chvíli jsem myslel, že uběhnu pár set metrů, ale po nějaké době, když jsem se ohlédl, už jsem ceduli vůbec neviděl. A byl to skvělý pocit. Vždycky jsem věřil, že se budu bát, ale vlastně jsem se spíš cítil nekonečně svobodný.

Vzduch byl tak čistý, že mě pálil na plicích. Když jsem si stáhl nakrčník, šla mi od pusy pára. Byla taková zima, že mám ještě teď červený nos a jak jsem rozmrzal, strašně mě svědila stehna, což je fakt zvláštní pocit. A já měl stejně takovou radost, že mi to vlastně bylo příjemné.

Doběhl jsem až k rozcestí, které je od našeho domu něco málo přes šest kilometrů. Jedna cesta vede do nejbližší vesnice, kde jsem byl zatím jen jednou a zcela upřímně… Říkat pár barákům rozsázených podél cesty vesnice je podle mého dost nadsazené. Druhá cesta vede do města. Jezdím tudy každý den autobusem, takže znám úplně každou zatáčku. A výhled z okna mám taky docela okoukaný, a přesto to dneska bylo něco úplně jiného.

Připadalo mi, že ty hory vidím úplně poprvé. Že jsou mnohem větší a majestátnější. A taky mi nikdy nedošlo, jak jsou vlastně blízko. Kdybych chtěl a měl dobrý den, možná bych k nim dokázal doběhnout. Do teď nebyly nic víc než jen obyčejně neobyčejný výhled.

Napadlo mě, kterou cestou běhá Erik a jestli to někdy vzal přes sněhové závěje k horám, aby jim byl blíž, protože se vsadím, že ho to nesmírně lákalo. Třeba bychom tam někdy mohli běžet spolu.

Nikdy jsem nebyl ten typ, co by řešil meditaci, nebo ho zajímala. Jednou jsem byl na hodině jógy, ale to jen proto, že mě tam pozval kluk, co to docela žral a já žral jeho, takže… Na konci hodiny jsem pak musel nehybně ležet se zavřenýma očima a nepřemýšlet. Soustředit se jen na dýchání, což jsem fakt zkoušel! Pár vteřin, než jsem si v duchu začal broukat Pumped up kicks.

Nemám rád ticho v hlavě.

Nemám rád ticho tak nějak obecně.

Ale v ten moment, když jsem stál na rozcestí a zíral před sebe, jsem byl tak fascinovaný, že jsem na chvíli hudbu vypnul, vytáhl sluchátka z uší a poslouchal ticho. Měl jsem husí kůži, ale myslím, že to nebylo ze zimy, protože mi navzdory počasí bylo docela horko. A vím, že jsem v ten moment poprvé v životě na nic nemyslel. Jako by všechno, co mě jindy neustále pronásleduje, přestalo existovat.

Erik o tom pocitu už párkrát mluvil, ale já mu v tomhle ohledu nikdy nevěnoval pozornost, protože co se týče hor a Erika, to je kapitola sama pro sebe. Patří k sobě. Vidím to na něm, ačkoliv on tvrdí, že by dokázal žít i jinde, třeba v přeplněném Tokiu, ale to je naprostá hovadina. Všímám si, jak mu pokaždé září oči, když přijde ze sjezdovky. Je jedno, jak často sněží, stejně vždycky zakloní hlavu a nastaví tvář vločkám, které mu pak zůstanou na obličeji a neroztají, dokud nedojde do tepla.

Co tím vším chci říct, je, že… Že jsem to dneska asi tak nějak pochopil. Bylo to jen na okamžik, ale i teď, když už jsem u sebe v pokoji, pořád to v sobě mám, jako by ten pocit hrozně pomalu odezníval. Pocit, že jsou hory něco naprosto nádherného a neskutečného a že jim chci být blíž.

Ode dne, kdy jsem přijel, jsem měl dojem, že si s nimi nebudu rozumět, což tak asi bylo. Zcela upřímně… nedaly mi nic zadarmo, ale asi jsme si na sebe museli prostě zvyknout.

Takže jo, Eriku, já to chápu.

Dneska jsem to cítil taky.

Když jsem dobíhal domů, začínalo se stmívat a chumelilo čím dál víc.

Matka s Arnem jsou pořád tady. Prý odjeli do střediska jen na pár hodin, když jsem byl ve škole. Máma vypadala vyjeveně, že jdu běhat, ale nic neřekla a teď jsou s Arnem zavřeni u sebe v ložnici a fakt mě nezajímá, co tam spolu dělají. Ale já jsem rád, protože mám aspoň klid.

Měl jsem úplně horkou sprchu a teď si půjdu udělat čaj, vezmu noty a přesunu se ke klavíru. Což je…

Vždycky jsem myslel, že můžu být šťastný jen ve městě.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
6. 3. 2021 19:53

Aaaa, dneska dvojitá nálož! Kaspera není nikdy dost. Klidně se uklikněte a frkněte to sem celé… 😊❤

Káča
8. 3. 2021 18:44
Reply to  szabi

Však jo. Já se uklidňuju, že naráz si to budu moct přečíst potom a pak ještě potom a potom a…. 😀

MaCecha
7. 3. 2021 14:03
Reply to  Káča

😀

Květa
6. 3. 2021 20:00

Stejně jako se zamiloval do Erika, zamiloval se i do hor. 🖤

Kateřina Teplá
6. 3. 2021 20:29

Takový obrat o 360° jsem teda nečekala. Ale jak se říká: ,,Tam, kde je láska je i domov.“

Last edited 7 měsíců před by Kateřina Teplá
Linda
6. 3. 2021 20:41

Jsem ráda, ze když to ma teď tolik pomotaný ohledně vztahu k Erikovi, alespoň se ustálil a našel v prostředí.
Také je krásně vidět, jak se člověk ukotví, když má vedle sebe někoho kdo ho má rád .

holloway
6. 3. 2021 23:15

Kaspere, tajíš důležité informace… Řekl jsi Erikovi, že byste to měli zkusit nebo ne?!? A to je druhý den nebo uběhlo víc času? Ale snad jen druhý den, protože Karen a Arneho by snad zas tak moc dní nebavilo být víc doma než ve středisku… Ono to asi není až tak důležité, jen mi v předchozí kapitole přišlo, že se Kasper vlastně už tak nějak rozhodl, tak jsem se těšila jak mu to hned sdělí, ale asi čeká na NĚCO co snad jednou přijde 🙂 Pokud se nerozhoupe díky tomu, co pochopil dneska, tak už pak nevím na co čeká… Číst vice »