KASPERŮV DEVATENÁCTÝ ZÁPIS

Ve znakovém jazyce má každý člověk vytvořený osobní jmenný znak, který se poté v komunikaci používá. Lektor říkal, že častá a obvyklá jména, mezi nimi i Erik, svoje znaky už mají, ale v komunitě neslyšících vesměs stejně každý používá svůj vlastní osobitý znak, který vychází ze samotné charakteristiky člověka. Například náš lektor zvedne ukazováček a prostředníček do tvaru „vé“ a ukáže jimi na bradu, kde má dva piercingy.

Už jsem vymyslel znak pro sebe, Arneho i matku, ačkoliv u rodiny je to jednodušší, jelikož Erik vždycky může vyznakovat otec, matka a… bratr. Ale vzhledem k tomu, že dal dost jasně najevo názor na tohle slovo, naučil jsem ho můj osobní jmenný znak. Přejedu si prstem přes pravé oko, jako bych si kreslil oční linku.

Lektor říkal, že se to ke mně hodí.

Taky jsem asi stokrát (no dobře, tolikrát ne, ale minimálně třikrát) říkal Erikovi, aby vymyslel znak pro sebe. Ale to by spíš trám přestal lupat, než aby Erik přestal ignorovat svoje problémy a postavil se jim čelem, takže pořád nic. Což mě trochu naštvalo a nakonec jsem pro něj znak vymyslel sám. 

Odteď bude osobní jmenný znak pro Erika to, že si malíčkem přejede po uchu a to směrem od lalůčku nahoru. A kdyby chtěl vědět, proč ho má popisovat zrovna tento znak, řeknu, že má prostě uši jako plachťáky, obrovské a vlající ve větru, a taky mu oznámím, že je to trest za to, že to neudělal on.

Ale jinak je to docela decentní a nepřehnaný znak. Tak trochu jako Erik.

A jemný. Jo, to Erik je. Zrovna sedí na zemi, zády se opírá o gauč a už přes čtyřicet minut čučí do učebnice znakovky, protože jsem mu to nakázal, jelikož je pořád pozadu. Musím ovšem přiznat, že se poslední dobou opravdu snaží. Občas ho zkontroluju, jestli třeba nespí, takže ano, tak trochu ho sleduju a Erik je prostě ten typ, co působí jemně a křehce, ačkoliv vím, že takový vůbec není. Má hrozně úsporná gesta. Za těch čtyřicet minut udělal přesně tři pohyby, a to když otáčel stránky učebnice.

Jakože by ho napadlo si jednotlivá gesta zkoušet… Ne, to ne. Raději si je zapamatuje a počká, až ho budu zkoušet a opravovat já. Občas mě tímto přístupem trochu štve. Že na mě tak spoléhá, protože ani já v tom nejsem zase tak dobrý, abych měl jistotu, že ho neučím nějaké hlouposti.

Ale aspoň se učí.

A mluví se mnou. To je taky fajn. Sice to mezi námi není úplně stejné jako předtím, ale fungujeme docela dobře, takže… Pořád na mě dělá psí oči. Jestli myslí, že to nevnímám, tak je asi úplně mimo. Anebo to dělá schválně, aby mi dokázal své city, což dělat nemusí, protože je přítulný jak kotě, hodně tvrdohlavé, co si nedá nic vysvětlit.

Erik přítulné kotě a psí oči Peterson.

Jako třeba včera, když jsme spolu koukali na film a on mi položil dlaň na stehno. Nepohnul s ní, nic víc nezkusil, ale já na tu ruku myslel po zbytek filmu. Bylo úplně jedno, jak a jestli se ti dva z časové smyčky dostali.

To je fakt skvělá situace, ne? Koukat na film, mít celou dobu na stehně jeho ruku a sotva ji oddělám, vykulí na mě velké zelené oči, div mu nevypadnou, a tváří se přitom, jako kdyby mě telepaticky prosil, abych mu už znovu neubližoval. Buu.

A já ho samozřejmě nechám, nic neřeknu, protože mám taky srdce a tohle je prostě… Grr. A on pak nasadí ten svůj vítězoslavný úsměv.

Jestli myslí, že to nevidím…

Oukej, možná Erik není tak vypočítavý a možná je to částečně moje chyba, protože i já jsem zvyklý mít k němu blízko. Od prvního dne jsem se na něj věšel, takže ano, občas mi chybí to, jak jsem si přes něj mohl bezstarostně přehodit nohy nebo ho obejmout. Teď musím neustále myslet na to, abych nezavadil o jeho péro nebo mu nefuněl na krk.

Už teď tím vším překračujeme hranice, protože takhle se k sobě bráchové nechovají. A když už teda budeme hrát hru, že nejsme bráchové, tak ani kamarádi by k sobě neměli mít tak blízko. Ale jemu je tohle všechno jedno. Zamiloval se a nic jiného ho nezajímá.

Asi by mě to nemělo tolik překvapovat, protože přesně takový Erik je. Nesmyslně tvrdohlavý, ať jde o cokoli. Bože, někdy mě ta jeho tvrdohlavost tak vytáčí! Jako by mu úplně zastínila mozek, a on neviděl a neslyšel důvody, proč to nejde.

Už vidím ty titulky v časopisech. Pochybuju, že by bulvár byl tak ohleduplný, aby vysvětlil, že nejsme biologičtí bratři. Ne, ti by do titulku rovnou napálili: Známý sportovec byl přistižen s bratrem! Vlastně ani nevím, jaké jsou ohledně toho zákony. Jestli bychom se třeba s Erikem mohli vzít, když jsou sezdaní naši rodiče. Spíš ne, vždyť by to byl bizár.

Asi tak velký, jakože nad tím vůbec přemýšlím. Ale jen se snažím ukázat, že je to prostě šílené a Erik mě vytáčí tím, že to nechce vidět.

Mám divnou náladu. Poslouchám Immanuel od Tonyho Andersona, což je taková zimní, melancholická skladba, kterou mi včera Erik pustil, protože myslel, že by se mi mohla líbit. Měl pravdu. Za tu dobu, co tady bydlím, mi vlastně ukázal hrozně moc věcí. Naučil mě jíst jídla, která bych dřív ani nedal do pusy. Běhat, skákat na trampolíně. Naučil mě vidět svět trochu… klidněji. Možná je to hloupost, ale s ním mám pocit, že jsem klidnější, že na hodně věcech až tolik nezáleží. Dřív mě každá maličkost dokázala šíleně naštvat nebo vytočit, což… nejsem žádný mistr Yoda, abych nikdy nevybuchl, ale když je Erik poblíž, vždycky mě dokáže hrozně rychle umírnit. 

To neuměl ani jeden můj rodič, přestože to odmalička zkoušeli.

Až tady začínám přemýšlet nad svým životem. Co vlastně chci. Nejspíš je to tím místem, protože sotva vyjdu ven a vidím vrcholky hor, nebo pohlédnu z okna na zasněžený les, hned mě mozek nutí nad něčím spekulovat. A teď venku sice nesněží, ale je tam tak divně nevlídno, zamračeno a šero. 

Paní Morrisová mi poslala rozpis univerzit, kde bych mohl studovat hudbu. Vím, že to myslí dobře, ale když jsem se jí pak ptal, kdo mě bude během studia živit, jestli ona ze svého učitelského platu, tak nedokázala odpovědět. Nemám ponětí, jestli bych zvládl studovat a k tomu ještě pracovat a starat se o sebe úplně sám, protože v tomhle mě máma ani táta docela určitě nepodpoří.

Pořád existuje šance, že bych mohl dostat stipendium. Paní Morrisová tomu taky dost věří. Neustále opakuje, že mi stačí přijít na talentovky a úplně každá škola udělá všechno pro to, abych u nich mohl studovat, protože jsem prý hudební génius. Ale co když ne? Co když mi to celou dobu sice říkala, ale pravdou je, že na světě je mnohem víc skvělých a především talentovanější lidí? Vždyť jsem tady už tolik měsíců, mám moře času a přes to všechno… Pořád nedokážu složit nic, co by za něco stálo.

Dřív jsem se mohl vymlouvat na práci, povinnosti nebo nedostatek času, ale tady nic z toho de facto nemám. A jediná skladba, kterou jsem složil, byla krátká ukolébavka, kde jsem jen opakoval jeden a ten samý motiv pořád dokola.

Možná nejsem tak dobrej, jak si o sobě myslím.

Možná je mi líp tady, s Erikem, než někde ve městě.

Zase jsem přenastavil termostat, takže je tu trochu tepleji. Piju šípkový čaj, fakt divočina z mojí strany. A Erik pokaždé, když se rozhodne přece jen udělat pár pohybů navíc, tak je to vždycky, ale úplně vždycky to, že zvedne hlavu, koukne na mě a usměje se.

Takže ano, je mi tady líp než kdekoliv jinde na světě, alespoň teď, do chvíle, než zas bude muset na svah nebo na závody, soustředění, rozhovory, setkání se sponzory a bla bla bla… Což nakonec nebude tak za dlouho, protože se blíží září a zima a to Erikovi začíná závodní sezóna. Možná vůbec poslední, o čemž sice nemluvíme, ale oba na to docela určitě myslíme.

Chtěl bych se ho na to zeptat, ale není to dobrý nápad, takže se na něj pořád jen usmívám, trochu jako kripl. Vlastně, myslím, že přesně takhle náš vztah právě funguje. Raději se na sebe usmíváme a děláme, že nic, protože nechceme zničit relativní pohodu, která mezi námi panuje.

Začínám mít hlad. Erik mi na oběd slíbil pečené brambory, což je něco, co dokážu sníst. Na druhou stranu k tomu určitě bude chtít udělat salát, což jako není žádná výhra, stejně jako ten jeho zeleninový karbanátek, ale odpustím mu, páč jsem docela velkorysý. A chci, aby byl spokojený, tak mu ty rajčata pomůžu nakrájet.

Jo a pořád nevím, co chci dělat se svým životem. Erik je stále nešťastně zamilovaný. Brzo bude hluchý, se znakovkou jsme prakticky na začátku a venku je fakt hnusně, takže nás čeká dlouhá, nekonečně otravná zima.

Paráda, jsem rád, že jsem si dnes psal do deníku a utřídil si myšlenky. Fakt mi to pomohlo.

Cítím se o milion procent líp.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kabetua
21. 2. 2021 1:26

Kasper si to prostě nepřizná.

Káča
21. 2. 2021 12:57

Kaspere… Jsme teprve v půlce, tak máš ještě nárok se v tom trochu plácat. 🙂 Ale těšim se na Tvůj progres.

Dneska tu na dětskym piánku hrála nějaká přednastavená skladba a já říkám, co to asi je? Je mi to povědomé… A ono Chopenovo Nocturne! Jsem měla takovou radost! 🙂 Vsadim se, že autorky škytaly. 😉

holloway
21. 2. 2021 15:31

Od začátku kapitoly jsem přemýšlela nad tím, že Kasperův zápis a myšlenky je mnohem klidnější a uspořádanější, takže jsem se musela pousmát, když jsem dočetla až k pasáži, kde popisuje, že na něj tak Erik opravdu působí. Popis vytváření osobních znaků mě zaujal, aspoň se člověk trošku poučí. Sice jsem se kdysi pár záklaních znaků naučila, protože jsem měla spolubydlící, která vystudovala komunikaci neslyšících, ale nad vznikem vlastních jmen mě nikdy nenapadlo se hlouběji zamyslet. A připadá mi, že se jejich role vyměnily, doteď se nad jejich kontaktností zamýšlel Erik a držel se zpátky, ale tím, že se Kasperovi svěřil… Číst vice »

MaCecha
21. 2. 2021 23:25

Úplně z jiného soudku – jak čtete jméno Kasper? Kasper, Kaspr, Káspr, jinak? A jak je to vlastně, paní spisovatelky, správně? 🙂

Káča
25. 2. 2021 18:17
Reply to  MaCecha

Čtu to Káspr… 🙂 Jinak mi to nějak nejde…

Kabetua
22. 2. 2021 11:42
Reply to  MaCecha

Já to čtu Kaspr, ale co jsem se dočetla v článku „Seznámení s Nocturnem“, správně by se to mělo číst Kasper.

Karolína
23. 2. 2021 16:00

Erik, Erik, Erik od začátku do konce, ale Kaspere je pro tebe JEN brácha, jasnee věříme tomu všichni 😄

Mě zaujala jedna věc a to, jak tvrdí, že takhle blizko by k sobě brachove ani kamarádi mít neměli, ale žádný velký hranice neměli od samého začátku a to právě kvůli Kasperovi 😅

Univerzita – to bude ještě zajímavý…Hrozne mě děsí chvíle, kdy Kasper vážně odejde a jelikož nás čeká ještě tolik kapitol bojim se, že to vážně přijde.
PS: doufám, že kdyz všechno jde tak pomalu, že i konec bude pořádně obsáhlý 😊