KASPERŮV DESÁTÝ ZÁPIS

Ve školce to byla Nora. Nosila jen hnědé punčocháče s barevnými kruhy a vlasy měla nejdelší ze všech holek. Nejprve jsme si spolu ráno hráli s auty, já jezdil s nakladačem, zatímco ona řídila kombajn, v zimě pak sněžný pluh. Po odpoledním spánku ale bylo po jejím a přinutila mě starat se o panenku jménem Panna (bylo nám pět), kterou jsem navzdory tomu, že jsem byl její otec, neměl moc rád.

Když jsem pak Pannu vystříhal dohola, Nora mi dala pořádnou facku, a tím naše kamarádství definitivně skočilo.

V první třídě jsem potkal Jensena. Trochu divokého kluka, který nejraději trávil čas venku, věčně utíkal ze školy a byl to první člověk v životě, který mi řekl, že políbit jiného kluka je celkem v pohodě. A vlepil mi pusu. Hlasitě se pak smál, jako by udělal něco šíleně hloupého a zároveň odvážného. Byl jsem dítě, takže jsem byl naštvaný, protože pusu mi směla dávat jen máma. Ale stejně jsem se s ním kamarádil až do páté třídy, kdy se s rodiči odstěhoval a já ho už pak nikdy neviděl.

A pak to byl Jonas. Naše přátelství vlastně trvá dodnes a já si jsem stoprocentně jistý, že to tak zůstane i za dvacet let, protože Jonas je ten typ kluka, kterého jednou jen tak náhodou potkám a ani na vteřinu to nebude divné.

Je hodně veselý a bezstarostný. Totální hetero. Zoufale zamilovaný do sousedky, která myslí, že jsem byl jeho přítel, ačkoliv jsme jí mockrát říkali, že jsem jen kamarád. Vždycky mávla rukou a řekla: no jasně. Tím tónem, který značí všechno, jen ne: no jasně.

Je to vlastně jediný člověk, který mi pravidelně píše. Nekonečné reporty o tom, co jedl, kdy a na čem byl v kině, jak se mu to líbilo, a nakonec mi sepíše všechny svoje sny, protože Jonas věří, že každý sen něco znamená.

I ten, ve kterém masturbuje.

Ale upřímně, Jonas je přesně ten typ, co člověku příliš nechybí. Mám ho rád, je s ním sranda, ale kdybych o něm těch dvacet let vážně neslyšel, nestýskalo by se mi. Na druhou stranu… Nestýská se mi po nikom konkrétním. Stýská se mi po životě, po možnostech, po zábavě, dokonce i po lidech obecně, jen po nikom konkrétním.

Na facebooku mám tisíc tři sta osmdesát dva přátel. Neříkám, že všechny, ale většinu z nich jsem potkal naživo. Hrozně rád poznávám nové lidi. A mluvím s nimi. Už jako dítě jsem se nestyděl a vím, že oba rodiče často přivádělo do rozpaků, když jsem si rozuměl s prodavači, číšníky nebo kolemjdoucími.

Ale taky je pravda, že tím pádem jsem celý život strávil s různými skupinkami. Lidé přicházeli a zase odcházeli a já to skoro vůbec nevnímal, protože je vždycky nahradili jiní.

Jeden večer jsem šel do klubu se spolužáky.

Další den do baru s kamarády z posilovny.

Hrál bowling s kolegy z práce.

Chodil do kina s geeky, které jsem potkal na netu.

A tak dál a tak dál.

Nikdy jsem si neuvědomil, že kolem sebe ve skutečnosti nikoho extra blízkého nemám, hlavně taky proto, že jsem nepotřeboval. Možná ani nechtěl, nevím.

Všechno mi to dochází až teď.

Že můžu zavolat tisíc tři sta osmdesáti dvou lidem, mluvit s nimi a probírat život, jak je všechno na hovno a tak dál, ačkoliv ve skutečnosti ani jednoho z nich nepotřebuju.

Takže je najednou hodně zvláštní pocit někoho potřebovat.

Erika.

Je to tím, že předtím, když mě někdo sral, tak jsem ho už nikdy nemusel vidět. Ve velkých městech je tak snadné ztratit s někým kontakt. Jenže tady, v jednom domě, kde nikdo jiný než on a já není, se kontakt ztratit nedá. A kdyby ano, chtěl bych vidět sebevraha, co by to udělal, a strávil tak zbytek dní v naprosté izolaci od všeho.

Dneska při večeři kvůli mně Erik lhal.

Nemusel to dělat.

Jasně, nešel jsem do školy kvůli němu, ale on o to nežádal. Navíc jsem mohl počkat, až balík dorazí do NIKDE a ne pro něj jezdit. Mohl jsem matce říct, že si potřebuju něco zařídit. Mohl jsem jet o víkendu.

A teď lhal.

Třeba se jen bál, že bych řekl pravdu a odhalil jeho tajemství. Možná chránil sám sebe, ale v ten moment… Prostě mám pocit, že je… Že chce, abychom spolu vycházeli. Což já chci taky.

Asi je moc brzo. Známe se fakt jen chvíli, ale někdy – třeba když sedíme vedle sebe, koukáme na telku a jíme – mám dojem, že se známe věčnost. Roky, protože přesně ví, jak nerad koukám na dokumenty o zvířatech, takže vždycky přepne kanál. A krájí okurek na kolečka, jelikož ví, že na špalíčky to nenávidím. Připomíná mi to bábu, která na posrané špalky krájela všechno, zalila je sójovkou a nutila mě přitom každé sousto stokrát pokousat, aby mi nezaskočilo.

Šílenství, ale byla z otcovy strany a nesnášela muslimy a ani buzeranti jí nebyli zrovna po chuti, takže po mém coming outu jsem měl definitivně klid.

Když nad tím přemýšlím, Erik je vlastně jediný člověk z rodiny, kterému na mně nic nevadí a bere mě přesně takového, jaký jsem. Ačkoliv by byl určitě rád, kdybych se tolik neroztahoval v koupelně a nejedl mu jídlo z jeho misky, nebral mu věci, nechodil bez klepání do pokoje, nepřenastavoval termostat a další a další věci.

Ale nestěžuje si, ani mi nic z toho nevyčítá. A to je fajn.

A teď spolu máme ještě tajemství.

Nora, Jensen, Jonas. Všechny jsem je v určitých okamžicích považoval za nejlepší kamarády na světě, a přesto jsem si s nimi nikdy nebyl tak blízký jako s Erikem. Taky jsme spolu nebydleli v jednom domě a z právního hlediska nepatřili ani do mojí rodiny, takže bych je neměl srovnávat. Ale asi srovnávám. Nakonec srovnávám Erika s každým, protože… Nevím.

Přemýšlím, jestli mi ho nějaká píseň připomíná. Říkal, že poslouchá rap, dokonce jsem ho první den odhadl na rap, ale čím víc ho znám, tím víc mi to k němu nesedí. Je mnohem… klidnější, disciplinovanější a rozhodně slušnější, ačkoliv to je z mojí strany hodně stereotypní popis, protože rap nemusí být vždycky sprostý.

Je to jen o pocitech.

A když se řekne Erik, jako první mě napadne píseň Coldest Water.

Když jsem ji slyšel poprvé, byla to pro mě prostě jen píseň. Dobrá, celkem zajímavá, ale nezanechala nic víc. To až podruhé, potřetí, posedmé.

Poslouchám ji i teď.

Napsal jsem Jonasovi email. O životě, škole, a že se mi zdálo, jak jsem umrzl v obrovských závějích a všude kolem byly jen hory. Ptal jsem se, jestli to něco znamená. Kromě toho, že mi už začíná přecvakávat. A vidím jen bílou.

Zase tady jdu. Cestou, kterou jsem přišel.

Do nejchladnější vody.

Možná mi ta píseň nepřipomíná Erika, ale tohle místo. Mám to hodně spojené. Tohle místo, nový domov, je prostě Erik.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
28. 1. 2021 11:25

Moc pěkná úvaha. 🙂

MaCecha
31. 1. 2021 20:12

Holky, vy to prostě umíte. :*

Karolina
5. 2. 2021 21:29

Zajímavý pohled do Kasperovi minulosti a jeho vztahu k lidem, do ted jsem chápala jak je Kasper pro Erika důležitý ohledně ukotvení a spojeni se s někým jiným, jako maják co konečně prosviti tu tmu okolo. Ale oni to mají mnohem více vzájemně než jsem myslela.❤️