KASPERŮV ČTVRTÝ ZÁPIS

Končím.

Seru na to. Končím.

Nemůžu ji vystát.

Štve mě. Teď mnohem víc, než když jsme bydleli sami, protože předtím jsem mohl kdykoliv vypadnout ven. A ona byla ráda, že má klid. Nikdy neřešila, jestli jsem se vrátil až ráno, anebo ještě v noci, většinou s někým.

Nechávala mě žít.

Jenže tady se můžu jít tak akorát zavřít k sobě do pokoje, zatímco ona se směje Arneho vtipům, uklízí nádobí po večeři a předstírá dokonalou manželku a matku.

No tak možná je skvělá a já hajzl, co všechno zkazil.

Naštěstí většinu času tráví ve středisku. Mají tam s Arnem pokoj, takže často zůstávají přes noc, protože to pak mají blíž do práce. Že se na noc nevrátí do NIKDE mi dává vědět tak, že prostě nepřijede.

Nebo mi to oznámí Erik.

Ten má ve středisku taky pokoj, ale zatím tam ani jednou nezůstal, protože má rád svůj klid. Což nevím, co znamená, protože mu evidentně nevadí, když na něj během posilování a vaření a učení a čtení někdo mluví.

Jenže dneska přijeli domů všichni. Na velkou rodinnou večeři, a to je pak těžké se mámě vyhýbat, když ječí KASPERE VEČEŘE, ale pak nemá ani trochu slušnosti počkat.

A ten zbytek… Ten tomu taky moc nepomohl.

Nevím, jestli se náš vztah někdy zlepší. Je to už hodně dávno, co se to posralo a ani jeden z nás nemá vůli něco napravovat. Všechno mezi námi funguje z jediného důvodu. Protože myslí, že nemá jinou možnost. Je matka, já syn a je společensky nepřijatelné, aby o mě neměla zájem.

Nevěřím, že pak spolu budeme udržovat vztah. Že někdy zavolá. Že bude chtít společně trávit Vánoce, narozeniny… 

Ale pořád si stojím za tím, že za nic z toho, co mi vyčítá, já nemůžu.

Takže sedím u sebe v pokoji, zatímco dole v kuchyni cinká nádobí, a slyším mámin zvonivý smích, uvolněný a spokojený, jako by u večeře mezi námi nic neproběhlo.

Otevřel jsem okno a sedl na parapet. Venku je příšerná zima, ale po dlouhé době nesněží.

Z horního parapetu visí dva obrovské rampouchy a každou chvíli malá sněhová lavina sjede ze střechy a dopadne dolů do závěje. Kdybych vyskočil z okna, spadl bych do měkkého.

Pokoušel jsem se zahlédnout obrysy hor v dálce, ale tma je tady neprostupná.

Poslouchám přitom Europe, The Final Countdown. Málokdy mám u kapel nejoblíbenější skladbu tu nejznámější nebo nejhranější, ale Europe patří k výjimkám, protože ty klávesy totálně zbožňuju.

Joey Tempest v ní zpívá o odchodu ze Země, odpočítává poslední chvíle, ale jinak je to spíše o melodii než o slovech. Aspoň pro mě.

A když koukám do té tmy a slyším praskání ledu, skoro mám pocit, že já už Zemi dávno opustil.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
15. 1. 2021 17:55

Jak tohle dobře znám. Ok s tím „dobře“ si nejsem tolik jistá, ale znám to bcs jsem toho svědkem každý den. Každý den když je to k pos*ání (jsou vzácné dny kdy je klid) a to už několik let. Snažila jsem se pomoct, ale je to k ničemu, jestliže nikdo nechce spolupracovat a jen si na to hraje. Je to k nas*ání a když do toho tahá ještě ke všemu cizí lidi. A důvod, proč jsou rozepře? To do dnes nevím, ani ten človíček, který je pod náporem a bojuje za sebe, bojuje za něco o čem neví, že způsobil.… Číst vice »

Karin
15. 1. 2021 22:26

Kaspera je mi docela líto matka se k němu nechová fér.

Karolína
20. 1. 2021 15:00

Zase se k tomu musím vrátit 🙈 Jsou týden v novém domově, s novou rodinou a ona nepřijde domu a nedá mu ani vědět, vrrr… Jasně Kasper by ji dost možná odpálil, že ho to nezajímá, ale sakraaa alespoň trochu snahy… Z její strany je nulová snaha o zlepšení vztahu – chová se stejně a pak obviňuje ze vseho Kaspera. On na to ve svém věku narozdil od ní právo má. Je smutny, ze to nevidí. Děti kolem sebe kopou a zkouší co rodiče vydrží, možná testují jak moc je jejich láska bezmezna, možná chteji jen ubezpecit, že tam ta… Číst vice »