10.DOCX
Pršelo. Nebo to tak aspoň vypadalo. Brečel. Rukama objímal kolena, hlavu skloněnou a vzlykal. Protože… se zase všechno strašlivě posralo. A to ve chvíli, kdy měl být život krásný.
Elias se pohnul. Jedna noha mu uklouzla, přitáhl ji zpátky k sobě a zaklimbal hlavou. Pak vzhlédl ke stropu, nejspíš aby z něj voda smyla posledních pár minut. „Je mi blbě,“ vydechl po chvíli. Hlas měl zastřený, chrčel a působil unaveně, proto položil hlavu Kennethovi do klína.
Všechno bylo mokré.
Kenneth mu položil ruku na vlasy. Pohladil je a potom prohrábl. „Jak moc blbě?“ zeptal se klidně, zcela bez emocí. Ale víc nezvládl. Strach a zoufalství z něj vytryskly a nešlo je zastavit. „Mám ti zavolat záchranku?“ Rukávem setřel slzy, ale byl hodně mokrý a další voda se mu dostávala do očí. Což ho znovu rozplakalo. „Nemohl jsem najít… Tvůj telefon tu prostě nikde není a můj je vybitý,“ pronesl, jako by to Eliasovi snad vyčítal. Ale spíš to vyčítal sám sobě. „Mám jít k sousedům?“
Eliasovi se nějakým zázrakem podařilo posadit. Přitáhl Kennetha k sobě a pevně ho objal. „Kennethe,“ pronesl laskavě. „Prostě jsem se ožral. Už je to dobrý, nemusíš brečet. Neměl jsem toho tolik vypít. Jsem kretén.“ Opřel hlavu o kachličky a zavřel oči. Zhluboka dýchal. „A nic z toho není tvoje vina.“
Kenneth slyšel, ale nevěřil, nebo možná nemohl věřit, protože všude cítil pach zvratek. Jak by to nemohla být jeho vina, když… Nechápal, kde Elias k tomu všemu ještě bere sílu ho uklidňovat, když by to mělo být obráceně. „Měl jsem příšernej…“ Zmlkl. Natáhl nohy před sebe a ruce položil do klína. „Proč se to vždycky posere, Eliasi?“
„Jsem trochu unavenej na řešení konceptu dobra, zla a následku,“ odvětil slabým hlasem. Pokusil se rozhodit rukama, ale působil spíše jako hadrová panenka. „Asi je to přirozený. Věci se posírají, protože… Když žiješ teď, nemusíš na to myslet. Netrap se tím.“ Pohladil Kennetha po vlasech. A navzdory situaci se usmál.
Nikdo neuměl žít teď jako Elias.
„Dneska je neděle,“ poznamenal Kenneth tichým hlasem.
„A? Chystáš se do kostela?“
„Včera jsem měl veřejný práce. Zapomněl jsem tam jít,“ vysvětlil a chtělo se mu hystericky smát. Zatnul pěsti a nehty zaryl do kůže.
Elias ze sebe shodil mokré tričko. Zkusil ho vyždímat, jako by něco podobného mělo v mokrém pekle smysl. „Můžeš si něco vymyslet, ne? Nebo řekneš, že ti nebylo dobře a bude to pravda,“ navrhl.
„Eliasi…,“ zakroutil Kenneth hlavou „Tohle není brigáda. Mám podmínku. Z toho se nedá jen tak omluvit. Ne den poté,“ dodal potichu.
V mysli mu běžela jedna nadávka za druhou. A pak taky, že tohle rozhodně není neexistence. Ale pořádný průser.
„A tvoje nepřítomnost – jak ji vyhodnotí? Dostaneš pokutu?“
„To já nevím,“ přiznal popravdě. „To je jedno. Nebudu na to myslet, prostě… Něco bude, ne?“ Konečně zastavil vodu. Jakmile přestala téct, místností se rozneslo tíživé ticho. Jen v dálce pořád hrála hudba. Připomínala, co se stalo.
Elias najednou působil ustaraně. „Všechno mohlo být jinak, kdybys mě nepotkal, víš to, že jo?“ pronesl. Přejel palcem po tetování lva na předloktí a ušklíbl se. „Neměls možnost vybrat si. Prostě jsem tenkrát rozhodl za tebe.“
„To není pravda,“ vyhrkl Kenneth okamžitě. Tenkrát. Svým způsobem žádné tenkrát neexistovalo, protože jejich vztah navždycky zůstal zakotven v přítomnosti. „Já si tě přece vybral. Já se do tebe zamiloval. Mohl jsem… Měl jsem i jiné možnosti.“ Zavřel oči. Začínala mu být zima. „Kdybych mohl, změnil bych na tom všem jen jednu jedinou věc.“
„Odjel bys se mnou.“
„Odjel bych s tebou.“
Cítil, jak se mu chvějí rty. Musel je mít zcela určitě modré, ale přesto zůstal sedět. Konečně dostal příležitost položit onu otázku. A dostat odpověď. Netušil, co od toho očekává. Jestli ho to, co uslyší, po pěti letech uklidní. „Kam jsi jel?“
Elias pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Na jih jako stěhovaví ptáci,“ ušklíbl se, ale skoro okamžitě zase zvážněl. „Tátův brácha pronajímal pokoj. Zůstal jsem u něj jenom chvíli a pak jsem se přestěhoval do centra. Našel jsem si práci. Žil jsem… Jestli jsem kurva žil, to nevím. Nebylo to jednoduchý, ale nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se vrátil, Kennethe.“ Rozkašlal se. Eliase, který se bil, dostával dlažební kostkou do spánku a ještě mu to připadalo legrační, vůbec nepřipomínal.
„Nevrátil ses,“ zašeptal Kenneth tak potichu, že ani on sám nic neslyšel. Zhluboka vydechl, skoro jako by se jedním výdechem hodlal udusit. „Chápu,“ pronesl po chvíli klidným hlasem. „Já bych to nedokázal. Vrátil bych se, to vím určitě. Nebo… Aspoň bych ti řekl, že odjíždím. Mluvil bych s tebou o tom.“
Elias zkusil vstát. Nejspíš se mu zatočila hlava, protože nakonec zůstal odevzdaně sedět. „Já jsem ale nevěděl, že odjedu. Přišel jsem domů, bylo mi špatně, a tak jsem šel spát. Ráno mě probudila matka, myslím… Měla nějaké kecy, už přesně nevím. Něco o lásce. Co si vzpomínám, o ničem jiným nemluvila radši. Každopádně jsem si uvědomil, že musím odjet, protože…“ Odmlčel se, otočil hlavu na Kennetha a vydechl: „… protože jsem do tebe strašně zamilovaný!“
V Kennethovi vzrostl vztek. „Už nikdy mě neopouštěj, protože mě miluješ! Jasné? Řekni, že už to neuděláš!“ vyštěkl. Ale když ho Elias pohladil po tváři, obestřel ho klid.
„Už to nikdy neudělám.“
Při dalším pokusu vstát se Eliasovi udělalo špatně. Zůstal v předklonu a k puse přiložil dlaň. Kenneth proto vyskočil a podepřel ho. Pomohl mu dojít do postele, sundal mu mokré kalhoty a přikryl ho. Pak konečně vypnul hudbu. Na jeden krátký okamžik bylo ticho, ten nejkrásnější dar. Jenže pak začaly fungovat další smysly a on ucítil pach zvratků.
„Máme colu?“ vydechl Elias. V obličeji byl úplně bílý. „Mohl bys…“ Zadíval se prosebně na Kennetha, ale pak rychle dodal: „Ale nechoď pro ni ven, prosím.“
„Myslím, že je jedna v ledničce,“ pronesl Kenneth. Došel pro ni a pro jistotu vzal i sklenici vody. Plechovku poté otevřel a přiložil k Eliasovým rtům. Seděl přitom na zemi a hladil ho v mokrých vlasech. „Já vím, že žijeme teď, ale zítra ráno… Zítra ráno všechno vyřešíme a bude to lepší.“
„Jo,“ zašeptal Elias unaveným hlasem. „Musím zajít na studijní, ale asi budu muset stejně opakovat semestr.“ Zarazil se a chvíli mlčel. „Nebo odtud můžeme odjet.“ Z prstů pak udělal filmové okénko a pohlédl skrz něj na strop. „To bychom teda mohli.“
Do dvou minut usnul.
Kenneth na něj dlouho zíral. Byl neskutečně unavený, ale pokaždé, když zavřel oči, vybavil si, jak táhne Eliase do koupelny. Jak na něj křičí. Jak v duchu křičí sám na sebe.
Nakonec místo spánku uklidil. Všechny zvratky, prázdné lahve, smradlavé oblečení. Zbytky bílého prášku na stole. Osprchoval se a pak nějakou dobu zíral do ledničky. Až na prošlé mléko, další plechovku coly a pár kyselých okurek byla úplně prázdná.
Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy jedl. Ale věděl dost přesně, kdy naposledy šňupal.
Každých pět minut chodil kontrolovat, jestli Elias dýchá – ve spánku ovšem vypadal spokojeně. A zachumlaný v peřině taky téměř nevinně.
Což de facto byl. Za tohle všechno mohl Kenneth. To on ho přece nutil, nabízel, pokoušel.
Seděl zrovna na zemi s hlavou opřenou o matraci a klimbal, když Elias konečně otevřel oči. „Tys nespal, že ne?“ pronesl.
„Trochu jsem uklízel a… Taky jsem dost přemýšlel. Nad tím, co jsi říkal.“
„A co jsem říkal?“ Elias ležel na boku, propaloval Kennetha pohledem, ale stejně působil unaveně a nemocně.
„Že bychom mohli odjet,“ řekl Kenneth opatrně. Zíral přitom na své nehty, jako by vlastně o nic nešlo. „Já vím, že jsi to nemyslel vážně, ale… Co kdybychom skutečně odjeli? Někam hodně daleko. Třeba bych… Ne, zapomeň na to. Máš tu školu a já rodinu a povinnosti. Je to blbej nápad.“ Mávl rukou.
„Co tvoje veřejný práce? Mohl by sis je přeložit?“ zeptal se po nějaké době Elias.
Kenneth zavrtěl hlavou. „Já nevím. Ani nevím, co teď bude, když jsem nepřišel. Nechci… Nechci na to myslet.“
Elias jen přikývl. Odešel do koupelny a za chvíli byla slyšet voda ve sprše. Kenneth si lehl do postele, povlečení vonělo po Eliasovi.
„Můžeme,“ pronesl Elias, když byl zpátky. Opřel se o furta, zatímco si čistil zuby. „Můžeme spolu odjet.“
„Myslíš to vážně?“ Kenneth vystřelil do sedu. „A není to moc… Já nevím.“ Původně chtěl říct šílené, ale vzpomněl si, co všechno už mají za sebou a oproti tomu bylo máloco skutečně šílené. Zároveň věděl, že pokud bude s Elisem, neexistuje nic, co nemůže opustit.
Elias usedl na postel a prsty poklepával o matraci. „A ty? Já vím, že už nechci chlastat a fetovat. Můžeme si pořídit domek u moře. A psa. Slyšet, jak se vlny tříští o skály, to by se mi líbilo. Vzít všechny normální věci a změnit je v ty neobyčejný.“
Kenneth v ten daný okamžik zářil. Rozpřáhl ruce. „U moře jsem ještě nikdy nebyl,“ pronesl zamyšleně. Pak ovšem sklopil zrak a zčervenal. Rozhodl se už v noci, ve chvíli, kdy Elias omdlel. Vlastně se rozhodl, když ho poprvé uviděl v učebně. Když s ním mluvil, když mu Elias vyznal lásku… Ale teď to poprvé vyslovil nahlas. „Slíbil jsem to už mockrát, ale… Slibuju, že končím s drogama. Zvládnu to!“ promluvil odhodlaným hlasem. Pak však trochu zakolísal. Měl za sebou tolik selhání. „Zvládnu, že jo?“
Elias se usmál. Položil Kennethovi dlaň na hrudník. „Postarám se o to. Zvládnem úplně všechno.“ Sjel rukou níž a odhrnul peřinu. „Strašně tě miluju, Kennethe.“
„Cos říkal?“ ušklíbl se Kenneth a objal Eliase nohama. „Já mám asi zalehlé uši. Neslyšel jsem. Zopakuj to, prosím.“
Elias ho pohladil v rozkroku. Pohyboval rukou nahoru a dolů. „Miluju tě a klidně si tě vezmu a koupím ti jezevčíka a dám ti svoje mandlový mlíko.“ Sehnul se ke Kennethovi a sundal mu kalhoty.
Kenneth blaženě vydechl. Spřádal plány na život, který přijde. Dům u moře a jezevčík Fído, spoustu nových měst – třeba i Španělsko. „Navštívíme všechny veganské restaurace na světě,“ vydechl, zatímco Elias pohyboval hlavou.
Najednou nebyla budoucnost tak špatná.
***
Dýchl na sklo a pak na něj napsal své jméno. Dýchl ještě jednou a připsal Eliase. Nějakou dobu zíral z okna. Na auta projíždějící ulicí, na spěchající chodce, na střechy budov, které už nejspíš nikdy neuvidí.
„Všechno v pohodě?“ ozvalo se mu za zády.
Kenneth sebou trhl, otočil se a přikývl. „Jasně, že jo. Jen je to trochu zvláštní.“
Elias vyhodil klíče do vzduchu. Vypadal spokojeně. „Je to mnohem příjemnější než tenkrát,“ pokrčil rameny.
„Máme všechno?“ zkontroloval Kenneth prázdný pokoj. Nechali v něm jen stůl, skříň a postel. A nad postelí zůstalo po plakátě světlejší místo.
„Já mám všechno,“ došel k němu Elias a vlepil mu pusu na tvář.
Auto stálo na vedlejší ulici, kufr i zadní sedadlo zaskládali věcmi. Kenneth se posadil na sedadlo spolujezdce a sáhl do kapsy. Vytáhl Eliasovy korálky a pověsil je na zpětné zrcátko. „Celých pět let jsem je měl u sebe,“ přiznal. „I když jsem tě příšerně nenáviděl.“ Teď už mu všechno z toho připadalo tak legrační. A vzdálené.
Elias do nich klepl prstem. „Super. Jsou jak růženec nebo tak něco. Myslím, že jsem je vyhrál někde na pouti. Už je to tak dávno,“ vzdychl a nastartoval modrou Audinu, kterou Kenneth pojmenoval Buggy. Poté se naklonil k přihrádce. Vytáhl proteinovou tyčinku a zuby ji rozdělal. Vypadla mu z ruky, a když se pro ni ohýbal, málem srazil popelnici. Jen tak tak vyrovnal volant a minul ji. Kenneth vyvalil oči, ale nakonec se zasmál.
„Myslíš, že láska je částečně věcí výběru?“ napadlo Eliase, když vyjeli z města.
„Jasně, že jo. Už když jsem tě viděl poprvé… Ne, to bych kecal. Upřímně, myslím, že si člověk nemůže vybrat, do koho se zamiluje, ale kdybych mohl, stejně bych vybral tebe.“
„Ó, ale no tak…“ Elias do něj pobaveně šťouchl. „Přestaň, tohle nedělej.“
„Nedělej co?“
Elias na něj letmo mrkl. „Přestaň být tak patetickej. A perfektní. Úžasnej. A vůbec, jak myslíš, že to Chris vezme?“
Kenneth natáhl nohy na palubní desku. Ze zadního sedadla sebral brambůrky. „Hele, Chris,“ zamyslel se. „Buď se na tebe vrhne – samou láskou, samozřejmě – nebo tě bude úplně ignorovat. Těžko říct.“ Do pusy strčil brambůrek a chvíli přežvykoval. „A jestli sis nevšiml, tak já jsem patetickej! A perfektní a skvělej a všechno.“
Elias zastavil na křižovatce a na okamžik se na Kennetha otočil. „Mlč. Jez. Nebo slibuju, že tě ošukám.“
Kenneth obrátil oči v sloup. „Ty vůbec neumíš vyhrožovat. Proč myslíš, že teď budu ticho?“
Červená přeblikla na zelenou, oba se nemohli přestat smát.
***
Už když Kenneth vystupoval z auta a uviděl stát Chrise před autoopravnou, věděl, že to nebude tak hrozné. Chris působil… vlastně docela smířeně. Seděl na kapotě, ale když se k němu mladší bráška rozešel, seskočil. Pohledem přitom sledoval Eliase čekajícího v autě.
„Takže to vážně chceš udělat?“ vzdychl.
„Už to přece dělám,“ pronesl Kenneth. Zíral do země a pohupoval se ze špiček na paty. Bylo divné loučit se.
„Ach bože, jednou se z tebe zblázním, Kenny,“ zakroutil Chris hlavou. „Já… Máš všechno vyřízené? Nezapomněls na něco? Všechny hodiny odpracované?“
Kenneth přikývl. „Vždyť jsem ti říkal, že jo. Přece víš, že jsem tam teď byl každý den od rána do večera.“
Chris souhlasně zamumlal. „Máš štěstí, že tě ten tvůj šéf měl tak rád.“
„Mě má rád každej.“
„No to každopádně,“ zakroutil Chris hlavou. Pořád byl však trochu vážný. „A ta další věc… Je to… Jsi v pohodě?“
Kenneth automaticky pohlédl k autu. „Jo, jsem čistej. Už je to skoro měsíc. Dvacet osm dní přesně.“ Usmál se na Eliase a poté i na bratra. „Nebylo to zrovna lehké, ale hodně mi pomohl.“ Byl to jeden z těch pravých důkazů lásky, když ho Elias držel v posteli, zatímco se Kenneth svíjel a škemral, nadával a prosil.
„Dobře,“ přikývl Chris a zaklonil hlavu. „Ach bože, nemůžu uvěřit, že vážně odjíždíš. Budeš mi chybět, ty osino v zadku! Ještě, že tu mám Aleca. Budu hrát staršího bráchu aspoň jemu.“
„Aby s takovou taky brzo nezdrhnul.“
„Blbečku.“ Chris ho praštil do ramene. „Bude ho mrzet, že ses nerozloučil.“
„Víš, jaký je. Hrozně by brečel, já bych brečel a nakonec i ty bys brečel.“
Chris pokrčil rameny. „To je asi pravda. Stejně se mi ale brečet chce. Tak už to máš asi jedno.“
Kenneth udělal krok dopředu a pevně bratra objal. „Ale no tak. Není to přece navždycky.“
„To já vím. Musíš přece přijet na moji svatbu s Bonnie.“
„Kámo, ona si tě nikdy nevezme,“ rozesmál se Kenneth a couvl k autu. Poskočil. Chris po něm hodil kamínek, ale ani zdaleka netrefil.
„Však uvidíš! Budeš kmotr naší dcery!“
***
Seděl se na lavičce v tureckém sedu a čekal, dokud Elias nenatankuje. Ani po tom všem nedokázal na benzínku vstoupit. Ale Elias na něj nijak netlačil. A když se vrátil, měl v ruce láhev coly, časopis a nějaké sušenky. Ramenem přidržoval u ucha telefon a tvářil se otráveně.
„Ne, to není pravda,“ zakroutil hlavou a protočil oči v sloup. „Jo, taky tě mám rád, ale musíš pochopit, že každej má jinou představu o životě. A on je ta moje. Už jsem to řekl.“
Kenneth došel k autu a otevřel dveře na zadní sedadlo, aby tam Elias mohl hodit všechny věci. Nějakou dobu pak Elias jen stál a mlčel. Nakonec jen odvětil: „Fajn, děkuju. Spolehni se,“ a zavěsil.
„Všechno v pořádku?“
„Nevím, co jsem si myslel. Nelíbí se jí, že jsem skončil ve škole a nevěří tomu, že na tom nesejde. A ne, nepřesvědčilo ji, když jsem řekl, že Guy Ritchie nedodělal ani střední,“ ušklíbl se, ale nevypadal, že by se vyloženě trápil.
„Ji to neuklidnilo? No tak to se divím,“ zakroutil Kenneth nechápavě hlavou. „Přejde ji to, uvidíš. A teď… Můžu řídit?“
Elias pokrčil rameny. „Proč ne.“ Hodil Kennethovi klíčky a sedl si na sedadlo spolujezdce. Listoval časopisem a dva nebo tři články dokonce přečetl. Nakonec se zájmem pronesl: „Netflix připravuje novej seriál o Zaklínači. Paráda.“ Koukl na Kennetha a nadzvedl jedno obočí. „Budeme to někdy dělat v autě?“
Kenneth pohlédl do zpětného zrcátka. „Budeme to dělat úplně všude! Teda…,“ zarazil se. „Úplně všude asi ne. Třeba v kině si myslím, že už stačilo.“
„Musím říct, že jsem si nad tím později ještě několikrát vyhonil.“ Elias hodil časopis na zadní sedadlo. „Řekneš mi teď konečně, za co jsi dostal veřejný práce?“
„Ježiš, byla to taková kravina.“
„To je mi jasný. Ale všechno cos udělal nebo neudělal, beru na sebe, takže ti dlužím tak sto padesát tisíc palačinek.“
„No tak jo, fajn,“ vydechl Kenneth rezignovaně. „Řeknu ti to. Trochu jsem –“
„ – Kennethe, pozor!“
Autor: Klára Pospíšilová
KONEC
* Líbil se vám příběh neexistence? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst naše příběhy.
Holky, jste hrozný, ale bylo to krásný a děkuju 🙂
Milá Jiřino, díky za krásný a výstižný komentář. 🙂 Zdraví hrozitánsky hrozné autorky.
Já nevím, jestli mám větší chuť vás obejmout, nebo zabít. Takhle nás trápit.
Po přečtení neexistence mám trpko v ústech a hřejivý pocit v srdci, protože to celé je tak strašně hořkosladké… .: 🙂 Pří čtení jsem si často vzpomněla na beat generation. Zbití a blažení.
Děkuji vám za neexistenci. Za myšlenku, filosofii, za kluky.
Děkuji 🖤🖤
Milá Ari, jaký krásný komentář jsi nám napsala. A pokud máme volit, pak radši objetí, prosím. 🙂 My děkujeme tobě. Moc to pro nás znamená.
Nevím,jestli mám brečet nebo být happy. Zní to sice hrozně,ale vysvětlím. Čekala jsem,že jeden z kluků si vezme život,ale spletla jsem se.Hrozně se mi líbil ten konec takový uzavřený/neuzavřený,každý se sám rozhodne,jak to vnímá. V téhle poslední kapitole jsem klidná, nejvíc ze všech kapitol.Připravovala jsem se na konec,který mě překvapil,ale nějak hezky. (omlovám se,opakuji se :)) Něco končí a něco nového začíná,tak to mám u Kennetha a Eliase. Na závěr holky moc děkuji a nejenom já, co jste pro nás, vaší láskou,napsaly a nadále píšete.Děkuji,že poukazujete na věci, co se kolem nás v životě děli,dějí a budou dít.Myslím,že by každý… Číst vice »
Milá Kateřino, hodně, opravdu hodně, ti za tento komentář děkujeme, protože nás velice potěšil. Každá jednotlivá věta. O tom, jak by neexistence měla skončit, jsme vedly dlouhou diskuzi a jsme moc rády, že se líbí. 🙂
Celý příběh jsi byla s námi, pravidelně a velice hezky jsi komentovala a věř mi, že si toho obě moc vážíme. A když teď říkáme, že tu za to děkujeme, myslíme to naprosto vážně a upřímně.
Měj se moc hezky.
Tenhle konec miluju. Vybrali to nebo ne? To je otázka!
Díky za neexistenci. Bylo mi ctí, tady stalkovat. 🖤🖤🖤 budou mi chybět
Milá Voldy, jsme moc rády, že se ti konec líbil. Děkujeme za komentář, ale i za pravidelné komentování celého příběhu. Velice si toho ceníme. 🖤
Přežili nebo ne. 😱 ikdyz jsem podobné zakončení čekala 😅 Děkuji za vaší tvorbu a příběhy!! 🥰🥰 Jen mohl by být bonus kde se neexistenci vyhnou a naopak budou existovat celými svými životy a stastni 😍
Milá Šárko, zda přežili či ne, je v tuto chvíli už jen na tobě. 🙂 Děkujeme za komentář i za tvé děkování ohledně naší tvorby. Velice nás to potěšilo. 🙂
Asi vás zabiju. Ne, tedy že bych podobný závěr nečekala.
Gr. Uf. Víc asi nějak nemůžu říct.
Milá Milli, děkujeme za komentář, ale i za všechny ostatní, které jsi k příběhu napsala. A moc by nás potěšilo, kdybys nás raději nezabíjela. 😀
Konec se mi líbil proto že si můžu ten konec domyslet.
Milá Karin, moc děkujeme za všechny tvoje komentáře k neexistenci. ♥
Tento diel bol nezvykle optimisticky a pozitivny narozdiel od predchadzjucich dielov 🤔 Tak teraz neviem, ci nemam tu poslednu vetu brat ako predzvest nejakej nasledujucej katastrofy. Alebo nestastia a utrpenia mali predtým dost a už ich cakali, len same krasne zajtrajšky? Asi nam uz neprezradite ako to s nimi vyzeralo napr po 10 Rokoch …🙁 A to by ma zaujimalo 😀. Dakujem, za Vasu prácu, co ste s hrdinami mali, aby ste spisali cely ich pribeh…
Milá Ester, moc ti děkujeme, že jsi s námi tak dlouho a pravidelně čteš a komentuješ. 🙂 Máš pravdu v tom, že neprozradíme, co bude za deset let. I v tom je krása neexistence, že je jen teď. 🙂 Snad se ti budou líbit i další naše příběhy. Měj se moc hezky.
Tohle byl do prdele dobrej příběh. Díky. Popořadě:
1) Skvělá paralela mezi první a druhou částí. Naprosté otočení rolí, charakterů, vlastně výměna rolí. Skvělá myšlenka. Z hajzla slušňák a naopak. Pecka.
2) V posledních kapitolách dotažení otevřených myšlenek, pro příběh nedůležitý, pro čtenáře budující si vztah k postavám skvělý. Viz třeba Eliasův táta,…
Studuju teologii. Takže člověk si nemůže nevšimnout narážek na křesťanství. Kápnete božskou? Máte s ním něco společného?
Návrh: Chce to obrázky, podobizny. Obou. Od každého dvě, před a po změně ;). Ať jsou řádně cute, aby se čtenáři mohli rozplývat :D.
Milá Alquist (teď, jak jsem to napsala, tak si vůbec nejsem jistá, jestli to je klučičí nebo holčičí přezdívka, tak promiň, jestli jsem se netrefila), děkujeme za komentář, protože nás hodně potěšil. Hlavně to, co jsi zmínila v prvním bodě, protože to byla naše vůbec první myšlenka a záměr. Mít dvě části, kde se role naprosto otočí. A jsme rády, žes to ocenila. Jestli máme něco společného s křesťanstvím? Hm… Řeknu to takhle. Pro nás obě je náboženství, křesťanství konkrétně, hodně důležité, ačkoliv já jsem byla původně vychovaná jako ateistka. Stejně tak máme obě rády filozofii, morální dilemata a psychologii.… Číst vice »
Dík za odpověď ;). Dr. Alquist je jedna z postav v R.U.R. Jde o mužskou přezdívku, tudíž i autor komentu je muž ;).
Jestli je něco, co mě v neexistenci chybělo, tak je to více udivených, možná i pobouřených reakcí na veřejně projevovaný vztah E+K. Homofobní nálady naštěstí začínají mizet, leč stále jsou dosti živé. Pro českého čtenáře by mohl být příběh více přitažlivější, kdyby se s ním mohl ztotožnit i v tomto rozměru. Ale chápu, že to není hlavní point knihy…
Asi bych netvrdila, že homofobní nálady začínají mizet, vzhledem k tomu, co se děje například v Polsku. Každopádně časem určitě plánujeme knihu, kde se na tohle téma zaměříme. Mě osobně nějakou dobu láká koncipovat jeden z příběhů přímo do českého města. Napsat třeba dva kluky z Brna. K neexistenci mi to ovšem tolik nepasovalo, už kvůli tomu, že tam byla celá řada jiných témat, která bylo třeba vyřešit. Důležitější pro mě byl smysl člověka jako jedince, jak žít, proč žít. Třeba lidstvo musí vyhynout, doktore, a opadat jako hluchý květ. Doufám, že si pro sebe něco najdeš i v jiných… Číst vice »
Přece ti kluci nakonec neumřou, když se k sobě dlouho hledali dlouhou a složitou cestou…
Milý Mirku, jsem si jistá, že ve tvé verzi můžou kluci žít. Aspoň dalších dlouhých padesát let, bez drog, u moře.
Eva
Byla to úžasná jízda, s Eliasem a Kennethem… Bylo tak snadné si je zamilovat… A moc dobrý nápad, ten nejednoznačný závěr… Děkuji mockrát, máte moji hlubokou poklonu!
Josefe, moc děkuju za komentář. Trochu jsem se bála, jestli pořád čteš, protože jsme o tobě chvíli neslyšely. Tak mě těší, že jsi s příběhem došel až do konce. Snad v tobě hodně zanechal.
Eva
Tak jsem si to přečetl znova a najednou. Jenom mě napadlo, jestli bylo řešení, někam ujet. Elias to jednou zkusil, aby zjistil, že to nebylo zrovna to nejlepší…
Milý Mirku, těší nás, žes příběhu věnoval tolik času. S Klárkou jsme se shodly na tom, že ujet nevadí, pokud vezmeš toho druhého s sebou.
Takové vysvětlení beru…
Přemýšlím, co bych k tomu ještě dodala, ale mám pocit, že už bylo všechno řečeno. Jenom snad moc díky za to, že tvoříte něco tak neobvyklého, protože já osobně mám už celkem dost těch perfektně fungujících vztahů ve všech románech(jo, četla jsem i pár dobrých, ale můj názor to nemění). Jsou všechny příliš růžové, na to, aby mohly být reálné. A to právě souvisí s tou otázkou, já mám radši pravdu, než lež.
Milá tino, děkujeme ti, že sis našla čas na napsání komentáře. 🙂 V příbězích se snažíme popsat a zachytit lásku ze všech možných úhlů a láska je podle nás někdy hodně (sebe)destruktivní. Doufám, že u nás najdeš spoustu různých příběhů a lásek, které tě osloví, nebo zaryjí nehty. Jako další doporučuji Bludy.
E.
Fuu, tak tahle kniha je teda jízda. neexistenci jsem měla podivně rozkouskovanou, když jsem ji četla. Asi před měsícem jsem rozčetla první kapitolu a řekla si: „No, no, hm, hajzl, co fetuje a píchá s každou, ach jo.“ Ale teď, když je tak karanténa, jsem se rozhodla do toho jít po hlavě. Kluky jsem si zamilovala, sice každého trochu jinak a zjistila, že zdaleka nejsou takoví hajzli, jak se mi původně zdálo. Jen mi bylo trochu líto Robbieho. Přišel k tomu jak slepý k houslím. Obě dvě části mají v sobě své kouzlo. A jak si v druhé časti tak… Číst vice »
Milá Hedviko, neexistence je můj asi nejoblíbenější příběh, který jsme zatím napsaly. Ale sama občas říkám, že to není lehké čtení. Je to mnohem „temnější“, než třeba Pátá minuta, ale jsem ráda, žes tomu nakonec dala šanci. A strašně mě potěšilo, že jsi napsala, že máš ráda „prohození rolí“, protože to byla jedna z našich prvních myšlenek, jak příběh pojmout, ale nikde jsme o tom moc nemluvily. A slyšet to pak od čtenářů, že se jim to líbilo… To je prostě nádhera. S tím koncem… Je to přesně tak, jak chceš. 🙂 A Robbie je fakt chudák, taky mi ho… Číst vice »
Na férovku přiznám, že s neexistencí jsem trochu bojovala, hlavně s chováním Eliase v první části. Bylo to na mě prostě už příliš klackoidní, není to typ postavy, která by mě moc bavila. Chápu, že neměl lehké dětství, ale přesto si moje sympatie příliš nezískal. Každopádně styl byl opět skvělý, i mně se moc líbilo prohození rolí – když jsem se dostala do druhé části, začalo mě to bavit víc. Nejlepší scéna byla „obrácená“ filozofická debata na přednášce, a vůbec všechny filozofické části se mi moc líbily. A konec super.
Milá Kasasagi, moc děkujeme za komentář. 🙂 Jsme moc rády, že jsi dala neexistenci šanci, i když ti Elias nebyl moc sympatický. 🙂 Já osobně Eliase jako postavu miluju, je to vlastně jedna z mých vůbec nejoblíbenějším postav, které kdy Eva napsala, ale velkou pravdu máš v tom, že je klackoidní a velmi specifická povaha, takže ti naprosto rozumím.
Měj se krásně, Kasasagi. 🙂
Klára
-_- jak jako to takhle ukončit? Já se celou dobu těšila že se dozvím, co provedl a vy tahle? Že se nestydíte. A navíc… ty vaše konce mi vždycky úplně vyrazí dech. Po Páté minutě jsem si musela dát od čtení pauzu a musím říct, že je to kniha, která v mé mysli zanechala obrovskou stopu. Ne, opravdu vaše psaní miluju, pokračujte (kdybych ho neměla ráda, tak ho nečtu). Je zajímavé, jak dokážete napsat tak napínavý, otevřený konec, který není ani dobrý, ani špatný. Prostě v lidech zanechá hromadu pocitů a nevyřčených otázek. Možná proto se často k vašim knihám… Číst vice »
Milá Debie, moc děkujeme za komentář! Je skvělé, že máš naše příběhy ráda, i to že se k nim v mysli vracíš! Ty konce… věř mi, že to je vždycky dlouhá debata, jak něco ukončit. A třeba právě u neexistence to bylo ještě delší, protože jsme se nejdřív nemohly shodnout. Ale nakonec jsme vymyslely to, co jsme obě považovaly nejlepší. 🙂 Ještě jednou moc děkujeme a snad ti i další naše příběhy budou připadat stejně dobré a zanechají stopu. 🙂
Klára
Dlouho jsem přemýšlela, jestli tu po sobě nechat stopu. Hlavní důvod, proč jsem tu nikdy nekomentovala je, že vlastně není co říct. Stále mám v srdci, jak mě konec rozerval a já si musela knihu přečíst hned od začátku znovu. Ale ty emoce nikam nezmizely. Ale nenapsala jsem to tu, protože jsem to neuměla ohraničit slovy. Tak chci jen říct, že se ke knize stále vracím. Stále čtu. neexistence byla brána do Vašeho světa. Bylo to první dílo, které jsem od Vás četla. A já jsem za to neskutečně vděčná. Vlastně bych měla poděkovat Frantu Baďurovi, že neexistenci doporučoval na… Číst vice »
Milá Květo, tvůj komentář mě navrátil zpátky k neexistenci a byl to moc krásný návrat. Její psaní jsem si opravdu prožila na dřeň, dá se říct. No a psaní toho konce nám v mnoha ohledech taky zlomilo srdce, daly jsme tomu příběhu hodně ze sebe. Někdy, když mi není dobře, probírám si kluky, které jsem vymyslela a vždycky mě trochu uklidní představa, že je Elias mojí součástí. Je to taková skrytá, mnohdy hodně obhroublá síla, kterou někdy potřebujeme všichni. Děkuju, že tě inspiruje, a děkuju taky za Ethana. /E.
Nenávidím vás a zároveň vás obě miluju. Tohle bylo tak… já ani nevim, jaké. Přečetla jsem to celé za asi 12hodin. Jo, nespala jsem. Holky, tahle věc musí dostat stejnou pozornost jako Pata minuta. Tuhle věc potrebuju mít v knihovně. Doufám, ze se to jednou vážně stane. Je to neuvěřitelný pribeh a já si jo užila, i když jsem si z těch nervu okousala všechny nehty. No a ten konec? Já jsem si jistá, ze se nic nestalo a kluci si užívají život u moře, ale jen pro jistotu… mohly byste mi to potvrdit v dalším podcastu? 🙂 Díky a… Číst vice »
Milá Mischeff,
tak tohle mě osobně velmi, velmi potěšilo, protože neexistence je můj velký srdcový příběh. A jeho vydání bychom jednou, (nejlépe co nejdřív) chtěly zrealizovat, takže je super vidět, že máš tento příběh ráda. A přečíst ho za 12 hodin, tak to je něco. 🙂
Podcast vyjde už brzo, tak se můžeš těšit, akorát nevím, jestli zodpovíme zrovna otázku konce, ale rozhodně budeme mluvit dlouho a bude tam spoustu historek a informací. Tak snad budeš spokojená.
Měj se krásně.
Klára
Ono je to na druhé (možná třetí – nejsem si už jistá, ja od vás čtu prostě ty příběhy rada opakovane, což se mi moc nestava) snad ještě lepší – já to nechápu jak to děláte 😄 Tentokrát se mi to rozhodně líbilo nejvíc… Pamatuju, že jsem Neexistenci odkladala – já a moje „prvně přečtu konec“. A pak me to úplně pohltilo. Nenavidela a milovala Eliase a v druhé půlce byla rozpačitá z pocitu ke Kennethovi. Ten příběh je proste jízda – šílená a brutalne skvěla jizda. Tentokrát jsem si na příběh dala víc času, víc jsem přemýšlela nad tím,… Číst vice »
Milá Karolíno,
tenhle komentář nás hodně potěšil. Hlavně teda mě, protože neexistence je moje absolutní srdcovka a číst, že to někdo vnímá jako: ‚šílenou a brutálně skvělou jízdu‘, je po mě úplný balzám na duši. Je úžasné, že tě další čtení neexistence ještě víc bavilo a pořádně sis to vychutnala. 🙂
S tím koncem… Skvělé, že sis to takhle nastavila, protože to je přesně něco, co jsem u čtenářů doufaly. Že se nebudou bát si to převzít po svém.
Moc ti za to děkujeme.
Klára
Holky jste úžasné, neexistenci jsem teď dočetla podruhe a prostě ji miluji😍. Konec je doopravdy překvapivý a ani mi tak nevadil, ale strašně mě mrzí, že jsem se nedozvěděla co Kenneth provedl, ze dostal veřejné práce 🤣🤣. Ale moc děkuji, Vaše tvorba je úžasná 🙂.
Ježiš… tak tohle bylo nejvíc ❤️ Začala bych od konce, protože ten mě trochu nechci říct zklamal, ale nenapadá mě to správný slovo. Tak nějak mám pocit, že by tomuhle veledílu slušel tragický konec bez ale… Vlastně jsem ho celou dobu čtení očekávala a průběžně se s ním smiřovala. Kdysi jsem pracovala s drogově závislými a možná i díky tomu jsem Kennethovi ten jeho náhlý obrat po předchozích nezdarech moc nevěřila. Ale holky, prosím, v žádném případě to neberte jako kritiku. Ten příběh byl jinak podle mě naprosto dokonalý a úžasný. Já jinak opravdu nemám ráda špatné konce, ale tady… Číst vice »
Milá Lucienkooo, moc děkujeme za krásný dlouhý komentář! My jsme chtěly nechat otevřený konec, aby si v tom každý našel to svoje. Za sebe víme, jak to dopadlo, ale asi to nikdy neřekneme. Chápu, že někdy je ta jednoznačnost lepší a určitě to nebereme jako kritiku. 🙂 Strašně se mi líbí, jak píšeš, že to je toxická a osudová láska. Protože pro nás to je vážně jedna z těch největších lásek, jakou jsme kdy napsaly. Samotné nás to psaní smetlo. A jejda, nemůžeme se dočkat, až bude mít neexistence jednou svoji knižní podobu. Pořád se k ní moc rády vracíme,… Číst vice »