Szabi

---

Pršelo. Nebo to tak aspoň vypadalo. Brečel. Rukama objímal kolena, hlavu skloněnou a vzlykal. Protože… se zase všechno strašlivě posralo. A to ve chvíli, kdy měl být život krásný.

Elias se pohnul. Jedna noha mu uklouzla, přitáhl ji zpátky k sobě a zaklimbal hlavou. Pak vzhlédl ke stropu, nejspíš aby z něj voda smyla posledních pár minut. „Je mi blbě,“ vydechl po chvíli. Hlas měl zastřený, chrčel a působil unaveně, proto položil hlavu Kennethovi do klína.

Všechno bylo mokré.

Kenneth mu položil ruku na vlasy. Pohladil je a potom prohrábl. „Jak moc blbě?“ zeptal se klidně, zcela bez emocí. Ale víc nezvládl. Strach a zoufalství z něj vytryskly a nešlo je zastavit. „Mám ti zavolat záchranku?“ Rukávem setřel slzy, ale byl hodně mokrý a další voda se mu dostávala do očí. Což ho znovu rozplakalo. „Nemohl jsem najít… Tvůj telefon tu prostě nikde není a můj je vybitý,“ pronesl, jako by to Eliasovi snad vyčítal. Ale spíš to vyčítal sám sobě. „Mám jít k sousedům?“

Eliasovi se nějakým zázrakem podařilo posadit. Přitáhl Kennetha k sobě a pevně ho objal. „Kennethe,“ pronesl laskavě. „Prostě jsem se ožral. Už je to dobrý, nemusíš brečet. Neměl jsem toho tolik vypít. Jsem kretén.“ Opřel hlavu o kachličky a zavřel oči. Zhluboka dýchal. „A nic z toho není tvoje vina.“

Kenneth slyšel, ale nevěřil, nebo možná nemohl věřit, protože všude cítil pach zvratek. Jak by to nemohla být jeho vina, když… Nechápal, kde Elias k tomu všemu ještě bere sílu ho uklidňovat, když by to mělo být obráceně. „Měl jsem příšernej…“ Zmlkl. Natáhl nohy před sebe a ruce položil do klína. „Proč se to vždycky posere, Eliasi?“

„Jsem trochu unavenej na řešení konceptu dobra, zla a následku,“ odvětil slabým hlasem. Pokusil se rozhodit rukama, ale působil spíše jako hadrová panenka. „Asi je to přirozený. Věci se posírají, protože… Když žiješ teď, nemusíš na to myslet. Netrap se tím.“ Pohladil Kennetha po vlasech. A navzdory situaci se usmál.

Nikdo neuměl žít teď jako Elias.

„Dneska je neděle,“ poznamenal Kenneth tichým hlasem.

„A? Chystáš se do kostela?“

„Včera jsem měl veřejný práce. Zapomněl jsem tam jít,“ vysvětlil a chtělo se mu hystericky smát. Zatnul pěsti a nehty zaryl do kůže.

Elias ze sebe shodil mokré tričko. Zkusil ho vyždímat, jako by něco podobného mělo v mokrém pekle smysl. „Můžeš si něco vymyslet, ne? Nebo řekneš, že ti nebylo dobře a bude to pravda,“ navrhl.

„Eliasi…,“ zakroutil Kenneth hlavou „Tohle není brigáda. Mám podmínku. Z toho se nedá jen tak omluvit. Ne den poté,“ dodal potichu.

V mysli mu běžela jedna nadávka za druhou. A pak taky, že tohle rozhodně není neexistence. Ale pořádný průser.

„A tvoje nepřítomnost – jak ji vyhodnotí? Dostaneš pokutu?“

„To já nevím,“ přiznal popravdě. „To je jedno. Nebudu na to myslet, prostě… Něco bude, ne?“ Konečně zastavil vodu. Jakmile přestala téct, místností se rozneslo tíživé ticho. Jen v dálce pořád hrála hudba. Připomínala, co se stalo.

Elias najednou působil ustaraně. „Všechno mohlo být jinak, kdybys mě nepotkal, víš to, že jo?“ pronesl. Přejel palcem po tetování lva na předloktí a ušklíbl se. „Neměls možnost vybrat si. Prostě jsem tenkrát rozhodl za tebe.“

„To není pravda,“ vyhrkl Kenneth okamžitě. Tenkrát. Svým způsobem žádné tenkrát neexistovalo, protože jejich vztah navždycky zůstal zakotven v přítomnosti. „Já si tě přece vybral. Já se do tebe zamiloval. Mohl jsem… Měl jsem i jiné možnosti.“ Zavřel oči. Začínala mu být zima. „Kdybych mohl, změnil bych na tom všem jen jednu jedinou věc.“

„Odjel bys se mnou.“

„Odjel bych s tebou.“

Cítil, jak se mu chvějí rty. Musel je mít zcela určitě modré, ale přesto zůstal sedět. Konečně dostal příležitost položit onu otázku. A dostat odpověď. Netušil, co od toho očekává. Jestli ho to, co uslyší, po pěti letech uklidní. „Kam jsi jel?“

Elias pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Na jih jako stěhovaví ptáci,“ ušklíbl se, ale skoro okamžitě zase zvážněl. „Tátův brácha pronajímal pokoj. Zůstal jsem u něj jenom chvíli a pak jsem se přestěhoval do centra. Našel jsem si práci. Žil jsem… Jestli jsem kurva žil, to nevím. Nebylo to jednoduchý, ale nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se vrátil, Kennethe.“ Rozkašlal se. Eliase, který se bil, dostával dlažební kostkou do spánku a ještě mu to připadalo legrační, vůbec nepřipomínal.

„Nevrátil ses,“ zašeptal Kenneth tak potichu, že ani on sám nic neslyšel. Zhluboka vydechl, skoro jako by se jedním výdechem hodlal udusit. „Chápu,“ pronesl po chvíli klidným hlasem. „Já bych to nedokázal. Vrátil bych se, to vím určitě. Nebo… Aspoň bych ti řekl, že odjíždím. Mluvil bych s tebou o tom.“

Elias zkusil vstát. Nejspíš se mu zatočila hlava, protože nakonec zůstal odevzdaně sedět. „Já jsem ale nevěděl, že odjedu. Přišel jsem domů, bylo mi špatně, a tak jsem šel spát. Ráno mě probudila matka, myslím… Měla nějaké kecy, už přesně nevím. Něco o lásce. Co si vzpomínám, o ničem jiným nemluvila radši. Každopádně jsem si uvědomil, že musím odjet, protože…“ Odmlčel se, otočil hlavu na Kennetha a vydechl: „… protože jsem do tebe strašně zamilovaný!“

V Kennethovi vzrostl vztek. „Už nikdy mě neopouštěj, protože mě miluješ! Jasné? Řekni, že už to neuděláš!“ vyštěkl. Ale když ho Elias pohladil po tváři, obestřel ho klid.

„Už to nikdy neudělám.“

Při dalším pokusu vstát se Eliasovi udělalo špatně. Zůstal v předklonu a k puse přiložil dlaň. Kenneth proto vyskočil a podepřel ho. Pomohl mu dojít do postele, sundal mu mokré kalhoty a přikryl ho. Pak konečně vypnul hudbu. Na jeden krátký okamžik bylo ticho, ten nejkrásnější dar. Jenže pak začaly fungovat další smysly a on ucítil pach zvratků.

„Máme colu?“ vydechl Elias. V obličeji byl úplně bílý. „Mohl bys…“ Zadíval se prosebně na Kennetha, ale pak rychle dodal: „Ale nechoď pro ni ven, prosím.“

„Myslím, že je jedna v ledničce,“ pronesl Kenneth. Došel pro ni a pro jistotu vzal i sklenici vody. Plechovku poté otevřel a přiložil k Eliasovým rtům. Seděl přitom na zemi a hladil ho v mokrých vlasech. „Já vím, že žijeme teď, ale zítra ráno… Zítra ráno všechno vyřešíme a bude to lepší.“ 

„Jo,“ zašeptal Elias unaveným hlasem. „Musím zajít na studijní, ale asi budu muset stejně opakovat semestr.“ Zarazil se a chvíli mlčel. „Nebo odtud můžeme odjet.“ Z prstů pak udělal filmové okénko a pohlédl skrz něj na strop. „To bychom teda mohli.“

Do dvou minut usnul.

Kenneth na něj dlouho zíral. Byl neskutečně unavený, ale pokaždé, když zavřel oči, vybavil si, jak táhne Eliase do koupelny. Jak na něj křičí. Jak v duchu křičí sám na sebe.

Nakonec místo spánku uklidil. Všechny zvratky, prázdné lahve, smradlavé oblečení. Zbytky bílého prášku na stole. Osprchoval se a pak nějakou dobu zíral do ledničky. Až na prošlé mléko, další plechovku coly a pár kyselých okurek byla úplně prázdná.

Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy jedl. Ale věděl dost přesně, kdy naposledy šňupal.

Každých pět minut chodil kontrolovat, jestli Elias dýchá – ve spánku ovšem vypadal spokojeně. A zachumlaný v peřině taky téměř nevinně.

Což de facto byl. Za tohle všechno mohl Kenneth. To on ho přece nutil, nabízel, pokoušel.

Seděl zrovna na zemi s hlavou opřenou o matraci a klimbal, když Elias konečně otevřel oči. „Tys nespal, že ne?“ pronesl.

„Trochu jsem uklízel a… Taky jsem dost přemýšlel. Nad tím, co jsi říkal.“

„A co jsem říkal?“ Elias ležel na boku, propaloval Kennetha pohledem, ale stejně působil unaveně a nemocně.

„Že bychom mohli odjet,“ řekl Kenneth opatrně. Zíral přitom na své nehty, jako by vlastně o nic nešlo. „Já vím, že jsi to nemyslel vážně, ale… Co kdybychom skutečně odjeli? Někam hodně daleko. Třeba bych… Ne, zapomeň na to. Máš tu školu a já rodinu a povinnosti. Je to blbej nápad.“ Mávl rukou.

„Co tvoje veřejný práce? Mohl by sis je přeložit?“ zeptal se po nějaké době Elias.

Kenneth zavrtěl hlavou. „Já nevím. Ani nevím, co teď bude, když jsem nepřišel. Nechci… Nechci na to myslet.“

Elias jen přikývl. Odešel do koupelny a za chvíli byla slyšet voda ve sprše. Kenneth si lehl do postele, povlečení vonělo po Eliasovi.

„Můžeme,“ pronesl Elias, když byl zpátky. Opřel se o furta, zatímco si čistil zuby. „Můžeme spolu odjet.“

„Myslíš to vážně?“ Kenneth vystřelil do sedu. „A není to moc… Já nevím.“ Původně chtěl říct šílené, ale vzpomněl si, co všechno už mají za sebou a oproti tomu bylo máloco skutečně šílené. Zároveň věděl, že pokud bude s Elisem, neexistuje nic, co nemůže opustit.

Elias usedl na postel a prsty poklepával o matraci. „A ty? Já vím, že už nechci chlastat a fetovat. Můžeme si pořídit domek u moře. A psa. Slyšet, jak se vlny tříští o skály, to by se mi líbilo. Vzít všechny normální věci a změnit je v ty neobyčejný.“ 

Kenneth v ten daný okamžik zářil. Rozpřáhl ruce. „U moře jsem ještě nikdy nebyl,“ pronesl zamyšleně. Pak ovšem sklopil zrak a zčervenal. Rozhodl se už v noci, ve chvíli, kdy Elias omdlel. Vlastně se rozhodl, když ho poprvé uviděl v učebně. Když s ním mluvil, když mu Elias vyznal lásku… Ale teď to poprvé vyslovil nahlas. „Slíbil jsem to už mockrát, ale… Slibuju, že končím s drogama. Zvládnu to!“ promluvil odhodlaným hlasem. Pak však trochu zakolísal. Měl za sebou tolik selhání. „Zvládnu, že jo?“ 

Elias se usmál. Položil Kennethovi dlaň na hrudník. „Postarám se o to. Zvládnem úplně všechno.“ Sjel rukou níž a odhrnul peřinu. „Strašně tě miluju, Kennethe.“

„Cos říkal?“ ušklíbl se Kenneth a objal Eliase nohama. „Já mám asi zalehlé uši. Neslyšel jsem. Zopakuj to, prosím.“

Elias ho pohladil v rozkroku. Pohyboval rukou nahoru a dolů. „Miluju tě a klidně si tě vezmu a koupím ti jezevčíka a dám ti svoje mandlový mlíko.“ Sehnul se ke Kennethovi a sundal mu kalhoty.

Kenneth blaženě vydechl. Spřádal plány na život, který přijde. Dům u moře a jezevčík Fído, spoustu nových měst – třeba i Španělsko. „Navštívíme všechny veganské restaurace na světě,“ vydechl, zatímco Elias pohyboval hlavou.

Najednou nebyla budoucnost tak špatná.

***

Dýchl na sklo a pak na něj napsal své jméno. Dýchl ještě jednou a připsal Eliase. Nějakou dobu zíral z okna. Na auta projíždějící ulicí, na spěchající chodce, na střechy budov, které už nejspíš nikdy neuvidí.

„Všechno v pohodě?“ ozvalo se mu za zády.

Kenneth sebou trhl, otočil se a přikývl. „Jasně, že jo. Jen je to trochu zvláštní.“

Elias vyhodil klíče do vzduchu. Vypadal spokojeně. „Je to mnohem příjemnější než tenkrát,“ pokrčil rameny.

„Máme všechno?“ zkontroloval Kenneth prázdný pokoj. Nechali v něm jen stůl, skříň a postel. A nad postelí zůstalo po plakátě světlejší místo.

„Já mám všechno,“ došel k němu Elias a vlepil mu pusu na tvář.

Auto stálo na vedlejší ulici, kufr i zadní sedadlo zaskládali věcmi. Kenneth se posadil na sedadlo spolujezdce a sáhl do kapsy. Vytáhl Eliasovy korálky a pověsil je na zpětné zrcátko. „Celých pět let jsem je měl u sebe,“ přiznal. „I když jsem tě příšerně nenáviděl.“ Teď už mu všechno z toho připadalo tak legrační. A vzdálené.

Elias do nich klepl prstem. „Super. Jsou jak růženec nebo tak něco. Myslím, že jsem je vyhrál někde na pouti. Už je to tak dávno,“ vzdychl a nastartoval modrou Audinu, kterou Kenneth pojmenoval Buggy. Poté se naklonil k přihrádce. Vytáhl proteinovou tyčinku a zuby ji rozdělal. Vypadla mu z ruky, a když se pro ni ohýbal, málem srazil popelnici. Jen tak tak vyrovnal volant a minul ji. Kenneth vyvalil oči, ale nakonec se zasmál.

„Myslíš, že láska je částečně věcí výběru?“ napadlo Eliase, když vyjeli z města.

„Jasně, že jo. Už když jsem tě viděl poprvé… Ne, to bych kecal. Upřímně, myslím, že si člověk nemůže vybrat, do koho se zamiluje, ale kdybych mohl, stejně bych vybral tebe.“

„Ó, ale no tak…“ Elias do něj pobaveně šťouchl. „Přestaň, tohle nedělej.“

„Nedělej co?“

Elias na něj letmo mrkl. „Přestaň být tak patetickej. A perfektní. Úžasnej. A vůbec, jak myslíš, že to Chris vezme?“

Kenneth natáhl nohy na palubní desku. Ze zadního sedadla sebral brambůrky. „Hele, Chris,“ zamyslel se. „Buď se na tebe vrhne – samou láskou, samozřejmě – nebo tě bude úplně ignorovat. Těžko říct.“ Do pusy strčil brambůrek a chvíli přežvykoval. „A jestli sis nevšiml, tak já jsem patetickej! A perfektní a skvělej a všechno.“

Elias zastavil na křižovatce a na okamžik se na Kennetha otočil. „Mlč. Jez. Nebo slibuju, že tě ošukám.“

Kenneth obrátil oči v sloup. „Ty vůbec neumíš vyhrožovat. Proč myslíš, že teď budu ticho?“

Červená přeblikla na zelenou, oba se nemohli přestat smát.

***

Už když Kenneth vystupoval z auta a uviděl stát Chrise před autoopravnou, věděl, že to nebude tak hrozné. Chris působil… vlastně docela smířeně. Seděl na kapotě, ale když se k němu mladší bráška rozešel, seskočil. Pohledem přitom sledoval Eliase čekajícího v autě.

„Takže to vážně chceš udělat?“ vzdychl.

„Už to přece dělám,“ pronesl Kenneth. Zíral do země a pohupoval se ze špiček na paty. Bylo divné loučit se.

„Ach bože, jednou se z tebe zblázním, Kenny,“ zakroutil Chris hlavou. „Já… Máš všechno vyřízené? Nezapomněls na něco? Všechny hodiny odpracované?“

Kenneth přikývl. „Vždyť jsem ti říkal, že jo. Přece víš, že jsem tam teď byl každý den od rána do večera.“

Chris souhlasně zamumlal. „Máš štěstí, že tě ten tvůj šéf měl tak rád.“

„Mě má rád každej.“

„No to každopádně,“ zakroutil Chris hlavou. Pořád byl však trochu vážný. „A ta další věc… Je to… Jsi v pohodě?“

Kenneth automaticky pohlédl k autu. „Jo, jsem čistej. Už je to skoro měsíc. Dvacet osm dní přesně.“ Usmál se na Eliase a poté i na bratra. „Nebylo to zrovna lehké, ale hodně mi pomohl.“ Byl to jeden z těch pravých důkazů lásky, když ho Elias držel v posteli, zatímco se Kenneth svíjel a škemral, nadával a prosil.

„Dobře,“ přikývl Chris a zaklonil hlavu. „Ach bože, nemůžu uvěřit, že vážně odjíždíš. Budeš mi chybět, ty osino v zadku! Ještě, že tu mám Aleca. Budu hrát staršího bráchu aspoň jemu.“

„Aby s takovou taky brzo nezdrhnul.“

„Blbečku.“ Chris ho praštil do ramene. „Bude ho mrzet, že ses nerozloučil.“

„Víš, jaký je. Hrozně by brečel, já bych brečel a nakonec i ty bys brečel.“

Chris pokrčil rameny. „To je asi pravda. Stejně se mi ale brečet chce. Tak už to máš asi jedno.“

Kenneth udělal krok dopředu a pevně bratra objal. „Ale no tak. Není to přece navždycky.“

„To já vím. Musíš přece přijet na moji svatbu s Bonnie.“

„Kámo, ona si tě nikdy nevezme,“ rozesmál se Kenneth a couvl k autu. Poskočil. Chris po něm hodil kamínek, ale ani zdaleka netrefil.

„Však uvidíš! Budeš kmotr naší dcery!“

***

Seděl se na lavičce v tureckém sedu a čekal, dokud Elias nenatankuje. Ani po tom všem nedokázal na benzínku vstoupit. Ale Elias na něj nijak netlačil. A když se vrátil, měl v ruce láhev coly, časopis a nějaké sušenky. Ramenem přidržoval u ucha telefon a tvářil se otráveně.

„Ne, to není pravda,“ zakroutil hlavou a protočil oči v sloup. „Jo, taky tě mám rád, ale musíš pochopit, že každej má jinou představu o životě. A on je ta moje. Už jsem to řekl.“

Kenneth došel k autu a otevřel dveře na zadní sedadlo, aby tam Elias mohl hodit všechny věci. Nějakou dobu pak Elias jen stál a mlčel. Nakonec jen odvětil: „Fajn, děkuju. Spolehni se,“ a zavěsil. 

„Všechno v pořádku?“

„Nevím, co jsem si myslel. Nelíbí se jí, že jsem skončil ve škole a nevěří tomu, že na tom nesejde. A ne, nepřesvědčilo ji, když jsem řekl, že Guy Ritchie nedodělal ani střední,“ ušklíbl se, ale nevypadal, že by se vyloženě trápil.

„Ji to neuklidnilo? No tak to se divím,“ zakroutil Kenneth nechápavě hlavou. „Přejde ji to, uvidíš. A teď… Můžu řídit?“

Elias pokrčil rameny. „Proč ne.“ Hodil Kennethovi klíčky a sedl si na sedadlo spolujezdce. Listoval časopisem a dva nebo tři články dokonce přečetl. Nakonec se zájmem pronesl: „Netflix připravuje novej seriál o Zaklínači. Paráda.“ Koukl na Kennetha a nadzvedl jedno obočí. „Budeme to někdy dělat v autě?“ 

Kenneth pohlédl do zpětného zrcátka. „Budeme to dělat úplně všude! Teda…,“ zarazil se. „Úplně všude asi ne. Třeba v kině si myslím, že už stačilo.“

„Musím říct, že jsem si nad tím později ještě několikrát vyhonil.“ Elias hodil časopis na zadní sedadlo. „Řekneš mi teď konečně, za co jsi dostal veřejný práce?“

„Ježiš, byla to taková kravina.“

„To je mi jasný. Ale všechno cos udělal nebo neudělal, beru na sebe, takže ti dlužím tak sto padesát tisíc palačinek.“

„No tak jo, fajn,“ vydechl Kenneth rezignovaně. „Řeknu ti to. Trochu jsem –“

„ – Kennethe, pozor!“

Autor: Klára Pospíšilová

KONEC

---

* Líbil se vám příběh neexistence? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst naše příběhy.