8 GABRIEL


Do Michaela Cassidyho se zamiloval, když mu bylo pět. Ačkoliv v tom věku se tomu spíš dalo říkat fascinace nebo zalíbení. A taky obdiv, protože Gabriel Michaela od první chvíle obdivoval a chtěl být jako on.

To Michael ho hned první den ve školce naučil krkat abecedu. A poté házet žabky a plivat na terč a šermovat se s klacky. Michael vymyslel hru na hrdiny, takže běhali po hřišti a bojovali s neviditelnými příšerami. Michael odmítal sníst oběd a Gabriel to za něj dojídal, což mu následně vysloužilo titul nejlepšího kamaráda. Michael ho vždycky při poledním odpočinku probudil a šeptal mu do ucha vtipy, takže se pak společně hihňali, až jim učitelka zakázala spát vedle sebe.

A Michael byl ten, co jednou do školky přinesl dva pletené náramky. Jeden dal Gabrielovi a řekl, že jsou to náramky přátelství a že vždycky, i když jdou každý na jinou základku, budou spojeni a až se příště uvidí, znovu spojí své síly a konečně porazí Krále příšer.

Škoda jen, že když se spolu po těch letech vážně konečně potkali, Michael Gabriela nepoznal.

Škoda jen, že ty pocity časem nevymizely.

Proč se mi zdává zrovna o něm? Ze všech lidí na světě zrovna on? Jeho oči, jeho ruce, jeho doteky, jeho rty, jeho vůně, jeho pohled? Proč on a proč já? Proč on a proč zrovna já?

Gabriel prošel kolem knihkupectví, kde bylo ve výloze vystavených osm knih. Četl šest z nich.

O čem byly? Gabrieli, řekni mi, o čem byly?

Ne… Nepamatoval si. Ty, které četl, ani ty, které byly ve výloze vystavené, ačkoliv u nich právě stál. Ale zkoušel si vzpomenout, jelikož to bylo mnohem příjemnější než myslet na zimu. Protože ano, byla zima. I když se celkem často sprchoval studenou vodou a spával u otevřeného okna a prakticky nikdy mu nebývalo chladno, tak dneska… mrznul.

Otevřené okno.

Mysli na to, jak tě každé ráno budí ptáci. Jak dneska ráno projelo auto, a to tě vzbudilo. Jak jsi zatahoval závěsy. Jakou tvoje závěsy mají barvu? Kdy naposledy jsi seděl na parapetu a sledoval ulici?

Možná nikdy. Nedokázal si totiž vybavit, jestli v pokoji nějaké závěsy má.

Šel po ulici dál a málem vrazil do pouliční lampy. Jedna taková lampa byla i před jeho domem. Měla na sobě nálepku s citátem. Nalepil ji tam Max chvíli poté, co se nastěhovali. 

Co je to za citát?

Gabriel na okamžik zavřel oči, pokrčil čelo, ale nedokázal si vzpomenout, přestože by to měl vědět. Měl, protože tu nálepku viděl tisíckrát a minimálně stokrát ji četl. Skoro každé ráno, když odcházel do školy. Byla modrá a byl na ni citát o… Sevřel ruce v pěst a společně s tím otevřel oči. Došlo mu, že jde po přechodu a že na semaforu pro chodce svítí červená. Ale asi nejelo žádné auto.

Jaké auto má tvůj otec? Čím jezdí? Je to…

Sedan? Ne, Gabriel automaticky zavrtěl hlavou, protože sedana měl otec předtím, když byli s Maxem ještě hodně malí. Ale teď to byl… Bez ohledu na to, jak strašně moc chtěl odpovědět, si nedokázal vybavit, co jim stojí před garáží.

Ani tu podělanou barvu.

Zato se mu do mysli pořád vkrádal ten divný pocit, že se něco stalo, něco vážného, děsivého, na co zoufale moc nechtěl, NESMĚL, myslet. Možná z toho pocitu vycházela všechna ta zima a třes a pot na čele.

Ale třeba ne, třeba za to mohlo mokro v rozkroku.

Vyšel v sousední ulici u domu s modrou fasádou, kde bydlela… Sakra, jak to mohl zapomenout? Chodil tam přece loni s Maxem, protože ta paní, určitě to byla starší žena, měla zvíře… Nějaké, něco… Na vteřinu zastavil, opřel se o plot a zkoušel dýchat. A zároveň nedýchat, protože každý nádech znamenal vzrůstající paniku.

Sevřel rty pevně k sobě a položil si ruce na srdce, jako by hledal ujištění, jestli tam je. Bylo. A nejspíš to ho přimělo pokračovat v chůzi.

Koukni na nálepku. Co se na ní píše?

Gabriel to zkusil. Dokonce měl dojem, že na ni nějakou dobu vážně zírá, ale když se zaměřil na písmo, nedokázal ho doopravdy vidět. I když tam bylo, přímo před ním.

Dávalo to smysl? Dává to smysl? Má vůbec něco smysl?

Vešel do domu a už ode dveří slyšel hlasy, které podvědomě znal, ale zrovna teď je neuměl k ničemu přiřadit. Dokonce, i když stál v kuchyni, koukal na zapnutou televizi a mozek se mu snažil říct, že ty hlasy patří Avengerům.

„Táta už musel odjet na nějakou večeři, ale máma by tu měla být každou chvíli, tak jsem řekl, že to tady sám zvládnu,“ pronesl Max pyšně a vůbec přitom neuhnul pohledem od televize. Což nedělal nikdy – ani když pil kakao a jedl cereálie a mléko kapalo na stůl, když na něj máma mluvila nebo jeho starší bratr ztrácel půdu pod nohama.

„Dobře,“ vydechl Gabriel potichu. Byl rád, že Max neotočil hlavu, protože nechtěl, aby ho kdokoli takhle viděl, ačkoliv vlastně nevěděl jak, protože… Musel si připomenout, že se něco stalo. Že se to stalo. „Budu… Budu u sebe v pokoji,“ zamumlal. Max jen bez zájmu pokrčil rameny.

Gabriel vyšel po schodech. Počítal je. Bylo jich… Netušil.

Otevřel dveře do pokoje a hned je zase zavřel, protože nepotřeboval, aby za ním máma přišla, sotva dorazí domů. Nechtěl s ní mluvit a poslouchat její otázky, jak se měl.

Jak ses měl, Gabrieli? Tak jak? Hm? Užil sis, jak ses před všemi po…

Vyděšeně zavrtěl hlavou, dokonce nahlas řekl ne, jak moc bojoval za to, aby ošálil vzpomínky. Raději došel k posteli, k hromadě triček, která tam zůstala poté, co si zoufale snažil vybrat to nejlepší na dnešní večer.

Dopadlo by to jinak, kdyby si vzal raději modré? Nebo šedé s pruhem? Kdyby vyšel o minutu dřív? Kdyby odešel hned, jak mu došlo, že tohle není jen párty pro pár lidí?

Jenže zůstal. Zůstal a pak všichni viděli…

Pohlédl dolů, na rozkrok, na mokrou skvrnu, ale než nad tím mohl doopravdy začít uvažovat, jeho pozornost zaujal nápis na předloktí. Jsem Michaelův.

Jsem Michaelův. 

Prstem nápis zamyšleně obkroužil a společně s tím ho napadly dvě otázky. Jak na to mohl zapomenout? Obzvlášť poté, jak potupně se cítil, když musel stát s rukou nataženou před sebou a Michael ho zezadu držel, zatímco všichni kolem se smáli. A jak si Pinky mohl dovolit takhle ho… označit? Zatímco všichni kolem se smáli.

Tentokrát přejel prstem přímo po nápise, ale pořád tam byl a Gabriel ho nenáviděl, proto zatlačil, trochu hystericky ho dřel, až mě kůži kolem úplně červenou a nakonec zůstal jen černý flek. Možná by v něm ještě dokázal vidět jeho jméno, ale sotva přestal mít dojem, že je označený, nebo ještě hůř, podepsaný, mysl na něj okamžitě začala chrlit další otázky. Nekonečně moc otázek. Jednu za druhou, logické i nesouvislé, zmatené a vtíravé.

Nejspíš šlo jen o to, aby ho uchránila.

Kdes koupil tuhle mikinu? Jaká je tvoje nejoblíbenější písnička od Hurts? Co jsi dělal dneska ráno? Kdy jsi byl naposledy v bazénu? Nechceš lentilky? Jsou v batohu, stačí si je jen vzít. Neměl bys uklidit ta trička? Budeš streamovat?

Proč zrovna já?

Zavrtěl hlavou a společně s tím dosedl na postel. Na tu poslední otázku myslet přece nesměl. Patřila k tomu, co se stalo, a on sám sobě přikázal, že je pro něj celý večer navždy zapomenutý. A přes to všechno… jako jediná mu zůstala nesmazatelně v paměti. Hned nato se sám nad sebou ušklíbl, protože mu odpověď skoro okamžitě vyskočila v mysli.

Protože jsem zamilovaný do kluka, co je schopný mi udělat… tohle.

A přitom znovu koukl na rozkrok. Napadlo ho sundat si kalhoty, přece tu nebude sedět v pochcaných riflích, a tak roztřesenými prsty zkusil rozepnout zip, ale nešlo to, což v něm vyvolalo šílenou frustraci. Frustrace vedla ke vzteku, takže začal s kalhoty zuřivě škubat. Vztek ale velmi rychle, skoro ve vteřině, vystřídala bezmoc.

Bezmoc byla jen krůček od slz.

Najednou mu samovolně tekly po tváři. Byl tím tak překvapený, že je zkusil utřít do rukávu, ale následně mu došlo, že vlastně dost nahlas vzlyká. Jako malé děcko, co… Sjel z postele na zem a obličej zabořil do matrace. A brečel. Strašně dlouho brečel, až měl pocit, že mu z toho tlaku praskne hlava.

Praskla mu hlava, když seděl na zemi a řval. Ne. Praskla mu hlava, protože seděl na zemi a řval.

Neměl ponětí, jak dlouho to trvalo, ale doufal, že by pak mohl cítit alespoň nějakou úlevu. Že tím sám v sobě uvolní něco, co ho předtím tlačilo na hrudníku. Jenže sotva poslední slzy utřel do peřiny, uvědomil si, že… je jen strašně unavený.

Tak příšerně, nelidsky unavený.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
11. 11. 2021 17:08

Ach.

Karolina
15. 11. 2021 17:16
Reply to  MaCecha

To totalne popisuje muj pocit ! Neni co vic dodat…

MaCecha
16. 11. 2021 17:31
Reply to  Karolina

Tak ted jsem si v zaplave prace vzpomnela, ze jsem zapomnela na uvodni slovicko! Takze mam dva prsty nahore, prisaham, ze jsem dal nejukla, a tipuju: MICHAEL.

Karolina
16. 11. 2021 18:18
Reply to  MaCecha

Tak ted jsi me dostala, akorat jsem se prisla kát 😆 Ja to same, ani ocickem jsem nemrkla! Tipuju: Tentokrat

Květa
11. 11. 2021 20:44

Kristovyrány… tohle fyzicky bolí…

Lenka
11. 11. 2021 21:15

Prvý krát u vás niečo komentujem …milujem vaše knihy , novely, poviedky … ale toto sa veľmi ťažko číta asi to je tým že som sama zažila šikanu … dúfam že z toho bude nejaké „šťastné“ východisko 🙂

rey
11. 11. 2021 22:26

Tak tohle bylo těžké čtení

Belinda
12. 11. 2021 14:37

Že byli Gabriel a Michael jako malí nejlepší kamarádi, by mě asi vlastně vůbec nenapadlo. Těším se jak se to vyvine dál, jestli bude náramek přátelství natolik silný, že ho jednou Michael objeví a uvědomí si komu ubližuje a kdo vlastně oběť jeho šikany je.
Čtení je to fakt náročný, ale skvělý, SKVĚLÝ. <3

Ps. Gabe jestli potřebuješ poradit, která písnička od Hurts je tvá oblíbená, dej vědět… poradím 😀

Karin
19. 11. 2021 21:25

Tak bych si přála aby byl schopen dat Michaelovi po hubě.