Szabi

Sedí v zahradním altánu a dávají rozehřívací kolo s lahví finské vodky, kterou Zach a Pinky koupili po cestě. Takhle večer už je trochu chladno, ale Michael je k sobě domů nepozve. Nezve tam nikoho, ani holky, se kterými něco má.

Jedna věc je pro něj být společenský, potkávat se s nimi a chodit pařit, druhá věc je úplně prostý fakt, že doma chce svůj klid. Z toho důvodu u sebe nikdy neuspořádal žádnou párty, ačkoli měl spoustu příležitostí. Nestojí o to další den drhnout zvratky nebo sedat na záchod, kam se někdo netrefil. A když se ho Roger v prváku zeptal, jestli u něj může přespat, že by třeba sjeli všechny díly Hvězdných válek nebo hráli na PSku, Michael se mu upřímně vysmál.

I teď se směje, zatímco Pinky vypráví jednu ze svých historek, a ruce má vražené v kapsách.

„…a pak se prostě podívám a najednou stojím v kočičím záchodě a všude kolem je písek. Jo, podle toho smradu to rozhodně není pláž. A najednou máti v noční košili a na hlavě už má dokonce natáčky, no a kouká na mě stylem, že jsem to udělal schválně.“ Pinky si lokne, otře pusu hřbetem ruky a lahev podá Michaelovi. „Tak určitě,“ zašklebí se. „Není nic lepšího, než když ti mezi prsty lezou kočičí hovna, jako kdybys mačkal modelínu.“

Michael smíchy vyprskne vodku a ohodí Zachovi boty.

„Hej, novinka,“ vecpe se Roger mezi ně. Oči se mu lesknou a bundu má zapnutou až ke krku. „Alex je někde na párty. A každou chvíli má dorazit i Austin.“ Je připojený přes Michaelovu wifi a celou dobu poslouchá Pinkyho jenom na půl ucha.

„Nevím, jestli chci chlastat s týmem fotbalistů. Víš, co se říká. Že to jsou gumy,“ zašklebí se Pinky.

„To se říká o vojácích, ne?“

Následuje pětiminutová debata o tom, kdo je největší guma.

„Každopádně,“ naváže Roger, který tipoval basketbalisty v čele se Seinfieldem a pak hned modelky, za což sklidil dva hlasy (Pinky pořád tvrdí, že vítězí fotbalisti a Roger je toho prý důkazem), „můžeme jít taky, ne? Zapařit, pobavit se. Nejspíš tam bude fakt skoro každej.“

„Tak zjisti, kde to je,“ pokrčí Michael rameny. Foukne do lahve a podá ji Zachovi.

Roger vyjde z altánu, aby zavolal Austinovi. Když se o chvíli později vrátí, dopíná si poklopec, takže nejspíš i močil. „Ty vole,“ směje se, „je to jenom o dvě ulice dál. Pořádá to jeden prvák, ale asi je to otevřený, jakože pro všechny.“

Michael si není jistý, jestli se mu chce na párty pro prváky, jestli se mu chce vůbec někam. Klidně by dneska jenom seděl a klábosil a smál se Pinkyho historkám. Ale vodka už jim dochází, takže je možná vážně čas vydat se dál. Alespoň teda o ty dvě ulice. „No tak jo, můžeme se tam klidně stavit.“

Vyrazí pěšky a Michael má ruce vražené v kapsách černého bomberu. Vyskočí na obrubník a chvíli na něm balancuje, má dobrou náladu a zčervenalé tváře. Nakonec nejspíš není nic lepšího, než si po prvním týdnu školy protřídit myšlenky vodkou.

„Vypadá to, že dojde i Lydia,“ prohodí Roger s pohledem přišpendleným k displeji.

„Ty seš ale Sherlock,“ pokývá Zach hlavou a podle toho tónu vlastně vůbec není jisté, jestli to myslí jako urážku, anebo jako kompliment.

Michael působí nezaujatě. „Poslala mi fotku, nechala si udělat takový ty rasta copánky. Moc se mi to nelíbí, takže kdyby měl někdo z vás zájem…“

„Dáváš ji zadarmo, jo?“

„Zadarmo?“ povytáhne Michael obočí a přitom se směje. „Vám asi drblo, ne? Chci za ni aspoň talíř těch nejlepších fusilli těstovin. I když teď jsem ji možná trochu nadhodnotil. Špagety budou stačit.“

„Mně vždycky přišla hezká, taková zdrženlivá,“ prohodí Zach zamyšleně.

„Prodáno,“ řekne Michael a poplácá Zacha po zádech. „Ale musíš se fakt snažit, je docela náruživá.“

Zach trochu zrudne. A kluky tím samozřejmě pobaví.

Společně dojdou k velkému domu s bílou fasádou. Na příjezdové cestě i na ulici parkuje několik aut a taneční hudba je s každým krokem hlasitější.

„Takhle to dopadá, když neumíš plánovat,“ pronese Michael pobaveně. „Najednou máš v baráku stovku lidí a další jsou na cestě.“ Jako první zamíří ke dveřím, kde stojí Austin, který nejspíš taky zrovna dorazil, a ťukne si s ním pěstí.

Uvnitř je hlava na hlavě, určitě víc jak stovka lidí. Jako kdyby dorazila skoro celá škola. A kluka, který párty pořádá, není nikde vidět, na druhou stranu ale – kluci by ho určitě stejně nepoznali. Michaelovi jsou prváci u prdele.

Jde rovnou k baru, respektive ke stolu, kde jsou vyrovnané lahve nejrůznějšího alkoholu. Je jich spousta, takže si lidi nejspíš nosí svoje vlastní, ale nic z toho nepromlouvá o nějaké kvalitě.

„Tohle pije můj táta,“ řekne Pinky nahlas, aby ho bylo přes hudbu slyšet. „A to je starej škrt, takže docela zklamání.“

„Tak si dáme deset minut,“ oznámí Michael, „a kdo za tu dobu sežene něco lepšího, tomu půjčím Porsche. Protože dneska jsem obzvlášť štědrej. A protože je tady docela nuda.“

Pinky nahlas hvízdne a jako první zmizí v davu.

Kluci mají tenhle druh her rádi a taky mají rádi, že má Michael peníze. To je jedna z mnoha výhod, proč s ním být zadobře.

Motorku by jim Michael nikdy nenabídnul, ale Porsche, to se dá. Jako jejich kapitán navíc občas cítí povinnost nějak je motivovat. Ačkoli trenér by tenhle druh motivace pravděpodobně neocenil.

Roger a Zach se ztratí v přízemí, procpou se přeplněnou chodbou, která připomíná taneční parket, a Michael zamíří do horních pater domu. Tady ho obzvlášť zaujmou dveře s nápisem „nevstupovat“, což se ukáže jako pracovna něčího fotříka. Na stěnách vidí obrazy s pozlacenými rámy a před krbem se válí velká zvířecí kůže. Celé to působí nevkusně, jako kdyby to vypadlo z nějakého stoletého románu.

Ve vitríně je ovšem lahev opravdu dobrého vína. Michael ji nevezme, ale ví o ní. Že kdyby kluci zklamali, může se pro ni vrátit. Zas totiž není čuně, aby do sebe lil nějaký patok za pár šupů. 

S rukama vraženýma v kapsách jde zpátky do kuchyně, když si v davu všimne někoho známého. Je to jen vteřina a Michael se ušklíbne. Ne, Garret by na takovou akci určitě nešel, na to je moc podělaný. Nehledě na to, jak zajímavé by bylo vidět ho opilého.

„Michaele! Čum na to!“ křikne Pinky. Stojí pod schody a do obličeje mu spadají černé vlasy, které má trochu zpocené. Ale vypadá vítězoslavně – proč by taky ne, když v ruce drží lahev Zacapa Centenario, jednoho z nejdražších rumů na světě.

***

Asi v sobě zatím ještě nenašel záklopku, která by mu oznámila: už brzdi, máš dost. Těžko říct, jestli vůbec nějakou má. Možná kdyby zvracel, bylo by to znamení, že má přestat a jít domů, ale to se mu po alkoholu z nějakého důvodu skoro nikdy nestává. A tak paří dál.

Jo a taky neví, kde má bundu, což v tuhle chvíli vlastně nepředstavuje skoro vůbec žádný problém. Najde ji mnohem později, hozenou u věšáku, a v kapsách bude mít z nějakého důvodu popcorn. Ale to je za dlouho, zatím to neřeší.

Vlastně stačí hodina, aby byl ožralý jak námořník z Karibiku, takhle to aspoň říká Roger, který ovšem ve finále vypil rumu Zacapa nejvíc.

Nějakou dobu se líbá s Lydií – Michael, ne Roger, ale ten pak možná taky a Michaelovi je to upřímně jedno. Odpálkuje několik prvaček, které za ním lezou a chichotají se, řekne nějakému klukovi, aby na něj nečuměl a jednou nebo dvakrát dokonce zakopne o svoje vlastní nohy. Není to ta nejlepší bilance, navíc sem stejně nechtěl chodit, takže někdy okolo deváté, když se párty teprve rozjíždí a dovnitř přichází další lidé, Michael zkrátka přemýšlí, že by to zabalil a šel domů.

Jenže pak znovu uvidí Garreta a tentokrát ví s naprostou jistotou, že to je on. Podle vlasů a držení těla a taky podle toho, jak se Garret snaží být nenápadný. Což mu moc nejde. Z nějakého důvodu je to v Michaelově opilém světě najednou ten nejvýraznější bod.

Michael se prodere davem a položí mu ruku na rameno. „No nekecej!“ Trochu zavrávorá, protože se pod ním podlaha zhoupne. „Garrete, co tady děláš?“ Přijde mu to vtipné, tak se zasměje. A pohledem ho sjede od hlavy k patě. Jeho rifle, bílé tričko a červenobílou košili.

Nechápe, proč se Garret tak vyfiknul.

„Jsem tady s kamarádem.“ Spolu s tím taky okamžitě uhne očima a soustředěně pozoruje mapu za Michaelovými zády. Ruce vrazí do kapes, nejspíš aby se netřásly.

Na rozdíl od Michaela nemá vůbec červené tváře, je spíš bledý.

„Vypadáš dobře. Snažíš se ho sbalit?“

„Je to jen kamarád,“ odpoví Garret bezvýrazně, s pohledem zabodnutým do Japonska.

„Říkal jsem si, že bys mě asi nepodvedl,“ přikývne Michael vážně a pak se znovu rozesměje, jako kdyby řekl tu nejvtipnější věc na světě. Garret. Haha. Nepodvedl.

Garret udělá dva kroky dozadu a málem přitom vrazí do jedné holky. Vypadá omluvně. „Musím na záchod,“ vysvětlí Michaelovi, zatímco pořád couvá.

Michael jde automaticky za ním a konečky prstů se přitom dotýká zdi. Jeho chůze je pomalá a vratká, ale nikam nespěchá. Vězní Garreta očima. „Zas neblbni.“

„Já fakt musím.“

„Ne,“ zakroutí Michael hlavou. „Jdeme tudy.“ A usměje se stylem: ty nejsi rád, že jdeme tudy? Ty nejsi rád, že jdeme spolu? Chytí Garreta za rameno a vede ho do kuchyně. „Hej, Rogere! Namíchej Garretovi nějakej drink!“

Roger je opilejší než Michael. Když už se mu nepovedlo najít tu nejlepší lahev alkoholu, může si přičíst prvenství aspoň v tom, že toho vypil nejvíc ze všech. Vlasy mu trčí do všech stran a na krku má otisk rtěnky.

Sotva zahlédne Garreta, do jeho výrazu se promítne nadšení. „No jasně!“ Okamžitě zamíří ke stolu, kde je vyrovnáno několik lahví s alkoholem. Pořád samý patok, ale postupem večera je každému jedno, co pije.

„Abych byl upřímnej,“ řekne Michael Garretovi spiklenecky, „je v tom fakt špatnej.“

Garret má tvář jako vytesanou z kamene. Jenom spodní ret se nepatrně chvěje. Ale jeho zelené oči v sobě nesou zvláštní jiskru, živelnou, jako kdyby pořád doufal, že se opilého Michaela zbaví snáz než jindy.

„Co kdybych si skočil na záchod a pak se vrátil?“ navrhne tiše.

Michael mu nerozumí, protože hudba je pořád dost hlasitá a Garret spíš špitá. Už ho ale zná dost dobře na to, aby význam jeho otázky odhadl. „Nikam nejdeš.“ Vezme si kelímek od Rogera, sám pořádně neví, co v tom je. Asi pomerančový džus, vodka, malibu, griotka… Těžko říct. Nelhal, když říkal, že je Roger v míchání fakt k ničemu. „Na nás dva,“ zazubí se. A kelímek vrazí Garretovi, až mu trochu ohodí tričko.

Garret zvládne jeden lok a zaksichtí se.

„Hej!“ zařve Michael. A když se k němu všichni okolo stojící otočí, pokračuje: „Poslouchejte… Ticho! Tady můj kámoš Garret má dneska chlast-premiéru.“ Řekne to pyšně a stiskne Garretovo rameno. „Takže ho trochu povzbudíme! Do dna. Do dna, do dna, do dna…“ Opakuje to, dokud se k němu ostatní nepřidají.

Takže Garret všechno vypije do dna, protože nemá jinou možnost.

Michael mu zatleská a jeho úsměv je přátelský a vřelý. „Počkej,“ napadne ho vzápětí, „ty tady máš toho kamaráda. Chceš, aby se k nám přidal? Je tady někde Garretův kamarád?“ Tentokrát nikdo nereaguje a Michael zklamaně vzdychne. „To vypadá, že sis ho vymyslel.“

Garret neřekne nic.

„A ty vypadáš nějak bledě. Což by ale mohl spravit další drink, že jo? Rogere!“ Společně čekají, až Roger namíchá další drink. Garret nehnutě, jako kdyby vrostl do země, a Michael s rukou ležérně přehozenou kolem jeho ramen. Stejně jako předtím mu i teď vrazí kelímek do ruky a vede ho ke stolu, kde Pinky se Zachem hrají beerpong.

Garret znovu zkusí splynout s davem, jenže Michael ho sevře o to pevněji. Jak je ožralý, všechno kolem mu splývá, ale Garreta z nějakého důvodu vnímá pokaždé dost jasně.

Je to jeho štěně. Popleská ho po tváři a řekne mu to.

Po nějaké době rozhodne, že si taky zahrají. Utvoří jeden tým s Garretem (protože Garret by byl nervózní, kdyby hrál Michael s někým jiným, logicky) a postaví se proti Pinkymu a Zachovi. Pinky má vyhrnuté rukávy a na nich kresby černým fixem. Vypadá to jako zvláštní, trochu rozpité tetování, a kdo chce, tomu taky něco nakreslí.

Michael řekne, že by bylo fajn, kdyby něco nakreslil Garretovi na ruku. Garret nechce, ale Michael ho přemluví.

Pinky mu napíše na předloktí: Jsem Michaelův.

„Teď se ti splnilo přání,“ řekne Michael se smíchem.

Beerpong jim zrovna moc nejde a vždycky, když Zach trefí jejich kelímek, Michael ho podá Garretovi. „Já pivo moc nemusím, ale tobě to určitě nevadí, že ne?“ Za každé vypité pivo ho pochválí, nebo ho pocuchá ve vlasech. „Skvělá práce.“

Na jejich hru se přijde podívat i Lydia, ale Michael na ni nemá čas, protože se jim podaří na chvíli otočit a dvakrát po sobě trefí Pinkyho kelímek.

Uprostřed čtvrtého piva Garret řekne: „Je mi fakt špatně. Můžu prosím na ten záchod?“

„No jasně,“ odpoví Michael nepřítomně. Má pocit, že mu každou chvíli shoří vnitřnosti. Sám zrovna pije vodku – a teď už je mu jedno, jestli je to finská, nebo nějaký levný patok. „Rogere, vezmi Garreta na záchod.“

„Proč?“ nechápe Roger.

„Dej pozor, aby ho našel. Přece jen už toho fakt dost vypil.“ Michael pohlédne na Garreta a usměje se. „Ne že bych tě chtěl podceňovat.“

Roger pokrčí rameny a rozejde se jako první. Po něm Garret a nakonec Michael, který se přidá tak nějak automaticky, s pohledem upřeným na Garretova záda.

„Hej,“ řekne zničehonic a zastaví u spižírny. Ví, že to je spižírna, protože Pinky odtamtud asi před hodinou odnesl sklenici oliv a sáček krekrů, aby zmírnil dopady rumu.

„No co?“ Roger se poslušně vrátí, takže se musí vrátit i Garret – ten tak činí s podstatně větší neochotou.

„No co,“ pokrčí Michael rameny, skoro jako kdyby říkal: no nic. A významně přitom povytáhne obočí.

Rogerovi to chvíli trvá, ale nakonec přece jen pochopí a otevře dveře. Zevnitř na ně vyvane pach jídla a zatuchliny. Je to malá místnost bez oken, plná trvanlivých potravin v bílých policích.

Michael přelétne uznalým pohledem regál, kde je burákové máslo a různé druhy bio marmelád. „Tak prosím, Garrete. Tady budeš mít soukromí.“ Řekne to smrtelně vážně, ale pak se rozesměje. I Roger se směje. Smějí se i nějaké dvě holky, které zrovna prochází kolem – možná jsou to ty dvě prvačky, co se ho předtím snažily sbalit. Michalův smích se vždycky násobí.

Zatímco Garret začíná při pohledu do spižírny hyperventilovat. „Michaele, prosím. Nemám rád malé prostory.“

Michael povytáhne obočí. A taky se mu trochu plete jazyk. „Sorry, ale já tam s tebou nepůjdu. To už by bylo trochu přes čáru.“

Roger automaticky postrčí Garreta dovnitř.

Ale je to Michael, kdo zavře dveře a otočí klíčem. „Zavolej, až budeš!“ zakřičí. Zády se o ty dveře opře a znovu se rozesměje. Chytí tričko a odtáhne si ho od hrudníku, protože mu je sakra takové teplo. A taky se mu motá hlava – má pocit, jako kdyby se s ním celý prostor nakláněl. Položí si ruku na čelo. „Já jsem úplně v prdeli,“ zamumlá.

Garret za dveřmi něco křičí, ale hudba je pořád dost hlasitá, než aby bylo možné rozeznat jednotlivá slova. 

„Jdu si pro pití,“ oznámí Michael Rogerovi.

Dá si jednu z těch bezejmenných vodek a nalije do ní džus. Chvíli sleduje beerpong, protože Pinky a Zach pořád hrají, i když to vypadá, že se Zach každou chvíli pozvrací do jednoho z kelímků.

Zach má na čele napsáno šprt.

Pinky tam má napsáno debil, akorát zrcadlově obráceně.

A Michael má pocit, že zažívá jeden z nejlepších večerů v životě. Ale takový pocit má vlastně skoro vždycky, když se rozhodne jít na nějakou akci. Nejdřív strašná nuda a otrava a potom to nějak překlikne a on už se veze.

Jen úplnou náhodou si po nějaké době vzpomene na Garreta, a tak zamíří zpátky ke spižírně. Naznačí Rogerovi, který pořád stojí u dveří jako stráž, aby uhnul. Pak odemkne a ty dveře rozrazí. „Hotovo? Udělals to do nějaký sklenice s marmeládou?“ Je pro něj trochu těžké vyslovovat, ale usmívá se. Usmívá. Pořád se jenom usmívá.

Garret vyběhne ven a pořádně do Michaela vrazí. Vypadá zoufale a nepříčetně zároveň a v zelených očích je jasně patrný vztek. Do jeho výrazu se vepsala úplně každá vteřina, kterou tam uvnitř musel strávit sám. „Už tě mám plný zuby!“ křičí. „Nech mě konečně na pokoji!“

Michael ho chytí za zápěstí, trochu zaraženě. „Počkej, to se mě fakt dotklo.“ I když přitom necítí nic, jen alkohol.

„Nenávidím tě!“ Garret ho znovu zkusí odstrčit, ale Michael ho drží pevně. „NENÁVIDÍM!“

Spousta lidí na ně teď zírá. Někteří je znají ze školy, zatímco jiní jsou prostě zvědaví, co se stane, jestli se něco stane, kdy se něco stane. Moc nechápou, co tady tihle dva kluci řeší.

„Co blbneš?“ zeptá se Michael.

Garret ho zkusí praštit a v tom gestu je spousta zoufalství. Ani přitom pořádně nesevře prsty, jako kdyby si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli si Michael zaslouží facku, anebo ránu pěstí. No a Michael toho sice dost vypil, ale jeho instinkty fungují pořád docela dobře, takže se ráně vyhne a Garreta odstrčí. Není to agresivní, ale Garret stejně skončí na zadku.

A všichni se pořád dívají.

„Garrete?“ promluví Michael. To oslovení je posměšné, klidné, váhavé a opatrné. Je to celé spektrum emocí v několika písmenech. Michael nejistě přešlápne.

„On se pochcal?“ ozve se z davu.

Garret dál sedí na zemi a v rozkroku má mokrou skvrnu, která sahá až někam ke koleni. Ani delší červenobílá košile to nemůže zakrýt. A když už nic, tak jeho šokovaný výraz je víc než výmluvný.

Chvíli nikdo ani nedutá, jen z obýváku je pořád slyšet hudba.

„To je fakt nechutný,“ pronese nějaká holka.

Garret začne plakat.

Z davu vyjde vysoký kudrnatý kluk v modré mikině, což je naprosto nedůležitý detail, ale Michaelovi stejně z nějakého důvodu utkví v hlavě. Ten kluk udělá pár kroků dopředu a řekne: „Gabe, jsi v pohodě?“

„To je ten tvůj kámoš?“ chce vědět Roger, kterému nejspíš nedochází, co se právě stalo. Že se Garret počůral a teď před nimi sedí na zemi tak divně přikrčený a schoulený, až to vypadá, že se zlomil.

Garret pohlédne na Michaela a vstane. Jiskra z jeho očí zmizela, teď jsou prázdné, už v nich není vůbec nic. A překvapivě ani strach. Přerývaně se nadechne, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak prostě jenom uteče davem pryč.

Někteří lidé se začnou smát.

Michael ne.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥