6 GABRIEL


Pátek byl jeden z nejlepších dnů.

Zaprvé se blížil víkend a víkend znamenal dva dny bez školy a dva dny bez školy logicky znamenaly dva dny bez Michaela a jeho party.

Takže dva dny bez ponižování.

Zadruhé neměl odpolední vyučování a mohl tak nepozorovaně vyklouznout z budovy, zatímco se vydávaly obědy.

Zatřetí to byl jediný den v týdnu, kdy nehrozilo, že na chodbě potká někoho ze třeťáků, protože ti měli hodiny v dolních patrech, zatímco Gabriel se pohyboval pouze ve čtyřce. Mohl tím pádem chodit po chodbách, aniž by se musel ohlížet přes rameno. Nebo si o přestávce dojít v klidu na záchod a nemít přitom strach, že ho někdo zahlédne a napadne ho z legrace jít za ním a pak třeba celou dobu bušit na dveře kabinky.

Takže dávalo smysl, že měl celý pátek vážně dobrou náladu. Po poslední hodině zůstal ještě pár minut v nejvyšším patře, aby měl jistotu, že už všichni budou na obědě, až půjde ke skříňce, takže tam nikoho, jeho, nepotká. Došel proto k automatu na konci chodby a koupil si čtvery balíčky čokoládových lentilek, které měl nejraději. A nikde jinde se nedaly sehnat.

Zrovna je schovával do batohu a chtěl vytáhnout sluchátka k mobilu, když uslyšel kroky. Bylo velmi nepravděpodobné, že by šlo o Michaela nebo někoho z jeho party, ale Gabriel přesto cítil, jak se mu roztřásly ruce.

A zastavilo srdce a polil studený pot a zdřevěněly nohy a obrátil žaludek…

Tyhle stavy nenáviděl a bez ohledu na to, kolikrát si řekl, že příště to bude jiné, nakonec byl vždycky úplně stejně vyděšený.

Naštěstí ho nejlepší den v týdnu nehodlal zradit, a tak zpoza rohu vyšel kudrnatý kluk, kterého Gabriel potkal první školní den. Teddy. Teddy, který měl úsměv od ucha k uchu, mikinu kolem pasu a náruč plnou knížek. „Ahoj!“ zavolal okamžitě, když si všiml, že není sám.

Gabriel se otočil přes rameno, skoro jako kdyby čekal, že za ním někdo stojí. Ale kromě automatu měl za sebou už jen dveře do učebny D9 a zeď, proto znovu pohlédl na Teddyho s tím, že ten pozdrav vážně patřil jemu. Což byl jednoznačně zvláštní pocit, jelikož mu už hrozně dlouhou dobu tady na těch chodbách někdo neřekl přátelské, vlastně docela obyčejné ahoj.

„Ahoj,“ odpověděl.

„Mohl bys, prosím…,“ začal Teddy a přitom zkoušel bradou ukázat na knihu pod paží, která mu pomalu vyklouzávala. Byla to encyklopedie válečných zbraní. 

Gabriel ji chytil a poté pomohl Teddymu položit na lavičku i všechny ostatní.

„Uff, díky. Asi jsem si jich půjčil víc, než jsem schopný pobrat,“ zavtipkoval Teddy. Nebo to alespoň jako vtip znělo. 

Gabriel na to nic neřekl, jen přikývl a pohledem v rychlosti přeletěl tituly knížek. Všechny se nějakým způsobem týkaly historie, jen vždy trochu jinak. Jedna popisovala Studenou válku, druhá zánik dinosaurů a úplně nahoře ležela bichle s názvem Historické milníky 20. století. 

„Baví mě historie,“ vysvětlil Teddy, když si uvědomil, kam Gabriel kouká. „Jednou bych ji chtěl učit. A tohle je jen pár knížek, které jsem zatím nečetl, protože je u nás v knihovně neměli. Jakože to ale není nic divného, protože tam bylo pět a půl knížek a z toho těch pět byly romány pro ženy. Já proti románům nic nemám, moje máma je četla všechny a některé jsou prý moc dobré, ale copak je takový problém mezi ně zařadit i něco pro ostatní?“ Teddy rozhodil frustrovaně rukama. Hned nato se ovšem celý rozzářil. „Ale to už je teď jedno. Konečně jsem na střední a mám přístup do školní knihovny, která je prostě skvělá!“

Gabriel se usmál a přikývl. Opět netušil, co na to všechno říct. Tak dlouho s nikým mimo rodinu nemluvil, že nejspíš zapomněl, jak to funguje.

„Promiň, hrozně melu. Já jen… Mám z toho velkou radost a zdá se, že u mě ve třídě není nikdo, kdo by mou posedlost sdílel, takže… Nemáš náhodou rád historii?“

Gabriel zakroutil hlavou. „Nijak zvlášť,“ pronesl, a když viděl zklamání na Teddyho obličeji, ukázal na jednu z knih. „Ale tuhle jsem loni četl. Kvůli referátu. Vybral jsem si historii Egypta, protože mi přijde fakt zajímavá. A ne proto, že bych byl blázen do Kleopatry nebo tak.“

V Teddyho očích se okamžitě objevilo nadšení. „No že jo? Egypt je boží, nejen kvůli Kleopatře a pyramidám. Je tam toho mnohem víc. Jednou do Egypta rozhodně pojedu. Jakože já plánuju jet skoro všude, ale kdybych měl udělat seznam, byl by Egypt hodně vysoko. V první desítce určitě. Možná pětce, to by záleželo na ročním období, protože jet do Egypta v největších vedrech asi není dobrý nápad.“

S tím nemohl Gabriel nesouhlasit. Vlastně ani neměl důvod, protože o cestování do Egypta zase tolik nepřemýšlel. A tak přikývl.

„Já zas hodně mluvím. Ach jo,“ vzdychl Teddy, ale pořád měl pusu od ucha k uchu. Jako kdyby byl ten nejšťastnější člověk na světě, což bylo…

Gabriel na něj chvíli mlčky zíral.

Je to otravné.

„To je v pohodě. Se mnou moc lidí nemluví,“ řekl nakonec Gabriel upřímně.

Teddy nakrčil čelo. „Fakt? Jak to? Vždyť jsem tě viděl v jídelně sedět s kapitánem fotbalového týmu. A ten je oblíbenej, ne? Teda mně to tak aspoň přijde. Holky od nás ze třídy jsou do něj úplně zblázněné. A taky do toho jeho kamaráda, co furt něco kreslí.“

„Pinky,“ zamumlal Gabriel potichu, protože na nic dalšího reagovat nechtěl. Ale bylo to k smíchu, ne? Že myslel…

Oblíbenej. Myslí, že jsem oblíbenej. Oblíbenej. Já. Myslí, že s nimi sedím dobrovolně. Že je Michael Cassidy můj kamarád. Že prostě jen tak přijdu do jídelny, vezmu tác, naberu jídlo a jdu si sednout k jejich stolu. Sám od sebe. Někdo v téhle škole žije v představě, že patřím do jejich party.

To je tak… k smíchu, ne?

Teddy okamžitě přikývl. „Jo, to je on. Mimochodem, to je dost divné jméno. Fakt se tak jmenuje?“

„Ne, je to jen přezdívka.“

Nastalo krátké a možná trochu trapné ticho.

Gabriel přitom zíral na špičky bot a uvažoval, jestli existuje ještě něco pitomějšího, než být nervózní před klukem z prváku. Který ho ještě navíc považoval za člena Michaelovy party.

Oblíbenej. Panebože.

„Hele,“ promluvil nakonec Teddy nadšeně, jako kdyby ho zrovna napadla nejlepší věc na světě. „Co kdybychom spolu někdy něco podnikli? Můžeme zajít do kina, nebo… Rád chodím do muzeí, ale to nemusíme, pokud nemáš muzea rád. Taky mám rád jednu kočičí kavárnu a párkrát jsem byl na horolezecké stěně. Nejsem v tom kdovíjak dobrý, ale naposledy jsem zvládl vylézt na středně obtížnou stěnu. A taky mám rád mekáč. Ale jsem ochotný zkusit i něco nového.“ Sotva domluvil, kousl se do spodního rtu a trochu naklonil hlavu na stranu, jako kdyby přemýšlel, jestli to náhodou nepřehnal.

Gabriel se navzdory nervozitě usmál. „Kino, kavárna, muzeum i ten mekáč zní fajn. Zcela upřímně… Jít na horolezeckou stěnu a ukazovat ti, že nemám žádnou fyzičku, se mi moc nechce.“

„Super,“ vydechl Teddy uvolněně. „Protože jsem to navrhl jenom proto, kdybys byl spíš na sport.“

Ne že by Gabriel na sport nebyl. Tak třeba ho bavil americký fotbal. Hrával ho na základce a měl dojem, že mu celkem jde, ačkoliv věděl, že jakmile dospěje, bude se z něj postupně stávat průměrný, nijak výjimečný hráč. Ale to nevadilo. Vždycky to pro něj byla hlavně zábava.

Taky rád jezdil na kole.

Jenže od určitě doby příliš nesportoval.

S fotbalem skončil před rokem a na kole přestal jezdit, protože ho to nakonec omrzelo, což ale nepovažoval za nic zvláštního, jelikož ho omrzelo víc věcí. Skoro všechno.

„Tak domluveno. Klidně můžeme začít nějakým muzeem. Už dlouho jsem v žádném nebyl,“ přiznal. Ačkoliv stále nebyl úplně přesvědčený, zda na nějaké muzeum vůbec dojde, protože od loňského roku už zažil pár podobných chvil, kdy to skoro vypadalo, že konečně našel kamaráda, a pak… Někdy to sabotoval i Gabriel, to je fakt. Ale hlavně proto, že nechtěl mluvit s někým, kdo byl svědkem jeho ponížení.

Teddy spokojeně přikývl. Už to vypadalo, že začne sbírat učebnice a odejde, když se uprostřed pohybu zarazil. „Hele!“ vyhrkl. „Teď mě napadlo, zítra jeden můj spolužák pořádá takovou menší párty. Je pro pár pozvaných.“

„Aha,“ odpověděl Gabriel bez emocí.

„Nebude to nic velkého, spíš taková poznávačka, hlavně teda pro prváky, ale bude tam i pár druháků. Jakože asi tě to překvapí, ale já na takové akce nejsem moc zvyklý. U nás na vesnici se všichni známe od narození, takže… Prostě mě teď tak nějak napadlo, že by bylo fajn, kdyby tam byl někdo, komu nevadí se mnou mluvit. Víš, jak to myslím?“

Gabriel zavrtěl hlavou. „Upřímně ani moc ne.“

„Jakože jestli bys tam nechtěl jít se mnou,“ vysvětlil okamžitě Teddy.

„Na párty?“ ujistil se Gabriel, jestli správně slyšel.

„Jo.“

Nějakou dobu jen stáli naproti sobě, ani jeden nic neříkal a Teddy přitom krčil čelo, jak napjatě čekal na odpověď. „Ještě jednou, co že to má být za párty?“ pronesl nakonec Gabriel pomalu.

Teddy pokrčil rameny, skoro jako kdyby to nebyla důležitá otázka. Ačkoliv pro něj možná vážně nebyla, jelikož mu mohlo být jedno, kdo všechno přijde. „Poznávačka prváků. Pořádá ji jeden můj spolužák. Prý má obrovský barák. To bych fakt chtěl vidět, jak bydlí boháči, protože já mám pokoj se dvěma ségrama a můj táta jezdí dvacet let stejným autem a…“ Teddy se omluvně usmál. „Zase říkám víc, než bych měl.“

Gabriel váhavě přešlápl. „Já na párty moc nechodím,“ přiznal. A z nějakého důvodu cítil, jak v něm roste vztek. Že za ním nějaký prvák jen tak přišel, jen tak ho pozval na párty, jen tak mu navrhl, aby… byl normální.

Přitom to bylo tak hloupé. O nic přece nešlo. Gabriel mohl odmítnout a nechat to být, víc nad tím nepřemýšlet a celou sobotu večer z pokoje streamovat. Sledovanost o víkendech sice bývala nižší, ale to bylo tím, že většina lidí prostě měla lepší plány.

Nemusel kvůli tomu šílet a zbytečně se vztekat.

Teddy přikývl. „Jasně, to chápu,“ odpověděl. Zněl mile a bezprostředně, jako kdyby nepoznal, že Gabriela naštval. „Kdyby sis to náhodou rozmyslel, dej vědět. Budu rád. Můžeš mi když tak napsat na face,“ usmál se a hned nato koukl na hodinky a vykulil oči. „Ty jo, musím jít, abych stihl oběd. Mám pak ještě hodinu. Ten, kdo nám dal na pátek odpoledne tělocvik, byl asi cvok. Ale jsem rád, že jsem tě potkal. Gabe.“

No jasně.

Gabriel se znovu a už vážně naposledy zkusil usmát. Vyšel z toho takový všelijaký úšklebek, ale nejspíš nešlo poznat, jak moc neupřímný v ten okamžik byl, protože Teddy zrovna sbíral knížky.

Vlastně bylo super, když konečně odešel, a Gabriel zůstal na chodbě sám a nemusel se před nikým přetvařovat.

***

Když dorazil domů, našel u dveří mámin cestovní kufr, což bylo divné, protože měla být ještě týden doma. A hned vedle kufru ležely tátovy hnědé boty. Což bylo ještě divnější.

Gabriel automaticky zamířil do kuchyně, odkud slyšel hlasy. Máma stála s hrnkem kafe u linky a měla na sobě elegantní kostým, takže určitě byla připravená brzy odjet na letiště, zatímco táta seděl u stolu, skloněný nad křížovkou, a měl na sobě domácí tepláky a tričko s obrázkem Johna Travolty z Pulp Fiction. „Já ti říkám, že je to na čtyři. A ty mi poradíš Hledá se Nemo? Vždyť to nedává smysl!“ rozčiloval se.

Máma otráveně obrátila oči v sloup. „Žádný jiný animák neznám. Už jsem ti to říkala, jenže ty mě nikdy neposloucháš.“

„No jistě. To je od tebe typické. Uděláš chybu a hodíš to na mě.“

Gabriel zakašlal, čímž oba rodiče vytrhl z hádky, ačkoli těžko říct, jestli to vážně hádka byla, protože takhle spolu mluvili úplně vždycky. „Co se děje? Ty někam letíš?“ chtěl vědět. Společně s tím otevřel ledničku a začal vytahovat věci na sendvič, což bylo jedno z mála jídel, která zvládl uvařit.

„Jedna kolegyně onemocněla. Musím za ni vzít dnešní let, ale je to vnitrostátní, takže zítra večer budu doma.“ Poté se hned obrátila na manžela. „A ty stihneš tu svoji super důležitou večeři s nakladatelem.“

Gabriel chtěl něco říct, ale než se stihl nadechnout, spustil zase táta. „Nehraj to tak, jako bych dělal problémy já. To ty měníš plány a já se jim přizpůsobuju. Měla bys mi být vděčná.“

„Ano, Thomasi, ano. Jsem ti nesmírně vděčná, že pohlídáš svoje děti!“

„Naše děti!“

Gabriel rozložil na linku rajčata, salát, zbytek karbanátku ze včerejška, okurku, černé olivy, ředkvičku a kečup. A v hlavě měl úplně prázdno. Vnímal sice, že rodiče na sebe štěkají, že máma otráveně vzdychá a táta jízlivě odsekává, ale tohle všechno se dělo někde hodně daleko. Ve skutečnosti totiž Gabrielova mysl poletovala kolem úplně jiných záležitostí, kolem jiných problémů a jiných galaxií.

Nakrájel rajčata na plátky a opláchl listy salátu.

„Gabe?“ pronesla máma vedle jeho ucha, až sebou trhl.

„Co?“ vydechl překvapeně. „Promiň, neposlouchal jsem.“

Máma ukázal na suroviny rozložené na lince. „Ptala jsem se, proč jsi nešel na oběd ve škole. Dávám ti přece peníze na obědy, ne? Ale jestli pak přijdeš domů a najíš se tady, tak to jaksi postrádá smysl. Nemyslíš?“

„Jo, to asi jo. Ale dneska bylo na oběd sladké jídlo. A víš, že to fakt nemusím,“ odvětil Gabriel a úhledně položil list salátu na chleba. A na to kydnul kečup. 

„Míváte v jídelně na výběr z pěti jídel,“ oznámila máma a nadzvedla obočí, skoro jako kdyby sdělovala nesmírně důležitou informaci, o které Gabriel neměl ani tušení.

Gabriel však nehnul ani brvou. „Dneska je sladký den.“

V tom okamžiku se táta napřímil. „Sladký den? Páni. Můžou na sladký den přijít i někteří rodiče? Že bych to snědl místo tebe,“ navrhl, protože táta miloval sladké, miloval cukr, miloval čokolády a donuty a buchty a bábovky a lízátka a zmrzliny a cukrové vaty. Dokonce i při filmových večerech jedl sladký popcorn, což Gabriel považoval za odpornost.

„Ježišmarja, žádný sladký den není,“ pronesla máma. „Vymyslel si to. Jen nechce chodit na obědy, protože si škudlí peníze, aby si pak mohl koupit novou kameru na streamování.“

Bylo vlastně dobře, že zrovna tohle máma považovala za pravdu. A svým způsobem, když by Gabriel přivřel obě oči, by to pravda být i mohla. Novou kameru na streamování chtěl. Taky skoro nikdy neutrácel peníze v jídelně, protože do jídelny dobrovolně nechodil, ale zas… tolik rozhodně neušetřil, jelikož koupil už nepočítaně čokoládových lentilek a ještě větší nepočítaně pho polévek.

Takže na kameru neměl, ani kdyby prodal tu starou.

Ale koho zajímala škaredá, hnusná pravda? Gabriela rozhodně ne, proto se nevinně usmál a pokrčil rameny. Skoro jako kdyby tím říkal vinen.

Táta působil zklamaně, zato máma založila ruce na hrudi a razantně řekla: „Novou kameru si ale nekoupíš.“

„Proč ne?“ nechápal Gabriel a nakrčil nesouhlasně čelo. Věděl, že máma streamování moc nemusí, ale nikdy mu ho vyloženě nezakazovala.

„Protože ji ode mě a od táty dostaneš na Vánoce,“ usmála se a hned nato se usmál i táta, takže bez ohledu na všechny ty hádky teď vypadali jako spojenci. A Gabriel z toho měl nehoráznou radost (ale ze slíbené kamery mnohem větší).

„Ty vogo! Tak to je totálně boží! Ale víte kterou, že jo? Tu, co jsem vám ukazoval, a ne žádnou jinou!“

Máma přikývla. „Ale ano, já vím. Zakroužkovals ji v letáku a ten nechal na stole. Zas tak hloupí nejsme. Má to ale podmínku,“ zvedla ukazováček, aby upoutala synovu pozornost, „musíš nám slíbit, že budeš trochu víc chodit ven a potkávat se s kamarády. Od té doby, cos začal streamovat, sedíš jen doma.“

Tohle bylo bezesporu legrační. To, jak máma viděla realitu obráceně. Že streamování brala jako něco, co ho drželo doma. Nechodil ven, protože streamoval. A přitom… Streamoval, protože nechodil ven. Nic na to ovšem neřekl. Nikdy nic neříkal, jelikož netušil co.

Možná kdysi před rokem řekl u večeře něco jako ve škole jsem moc nezapadl, jeden kluk mě nemá moc rád, směje se mi, ale asi to nepodal dostatečně naléhavě, protože oba rodiče na to reagovali stylem, že to časem přejde, že je hodný a milý a nakonec si ho každý oblíbí.

Každý, až na Michaela Cassidyho, zdá se.

Dokonce i tátovi, který nikdy nepoužíval výchovný tón jako máma, záleželo na tom, aby víc chodil ven. „Když budeš neustále zavřený v pokoji, tak nikdy nikoho nepoznáš. Víš, jak to myslím,“ mrkl na syna.

Máma nahodila svůdný úsměv. „Nějakého urostlého, opáleného, dlouhé hnědé vlasy, uhrančivé oči.“ 

Gabriel nakrčil nos. „Dlouhé hnědé vlasy? Tak to ani náhodou.“

„Seš spíš na blonďáky?“ zajímala se máma a zněla tak upřímně, že by Gabriel možná i odpověděl. Ale mluvit o klucích s rodiči bylo fakt divné. Navíc naprosto zbytečné, protože nikam nechodil a ve škole se mu všichni vyhýbali.

„Dlouhé hnědé vlasy? Uhrančivé oči? Urostlý? To se mu vážně snažíš dohodit někoho, kdo vypadá jako já?“ uchechtl se táta a schválně pohodil imaginárními vlasy, které, ano, kdysi dávno měl, protože byl zapřisáhlý rocker, ale poslední roky je nosil zastřižené po uši. (Protože jsem dospělý, je to praktické a hrozně jsem se v nich potil.)

„Tak to asi těžko. Popisovala jsem spíš svého druhého manžela.“

Otec se zašklebil. „A kdo to je, ten chudák? Že bych mu poslal kondolence.“

Začali na sebe dělat otrávené ksichty, což Gabrielovi připadalo tak hloupé a dětinské, že raději sebral batoh a sendvič a chtěl se vytratit do pokoje.

„Počkej!“ vyhrkla máma. „Nezapomněls mi jen tak náhodou něco slíbit?“

„Slibuju, že budu víc času trávit venku. Možná, že když si koupím prodlužku, mohl bych streamovat z terasy,“ navrhl Gabriel, ale zrovna tenhle vtip tak nějak prosvištěl kuchyní a vůbec nikoho nezaujal. Musel tím pádem ještě dodat: „Slibuju. Vlastně…“ Zaváhal, ale jen na vteřinu, protože vždycky mohl říct, že se mu nakonec nechtělo. Navíc nová kamera zněla skvěle a moc dobře mámu znal. Málokdy mluvila do větru, a když rozhodla, že bude chodit víc ven… Musel víc chodit ven. „Možná půjdu zítra na párty. Jsem pozvaný.“

Oba rodiče na něj sehraně pohlédli, táta dokonce s teatrálně otevřenou pusou zalapal po dechu. Gabriel proto mávl rukou a obrátil oči v sloup. „Ježiši, zase z toho nedělejte vědu. Já přece chodím ven,“ zamručel. „Ale teď vážně. Jdu k sobě do pokoje a budu streamovat, takže prosím nevstupovat!“

Máma na to reagovala jako vždycky. Zdvihla ruce do vzduchu a odvětila, že ona rozhodně k němu do pokoje nepůjde, i kdyby se měl utopit ve špinavých ponožkách. Táta oznámil, že večeře bude v sedm, a taky se zeptal, jestli chce objednat pizzu nebo burger. Trvalo asi pět minut, než mohl Gabriel odpovědět, jelikož se opět strhla hádka. (Máminy zdravé a výživné večeře versus tátovy objednávky z fastfoodu.) Poté klidně vybral burger a ještě klidněji odešel k sobě do pokoje. Než za sebou zavřel dveře, slyšel tátu, jak říká: „A byl to Coco, ten animák. Jen abys věděla.“

***

Sledovalo ho pět set dvacet osm lidí – plus minus. Občas to přeskakovalo. Hodně z nich psalo zprávy do chatu, ale Gabriel s nimi nikdy nemluvil, nikdy neodpovídal, ani se nijak zvlášť nekoukal do kamery. Ale sledujícím to podle všeho nevadilo, nebo jim to naopak vyhovovalo, kdoví.

Gabriel si dokonce poslední dobou všímal, že se mezi nimi tvoří přátelská komunita. Lidé v chatu často sdíleli svoje pocity, názory, občas i problémy. A mezitím sledovali, co ve svém pokoji dělá Kluk_Za_Sklem.

Zrovna dnes večer Gabriel – a rozhodně na to nebyl pyšný – projížděl Michaelův Instagram. Motorka, jídlo, východ slunce, další motorka, další jídlo… úplně výjimečně nějaké selfie a zase motorka. Cítil přitom podivné prázdno, stejné jako předtím dole v kuchyni, nebo celou dobu ve škole.

Připadalo mu hrozně nefér, že zatímco Michael objevuje svět, tráví čas s kamarády a žije, on sedí doma v pokoji a bojí se jít na obyčejnou párty.

Napadlo ho, co by se stalo, kdyby do chatu mezi své sledující napsal: Bojím se jít na obyčejnou párty. Co by mu asi řekli? Jak by mu poradili?

Možná: Pokud nepřekonáš strach, nebudeš nikdy žít naplno. Anebo ne, to by záleželo, jestli někdo z nich taky poslouchal rádio Věštec, protože taková moudra tam padala často. Skoro furt. Hlavně ve tři ráno.

Nebo: Vykašli se na střední. Pravý život začíná na vysoké. S tím by mohl žít, upínat se k budoucnosti, ale prvák mu už tak připadal nekonečný. Každý školní den, každá hodina a přestávka, úplně všechny podělané vteřiny se táhly jako sopel. Bylo to až trýznivé! A to ho čekaly ještě tři takové roky! Vysoká byla prakticky v nedohlednu.

Sám sobě řekl, že žádná párty nebude. A hned nato ho zklamáním píchlo u srdce, ale to je asi život.

Proč by vlastně nemohl jít?

Protože se tam třeba s Teddym skamarádíš a on pak zjistí, že k oblíbeným nepatříš. Právě naopak. Že jsi jen outsider, že všechen čas trávíš sám a že o historii nemáš ani páru.

Gabriel naštvaně vstal a svalil se na postel. Zůstal ležet s obličejem zabořeným v polštáři. Poté se ale zase posadil. Koukal na počítač a přitom poklepával nohou. Trvalo celou minutu, než opět vstal, došel k počítači a na Facebooku našel Teddyho M. Burka.

Fungoval na autopilota. Alespoň mu to tak připadalo, když cvakal: Vážně tam budou jen prváci a pár druháků?

Téměř okamžitě se v chatu objevily tři tečky a následně přišlo: Jop. Myslím, že je pozvaných nějakých dvacet lidí.

Dvacet lidí byl pro Gabriela přímo dav. Jo, sice ho právě teď sledovalo pět set devadesát dva lidí, ale ani s jedním nemusel mluvit. A ani jeden nikdy nebude svědkem kteréhokoli jeho ponížení. Takže jo, váhal a váhal dlouho, proto nejspíš po nějaké době došla zpráva: Znamená to, že dorazíš?

Vzdychl.

Koukl na starou kameru za akváriem. Novou fakt chtěl. Stejně jako poslední rok zoufale chtěl kamaráda. A Michael tam nebude. Takže… Co by se mohlo stát?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Linda
4. 11. 2021 18:12

Ajaj, nic co končí větou co by se mohlo stát, nikdy nekončí moc dobře.

Květa
4. 11. 2021 21:13

Přesně, něco se určitě semele.
Od začátku kapitoly, jsem měla pocit, že se něco ošklivě, hodně ošklivě, vysejří. Nemyslím hned v příští kapitole, ale tuším tam smrtelný zlom.

Jsem moc zvědavá, jak vedle jsem. 😁

Karolina
4. 11. 2021 21:25

Party bude dost zajimavá – už je úterý?? Musím vypíchnout jednu věc. Hrozne mě zahřal u srdce ten rozhovor o blondacích a brunetech, neznám historii přijetí, ale vlastně na tom nezáleží. Prostě takováto poklidná konverzace, přijatá jako hotová věc, by měla být samozřejmostí a až moc často tomu stále tak není. A zároveň mě ničí pořád číst o tom, jak to rodiče nepřijali. Nechci před tím zavirat oči, ale podle mě je důležitá právě na normalizace. No prostě mi to udělalo radost ❤ Holky, že vy jste vyslyšely mé prosby o super mámu (ikdyž teď po Zbloudilých by byla skvělá… Číst vice »

MaCecha
8. 11. 2021 8:43
Reply to  Karolina

Ahoj. Ohledně té normálnosti rozhovoru mi fakt mluvíš z duše.. předběhla jsi mě s pochvalou ;).

Karin
5. 11. 2021 22:48

Bylo by fajn kdyby se skamarádil z Teddym.

MaCecha
8. 11. 2021 14:18

Ačkoli to zas bude určitě drsňárna, už si přeju, aby se stalo úterý!

Jinak mě opravdu Karolina předběhla :). Ta část s debatou o Gabrielových preferencích byla fakt milá, úplně mi v hlavě zaznělo JÉÉÉ, konečně to má někdo nastaveno normálně.

Moc vás zdravím a těším se, že příští kapitola začne slovem: NĚKDY ;).

Karolina
9. 11. 2021 12:19
Reply to  MaCecha

Zkousim: Neni 😁