Szabi

Vždycky je to nezvyklý pocit, když si z pusy vytáhne chrániče. Ačkoli nasazovat je po dvou měsících taky nebyla žádná sláva.

Jazykem přejede po zubech, které ho bolí, skoro jako kdyby měl rovnátka. Je opřený o skříňky a po zádech mu stéká pot. I z vlasů, takže trochu mžourá, zatímco pozoruje zářivku. A krčí nos, protože v šatně to dost páchne.

Na tréninku musel pořádně máknout. Stehna a zadek ho pálí, a k tomu všemu má pocit, že si vyřval hlasivky. Taky už nikdy nechce vidět trenéra a už vůbec ne slyšet to jeho: „A pane Cassidy, kapitán jde co? Jde příkladem.“

Sleduje, jak si Roger sundává ponožku a hází ji na hráče s číslem sedm, což je quaterback. Vysoký černovlasý kluk, kterému trenér často říká: „Ještě se trochu natáhneš a protrhneš tou pazourou nebe.“

„Ještě jednou po mně hodíš fusekli a přísahám, že ti ji nacpu do krku,“ pronese quaterback směrem k Rogerovi výhrůžně.

„Teda Austine,“ řekne Roger laškovně, „ty víš, jak na mě!“

Když už ne Austina, tak Michaela tím rozhodně pobaví.

Kluci mluví jeden přes druhého, sundávají propocené dresy a hrnou se do sprchy. Někteří mají ručníky kolem pasu, ale většina je nahá. Spousta z nich začíná ve stejném týmu třetí rok, takže už se nestydí. Pokud se někdo stydí ukázat péro, tak jak chce pak někoho v plné rychlosti během zápasu sejmout? V týmu mají vlastní měřítka, jak poznat, kdo se pod tlakem sesype. 

Zach sedí naproti Michaelovi, sundává si chrániče ramen a vykasává dres z kalhot. Jeho pohyby jsou klidné a pomalé a v obličeji se mu znovu objevuje stejný výraz, který má vždycky, když zrovna není na hřišti.

Michael sáhne pro vodu a napije se. Stříkne si ji i na obličej a za krk, aby se probral, a zatřepe hlavou.

Nemohl tušit, že je bude chtít trenér hned první trénink totálně oddělat. Jo, možná měl o prázdninách víc běhat, jak si původně (někdy v červnu) plánoval, protože při jízdě na motorce se člověk zas tak neunaví. Už teď ale ví, že potrvá jenom dva, nebo tři další tréninky, aby se dal dohromady.

„Vypadáš unaveně,“ rýpne do něj Roger.

Michael se většinou nevzdává a nefňuká, to není jeho parketa. A hlavně vždycky, jakože úplně vždycky, dostane to, co chce. Hodí Rogerovi lahev: „Dones mi vodu, jestli máš energii.“ Odkašle si, protože zní trochu chraptivě.

Pak vstane, s hlasitým zíváním medvíděte se protáhne a začne si sundávat dres. Hraje na postu receivera a vyhovuje mu to, i když Roger nejdřív opakoval, že měl být quaterback. Beztak to ale říkal, jen protože lezl Michaelovi do zadku a Michael moc dobře ví, že Austin je jako quaterback nejlepší.

„Vohoo!“ zajásá Roger.

Michael na poslední chvíli chytí lahev s vodou. Se smíchem sundá boxerky a nahý sáhne pro ručník – přehodí ho přes rameno. Jde do sprchy a kluci trochu ustoupí, aby měl dost prostoru, protože jestli něco nemusí, tak je to mačkání. Pustí na sebe horkou vodu a nastaví jí obličej. Zahýbe pažemi.

Být receiver má něco do sebe. Naučil se chytat pořádné mrdy.

„Bacha, uhněte,“ cpe se k němu Roger a mydlí si přitom ramena. Mluví nahlas, aby ho bylo přes puštěnou vodu slyšet. A krčí čelo, takže mu je zase krásně vidět jizva. „V sobotu chceme něco podniknout,“ oznámí Michaelovi. „To bys mohl jít taky, ne, když ses na to posledně vykašlal?“

„Připomeň mi, co se stalo posledně.“

„No tak jsem blil do keře,“ odpoví Roger neochotně.

„A ta holka, který ses snažil vykecat do hlavy díru ti co? Ti nedala.“ Michael úmyslně použije trenérův tón a pár dalších hráčů, kteří poslouchají jejich rozhovor – jako kdyby se tomu snad mohli vyhnout – projeví soucitnou spoluúčast. Začnou se chlámat. „Takže jo, po tom, co jsem propásnul tuhle veleúspěšnou akci, bych tentokrát asi jít mohl,“ usměje se Michael pobaveně.

Roger se na něj zaksichtí.

„Ostatní jdou?“

„Pinky určitě, toho jsem se ptal. A Zach… Zachu! Jdeš s náma v sobotu zachlastat.“ Roger záměrně zvolí oznamovací tón a možná se mu i uleví, že může strhnout pozornost na někoho jiného.

„Tak asi jo,“ vykoukne zpoza klučičích těl Zach. A pohlédne na Michaela, jako kdyby se ptal, jestli je to dobrá odpověď.

Michael pokrčí rameny.

Roger se rozesměje a předvede něco jako oslavné zavytí. Vleze do vedlejší sprchy, která se uvolnila. „Vezmeš s sebou i svoji holku?“

„Není to moje holka,“ připomene Michael a vzpomene si na Lydii. To, že spolu před prázdninami něco měli, vážně neznamená, že si na něj teď může dělat nároky.

„No ale přece jste…,“ namítne Roger. A předvede gesto, jako když provádí orální sex.

Zach na něj kouká trochu znechuceně.

„Nezdá se ti, že se cpeš do věcí, do kterých ti nic není?“ prohodí Michael s úsměvem.

Roger se začne smát ještě víc.

Michael se k němu přidá a působí navýsost pobaveně. „Dvacet babek tomu, kdo Rogera trochu schladí,“ oznámí nahlas, jakoby mimochodem.

„Co blázníš, vole!“

Několik kluků v čele s Austinem, který ještě nezapomněl na špinavou ponožku, Rogera namáčkne na zeď. Austin je oproti němu tak vysoký a mohutný, že by ho tam mohl přidržovat sám, jednou rukou. A je to taky on, kdo sáhne pro sprchu a pustí na Rogera úplně ledovou vodu.

Roger se vzpírá a nadává jim do těch největší debilů na světě, prská a ohání se pěstmi.

„Zas je fakt,“ pokračuje Michael směrem k Zachovi, jako kdyby celá dosavadní konverzace probíhala jenom mezi nimi, „že Lydia má docela hezkou kámošku, takže to s ní možná ještě zkusím. Musím si to promyslet.“

„Všechny holky, se kterými ses kdy bavil, měly hezké kámošky,“ pokrčí Zach rameny. A pak při pohledu na Rogera: „Škoda, že tady není Pinky. Tohle by ho fakt bavilo.“

„Jestli si chceš skončit pro mobil a natočit to, kluci určitě počkají.“

„Michaele!“ štěkne Roger napůl naštvaně a napůl pobaveně. „Mrznou mi koule.“

Michael se směje a užívá si pohled na bezbranného Rogera. Ne že by ho bezbrannost vyloženě rajcovala, ale Roger bývá bezbranný zřídka a navíc je to přesně ten typ, kterému je jednou za čas třeba připomenout, že se mu nějaká nepříjemnost může stát prakticky kdykoli.

Třeba když Michael chce.

Veškerá potréninková únava někam odplouvá a Michael myslí na odpoledne, až se půjde projet. Když sebou hodí, stihne se stavit v restauraci pro těstoviny. Taková předběžná odměna za to, co ho ten den ještě čeká.

***

Rád si čas od času vypláchne hlavu. A někdy to pochopitelně trochu přežene, naposledy před několika měsíci, když Pinky slavil narozeniny. Ta akce Michaelovi opravdu hodně utkvěla v paměti, a to ze dvou důvodů. Zaprvé se ztřískal tak, že nevěděl o světě, což si jeho mozek uložil jako velké prázdno, chybějící okamžiky v kartotéce života. Zadruhé ho máma našla ležet v předsíni (Michaela, ne jeho mozek) a úplně ji nepotěšilo, když si ji spletl s jednou spolužačkou a řekl: „Odpal.“

No jo, řekl své mámě odpal, tak co čekal?

Zašklebí se na sebe do zrcadla. Má na sobě bílou košili, dokonale vyžehlenou, a zrovna si váže windsorský uzel. Tohle je jeho trest. Pravidelné návštěvy divadla v naškrobených hadrech.

Máma mu tenkrát totiž dala na výběr. Buď bude rok bez motorky, nebo bude doprovázet jejího starého otce na divadelní představení. Pro ni to byl kompromis a vlastně i chytrý způsob, jak sehnat pro otce, na kterého poslední dobou neměla čas, bezplatný doprovod. Bylo to taky mnohem efektivnější, než kdyby na Michaela křičela. Pro něj je totiž motorka všechno. Svoboda, možnost dostat se kamkoli, poznávání světa a taky něco, čím se od ostatních liší.

Jakmile tedy pochopil, že to máma myslí vážně, neváhal ani vteřinu. Takže od té doby viděl Romea a Julii (hned dvakrát), Hamleta, Večer tříkrálový, Zimní pohádku, Cyrana z Bergeracu, Divokou kachnu, Eylofa, Médeu a pár dalších, jejichž názvy už si zpětně nedokáže vybavit.

Učitel literatury by se zbláznil nadšením, kdyby věděl, že jeho osmnáctiletý student tráví tolik večerů v divadle.

Přitom Michael mohl říct o všech těch představeních ve finále jenom jednu věc: že to k smrti nesnáší. Předtím ho nikdy nenapadlo, že ho může divadlo tolik vytáčet, když má tak moc rád filmy. Vždyť se to zas tak neliší, ne? Jde o převyprávění nějakého příběhu. Ale divadlo Michaelovi vždycky připadalo moc přehnané, moc ukřičené, moc nekonečné.

Když dováže kravatu, vytáhne ze skříně tmavě modré sako, které mu ladí k očím. Ne že by chtěl, aby mu to slušelo, ale dědek je starý elegán a na oblečení si potrpí. Kdyby Michael dorazil v mikině, bral by to jako jasnou provokaci, a tím spíš máma.

Na iPhonu zkontroluje čas. Měl by sebou hodit, protože přijít pozdě do školy je jedna věc, ale vyzvednout dědka později, než byli domluveni, věc druhá.

Jakkoli je Michael odvážný, tohle si nejspíš nelajzne.

Peněženku vrazí do zadní kapsy kalhot, vyjde z pokoje a v rychlosti seběhne schody. Máma sedí v kuchyni u jídelního stolu, oblečená v jedné z jeho mikin – to občas dělává, když se jí nechce chodit do patra, že sebere jednu z těch, které se válí u věšáku – a zaujatě pročítá nějaké dokumenty. Takhle z dálky to vypadá jako zdravotní záznamy jejích pacientů, které by si domů správně nosit neměla.

Když Michael nakoukne dovnitř, jenom zvedne hlavu a posune si brýle na nose. „Vypadáš dobře. Můžeš si vzít moje auto, jestli nechceš Porsche.“

„Počkej,“ zarazí ji Michael pobaveně. „Vážně jsem teď slyšel: jestli nechceš Porsche? Jako vážně?“ Kdyby si mohl vybrat, jel by sice na motorce, ale Porsche je vlastně druhá nejlepší možnost. Navíc si nedovede představit, že by dědek seděl za ním a držel se ho kolem pasu, ačkoli by to bylo určitě dost vtipné.

„No dobře.“ Máma nakrčí nos. „Volal tvůj otec, prý se vrátí později, než plánoval. Jednání se protáhlo.“

„Třeba se rozhodl zůstat v Asii. Našel si tam nějakou ženskou a učí se vyrábět saké,“ pronese Michael napůl jako žert, napůl vážně, protože u táty člověk nikdy neví. Ne že by mámu opustil, ale že by začal dělat nějakou naprosto zvláštní činnost, o které nikdy předtím nemluvil. Třeba pěstování citrusů. Což v minulosti zkoušel asi tak dvakrát a výsledkem byla jedna scvrklá limeta.

„Chlapče, tak toho se vážně nebojím, že by si tvůj otec někoho našel,“ zavrhne to máma se smíchem. „Jsi hezký a vtipný po mně.“

***

Klíčky hodí poslíčkovi a zkontroluje, jestli má lístky a telefon. Při pohledu na honosnou budovu divadla se neubrání vzdychnutí. Počká, až se dědek vyškrábe do schodů. Rámě mu nabídnul snad úplně poprvé, když sem spolu šli a on to přezíravě odmítnul, skoro jako by ho Michael svým návrhem urazil.

Přitom se pokaždé šine nahoru jako šnek. Šnek v saku za tři tisíce dolarů.

Má řídké bílé vlasy, pečlivě učesané (hřebínek nosívá s sebou) a kolem očí a rtů hluboké vrásky, ačkoli se skoro nikdy neusmívá. Michael u něj za život vlastně viděl jenom dva výrazy. Hodnotící, ten se objevuje při pohledu na jiné lidi, a taky uchvácený, který patří výlučně divadlu. Několik desítek let byl primářem na kardiologii, stejně jako jeho dcera, Michaelova máma.

A Michael má pocit, že měl spíš studovat divadelní vědu, ale nikdy se na to nezeptal.

„Všechno v pořádku, dědo?“

Dědek krátce přikývne. Spodní knoflík saka má rozepnutý, přesně jak se sluší na člověka z vyšší třídy. „Dnes sis uvázal kravatu téměř bezchybně, Michaele.“

„Děkuju.“

Dál jdou mlčky, nejdřív po mramorové podlaze a potom po červeném koberci, který tlumí jejich kroky. Starý pán možná lituje, že nemá jiného vnuka, než je Michael, a Michael se snaží zakrýt, jak moc je z dnešního večera otrávený.

Dědek si samozřejmě nikdy nestěžoval, že by se Michael choval nějak nepřístojně, a nikdy se ani nezeptal, proč s ním chodívá pravidelně do divadla. Možná tuší, že to není dobrovolné.

Nicméně Michael by si zase nikdy nedovolil být k němu hrubý nebo ohodnotit některé představení slovy sračka. Představa, že by s ním pak máma chtěla řešit jeho chování, se mu nijak zvlášť nezamlouvá.

Usmívá se, zatímco čekají u baru (dědek si pravidelně dává drahé brandy), ale jeho oči zůstávají chladné. Sám požádá o grepový fresh, i když by uvítal něco ostřejšího. Třeba by to pak bylo snesitelnější.

Usednou ke kulatému stolu a ani jeden z nich nemluví. Na zdi visí velký plakát Dona Quijota a jeho věrného oře. Michael si ten plakát bez zájmu prohlíží a v myšlenkách je někde hodně daleko a jede aspoň sto osmdesát.

Dědek pomalu upíjí z broušené sklenky a ruce má protkané žílami. Ani trochu se mu ale netřesou, možná by ještě zvládl operovat. Sedí rovně a nehrbí se, ačkoli jeho věk by k tomu sváděl – a Michael tím pádem taky sedí rovně a nehrbí se. V pravidelných doušcích upíjí grepový džus. Vždycky, když je takhle blízko, připadá mu, že cítí starobu, kterou ani drahá kolínská nepřebije. Pohledem spočine na dědkových vráskách a je rád, že je mladý a že ho spousta věcí ještě čeká. Stáří je snad jediná věc, která ho děsí.

Ztrácet sám sebe. Chodit pomalu do schodů.

„Jaký máš prospěch, Michaele?“ padne obvyklá otázka.

„Dobrý. Lepší průměr. Včera jsem dostal v angličtině béčko z písemky.“

„A tvoji přátelé?“

„Mají se dobře. V sobotu jdeme… na výlet.“

Dědek přikývne a jeho bledě modré oči odráží únavu. Jsou vlastně stejné jako Michaelovy, akorát je překrývá tenký závoj. Jako kdyby byly v mlze.

Michael taky přikývne.

Dědek se napije.

Michael se taky napije. Pohledem nenápadně zkontroluje nástěnné hodiny a poklepává nohou. Myslí na sobotní chlastačku. Myslí na to, jak krmil Garreta dortem a Garret odvracel hlavu a přitom byl v obličeji úplně rudý, jako kdyby to všechno bylo nějaké velké ukrutné shakespearovské drama.

Dědek dopije.

Michael taky dopije. A pak jdou bok po boku do sálu.

„Don Quijote je jedním z nejslavnějších španělských románů,“ pronese dědek do ticha. Na Michaela se nedívá, takže to je jako kdyby mluvil pro sebe. Ale možná to jenom potřebuje říct. „Je to rozpor mezi skutečností a iluzí. Don Quijote je člověk, který se snaží dosáhnout nemožného. Odtud rčení boj s větrnými mlýny. Tak je označována zbytečná snaha nebo nerovný boj. Každý člověk svádí svůj boj. Každý člověk bojuje s někým, s kým nemůže vyhrát.“

„Vždycky můžeš vyhrát,“ pokrčí Michael rameny, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel. Jak jdou, tak zakloní hlavu a vidí jejich odrazy na zrcadlovém stropě. Jsou jako z plakátu na mládí a stáří.

„Michaele,“ promluví dědek tentokrát přímo k němu a najednou má podobně uchvácený výraz jako ve chvílích, kdy sleduje nějaké obzvlášť zajímavé představení. „V tom se ovšem mýlíš.“

Rozejde se dál do sálu a Michael nechápavě hledí jeho směrem. Na světě asi není člověk, se kterým by toho měl společného méně. Mohl by pozvat do divadla kteréhokoli jiného důchodce a konverzace by byla úplně stejná. Plytká.

Ale co mu má Michael říct? Dal jsem touchdown a o víkendu jdeme chlastat? Asi těžko.

Přes data napíše do společné konverzace #divadlo.

RIP, pošle téměř okamžitě Pinky.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥