Szabi

Možná je to tím, že fakt blbě čumím. Možná lidi něčím podvědomě rozčiluju. Možná na mě kouknou, a to v nich probudí to špatné, aniž by si to oni sami uvědomovali. Je tohle odpověď?

Gabriel s pohledem upřeným do sešitu počkal, až všichni ostatní odejdou z učebny. Teprve potom se konečně zhluboka nadechl. Ještě nějakou dobu seděl se zakloněnou hlavou, zíral na strop a cítil… Necítil nic moc. Byl hodně otupělý a bolela ho hlava.

Sebral batoh, narval do něj věci a vyšel z učebny s tím, že obědovou pauzu přečká někde na školním hřišti, protože venku ještě nebyla taková zima, aby tam nevydržel, ale zároveň dostatečná na to, aby všichni ostatní neměli tendenci tam chodit.

A on tam nechodil skoro nikdy.

Jenže udělal sotva dva kroky, když ho někdo pevně objal kolem ramen. Okamžitě poznal, o koho jde. Už podle vůně, už podle sevření, už podle toho, že nikdo jiný se ho takhle nikdy nedotýkal.

Takže na něj musel čekat.

Takže to dneska ještě nestačilo.

Takže dnešní den bude vážně na hovno.

Gabriel se zkusil vytrhnout, ale Michael něco takového nejspíš očekával a jeho stisk ještě zesílil. „Co děláš? Jdeme se najíst, ne?“ pronesl mile a vedl ho přitom chodbou směrem k jídelně. „Doufám, že nebude brokolice. Mám pocit, že tady ráno smrděla. Nebo banánový mlíko. Zamyslel ses někdy nad tím, proč to dělají zrovna z banánu?“

Společně sešli po schodech a Gabriel cítil, jak na ně skupinka dvou kluků a dvou holek kouká, a bylo v tom něco nepříjemného, ale nakonec všichni čtyři jen uhnuli na stranu, aby mohli projít. Nikdo nic neřekl. Co by taky říkali? Vždyť ho Michael jen objímal kolem ramen a vedl do jídelny.

Kde to Gabriel nenáviděl.

Michael zastavil až u výdejního pultu. Teprve tady Gabriela pustil a se širokým úsměvem popadl tác. „Máš rád banány?“ chtěl vědět a stál tak blízko, až tím Gabriela přinutil odvrátit zrak. Ten na to nehodlal odpovídat, protože, zcela upřímně, stejně to nemělo smysl.

Když řekne ano, dostane mléko. Když řekne ne, dostane mléko.

Pohlédl ke dveřím, a tak jako vždycky, když byl v podobné situaci, ho napadlo odejít. Nebo utéct. Jo, docela klidně by utekl jako nějaký srab, s tím problém rozhodně neměl. S čím ale problém měl, bylo, že by tím všechno jenom zhoršil.

Pokud by se Michaelovi chtělo, rozběhl by se za ním, chytil by ho a přivedl zpátky. Stoprocentně by se tomu všemu smál, protože bez ohledu na situaci, Michael se vždycky směje. Všechno je pro něj legrace.

A kdyby ho Michael nechal… Příště by to bylo o to víc ponižující.

„Potřebuju si udělat ještě úkol na hodinu. Můžu odejít?“ zamumlal Gabriel a schoval ruce do kapes. On sám si tác nebral, ani si nevybíral jídlo, ale s tím Michael evidentně počítal. Prostě jen dal na svůj tác dva talíře a dvě vidličky.

Na jeden z talířů nabral malou porci těstovin se špenátem. Na druhý kydnul od všeho trochu, takže se hranolky společně s rýží rozmočily v rajčatové omáčce. Do toho tam plavaly houby, pečená kukuřice, kysané zelí a na vrchu ležely listy salátu. Navíc toho bylo příšerně moc, až se jídlo snažilo utéct z talíře a kapalo na tác.

Michael pak ještě sebral talířek s čokoládovým dortem a… banánové mléko, se kterým měl jednoznačně pravdu. Bylo nechutné a Gabriel ho fakt neměl rád.

Jako kdyby Michael vycítil, na co Gabriel myslí, omluvně pokrčil rameny a pohlédl na něj. „Neodpověděl jsi, tak předpokládám, že ti banány nevadí.“ Poté ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku, všechno zaplatil a kývl ke stolu ve výklenku u okna, kde seděl zbytek jeho party. „Rovnou za nosem,“ pronesl. 

Židle zády k oknům a čelem do jídelny patřila Michaelovi. Po jeho pravici sedával Roger, vlevo Pinky a Zach většinou naproti, trochu dál od ostatních, jako kdyby k nim patřil jenom proto, že s nimi sdílí stůl, ale ve skutečnosti je tam spíš náhodou.

Gabriel neměl rád nikoho z nich. Každého z trochu jiného důvodu, ale vesměs bylo jedno proč a přetrvával jen ten nepříjemný, svíravý pocit, když byl někdo z nich nablízku.

Michael si sedl a šťouchl do Pinkyho, který měl všude kolem sebe roztahané sešity a tužky. „Pinky, dej si to dál,“ řekl a hned poté poplácal na volné místo vedle sebe. „Chceš sedět u mě, ne?“ pronesl směrem ke Gabrielovi.

V ten okamžik se na něj všichni podívali.

Roger se jen blbě šklebil, úplně stejně jako na začátku hodiny s dějepisářem. Z party byl ten nejvíc podlý, co si Gabrielovo ponížení vyloženě užíval. Občas, když ho Gabriel potkal na chodbě a Michael nebyl nikde poblíž, do něj Roger narazil ramenem. Nebo ho odstrčil na stranu. Roger na to šel přes sílu. A ano, většinou to bolelo, ale zároveň to nikdy netrvalo víc než jen pár sekund.

To on ho loni ve zkušebním zápase schválně sejmul a vyrazil mu dech.

Pak tu byl Pinky. Ten vůbec nejdivnější kluk ze školy, který nehrál americký fotbal, nebyl ani v žádném jiném školním týmu, vlastně většinu času jen kreslil, a přesto nějakým zázrakem patřil do Michaelovy party. Pinky Gabrielovi nikdy nic neudělal, ale zato se uměl docela dobře škodolibě smát. A poslouchal na slovo, takže i teď si všechny věci odsunul na stranu. Koukl přitom na Gabriela a nadzvedl obočí. „Mysleli jsme, že ses odstěhoval,“ vydechl místo pozdravu. 

Zach nic neřekl, jen mávl rukou. Ale to byl Zach. Ten nikdy nic neřekl, dokonce se ani moc nesmál. Jen se nuceně usmíval a mlčel. Občas koukal jinam.

Gabriel se zhoupl na špičkách a ještě naposledy zkusil utéct tomu, co ho nejspíš čekalo. Protože nakonec vždycky existovala šance, že Michael přece jen nebude mít náladu, nebo bude unavený, a tak ho pro dnešek nechá na pokoji. „Můžu si sednout vedle Zacha,“ nadhodil.

Jenže dnešek ten den nebyl. Roger a Pinky se nahlas rozesmáli, jako kdyby řekl ten vůbec nejlepší vtip na světě. A Michael ho ocenil úsměvem. „To si nemyslím,“ odvětil a znovu poklepal na místo vedle sebe, tentokrát však mnohem rázněji. 

A tak si Gabriel sednul. Ruce položil do klína a zíral na úplně plný talíř jídla, který před ním přistál. Salát nahoře vypadal oslizle, ale možná za to mohl fakt, že ho Michael předtím polil olejem.

„Nepřijde vám, že Garret přes léto trochu zhubnul?“ promluvil Michael směrem ke klukům a nabodl na vidličku těstovinu.

Zase na něj všichni pohlédli, a i když Gabriel nezvedl zrak, cítil, jak si ho prohlíží, což mělo za následek, že mu zčervenaly tváře.

„Takhle to nepoznám,“ odpověděl Pinky nezaujatě.

Michael se naklonil blíž. „Sundej si mikinu,“ rozhodl.

Gabriel zatnul ruce v pěst a měl co dělat, aby mluvil klidným hlasem. „Jo, asi jsem trochu zhubnul. Nemusím se kvůli tomu vysvlékat.“

A je to tvoje vina, protože čím víc se blížilo září, tím míň jsem dokázal jíst. Ale kdybych to řekl nahlas, tak by tě to jen rozesmálo, co? 

„Nestyď se,“ pronesl Michael tak blízko, až Gabriel cítil jeho dech na krku. Měl z toho husí kůži po celém těle.

„Třeba pod ní schovává břišáky,“ navrhl Roger, což Michaela pobavilo.

„To asi těžko. Garret je přirozeně hubený typ,“ odvětil. „A teď vážně, sundej si tu mikinu.“ Zase na vteřinu přepnul do odměřeného a chladného tónu, který znamenal jediné. Že to říká naposledy, a pak Gabriela donutí, aby poslechl.

Takže… Gabriel raději poslechl sám od sebe, jelikož nechtěl, aby mu v další vteřině Michael začal mikinu přetahovat přes hlavu.

Michael spokojeně přikývl a zároveň položil Gabrielovi ruku kolem pasu. „Jo,“ řekl klukům. „Trochu zhubnul. Musíš víc jíst, Garrete. Co dělá máma, že na tebe nedává pozor?“

Seděli tak blízko u sebe, skoro jako pár, až mohl Gabriel myslet jenom na to, jak strašně by si přál odtáhnout. Přesto povolil ramena a prostě to přetrpěl. Tak jako vždycky, protože Michael si ho úplně pokaždé držel hodně blízko u sebe. Byl to taky jeden ze způsobů, jak ho deptal. 

„Nesahej na něj, vole. Víš, co to s ním pak dělá,“ uchechtl se Roger. Měl přitom v puse hranolku, která mu trčela ven jako cigareta.

„Je nervózní,“ konstatoval Zach klidně. Nejspíš měl jen pocit, že hrozně dlouho nic neřekl.

„Vždycky je nervózní, když je blízko Michael. Jednou, až se zamiluješ, bude to pro tebe stejný!“ odvětil Roger a vcucl hranolku do pusy.

Pinky vzhlédl od sešitu. „No ty seš největší milovník!“ pronesl a poklepával tužkou do stolu. „Už jsi jim řekl, jak jsi v létě lezl za tou holkou?“

Tohle Rogera rozvášnilo. Začal vyprávět jednu ze svých idiotských historek o holkách, kterých měl hromadu (historek, holku neměl žádnou) a každá byla skoro stejná. Prostě je jen chtěl dostat do postele.

Gabriel neposlouchal. Pořád koukal na talíř, k ničemu se neměl a doufal, že na něj po chvíli zapomenou. A sotva ho to napadlo – třeba na mě zapomenou – znovu na krku ucítil Michaelův dech. „Jez!“ rozkázal potichu. A tak vzal vidličku, přitáhl talíř blíž k sobě a začal jíst. Nejprve se popral se salátem, protože ten mu připadal nejvíc nechutný. Fakt byl oslizlý, olivový olej za to nemohl. A pak jedl rozmočené hranolky s kukuřicí a žampiony. Nebo rýži s kyselým zelím.

Nebylo to moc dobré, ale dalo se to polknout.

„Zkus i trochu těstovin,“ navrhl Michael a přisunul k němu svůj talíř. „Vidíš, jak se k sobě lepí? Tak se pozná, že jsou nekvalitní.“

Gabriel ochutnal a jo, lepily se, ale jinak to bylo docela v pohodě jídlo. Ale tohle byl prostě Michael. Skoro vždycky si dával těstoviny a nikdy mu nechutnaly. Jen ve výjimečných případech, když měl vážně hlad, si koupil hranolky, protože zastával názor, že na nich se nedá nic zkazit.

Asi si je nedává s rajčatovou omáčkou.

Gabriel vlastně ani nepovažoval za divné, že tohle všechno o Michaelovi ví. Věděl toho mnohem víc. Třeba jak voní. Jak zblízka vypadají jeho oči. Jak krčí nos a ztuhnou mu rysy pokaždé, když s něčím nesouhlasí.

Rozhodně podivnější bylo třeba to, že kdyby chtěl, mohl by přímo teď, v tuhle chvíli, Michaela pevně obejmout, schovat hlavu do jeho hrudníku a on by ho nechal. Smál by se, ale ani by se neodtáhl, ačkoliv by pak Gabriela čekalo něco děsně ponižujícího.

Gabriel zkoušel zhluboka dýchat. Zbývalo mu už jen pár posledních soust, ale žaludek začínal protestovat. Navíc mu bylo špatně ze vší té nervozity, což taky rozhodně nepomáhalo.

Vnímal, že ho Michael pozoruje, proto si nabral další porci hranolek. A pak ještě další dvě, než mohl talíř konečně odsunout. Chtělo se mu krknout, ale to by před kluky nikdy neudělal.

„Skvělá práce!“ usmál se Michael a pocuchal Gabrielovi vlasy. „Chceš dojíst i moji porci?“

Gabriel zavrtěl hlavou a polil ho pot z představy, že by do sebe ještě k tomu všemu musel nasoukat těstoviny. „Ne, díky. Mám dort,“ řekl a raději si ho přitáhl k sobě.

„To je pravda. Tak trochu mákni, nebo kvůli tobě nestihnu matiku,“ vzdychl Michael, jako kdyby si tohle všechno snad vymyslel Gabriel.

Roger natáhl nohy před sebe a vyvalil se na židli. „Jaký bylo vlastně tvoje léto? Chyběl ti Michael?“ pronesl. Už dojedl, stejně jako Zach a Pinky, ale nikdo z nich evidentně neplánoval odejít, dokud nebude chtít Michael. A ten nebude chtít, dokud Gabriel nedojí. 

„No asi nechyběl,“ odsekl Michael, „když mi ani jednou nenapsal. Ale teď už máš moje číslo, tak můžeš napsat kdykoli.“ Měl přitom široce otevřené oči, kterými Gabriela propaloval, a byly tak sebejisté, až z nich šla hrůza. Gabriel před nimi musel uhnout. „Našel sis někoho, Garrete? Tohle léto hodně přálo seznamování, tak doufám, žes toho využil a neseděl doma,“ pokračoval. „Musíš se chovat víc společensky.“

Gabriel na podobné věci nikdy neodpovídal, protože věděl, že se to od něj neočekává. Vlastně… Očekávalo se od něj jen to, že tady bude sedět a poslouchat na slovo, aby si z něj mohli dělat legraci a zesměšňovat ho.

Loni, když tohle všechno začínalo, s nimi zkoušel mluvit. Pořád si říkal, že když si ho oblíbí, třeba přestanou být tolik útoční. Ale to se nikdy nestalo. A čím víc mluvil, tím horší legraci si z něj dělali. Nakonec fungovala jen jedna strategie, kterou neměl ze žádné knížky, z žádného motivačního videa, z žádného pořadu rádia Věštec, získal ji z vlastní zkušenosti. Musel to vydržet.

Vydržet. Zatnou zuby a vydržet.

Jenže, bohužel, ne všechno šlo vydržet silou vůle. Třeba teď ho začínal zrazovat žaludek. „Už nemůžu,“ hlesl potichu a zkoušel v sobě všechno udržet.

Nebyla by sranda, kdybych Michaela poblil? Třeba bych mu pak přišel nechutný a raději by se mi vyhýbal. Už nikdy by neměl chuť mi dát ruku kolem ramen a držet si mě blízko. Jenže možná chce, abych se poblil. Možná je tohle jeho dnešní cíl. Navíc… Ať udělám cokoli, tohle prostě nikdy neskončí.

„Neblázni,“ uchechtl se Michael. „Potřebuješ trochu nabrat. Mám ti s tím pomoct?“

Gabriel pustil vidličku. „Já už fakt nemůžu, začíná mi být blbě.“ Společně s tím pevně sevřel rty k sobě, pro případ, že by to přece jen nevydržel. Cítil, jak mu po zádech teče studený pot. A taky cítil, jak na něj Roger a Pinky zírají, zatímco Zach hledí do země.

Michael otráveně vzdychl. Sebral vidličku, ukrojil jí pořádný kus dortu a poté ji dal Gabrielovi k puse. Čekal. A byl přitom klidný, usmíval se, ale jenom pusou. Oči měl v ten okamžik prázdné, což značilo jedno. Že ho brzo tohle všechno nasere a tu vidličku mu narve do krku.

Jenže Gabriel nemohl jen tak otevřít pusu.

Panebože, já se fakt pozvracím.

„Myslím, že potřebuje podpořit,“ pronesl Michael směrem ke klukům.

„To dáš, Garrete,“ ozval se jako první Roger, který měl úsměv od ucha k uchu, jako kdyby to byla největší legrace na světě.

„My všichni tady ti věříme,“ pokračoval Pinky. Hlavu si podpíral rukou a čekal s výrazem, že jestli tam takhle bude čekat až do večera, je s tím docela v pohodě.

Zach mlčel, ale jen do chvíle, než na něj Michael významně pohlédl. „Měl bys to sníst,“ řekl nakonec. 

Michael spokojeně přikývl a přiblížil vidličku ještě blíž ke Gabrielově puse. „Tak? Kluky by taky mrzelo, kdybys šel na odpoledko hladový.“

Tohle byla ta chvíle, a ona přišla vždycky, jen někdy dřív a někdy později, ale přišla, to byl skoro zákon, kdy cítil, jak se mu do očí hrnou slzy absolutního zoufalství. Naučil se je potlačit, takže před kluky málokdy brečel, ale to neznamenalo, že neexistovaly. Vlastně bylo snazší myslet na to, že je nesmí nechat téct, než na bouřící se žaludek. Jen díky tomu zvládl otevřít pusu a nechat Michaela, aby do něj postupně narval celý zbytek dortu.

Měl pak v puse sladko a jazyk se mu lepil na patro.

Michael naklonil hlavu na stranu. „Ty to nezapiješ? Nechci zas kritizovat zdejší kuchyni, ale ten dort byl suchej jak podrážka.“ Společně s těmi slovy k němu přisunul mléko. Chemické mléko, ve kterém byly často hrudky, ze kterých se Gabrielovi navalovalo i ve chvílích, kdy toho v sobě tolik neměl.

„Pobliju se z toho,“ vydechl Gabriel a prosebně na Michaela koukl. Jenže moc dobře věděl, že není nic, co by ho dokázalo obměkčit. Pohledy, prosby, slzy a nejspíš ani zvracení.

„No, to nezjistíme, dokud to neuvidíme. Podle mě se jenom podceňuješ.“

Gabriel mléko sebral a naštvaně usrkl, ale než ho stihl odložit zpátky na stůl, Michael otráveně zavrčel: „Vážně?“ Docházela mu trpělivost, ale i tak byl dneska překvapivě shovívavý a klidný. Přesto bylo jasné, že to hodlá za každou cenu dotáhnout do konce.

A konec znamenal vypité mléko.

„Michaele,“ zašeptal Gabriel potichu, čímž kluky upřímně rozesmál.

„Jo, to je moje jméno,“ souhlasil Michael. 

V jídelně už skoro nikdo nebyl. Jen jedna kuchařka, která utírala výdejní pult a dva prváci, co seděli na úplně druhé straně jídelny a o něčem se divoce dohadovali, ale Michaelovu partu vůbec nebrali na vědomí. Gabriel stejně neočekával, že by se našel někdo, kdo by mu pomohl. Pomoc nečekal dokonce ani od učitelů, protože to už jednou zkoušel, ale třídní na něj koukal, jako kdyby byl Gabriel absolutní exot, co by měl být vlastně rád, že se vůbec najde někdo, kdo s ním chce jít na oběd.

A tak to mléko Gabriel nakonec vážně vypil. Bez přemýšlení a hlavně co nejrychleji.

Pinky hned nato okamžitě vstal. „Dneska se to dost protáhlo. Jdu pozdě na výtvarku,“ zamručel.

„A čí je to vina?“ odsekl Roger, skoro jako kdyby se v další vteřině hodlal Gabriela zastávat. Což ale rozhodně neudělal.

Michael taky vstal, ale poté se zase sklonil. Jednou rukou se zapřel o stůl a tu druhou položil Gabrielovi na záda. „Děkuju, žes mě pozval na oběd, Michaele,“ pronesl milým hlasem.

„Děkuju, žes mě pozval na oběd, Michaele,“ zopakoval Gabriel.

***

Klečel na zemi s hlavou opřenou o desku záchodu a bylo mu úplně jedno, jestli je to nehygienické nebo nechutné. Kromě žaludku ho příšerně bolela hlava. Jako když je člověk dlouho ve stresu, který zničehonic pomine, ale tělo je z toho tak unavené, že uvolnění ne a ne přijít.

Odroloval trochu toaleťáku a utřel si do něj pusu. Teprve potom vstal. Předtím spěchal, takže mu bylo jedno, do které kabinky vejde, ale teď se proklínal za to, že vybral zrovna tuhle. Ve druhém patře, rohová. S nápisy na dveřích. Teda… skoro každá kabinka měla popsané a počmárané dveře, ale jen tady někdo napsal: Garret je gay!

Loni na to přišel vlastně docela náhodou, a i když byl nápis de facto pravdivý, stejně ho to naštvalo. Chtěl ho přeškrtat, ale věděl, že tím… Tím by dal Rogerovi záminku napsat to na dveře úplně každé kabinky ve škole, protože… Jo, Roger byl debil a nebylo pochyb, že za tím stojí on.

Stejně jako za nápisem Cassidy je bůh.

Spláchl a poté schválně pořádně práskl dveřmi, což mu ale v konečném důsledku vůbec nepomohlo. Došel k umyvadlu, vypláchl si pusu a studenou vodou omyl obličej.

Nějakou dobu na sebe zíral do zrcadla, a to ho znovu nutilo položit si otázku, proč zrovna on.

Na první pohled přece nevypadal jako šprt. Nebyl tlustý, neměl akné, nenosil brýle a chodil úplně normálně oblékaný. Gabrielovi nedělalo nejmenší problém přiznat, že na školu chodí mnohem větší exoti, než je on sám.

Jenže o těch minimálně nekolovaly drby, že jsou Michaelem Cassidym posedlí, že ho bláznivě milují a každý večer si nad jeho fotkou honí péro. Což nebyla pravda. Gabriel si nad Michaelem péro nikdy nehonil a rozhodně to ani neměl v plánu.

Nenáviděl ho. Tak strašně, jak jen se lidská bytost nenávidět dá.

To, že si zároveň s tím představoval, že za ním Michael jednou přijde a řekne, že je mu to všechno líto a pevně ho obejme, pohladí po zádech a možná mu dá i pusu do vlasů… To s tím nijak nesouviselo. Ani nemohlo, protože o těchhle představách a pocitech nikdo nevěděl. Dokonce ani Gabriel jim nedával mnoho prostoru. Uzamkl je hodně hluboko v sobě.

Navíc ty drby před rokem roznesla právě Michaelova parta. Michael přece musel vědět, že nejsou pravdivé. Jenže i tak stačily, aby daly Gabrielovi terč na záda.

Ale možná, že v tom bylo něco víc, něco, co sice nešlo vidět, ale v lidech to i tak probouzelo jejich horší já.

Že to Gabriel neviděl nebo necítil, ještě neznamenalo, že to neexistuje.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥