3 MICHAEL


Nějakou dobu jenom leží a zírá do stropu. Bydlí na kopci a pokoj má ve druhém patře, navíc s výhledem do zahrady, takže k němu skoro nedoléhá ruch ulice. I teď slyší jenom zpěv ptáků, jinak je ticho. A povlečení pořád slabě voní aviváží. Paní, která k nim chodívá uklízet, nejspíš měnila ložní prádlo. Toho si večer nevšimnul, ale ráno bývá obecně citlivější vůči různým vjemům. Obecně citlivější…

Ale ve chvíli, kdy ho napadne, že by masturboval, začne zvonit budík.

Michael se přetočí na bok a nahmatá mobil pod polštářem. Většinou se probouzí včas sám od sebe, ale po včerejšku si vlastně vůbec nebyl jistý, jestli se mu podaří vstát. Do postele šel už o půl jedenácté a spánek vzdal někdy k půlnoci. Dlouho jenom ležel, převaloval se a na domácím kinu sledoval nejnovější díly Saturday Night Live.

Úspěšně ignoroval esemesky od Rogera a později i od Pinkyho. Čím opilejší byli, tím víc mu psali.

Ignoroval taky zprávy od kluků z týmu, jestli nemá nějaké informace od trenéra ohledně tréninků, a když už byl v procesu ignorování, docela dobře zazdil i Lydii, holku, se kterou si před létem něco začal. Nijak svůj vztah nestvrdili, nesložili jeden druhému přísahu, ani si neposlali lístečky, kde by stálo: chceš se mnou chodit? Ano, ne. Zakroužkuj.

Michael si dal pozor, aby jí nic neslíbil.

Občas mu všichni neuvěřitelně lezou krkem.

Nahlas zívne, posadí se a protře si oči. Je zvyklý spávat jenom v šortkách, obzvlášť během léta. Má atletickou postavu a docela široká ramena díky americkému fotbalu. Malé mateřské znamínko pod klíční kostí.

Převleče se, provede ranní hygienu a sejde dolů. Kuchyň je prostorná a plná světla díky velkým oknům. A taky dokonale uklizená, jako z nějakého reklamního letáku, protože v době tátovy nepřítomnosti není nikdo, kdo by v ní stihnul udělat nepořádek. Máma se včera zdržela v práci a Michael pro sebe nikdy nevaří. Vždycky si nechá něco dovézt, nebo si udělá výlet na motorce do jedné ze svých oblíbených restaurací.

Z lednice vytáhne grepový džus, který štípe na jazyku, a zády opřený o linku klidně pije. Na dveřích lednice jsou napsané vzkazy: Volat kvůli bazénu. Zrušit páteční oběd. Rodičovská schůzka 15. září. Dárek pro tátu!

A k tomu rozpis máminých směn na celý měsíc.

Michael sedne ke stolu a nohy natáhne na protější židli. Zkontroluje Instagram a taky příspěvky ze včerejšího večera, které na své zdi sdílel Pinky (jeho ožralé fotky jsou u něj vždycky jak pěst na oko, uprostřed všech těch kreseb). Na jedné z fotek je Roger bez trička a na břiše má napsáno: Michael je tu s námi.

Nad tím se Michael pousměje. Zvedne hlavu, když do kuchyně vejde máma.

Je to elegantní žena, decentně namalovaná a postavou spíš drobná. Pod paží nese drahou kabelku a v ruce stříbrné hodinky. „Dobré ráno,“ usměje se a vlepí Michaelovi rychlou pusu do vlasů. Potom pohlédne na jeho nohy a on je okamžitě sundá ze židle.

„Dobré.“

„Mohl bys?“ Máma k němu natáhne ruku s hodinkami. Vypadá spíš jako jeho starší sestra, mají stejně světlé vlasy, vyšisované sluncem. Dokonce jim oběma přes léto vyskákaly na nose pihy, akorát že ona je schovává pod make-upem.

Michael poslušně vstane, vezme si od ní hodinky a pomůže jí pásek dopnout. „Sluší ti to,“ pochválí ji, protože ona si na tohle potrpí. Většinu dne chodí v bílém plášti, takže kdykoli jindy ráda ukazuje svoji ženskost. „Dej si bacha, ať se kvůli tobě někdo neprobere z narkózy.“

„Pitomče.“ Máma zakroutí hlavou, jakože to s ním vzdává. Ale v tom je právě ten fór, ještě nikdy to nevzdala. Navíc působí spokojeně, když z lednice vytahuje grepový džus a lije ho do vysoké sklenice. Opře se o linku úplně stejně jako předtím Michael. „Neměl bys náhodou vyrazit? Víš, že nemám ráda, když chodíš pozdě.“

„No jo. Však o nic nejde.“

„Vždycky o něco jde, Michaele.“ Máma teď vypadá vážně, asi má starosti v práci. Ne že by si práci tahala domů, to ani nejde, ale jakmile ji čeká nějaká složitější operace, mívá tendence pronášet podobné věci. A někdy naopak mlčí, a to ticho může znamenat jedinou věc. Že něco nešlo zvrátit.

„Tak vždycky asi ne,“ usměje se Michael, „ale co já vím.“

„Jaká byla ta práce pro charitu? Udělali jste jim radost?“

Michael pokrčí rameny a nehtem rýpe do hladkého dřeva stolu. „Snad jo, chtěli to po nás akorát připravit. Rozvážel to pak někdo ze zaměstnanců.“

„Je skvělé, že vás škola takhle zapojuje.“ Sama na charitu přispívá několikrát do roka a nejvíc o Vánocích. Pořádně tučnou sumu. Když byl Michael menší a jeho škola pořádala nějakou akci, vždycky se nabídla jako výpomoc. Ošetřovala rozbitá kolena. Doktorka, která ví, jak sešít aortu. „A teď už jdi, bude osm.“

Nechce se s ní hádat a vysvětlovat, že na motorce je ve škole prakticky za pár minut a že většina učitelů stejně chodívá pozdě. A nechce s ní ani nijak zvlášť mluvit, na to moc není. Stačí mu, když si všechno řeknou jednou za čas u rodinné večeře, o kterou se téměř vždycky stará táta, který se ze svých cest pokaždé vrací s novým receptem.

Pomalu zamíří ke dveřím, jenomže máma ho ještě stačí zavolat. „Michaele? Vyzvedla jsem ti ty lístky. Jsou na botníku v bílé obálce. Nemusíš děkovat, měla jsem to po cestě.“

„Super,“ zamumlá otráveně. Ale čeká, kdyby chtěla něco dodat. Třeba ho nějak popíchnout.

„Věděla jsem, že budeš nadšený. A taky… Asi ti nemusím říkat, jak moc bych byla zklamaná, kdybys přišel pozdě? Jen pro jistotu připomínám, pokud bychom se do té doby nepotkali.“

Na to už nic neřekne, místo toho odejde do předsíně, kde má bundu. Bílá obálka na něj čeká, úhledná a nepomačkaná. Jeho to nijak zvlášť netankuje. Ani se nepodívá, o jaké představení jde, je to pro něj vždycky takové překvapení. Na světě navíc neexistuje nic, co by se pojilo k divadlu a jeho to těšilo. Jeviště plné herců, kteří si nasazují masky a kostýmy nebo se všelijak stylizují, aby se víc přiblížili své roli. Všichni do jednoho přehrávají a není tam žádná přirozenost, třeba ve srovnání s filmem.

Vždycky ho to strašně irituje.

Vrcholem všeho pro něj byl Hamlet a věčná otázka být, nebo nebýt. Přitom myslel na to, že by radši nebyl. Zatímco se zdálo, že si to úplně každý z přítomných užívá. I dědek, ten především.

Sebere klíče, batoh, peněženku a zakřičí na mámu čau. Tentokrát na odpověď nečeká, jde rovnou do garáže.

***

Hala je plná světla a na zemi se povaluje několik okvětních lístků z růžových keřů, které dovnitř zavál vítr. Jeden z nich sedne Michaelovi na botu.

„Zdar. Proč ses včera nestavil? Byla tam docela sranda.“ Roger spěchá za Michaelem poloprázdnou chodbou a pak s ním srovná krok. Je rozcuchaný a oči má podlité krví, nejspíš následek kocoviny. Čeká opřený o skříňky, zatímco Michael uklízí helmu a sundává si bundu, pod kterou má novou mikinu značky Burberry.

„Neměl jsem náladu. Kdo všechno tam byl?“

„Jen pár lidí. A Zach odcházel brzo, šel se učit.“

„Ten šprťák,“ zívne Michael. Začne se probírat učebnicemi, když mu dojde, že si stále ještě nevytisknul rozvrh. „Co teď máme? Ekonomii?“

„Jo. Dvouhodinovku. A pak němčinu, ale na tu si nic brát nemusíš. Máme supla.“ Roger se ušklíbne, jako kdyby věděl něco, co Michael ne. „S druhákama,“ dodá významně, a když nakrčí čelo, jizva mu na chvíli zmizí pod vlasy. „Myslíš, že ti Garret bude posílat zamilovaný psaníčka? Nebo prasárny?“

Společně se rozejdou ke třídě C5, která je ve třetím patře, hned vedle velkého fíkusu. Na jeho listy někdo před prázdninami fixou nakreslil karikatury učitelů. Michael podezírá Pinkyho, ale ten to zatím nepřiznal, ačkoli se vždycky tváří tajemně, jakmile na to navedou řeč.

Roger vypráví o tom, jak byla včerejší akce skvělá. Popisuje ji dopodrobna. Tak je to vždycky, když má kocovinu. Prostě mluví až do chvíle, než se úplně vybije.

Učitelka Hammondová sice někdy působí jako ignorantka, jakmile jde o to zpřístupnit probíranou látku studentům a učinit ji alespoň trochu zajímavou, zato ale nesnáší špitání. Takže Rogera přesadí rovnou před katedru.

Michael, Pinky a Zach pak prakticky celou dvouhodinovku tráví tím, že se baví na Rogerův účet. Nebo se baví alespoň do chvíle, než se učitelka vytasí s rychlou opakovací písemkou s možnostmi a, b, c. Dle Pinkyho je volba správných odpovědí něco jako náhodný generátor písmen a Michael s ním musí souhlasit. Jediný, kdo nevypadá zaskočeně, je Zach. A tak si nějakou dobu dělají legraci z něj.

Po hodině mají jen málo času na to, aby spolu mluvili, protože Michael a Roger musí sejít do druhého patra. Do třídy, kde budou mít supla.

„Doufám, že nám Garret drží místo,“ podotkne Roger.

Zevnitř je slyšet hluk, takže učitel ještě nedorazil.

Michael na okamžik zastaví ve dveřích a přitom se usmívá. Pohledem přelétne druháky i třeťáky, a taky prázdné lavice – dobrá třetina míst ještě není zabraná. Dokonce i lavice u okna, ze které je krásně vidět na parkoviště.

Roger do Michaela šťouchne, jako kdyby snad Garreta neviděl, a Michael protočí oči v sloup. „Nejsem slepej. Neotravuj,“ poradí mu. Hned potom najisto zamíří k lavici, kde sedí hnědovlasý kluk v černé mikině a něco čmárá do sešitu. „Nazdar, Garrete! Tak co léto?“

„V pohodě,“ odpoví Garret a okamžitě přestane kreslit. Působí obyčejně a normálně. A přesto v Michaelovi probouzí tolik emocí.

„No a dál?“

Garret zírá do sešitu. Rty má pevně semknuté k sobě a ve tvářích vůbec žádnou červeň. Na něm vlastně nic nemá žádnou barvu, ani oblečení. Jako kdyby tisíckrát prošlo pračkou, on a celá jeho osobnost.

Teprve po velice dlouhé době – kdy Michael nespokojeně mlaskne – se odhodlá a pohlédne Michaelovi do očí. Ty jeho mají zelenou barvu, jenom kolem zorniček jsou trochu tmavší.

„Tobě asi slušná konverzace nic neříká, viď?“ vzdychne Michael. Za zády slyší Rogerův smích. „Správně to je: Co tvoje léto, Michaele?“

Garret má napjatou čelist. Pak ale přece jen poslechne. „Co tvoje léto, Michaele?“ Michaelovo jméno zní z jeho pusy podobně mdle, jako kdyby přežvýkal nákupní seznam.

„Normálka. Jezdil jsem na výlety, byl jsem v divadle. Dík, že se ptáš.“ Žádná z lavic poblíž není volná. „Mohla by sis sednout jinam?“ obrátí se Michael na druhačku, která sedí hned přes uličku. „Garret je nervózní, když nesedíme u sebe.“

Druhačka prakticky okamžitě posbírá svoje věci, ani si je nestrčí do batohu, a jde pryč. Na nikoho z nich se nepodívá. Takže Michael shodí batoh na zem a přitáhne teď už svoji lavici s hlasitým skřípěním co nejblíž. Mezi ním a Garretem tak prakticky není skoro žádná mezera.

Spousta lidí se za tím zvukem otočí, ale neřeknou nic. Lidem je obecně strašná spousta věcí ukradená.

Roger nejdřív váhá, ale pak vezme volné místo před Michaelem. Unaveně kecne na židli a okamžitě se otočí dozadu. „Čau, Garrete.“

Jemu Garret neodpoví.

Michael si podepře hlavu a dívá se na černé tenisky, šedé rifle, černou mikinu, na Garretovy ruce sevřené v pěst. Usměje se. „Chyběl jsem ti?“

Garret začne znovu kreslit, nějaké kolečko, nebo patvar, a pak to obtahuje s takovým zaujetím, jako kdyby měl vyrýt do sešitu díru. Mlčí a je do své činnosti totálně zabraný, i když se mu levá ruka nepatrně chvěje.

„Co kreslíš?“

Jsou to jenom čmáranice a klikyháky. Nic konkrétního. Garret drží sešit zvednutý, aby si to Michael mohl pořádně prohlédnout. Do očí už mu nekouká, jeho pohled směřuje někam k oknu. Nejspíš ho mnohem víc zajímá, co se děje venku. 

„No nic moc.“

Do třídy vejde učitel dějepisu, vysoký a s brýlemi, které mají neuvěřitelně tlusté obroučky. „Klid, prosím. Dneska budu zaskakovat za paní Higginsovou, která onemocněla. Blížící se podzim je doba viróz, na to si dávejte pozor. Historie je největším důkazem, že na nejrůznější virózy a chřipky zemřelo nejvíce lidí. Pokud nepočítáme mor a spalničky.“ Zapne projektor a spolu s tím zatáhne ve třídě žaluzie. „Pustím vám Triumf vůle. Je to samozřejmě nacistická propaganda, ale i na tom se můžete mnoho naučit.“

Michael z batohu vytáhne sešit a propisku. Obojí ukáže Garretovi. „Budu taky kreslit,“ vysvětlí potichu. Vezme propisku, ale ta mu prakticky okamžitě vyklouzne a zakutálí se pod Garretovu lavici. „Podáš mi ji?“

Netrvá to ani vteřinu, když se Garret skloní a propisku sebere. Vyhne se Michaelově natažené ruce a položí mu ji na lavici.

Michael do propisky vrazí loktem a ta spadne. „Jsem nešika.“

Garret znovu okamžitě vstane a propisku mu podá. A stejně jako předtím, i teď se vyhne jeho natažené ruce.

„Hm.“ Michael na něj chvíli kouká, jako kdyby o něčem přemýšlel. Na tkaničky jeho mikiny, která musela být určitě koupená v jednom z těch levných obchodů. Ačkoli pro Michaela je levná většina obchodů, to je taky třeba podotknout. O Rogerových botách, což byly nejnovější Nike, řekl: Ty vole, co to máš za křusky?

Zničehonic vezme propisku do ruky a jedním rozmáchlým pohybem ji zahodí. Propiska letí přes celou třídu, odrazí se od tabule a zůstane ležet nedaleko katedry.

„Ale no tak,“ zamračí se učitel. „Nevyrušujeme. Čí je to tužka?“

Michael pohlédne na Garreta a je v tom něco vyzývavého.

Garret vzdychne a vstane. Věnuje omluvný pohled učiteli a sledován svými spolužáky propisku sebere. Vrátí se a položí ji Michaelovi na lavici, stejně jako předtím.

Michaelův úsměv se zvětší, odhalí tak krásné bílé zuby. Natáhne ruku a pocuchá Garretovi vlasy (Garret se na židli odsune co nejdál). Sešitu a propisky už si nevšímá, střed jeho zájmu je přímo před ním, ve světle projektoru podivně bledý.

„Ještě něco potřebuješ?“

Michael na něj dál zírá. Teprve po nějaké době pomalu přikývne. „Půjčíš mi mobil?“

Garret po té otázce ještě víc znejistí. Hrudník se mu zdvihá, jako kdyby měl každou chvíli začít hyperventilovat. Dokonce pohlédne na Rogerova záda, nejspíš aby se ujistil, jestli to náhodou není nějaká bouda, na které se ti dva předtím domluvili. Jestli se nezačnou smát a Michael mu neřekne, že žádný mobil ve skutečnosti nechce.

Jen sranda, Garrete.

Jenomže Roger zaujatě sleduje Triumf vůle a možná během toho na chvíli usnul.

Michael povytáhne obočí. Čekání není jeho silná stránka.

A Garret je zase přehnaně podezíravý. „Proč?“

„Můj se vybil a nabíječku jsem nechal doma. Potřebuju si napsat esemesku,“ vysvětlí Michael nenuceně.

„Nemůže ti ho půjčit Roger?“ Garret znovu pohlédne na Rogerova záda, jako kdyby čekal, že se Roger probere a z téhle situace ho vyseká, což je tak absurdní.

I Michael si to myslí, protože nad tím nápadem téměř okamžitě mávne rukou. „Ten je na svoje věci jako pes.“ Pak ruku natáhne ke Garretovi a něco v jeho výrazu se na okamžik změní. Zvážní, úsměv zmizí, najednou v něm není vůbec nic vřelého. Ale stačí jedno mrknutí, aby byl zpátky. Pohled Michaelových modrých očí je měkký a klidný.

Garret se skloní a z batohu vytáhne mobil. Extrémně pomalu. A stejně pomalu ho taky položí na Michaelovu lavici a přitom na něm pořád drží ruku, nejspíš ho za žádnou cenu nechce pustit. Ale upřímně, co čeká?

Michael mobil sebere (a Garretovy prsty sklouznou po displeji). „Nepřemýšlels, že si koupíš novej?“

Garret ruku odevzdaně stáhne. „Zatím ne.“

„Jaký máš heslo?“

„Čtyři, osm, šest, čtyři.“

Michael telefon odemkne a sedne si tak, aby na něj Garret neviděl, i když na sobě cítí jeho nervózní pohled. Teď už mu je zase věnovaná plná pozornost, a to mu dělá dobře. Kdyby tady byli všichni, kluci by si z něj dělali srandu, že ho Garret šuká očima.

Automaticky otevře galerii a prohlíží si fotky. Je tam mapa vyznačených oblíbených restaurací, což ho trochu překvapí, ale koneckonců, Garret se mu většinou nesvěřuje s tím, co má a nemá rád. A pak fotky samotných jídel, vesměs Asie. Občas nějaká krajina, ale kvalitou se to ani zdaleka nemůže blížit jeho vlastním fotkám, za což může spíš mobil a ne Garret.

Když projde galerii, otevře esemesky. Máma, táta, babička. Letadlo přistává v sobotu v osm, tak na mě nečekejte. Právě přistáváme v Singapuru. Nezapomeň, že máš v úterý zubaře. Nezapomeň… Přistává…

Otevře kontakty a vytvoří nový, do kterého zadá svoje číslo. Uloží ho a pak vytočí. 

Vytáhne z kapsy vibrující iPhone, který je z 87 % nabitý. Uloží si Garretovo číslo a mobil mu vrátí – nepoloží ho na lavici, ale čeká, až si ho Garret vezme přímo od něj. A připadá mu legrační, jak si Garret dává pozor, aby se jeden druhého nedotkli. I když by ho to správně mělo spíš iritovat, protože rozhodně nemá žádnou lepru. „Dík za půjčení.“

Zjednodušovat mu to nebude.

Garret se i s telefonem ještě víc schoulí do lavice. Sjede na židli, takže mu kouká jenom krk a hlava, a okamžitě začne procházet způsobené škody, jako kdyby nějaké byly. Ruce se mu přitom nepatrně třesou.

Michael na něj občas pohlédne, ale už nepromluví. Napůl sleduje Triumf vůle, napůl zírá k oknu, kde skrze zatažené žaluzie dovnitř pronikají sluneční paprsky.

Pokud bude odpoledne hezky, půjde se projet.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
26. 10. 2021 18:12

Tak prvním slovem jsem zase úplně mimo :D. No nic, ještě mám 47 pokusů :DDD.

Jinak jsem tady, víc než kdy jindy, vnímala ten „průběhový“ čas (nevím, jak jej jinak nazvat, mám asi mezery ve vzdělání :/). Je to náročné v něm psát?

Karolina
26. 10. 2021 18:50
Reply to  MaCecha

Dost jsme to projeli tentokrat 😄 zkusim: Nečekal 😄

MaCecha
26. 10. 2021 23:21
Reply to  Karolina

Já: Nikdy 😉

Hele, a dáváš první, co tě napadne, nebo na to jdeš nějak vědecky? 😀

Last edited 1 měsíc před by MaCecha
Karolina
27. 10. 2021 10:50
Reply to  MaCecha

Nad prvnim jsem premyslela, ted uz co ma napadne 😂 Ale asi to zacnu promyslet, Nikdy je dobry 😄 co ty?

MaCecha
28. 10. 2021 13:45
Reply to  Karolina

Já projíždím kapitoly a hledám inspiraci :). A pak přemýšlím, co bych napsala já.. a tip je na světě :D.

PS: Dost by mě pobavilo, kdyby další kapitola, KTERÉ SE NEMŮŽU DOČKAT, začala: Nikdy nečekal.. ;).

Karolina
26. 10. 2021 18:46

„…chceš se mnou chodit? Ano, ne. Zakroužkuj…“ Haha to mi pripomelo jednu z mych oblibenych historek ze zakladky, kdy na otazku: Koho mas rad? Muj spoluzak odepsal: GULÁŠ 😄

No necte se mi to lehce, ale to jsem cekala, mam neco ve slabsim podani za sebou… Ale porad vidim v Michaelovi vic, tak snad je vic nez jen soucet casti 😊

Karin
27. 10. 2021 21:07

Michael docela Garreta trapi.

Květa
4. 11. 2021 20:14

Grepový džus to je láska. 🖤

„… ještě nikdy to nevzdala.“
Už to ve mě zase rezonuje. Mám pocit, že je to důležitý, důležitější, než se to tváří.

Michael je Gabem očividně posedlý, ale nemůžu říct, že se mi to líbí.
Sama jsem zvědavá, jak se můj vztah k Michaelovi vyvine.