Szabi

„Garrete, můžu s tebou na chvíli mluvit?“

Gabriel se automaticky otočil, i když podle hlasu už věděl, kdo za ním stojí. Vlastně by poznal po hlase všechny z Michaelovy party.

Zach mluvil potichu a rozvláčně, občas protahoval sykavky. Roger měl nejhlubší, trochu chraplavý hlas a Pinky znuděně polykal poslední slabiky, ale když chtěl, zněl rázně a úderně. Přesně jako teď.

„Jde o ten včerejšek?“ zamumlal Gabriel a pohlédl Pinkymu do očí, ale hned nato přeskočil na štětce, které mu trčely z kapes kalhot.

„Jo, o ten taky. Tak trochu,“ přiznal Pinky a přešlápl. „Nezdržím tě dlouho.“

Zcela upřímně byl Gabriel vážně překvapený, že za ním Pinky přišel, protože do této chvíle spolu sami nestrávili ani minutu. Vždycky jen v přítomnosti Michaela. Jinak byl Gabriel Pinkymu ukradený, maximálně výjimečně došlo na letmý pozdrav, když se míjeli na chodbě.

A i v tom pozdravu, který většinou doprovázel Pinkyho trochu křivý úsměv, bylo něco, co Gabriela znervózňovalo. Možná ale vyloženě nešlo o Pinkyho a jeho povahu, ale o to, čeho byl za poslední rok svědkem. Totiž… úplně každého Gabrielova ponížení.

A teď za ním jen tak přišel.

Gabriel rozhodil rukama. „Fajn, tak mluv,“ vybídl ho.

„Můžeme jít někam, kde nejsou lidi?“ řekl Pinky a za celou dobu ani na vteřinu neuhnul pohledem. Možná jen trochu naklonil hlavu na stranu a nadzvedl tázavě obočí. A pořád měl ten svůj zvláštní výraz. „Třeba do A9?“

Samozřejmě vybral učebnu A9, ačkoliv byla až na druhém konci chodby, nejdál od skříněk. Šlo o výtvarku, kde to měl Pinky určitě nejraději. Navíc nehrozilo, že je někdo bude rušit, protože tam směli o přestávkách pouze studenti, kteří měli od učitele povolení.

Což teda Gabriel neměl.

Ale stejně je to asi jedno. Stejně na mě v té učebně čeká Roger a možná i Zach, aby mi dali přes držku, protože jsem se snažil vesrat do jejich party. A teď mi za Michaelovými zády musí vysvětlit, že jsem to přehnal.

Vlastně ho napadlo se přímo na tohle Pinkyho zeptat: Chceš, abych tam šel s tebou, protože tam na mě čekají ostatní? Jenže najednou šel chodbou, najednou stál u učebny, najednou vcházel dovnitř, a pokud nebyl Roger schovaný ve skříni, byla místnost prázdná.

Teda když nepočítal stovky výkresů a obrázků pověšených všude na stěnách.

Přesně věděl, která nástěnka patří Pinkymu. Jeho styl kreslení znal velmi dobře a navíc z několika obrázků na něj zíral Michaelův obličej. Taky Rogerův a Zachův, ale na ty Gabriel kašlal. Zajímaly ho jen ty s Michaelem, speciálně jeden z nich, který byl tak detailní a propracovaný, že působil skoro jako černobílá fotografie.

„Mám strašně rád smrad olejovek,“ pronesl Pinky a začal z kapes vytahovat štětce a házet je na stůl. „Ale otevřu okno, jestli chceš. Mně už to ani nepřijde.“

Gabriel unaveně vzdychl. „Jestli mi hodláš vyhrožovat, abych si k vám příště v jídelně nesedal, tak nemusíš mít strach. To už fakt neudělám.“ Protože to byla úplná kravina. Jak ho mohlo napadnout sednout si jen tak ke skupině kluků, kteří ho rok šikanovali?

„Já jsem ti někdy vyhrožoval?“ ukázal na sebe Pinky a vypadal upřímně překvapeně. Jako kdyby se zrovna teď viděli poprvé v životě a Pinky byl zároveň ten nejmilejší člověk na planetě.

Ale asi měl pravdu. Nikdy nevyhrožoval. „Tak o co teda jde?“ chtěl vědět Gabriel a pevně chytil popruhy batohu, protože měl dojem, že se prostě potřebuje něčeho držet.

Pinky rozhodně nebyl typ, který by chodil kolem horké kaše, takže okamžitě vypálil: „Chtěl jsem se tě zeptat, co je mezi tebou a Michaelem.“

Co je mezi mnou a Michaelem? Kdybych to věděl, řekl bych to v první řadě sám sobě.

Gabriel pokrčil rameny, možná trochu nejistě, jelikož ho Pinkyho ráznost překvapila, ačkoliv… Myslel, že snad půjde o něco jiného? „Upřímně… Co čekáš? Že ti všechno jen tak vyklopím? Jen protože chceš?“

Teď zas pokrčil rameny Pinky a zároveň se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Vlastně jsem v to doufal. Hele, já vím, že se mezi vámi něco změnilo. Michael se změnil, alespoň co se tebe týče. To, že dal Rogerovi přes držku, byl vrchol. Ne v tom smyslu, že by to přehnal, jen mě to překvapilo. Chápeš, jak to myslím? Nejsem zrovna dobrej řečník. Každopádně… Souvisí to nějak s tím, co se stalo na té párty? Nebo s tím, žes pak tak dlouho chyběl? Protože ať jde o cokoliv, Michael není… Michael si nezaslouží… I když já si vlastně nemyslím, že ho nějak vydíráš.“

To všechno ze sebe Pinky dostal na jeden nádech, ale rozhodně nezněl nervózně. Byl opatrný, ano, ale ne posraný, že řekne něco, co by neměl. Možná kdyby tu byl Michael, celé by to probíhalo jinak, ale takhle…

„Ty nad tím ani hodně přemýšlíš, co?“ uchechtl se Gabriel, ačkoli mu do smíchu moc nebylo.

„Docela jo,“ přiznal Pinky. „Musíš uznat, že je zvláštní, když se tvůj kámoš takhle změní. Prakticky ze dne na den. Že za tím musí být něco víc.“

Gabriel uhnul pohledem a ještě jednou koukl na obrázek Michaela na nástěnce. Takže to, co říkal, říkal vlastně jemu. „Chceš říct, že ti vadí, že už Michael jen tak bezdůvodně někoho nešikanuje? Vadí ti, že se nechová jako hajzl? O to tady jde?“

V učebně A9 bylo chvíli ticho. Pinky mlčel, jako kdyby nad tím vážně přemýšlel. A Gabriela napadla dost kuriózní myšlenka. On… Ale ne, Pinky přece musel vědět, že to, co mu celý rok dělali, prostě nebylo správné.

Ne?

„Jde tady o to, že už ho znám dlouho. Dělá mi starost ta náhlá změna, ne to, že už se nechová jako hajzl,“ odvětil Pinky nakonec, ale u posledních dvou slov působil odměřeně. Jakože s tím prohlášením, že by byl Michael hajzl, nesouhlasí. „Takže, nemohl bys mi říct, o co tady jde?“ pokračoval. A sice to položil jako otázku, ale zároveň to mnohem víc působilo jako rozkaz. „Jak jsem řekl, nemyslím si, že ho nějak vydíráš, jenom…“

Gabriel nakrčil čelo. „Nemyslíš, ale chceš, abych ti potvrdil, že to tak není. Nemám pravdu?“ vyštěkl naštvaně.

A Pinky tomu nijak nepomohl, když úplně klidně řekl: „Jo.“

„Fajn. Nevydírám ho,“ zavrčel Gabriel nazpátek. A jestli před Rogerem v jídelně zamrzl, teď se rozhodně neplánoval nechat zahnat do kouta.

„Souvisí to teda nějak s tou párty? S tím, že ses tam… Podívej, já si samozřejmě nemyslím, žes byl tři měsíce v léčebně, jak říká Roger, jen tomu chci porozumět. Kvůli Michaelovi.“

Kvůli Michaelovi. Všechno a jen kvůli Michaelovi a Gabriel chtě nechtě ucítil osten žárlivosti, že k sobě mají ti dva tak blízko. Možná jsou celou dobu nejlepší kamarádi. Možná by měl dát Michael náramek přátelství Pinkymu. „Proč se na tohle všechno nezeptáš Michaela? Proč s tím lezeš za mnou?“

„Michael o tom se mnou nechce mluvit. Řekl mi, že se to netýká jen jeho. Takže předpokládám, že ti slíbil, že si to nechá pro sebe,“ vysvětlil Pinky. „Michael vždycky drží slovo. To je jedna z věcí, kterou na něm mám rád.“

„Skvělý,“ pronesl Gabriel neutrálním hlasem, ale musel se hodně přemáhat, protože ve skutečnosti chtěl Pinkyho poslat do prdele. „A ty si teď myslíš, že za mnou přijdeš a já ti na všechno poslušně odpovím? Jako kdybychom byli kámoši, jako kdyby ses mi poslední rok neustále nesmál, jako kdybys mi na té párty jen tak z legrace nenapsal na ruku, že jsem Michaelův. Chápu to správně?“

Pinky ve tváři neměl jedinou emoci, když pokrčil rameny a řekl: „Mrzí mě to.“ A možná ho to vážně mrzelo, ale možná to jen říkal proto, že měl dojem, že se to v dané chvíli hodí. A možná to byla jen fráze, která pro něj nic neznamenala. Gabriel nevěděl. A rozhodně to neplánoval zjišťovat, proto sevřel ruce v pěst a semknul rty k sobě, což Pinkyho asi naštvalo, protože podrážděně vyštěkl: „Ježiši, Michael rozbil před celou školou Rogerovi držku za to, že do tebe ryl! Ty si myslíš, že to prostě jenom tak nechám? Udělals… Řekls mu po té párty něco?“

Gabriel automaticky zavrtěl hlavou. „Ne, jasně, že ne!“

„Tak mi prostě řekni, co se stalo!“ dožadoval se Pinky odpovědi.

„Ne.“

„Garrete, vyklop to!“ zařval Pinky naprosto nečekaně.

Gabriel to, co následně řekl, neřekl proto, že by dostal strach, nebo měl dojem, že musí. Ne, řekl to, protože byl unavený. Nejen z této chvíle, ale ze všech chvil, které od probuzení v nemocnici následovaly a které ho ještě čekaly. Byl unavený z toho, že byl kluk, který se chtěl zabít. Z toho, že už navždycky tím klukem bude.

Proto to řekl. Protože byl unavený.

Takže když na něj Pinky zařval „Garrete, vyklop to,“ bylo pro něj přirozené taky naštvaně zařvat: „Zkusil jsem se zabít!“

A stejně jako se v tu noc na chvíli zastavil svět, i teď najednou všechno utichlo. Z Pinkyho tváře vyprchala barva, takže byl skoro jako jeden z jeho černobílých obrázků, a poprvé za celou dobu nepůsobil nadřazeně.

Gabriel pohlédl na štětce položené na lavici. „Po té párty jsem šel domů a podřezal jsem si zápěstí. Odvezli mě do nemocnice, kde pracuje Michaelova máma. Takhle se to dozvěděl. Přišel za mnou a omluvil se. Ale to je všechno, co ti řeknu. Jestli chceš vědět, co bylo dál, to už nechám na Michaelovi. Klidně mu vzkaž, že jsem s tím v pohodě, že mi nevadí, když se bude chtít svěřit.“

V učebně byla taková zima! Gabriel měl dojem, že má všude po těle husí kůži. Poprvé někomu přiznal, co udělal, a nebylo mu z toho nejlíp. Ale zvládl to a společně se zimou cítil i zvláštní klid.

„Mrzí mě to,“ zopakoval Pinky. A možná to i teď myslel vážně a možná to i teď byla jen fráze. Gabrielovi na tom v důsledku vůbec nezáleželo. Vyšel z učebny a na Pinkyho se už neotočil.

***

Trochu mu mrzl zadek, ale to se dalo vydržet. Dneska neměl na jídelnu náladu. Vlastně neměl náladu na nic a nikoho, proto trávil obědovou pauzu venku na tribunách a koukal na fotbalové hřiště. Hodně přemýšlel nad tím, jestli byla chyba Pinkymu říct pravdu. Nedokázal se však k žádnému závěru dobrat, a tak jen většinu času zíral před sebe a třel dlaně o stehna.

Možná se mohl najíst někde v kabince na záchodě, stejně jako to dělal celý minulý rok. Jenže to by byl krok zpátky a to přece sám sobě zakázal.

Ačkoliv sedět venku v zimě na tribunách taky nepovažoval za krok správným směrem.

Jenže v téhle situaci nejspíš nešlo rozhodnout správně a… Gabrielovi zavibroval mobil a vytrhl ho z přemýšlení. Líně ho vytáhl z kapsy a překvapeně nadzvedl obočí, když zjistil, že mu přišla zpráva od Michaela. Což bylo možná hloupé. Proč by měl být překvapený? Psal si s Michaelem celé pondělní odpoledne. Strávili spolu neděli a jedli závitky.

Spali spolu!

Tak proč ho úplně pokaždé vykolejilo, když s ním Michael chtěl mít něco společného?

Michael: Jsi ve škole?

V rychlosti nacvakal jo. Pak chvíli klepal nohou, než mu přišla další zpráva. Zase otázka.

Michael: A kde přesně?

Gabriel se automaticky usmál a vlastně byl rád, že ho nikdo nevidí, protože… určitě na něm muselo jít poznat, že jde o spokojený úsměv. Raději zatřepal hlavou a nasadil neutrální výraz, jo, ten, co občas trénoval v zrcadle a nikdy mu nešel. Odepsal: Sedím venku na tribunách. Pak znovu chvíli klepal nohou, než k tomu ještě přidal: Chybím ti? 🙂

A nejspíš chyběl, protože místo odpovědi se za pár minut Michael objevil a nesl dvě krabičky s jídlem. Stejně jako vždycky měl na sobě černý bomber, pod ním mikinu a vlasy tak správně rozcuchané, aby to vypadalo přirozeně. Neusmíval se, ale možná za to mohl rozbitý ret, kolem kterého se ještě navíc vybarvila modřina velikosti pěsti. Rogerovy pěsti.

Sotva Michael dosedl, beze slova podal Gabrielovi krabičku s jídlem, ve které byly hranolky, pečená zelenina a karbanátky. Takže byl asi věštec, když tušil nejenom to, že má Gabriel hlad, ale navíc i docela přesně odhadl jeho chutě.

„Dík,“ usmál se Gabriel a sebral tu nejvíc opečenou hranolku, protože… nechávat si to nejlepší nakonec byla hovadina. Co kdyby se konce jídla nedočkal?

„Nechtělo se ti do jídelny?“ hádal Michael a ještě z kapsy vytáhl sáčky s kečupem. Jeden z nich zkusil rozdělat zuby, ale nejspíš ho zabolel ret, protože zkřivil tvář a nakonec ho roztrhnul v ruce.

Gabriel úplně klidně pokrčil rameny. „Tak nějak.“

„Je všechno v pohodě?“

Gabriel znovu a úplně stejně klidně pokrčil rameny, čímž hodlal říct něco ve smyslu: Proč by to nemělo být v pohodě, ale pak mu došlo, že sedí venku v zimě, že se záměrně vyhnul jídelně a že před Michaelem fakt nemusí nic skrývat. „Dneska za mnou byl Pinky. Trochu jsem vytekl a řekl mu, co se stalo po té párty.“

Michael na sobě nedal nic znát, takže nešlo poznat, jestli ho to překvapilo.

„Nic víc jsem mu neřekl. Ale jestli mu chceš říct, co jsem po tobě chtěl, tak můžeš,“ pokračoval Gabriel a koukal přitom do krabičky s jídlem. Z Michaelovy odpovědi byl dost nervózní, protože… Ježiši, co kdyby to Pinkymu řekl? Co kdyby to řekl úplně všem? Co kdyby celá škola věděla, co po Michaelovi chtěl?

Nešlo o to, že by se styděl, protože by tím vyšlo najevo, že ty posměšky byly celou dobu pravdivé, ale… styděl se, protože to bylo něco, co nikdy, NIKDY, neměl chtít.

Michael však jen zavrtěl hlavou. „Asi ne,“ pronesl. „Nevidím důvod, proč by to měl vědět. Pinky je sice docela chápavej, ale do tohohle mu prostě nic není. Nikomu do toho nic není.“ S těmi slovy sebral z krabičky kus karbanátku, kousl do něj a sice ho polknul, ale hned nato ze sebe vydal znechucené: „Meh,“ a rozkousnutý karbanátek hodil zpátky.

„Myslíš, že to někomu řekne?“ chtěl vědět Gabriel, protože ačkoliv s Pinkym strávil dost času a věděl o něm spoustu naprosto nepodstatných informací, v tomhle neměl nejmenší tušení, jak se zachová.

„Spíš ne. Máš z toho strach?“ Michael otočil hlavu na stranu, tak aby na Gabriela viděl, a zdálo se, že ho to upřímně zajímá. Gabriel byl za to rád jen… zároveň by taky rád věděl, když už na něj Michael zíral, jestli na tváři nemá kečup.

„Nevadí mi, že to ví, ale zároveň nepotřebuju, aby to to věděla celá škola,“ odpověděl a docela nenápadně si utřel pusu do rukávu. Jenže to už Michael upřeně zíral hřiště, skoro jako kdyby sledoval neviditelný zápas.

„Nějak to zařídím. Nedělej si starosti,“ řekl jen.

Gabriel by se ušklíbl a pronesl něco ve smyslu: Tohle znělo přímo mafiánsky, ale vzhledem k tomu, že se kvůli němu Michael popral a navíc de facto mluvili o Gabrielově sebevraždě, nebylo to něco, co by měl zesměšňovat. Respektive ne hned, když to za chvíli mohl vědět úplně každý.

A tak mlčel a jedl hranolky.

„Trenér nás poslední dny fakt drtí. Chce, abychom obhájili titul, ale já to moc nevidím. No ale to je jedno, spíš jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš něco podniknout. Třeba v pátek,“ promluvil Michael nečekaně a trochu tím Gabriela zaskočil, protože nejdřív myslel, že prostě jen budou mluvit o fotbale a trénincích a najednou… Spolu měli něco podnikat?

Gabriel však zklamaně vzdychl. „V pátek nemůžu. Už něco mám. Co takhle v sobotu?“

Jenže to zas vzdychl Michael. „V sobotu jdu do divadla.“

„Slibuju, že nebudu volat,“ uchechtl se pobaveně Gabriel, a jestli něco myslel vážně, tak právě tohle. Už nikdy nebude opilý Michaelovi volat a pak před ním zvracet. Ne, už vážně nikdy, jedno obrovské definitivní NE!

„To bys ale měl. Já totiž budu fakt trpět,“ usmál se Michael. Poté ale nakrčil zvědavě čelo. „No a co máš na pátek? Rande?“

Naprosto upřímně by Gabriel mnohem raději šel na rande, protože tam by alespoň věděl, co má alespoň teoreticky dělat. Přestože nikdy na rande nebyl. Jenže takhle… Znovu ho napadly dvě věci. Že je to celé šílená kravina – jak ho to do háje mohlo napadnout? A že i když to celé byla šílená kravina, nesměl to za žádnou cenu vzdát jenom kvůli strachu.

Ovšem bez ohledu na odhodlání, které cítil, automaticky zčervenal, takže Michael překvapeně nadzvedl obočí. „Nekecej, jsem to trefil!“ předpokládal.

„Ne, ježiši, neblbni,“ uchechtl se Gabriel. „Já jen… Oukej, domluvil jsem si takovou věc, ale je to trochu praštěné.“

„Nečekáš teď, že to nechám být, že ne?“

Gabriel nakrčil nos, sebral jednu hranolku, prohlédl si ji, zjistil, že je jedna z posledních, což ho nepotěšilo, poklepal nohou, koukl na hřiště a zkontroloval výsledkovou tabuli, která samo sebou byla vypnutá, a teprve potom zhluboka vydechl. „No tak jo, řeknu ti to. Ale nesmíš se smát, je to fakt trhlé.“ Další nádech a výdech, během kterého Michael nehnul ani brvou. „Přihlásil jsem se na larp. Víš, co to je?“

Nezdálo se, že by z toho Michael měl mít v další vteřině záchvat smíchu. „To jsou ti lidi, co běhají v kostýmech na poli a mlátí se?“

„Co? Ne.“ Gabriel zavrtěl hlavou a snědl tu úplně poslední hranolku. „Nebo vlastně taky. Ale tohle je spíš komorní, kde se setká parta lidí a všichni budou něco hrát. Nějakou roli. Když nad tím tak přemýšlím, v něčem se to hodně podobá divadlu, ale herci jsou zároveň i diváci. Aspoň myslím. Ještě jsem na ničem takovém nebyl.“ A ani to neplánoval, dokud mu Facebook prostě jen tak (skoro jako kdyby věděl, že Gabriel právě od základů mění svůj život) nenabídl tuhle akci. „Viděl jsem to na facebooku a přišlo mi to tak strašně praštěné, že jsem si řekl, že to prostě musím zkusit.“

Michael sice vypadal pobaveně, ale zároveň i chápavě přikývl. „Oukej, ty vole, tak to je škoda, že to neuvidím. Jak hraješ… zlobra? Jsou tam zlobři? Nebo třeba královnu.“

„Myslím, že v téhle hře zlobři nebudou,“ pronesl Gabriel a pak ho napadla další naprostá šílenost. Pohlédl Michaelovi do očí. „A nikdo ti nebrání, abys šel se mnou.“

Michael zrovna docela v klidu žvýkal hranolku a vzhledem k tomu, že ho ta nabídka nejspíš dost šokovala, mu zaskočilo a rozkašlal se. „Tak to ani náhodou,“ dostal ze sebe a smál se přitom, jako kdyby právě slyšel ten nejlepší vtip na světě. Jenže pak se zarazil, koukl na Gabriela, který na něj taky stále upřeně koukal a usmíval se, nahoře měl ovšem jen jeden koutek, takže působil vyloženě škodolibě, a Michael mnohem vážněji a zároveň velmi nejistě zopakoval: „Tak to ani náhodou?“

„Ty se stydíš,“ řekl Gabriel.

„Co kecáš, nestydím.“

„Ale jo. Velkej král Cassidy se bojí, že by musel hrát někoho pod jeho úroveň.“

Michael odložil krabičku s jídlem vedle sebe a narovnal se. „Fajn. Co za to, když půjdu? A říkám ti, klidně budu hrát šaška, ale chci něco na oplátku.“

Gabrielovi chtě nechtě poskočilo srdce, protože už jen to, že by nemusel jít sám, mu připadalo super, ale že ho měl ze všech lidí na světě doprovodit právě Michael… Musel se hodně ovládat, aby se neculil jako blb, ale stejně měl dojem, že se mu to vůbec nedaří. „Takže čas strávený se mnou ti nestačí?“ pronesl. Plánoval to říct pobaveně, takové jakože malé kamarádské šťouchnutí, jenže z nějakého důvodu to znělo spíše laškovně.

Ježiši, Gabrieli, přestaň s ním furt flirtovat!

„Ohoo, radší jez, Gabrieli,“ odvětil Michael. Pak se v něm ale něco přepnulo, jelikož si uvědomil, co právě řekl, a okamžitě vyhrkl: „Jestli teda chceš, samozřejmě to dojídat nemusíš. Nikdo tě nenutí. A dobře, jo, čas strávený s tebou je prostě… jackpot.“

Gabriel nad tím jen obrátil oči v sloup. „Vím, že nemusím dojídat,“ řekl a myslel to vážně, ale spíš tím říkal: Vím, že bys to po mně znovu už nechtěl. „Ale vlastně mě napadlo…“ Ukázal na krabičku s Michaelovým jídlem, která bez povšimnutí ležela na tribuně. „Budeš jíst ty hranolky?“

Michael se na krabičku taky podíval a beze slova ji Gabrielovi podal.

„Dík. Můžeš si to s tím larpem do pátku rozmyslet,“ pronesl Gabriel a znovu se pustil do jídla. A dokonce ani neměl problém sníst zbytek nedojedeného karbanátku.

Michael vstal a vrazil ruce do kapes. „Nemusím si to rozmýšlet,“ promluvil. „Půjdu s tebou.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥