18 GABRIEL


Už přes rok nespal tak dlouho, aby ho vzbudil budík. Většinou se totiž budil klidně i několik hodin před tím, sotva začalo vycházet slunce. A pak ležel s pohledem upřeným na strop a přemýšlel, co ho ten den čeká. Ale tentokrát spal tak tvrdě, že se probral až po několikátém zazvonění, ačkoliv měl telefon položený hned u hlavy.

Natáhl se pro něj, aby ho vypnul, ale když už ho držel v ruce, napadlo ho, že by bylo dobré rovnou napsat tátovi, že je v pořádku. Že žije a v noci neudělal žádnou pitomost, jako třeba jít jen tak do koupelny, sebrat žiletky a, aniž by si zpětně cokoli pamatoval, podřezat si zápěstí.

Napsal: Ahoj, už jsem vzhůru. Všechno v pořádku. Doma budu kolem deváté.

Tohle byl teď totiž jeho život. Nekonečné ujišťování, že se právě nesesypal.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, a kdyby mu v další vteřině mobil nezavibroval v ruce, nejspíš by znovu usnul. Což bylo zvláštní, protože už včera večer měl dojem, že se vším, co se stalo, ho myšlenky nenechají jen tak spát. Jenže tělo mělo úplně jiný názor. Byl rozbolavělý a vláčný. Vlastně se to trochu podobalo době, kdy byl v nemocnici. To taky cítil slabost v končetinách a někdy měl dojem, že nezvládne ani mrknout.

Táta mu poslal zvednutý palec a hned nato došla zpráva: Budeme se těšit. Neuhádneš, co si Max poručil na snídani. 🙂

Gabriel na to chtěl reagovat smajlíkem palačinky, jenže v ten moment se Michael pohnul. Nejprve zamručel, pak se otočil a jeho ruka skončila přehozená přes Gabrielův bok. Což nic neznamenalo, udělal to ve spánku, zcela automaticky, a Gabriel měl přes sebe navíc peřinu, přesto…

Jo, Michael byl pořád tady. Ležel částečně na boku, částečně na břiše, vlasy měl rozcuchané a na levé straně obličeje byly jasně vidět otlačeniny od zmuchlaného polštáře. Peřinu skopal do noh a tričko se trochu vyhrnulo, takže Gabriel mohl vidět jeho odhalená záda.

Automaticky si vzpomněl, jak mu do těch zad zatínal nehty.

A teď bylo ráno a Michael vedle něj pořád ještě spal.

Gabriel trochu natočil hlavu, aby na něj lépe viděl, ale sotva udělal ten jeden nepatrný pohyb, Michael sebou trhl, jako kdyby mu došlo, kde je a co dělá, stáhl ruku zase zpátky k sobě, otevřel oči a posadil se. To všechno velmi rychle za sebou, takže Gabriel nestačil ani mrknout.

Oba na sebe pohlédli, respektive Michael pohlédl na Gabriela, který na něj v tu dobu už zíral.

„Budu musel jít,“ vyhrkl Gabriel okamžitě. Shodil ze sebe peřinu a vystřelil z postele, aby předešel… Vlastně všemu. Trapnosti, otázkám, pohledům, emocím a Michaelovým očím. Pořádně nadechnout si dovolil až v koupelně, ale ani opláchnutí obličeje, zírání do zrcadla a třepání rukama nepomohlo, aby se uklidnil.

Vlastně myslel, že začne panikařit už včera večer, ale včera večer…

Včera večer.

Včera večer ho Michael Cassidy líbal. Něžně. Až to Gabriela překvapilo. Včera večer ho Michael Cassidy vysvlékl z trička a tepláků, položil na postel, hladil a znovu líbal. Včera večer byl Michael Cassidy v něm a… Ježišmarja, my se spolu vážně milovali. Dvakrát. Já a Michael Cassidy jsme se milovali a bylo to tak…

Nedokázal najít správné přídavné jméno, kterým by jejich sex popsal. Zkoušel to už včera, hned po tom, když se sprchoval, a navzdory tomu, že už bylo po všem, pořád měl dojem, že ho v sobě cítí. Podivný tlak mezi nohama, který vlastně ani ráno úplně nezmizel.

A slova jako perfektní nebo úžasné mu z nějakého důvodu nestačila, protože nedokázala popsat vůbec nic. Třeba to, jak strašně moc mu byl v ten okamžik Michael blízko, jak si ho přitahoval a přitom… Netušil, jestli je v pořádku znovu na to myslet a být… vzrušený.

Když vyšel z koupelny, měl už na sobě rifle i tričko a v ruce žmoulal mikinu. Michael seděl v křesle, taky oblečený, jako kdyby byl vzhůru už několik hodin. Vůbec to nevypadalo, že ještě před chvílí měl rozcuchané vlasy a obtisk polštáře na tváři. Gabriela napadlo, že teď už tu s ním v pokoji není kluk, co ho včera líbal a hladil. Ne, teď tady seděl král střední školy Edwarda Leara. Kluk, který byl vždycky trochu víc než všichni ostatní.

Ale Michaelovy oči byly pořád stejné, i když působil trochu napjatě.

Gabriel nejdřív přešlápl. Hrozně moc chtěl uhnout pohledem, ale věděl, že by asi neměl, protože další příležitost vidět Michaela už mít nejspíš nebude. „Odpouštím ti,“ oznámil klidně, tak klidně, až ho samotného překvapilo, že se mu vůbec netřásl hlas. „Všechno, co se mezi námi stalo, je…“

Pryč? Pořád měl na rukách jizvy, které už nikdy nezmizí, protože řízl příliš hluboko.

Zapomenuto? Jak by na včerejší noc mohl Gabriel zapomenout?

Zkroutil hlavou a odevzdaně vzdychl. „Prostě ti odpouštím,“ zopakoval.

Michael nic neřekl. Zůstal sedět, koukal před sebe a mlčel, až to začalo být Gabrielovi nepříjemné, a tak rozhodil rukama. „Proto jsi přece přišel, ne? Chtěls to slyšet, takže… Asi se už nikdy neuvidíme, tak by bylo fajn, abys to věděl.“

Tentokrát Michael zareagoval. „Děkuju,“ vydechl a vážně zněl úlevně, jako kdyby mu ze srdce spadl obrovský kámen, což v Gabrielovi opět vzbudilo dojem, že Michael nejspíš vážně lituje všeho, k čemu mezi nimi za poslední rok došlo.

Nebo možná ne toho, k čemu mezi nimi došlo, ale následků, které to přineslo?

Bože, jasně, že litoval! Kdyby ne, tak by přece neobjednal hotel, nepřišel, nelíbal, ne… nemiloval.

Michael naklonil hlavu na stranu. „Jak to myslíš, že se neuvidíme?“

„Už se asi nevrátím do školy,“ odpověděl Gabriel upřímně, ačkoliv o tomhle s rodiči zatím nemluvil. Jenže nebylo tohle už teď jasné? Nemohl se přece jen tak vrátit, jako kdyby se nic nestalo. Bez ohledu na to, že si z té noci mnoho nepamatoval, pořád ho vše, co prožil, dohnalo k pokusu o sebevraždu.

„Aha,“ přikývl Michael.

Chvíli bylo napjaté ticho. Gabriel proto raději přešel ke dveřím a vzal za kliku.

„Bylo to…,“ začal Michael a poposedl, aby na Gabriela líp viděl. „Bylo to takové, jak sis představoval?“

Bylo to takové, jak si představoval?

Gabriel zaváhal, chvíli stál ve dveřích a přemýšlel, co odpovědět. Nakonec se ale jen usmál, jak nejmileji dokázal, a odešel. Zavřel za sebou dveře a tak nějak ho napadlo, že tím definitivně zavírá dveře za Michaelem Cassidym.

***

Doma byl těsně před devátou. Sotva otevřel dveře, ucítil palačinky a čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů. Teda šťávu necítil, ale když táta chystal palačinky, vždycky k tomu dělal i džus, a tak ty dvě vůně a chutě měl Gabriel neodmyslitelně spojené.

Skopl boty, batoh hodil na zem ke schodům a vešel do kuchyně. „Ahojte,“ pozdravil. Nejraději by co nejrychleji zmizel k sobě do pokoje, ale rodiče prostřeli i pro něj, a tak automaticky sedl ke stolu.

„No ahoj!“ usmál se táta. „Jak bylo? Užil sis to?“

Gabriel neurčitě pokrčil rameny, jakože jo, jasně, bylo to fajn. Rozhodně ale neplánoval říkat cokoli nahlas, protože by z něj mohlo vypadnout třeba: nemáš představu jak moc. A to už bylo jen krůček od pravdy. Užil jsem si to tak moc, že jsem pak měl co dělat, abych po tom, ne potom, ale vážně po TOM, nebrečel. Protože, já fakt nevím, tati a mami, ale nevěřil jsem, že sex je tak intenzivní, že přitom můžete cítit tolik a sotva to skončí, člověk si připadá prázdný. Ale ne fyzicky prázdný, ježiši, ale emocionálně. Dává to smysl? Zažili jste to taky?

Možná by jim mohl říct celou pravdu, úplně o všem, a jejich rodina by pak třeba fungovala mnohem líp, jenže…

Gabriel raději pohlédl do talíře. „My snídáme palačinky s gumovými medvídky?“ zarazil se a koukl na Maxovu palačinkovou věž se šlehačkou a červenými, zelenými a žlutými medvídky.

„JO!“ přikývl radostně Max a přisunul misku s ještě nesnědenými medvídky blíž k bráchovi. „Dej si taky, je to mňamka! Můj vlastní recept, vymyslel jsem ho!“ Vypadal, že je na sebe vážně pyšný.

Gabriel automaticky pohlédl na mámu, aby zjistil, co na to říká, protože většinou podobné sladké kreace vůbec neschvalovala. Bylo to vlastně poprvé, co se na ni podíval. Máma se ale jen odevzdaně napila džusu a pak si na vidličku nabodla medvídka. „Měli jsme trochu těžkou noc, tak jsme Maxovi slíbili, že může vymyslet snídani,“ vysvětlila, ale překvapivě v tom nebyla žádná emoce.

„A nic lepšího vymyslet nemohl!“ rozhodl táta a docela určitě to myslel upřímně, protože jak šlo o sladké, snědl by úplně všechno. Jako tenkrát, když zajídal donuty cukrovou vatou.

„Vypadá to fakt skvěle,“ usmál se Gabriel na bráchu. Sebral dvě palačinky, postříkal je šlehačkou a posypal medvídky. Upřímně mu to moc nechutnalo, obzvlášť když se medvídci po chvíli na horké palačince rozpustily a smíchaly s rozteklou šlehačkou, ale nic na to neříkal a jedl dál. Protože si až moc dobře uvědomoval, co máma myslela tou těžkou nocí.

Maxe v noci nejspíš vzbudila noční můra a pak pravděpodobně dlouho a usedavě brečel.

Zatímco Gabriel poklidně spal v pětihvězdičkovém pokoji.

Cítil výčitky od chvíle, co se probudil v nemocnici, ale teď měl dojem, že jsou zase o něco hlasitější. Zkoušel je ignorovat, protože to považoval za jedinou možnost, jak celou situaci zvládnout a nezešílet, ale stejně do sebe nakonec všechno jídlo naházel a raději utekl do pokoje. Protože když byl sám, schovaný před máminým všetečným pohledem, nemusel neustále kontrolovat každé svoje gesto.

V pokoji bylo dusno, proto otevřel okno. Pak zkontroloval rybičky, nakrmil je a chvíli sledoval, jak plavou. Vždycky ho to uklidňovalo, ale poslední dobou to byla jediná věc, u které zvládl alespoň na pár minut vypnout všechny myšlenky.

Jedna z živorodek zrovna plula těsně kolem skla a Gabriel měl dokonce dojem, že na něj tak trochu čumí. Možná ryby umí poznat, když někdo přijde o panictví. Nebo je to jen výsada tady té, protože žádná jiná si ho absolutně nevšímala.

Ale třeba šlo jen o to, že Gabriel hrozně moc chtěl, aby to někdo věděl, aby o tom s někým mohl mluvit. A jestli to měla být zrovna živorodka, bral to, protože za poslední rok s rybičkami probral opravdu hodně věcí.

Jenže teď nesměl zavírat dveře a měl strach, že by ho někdo mohl slyšet, proto jen vzdychl a zkusil tu informaci poslat do akvárka telepaticky.

Vyspal jsem se Michaelem. S tím klukem, co tady před dvěma dny byl. S tím klukem, který mě zavřel do kabinky na záchodě, s klukem, co mě nutil jíst a pít, až jsem se z toho poblil, s klukem, co mi nedovolil mít žádného kamaráda. Jo a taky jsem se kvůli němu pochcal.

A teď jsem s ním spal.

Spali jsme spolu.

Ani jedna z rybiček nevypadala překvapená, což Gabriela trochu naštvalo. Jako kdyby mu tím říkaly, že to od něj očekávaly, protože celou dobu jim bylo jasné, že bez ohledu na to, jak moc Gabriel tvrdil, že Michaela nenávidí, pořád v sobě měl tu malinkou, zamilovanou část, která vznikla někde ve školce. Jo, a taky nejspíš věděli, že Gabriel nemá absolutně žádnou hrdost.

Co na tom, že mě šikanoval a že jsem milionkrát tvrdil, jak nesnáším, když se mě dotýká…

Vyplázl na rybičky jazyk a raději přešel k posteli. Svalil se na ni, do pozice dítěte, a pevně přitom objal polštář. Taky do něj schoval obličej, ale sotva zavřel oči, začaly mu v mysli vyskakovat vzpomínky na včerejší večer.

Na to, jak vyšel z koupelny. Neuvěřitelně nervózní. Prsty měl úplně studené, hučelo mu v uších a uvědomoval si úplně každou maličkost, jako kdyby měl všechny smysly zesílené.

Michael mu slíbil, že to bude hezké a někde v hloubi duše Gabriel pořád očekával, že každou chvíli do pokoje vrazí Roger, Zach a Pinky.

A pak už neočekával vůbec nic, protože ho Michael políbil. POLÍBIL!

Bylo to takové, jak sis představoval?

Pořád nad Michaelovou otázkou musel přemýšlet. Ne proto, že by neznal odpověď, ale právě proto, že ji znal. Nepředstavoval si skoro nic. Nemyslel, že by k sexu vážně došlo. Ale stejně by si nic takového představit ani nedokázal.

Nebylo zvláštní, že pořád cítil Michaelovy dotyky a polibky? Že cítil jeho pohyby?

Přitáhl polštář ještě blíž k sobě.

Z nějakého důvodu najednou litoval, že odešel jen tak. Že se na Michaela třeba víc nedíval, že se nepokusil uložit do paměti, jak to ráno vypadal, protože jestli to bylo vážně naposledy a on ho už nikdy neuvidí…

Neměl by litovat, že už nikdy neuvidí kluka, co ho šikanoval.

Sakra, do háje…

Bylo by jednodušší, kdyby za ním Michael nikdy nepřišel. Kdyby si ho Gabriel pamatoval jako hajzla, který k němu byl krutý. Kdyby ve vzpomínkách viděl jen jeho škodolibý a podlý úsměv.

Jak měl…

Gabriel cítil, jak mu tělem proudí podráždění, jak ho postupně zaplavuje úplně všude, až byl sám na sebe neuvěřitelně naštvaný. Vytáhl z kapsy telefon, otevřel kontakty a hned je zase zavřel. Otevřel Instagram a hned ho zase zavřel. Nakonec mobil odhodil na noční stolek.

Jasně. Uzavřel kapitolu Michaela Cassidyho.

Ale přitom litoval, že už ho asi nikdy neuvidí. Nedokázal smazat jeho telefonní číslo a přestat ho sledovat na Instagramu.

Uzavřel kapitolu Michaela Cassidyho a stejně se mu z něj pořád svíralo srdce.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
16. 12. 2021 22:53

Krása!
Buď v klidu Gabe, i já to tak mám, že mi někdo hodně ublížil a měla bych ho nesnášet, ale pořád tam je ta část mě, co má pro něj slabost. To tak prostě bývá.

Nemůžu se dočkat co jste si na nás připravily dál, ale to hezky až v novém roce.

Krásné Vánoce a užijte si svátky holky.
Děkuju za vás. Ten rok, byl díky vašim příběhům, tak nějak snesitelnější 🤍

Tereza
17. 12. 2021 14:58

Vaše povídky mi byly společnosti při mé nespavosti. Dokonce jsem se po dlouhé době do postele těšila. Akorát mám už vše přečtené, takže teď v noci budu asi koukat do stromu anebo si vaše díla přečtu znova ❤️ já snad do nového dílů nevydržím!!

Tereza
20. 12. 2021 15:32
Reply to  szabi

Takže v lednu budu tady! Vám taky krásné Vánoce! ❤️

Karin
22. 12. 2021 21:32

Krásné. Bohatého ježíška a hodně zdraví v novem roce.

MaCecha
1. 1. 2022 21:41

Jen ať se Gabriel opováží kontakty na Michaela vymazat! Já se těším na ty SMSky, zprávy.. :D.
Těch 14 dní jsem nějak přežila, ale teď už se těším na úterý jak malá.
Tak ať vám jde všechno jak po másle i v novém roce, E&K. I vám komentujícím!

A první kapitola v novém roce bude začínat slovem: POKAŽDÉ.

Karolina
3. 1. 2022 21:27
Reply to  MaCecha

A nebo taky: CHTĚL

MaCecha
3. 1. 2022 22:48
Reply to  Karolina

hmmmm, to je taky dobrý! 🤔

Karolina
3. 1. 2022 21:26

Gabriel je vlastne hrozne hustej, po tom cim si prosel a kam ho to dohnalo. V jeho veku me polozila jenom neopetovana laska a to nebyla ani zlomkem tak komplikovana. Drzim ti pesti Gabrieli, hrajes si s ohnem, snad te tentokrát ohreje a nespali ❤ Mam ted ale uz viru v Michaela, ze je charakter a obranar a ohen udrzi v patricnych mezich 😁