Szabi

Nejsem ten typ člověka, co se nutně potřebuje svěřovat, a i kdybych to náhodou potřeboval, nemám kolem sebe zrovna moc lidí, kterým bych chtěl jenom tak mezi řečí vyprávět o svojí, ehm, teplé eskapádě. Samozřejmě se nabízí Filip, ten mě zná jako nikdo jiný, i tak si ale nejsem jistý, jak by měl takový rozhovor vypadat.

Moje opatrné: Hele, líbal jsem se s Kryštofem.

Jeho nejisté (po tom, co by mi uvěřil a přestal by opakovat, že si z něj dělám srandu): Myslel jsem, že jsi na holky.

To jsem.

Aspoň teda myslím, že jsem. Do háje, nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet, natož to nějak rozporovat.

Ve dvanácti mi jedna spolužačka řekla, že mě políbí, protože ji ostatní holky vyhecovaly. A pak to udělala, aniž mi dala možnost protestovat. Bylo to fajn, asi. Nebo mi připadalo fajn, že působila tak drze a neohroženě? Každopádně o dva roky později už jsem měl za sebou líbačku s dalšími dvěma holkami. To bylo asi taky v pohodě. Většina těchhle věcí je trochu v mlze kvůli tomu, co se stalo potom. Jako kdyby se můj život v určité chvíli lámal.

Ale když to přeskočím – jakmile jsem se dostal k Denise a Robovi a nastoupil na gympl, potkal jsem Anetu. Nebo vlastně před ní to byla ještě Lída, s ní jsem se taky líbal a pár týdnů jsem se s ní poflakoval, než mě to přestalo bavit. Teprve potom přišla Aneta a trapně stydlivě mě pozvala ven.

O tři měsíce později jsem jí řekl, že je konec. Že to, co jsme mezi sebou měli, vyprchalo. Pravda je, že jsme mezi sebou dost možná nikdy neměli nic víc než ty její dlouhé pačesy, které jsem ještě dlouho potom nacházel všude možně na mikinách. Aneta byla krásná, vlastně pořád je. Nemyslím, že kvůli rozchodu zošklivěla, naopak to vypadá, že si dává ještě víc záležet. Jenomže si nedokážu vybavit ani jednu jedinou chvíli, kdy by mě její přítomnost a doteky alespoň z poloviny tak odpálily jako líbání s Kryštofem.

To jsem měl pocit, že potřebuju… úplně všechno, jinak mi vybuchne hlava.

Proč jsem se s ním líbal?

A jsem zpátky na začátku. Jak bych něco takového mohl vysvětlit Filipovi, když to nedokážu vysvětlit ani sám sobě? Mohl bych to nechat plavat, namluvit si, že je to tím, že má Kryštof hodně jemné, skoro až dívčí rysy. Ale těžko se dokážu přesvědčit, že to, co mě během té líbačky tlačilo do nohy, byla baterka, kterou s sebou úplnou náhodou nosí. Vím moc dobře, o co šlo. A mému tělu to očividně ani trochu nevadilo, naopak se rozhodlo okamžitě přidat.

Když jsme včera hráli karty, úmyslně jsem si všímal Kryštofových gest, toho, jak naklání hlavu a nenápadně pokukuje na zem, jestli tam náhodou není Mango. Jak jeho pohled vždycky potemní, když se lekne, že bude muset odpovídat na něco osobního. Zkoušel jsem rozklíčovat, co se mnou jeho přítomnost dělá v situaci, kdy nejsme jeden ke druhému natisknutí a dělí nás od sebe stůl, karty a přítomnost dalších dvou kluků.

Neměl jsem v tu chvíli pocit, že co nevidět přeskočím stůl a vrhnu se na něj, abych ho mohl zlíbat. Ale ta představa mě ani neodpuzovala.

Takže jsem tam, kde jsem byl. Nevím nic. Tím pádem nemá cenu domnívat se, že by to mohl vědět někdo jiný. Musím si to srovnat sám.

Cuknu sebou, když autobus zničehonic zastaví, a teprve tady někde mi dojde, kde jsem a taky že jsem pravděpodobně celou cestu ze školy věnoval myšlenkám na Kryštofa, na svoji a jeho pusu a na to, jak je to s mojí orientací. Rozejdu se ke dveřím, našlapuju na ztuhlou nohu, která nejspíš po těch dvaceti minutách stání prorostla podlahou, načež si uvědomím, že jdu bez batohu. Ten leží na zemi a plánuje pokračovat v jízdě beze mě.

Vrátím se pro něj a těch pár kroků navíc, stejně jako netrpělivý řidičův pohled ve zpětném zrcátku, mi rozhodně náladu nezlepší. A sotva vyjdu ven, dupnu do kaluže a uvědomím si, že mrholí.

Autobus odjede a nechá mě stát v šeru pod lampou. Věnuju si dva pořádné nádechy do plic, než se pomalu a šouravě rozejdu domů. Přeju si dojít k nějakému závěru a celou věc pro sebe uzavřít, jenomže mě nic nenapadá. Mám hlad, úkol do biologie a krabičku červů pro Mango v batohu. Reálně toho mám dost, ale rozuzlení nikde.

***

V předsíni je příjemné teplo, i tak ovšem myslím na horkou sprchu. Nicméně potřeba najíst se nakonec převáží, zamířím proto rovnou do kuchyně, do které nejdřív nenápadně nakouknu – kdyby tam byl Kryštof, asi bych svoje rozhodnutí přehodnotil. Koneckonců člověk nějakou dobu přežije i na obyčejné vodě.

Začnu si chystat obložený chleba, který nejdřív opeču v toustovači. Z lednice vytáhnu máslo, sýr, ledový salát, papričky, zkrátka všechno možné, co bych mohl plácnout nahoru. Když sáhnu pro nakládačky, na chvíli se zarazím, protože mi hlavou proletí hodně vzdálená vzpomínka. Já jako dítě. Já jako dítě a k tomu dvě fungující nohy, kterými komíhám, protože nedosáhnu na zem, zatímco v prosvětlené kuchyni ukusuju toust s máslem, obložený kyselými okurkami. Moje nejoblíbenější kombinace.

Jsem rozbitej stejně jako ona. Nedávám smysl.

To mám za to, že se poslední dny tolik plácám ve své hlavě. Nevědomky přitahuju věci, které bych klidně zapomněl.

Okurky strčím zpátky do lednice a v rychlosti si dochystám jídlo. Zrovna se zakusuju do chleba, když za sebou zaslechnu kroky. Denisa to být nemůže, ta by okamžitě řekla ahoj, jak bylo ve škole nebo tak něco. Merlin má Dračák. Rob bude v dílně nebo u sebe v pracovně, jedno z toho, ale podle mě se neukáže dřív než před večeří. A Filip… Čistě teoreticky by to mohl být on, protože dneska nemá trénink. Ale i tak jsem si téměř jistý, kdo za mnou bude stát, sotva otočím hlavu. Možná jsem ho tím přemýšlením nějak přivolal.

Vzdychnu a obrátím se k němu, rychle, jako když člověk strhává náplast.

Vypadá… vypadá normálně, skoro běžně, řekl bych. Ignoruju ty jeho přehnaně plné rty, které se pohnou, když řekne: „Čau.“

Polknu kus chleba. „Čau,“ odpovím nezaujatě. V rychlosti hodím jídlo na talíř a rozejdu se pryč z kuchyně tak rychle, jak mi noha dovolí. „Tak zas čau.“

„Chci si promluvit,“ ozve se za mnou. Pochopitelně. Možná jde o ty odpovědi, které nemám. Možná bych mohl já žádat odpovědi po něm. On v tom má přece jasno, protože je gay. Ví to. „Poslyš,“ začne znovu, ale to už kroutím hlavou.

„Lálalálalá, spěchám,“ odseknu. Pokračuju rovnou čarou do obýváku, odkud slyším televizi, což znamená reálnou šanci, že uvnitř někdo bude. A mám štěstí, protože na gauči se rozvaluje Filip, pije proteinový shake a kouká na fotbal.

Zavřu za sebou a je mi jedno, jestli jsem právě zabouchl Kryštofovi před nosem. Ušklíbnu se. „Ty si nemůžeš pomoct a musíš na to i čumět, viď?“ Sednu si vedle něj a nohy natáhnu na konferenční stolek.

Filip do mě šťouchne. „Kdybys tomu dal šanci, třeba by tě to nakonec začalo bavit.“

„Parta týpků, co se honí za míčem a při každý příležitosti začnou simulovat? Těžko.“ Zkusím se natáhnout a sebrat Filipovi ovladač, ale už mě trochu zná a okamžitě uhne.

„Ne ne, jen si to užij,“ opáčí.

„Nevěřím, že to říkám, ale možná bych se radši díval s Denisou na Ulici. Kde vůbec je?“

„Podle mě v Praze. Myslím, že se to natáčí v ateliérech.“ Pronese to až nesmyslně vážně, přestože určitě chápe, že se ptám na Denisu a ne na to, kde je seriálová Ulice.

Uchechtnu se.

„Myslím, že Denisa řeší ještě nějaké papíry na sociálce nebo tak něco,“ pokrčí Filip rameny.

Má až podezřele dobrou náladu, což musí nutně souviset s Janou. A ne že by mě nezajímalo, o co přesně jde, ale je tady ještě něco, a to mě zajímá o trochu víc. Sice jsem měl plnou hlavu Kryštofa, nicméně mi neuniklo, jak se Filip tvářil, když se ho Merlin zeptal na školu. Jak uhnul pohledem.

„Hele,“ začnu jakoby nic, „ohledně těch přihlášek, už ses po něčem díval?“

„Říkal jsem, že to nechci řešit.“ Odpoví úplně normálním tónem, ale vidím, že najednou sedí trochu víc vzpřímeně a v ramenou má napětí. „Teď je to prostě jenom… Je to stres. Přijde mi, že se na to ptá každej, a já se ještě nerozhodl. Dej mi s tím pokoj alespoň ty.“

Uvědomím si, že ruku, ve které nedrží ovladač, svíral v pěst a napadne mě, jestli si nezarýval nehty do dlaně. Původně k celé té věci ohledně vysoké přistupoval dost optimisticky, měl nápady, kterým směrem se vrtnout, ale poslední dobou o tom přestal mluvit. Třeba toho prostě jenom bylo moc, vesměs všechno v tomhle baráku se točilo okolo Kryštofova příjezdu.

Tak to nechám být.

„Jana je naštvaná, že jí pleteš hlavu.“

Nejdřív nechápu, jak se naše konverzace tak rychle přehoupla ke mně, ale pak mi dojde, že je asi, už zase, řeč o Anetě. Rozhodnu se to shodit jako předtím Filip, když vtipkoval o Ulici. „Kámo, tak to by sis s ní měl promluvit. Není oukej, když pletu tvojí holce hlavu. Překvapuje mě, že nic neřekla, ale je fakt, že mezi sebou máme takovou zvláštní chemii…“ Dál to nerozvinu, protože mě Filip praští polštářem, až mi málem vyletí talíř z ruky.

Zahýkám smíchy.

Tenhle způsob, jak zodpovídat složité otázky a vyhýbat se problémům, se mi líbí.

***

Dobře, beru to zpátky. Ne všem problémům je možné se vyhnout, obzvlášť když s nimi člověk musí sdílet pokoj. Když mají postel prakticky přes uličku. A tak dál. Snažím se na něj nedívat, opírám se o zeď a na kolenou mám položenou kytaru, na kterou jenom tak ledabyle brnkám The Unforgiven od Metallicy. Co chvíli na sobě ucítím jeho pohled, ale před kluky se neodhodlá na cokoli zeptat, což je dobře. Vlastně bych to měl ocenit, protože zatímco u něj by se nikdo nedivil, že líbal kluka, u mě by se divili všichni.

Ale třeba není tak šlechetný a nechce mi to zjednodušovat. Spíš mu nepřipadá jako nejlepší nápad přitahovat k sobě pozornost – asi není dobrá vizitka líbat někoho pár dní po tom, co se nastěhujete do jeho domu. Nevím. Podle mě by to Denise a Robovi nevadilo, ale do takových úvah se nechci vůbec pouštět.

New blood joins this earth, and quickly hes subdued, through constant pained disgrace, the young boy learns their rules.

Merlin sedí u stolu, má napařená velká sluchátka a dělá úkol do češtiny. Přišel teprve před půlhodinou, svěřil se, že ho vytočil nějaký Elf, spráskal dva chleby s paštikou a od té doby se poctivě chystá do školy. Filip nějakou dobu klikoval uprostřed místnosti a teď se přesunul na postel a občas mu cinkne zpráva. Určitě od Jany.

No a Kryštof sedí u sebe, kolena přitažená k bradě, a dost zaujatě luští jedno z těch svých sudoku. Přesněji dělí pozornost mezi luštění a mezi mě, očividně zvládá obojí. Pochopitelně mě to vytáčí, ale věnuju se strunám. Trsátko mám položené na poličce, vlastně je jich tam spousta a liší se tvarem i barvou, ale dneska mě nějak baví cítit struny pod prsty.

„Zahraj November Rain,“ houkne Filip seshora.

„Už zaaas?“ protáhnu otráveně. Je to jeho oblíbená písnička a totální cajdák. Myslím, že ji začal poslouchat někdy v době, kdy se dal dohromady s Janou, a nutil mě hrát ji tolikrát, že to byla jedna z prvních skladeb, co jsem se naučil. Ale protože beztak nemám co dělat, poslechnu ho.

Nakonec takhle odehraju nějakých pět písniček, jelikož se samozřejmě přidá i Merlin. Skoro čekám, jestli Kryštof taky něco neřekne. A fakt by mě zajímalo, co by si vybral. To o člověku dost vypovídá.

Když mě to přestane bavit, položím kytaru do peřin a jdu do sprchy. Dokonce to i řeknu: „Jdu do sprchy.“ A to z jednoho prostého důvodu. Aby si někdo náhodou nemyslel, že jdu třeba do kuchyně nebo do obýváku nebo kamkoli jinam, kam by mě mohl pronásledovat a pokládat debilní otázky. Teprve když vypadnu z pokoje, zvláštně se mi uleví, spadne ze mě pocit Kryštofovy přítomnosti, celá ta představa, jak sedí v posteli a klidně zapisuje čísla, občas si přiloží konec obyčejné tužky ke rtům a zamyšleně nakrčí čelo.

Konečně se můžu nadechnout. Takže mě rozhodně nepotěší, že sotva za sebou zavřu a přetáhnu si tričko přes hlavu, dveře se na můj vkus trochu dramaticky rozletí a on vpadne dovnitř.

Jakmile mě uvidí, zarazí se s pootevřenou pusou. Zas ten jeho pohled. Klouže mi po těle, po hrudníku a pak k lemu tepláků, až mám potřebu se trochu napřímit a klidně mu toho ukázat víc, aby viděl… Aby mě viděl. Líbí se mi, jak mu okamžitě zrůžoví tváře. A tam, kde se mě pohledem dotkne, cítím slabé šimrání.

„Co zas?“ štěknu a zlehka se opřu o dveře sprcháče.

Kryštof zamrká a trochu sebou trhne. „Co?“ zeptá se nechápavě a konečně mi koukne do očí.

„To se ptám já. Proč za mnou lezeš?“

Naštěstí ho napadne zavřít za sebou. Kdyby se některý z kluků rozhodl vylézt z pokoje, aspoň tak nebudou svědky… čehokoli, co se tady právě teď odehrává.

„Proč se nezamykáš?“ pronese rýpavě a věnuje mi jízlivý úsměv. Určitě myslí na to, jak jsem ho seřval, když se tady producíroval jenom v ručníku.

Ale nenechám se. Nedovolím mu, aby měl navrch, jen protože má jasno v tom, že se mu líbí kluci, zatímco já očividně nevím vůbec nic. „Říkal jsem, že jdu do sprchy,“ odpovím nasupeně. „Je mi líto, jestli to znělo jako pozvánka.“

Opře se o zavřené dveře. Možná tak zrcadlí moji pózu a snaží se dokázat, jak je nad věcí. „Chci si konečně promluvit.“

Prohrábnu si vlasy a vzdychnu. Jsem unavený, doslova cítím, jak ze mě ta konverzace vysává veškerou energii a to ještě ani pořádně nezačala. Jako bych na to nemyslel celý včerejšek i dnešek, jako bych ve škole nebyl dost mimo a málem nezapomněl batoh v autobusu.

„Jestli jde o tu pusu,“ začnu, ale dál se nedostanu, protože mi Kryštof skočí do řeči.

„Samozřejmě že jde o tu pusu! Asi těžko půjde o to, že jsem si dal tvůj mošt.“

„Ty sis dal znovu můj mošt?“ Moje otázka je zároveň poslední pokus, jak se z téhle situace dostat, obrátit to v žert, přestože nejsem zas takový optimista, abych si myslel, že se Kryštof rozesměje, mávne nad tím rukou a vypadne z koupelny. I tak ale pokračuju: „To teď plánuješ dělat často, nebo co?“

Jestli by mě doopravdy naštvalo, kdyby mi vypil všechen mošt? Asi by mi to náladu nezlepšilo, ale zas nejsem hajzl, abych se nerozdělil.

„Ó můj bože, zapomeň na mošt. Políbils mě.“ Kryštof rozhodně není tak velkorysý, aby vzal zpátečku a nechal to být, případně mi dopřál čas – rok, maximálně deset – než to zpracuju. A to, že má na sobě další z těch ne vyloženě volných triček s dlouhými rukávy, tentokrát tmavě modré, taky ničemu nepomáhá.

„No, nebo ty mě. To tys přece říkal, že jsi gay.“

„Žertuješ, že jo?“

Tady někde mi naplno začíná docházet, že se tomu asi vážně nevyhnu. Nakonec dojdeme do bodu, je jedno jakou oklikou, kdy se budu muset napřímo postavit otázce, proč jsem to udělal. A stejně jako ji nedokážu zodpovědět sám sobě, nezodpovím ji ani jemu. Ale bude se to muset stát. Asi se mu nedokážu vyhýbat věčně. Sakra, nedokázal jsem to ani dva dny! „Tak trochu,“ přiznám upřímně. „Nejsem si jistej, o čem přesně chceš mluvit. Mám se omluvit? Líbilo se ti to, ne?“

Pevně semkne rty. Plné rty. Nepodstatný detail. „Omluva by mohla stačit,“ pronese a z toho tónu poznám, že ho seru.

V pořádku. On mě taky. Abych nějak zabavil ruce a s trochou štěstí i mysl, která se k jeho rtům až nezdravě upíná, začnu si sundávat ponožky. Hodím je do prádelního koše a znovu si prohrábnu vlasy – myslím, že se do toho gesta vkrade náznak nervozity, což nenávidím. „Podívej, prostě se to stalo. Já… tohle nedělám. Nelíbám kluky. Nevím, proč jsem to udělal.“ Zvládnu to ze sebe vysypat na jeden nádech a doufám, že tohle je ono. Že tohle bude stačit, aby odešel.

Nestačí to.

„Pořád ti tam chybí to omlouvám se.“

Mlčím, snažím se srovnat si to v hlavě. Možná, že když mu dám, co chce, budu si to moct konečně uzavřít. Za pokus to stojí. „Omlouvám se,“ pronesu bezbarvě, aniž bych to tak doopravdy myslel. „Asi jsem byl mimo. Už se to nestane.“

Věříš tomu? Vážně tomu věříš? Jak se zachováš, když tě políbí on? Řekneš ne? Řekneš, že chceš ještě?

„Dobře. No tak… jo. Takže já asi půjdu.“ Kryštof několikrát přikývne a fakt se zdá, že to nejsou jenom kecy a on zmizí.

„Počkej,“ vyhrknu. „Necháš si to pro sebe?“ Mluvím mírně, skoro až konverzačně. Nechci, aby si myslel, že z toho mám strach, protože nemám. Představa, že by to jenom tak vytáhl u večeře a řekl ostatním, že jsem po něm vyjel, mě nijak zvlášť netěší, ale není to ani žádná noční můra. Denisa a Rob by mě kvůli tomu nevykopli. A kluci… Kluci nejsou idioti, maximálně by padlo pár vtípků.

Ale kdybych o tom byl stoprocentně přesvědčený, asi bych se teď neujišťoval, ne?

„Nechám si pro sebe co?“ povytáhne Kryštof obočí.

Zaksichtím se. „Ty se celkem dobře bavíš, že jo?“

Tentokrát vypadá zaujatě, ale i to je svým způsobem hra. „Proč myslíš?“

Otočím se k zrcadlu a pozoruju nás, prohlížím si jeho jemný make-up a zvýrazněné oči. Je to tak jednodušší, když se odrážíme od skla. „Hele, nestydím se za to, jasný?“ řeknu jeho odrazu. A pak přímo jemu: „Prostě mi to ujelo. Ale nestojím o to, aby se mě na to kluci vyptávali.“

Kryštof přešlápne a nakrčí nos. Vypadá to, že nad mými slovy přemýšlí. „Podívej, kdyby se mě někdy někdo zeptal na to, co se stalo u ledničky, řeknu, že bych si radši píchl špendlík do oka, než tě políbil,“ pronese odhodlaně.

„To je dobře,“ přikývnu a zatvářím se vážně. „Protože já bych si radši třikrát po sobě skopnul palec nebo malíček, než abych políbil tebe.“

„Já bych si radši oholil vlasy.“ To si upřímně nedovedu představit, ale třeba je ten typ, kterému by slušelo úplně všechno.

„Bezva,“ přitakám. „Já obočí.“

„Nechal bych si dát do obou bradavek piercing.“

Automaticky sjedu pohledem k jeho hrudníku a v žaludku se mi rozlije zvláštní teplo. Nechci si představovat, že má v bradavkách piercing. Chci, aby mi to bylo právě tak jedno, jako to, jestli zvítězí ve fotbale Filipův oblíbený tým. Prostě hodně jedno.

„Stejně by to bylo určitě strašně odporný, líbat tě,“ plácnu.

Jestli mi doteď připadal pobavený, po mém prohlášení najednou zvážní. V očích se mu objeví něco, co nedokážu rozklíčovat. Takový zvláštní lesk. „Líbat mě by byla ta nejrajcovnější věc, jakou bys zažil,“ pronese tiše.

Nedá mi prostor zareagovat a odejde. Pečlivě za sebou zavře a nechá mě stát uprostřed koupelny. Ale to nevadí, stejně bych nevěděl, co na to říct.

Opřu se o umyvadlo a zírám na zubní kartáčky, zatímco přemýšlím.

Přece mu nepřiznám, že má pravdu. Ačkoli mám dojem, že to stejně ví. Budu to brát tak, že jsme si to vyříkali, nějak jsme to uzavřeli a je to. Můžu si to uložit někde hluboko v hlavě jako zábavnou historku, kterou tam jen tak náhodou najdu za pár let. Už to nemusím řešit.

Pevně semknu čelisti a rozhodnu se hodit to za hlavu. V rychlosti si vysvleču kalhoty a boxerky a vlezu do sprchy. Dojde mi, že jsem zapomněl zamknout – zase! – ale tentokrát už určitě nikdo nepřijde. Protože se to uzavřelo. Byla to jenom pusa. Zatraceně dobrá a procítěná, ale pořád pusa. Život jde dál. Odteď můžu brát Kryštofa jako nového nevlastního bráchu. Sakra, bál jsem se, že na to budu myslet kdovíjak dlouho, ale překvapivě rychle se to urovnalo a teď v tom mám jasno.

…

Piercing v bradavkách musí hrozně bolet.

A studit, když po něm člověk přejede jazykem.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥