Szabi

Kluci už dávno odešli do školy, ale já se zatím nepřiměl vstát. Dlouho do noci jsem zíral do stropu a poslouchal Filipovo chrápání a Juliánovo převalování, než jsem nad ránem konečně usnul. Jenže pak kluci vstávali a chystali se, což mě probralo, a od té doby zase nemůžu zabrat.

Myslím na včerejšek.

Tím pádem myslím na Juliána.

Řekl jsem mu pajdo, on mně vzteklino, já jemu homofobe a on mě políbil. Nebo tak nějak to bylo, nemůžu si vzpomenout na nic, co se dělo pár vteřin předtím, než jsem zády narazil na ledničku a Julián mě…

Políbil?

Sáhnu si na rty, ale ty už si nic z toho nepamatují. Možná se to nestalo. Vlastně nedává smysl, aby se to stalo, protože Julián mě nemá rád a nikdy by se ke mně dobrovolně nepřiblížil. Takže jsem měl halucinace. Určitě.

Akorát, že takovou pusu bych si nejspíš nikdy nevysnil.

Už jsem se líbal. S klukem z děcáku. Byl celkem hezký, ale líbal jsem se s ním jenom proto, že to tak chtěl on, a já byl rád, že má někdo zájem. A tak jsem se s ním scházel na záchodcích a líbal se s ním, dokud ho rodiče nedostali zpátky do péče. Zmizel mi ze života stejně rychle, jako se objevil.

Takže jo, líbal jsem se, vím, jak mám pohybovat rty a jazykem, případně kam položit ruce. Jen jsem netušil, že líbání nemusí být zvláštní a vlezlé a taky trochu trapné.

Moje rty se sice tváří, jako by se včera vůbec nic nedělo, ale zbytek těla si to pamatuje celkem dobře. Jak nádherně jsem se cítil, jak Julián voněl a hřál, jak měl hebké rty, jak se na mě natlačil, jak mi bylo horko, jak jsem úplně ztratil pojetí o čase a jak jsem během toho, ale hlavně potom nedokázal poskládat myšlenky.

Což asi pořád nedokážu.

Nevím, co si mám myslet.

Znamená to, že se Juliánovi líbím? Nebo mi jen chtěl ukázat, že mu gayové nevadí?

Nakonec přece jen z postele vylezu, ale místo abych šel do koupelny, popadnu Juliánovu kytaru a jemně přejedu prsty po strunách. Ozve se tichý a ne zrovna melodický zvuk.

Zabrnkám na jednu strunu, druhou, třetí a zaposlouchám se, jak doznívají. Následně ale kytaru odložím, abych ji nerozladil. Vsadím se, že kdyby Julián zjistil, že jsem na ni sahal, moc by ho to nepotěšilo.

Do kuchyně se dostanu až kolem jedenácté a najdu vzkaz od Denisy, že odjela na nákup. A tak si v klidu uvařím čaj a z ledničky vezmu jogurt. Jen letmo přitom zavadím pohledem o láhev s jablečným moštem a okamžitě zrudnu. Nejspíš už nikdy pro mě mošt nebude jen mošt.

***

Zbytek dopoledne strávím u televize, což je paráda – mít televizi sám pro sebe a vybírat si, na co se chci koukat. Dokonce se můžu rozvalit na gauči, zabrat všechny polštáře a sníst u toho čokoládovou tyčinku.

Odpoledne usednu do žlutého křesla u knihovny, kde si střídavě čtu, luštím sudoku a plním domácí úkoly do školy. Tohle místo jsem si zamiloval. Jsem blízko záchodu, vidím na schody a zároveň jsem trochu dál od pokoje, takže když někdo prochází kolem, moc mě neruší. Společnost mi dělá jen Mango, která je ale naštěstí za sklem. A navíc se ani nezdá, že bych ji zajímal.

Jako první ze školy přijde Merlin. Ten na mě jen mávne a oznámí, že nutně musí dohrát jednu hororovku, a zmizí v pokoji. Po něm dorazí Julián, ale ten se mihne na chodbě tak rychle, že se nestihnu ani nadechnout. Nebo se ho zeptat: CO MĚL TEN VČEREJŠEK DO HÁJE ZNAMENAT?! Když se mu to hodí, umí být pořádně rychlý.

Filip přijde jako poslední a kromě toho, že má na čele bahno, je zmrzlý jako zrzavý rampouch. „Těžkej trénink,“ zamručí a zaleze do koupelny. Následujících třicet minut ho není vidět, ale když pak vyjde ven a za ním se objeví obláček páry, má svůj klasicky úsměv od ucha k uchu.

Pak se zas objeví Merlin. „Dohrál jsem to!“ vřískne, aniž bych se ptal. „A teď mám hlad jako vlk!“ A s těmi slovy se rozběhne dolů do kuchyně. Ani ne za deset vteřin ho Filip následuje. Oba dupou jak sloni a Merlin u toho ještě nadšeně vříská. To znamená…

To znamená, že jsme na patře jen já a Julián, a kdybych šel za ním, mohli bychom si promluvit o…

… jablečných moštech.

… ledničkách.

… líbačkách. A tak.

Chvíli mi trvá, než se odhodlám, ale nakonec posbírám po kapsách dostatek odvahy a vstanu. Ještě předtím ale zamířím na záchod, což se ukáže jako chyba, protože když o minutu později vejdu do pokoje, nikdo tam není. Takže pokud Julián nevyskočil oknem, nejspíš proklouzl, když jsem byl v koupelně. Ačkoliv si upřímně myslím, že jde spíš o náhodu. Na nějaké vyhýbání je Julián až příliš arogantní a namyšlený.

Trochu doufám, že se za chvíli vrátí, a tak si zatím uklidím učebnice a poskládám oblečení. Protřepu deku a peřinu, naklepu polštář. Prstem utřu prach na poličce. Narovnám sedací pytle. Vyvětrám. Ten pitomec se nahoru asi nevrátí. Že jo?

A tak jsem to já, kdo se vydá dolů.

Všechny tři najdu v kuchyni, jak sedí u stolu a Merlin míchá balíček karet. Taky mají před sebou obrovskou zapékací mísu, ze které trčí vidličky.

Jako první si mě všimne Filip a věnuje mi přátelský úsměv. Jak už nemá bahno na čele, je to zase ten odporně pozitivní člověk. Možná je bahno něco jako jeho slabina. „Rodiče jeli ke známým. Máme si dát brambory. Chceš?“

Merlin začne zkušeně rozdávat karty a Julián se na mě ani nepodívá. Už pro něj zase neexistuju.

„To je dobrý, možná potom,“ mávnu rukou a chci co nejrychleji odejít. Fakt nemám náladu jim kazit večer a hru. Být ten, kdo mezi ně na první pohled nepatří. Oni jsou parta a já jsem vetřelec, před kterým se nemůžou uvolnit. Ne snad?

Jsem už skoro na chodbě, když Merlin nečekaně vyhrkne: „Počkej! Nechceš hrát taky?“ Následně ale na židli poskočí a zkřiví tvář. „Jau!“ Podle pohledu, který věnuje Juliánovi, mi je jasné, že dostal pod stolem kopanec.

Neuvěřitelný. Takže on mě tu nechce. Včera mě líbal a teď mu zase vadím?

Jenže je tu ještě Filip a ten nadšeně přikývne. „Jasně, pojď. Ve čtyřech to bude větší sranda.“

Odejít by bylo snadné a pravděpodobně i lepší. Hodně času v děcáku jsem zvládl právě díky ostražitosti, ale když jsem se včera ráno postavil za to, kdo jsem, nechci to hned následující den vzdát. Nebojím se Juliána. A nechci ho nechat vyhrát.

Takže přikývnu a jdu si sednout, když Julián otráveně zamručí: „Zavři dveře, ať Mango neuteče,“ čímž mě trochu rozhodí. Kdybych věděl, že tu někde pobíhá ještěrka, asi bych si to rozmyslel a raději utekl nahoru. Jenže teď už je pozdě, a tak zavřu dveře a opatrně dosednu ke stolu. Ať je agama kdekoli, nevidím ji a jenom se modlím, aby mi nepřeběhla přes nohy.

„Znáš UNO?“ chce vědět Merlin a začne rozdávat znovu, tentokrát i pro mě.

„Tak trochu. Je to něco jako Prší, ne?“

„Přesně. Prostě se musíš zbavit všech karet tak, že budeš vyhazovat na hromádku stejnou barvu nebo stejné číslo. A když nemáš co vyhodit, musíš si líznout z balíčku. A taky jsou tu karty, kdy můžeš změnit směr hry, anebo si třeba ten, kdo hraje po tobě, musí vzít dvě nebo čtyři karty. Ale to můžeš přebít, pokud máš taky takovou kartu, a to by pak musel brát další, kdo je na řadě.“

Přikývnu, jakože rozumím.

„Akorát my hrajeme ještě trochu pozměněnou verzi,“ oznámí Filip. „Když ti někdo hodí kartu, že si máš vzít z balíčku, a ty to nemáš jak přebít, tak se tě kdokoli u stolu může zeptat na nějakou otázku. Hrajeme to tak celkem pravidelně jako takovou formu terapie.“

Při slově terapie se Julián ušklíbne, ale nic neřekne. Vezme svou hromádku karet a začne si je přeskládávat.

„Snažíme se před sebou nemít tajemství,“ pokračuje Filip a částečně teď působí jako třetí rodič, který má za úkol ujistit se, že jsou všichni v pořádku. „Navíc svěřit se ve hře s problémem, co nás trápí, je snazší. A pokud máme dojem, že někoho jiného něco trápí, ale záměrně o tom nemluví, tak to ve hře smíme vytáhnout. Ale protože je to teprve tvoje první hra, navrhuju jednoduché a ne moc dotěrné otázky. Co ty na to?“

Tohle rozšíření se mi moc nezamlouvá, ale už je pozdě, abych couvl, proto přikývnu. A pak hrajeme. Nejprve vyhodí kartu Merlin, po něm já, Julián a Filip. Říkám si, že to by celkem šlo, UNO jsem nehrál věčnost a tohle zatím vypadá jako zábava, akorát že hned ve druhém kole mi tam Merlin hodí kartu +2, což je na prd, protože to nemám čím přebít.

To mám za to, že jsem se nevrátil do pokoje.

Když si vezmu z balíčku dvě karty, Merlin nadšeně zabubnuje dlaněmi o stůl. Jeho radost je nejspíš nakažlivá, protože se na Juliánově obličeji objeví ďolíček, jak se usměje. Taky se pohodlně opře a nakloní hlavu na stranu.

Samozřejmě, že je to on, kdo se zeptá. „Takže, zásadní otázka,“ řekne a odmlčí se. Nejspíš aby správně budoval napětí. Mohl by se zeptat na cokoli a já nechci, aby se ptal… na cokoli. Sevřu ruce v pěst a zatajím dech. „Děsí tě Mango?“

Úlevně vydechnu. Není to nejhorší otázka pod sluncem, i když trochu ponižující ano. Ale že jsem z agamy nesvůj, si museli všimnout všichni, takže mi nedělá problém přiznat pravdu. „Ano.“

Merlin se uchechtne. „Víš, že anglicky se agamě říká bearded dragon? Takže je to vlastně vousatej dráček.“ S těmi slovy si nabere na vidličku pořádnou dávku zapečených brambor a narve si ji do pusy. Na stůl mu přitom spadnou dvě kuličky hrášku a trocha smetany a sýra.

„Super,“ hlesnu, ale že bych označení vousatý drak považoval za super… Ne, ani ne.

Hrajeme dál. A já o klucích zjišťuju další informace. Tak třeba: Filip je extrémně soutěživý, ale pravidla jsou pro něj všechno. Je to kontrolor pořádku a nikomu nic neodpustí. Merlin zase po každém vyhození karty potřebuje doplnit energii, proto se neustále láduje bramborami. A co mu spadne na stůl, má tendenci utřít do rukávu.

Julián je kliďas a neustále se ušklíbá, jako by měl tuhle i všechny budoucí hry v kapse. Suverén, kterého nic nerozhodí, ani když mi Merlin hodí kartu +2 a já ji přebiju taky +2, tím pádem si Julián musí nejen čtyřikrát líznout, ale ještě ho čeká otázka.

„No fajn,“ odfrkne si.

Filip okamžitě vystřelí: „Já mám otázku. Co ta líbačka? Znamená to něco?“

Jak se říká, že by se v člověku krve nedořezal, tak kdyby teď někdo vzal nůž a chtěl by se dořezat mojí krve, musel by řezat a řezat a stejně by nejspíš žádnou nenašel. Ani se nemusím vidět, abych poznal, že jsem totálně zbledl a moje krev odjela na dovolenou někam, kde se nikdo po hádce o mošt nelíbá u ledniček.

Jediné, co mi tělo dovolí, je trochu váhavě kouknout na Juliána, což je pitomý nápad, jelikož on v tu chvíli udělá to samé, takže na sebe vejráme, já bez krve, on evidentně beze slov a…

„Mám říct Janě, ať vezme Anetu na vánoční trhy?“ pokračuje Filip.

Nechápu, jak to souvisí, nechápu, jak může vědět, že mezi námi k něčemu došlo, a nechápu… To mu to Julián řekl? Ježiši, ví to i Merlin? Je celá tahle hra jen zástěrka, jak si ze mě vystřelit?

Díkybohu se mi povede čirou náhodou nadechnout, což mi znovu rozproudí krev a projasní myšlení. Líbačka. Aneta. No jasně.

Jsem zapomněl, že Julián je jak neřízená střela a líbá kdekoho.

„Jo, jestli mě chceš nasrat, tak to udělej,“ usměje se Julián přehnaně líbezně. Přesto poznám, jak moc se mu ulevilo. „Jako by nestačilo, že mi zas píše.“

Merlin s hráškem mezi zuby velmi vážně pronese: „Myslíš, že plánuje svatbu?“ Div přitom neobrátí oči v sloup, jak se snaží dát najevo, že je Aneta trapná.

„Od chvíle, co mě viděla,“ přikývne Julián. Pak mu nejspíš dojde, že zatím neodpověděl na otázku, takže koukne na Filipa. „Ne, byla to hovadina. Prostě mi to ujelo.“

Prostě mi to ujelo?

Zdálo se mi to, nebo při těch slovech těknul pohledem i mým směrem? Říká tím: Ujelo mi to s Anetou, nebo ujíždí mi to často, nebo všechno je jeden velký ujíždějící autobus? Co si z toho mám vzít?

Zavrtím nechápavě hlavou a upřímně doufám, že to vidí.

Další, kdo musí brát rovnou šest karet, je Filip. Podle všeho mu mnohem víc než otázka vadí, že prohrává. Dvakrát si přepočítá karty a následně zkontroluje, kolik karet máme my ostatní. Já šest, Merlin pět a Julián sedm. Filip deset, což ho nakrkne a každou kartu z balíčku si bere s neskrývanou nechutí.

„Chceš se ujmout otázky, Merlí?“ navrhne Julián.

„Jo!“ poskočí Merlin a ani na vteřinu nezaváhá. „Kdy už nám konečně řekneš, na kterou vysokou si dáš přihlášku?“

Filip povytáhne obočí. „Jsou Vánoce! Do února času dost. Ale až se rozhodnu, budeš první, kdo se to dozví.“ Je při těch slovech klidný, ale stejně je v tom něco… neFilipovského. Jakože je mu nepříjemně. A nejsem to jen já, kdo si toho všimne, protože i Julián ho upřeně pozoruje.

Ale nikdo nic neřekne a já do toho vrtat rozhodně nebudu, takže se hraje dál. K Filipově smůle je to zase on, kdo musí brát dvě karty. Odevzdaně si podepře bradu a mrkne na mě. „Je něco, na co by ses chtěl zeptat? Můžeš na cokoli.“

Těch otázek je spousta, ale nevím, co si můžu dovolit. Jak mám vědět, co je moc osobní, když kluky vůbec neznám? A zároveň… nezahodím přece otázku tím, že bych se zeptal na nějakou kravinu. „Tys byl v děcáku?“ pronesu opatrně. Vím, že si ho Denisa a Rob brali jako prvního, ale to je tak všechno.

Filipa tím nijak nevykolejím. Otázka s vysokou mi přišla jako větší drámo. „Jo, byl jsem v děcáku třináct let, takže chápu, jaký to pro tebe asi bylo. Ale já jsem měl celkem štěstí, protože jsem měl super vychovatelky. Ještě teď si s nimi občas napíšu. No a pak si mě vzali ti nejlepší rodiče.“ Zasněně vzdychne. „Všechno bylo skvělý, než jste se tady objevili vy, vocasové.“

Hlavně Merlina tím upřímně rozesměje.

Já se taky zasměju, ale zároveň přemýšlím nad těmi třinácti lety. Znamená to, že Filip normální dětství nezažil? Navzdory tomu, jak spokojeně teď vypadá, mi ho je stejně líto.

Když o dvě kola později bere čtyři karty Julián, významně na mě pohlédne. „Je něco, na co by ses chtěl zeptat, Kryštofe?“

Nejsem si jistý, jestli jsem ho už slyšel oslovovat mě jménem. Je v tom něco až elektrizujícího. Trochu mě tím vykolejí, takže zapomenu, jak se otvírá pusa a vyslovují hlásky, ale jemu je to asi jedno. Začne mluvit sám od sebe. Stejně je jasné, na co bych se zeptal.

„Já jsem v děcáku nikdy nebyl. Šel jsem rovnou k Denise a Robovi. Už to myslím budou tři roky,“ oznámí bezvýrazně. Hned nato, skoro jako bych se měl na něco doptávat a on tomu chtěl předejít, odvede řeč k Merlinovi. „Chceš mu říct taky něco o sobě, Merlí? Ať to na něj rovnou vybalíme.“

Nejspíš proto, že už si svoji minulost mezi sebou svěřili, nedělá jim teď problém o ní mluvit. Merlin prostě jen pokrčí rameny a řekne: „Přišel jsem po Filipovi. V děcáku jsem byl vždycky jen chvíli. Mám mámu, ale taky dva bráchy a pět sester, takže jsem rád, že můžu být tady. Občas se s nimi vidím a je to v pohodě, ale tady je mnohem větší klid.“

Přikývnu a nejistě poposednu. V děcáku jsem se na smutné příběhy většinou neptal, nechtěl jsem zažít situaci, že mi někdo řekne něco děsně smutného a já nebudu tušit, jak zareagovat. Ale tihle tři jsou jiní, můj vztah k nim je jiný, tím pádem jsem rád, že tohle vím.

Kluci začnou automaticky zase hrát.

Další tři kola proběhnou bez dobírání karet, a když už se zdá, že bych mohl vyhrát, protože mi zbývá poslední karta, Merlin se pobaveně ušklíbne a hodí mi tam +4. Je vidět, že na tohle čekal, a má z toho takovou radost, že se ani nezlobím. Prostě jen vzdychnu a líznu si.

Nestihnu být z otázky nervózní – fakt bych nechtěl, aby se mě ptali na cokoli z minulosti, na to rozhodně nejsem připravený –, protože Merlin okamžitě vyhrkne: „Já se chci zeptat!“ Nakloní se přes stůl blíž a bez zaváhání položí otázku. „Maluješ se rád, nebo to děláš, protože jako gay musíš?“

Zatímco Julián se začne uvolněně smát, Filip se plácne do čela a zaúpí.

Merlinova bezelstnost je vlastně hezká a nijak mě neuráží.

„Co je?“ zarazí se Merlin a nakrčí nos. „To je důležitý! Jestli to má rád, tak mu můžu k narozeninám kupovat malovátka.“ Vypadá, že mu na tom opravdu záleží, což je vlastně celkem dojemné.

„Líbí se mi to,“ odpovím upřímně. „V děcáku jsem to nikdy nedělal, protože jsem se bál, aby to někomu nevadilo, ale tady mi to přijde… v pohodě.“ Sice už neřeknu, jak jsem občas v počítačové místnosti sledoval make-up tutoriály nebo že jsem si sem tam za ušetřené peníze kupoval nejlevnější kosmetiku a pak si ji na záchodě zkoušel a hned nato ji utíral toaleťákem, aby nikdo nic nepoznal, ale i tak jsem překvapivě otevřený.

Úkosem kouknu na Juliána, jako kdyby mě snad zajímalo (nezajímá), co si o tom myslí, ale on sebou v tu chvíli zrovna trhne a skloní se pod stůl. „Opatrně, příšerko,“ zamumlá a v další vteřině se narovná a v ruce má agamu.

Nevím, v agamách se moc nevyznám, ale přijde mi vyloženě vysmátá. Jakože si užívá fakt super herní večer.

Aniž bych nad tím uvažoval, automaticky se od ní odtáhnu. Od toho dlouhého ocasu, divně zahnutých pařátků a obrovské tlamy.

Julián si toho všimne. „Chceš si ji zkusit pohladit? Teda nevypadáš na to, ale chápeš… Třeba by ses pak tak nebál.“ Překvapivě vůbec nezní zle, dokonce bych řekl, že je milý, ale to mi k němu nesedí, takže nedůvěřivě zakroutím hlavou. Beztak je to z jeho strany jen legrace.

„Spíš ne.“

Merlin se nakloní a z druhé strany do mě strčí. „No tak, pohlaď si ji! Mango je miláček.“

Tři páry očí na mě upřeně koukají. Jedinou agamu spíš zajímá Juliánova tkanička od mikiny, kterou se snaží chytit. Jinak na mě ale kluci zírají, až mám dojem, že pohladit Mango je něco jako přijímací rituál.

Možná bych si teda měl zodpovědět otázku, zda bych do jejich party patřit chtěl.

„A kouše?“ zeptám se. Přece jen, jak se směje, je vidět, že má fakt obrovskou tlamu. Určitě by mi dokázala ukousnout prst, ani by nezaváhala. Byl by to pro ni jen další hodně šťavnatý červík.

„Agamy skoro nekoušou,“ pronese Julián poučně. Ale jestli mě to mělo uklidnit, tak si to skoro mohl nechat pro sebe. „Když jí dáš očichat ruku a pak ji pohladíš, bude to v pohodě. Představ si, že je to pes.“

Merlin přikývne. „Krokodýlí pes.“

„Nepomáháš,“ ušklíbne se Julián. A zcela výjimečně má pravdu. Představa krokodýlího psa nepomáhá. Jenže kluci pořád čekají a já nechci vypadat jako srábek a možná maličko chci patřit do jejich party, takže se zhluboka nadechnu a zvednu ruku.

Nevím, jestli agamy mají čich, a nevím, jestli Juliánovi věřím, že agamy skoro nekoušou, ale stejně ho poslechnu. Nejdřív přiložím agamě ruku k nozdrám, napjatě počkám a následně ji pohladím po šupinatém těle.

Srdce mi zrychlí, když si uvědomím, že to fakt dělám. Hladím Mango!

„Zvláštní pocit, že jo?“ nadhodí Filip a přitáhne si pekáč s bramborami, kde už je od Merlina víc než půlka snězená. Vím, že mluví o agamě a o tom, jak je její kůže drsná a jemná zároveň, ale já se nemůžu zbavit dojmu, že se jeho otázka dost dobře hodí k celé té fakt divné situaci.

Zítra to bude týden, co jsem přijel, tím pádem jsem ještě před týdnem byl na celém světě sám. A teď sedím u stolu, hladím agamu a mám tři bráchy.

A jednoho z nich jsem líbal.

Takže jo, definitivně. Zvláštní pocit.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥