Szabi

Vzbudím se zpocený a zip polštáře mě tlačí do obličeje. V krku mám sucho, jako kdybych včera chlastal, přitom jsem měl jenom vodu. Ani jsem se nezdržel nijak dlouho, šel jsem celkem brzy domů. Ale i tak si připadám… divně.

V pokoji je tma a kluci podle tichého oddechování ještě spí, dokonce i Filip, který jindy chodívá časně běhat. Tím pádem musí být fakt hodně brzy.

Posadím se a temenem se opřu o studenou zeď. A když zvednu ruce, abych si objal kolena, trochu se mi třesou. Zkouším si vzpomenout, co se mi zdálo. Myslím, že v tom hrála roli máma. Je to jenom pocit, nemám pro to žádný důkaz, ačkoli je možná důkazem už jenom to, že na ni teď myslím – po tom, co byla tak dlouho uložená někde vzadu v hlavě, v šuplíku mého mozku, který jsem jí vyhradil.

Kdysi jsem na ni myslel často, neustále. Pak mě to začalo strašlivě žrát, tak jsem s tím přestal. Takhle jednoduché to bylo. Akorát to nikdy nevydrželo dlouho. Vždycky stačí zbloudilá vzpomínka, náhodná asociace nebo jeden pitomý sen, který si ani nepamatuju, a zase je všude. V mých gestech. V barvě očí. Ve vlasech.

Zaplavuje mě přívalová vlna úzkosti z vědomí, jak moc jsme jeden druhému podobní, ještě pořád, přestože umřela. Nebo právě proto, jelikož tak svým způsobem zamrzla v čase. Chtěl bych se toho zbavit, setřást ji ze sebe, vypadat jinak. Ale vypadám jako ona a teď mi to dochází. Víc než měsíc po tom, co se mi o ní zdálo naposledy, znovu sedím na posteli a mám pocit, jako by to bylo včera, můj a její život.

Pohlédnu na šuplík nočního stolku, kde je na dně, v jednom ze sešitů, fotka, na které se máma směje.

Jsem rozbitej stejně jako ona. Nedávám smysl.

Opakuju si, že dva lidé přece nemůžou být úplně stejní, ale ze všech věcí, co by si můj mozek mohl uchovat, vyvstávají věty, lichotky, slova, která k nám někdo pronesl. Ke mně a k mojí mámě. Vypadáte jako dvojčata. Její malá kopie. Krásně zpívá, to budeš mít po ní.

Vstanu a potmě jdu ke dveřím. Potichu za sebou zavřu a zamířím do koupelny, kde si opláchnu obličej ledovou vodou. Sáhnu pro kartáček, abych si vyčistil zuby, a pak se zarazím, sotva mi dojde, že ten můj má štětiny rozjeté do všech stran a ona to mívala stejně. Nebýt barev, nepoznali bychom, který kartáček patří komu.

Vezmu ho a bezmyšlenkovitě si začnu drhnout zuby a dásně, dokud na jenom místě neucítím krev. Pak si vypláchnu pusu a zhluboka piju z dlaní. Dokonce mě napadne, že bych vlezl do sprchy a pustil na sebe studenou vodu. Třeba by mě to trochu probralo a odvedlo myšlenky jinam.

Jsem rozbitej…

Jak to tenkrát začínalo u ní? Nemůžu si vzpomenout, byl jsem ještě malý kluk. Slýchala předtím řeči ostatních, jak moc je podobná svojí matce? Že mají stejná gesta a oči? Předtím, než se to projevilo?

Vypadnu z koupelny a opatrně vytáhnu z terárka Mango. Nesu ji v náruči dolů do obýváku a bosé nohy mě zebou. V baráku je trochu kosa, možná začíná mrznout a brzy bude chumelit. Třeba jsem se ve svém odhadu Vánoc na blátě mýlil.

Zalituju, že jsem si nevzal sluchátka a mobil. Už mi párkrát pomohlo pustit si na plné pecky písničky, které přehluší úplně všechno. Ale nechci se vracet, abych nevzbudil kluky. Ačkoli kdybych probudil Kryštofa, možná bych rázem přišel na jiné myšlenky a neplácal se tolik sám v sobě.

Kryštof. To, jak se ohledně něj cítím, taky nedává smysl.

Sednu na gauč, nohy schovám pod sebe a Mango si položím do klína. Opatrně ji hladím od hlavičky až po špičku ocasu a zkouším se soustředit na události předchozího večera. Nakonec se natáhnu na záda, aniž bych s hlazením přestal, a koukám do stropu. Ani nevím, kolik je hodin. Už sice není taková tma, ale slunce je pořád zalezlé za mraky.

Včerejší ples, nebo spíš vesnická tancovačka lomeno šaráda, by se beze mě rozhodně obešel. Z mnoha různých důvodů. Například kvůli Anetě, která mi na náladě rozhodně nepřidala. Na jednu stranu jsem se nechal uchlácholit představou, že ji znám, a tím pádem vím, jak s ní mluvit. Přece jen jsem s ní chodil tři měsíce, ačkoli ona tvrdila, že jí to přišlo jako tři roky. Mně upřímně taky, ale asi ne ze stejného důvodu jako jí. Spíš mě náš vztah otravoval až příliš dlouho.

Ale Anetina přítomnost nad přítomností Kryštofa na chvíli vyhrála. Nevzbuzuje ve mně totiž ani zdaleka tolik emocí.

Doteď si nejsem jistý, proč jsem ji políbil a díval se přitom na něj. Líbil se mi jeho stud. Asi jsem chtěl prostě jenom zjistit, za jak dlouho odvrátí hlavu, a na ten polibek jako takový jsem vůbec nemyslel. Anetiny rty byly známé a voněla jako cola a žvýkačka. Vím, že Filipovi se nebude líbit, že jsem ji využil – přestože se nechala víc než dychtivě – a to hlavně z toho důvodu, že se to nebude líbit Janě, která má Anetu strašně ráda.

To je možná ten problém. Věřím, že Aneta může být super kámoška. Ale nic víc.

Nechal jsem se tím hloupě strhnout a Kryštofův výraz za to nakonec ani nestál. Ten blbeček se stačil vypařit rychleji, než jsem se pořádně nadechnul. Aneta na mě koukala lesklýma očima a já ho zkoušel zahlédnout v davu.

Myslím, že se mě Aneta na něco ptala. A já řekl: „Kde je?“

A ona: „Kdo?“

Ale to už jsem šel ke dveřím a nechával svět sokolovny za sebou. Slíbil jsem Merlinovi, že tam s ním budu, až se vyhlásí tombola, jenomže jsem měl najednou fakt divný pocit, jestli jsem nepřestřelil. Zmizel jsem Anetě, všem, a jediné, co jsem po cestě udělal, bylo, že jsem odchytil Filipa, abych mu řekl: Dej pozor na Merlina.

Sotva jsem vyšel před sokolovnu, pustila se do mě zima. Trochu jsem po tom tancování nadlehčoval nohu a klíče od baráku v kapse při každém kroku rachotily. Z dálky jsem slyšel, že uvnitř zrovna hraje písnička Pocity od Tomáše Kluse.

Z posledních pocitů poskládám ještě jednu úžasnou chvíli. Je to tím, že jsi tu, možná tím, že kdysi jsme byli, ty a já…

Dobře, že jsem zdrhnul. Vydechoval jsem obláček páry a koukal do tmy, jestli někde neuvidím Kryštofa, a samozřejmě jsem si nejdřív všiml toho debila Radka, jak se nad ním tyčí a mele sračky. Už nevím, co konkrétně, ale Radek je ten typ, co mele sračky vždycky, když otevře pusu, takže to není důležité.

Ale o to stejně nejde. Reálně jde o to, co mi pak řekl Kryštof. Že je gay.

Překvapila mě přímost jeho prohlášení. Tak nějak jsem to přece věděl od prvního momentu, ale stejně jsem čuměl, jak mi to vmetl do ksichtu! Ani jsem netušil, co odpovědět. Koukal jsem na jeho záda, když se rozešel domů, a opakoval jsem v duchu sám sobě, že za ním jdu jenom proto, kdyby se Radek rozhodl, že mu nedá pokoj a třeba si na něj někde počíhal. Ten bezmozek je schopný všeho. Ale ani na chvíli mě nenapadlo vrátit se do sokolovny, když tam Kryštof nebyl.

Nevím, jestli to dává smysl, ale říkal jsem sám sobě: K čemu by pak bylo to divadlo?

Teď si tu scénu přehrávám pořád dokola a pomáhá mi odvést myšlenky jinam, zatímco nepřestávám hladit Mango. Buď usnula nějakým agamím spánkem, nebo hraje štronzo, protože už se nějakou dobu nehýbe. Hladit ji je meditativní.

Nakonec to vypadá, že je jedno, že Kryštof spí. Očividně mě zvládne dostatečně zaměstnat a vysírat i spící. Aspoň už nemyslím na mámu. V potemnělém obýváku uprostřed ticha čekám, až přijde ráno. Pravda ale je, že dřív než ráno stejně přijde Filip, odporně čilý a navlečený ve sportovních hadrech spěchá ke dveřím, aby si šel zaběhat.

„Ranní ptáčata všichni nenávidí,“ pronesu, když sahá po klice. A nahlas se rozesměju, jelikož se parádně lekne.

***

U snídaně zívám na celé kolo, až se mě Denisa zeptá, jestli jsem šel včera po návratu domů vážně rovnou spát, nebo jsem si s někým psal. Tím někým samozřejmě myslí Anetu. Možná nebyl dobrý nápad ohledávat její mandle uprostřed parketu, ale kdybych ji zatáhl někam do stínu, ztratilo by to kýžený efekt. Takže je ta otázka asi zasloužená.

V kuchyni voní míchaná vejce a je to přesně jedna z těch snídaní, kdy všichni jíme od každého něco. Já si namažu krajíc už trochu gumového chleba tlustou vrstvou másla, posolím ho a ukusuju k němu cherry rajčata. Zapíjím to ledovým moštem, což mi dělá dobře v břiše i na duši. Taky přitom ignoruju Filipovy řeči o tom, že potřebuju sníst i nějaké bílkoviny, Merlinovo nimrání se ve vejcích, které prokládá povídáním o svých tombolových vítězstvích (vyhrál autíčko na ovládání, sadu hřebenů a štangli salámu), a Denisin hovor s Robem.

Cítím se podstatně líp než třeba před hodinou a nesrovnatelně líp než v okamžiku, kdy jsem se probudil. Ale vesmír má se mnou pravděpodobně trochu jiné plány, protože sotva si olíznu máslo z prstů a sáhnu pro další rajče, do kuchyně někdo vejde.

Člověk nemusí být žádný velký matikář, aby si spočítal, kdo chybí a kdo to tím pádem je. Kryštof. Až na to, že… ten kluk vypadá trochu jinak než jako Kryštof. V první vteřině nejsem zcela schopný pochopit, co přesně se změnilo. Můj unavený mozek to analyzuje a jaksi přitom selhává.

Rozhodnu se vzít to postupně, hezky od podlahy. Kryštof na sobě má obyčejné tepláky a k nim černé tričko s delšími rukávy. Celé černé a ve srovnání s tím, na co jsem zvyklý u Filipa a Merlina, a vlastně i u sebe, je obtáhlejší víc, než by podle mě mělo. A pak je tady samozřejmě jeho obličej. Jakoby vyhlazenější a zářivější pleť. Nejsem úplný idiot, ale přiznávám, že mi chvíli trvá, než poznám, že má nejspíš make-up, a sotva se pohledem přesunu ještě o kousek výš, všimnu si celkem precizních černých linek a namalovaných řas. Nesmyslně mu to zvýrazňuje oči.

Trhnu hlavou a dojde mi, že nejsem jediný, kdo na něj upřeně civí. Merlinovi dokonce spadlo kus vajec z vidličky.

Než ale kdokoli z nás stačí něco říct, je to Kryštof, kdo se ujme slova. „Jsem gay,“ oznámí a jeho tón zní maličko povýšeně, jako kdyby nám oznamoval, že je šlechtic a my jsme odteď jeho poddaní. Ale upřímně, i kdyby to na mě včera neječel, překvapil by mě spíš jeho vzhled než to oznámení.

Denisa se pousměje. Jak ji znám, považuje to za krok mimo komfortní zónu nebo prostě obecně krok tím správným směrem. Jakože se nám Kryštof otevírá a buduje si k nám důvěru.

Rob spíš čeká, co na to Denisa.

Filip je hodný jako vždycky a přijme to pokrčením ramen, načež trochu pobaveně odvětí: „Dobré ráno i tobě.“

Všechno ale rozsekne Merlin, který se naprosto bezelstně zazubí. „Jé, u nás ve škole je taky jeden kluk, co je gay. Tomáš. Ale on říká, že doopravdy není a že jde jenom o to, aby byl zajímavej.“

To mě rozhodně zaujme, ale stejně nedokážu odtrhnout pohled od Kryštofa. I jeho vlasy jsou jiné, jemnější, nevím, jak to pojmenovat. A jakmile trochu natočí hlavu, všimnu si, že má v jednom uchu delší stříbrnou náušnici. Překvapivě to vůbec nevypadá nevkusně, ale nechci si sám pro sebe určovat, jak to vypadá a nevypadá. Dneska už bylo těch úvah dost. „Kdo by předstíral, že je gay, jen aby byl zajímavej?“ zeptám se Merlina pochybovačně.

On jenom pokrčí rameny.

Denisa se znovu usměje, přesněji se její úsměv ještě víc rozšíří, a Rob se k ní přidá. Denisa pak řekne: „Dobře. To je v pořádku, Kryštofe. Dáš si kaiserku?“ A přisune k němu tác s houskami. Ty jsou na rozdíl od chleba čerstvé a voňavé, protože je ráno vytáhla z mrazáku a rozpekla.

Na vévodu Kryštofa ale kaiserka dojem neudělá. Posadí se mezi nás plebs a sáhne pro jablko. Náušnice se mu při tom pohybu zhoupne.

Protože nikdo už nic neříká, pokračujeme v jídle, ačkoli mě jaksi přešla chuť. Kryštof navíc sedí blízko, poslední volné místo bylo vedle mě, a já tak vnímám jeho vůni. Jemnou a nevtíravou, avivážovou, ale stejně mě štípe v nose. Nejradši bych odešel do pokoje a víc se téhle šarády neúčastnil. Štve mě, jak z obyčejné snídaně udělal svoje osobní divadlo. A čím víc mě to štve, tím silnější mám potřebu něco říct.

Obrátím se k Denise a Robovi a vcelku rozvážně pronesu: „Takže Kryštof se přestěhuje do obýváku? Nebo kde bude odteď spát?“

Poznám na nich, že si nejsou jistí, jestli to má být vtip. To je dobře. Já taky nemám tucha.

Každopádně Rob se zamračí, protože jakoukoli formu bezpráví, třeba i jenom náznakem, nesnáší. Stejně jako Filip, ale na něj se nepodívám.

„Proč nemůže spát v pokoji?“ zeptá se Merlin s plnou pusou.

Pohlédnu na Kryštova, do jeho očí, které díky řasence působí ještě větší než v noci, když na mě z rohu sokolovny koukal. „Aby si někoho z nás nespletl s plyšáčkem.“

Teď už to nejspíš jako vtip nebere nikdo. Možná jsem se na to měl vykašlat. Ale cítím zvláštní uspokojení, když sebou Kryštof trochu trhne, jak ho moje slova zabolí. Jako kdyby je vnímal úplně všude.

„Juliáne, to stačí!“ řekne Denisa rázně.

„Brzdi, kámo,“ přisadí si Filip, ne tak přísně, jako spíš tónem staršího bráchy, který nechce, aby si mladší sourozenci vjeli do vlasů. Pak se otočí k Merlinovi a klidně vysvětlí: „Kryštof bude spát s námi v pokoji. Julián si dělá srandu.“

Dělám? Sám pořád nevím. Prostě jenom čekám na vhodnou příležitost, až se budu moct sebrat a vypadnout.

Atmosféra u stolu je divná a hutná jako těsto na lívance. Možná to tak nevnímám jen já. Denisa totiž v jednu chvíli poposedne a nakloní se ke Kryštofovi, aby ho pohladila po ruce. „Jsem ráda, že ses nám svěřil. Děkuju. Je něco, co můžeme udělat pro to, aby ses tady cítil líp?“

Kryštof se ušklíbne. „Přestěhovat Juliána do obýváku.“

Všichni až na mě se začnou smát. A Kryštof se taky pousměje, ale osobně myslím, že jsme zrovna teď na jedné vlně. Ani on sám si není jistý, jestli to byl vtip.

***

Nechápu, jak mohli zapomenout na Kevina. Můžu to vidět kolikrát chci a stejně mě během té scény pokaždé napadne, jestli si ti rodiče před odletem něco dali, že byli tak mimo a nechali svoje dítě doma. Kdyby šli prostě jenom na nákup a pak se vrátili, ale že jim to nedošlo během cesty na letiště?

Jinak mám ten film pochopitelně moc rád. Je to esence Vánoc. Už jako malý kluk jsem to žral.

Sedím v jednom ze tří křesel a nohy mám přehozené přes opěradlo, zatímco druhé křeslo si pro sebe zabral Rob, třetí Filip, a Denisa tím pádem spolu s Merlinem a Kryštofem obývá sedačku. On má na sobě pořád to černé tričko s delšími rukávy a světlo z televize vrhá stíny na jeho obličej. Chvíli ho vidím, chvíli ne. Ale snažím se moc nečumět a radši věnuju pozornost Kevinovi.

Na dřevěném stolku u zdi hoří dvě svíčky. Jedna kratší a druhá o něco vyšší. Zapálila je Denisa, než jsme se usadili k filmu, a pro každého z nás donesla chundelatou deku. Já a Filip jsme mezitím napukali popcorn a Rob se postaral o limonádu, zatímco Merlin a Kryštof o něčem klábosili. Od včerejška jako kdyby si najednou začali rozumět. Všímám si toho, že je vůči němu Merlin poměrně vstřícný, bere ho, což je na jednu stranu dobře, zatímco na druhou… Ale ne, je to dobře.

Hraju si s nití, která čouhá z deky, a koukám na televizi, kde Kevin zrovna nakupuje, když se zničehonic ozve: „Jdu si pro pití. Chcete někdo něco?“ Kryštof stojí před gaučem a čeká, jestli si u něj objednáme. Od rána se změnil. Možná je to něco v jeho postoji, protože od chvíle, co se namaloval, je sebejistější a už se tolik nehrbí.

„Ne, díky,“ usměje se Rob a hrábne do popcornu. Začne se s Merlinem dohadovat, která příchuť je nejlepší, zatímco Filip štěkne, aby byli ticho, že sleduje film, a Denisa do toho vzápětí hodí totální bombu, když oznámí: „Popcorn vlastně není nic extra, je jedno, která příchuť.“

Všichni mluví jeden přes druhého a já se přistihnu, že koukám ke dveřím, kterými Kryštof odešel.

Pak najednou vstávám, opatrně, jelikož mě trochu brní noha. A o vteřinu později opouštím obývák a vcházím do kuchyně.

Nad linkou svítí zářivka, která potichu bzučí a vytváří tak spolu s hučící lednicí zajímavé hudební duo. Kryštof stojí u linky, zády ke dveřím a nalévá si do sklenice mošt.

Nevím sice, co přesně tady dělám, zato ale vím, co říct. „Vážně?“ protáhnu. „Můj mošt?“

Trochu sebou trhne, nejspíš moji přítomnost nezaregistroval. Ale sotva se na mě otočí, vyzývavě vystrčí bradu. „Tvůj mošt?“ zeptá se pochybovačně. „To jako že si nikdo jiný nesmí dát?“

„Nikdo jiný ho moc nemusí,“ pokrčím rameny a jdu k němu. Celou dobu mě pozoruje a upřímně si nejsem jistý, co přesně čeká, že udělám. Jenom se přes něj natáhnu a otevřu skříňku, abych vzal sklenici a taky si nalil.

Mlčíme.

Kryštof sáhne pro svoji z poloviny plnou sklenku a vrazí ji pod kohoutek. Začne do ní dopouštět vodu.

„Ty to ředíš?“ zakroutím hlavou. „Barbare!“

Nejspíš si prostě jenom nemůžu pomoct. Ten starý Kryštof by se možná stáhnul, ale nový Kryštof, který má namalované linky a řasy a působí sebejistě, velmi klidně odvětí: „Pajdo.“

Cukne mi koutek. Jsem napůl uražený a napůl pobavený. Chvíli poslouchám zvuky filmu, které k nám doléhají z obýváku, než odpovím: „Princezno.“

Zamračí se. „Brnkale!“

„Ponocníku.“ Už je tady několikátou noc a pořád usíná až k ránu. Nejspíš ještě neuvěřil, že ho nezkusíme zadusit polštářem, jakmile vytuhne.

„Ponocníku?“ zeptá se šokovaně, jako kdybych mu řekl, že je absolutní kretén. Ale tohle všechno je součást hry, kterou spolu hrajeme. Vsadil bych se, že je prostě jenom pobavený. „Ty… ještěromile.“

Vzpomenu si, jak se producíroval v koupelně s ručníkem kolem pasu, který byl až nesmyslně nízko. „Exhibicionisto.“

„Protivo.“

„Vzteklino.“ Vyzývavě povytáhnu obočí a čekám, co odpoví, ale on místo toho trochu zčervená.

„Ty… ty… ty arogantní elitářskej pitomej zlej… homofobe.“

Tohle už nejspíš není sranda. Očividně existuje dost tenká hranice mezi tím, co je myšleno nevážně a co vážně, a on ji právě teď překročil. Zamračím se a automaticky udělám krok k němu.

Couvne a zády vrazí do ledničky. Kdyby nebyla zavřená a plná jídla, možná bych ho mohl zkusit nacpat dovnitř. Nejsem si tím jistý.

Vlastně si nejsem ani trochu jistý vůbec ničím, když zvednu ruku a opřu se vedle jeho hlavy. Takhle zblízka můžu znovu cítit, jak voní. Nevtíravě, až moc příjemně. Irituje mě to jako všechno na něm. A netuším, co čeká. Že ho uhodím? Přitom jeho pootevřené rty mají úplně jiný efekt. Zvláštně mě to rozehřívá.

Nevím jistě, jestli můžu – ani kvůli němu, ani kvůli sobě – ale v ten moment nijak zvlášť nepřemýšlím. Moje podvědomí mi řekne: Tohle je přece ten důvod, proč jsi za ním šel, ne? Proto jsi tady. A já si pomyslím: Sklapni!

Už nemůžu couvnout, i kdybych chtěl. Druhou ruku položím Kryštofovi na bok, na místo, kde černé tričko kopíruje jeho tělo, a ten dotek je elektrizující. Pak ho políbím. Prostě jen tak, impulzivně, a jestli mi v mozku zabliká varovná kontrolka, tím polibkem ji umlčím.

Kryštof má neuvěřitelně hebkou a jemnou pusu. Chutná po popcornu.

Nejdřív jenom tak stojíme, rty přitisknuté na rty, a já čekám, až je pootevře a vyjde mi vstříc. Je to jenom vteřina, ale možná dokonce celá věčnost, nedokážu se v tom zorientovat. Ze všeho nejdřív se prudce nadechne a můj dotek na jeho boku automaticky zesílí, skoro až majetnicky ho sevřu.

Trochu vyjukaně na mě kouká, ale pak odevzdaně zavře oči, schová je pod závojem řas, a konečně pootevře pusu. Je to on, kdo jako první pohne jazykem, a já se zachvěju.

Líbal jsem už spoustu holek, ale tohle je od první chvíle jiné. Ještě nikdy jsem neměl pocit, že se do polibku tolik nořím a ztrácím pevnou zem pod nohama. Líbám ho s takovým nasazením a tak procítěně, jako bych si říkal, že když už jsem to posral, tak ať to alespoň stojí za to. Jazykem se otírám o Kryštofův jazyk, tlačím ho na ledničku a rukou, kterou jsem se opíral vedle jeho hlavy, sklouznu níž.

Myslím, jsem si tím skoro jistý, že bych ho unesl. Mohl bych si ho opřít o zeď a pokračovat v líbání, zatímco by mi omotal nohy kolem pasu.

Skoro až násilím polknu zasténání. Vlastně mě vytáčí, jak zatraceně dobré to je.

Rozhodně chci víc. Ale pak se natlačím ještě blíž a uvědomím si, že máme oba jistý problém, a teprve tohle mě částečně vytrhne. Vyděsí mě, že by někdo mohl přijít a vidět, co dělám, protože já sám dost dobře nerozumím tomu, co dělám.

Na moji obranu – nejspíš se mi odkrvuje mozek.

Naposledy se otřu o Kryštofovu pusu, která je teď opuchlá a zčervenalá, což je tak strašně sexy. A je to vůbec poprvé, co mě tohle slovo napadne v souvislosti s klukem.

Pomalu otevře oči a podívá se na mě, stále vyjevený a trochu mimo. Možná čeká na vysvětlení. Které nemám.

Tam, kde jsem ho držel, má černé tričko pomačkané. Úplně nesmyslně mu ho zkusím uhladit a pak se přes něj jedním plynulým pohybem natáhnu, seberu z linky lahev s moštem a beze slova vypadnu z kuchyně. Nedám mu vůbec žádný prostor na otázky.

Zastavím na chodbě u dveří do patra a přitisknu si lahev moštu na čelo. Zkouším myslet na všechno, co není rajcovní. Krmení agamy živými červy. Sousedka Dvořáková na zahradě kolíčkuje k prádelní šňůře svoje bombarďáky. Filipovy smradlavé kopačky z fotbalu.

Tlak, který cítím tam dole, celkem rychle povoluje.

Nejradši bych vyběhl nahoru do pokoje a zavřel se tam, ale problém je, že nic jako můj pokoj neexistuje. Je to pokoj nás všech a Kryštofa by mohlo napadnout něco šíleného, jako třeba rozejít se za mnou a žádat odpovědi.

Nebo bychom mohli v líbání pokračovat u mě v posteli.

Dost. Přestaň s tím.

Zhluboka se nadechnu, otřu si pusu, všelijak se porovnám a dorovnám a jdu zpátky do obýváku. Až na Merlina mi nikdo nevěnuje pozornost a ten se jen vítězoslavně ušklíbne, protože si stačil zabrat moje křeslo.

Odevzdaně sebou praštím na gauč vedle Denisy a pevně svírám lahev moštu. Sklenici jsem v zápalu… všeho nechal na lince. Teprve když po chvíli dorazí Kryštof, uvědomím si, že si nemůže sednout jinam než vedle mě. Až moc blízko. Poznám, že z toho taky není nadšený, spíš rozpačitý.

Zkouším se na něj nedívat a místo toho upřeně zírám na televizi. Ale stejně vnímám hromadu věcí, iritujících maličkostí a gest, třeba:

Když Kryštof poposedne a omylem o mě zavadí. Když se napije moštu, který si přinesl ve sklenici. Když po mně těkne pohledem. Když se nadechne. Když prostě jenom tak v klidu existuje, aniž by mu docházelo, že mě tím přivádí k šílenství.

Proč mu neřekneš, jak moc? Proč mu to neukážeš?

„Sakra!“ štěknu, což je zatracená chyba, protože se na mě všichni otočí. Filip tázavě povytáhne obočí. Neurčitě ukážu bradou k televizi, abych se zachránil. „Nechápu, že odletěli bez Kevina.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥