Szabi

Mít fyzioterapii v pátek je peklo. Čtvrtky jsou v pohodě, přinejmenším už jsem si stačil zvyknout, ale v pátek jezdím ze školy nejradši rovnou domů, hraju na kytaru, jsem s kluky, čistím Mango terárko, prostě a jednoduše dělám rád absolutně cokoli, co nezahrnuje cvičení s bolavou nohou.

Dává tím pádem smysl, že z takové změny nejsem odvařený.

Všechno se na sebe začne nabalovat ve chvíli, kdy mě Denisa nabere před školou a bezelstně se zeptá, jestli se na fyzioterapii těším. Vzápětí naváže zcela nevyžádaným vyprávěním o nákupech s Kryštofem a nezapomene zmínit, jak to bylo fajn. Asi se mě snaží podvědomě uklidnit, že to není mentál, když mi roztřískal hrnek. Což pochopitelně nemění nic na tom, že kdyby s ním jela nakupovat kterýkoli jiný den, neměl bych fyzio dneska. A ne, neberu argument, že v pátek by bylo všude hodně lidí, protože to vidím na vlastní oči, děkuju pěkně. V pátek rozhodně je všude hodně lidí, akorát to místo Kryštofa očividně odskáču já.

Drtím stoličky o sebe, zatímco v koloně popojedeme vždycky jenom o pár centimetrů. Začínám z toho šílet a Denise nepřipadá ani trochu vtipné, když poznamenám, že kdybych měl po ruce hrnek, nejspíš ho taky rozbiju. Sama působí v klidu, přestože já mám pocit, že na semaforech čekáme nejméně půl hodiny.

Další věc, která mě štve, je nesmyslné množství čertů, andělů a Mikulášů. Jakmile konečně zastavíme nedaleko budovy, kde fyzioterapii mívám, musíme projít rušnou ulicí a taky přes přechod a mezitím stačím napočítat asi deset podělaných čertů. Jeden z nich, ze kterého táhne chlast už na dálku, zkusí Denise nakreslit uhlem čmouhu na tvář. Prostě jen tak, když procházíme kolem. A Denisa se zamračí na mě, na mě!, jenom protože čertovi celkem klidně poradím: „Táhni, ty jeden ksindle.“

Poslední hřebíček do rakve mojí nálady je samotná fyzioterapie, během které musím ohýbat nohu do nejrůznějších úhlů, testovat rozsah pohybu, propínat ji a tak podobně. Jediná pozitivní věc na tom všem je elektroterapie v samotném závěru, která jenom trochu šimrá a člověk při ní může ležet a myslet na svůj mizerný život.

Ne že bych se kdovíjak rád litoval, to vůbec. Ale prostě to nedokážu brát s nadhledem. Jediné, co si přeju, je při zpáteční cestě k autu, kam se s rozbolavělou nohou doslova šourám, natrefit na nějakého dalšího ožralého čerta a napálit mu takovou, že odletí rovnou do pekla.

Celá ta situace doma je pak jenom logickým vyústěním. Něco jako když se po tom, co člověk soustavně ječí v horách, konečně utrhne lavina.

Sotva vejdeme do předsíně, musím si sednout na botník, abych se zul. Ve stehnu mi pulzuje a jediné, na co myslím, je prášek proti bolesti, který sním hned, jakmile do sebe nasoukám něco k jídlu. Na fyzioterapii mi pokaždé vyhládne. Takže pochopitelně nemám radost, že první, co vidím, sotva vejdu do kuchyně, není obložený chleba, ale Kryštof. Sklání se nad učebnicemi, v obličeji zoufalý výraz, jako kdyby chtěl z hromady papírů vyčíst svůj osud.

Pohlédne na mě jenom zběžně, ale poznám na něm, že je z mojí existence podobně nadšený jako já z té jeho. Mohli bychom se zdárně ignorovat. Po tom, co mi zničil hrnek, se to dokonce nabízí a já musím přiznat, že momentálně ani nemám na hádku energii. Chci se prostě jenom najíst. Jenomže v kuchyni je bohužel i Rob, což nutně vede k otázce: „Ahoj Juliáne, tak jak to šlo?“

Nic proti Robovi nemám. Je to fajn chlap a já si ho vážím. Ale reálně se nedá říct, že by na světě existovala třeba jenom jedna jediná věc, kterou máme společnou. Možná to, že oba dýcháme? Jde to považovat za společnou zálibu, být naživu?

Zatímco s Filipem si vždycky povídá o sportu a jsou schopní spolu sledovat i extrémně nudná utkání nižší ligy, Merlina bere do cukrárny a učí ho, jak vyrábět věci. Mě nebaví nic z toho, maximálně bych zvládl cukrárnu, takže je pak většina mých rozhovorů s Robem plná rozpačitých úsměvů.

Zrovna teď si zaujatě podpírá hlavu potetovanou rukou a čeká, až odpovím. Už chápu, o co tu jde. Pomáhá Kryštofovi s úkoly. Ten kluk je očividně pozadu a sám to nezvládá.

„Čau,“ odpovím co nejpříjemněji, ale stejně zním sám sobě maličko protivně. „Bylo to bezva. Chybí málo, abych začal chodit na gymnastiku.“ Rozrazím dveře ledničky a koukám do ní – čekám, až mi sepne, co vlastně chci. A přitom mi neujde, že Denisa, která vešla do kuchyně chvíli po mně, směrem k Robovi gestikuluje. Naznačuje, že nic moc. Třeba myslí nic moc den. Třeba moji náladu. Obojí je pravda. Ve finále jsem ale vděčný, že se mnou jela.

Ze dvířek vytáhnu lahev moštu a napiju se rovnou z ní. Kluci tohle moc nechápou. Merlin má mnohem radši kofolu a Filip ani jedno, protože v obojím je hodně cukru. Znovu se napiju a cítím, že mě to trochu konejší v břiše. Je to osvěžující.

Pak seberu pomazko a lednici zabouchnu. Otočím se ke zbytku světa zády, abych si mohl namazat rohlíky.

„Jak to jde vám?“ zeptá se Denisa.

„Máme hotovou češtinu a angličtinu,“ odvětí Rob celkem pyšně, „ale bojujeme s posledním příkladem v matice.“

Připadá mi zvláštní, že zrovna matika je pro tolik lidí něco jako španělská vesnice, přitom právě ona má pevně dané zákonitosti a principy. Jakmile se je člověk naučí a drží se jich, je skoro až těžké udělat chybu. Takhle nějak jsem to alespoň zkoušel vysvětlovat Filipovi, když jsem mu pomáhal učit se na čtvrtletku. Co mi na to tenkrát řekl? Že ještě trocha povýšených keců a zavře mě na zbytek dne do skříně.

Narvu si do pusy dobrou polovinu rohlíku a otočím se s tím, že si ten druhý včetně zbývající půlky odnesu do pokoje, když si uvědomím, že na mě Denisa s jistým očekáváním kouká.

Tak to teda ne!

„Ne,“ řeknu nahlas. Vlastně to spíš zahuhlám. Jakmile začnu žvýkat a jídlo putuje do žaludku, mám rázem podstatně lepší náladu, ale ani zdaleka tak dobrou, abych si chtěl přisunout židli vedle svého nového brášky a učit ho malou násobilku.

„Prosím.“ Denisa na mě dál zírá a její prosím ani zdaleka nezní jako prosba. Ale není to ani příkaz. Spíš je v tom zaobalená spousta věcí, kterými se ráda ohání a které jsem od ní slyšel tak tisíckrát. Jak si musíme pomáhat. Jak má každý z nás svůj příběh, který si musíme nést jako závaží, jak jsme rodina, jak je důležité si to navzájem ulehčovat, a v neposlední řadě jak jsou Vánoce, čas lásky, míru a pohody.

Přesto polknu obzvlášť velký kus rohlíku a chabě namítnu: „Vždyť matika na učňáku je snadná.“

Ve skutečnosti nevím, jak snadná, nebo naopak složitá matika na učňáku je. Nemyslím, že by to bylo těžší než na gymplu, to ani zdaleka – my se učíme spoustu nejrůznějších hovadin – ale možná se mýlím a člověk musí k tomu, aby byl elektrikář, umět propočítat spoustu věcí. Třeba jestli vrazit do zásuvky vidličku, nebo ne.

V kuchyni je ticho a Kryštof propaluje učebnici s takovou intenzitou, jako kdyby se měla každým okamžikem vznítit. Rob se trochu smířlivě usmívá. Denisa… na mě pořád kouká, zatímco do sebe láduju druhý rohlík, a já v jejím pohledu vidím starost. A taky vím, že i když se mohla odpoledne válet u telky s dvojkou bílého, jela se mnou na fyzioterapii a ani jednou si nepostěžovala. Ani jedinkrát. Přitom bylo kolem tolik otravných a úchylných čertů, že by byla nějaká ta stížnost nebo nadávka rozhodně namístě.

„Nepotřebuju pomoct,“ zamumlá Kryštof.

Ale to už se vzdychnutím sedám na židli, kterou mi Rob bleskurychle uvolnil, a oprašuju si ruce od drobků. Pak se stanou tři věci naráz. Rob a Denisa odejdou – on zpátky do dílny a ona se jde převléct z riflí do tepláků. Kryštof se nepatrně odtáhne. A já si uvědomím, že hezky voní. Nedokážu to popsat. Možná trochu jako aviváž, ale to pak nedává smysl, protože ve stejné aviváži pere Denisa hadry i nám a mě to nikdy předtím nezaujalo natolik, abych tomu věnoval celou jednu myšlenku.

Není to přímo ani voňavka. Je to něco jiného, čerstvého. Jako chuť léta.

Semknu rty a taky se odtáhnu, co to jde. Nejradši bych se na židli posunul až ke schodům. Pak se ale stejně musím naklonit dopředu, zase ta vůně, znovu ten nepříjemný pocit, a přitáhnu k sobě učebnici. Není to ta nejjednodušší látka na světě, čímž chci říct, že si nemyslím, že by to třeba zvládl sousedův vlčák, ale na druhou stranu to není ani nic složitého.

Velmi neutrálně mu to začnu vysvětlovat, sypu ze sebe jedno slovo za druhým, protože čím dřív to spočítá, tím rychleji budu moct vypadnout. Aniž bych se na něj podíval, vypálím: „Takže výsledek je?“

„Nevím,“ odvětí a nejspíš přitom dokonce zakroutí hlavou, což jen předpokládám, protože na něj fakt nepotřebuju koukat. „Vysvětlovals to moc rychle.“

To mě dopálí. Totiž ne že by si Filip nikdy nestěžoval na to samé – zpomal, ježiši, ještě jsem si nestačil přečíst ani zadání – ale u Kryštofa mě to obzvlášť naštve. Jak jsem řekl, to ta jeho aura.

Věnuju mu krátký pohled a všimnu si, že si trochu kouše ret. „Možná jsi prostě jenom pomalu poslouchal,“ opáčím jízlivě.

Nejdřív mlčí. Nevím, co se mu honí hlavou. Asi nic hezkého, protože po chvíli odsekne: „Naser si.“

Moje prvotní reakce je vrazit do něj, shodit ho ze židle nebo ho fláknout učebnicí po hlavě. Ale řeknu si, že to rozdýchám. Nejsem takový magor, abych se nedokázal ovládnout a hned se do něj pustil. Dokonce ani tohle mu neřeknu. Zkusím se pořádně nadechnout do břicha a pak začnu velmi pomalu a odevzdaně vysvětlovat celý příklad znovu. A jestli přitom mluvím stejným tónem, jaký bych použil, kdybych to vysvětloval někomu ne zrovna chytrému, nemůžu za to.

„Takže výsledek je?“ zeptám se v závěru a nedávám do toho vůbec žádné emoce.

Znovu mu chvíli trvá, než odpoví. Pohodlně se opře a podívá se na mě. Má zvláštní oči, je to směsice barev a já před ní uhnu, nechci se do ní nechat vtáhnout. On následně vyzývavě vystrčí bradu. „Nevím. Třeba to pochytím napotřetí.“

Napotřetí to vykládat nehodlám. K tomu mě ani Denisa nedonutí. „Možná by bylo jednodušší vysvětlovat to agamě,“ odvětím chladně. „Myslím, že by to pochopila rychleji.“

„Anebo by byla stejně zmatená jako já, protože seš prostě debilní učitel,“ přikývne Kryštof vážně.

„Nejsem zvyklej učit lidi, co jsou pomalejší,“ vrátím mu dobře mířenou ránu. Za ten hrnek. Za to, že je v noci vzhůru a usíná až k ránu. Za to, že chodí po baráku jenom v ručníku kolem pasu. Za… Za všechno.

Spousta knížek a filmů tvrdí, že má člověk svoji spřízněnou duši. Myslím, že by stálo za to zohlednit i opak. Každý člověk na světě má svoji nespřízněnou duši.

Napadne mě vykašlat se na další pokusy cokoli tomu tvorovi vysvětlit a s třetím rohlíkem zalézt do pokoje, kde bych si v koutě mohl lízat rány, přesněji oplakávat rozbolavělou nohu. Jenomže ten tvor pak řekne: „Co máš se mnou za problém?“

„Nemám problém s tebou. Ty seš ten problém,“ vysvětlím upřímně. „Myslíš, že si z tebe všichni sedneme na prdel?“ Kdyby mě slyšela Denisa nebo Rob, ani jeden z nich by mě nepochválil. A to, co říkám, není fér, vím to. Tenkrát jeli do krámu se mnou, dělali všechno pro to, abych se tady cítil dobře, a teď chtějí to samé logicky dopřát i Kryštofovi. Ale moje pusa se v jeho přítomnosti samovolně otvírá ve snaze vychrlit na něj co nejvíc urážek a dát mu to pořádně sežrat.

Vstane, možná aby byl vyšší. Rozhodně je drobnější než já, ale má v sobě celkem silnou energii. Respektive nepůsobí jako rváč, nicméně si myslím, že ho život naučil. Nebo spíš děcák. „Takže ti vadí, že jsem tady?“ vyhrkne. „Já po tobě přece nic nechci. Tak co kdyby sis dal voraz a nechal mě na pokoji?“ Nadechne se a krátce semkne rty, než ze sebe vysype: „Kriple!“

Myslím, že není první ani poslední, kdo si myslí, že jsem kripl. Nakonec, já jsem kripl. Těžko můžu říct, že ne, když jsem se před chvílí vrátil z fyzioterapie a po větší zátěži mě noha totálně zrazuje.

Od Filipa nebo Merlina bych to vzal. Ne že by mi to řekli, ale někdy je úlevné dělat si z takových věcí srandu. Z toho, co je na nás nejhorší. Ale u Kryštofa to neberu.

Žaludkem se mi rozlije něco ledového. Taky vstanu, protože nechci, aby nabyl dojmu, že mě snad převyšuje. Sotva. Leda v jiné realitě. „Bacha, ať ti to nepřeroste přes hlavu, ty malej agresore,“ vypálím nasraně. „Nebo za chvíli nebudeme mít dost nádobí.“

„Nejsem agresor,“ namítne napůl naštvaně, napůl trucovitě. „Ty mě schválně popichuješ a děláš ze mě blbečka.“

„Takže to byla moje vina, jak ti včera ujely nervy?“ Teď už stojíme tak blízko, že můžu cítit jeho dech. Peprmint. A jahody.

„Omluvil jsem se!“ zakřičí hystericky.

Poznám, že se blíží k určité hranici, kdy mu to vážně přeroste přes hlavu a možná se na mě vrhne. Z nějakého důvodu mě představa, jak se po sobě válíme a já ho mlátím do toho panenkovského obličeje, uklidňuje.

„Omluvil ses, protože ti to řekla Denisa!“ zařvu nazpátek. „Je ti to u prdele. Myslíš, že se z toho rozbrečím dojetím?“

Nadechne se, nejspíš aby taky něco zařval, nebo aby posbíral dostatek energie k tomu popadnout nejbližší židli a hodit ji po mně. Těžko říct. Předpokládám, že to už se nikdy nedozvíme, protože než se to stačí jakkoli zvrtnout, do kuchyně vběhne Rob a stoupne si mezi nás jako rozhodčí během napínavého sportovního utkání. „Hej, hej, co se to tady děje?“ vyhrkne naléhavě. „Myslel jsem, že se učíte matiku.“

Kryštof trhne rameny a začne trochu roztržitě sbírat učebnice. „Už jsme to spočítali,“ vysvětlí. „Výsledek je, že je Julián debil.“ S tím odejde.

Vlastně mi to připadá celkem legrační, jelikož Robova pusa se otevře a zase zavře, jako kdyby jenom těžko hledal slova. Ale možná to je i tím, že jsme v kuchyni najednou sami a on pořádně neví, co říct. Vyřeší to tak, že tázavě povytáhne obočí.

Kdyby nás slyšela Denisa, nejspíš by se vyptávala, těžko říct. V některých ohledech už jsou zvyklí. Ne že by hádky akceptovali, to vůbec, ale s Filipem a Merlinem se hádáme v jednom kuse. Snad právě proto, aby i tohle ve finále vyznělo jako jedna z těch nevinných výměn názorů, věnuju Robovi úsměv. „Má jen trochu nervy, protože mu to moc nejde.“ Na důkaz svých slov, že je vlastně všechno úplně v pohodě a není třeba z toho dělat vědu, si začnu rozvážně mazat další rohlík.

„Tak to je dobře, že žije pod jednou střechou s nejlepším matikářem,“ usměje se Rob nazpátek.

No jistě. To je Kryštofovo největší štěstí.

***

Hraju na kytaru Lake Of Fire od Nirvany. Je to celkem lehká písnička, jedna z prvních, co jsem se naučil, tím pádem se k ní čas od času vždycky rád vracím. A protože jsem v pokoji sám, dokonce ani Mango mi nedělá společnost, jen tak si přeříkávám text. I knew a lady who came from Duluth, bitten by a dog with a rabit tooth, she went to her grave just a little too soon, flew away howling on the moon.

Jenomže jestli je v tomhle baráku něco jistota, tak to, že se dřív nebo později objeví někdo, kdo člověku naruší kdejakou intimní chvilku. Takže se otevřou dveře a dovnitř vbalancuje Filip, který má za krkem pověšeného Merlina.

„Večerní odvoz,“ vysvětlí, zatímco Merlin se chechtá.

Položím kytaru a zvláštně se mi uleví, že s nimi není Kryštof. Možná zůstal dole a dělá společnost Denise nebo Robovi, těžko říct.

Filip patou zabouchne dveře a dojde k mojí posteli, na kterou Merlina prakticky vyklopí jako náklad, kterého se teď zbavuje. Sám si ale taky sedne. Jsme tím pádem jako tři sudičky, a tak trochu odevzdaně opřu kytaru vedle postele a protáhnu se. Za krk si strčím polštář.

„Je všechno v pohodě?“ zeptá se Filip jen tak mimochodem, ale už ho nějakou dobu znám. Pochopím, že je za tou otázkou něco víc. A on pochopí, že chápu, protože vzdychne, automaticky si přetáhne rukávy přes prsty a vysvětlí: „Poslední dny se chováš divně.“

„Nesnáší Kryštofa,“ řekne Merlin moudře a já mu za to věnuju menší bratrský pohlavek, kdy mu vlastně jenom pročísnu vlasy. Rozesměje se.

„Jo, no, všiml jsem si, že ho celkem bojkotuješ,“ přikývne Filip vážně. „Jde o něco konkrétního? Řekl ti něco?“

„Krom toho, že jsem kripl?“ Když si všimnu, jak se oba kluci zatváří, mávnu nad tím rukou. „To jsem si vlastně celkem zasloužil. Ale ne, hele, nic konkrétního, jen… Možná je to tím, jak se pořád tváří. Jak kdyby ho něco hryzalo do zadku.“

Vzápětí si uvědomím, že to nejspíš není ten nejlepší argument. Všichni jsme se zprvu tvářili, jako kdyby nás něco hryzalo do zadku. A já to Filipovi ani Merlinovi rozhodně nedával zadarmo, vím to, Kryštof je proti mně totální zlatíčko. Jenomže si nemůžu pomoct. Vlastně ani nedokážu přesně definovat, čím vším mě ten kluk vytáčí. A když na to neumím odpovědět sám sobě, jak bych to v tom případě měl vysvětlit klukům? Šílet z někoho, jen protože existuje, je děsně pitomé, ale prostě s tím nemůžu nic dělat. To napětí, jakmile je Kryštof blízko. Všechno ve mně vře.

Cítím na sobě Filipův pohled, pátravě hledá v mém výrazu něco, co bych se bál říct před Merlinem. Ne že bychom Merlinovi nevěřili, ale je pro nás jako mladší bráška. Nechceme mu nakládat všechno, co nás žere. Jsou věci, které vím o Filipovi jenom já, a věci, které o mně ví jenom Filip.

Za tímhle ale není nic víc, takže ať hledá cokoli, nenajde to.

Protočím oči.

Filip nakrčí nos. „Mohl bys být milejší. Zaslechl jsem něco málo o tom, jak jsi ho učil matiku. Ty přece většinou máš trpělivost, když mi něco vysvětluješ.“

„Ale tohle je jiný. Ty matiku chápeš. Víceméně.“ Správné by bylo říct, že spíš méně než více. Filip má skvělý prospěch, ale matika mezi jeho silné stránky rozhodně nepatří. Proto se i teď zatváří skepticky, jakože melu kraviny. „Fajn, tak jsem mohl být trpělivější, no bože,“ dodám protivně. „Příště budu.“ Jenomže sotva to pronesu, vím, že to je blbost. Žádné příště nebude. Pomáhat Filipovi je jedna věc, ale co se týče Kryštofa, nemám zájem. Kdybych chtěl praktikovat dobročinnou činnost, začnu chodit do psího útulku.

Dostanu od Filipa herdu do ramene. „Takže z jiného soudku,“ pronese smířlivě a posune se vedle mě, aby se taky opíral o zeď. Merlin udělá to samé a natažené nohy nám čouhají přes postel. „Jak se těšíte do sokolovny?“

Oba s Merlinem zaúpíme. Každoroční vánoční zábava nepatří mezi naše oblíbené aktivity. Je to spíš jedna velká trapárna, kde každý ze zúčastněných daruje nějakou věc do tomboly – většinou něco, co už doma nechce, ale vůbec nejhorší jsou podle mě ceny od myslivců, kterým přijde v pohodě věnovat mrtvého bažanta. Minulý rok ho vyhrála sousedka Dvořáková, která je sice pěkná pizda a rozhodně si to zasloužila, ale v tom, jak si pak táhla zmrzačeného ptáka domů, bylo zároveň něco tragikomického.

Na podobných akcích se většinou potkávají nejrůznější existence a člověk je trochu v šoku, když pak vidí prodavačku z Jednoty navlečenou ve zbytečně obtáhlých černých šatech, jak se po třetí skleničce vína potácí z jednoho konce provizorního parketu na druhý. Je to jako vidět druhou stránku těch lidí a poznat, že jsou vnitřně mnohem deprimovanější, než jak se na první pohled zdáli. A podobné akce kolikrát končí nějakou opileckou scénkou nebo pořádným trapasem, kdy se některý z manželských párů pohádá všem na očích. Prostě vesnická Výměna manželek bez sestřihů a bez komentářů mimo obraz.

Denisa s Robem nás na podobné akce tahají kvůli tomu, aby předešli předsudkům ze strany závistivých sousedů, kteří si myslí, že být pěstoun znamená velké prachy od státu. Neříkám, že Denisino snažení zapadnout není v něčem sympatické, ale na druhou stranu je to k ničemu. Lidi se s ní budou bavit a usmívat se, ale pak stejně řeknou nějakou perlu typu: „To jste dobrá, že jste si vzala domů mrzáka/cikána/zrzka.“ Jo, zrzci jsou taky na černé listině.

Ale najdou se pochopitelně i takoví, kterým je totálně jedno, odkud jsme a jak vypadáme. Statisticky není možné, aby byli všichni špatní. Třeba paní Makovská, která to s tou snahou naopak maličko přehání a kdykoli může, dá se s námi do řeči a chválí nás, jací jsme šikovní chlapci. Hm, doufám, že na tu slávu napeče meruňkové šátečky, ty mi fakt chutnaly.

Filip do mě vrazí loktem a já si uvědomím, že se na něco ptal. „Těším se strašně,“ opáčím a protáhnu obličej. „Kdybych alespoň mohl pít, aby to bylo snesitelnější. Ale tak jídlo to třeba zachrání.“

Tím kluky rozesměju.

Než se o tom stačíme rozpovídat víc, ozve se zaklepání a dovnitř strčí hlavu Rob. Usmívá se od ucha k uchu. „Tomu neuvěříte, kluci! Byl tady Mikuláš a prý jste letos zlobili, takže vám tu nechal jenom uhlí. Pojďte se mrknout.“

Merlin okamžitě nadšeně vyskočí a rozeběhne se ke dveřím. My s Filipem jsme o něco rozvážnější. A je nám jasné, že Denisa a Rob jsou ti nejhodnější lidi na světě, takže i kdybychom se chovali jako pořádní parchanti, dole na nás čekají balíčky plné sušenek a čokolád.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥