Szabi

Soustředit se na maličkosti. Maličkosti.

Ve výloze New Yorkeru je vánoční svetr s blikajícími světýlky. Modré světlo, červené, žluté a znovu modré. Denisa přesně u toho svetru zastaví a možná něco říká, protože Filip se následně zasměje a zavrtí nesouhlasně hlavou. Moc je nevnímám.

Z reproduktorů pořád dokola hrají koledy. Od chvíle, co jsme přijeli, ještě nepřestaly a to tu chodíme minimálně hodinu. Nikdy jsem proti koledám nic neměl, teď proti nim mám všechno.

Jak se mám soustředit na maličkosti, když pořád dokola slyším cinkání rolniček?

Navíc mi je horko. Bundu sice držím v náručí a občas jen tak popojíždím se zipem, abych odvedl myšlenky jinam, a mikinu mám ovázanou kolem pasu, jenže jsem se tolikrát v nějaké zkušební kabince převlékal, že se mi tričko lepí na zpocená záda.

Hrají koledy.

A všude kolem je nesnesitelně moc lidí. Když uhnu před ženou s úplně plným nákupním vozíkem, nechtěně vrazím do holky s kelímkem kafe, a když na vteřinu zastavím, abych si zavázal tkaničku, zezadu mě sejme starší muž v obleku. Asi deset lidí se o mě jen tak mimochodem otře, protože prostě nemají dost místa.

Soustředím se na maličkosti. Na svetr ve výloze, který bliká! Blikající vánoční svetr je fakt bizár, ale Denisa má nejspíš bizár ráda. Je to ten typ člověka, co koupí každou kýčovitou serepetičku, kterou najde. Na okamžik zapadne do New Yorkeru a vrátí se s další taškou a nadšeným úsměvem.

Těch tašek už máme fakt hodně.

Já nesu tři – v jedné mám dvoje zimní boty, ve druhé asi deset triček, která Denisa namátkou vybrala, protože já si je odmítl vyzkoušet a moc mi nezáleželo na tom, co na nich bude za potisky, a ve třetí je čepice, šála, rukavice a zimní bunda. A to ani zdaleka není všechno. Denisa má další tašky s oblečením na doma, taky nakoupila rifle, dvě mikiny, ponožky a… ehm, spodní prádlo. U toho jsem odmítl být a prostě se vzdálil a ona na to reagovala slovy, že jsou všichni chlapi stejní.

Filip vzal kromě nových kopaček i tašku s pyžamy, jelikož Denisa rozhodla, že všichni, jakože celá rodina, takže i já, potřebujeme nová vánoční pyžama ke sledování pohádek. Já si vybral celkem jednoduché se sněhovými vločkami, furt divně infantilní, ale žádný přepal. Filip chtěl s norským vzorem, to bych v případě nouze taky bral. Merlin dostane s malými perníčky a Julián – tohle pyžamo jsem doporučil já, protože jsem tvrdil, že by se k němu náramně hodilo – s obrovským sněhulákem na hrudníku. Podle mě je to absolutně nejodpornější pyžamo v celém obchoďáku.

Denise se líbilo. A Filip v ten moment nevnímal, jelikož byl na mobilu, takže sněhulák s velkou červenou mrkví bez problémů prošel.

Pro sebe a pro Roba vzala Denisa párové se soby.

V prvních třech obchodech jsem několikrát zopakoval, že není třeba, aby za mě utráceli peníze, ve čtvrtém jsem už jen mlčel, koukal před sebe a doufal, že to brzo skončí. Bral jsem první věci, které mi padly do ruky, a tvrdil, že jo, tohle se mi fakt libí, jenom proto, abychom se co nejdřív dostali k pokladně, zaplatili a odešli.

Jenže po každém nákupu a po každé tašce se objevila nová věc, kterou prý nutně potřebuju, a to znamenalo další obchod, kam jsme museli zajít.

Soustředím se na maličkosti, vážně, ale stejně cítím, jak mi začíná cukat oko. A přestože je horko, ruce mám úplně ledové. Zkouším hýbat prsty, jenže nic z toho nepomáhá.

„Jak dlouho ještě?“ dostanu ze sebe, když procházíme kolem drogerie.

Sotva položím tuhle otázku, Denisa si mě pozorně prohlédne. „Už jsi unavený, co?“ pochopí překvapivě empaticky. „Hele, kluci, co kdybyste zašli do kavárny na čokoládu? Já ještě zaběhnu pro pár věcí,“ navrhne a okamžitě přeskočí pohledem na Filipa, jako kdyby mu chtěla telepaticky předat tajnou zprávu.

Budu hádat. Je to něco jako: Musíme ho uklidnit, než přímo tady uprostřed obchoďáku vybuchne. Zvládneš to?

Filip zaváhá, ale nakonec pokrčí rameny. „Jo, dobrý. Proč ne.“

A tak nám Denisa předá svoje tašky, dostaneme dvě stovky a za chvíli už zmizí nenávratně v davu. Naprosto upřímně obdivuju, jak je celou dobu v klidu, nic ji nerozhází a ještě působí, že vlastně prožívá docela fajn odpoledne. Kouknu na Filipa a Filip koukne na mě. Od okamžiku, co jsme nasedli do auta, jsme spolu nepromluvili jediné slovo a ani jsme nemuseli, protože mezi námi vždycky byla Denisa.

„Tak asi jdem,“ vzdychne Filip a zamíří ke kavárně.

Ploužím se za ním, ačkoliv bych kecal, kdybych tvrdil, že mě nenapadlo vzít to na druhou stranu, vyběhnout hlavním vchodem ven a počkat u auta. Nebo bych to mohl vzít někam úplně do prdele a už se nevrátit, což by v létě byl super geniální nápad, ovšem v zimě zas tolik ne. A když jsem u toho, ani čekání u zamknutého auta by nebyla kdovíjaká legrace.

Takže se prodereme mezi dalšími lidmi, zpátky kolem všech těch obchodů, po jezdících schodech o patro výš ke kavárně, která je sice dost plná, ale volný stolek přece jen najdeme.

Není lepší pocit, než hodit všechny tašky na prázdnou židli, svalit se a zaklonit odevzdaně hlavu.

„V pohodě? Ty asi nemáš moc rád nákupy, co?“ uchechtne se Filip a sebere nápojový lístek.

„Nikdy mi nebylo líp a miluju nákupy, obzvlášť o Vánocích,“ zamručím.

Filip se pobaveně ušklíbne. „Chceš tu čokoládu? Nebo si dáš něco jiného?“

Právě jsem myslel na to, že mám zpocené tričko. Byl bych blázen, kdybych si objednal horkou čokoládu, ne asi. Samozřejmě Filip neví, na co myslím, ale i tak musím vypadat dost uříceně a rudě, aby pochopil, že horká čokoláda je určitě ze hry. „Vodu,“ řeknu.

Když za okamžik přijde servírka, Filip objedná vodu a džus.

A pak sedíme a čekáme.

„Takže… Jak je?“ začne Filip a je to sice naprosto debilní otázka, ale on ji podá tak klidně a nenuceně, že mi to nakonec přijde jako celkem legitimní dotaz.

„Úžasně,“ odvětím a tím pro mě celý rozhovor končí. Nepotřebuju s ním mluvit, zvládnu tu jen sedět, zírat do blba a předstírat, že je všechno v pořádku.

„Ty budeš asi celkem milouš, co? Jakože já se nedivím, já taky nebyl zrovna sluníčko, když si mě vzali, ale asi jsem na to tak trochu zapomněl,“ pronese, chvíli čeká, jestli se chytnu (nechytnu), a tak plynule pokračuje: „Teda… pamatuju si, jak jsem jednou strašně řval na Denisu, že není moje máma. Byl jsem přesvědčený, že mě následující den vyhodí před děcákem. A tak jsem se zamkl v koupelně a Rob musel vyhodit dveře z pantů, aby mě dostali ven. Jeee, to byly časy.“

„A to ti bylo kolik?“ chci vědět.

Filip přemýšlivě nakrčí čelo. „No, myslím, že třináct. Naši si mě brali těsně před čtrnáctinami, tak si nejsem jistý, ale mám dojem, že se to stalo celkem brzo. Nejspíš ještě před narozeninami. Jsou zvyklí. Merlí zas týden v kuse jen brečel a Julián skoro nemluvil. Vlastně… teď když nad tím přemýšlím, tak to s tebou jde zatím docela normálně.“ Spokojeně pokývá hlavou.

V ten moment nám donesou vodu a džus, takže se nejprve napiju a teprve potom vypálím: „Julián je divnej.“ Vlastně ani nevím, proč to říkám. Nejspíš chci jen potvrdit, že nejsem sám, kdo to vnímá.

„Ty seš divnej,“ odvětí Filip a vypije džus na ex. Všimnu si, že se docela potí, asi mu je taky horko, ale na rozdíl ode mě má na sobě pořád tlustou mikinu a rukávy si neustále přetahuje přes dlaně. „Řekni mi něco o sobě. Máš rád fotbal?“

Ohrnu horní ret a nejistě poposednu, protože moc dobře chápu, že ten kluk, Filip, se mnou chce mluvit. V kavárně. Možná přímo myslí, že se budeme chovat jako sourozenci. Jako šťastná rodina o Vánocích, co si vyjela koupit dárky a svetry a teď popíjíme vodu a džus a čekáme na mámu a všechno je v naprostém pořádku.

Ale není. A rodina taky nejsme. Vůbec toho kluka neznám, takže absolutně neoceňuju, o co se právě snaží. „Nesnáším fotbal,“ zamručím, ačkoliv to není pravda. Obecně mi fotbal nijak nevadí, ale raději bych udělal další nekonečné kolečko po obchoďácích, než abych to přiznal.

„Tak třeba nějakej jinej sport?“

„Ne.“

„E-sport?“

„Ne.“

Filip pobaveně přikývne. „Super, mám pocit, že si budeme skvěle rozumět.“ S těmi slovy se pohodlně opře. Vypadá klidně a uvolněně, jakože ho nic nerozhází. To mu můžu jen závidět. „Hele, když jsme zatím ještě sami… Chápu, že to máš teď těžký a je toho na tebe hodně, ale chtěl bych tě poprosit, abys byl na Merlina mírnej. Je to hodnej kluk, ale má toho hodně za sebou a změny nebere úplně nejlíp. Nechci, aby se bál nebo tak něco.“

Překvapeně povytáhnu obočí. „Aby se bál? Jste tři na jednoho. Co bych vám asi tak mohl udělat?“ Takže proto chtěl jet na nákupy? Byly nové kopačky jen zástěrka pro to, aby si se mnou mohl o samotě promluvit?

To je asi kravina. Něco takového mi přece mohl říct i v pokoji.

„Tři na jednoho? Nejsme tři na jednoho. Tohle není nic proti tobě, nechceme ti ublížit nebo tak. Klídek. Jen tě prosím, abys byl na Merlina mírnej, nic víc.“

Merlin je mi ukradenej, nedělá mi problém se mu do konce života vyhýbat, akorát nechci, aby si Filip myslel, že mě může zastrašit. Takže bojovně zvednu bradu. „Nebo co? Budu mít s tebou problém? Zmlátíš mě?“ vyjedu a cítím, jak mi rudnou tváře.

Filipa tím nejspíš zaskočím, protože vyvalí oči. „Co? Ne, ježiši.“ Zavrtí hlavou a uchechtne se, jako bych řekl příšernou kravinu, ale hned nato zvážní. „Já ne, ale Julián by to klidně udělal. Má Merlího hodně rád a nedovolil by, aby mu někdo ublížil. Takže to ber jako bratrskou radu.“

„Nejsi můj brácha,“ odseknu rázně.

„A ty seš totální zlatíčko,“ odsekne Filip se stejnou razancí.

***

Je mi špatně.

Když Denisa zaparkuje před domem, vystoupím a pořádně se nadechnu čerstvého vzduchu, ale moc to nepomáhá. Potřebuju ze sebe shodit propocené oblečení a vypít alespoň litr vody. Takže popadnu několik tašek a vyrazím do domu, abych měl celou dnešní nakupovací šarádu za sebou.

Jedna z tašek je těžší než ostatní a zařezává se mi do dlaně a ty, které jsem si navlékl na zápěstí, kloužou dolů, což mě neskutečně vysírá, ale zhluboka dýchám a říkám si, že je to v pohodě. Za chvíli to bude pryč. Stačí jen vejít, vyzout se, odhodit tašky a vysvléct si bundu. Stačí jen…

Nejdřív mi s plnýma rukama nejdou otevřít dveře, takže do nich frustrovaně kopnu, než mě dožene Filip a otevře. Pak se mi při zouvání sroluje ponožka, a tak celou cestu z předsíně absolvuju s patou venku, a když konečně vejdu do kuchyně a hodím tašky na zem, všimnu si, že u jídelního stolu sedí Julián a… sotva mě uvidí, zaksichtí se. Ale já na něj zvysoka kašlu, na pitomečka pitomého. Může se i s tou svojí ještěrkou… nevím, zahrabat do země, třeba.

Raději si ho nevšímám a rozepnu si bundu, abych ji mohl zahodit k taškám. Respektive se o to pokusím, ale hned nahoře se mi zadrhne zip a… nejde nahoru ani dolů, prostě se zasekl, protože se tam dostala látka mikiny. Trhnu s ním, ale nic se nestane. Ten malej zrádcovskej zip se ani nepohne!

„No tak,“ zavrčím a použiju víc síly, ale zip mi vyklouzne ze zpocených prstů. Říkám si, že bych se měl uklidnit, zhluboka se nadechnout, možná se i napít, utřít si čelo a pak to zkusit znovu a o poznání klidněji. Jenže mi je příšerné, spalující horko, které se prostě nedá snést, a pokud se z té bundy nedostanu prakticky okamžitě… TAK DO HÁJE ZEŠÍLÍM!

Chytnu zip a začnu s ním lomcovat. Je mi jedno, jestli povolí nahoru nebo dolů, prostě potřebuju, aby se pohnul. Což neudělá! Je zaražený na místě, jako by se mi vysmíval, a já cítím takový příval frustrace a vzteku, až se mi zatmí před očima.

Je to jen vteřina. Maličký a téměř nevinný výbuch, ze kterého si nic nepamatuju. Ale stal se, to vím jistě, protože procitnu příliš rychle a uvědomím si, že na zemi leží střepy.

No tak ano, v záchvatu vzteku jsem sebral první věc, co jsem měl po ruce, a roztřískal ji. Není to poprvé a nejspíš to ani není naposledy. Jenomže tentokrát mě přitom vidí Denisa, Filip a Julián.

Chvíli na střepy koukám, skládám si je dohromady, než mi dojde, že to byl hrnek s obrázkem velryby. Nechci to udělat, vím, že bych neměl, ale stejně kouknu na Juliána, protože… Ze všech krámů v kuchyni jsem si musel vybrat zrovna jeho hrnek.

Nepřekvapí mě, že se tváří, jako by se mě pokoušel pohledem zabít. Na druhou stranu, kdyby to uměl, už bych tu ležel jako placka od úterý a nemusel se dožít dnešního dne. Vlastně si za ten rozflákaný hrnek může sám. Nesnáším ho.

Aniž by kdokoli cokoli řekl, protože všichni pořád nevěřícně koukají na střepy, vystřelím co nejrychleji z kuchyně. Potřebuju… pryč, být sám, zbavit se bundy, ticho a pořádně se vybrečet.

***

Někdo zaklepe na dveře koupelny, chvíli počká a pak zkusí vzít za kliku. Jenže je zamčeno. Asi těžko bych nechal odemčeno po Juliánově včerejším hysterickém výlevu. A i kdyby k tomu nedošlo, stejně bych nenechal odemčeno, aby sem kdokoli mohl přijít a viděl mě brečet. To bych klidně už mohl rovnou otevřít dveře a všechny pozvat na čumendu.

Jenže já chci být sám. A brečet na zemi jako malá holka. Nebo vlastně… malý kluk. Ani zdaleka se necítím jako moje dvanáctileté já, které nedočkavě čekalo u autobusu a pomalu mu docházelo, že ho nikdo nevyzvedne, ale rozhodně je v tom něco vzdáleně podobného.

Posmrkávám, když někdo znovu zaklepe.

„Kryštofe, to jsem já. Můžu dovnitř?“ ozve se po chvíli Denisa.

Nejraději bych zařval, ať mi dá pokoj, ale vzpomenu si na Filipovu historku, jak se zabarikádoval v koupelně a Rob vysadil panty. Netuším, jak dlouho by čekali, než by udělali něco takového, takže raději vstanu a jdu Denise odemknout.

Je mi jedno, že mě uvidí ubrečeného a smutného.

Když vejde dovnitř, vrátím se zpátky k umyvadlu a zase si sednu na zem. Na studených kachličkách je mi dobře.

Denisa vejde dovnitř, zavře a zamkne. Pak dojde ke mně a taky si sedne. Chvíli kouká na bundu a mikinu.

„Zip se zasekl o mikinu a bylo mi hrozné horko a nešlo s tím nic dělat, tak jsem dostal menší hysterák a rozstříhal jsem to manikúrními nůžkami, abych to ze sebe dostal,“ vysvětlím. „Promiň.“

„Dneska toho na tebe bylo moc, co? Asi jsem to trochu přehnala. Občas bývám příliš nadšená a přehnaně aktivní a nevím, kdy přestat. A pořád dokola dělám tu samou chybu. Čekám, že budete od první chvíle šťastní, ale sama vím, že je to těžké.“

Tohle mě zaujme. „Víš?“

Denisa se natáhne pro toaleťák a podá mi ho, nejspíš mi chce naznačit, že mám nudli u nosu. Vezmu si ho a pořádně se vysmrkám. „Taky jsem adoptovaná,“ vysvětlí a usměje se. „Já teda byla v děcáku asi jen týden, než si mě vzala moje rodina, navíc jsem byla dost malá, takže si to zase tak nepamatuju, ale máma říkala, že první týdny to nebylo úplně růžové.“

Přikývnu. Napadne mě sice hromada otázek, které bych jí rád položil, ale na druhou stranu si nejsem jistý, jestli chci znát další smutný příběh. Neslyšel a neviděl jsem jich dost? Raději vstanu a opláchnu si obličej. A Denisa mezitím posbírá rozstříhanou bundu a mikinu.

„Omlouvám se za ten hrníček,“ vzpomenu si a napadne mě, jestli ty střepy někdo uklidil, nebo jestli bych měl jít dolů a posbírat je. Zatím jsem tu nic moc dělat nemusel, ale co vím, kluci mají svoje povinnosti. Jenže než se stihnu zeptat, Denisa se lítostivě usměje.

„Měl by ses spíš omluvit Juliánovi.“

Vzdychnu. Asi by nebylo dobré říkat, že Juliána nemůžu vystát, že z něj mám strach a že ho NEMŮŽU VYSTÁT. „Dobře.“

Denisa se opět usměje, je v tom něco až meditativně uklidňujícího. „Říkala jsem si, že bych dneska udělala k večeři plněné tortilly. Merlin je hrozně miluje. Je to za tebe v pohodě?“

Pokrčím rameny, jakože mi to je jedno. Upřímně teď spíš myslím na to, že se budu muset postavit před Juliána a omluvit se. To, že pak budu sedět nad tortillou jako pitomec a nebudu si moct vzít, jde mimo mě.

Omluvit se Juliánovi, tss.

Kdybych si ukousl jazyk, nemusel bych to dělat.

Kdybych utekl, taky bych to nemusel dělat.

Kdybych předstíral, že jsem ztratil hlas…

Jenže už jsem rozhodnutý postavit se před Juliána a hodit mu do ksichtu omluvu, aby věděl, že se ho nebojím. (Až na to, že trochu bojím, ale ani za nic to nedám najevo.)

***

Nevím proč, ale vzpomenu si na ikigai, přestože s touto situací vůbec nesouvisí. Když vejdu do pokoje a najdu Juliána sedět na posteli, vybaví se mi japonské učení o smyslu života. Jakmile se protnou tři důležité kruhy – to, co máme rádi, to, co svět potřebuje, a to, v čem jsme dobří – přímo uprostřed v průsečíku těchto kruhů je ikigai.

Kdysi dávno o tom dost zapáleně mluvil táta a já si to pořád pletl s unagi, což jsem měl z Přátel, kteří v té době pořád dokola jeli v televizi. A teď o několik let později najdu Juliána, jak sedí na posteli s agamou na rameni a hraje na kytaru. Má ji položenou na stehně a pomalu vybrnkává melodii, jako by se nudil, jako by neměl co jiného na práci, a přitom… je to nádherné.

Když si mě Julián všimne, nepřestane hrát – není to ten typ, co by se zastyděl. Dokonce se ani nemusí dívat na hmatník, prostě hraje dál s pohledem upřeným na mě a je v tom něco vyzývavého, akorát nevím, k čemu přesně mě vyzývá. Takže tam prostě jen stojím a fascinovaně poslouchám. Vybrnká pár posledních tónů, než jemně položí dlaň na struny a utiší kytaru.

Ale já tu melodii slyším pořád. Zvoní mi v uších a vyvolá vzpomínku na ikigai.

Jenže pak se Julián natočí celým tělem ke mně, naštvaně nakrčí nos, jako bych byl něco odporného a zkaženého, a já si pomyslím, že je to nebetyčný idiot.

Čeká, co řeknu, a tak naštvaně sevřu ruce v pěst a skrz zuby procedím: „Promiň. Za ten hrnek.“

Julián pokývá hlavou, skoro to vypadá, že moji omluvu přijme. Dokonce povytáhne koutky, takže myslím, že se asi usměje, než… se ušklíbne a ne zrovna milým hlasem odsekne: „Strč si to někam.“

Nejraději bych ho zasypal těmi nejhoršími nadávkami a poslal ho do všech prdelí světa, akorát že Julián si klidně nasadí sluchátka a úplně mě přestane vnímat, i když tam ještě nějakou dobu stojím a vře to ve mně jako v sopce.

Jenže jemu je to úplně jedno. On si prostě… drnká na kytaru.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥