Szabi

---

„Ty vole, vy jste zase spali spolu?“

Co se mi zdálo, nevím, ale něco asi ano, protože se probudím s myšlenkou na rýžová kolínka. Doslova je cítím na jazyku, jako bych je před chvílí žvýkal. Což není nic divného, protože jsem je měl včera k večeři a před spaním jsem myslel na to, jak strašně mi chutnají.

Pokud je ovšem někdo ještě větší milovník rýžových kolínek než já, je to ten nejhezčí kluk na světě, jehož černé vlasy mě šimrají na čele. Otevřu oči a trochu zakloním hlavu, abych si ho mohl prohlédnout. To občas dělám, když se vzbudím jako první. A není to vůbec creepy, protože je to můj kluk a docela určitě existuje pravidlo, že je v pořádku dívat se na svého kluka, když spí.

Obzvlášť pokud je ten vztah na začátku a já si ještě nestihl vrýt do paměti, kolik má řas, kde má jaké znamínko a jak mu slabě cuká koutek, když se začíná budit a tuší, že na něj zase koukám.

Jenže tentokrát na něj zírám maličko vyjeveně, protože mě překvapí, že jsem u něj v posteli.

Teda ano, včera večer, když Filip s Merlinem usnuli, jsem se v rychlosti přesunul k němu a on, jakože můj kluk, sotva slyšel, že se hýbu, okamžitě nadzvedl peřinu a čekal, dokud si k němu nevlezu a nezachumlám se. V plánu bylo chvíli se pusinkovat, to mám strašně rád, a jakmile by na nás padla únava, měl jsem se vrátit k sobě do postele. Jenomže to poslední tak úplně nevyšlo, takže jsem na svého kluka přilepený jako izolepa. Což znamená – a tady se vracím na začátek –, že mě vzbudí Filipovo: „Ty vole, vy jste zas spali spolu?“

Julián, aniž by otevřel oči, zamručí: „Víš, jak dobře se nám takhle spí?“ Přitáhne mě ještě blíž, takže musí určitě cítit, že jsem tam dole… že je mi dobře, a to ho nejspíš přiměje otevřít oči a usmát se. „Je to takovej… plyšáček,“ řekne Filipovi.

Schovám mu obličej do krku a potlačím zívnutí, tím pádem nevidím, jak se Filip tváří, ale docela určitě se ušklíbl. Možná i obrátil oči v sloup, na to je expert. Od soboty, kdy byl v nejhorším mrazu běhat a nastydl, následně posmrkal všechny papírové kapesníky v domě, až musel přejít na toaleťák a teď má legračně odřený nos, je maličko nesnesitelný. Takovým tím vtipným způsobem, kdy je dost těžké si z něho neutahovat.

„No jasně,“ odvětí. „Já jen očekávám, kdy nám sem máma dotáhne dalšího kluka, když tu máme de facto volnou postel.“

Čistě teoreticky, na spaní možná, ale jinak ne. Přes den je to místo, kde luštím sudoku, kde si lakuju nehty, kde si čtu, kde poslouchám, jak se kluci dohadují, a kde jsem upřímně rád. A až pozdě v noci, když mě přepadnou ne moc hezké myšlenky a nedokážu se oprostit od minulosti, potřebuju Juliána. Takže ta postel rozhodně není volná. A navíc, a to je nejdůležitější… Nadzvednu se a kouknu na Barnyho, který se rozvaluje přes celou moji postel a hlavu má roztomile položenou na polštáři. „Neřekl bych, že je vyloženě volná,“ uchechtnu se.

Z horní postele se ozve Merlin, který působí, že mluví spíš ze spaní, než že by byl doopravdy vzhůru. „Když přijde nový kluk, může spát Barny se mnou.“ V tomhle je Barny trochu poděs. Jakmile slyší svoje jméno, okamžitě vystartuje. Což udělá i teď. Nejdřív zvedne hlavu a zaposlouchá se, ale to trvá asi jednu vteřinu, než se rozhodne, že na další pobízení čekat nebude, a po schůdcích mezi postelemi vyběhne nahoru.

Za chvíli je slyšet Merlinův trochu bolestný smích, protože Barny si na opatrnost zrovna nepotrpí. O tom vím své, včera se přese mě natahoval k cukroví a šlápl mi do rozkroku.

„Žádnej novej kluk nepřijde,“ oznámím. Ne že bych o tom rozhodoval, nebo snad nepřál nějakému klukovi, aby poznal skutečný domov, ale na to je ještě brzo, ne? Ne?! „Já jsem ten novej kluk. A nikdo další se sem nevejde.“

„Teoreticky vzato už nejsi novej. Jsi tady měsíc. Je z tebe právoplatnej člen domácnosti.“ S těmi slovy mi Julián položí dlaň na čelo a zatlačí mě zpátky do matrace. „Spi, plyšáku,“ rozkáže.

Co bych to byl za plyšáka, kdybych neposlechl? A tak zavřu oči a nechám se dál plyšákovat. Neubráním se ovšem myšlenkám na to, že už je to měsíc, co jsem tady.

A že je to teprve měsíc, co jsem tady.

Někdy mi přijde, jako by život v děcáku neexistoval. Že je to jen hodně vzdálená vzpomínka. Nic, co by stálo za zapamatování. A možná je to i tím, že se záměrně snažím na ty chvíle nemyslet – na kluka, co mě tolik nocí děsil a dělal mi ze života peklo, na dny, kdy jsem si připadal tak sám, že jsem se paradoxně bál k někomu cítit něco víc, na okamžiky, kdy jsem si říkal, jestli má cokoli na světě smysl. Jenže to mě následně vede k tomu, jestli tím pádem vůbec existoval můj život s tátou. Ty šťastné roky, kdy jsme to byli já a on a spousta dobrodružství. A toho se dost bojím. Co když se jednou vzbudím a bude hrozně těžké vybavit si cokoli z dětství?

Je zvláštní, když se život tolikrát diametrálně změní.

„Budu si dělat banánový šejk s matchou. Chce někdo?“ nabídne Filip, jako by vážně věřil, že se najde někdo, kdo bude sdílet radost z těch jeho superpotravin. Evidentně je ale ve velmi špatné společnosti, protože všichni tři – já, Merlin i Julián – sehraně zabučíme.

Na žádnou matchu už mu neskočím. Před pár dny mi nabídl yerba maté a já si řekl, že jo, proč to nezkusit? No tak třeba proto, že je to hnus, a když člověk yerbu nevypije hned a odskočí si na záchod, yerba se mezitím ze světle zelené změní na brčálově zelenou. A to není zrovna barva, u které bych si řekl mňam, to fakt musím zkusit!

Filip je ale zároveň i neuvěřitelně hodný brácha, to se mu nedá upřít, takže vystřelím do sedu. „Vytáhni mi bagetu z mrazáku, prosím.“ Schválně se mile usměju, protože to na něj funguje.

„A mně mléko z lednice. Nechci ho mít úplně studený,“ vyhrkne Merlin a používá přesně ten samý tón jako já. Jakože hodně žadonící.

Akorát… Juliánovi žadonící hlas moc nejde, navíc se o něj ani nijak extra nesnaží a jeho prosby jsou pokaždé přehnané, jelikož z toho má dobrý den. Tím pádem nám jeho: „Já bych si dal míchaný vejce, Filípku,“ moc nepomůže.

Zkusím to zachránit a v rychlosti mile dodám: „A postavíš vodu na čaj?“

Filip nás všechny tři sjede pohledem. „Jděte všichni do prdele,“ oznámí a odejde. A protože jde jako první, je to signál i pro Barnyho, aby ho následoval. Ráno ho totiž zatím vždycky venčil Filip. Chodili spolu dokonce běhat, než se Filip nachladil.

Znovu si lehnu a Julián mi okamžitě přehodí ruku přes bok. „Dobré ráno,“ pozdravím ho, a protože se nerad líbám s nevyčištěnými zuby, dotknu se jeho nosu svým nosem.

„Dobré,“ odpoví Julián a usměje se.

Dobré ráno i vám, pane sexy ďolíčku.

Merlin rozespale až mrtvolně zamručí. „Neee, ještě se nemiliskujte! Ještě jsem tady. Ale odcházím k televizi. Tak mi dejte minutu.“ Následně slyším šustění peřiny a dupání po schůdcích, aby se pak objevil u noh postele zabalený v dece, uzívanej a pomačkanej, jako by usnul teprve před pěti minutami.

„Pohlídáš Filipa, aby nám udělal snídani?“ poprosí Julián.

„Jasnačka,“ přikývne Merlin a odplouží se. Kromě dvacátého sedmého, kdy ho Denisa hodila na jedno odpoledne za jeho biologickou mámou, strávil celé Vánoce v pyžamu (dokonce i když šel venčit Barnyho, natáhl si oteplovačky a bundu přes pyžamo) a většinu času kempuje buď u počítače, nebo na gauči v obýváku.

A musím říct, že občas je jeho lenost dost nakažlivá. Včera jsem s ním seděl u počítače skoro sedm hodin a absolutně jsem netušil, kam ten čas zmizel, takže když do pokoje vrazil Filip, že jde do postele, nechápal jsem, že je jedenáct!

„Jak ses vyspal?“ zeptá se Julián a jeho krásné, dlouhé prsty mi prohrábnou vlasy. Trochu zatáhne a přejede mi po kůži nehty, až mám chuť spokojeně zavrnět.

„Myslel jsem, že se už nikdy nenaučím spát s někým v místnosti, ale když jsem u tebe, spím jak dřevo. Je to skvělý,“ přiznám. Kdyby mi před měsícem řekli, že budu spát u někoho v náručí, asi bych si dost klepal na hlavu nebo se chechtal jak šílený, ale teď mi to přijde jako ta nejpřirozenější věc na světě. A kdyby mi k tomu všemu ještě přihodili, že budu usínat v Juliánově náručí, tedy v náručí nejvíc sexy kluka na planetě, co se na mě první dny tvářil stylem, že jsem jen otravné bahno na jeho podrážce, to už bych považoval vyloženě za sci-fi.

Jenže teď jsme tady. Spolu.

„Mně se taky dobře spí, když tě mám u sebe. Překvapivě, protože většinou potřebuju dost prostoru, převaluju se a tak. Ale s tebou spím tvrději.“

Rád bych řekl, pokud jsem to ještě nezmínil, že je Julián zatraceně sexy a mně je šestnáct, takže některá slova, třeba právě tvrději, mě prostě rozesmívají.

„Tak jsem to nemyslel!“ zakroutí Julián hlavou. „No ale je to vlastně taky pravda.“

Vím, že je to pravda. Cítím ho stejně, jako on cítí mě, ale nemluvíme o tom. Asi je to v pohodě, akorát bych si ohledně toho přál být tak vyrovnaný jako Julián, který s tím evidentně nemá žádný problém.

Trvá nám dalších patnáct minut, než se vykopeme z postele, a jsem si jistý, že kdybych měl vyčištěné zuby a mohl ho líbat, bylo by to ještě mnohem delší. Takhle se jen šušníme.

Šušnit je mimochodem jedna z nejlepších věcí, co po ránu dělat. Je to něco mezi mazlením a škádlením, převalováním a zachumláváním se. Je to kousání do krku, foukání do ucha, pusa do vlasů, přehození nohy přes toho druhého, přikládání dlaní na sebe a poměřování délky prstů… Je to válení se a klid a bezpečí a smích a obrovská kupa lásky.

Nakonec nás přeruší Barny, když vrazí do pokoje, skoro jako kdyby nám přišel říct, že je snídaně na stole.

***

Do kuchyně vejdeme spolu, i když na mě musel Julián chvíli čekat. Dokonce mezitím stihl nakrmit Mango, vyměnit jí vodu a poklidit v terárku. Jenže to se to pánovi řekne, když má dokonalou pleť a nemusí tím pádem každé ráno provádět důkladnou skincare a hlavně na rozdíl ode mě rád nosí účes à la zrovna jsem vstal z postele. Ale jemu čekat nevadí. A taky mu nevadí, že i když mám hromadu vlastních mikin, neustále nosím ty jeho. Dneska zrovna tmavě šedou se světle šedými tkaničkami.

Líbí se mi, že jsou mi jeho mikiny větší a že voní jako on.

Zatímco z obyváku slyším, jak se Rob a Merlin něčemu chechtají, v kuchyni najdu Denisu s Filipem, kteří chystají jednohubky a chlebíčky na silvestrovskou pártošku. A samozřejmě je tu i Barny, který pomáhá tím, že uklízí všechno, co spadne na zem. A když zrovna nic nepadá, sedí a nábožně kouká.

„Dobré ráááno,“ pozdraví Julián a okamžitě zamíří k ledničce. Proč asi…

„Dobré ráno,“ usměje se Denisa.

„Dobré,“ usměju se nazpátek a sednu si ke stolu, kde mám přichystanou snídani. Teda… mám tu talířek, nůž, rozpečenou bezlepkovou bagetu, máslo a čaj, tudíž si musím bagetu namazat sám, ale i tak je to extra luxus, na který si pořád nemůžu zvyknout.

Zatím jsem tu jen krátce a všímám si, že mě všichni dost obskakují. Vím, že je to proto, abych se necítil blbě, a já je za to zbožňuju a vlastně si to i celkem užívám. Je to nádherný pocit, když mám kolem sebe tolik lidí, kterým záleží na tom, abych se cítil dobře.

Julián vytáhne vychlazený mošt a následně nakoukne Denise a Filipovi přes rameno. A evidentně jim to jde, protože se pro jeden chlebíček natáhne.

Denisa ho okamžitě plácne přes ruku. „Tyhle jsou pro Kryštůfka.“

Julián vyděšeně vyvalí oči a chlebíček velmi pomalu, až obřadně položí zpátky na talíř. Když se na mě podívá, tváří se smrtelně vážně, až mi z toho cukne koutek. „Promiň, Kryštůfku. Skoro jsem si kousnul.“

Jediný, kdo tomu hranému zděšení nejspíš věří, je Barny, který zakňučí, jako by chtěl dát najevo lítost. Denisa jen zakroutí hlavou a celkem pobaveně odvětí: „Nedělej kašpara. Tyhle jsou bezlepkové. Vezmi si ty normální.“ Ukáže přitom na čtyři obrovské tácy. Opět… jediný, koho to zajímá, je Barny, který se tím směrem podívá a na zem mu spadne obrovská slina.

„To nemůžu,“ pronese Julián vážně. „Rozhodl jsem se nejíst lepek, když budu s Kryštofem. Je to oběť, ale zas… Nemůžu si nacpat zobák bílou moukou a riskovat, že ho zabije, jakmile mu dám pusu.“

Zcela upřímně nevím, koho tím dojme víc. Jestli mě, nebo Denisu, ale je vidět, že jsme z toho oba dost naměkko.

„A tos to nemohl říct dřív?“ zamručí Denisa přiškrceně. „Fajn. Až se nasnídáš, nachystáš ještě jeden talířek bezlepkových chlebíčků,“ rozhodne. Evidentně totiž, pokud správně počítám, tři velké talíře nejsou dostatečné množství.

„No nejseš ty ale obětavej romantik?“ uchechtne se Filip a strčí do Juliána ramenem. Od té doby, co jsou oba zadaní, se neustále popichují, kdo je větší podpantoflák.

Merlin jako nezávislá porota rozhodl, že je to prozatím nerozhodně.

„Sklapni,“ vrátí mu šťouchnutí Julián. „Ještě pořád nám všem dlužíš za tu rýmu. Nemysli si, že jsme zapomněli.“

Když si Julián sedne ke stolu a popadne druhou bezlepkovou bagetu, aby si ji taky namazal máslem, uvědomí si, že na něj upřeně koukám. S podepřenou hlavou se na něj zamilovaně šklebím. Asi je mu jasné proč, ale stejně působí nedůvěřivě, jakože nechápe, o co mi jde, a tak ho pohladím po ruce a zaculím se. „Já ti pak s tím talířem chlebíčků pomůžu.“

„Tak jo. Díky,“ přikývne a zakousne se do bagety jako piraňa.

Malá zajímavost, která mě pobaví a potěší zároveň – oba si vždycky namažeme kousek bagety a ten pak sníme, abychom ukousnuté místo znovu namazali máslem a snědli ho. A tak pořád dokola. On teda docela často ještě zapíjí jednotlivá sousta moštem, což já nedělám.

„Jak to dneska bude? Jsme pořád v karanténě?“ napadne Juliána a sotva to dořekne, nečekaně kýchne. Z nás čtyř byl asi nejmíň nemocný, a dokonce měl tu drzost, že i s rýmou vypadal skvěle a vůbec mu nezčervenal nos jako nám ostatním.

Denisa přikývne. Co jsem pochopil, je tradice jezdit na Silvestra na kafe k babičce Míle, ale vzhledem k tomu, že jsme chodící banda bacilů, pojedou jen Denisa a Rob. „Jo, asi by nebylo dobré, kdyby někdo z vás babičku s dědou nakazil. Ale nejpozději do osmi budeme doma a Nový rok oslavíme spolu.“

Spolu. Páni!

Poslední roky jsem šel většinou spát, protože na co oslavovat nový rok, když jsem věděl, že mě nečeká nic moc extra? Ale letos… Letos slavím s novou rodinou! Co jsem pochopil, loni tu Julián ani Filip nebyli, trávili Silvestra s kamarády, tím pádem bych měl být Filipovi za tu jeho rýmu vděčný.

Ačkoliv si samozřejmě nemyslím, že by šel Julián slavit jinam a mě tady nechal, ale třeba by chtěl, abych šel s ním, a já zatím nejsem připravený opustit bezpečí domu. I když mě za pár dní čeká škola, ale to je… no, až za pár dní.

„V lednici máte ten vývar,“ připomene Denisa. „A kdyby měl Merlin extra hlad, v mrazáku jsou ještě hranolky. Ale pohlídejte ho někdo, aby se zas nepřejedl kečupem a nebylo mu špatně.“

Filip s Juliánem, dva velcí bráchové, sehraně přikývnou.

„Na přípitek jsem koupila šampaňské, tak ne že ho otevřete. Oba máte dovolenou jednu skleničku, ale jen pod naším dohledem,“ pokračuje Denisa a ve chvíli, kdy dojde ke skříni a vytáhne dětské šáňo, mi dojde, že já mezi oba, co mají dovolenou skleničku, rozhodně nepatřím. „A taky mám tohle!“ zamává lahví.

Ano, to zamávání patří mně.

Vím, že mi to mělo dojít, a samo sebou jsem to celou dobu věděl, jen mě to teď prostě pořádně trklo. Ehm… můj kluk si může úplně v klidu popíjet alkohol, protože mu bylo osmnáct, zatímco já budu vedle něj cucat dětské pitíčko.

A loni byl můj kluk na párty s kámoši, zatímco já spal.

„Jéé, to je super,“ pronesu rozpačitě při pohledu na obrázek kluka sedícího na letícím špuntu. „To jsem nikdy neměl.“

„Je to hodně přeslazená limonáda,“ oznámí Julián nevzrušeně. Popadne oba naše talíře a odnese je do dřezu, a tak taky vstanu a jdu se k němu připojit k chystání bezlepkových chlebíčků.

Nejsem překvapený, jak skvělý jsme tým. Zatímco on krájí, já mažu pomazánkou. On následně nachystá sýr a vajíčko a zeleninu a já to úhledně pokládám na chlebíčky. A celou dobu se neustále něčemu tlemíme, že si ani nevšimnu, že jsme najednou v kuchyni sami (ještě je tu teda Barny a jeho profesionální dohled) a chystáme už třetí talíř, tentokrát sýrových jednohubek buď s olivou, nebo s hroznovým vínem.

Když se pak přijdou Denisa s Robem rozloučit, jsme zrovna uprostřed úklidu. Já umývám nádobí a Julián ukládá nepoužité suroviny zpátky do ledničky. Následně v rychlosti ještě zamete a já setřu linku a jídelní stůl a nakonec zbývá jen… Julián mi podá zavázaný pytel odpadků a líbezně se usměje.

„Co já s tím?“ pokrčím rameny a rozhodně si ten pytel nehodlám vzít. Vykouknu z okna a jsem si jistý, že do toho mrazu nejdu.

„Vyhodit do popelnice,“ oznámí Julián, jako by si myslel, že doopravdy nevím, co s tím. Pořád má nataženou ruku a čeká a sebejistě se šklebí. Vsadím se, že i on si je velmi jistý, že ven ho nikdo nedostane.

„Haha, tak to ne,“ zavrtím hlavou a couvnu k lince. „Seš na řadě. Já jsem ho vynášel včera. Navíc jsem myl nádobí.“

„Nádobí, co se dalo nastrkat do myčky! Já se vzdal lepku, když jsem poblíž tebe. To je velká věc. Navíc…“ Chytí se za nohu a zkřiví tvář. „Au.“ Kdybych ho neznal a nevěděl, že kartu bolí mě noha v takových příležitostech vytahuje celkem často, možná bych mu to sežral. Ale já ho znám a už mu na to neskočím. Trvalo mi docela dost cest pro mošt, než jsem pochopil, proč se Filip s Merlinem tak šklebí.

„Ne, to na mě nezkoušej! Tohle děláš vždycky,“ uchechtnu se. „Já byl mnohem nachcípanější, takže bys do té zimy měl jít ty!“ Na okenních tabulích je námraza a vzduch venku je poslední dny tak čistý, že když se nadechnu, štípe mě v plicích. Navíc jsem vynášel koš včera, haló!

„Můžeš si půjčit moji šálu,“ pokračuje Julián. Zkouší na mě sílu ďolíčku, ale já jsem imunní, protože okamžitě uhnu pohledem a upřeně zírám na magnety na ledničce.

Takže to de facto jim říkám: „Juliáne Kociáne, nezlob! Já tam nejdu.“

Julián pochopí, že to myslím vážně. Položí pytel na zem a udělá krok ke mně. „Nejdeš?“ zopakuje téměř nevěřícně.

„Nejdu.“

„Ale! Já si myslím, že ten, kdo zlobí, jsi ty. Ty jeden neochotnej, roztomilej…“ Nedozvím se, co jsem, protože větu nedokončí a místo toho se mi upřeně zadívá na rty.

Mezi námi definitivně přeletí jiskřička.

Nejdřív jedna, taková předzvěst toho, co může přijít.

„Potrestáš mě?“ chci vědět. Dalo by se říct, že jsem tu jiskřičku popíchnul a ona se díky tomu rozpadne na další a ty zase na další. Nakonec se stane, že vzduch mezi námi vibruje jako elektrická síť. Nebo si to aspoň velmi živě představuju.

Julián se nakloní, až mám jeho rty jen pár centimetrů od svých. „Přišlo by ti vtipný, kdybych tě začal lechtat?“ navrhne a trochu mě tím překvapí, protože jsem myslel, že mě spíš políbí. Ale ano, lechtání bych jednoznačně považoval za nejhorší trest.

Zasměju se a možná bych mu arogantně oznámil, že lechtiví jsme oba, tím pádem to tedy bude vyrovnaný boj, akorát že sotva se nadechnu, Julián ty poslední centimetry smaže a políbí mě.

Když vezmu v potaz, že jsme se ještě před chvílí dohadovali kvůli odpadkům, přijde mi skoro neskutečné, jak rychle se umím rozechvět vzrušením. Co se mnou Julián dělá jenom tím, jak se mě dotýká.

Nejdřív mi položí ruce na boky, ale velmi rychle mu sjedou níž a následně mě vysadí na linku. Vysadí mě na linku, aniž by potřeboval moji pomoc, a já překvapeně zamrkám. Do háje, tohle je tak hot! Navíc mě přitom stále líbá, a když mi dlaněmi začne hladit stehna, jsem z toho doslova v háji.

Od Štědrého dne, kdy mi vyznal lásku, jsme se líbali mnohokrát. A snad úplně všude – v obýváku, když byli všichni ostatní s Barnym na procházce, v kuchyni u ledničky, když byl Filip u Jany, Merlin hrál na počítači a Denisa s Robem odpočívali, v pokoji, těsně předtím než jsme šli na večeři, na chodbě u schodů, když jsme měli pocit, že si chybíme, na zahradě, jakmile jsme šli nakrmit ptáky nakrájenými jablky…

Prostě těch pus a polibků byla hromada, ale zatím žádná nebyla taková. Nikdy jsem neměl ani na okamžik strach, že by nás někdo mohl načapat, protože i kdyby načapal, prostě bych ještě naposledy ochutnal Juliánovy rty a pomalu se odtáhl, jelikož bych věděl, že neděláme nic nepřípustného. Jenže tohle je nepřípustné, až se z toho červenám a ehm… tvrdnu.

Jo, je mi horko a chci víc.

A bojím se chtít víc.

Sedím zadkem na úplném kraji linky, takže kdyby Julián nestál mezi mýma nohama, nejspíš bych spadl obličejem na zem. Jenže on stojí a drží mě a já se tak můžu maličko prohnout a ještě víc se na něj namáčknout rozkrokem.

Což zní skoro nemožně, ale zjišťuju, že mám v sobě dost odhodlání, když… když mám Juliánův jazyk v puse.

Nevím, jak dlouho to trvá, ale celé mi to přijde jako mžik, jako jedno mrknutí, když mě najednou a velmi nečekaně smete obrovská hřejivá vlna, která… no, udělá toho opravdu hodně. Rozbuší mi srdce, rozechvěje nohy a ruce, zastaví dech, nažene mi krev do tváří a uší, přivodí mi zatmění mysli a hlavně zanechá mokro v kalhotách.

Vlastně mě to dost šokuje, protože tohle se mi ještě nikdy, NIKDY, nikdy nestalo. Teda respektive, abych byl zcela upřímný, tak samozřejmě stalo, ale to jsem chtěl, aby se to stalo, jenže tentokrát jsem s tím absolutně nepočítal a ani jsem se nestihl připravit.

Nejhorší je, že mě v tom ta pitomá vlna nechá. Jakmile se totiž převalí, zbude po ní jen fakt divný pocit, u kterého mi chvíli trvá, než mi docvakne, že ho vlastně znám.

No jasně, je to stud, protože jsem se právě úplně poprvé udělal před někým jiným. A to ještě příšerně nezkušeně během líbání.

Nemůžu se dočkat, až budu vedle dospělého Juliána pít rychlé špunty a myslet na tuhle chvíli. Což určitě budu, jak se znám.

„Já…“ začnu a odtáhnu se od Juliánova horkého těla. Nepoznám na něm, co si myslí, ale asi je to i tím, že se to ani nijak extra nesnažím rozklíčovat. Prostě jen vstřebávám fakt, že sedím na lince, kdykoliv může někdo přijít a já mám mokro v kalhotách, a když sklopím pohled, je to dost jasně vidět.

Sakra, sakra, sakra.

Mohlo by to být ještě trapnější?

Odstrčím Juliána a seskočím z linky. „Promiň, musím do koupelny,“ vyhrknu a vystřelím z kuchyně takovou rychlostí, že bych docela klidně mohl tvrdit, že jde o nejrychlejší cestu z kuchyně do koupelny v historii tohoto domu.

Je mi trapně! Panebože, ježiši, je mi tak trapně, že trapněji mi snad ani být nemůže!!!

Mohla by se teď laskavě rozevřít země a spolknout mě?

Takhle. Já věděl, že k tomu dřív nebo později dojde, s tím bych problém ani tak neměl, jen jsem si to představoval úplně jinak. Jako třeba že se to stane v posteli po dlouhé líbačce, kdy se mě pak Julián tam dole dotkne a celé to bude velmi romantické a smyslné a… Rozhodně jsem nemyslel, že k tomu dojde v kuchyni, během pěti minut, zatímco na zemi bude smrdět pytel odpadků.

Jsem tak pitomě nezkušenej.

Julián se musí v duchu smát, že chodí s takovým… Proč mě pořád napadá slovo děcko? Pitomý dětský šáňo!

Nadechnu se a vydechnu.

Je mi jasné, že zbytečně panikařím. Julián je skvělej a nikdy by se mi nesmál, že jsem nezkušenej. Navíc to přece dávno ví. Sám řekl, že nikam nespěcháme. A jasně, moje tělo na to zareagovalo velmi zajímavě tím, že uspěchalo, co šlo, ale přece se nestalo nic hrozného.

Nádech a výdech.

Jo, několikrát si dost jasně zopakuju, že se nestalo nic hrozného, až se o tom v duchu dokonce i přesvědčím. Úplně v klidu se převleču a prádlo hodím rovnou do pračky. Opláchnu si ruce a zkontroluju v zrcadle, jestli už nevypadám jak rajče.

Akorát… sotva se uvidím, mám chuť začít hystericky poskakovat a studem se rozložit na mikročástečky a vsáknout se do podlahy.

***

Našlapuju po špičkách, jako kdybych se plížil. Nejdřív nakouknu do kuchyně, ale nakonec najdu Juliána v obýváku rozvaleného v křesle, společně s Mango, Barnym a Merlinem. Teda ne že by byli všichni nasáčkovaní v jednom křesle, prostě jsou jen spolu v místnosti a koukají na televizi. Kromě Barnyho, ten kouká na Mango a s otevřenou tlamou nahlas dýchá.

Barny s Mango mají celkem vtipný vztah. Pokaždé, když ji Julián vytáhne z terárka, má Barny až nezdravou radost, ale jakmile je agama blízko, pohybuje se roztomile pomalu a opatrně. Naopak Mango má Barnyho nejspíš dost na párku, protože se netváří, že by se bála nebo z něj měla respekt.

Například včera mu přešla přes ocas, žádný stres.

Sotva se objevím, Julián natáhne ruku, nejspíš abych si šel sednout za ním do křesla. Jakože na klín. Normálně bych to asi udělal, schoulil se a nechal se od něj hladit po stehnech, ale teď si říkám, že možná bude lepší jít na gauč za Merlinem a Barnym.

I když slintá.

Barny. Ale někdy i Merlin, když jí.

Jakmile dosednu, Julián smutně našpulí rty a ruku stáhne. Ale jinak se tváří úplně v pohodě. Jakože nemá nejmenší tušení, jaká bouře se odehrává uvnitř mojí hlavy. Což asi dává smysl. Pro pana dospělého, co si může dát šampus, měl hromadu holek a je tak zatraceně povznesený, protože kromě hromady zkušeností má i velké ego… Aaaa, sakra, nevím, proč jsem na něj v duchu zlý. Nezaslouží si to.

Raději odvrátím zrak k televizi, kde zrovna běží Top Gun. Ale nějak se nemůžu soustředit, pořád mi utíkají myšlenky, a tak jsem rád, když se objeví Filip. Nejdřív mě zaujme, jak urputný má výraz, a hned poté, že nese hromadu papírů a pouzdro. To všechno hodí na stolek a sedne si k tomu na zem.

Merlin je podobně zvědavý jako já, protože téměř okamžitě vyhrkne: „Co to je? Jdeme hrát piškvorky?“

„Ne,“ zavrtí Filip hlavou a popadne první papír. Zacvaká propiskou a nakrčí přemýšlivě čelo. „Jdu si sepsat cíle na další rok. Vzhledem k mému menšímu zhroucení si myslím, že by bylo fajn dát příštímu roku trochu řád.“

Typický Filip. Zatímco my tři budoucnost moc neřešíme, prostě ji bereme, jak zrovna přijde, on v ní hledá řád. Obdivuju, jak umí být odhodlaný a motivovaný a hlavně rozhodnutý na sobě makat. Možná bych se jím měl inspirovat.

Nikdy dřív to nemělo smysl, ale teď… Další rok bude v tolika věcech jiný. Vlastně je to až trochu děsivé a udělat si plán zní vážně dobře.

„Skvělý! Jaký cíl třeba?“ zajímá se Merlin.

„Nevím. Třeba zkusit něco nového, zjistit, co mě baví, naučit se korejsky… Cokoli. Prostě se chci zamyslet nad tím, co bych fakt chtěl.“

„Jé! To si chci sepsat taky,“ vyhrkne Merlin nadšeně a poskočí na gauči, až tím nabudí Barnyho, který hupsne na zem a začne hledat hračku, o kterou by se mohl s někým přetahovat.

Julián se nakloní a popadne jeden z papírů. „To bych si taky mohl sepsat. Dám si cíl sehnat novou nohu.“

Zatímco Merlina tím pobaví, Filip z toho má evidentně radost. Možná tak trochu doufal, že by se kluci mohli přidat a nenechat ho v tom samotného. Za měsíc tady jsem už pochopil, že tohle je hlavní charakteristika jejich rodiny. Nikoho nenechají samotného. Drží spolu a jsou tady jeden pro druhého pokaždé, když je to potřeba.

Filip vytáhne z pouzdra další propisky a začne je rozdávat. Nejprve Juliánovi, Merlinovi a ta poslední je pro mě. „Jdeš do toho taky?“ zeptá se.

Jak říkám, tahle rodina je jedno obrovské klubko podpory a porozumění a mně dojde, že Filip od začátku doufal, že se k němu přidáme. I já. My všichni. Protože jsem součástí toho klubka.

„Jasně,“ usměju se a vezmu propisku a papír.

Řekl bych, že to byla ta lehká část.

Už po první minutě je jasné, že to vzal každý tak trochu po svém.

Filip sedí zády k televizi a než nějaký cíl napíše, dlouze nad ním uvažuje.

Julián naopak celkem nevzrušeně kouká na film a sem tam zničehonic něco napíše, jako by mu cíle jen tak poletovaly v mysli a ani nad nimi nemusel přemýšlet.

Merlin píše jako šílený, jeden cíl za druhým, nejspíš ze strachu, že na něco zapomene.

No a já sedím, koukám na bílý papír a nenapadá mě nic, co by stálo za zapsání.

Mohl bych… Hm. Automaticky škrtám všechno se sportem. A taky co se týče školy, když nevím, co mě tam v lednu čeká. Navíc nejsem ani extra studijní typ a elektro není můj vysněný obor. Takže co zbývá?

Merlin si všimne mého váhání a nakloní se blíž. „Chceš pomoct?“

„Jo, klidně,“ souhlasím. „Co tam máš ty?“ Nakouknu do jeho papíru, ale z toho škrabopisu vím akorát tak prd.

„Tak sleduj, jo. Znovu si zahrát Elden Ring a Zaklínače. A možná tam připíšu i Warcraft. Taky chci zkusit aspoň pět nových her a aspoň tři dohrát do konce.“

Přikývnu. „Jo, to je dobrej nápad. Taky si to tam napíšu.“ Úplně nahoru teda napíšu jen heslo Zaklínač.

„Napiš si tam i ten Warcraft.“

Tak napíšu Warcraft.

„No a pak tu mám nějaké cíle s Dračákem, ale to by tě asi nezajímalo, takže přeskakuju. A tím pádem se dostávám k… Hej, ale nebudeš se smát, že ne?“ Merlin maličko zčervená ve tvářích a lehce ztiší hlas. K jeho štěstí se Filip a Julián zrovna o něčem baví a nevěnují nám pozornost.

„Ne, jasně že ne,“ slíbím. Beztak tuším, o co jde. Přece jen Merlina už trochu znám.

„Chtěl bych si najít holku,“ zašeptá a následně se kousne do rtu, jako by vážně čekal, že se šíleně rozesměju a on se plánoval už dopředu stydět.

Pokrčím rameny, abych mu dal najevo, že mi to přijde úplně v pohodě. „No tak jo. Ale to si teda nezapíšu,“ uchechtnu se. Natáhnu se pro misku s chipsy a narvu si jich do pusy co nejvíc. Evidentně mám tendenci se cpát, když jsem nesvůj. Abych s takovou za chvíli nebyl jak malá velryba.

„Je naprd být nejmladší,“ zamručí zničehonic Merlin a úplně mě tím vytrhne.

V rychlosti polknu, až mám dojem, že mi některé brambůrky ještě v celku jedou krkem do žaludku. „Proč?“

„Proč? Protože kluci už můžou všechno. Kdyby nebyli nemocní, nejspíš by šli na nějakou mega hustou párty a my bychom tu byli sami. Já tu loni byl sám. Teda nejdřív jsem byl u babi Míly, ale pak jsem seděl tady a ohňostroj sledoval s tátou. A máma od deseti spala na gauči. Fakt vodvaz.“

„No jo, ale to ti bylo… třináct, ne?“

Merlin mávne rukou, jako by na tom nezáleželo. „Víš, že jedna moje sestra v patnácti otěhotněla?“

Povytáhnu obočí. Nevím, co na to říct, a tak jen vykouzlím rozpačitý úsměv.

Nejspíš tím Merlina pobavím, protože se začne chechtat. „Jo, moje biologická rodina je trochu cáklá.“ Dál to nerozvádí. Vím, že o nich nerad mluví, a tak se nevyptávám. Ale občas mi ho je líto. My tři žádnou jinou rodinu nemáme, takže těžko říct, jaké to je, když Merlin rodinu má, jen prostě… není dobrá.

„Mrzí mě to,“ pronesu a nabídnu mu misku s brambůrky. Jídlo totiž každému z nás většinou dokáže zvednout náladu. Znovu kouknu na Juliána a chvíli poslouchám, o čem se s Filipem baví – mluví o vysokých školách, mluví o oborech a možnostech a pro mě je to tak vzdálené a nepochopitelné téma, že mi to znovu připomene myšlenky z dopoledne.

„Víš co?“ nakloním se k Merlinovi. „Já to chápu. Předtím v kuchyni Denisa říkala, že na přípitek koupila šampaňské, ale pro mě a pro tebe má rychlé špunty! Jahodovou limonádu! Taky jsem tu braný jako ten mladší a trochu mě to…“

„Nasralo!“ vyhrkne okamžitě Merlin.

„Rozhodilo,“ zmírním.

„Jo! Přitom jako sorry, ale já jsem v něčem mnohem dospělejší než ti dva. A taky mám víc rozumu. Rozhodně bych nikdy nepřišel domů opilý a nepoblil celý záchod. A netahal se s holkama a neměnil je jak ponožky.“

„Raději ani nechci vědět, kdo dělal co,“ zamručím. I když je mi to celkem jasné.

Kdo měnil holky jako ponožky a kdo zvracel.

Merlin nahodí lítostivý pohled a nakrčí nos. „Promiň, vždycky zapomenu, že jste s Julčou spolu. Ale tebe by nevyměnil, fakt. V životě jsem ho neviděl tak šťastného. A hrozně často se na tebe kouká a tváří se přitom jako zamilovanej blbeček. S Fílou si z toho děláme srandu.“

Nepatrně se usměju.

„Hele, něco mě napadlo. Pojď se mnou.“ S těmi slovy Merlin vyskočí na nohy a na nic nečeká. Vystřelí z obýváku, jako by ho napadlo něco fakt skvělého. Jsem dost zvědavý, takže ho samozřejmě následuju.

Merlin mě vezme do Robovy pracovny a potichu za námi zavře, nejspíš aby kluci nic neslyšeli.

„Co tady?“ rozhodím rukama.

„Tady si připijeme na novej rok! Ha!“ uchechtne se Merlin lišácky a vytáhne ze skříně víno. Je červené a už otevřené, ale ten někdo, kdo z něj pil, měl nejspíš jen jednu skleničku, protože láhev je pořád téměř plná.

Když si Merlin sedne na zem a zády se opře o skříňku, napodobím ho. Zároveň ale nejsem tak nadšený jako on. Vlastně trochu znejistím. „To asi není nejlepší nápad,“ nadhodím a rozhlédnu se. Robova pracovna je místnost, kde jsem byl zatím jen jednou. Jinak jsem neměl důvod. A teď se nedokážu zbavit pocitu, že bych tu neměl být a hlavně bych neměl dělat nic špatného, aby…

… aby mě neposlali zpátky do děcáku? To by přece neudělali, ne?

Pořád dokola mi opakují, že k nim patřím, a já sám mám ten dojem taky, ale to nic nemění na tom, že ve mně neustále hlodá obrovský strach, co kdyby…

Co kdybych udělal něco hodně špatného.

Co kdybych je zklamal.

Co kdybych vybuchl a někomu z nich ublížil.

Merlin se uměje, tak hezky bezstarostně. „Klídek, Krýšo. Jen protože si dáš trochu vína, tě nikdo zpátky do děcáku nepošle.“

„Jak víš, že jsem myslel na tohle?“ nechápu. „Řekl jsem to snad nahlas, nebo co?“

„Pche.“ Merlin teatrálně mávne rukou, obrátí oči v sloup a následně nahodí vševědoucí výraz. „Vím, ne?“ oznámí stylem, jakože opravdu ví. A možná to tak fakt je, protože my čtyři v mnoha ohledech přemýšlíme stejně.

Když jsem se nastěhoval, připadal mi Merlin jako malé vyděšené dítě, ale poslední dny, kdy spolu trávíme hromadu času, si říkám, že bychom mohli být… Filipa vnímám vyloženě jako staršího bráchu. Vím, že když za ním přijdu a budu něco potřebovat, bude tu. Julián je – a pořád se červenám, když na to myslím – láska. To, co cítím k němu, se nedá popsat slovy. No a u Merlina si všímám toho, jak ho pomalu začínám brát jako svého nejlepšího kamaráda.

Což je zvláštní pocit.

Už hrozně dlouho jsem kamaráda neměl. Natož toho nejlepšího.

Strčí do mě ramenem.

„No tak jo. Jeden lok nikoho nezabije,“ rozhodnu a sebejistě popadnu láhev. Napiju se ze dvou důvodů – protože chci zkusit alkohol poprvé se svým nejlepším kámošem a protože se mě pořád drží ne moc příjemná představa, že jsem vedle Juliána jako malé dítě.

Co nikdy nic pořádně ani nezkusilo.

Hned po mně se napije i Merlin. „Hm…“

„Hmmm.“

„Hmmmm.“

Oba na sebe upřeně koukáme a nejspíš čekáme, až promluví ten druhý, ale jsem to nakonec já, kdo nevydrží a vyhrkne: „Je to hnus.“

„Že jo?!“ souhlasí Merlin a pořádně si flašku prohlédne. Přečte si etiketu a zamračí se. „Člověk by řekl, že to bude chutnat fakt dobře, když to tolik lidí furt pije, ale nevím… Že bych to musel pít každý večer? A už chápu, proč Denisa občas říká, že je to trpké. Jsem nevěděl, co to znamená, ale tohle je tak trpké, až mi z toho trpknou zuby. Fuj.“

Přikývnu.

„A dělá to s tebou něco?“

„Ne. Jen mám divnou pachuť v puse.“

„To mám stejně.“

Znovu si láhev vezmu, moc v ní neubylo. „Na druhou stranu jsme si toho dali málo, takže… to možná ani nemůže nic udělat.“ Bez rozmyslu se napiju znovu.

Merlin se taky napije a následně nehty začne klepat do skla a možná maličko nervózně se ošije. „Nechtěl jsem tě tady,“ oznámí zničehonic. „Rodiče vždycky říkali, že jakmile dají půdu do pořádku, budou chtít do péče někoho dalšího, ale já jsem to nijak zvlášť nevnímal. A pak jsme najednou dostali nový pokoj a byly tam čtyři postele a já z toho byl otrávenej. Když začali jezdit do děcáku, nechtěl jsem o tom nic slyšet, pořád jsem doufal, že si to rozmyslí nebo nikoho nenajdou nebo já nevím, prostě že to bude pořád jen nás pět. A Mango. Takže vlastně šest. A když nám jednou u večeře řekli, že… že už někoho vybrali, a dokonce nám prozradili i tvoje jméno, byl jsem hrozně naštvanej a tu noc jsem se dokonce modlil, aby se něco stalo a tys nikdy nepřijel.“

Merlin celé vyprávění podá jako velké přiznání, tajemství, které mezi námi od první chvíle viselo a teď je konečně venku. Dost mě tím pobaví. „Já si rozhodně nemyslel, žes skákal do stropu z dalšího bráchy. A víš, jak jsem byl nasranej já? Konečně se objevil někdo, kdo mě chtěl, ale musel mít doma tři další kluky. Paráda. S tím, jak vypadám, jsem si říkal, že mě buď zmlátíte, nebo se mi budete posmívat. Rozhodně jsem nevěřil, že byste mě přijali mezi sebe.“

Když mi Merlin podá láhev, automaticky se napiju.

A pak se napije on.

A pak zase já.

A pak nám celá ta situace přijde hrozně legrační, takže se najednou oba šíleně smějeme.

***

Netuším, jak dlouho s Merlinem rozebíráme herní strategii Simíků, ale asi dlouho, protože se najednou otevřou dveře a objeví se Julián, který nás nejspíš hledal. „Tady jste,“ usměje se a opře se ležérně o futra, takže vypadá… vypadá… No jako bůh. Je dokonalý, je krásný a je tak přirozeně sebevědomý, až mi tím vyráží dech. „Hrajete na schovku, nebo co?“ uchechtne se a pak si všimne prázdné láhve od vína.

Prázdné?

Kdy se to sakra stalo?

Julián povytáhne obočí, jak mu pomalu dochází, co jsme tady dělali. A že to svým způsobem schovka asi byla.

Chci mu dokázat, že o nic nešlo a ani nejde, že je všechno v pořádku, takže ho oslovím jménem. Akorát ze mě místo hezkého a podmanivého Juliáne vypadne vysoké, písklavé a přehnaně nadšené: „Julííí!“

Merlin se okamžitě přidá, ale dodá tomu větší grády, protože použije ještě pisklavější hlas. „Julííííííí!“

Julííí na nás chvíli upřeně kouká. Jasně, sice vidí prázdnou flašku, ale nejspíš tomu pořád nechce úplně věřit, protože nejistě pronese: „Vy jste… se ožrali?“

Ožrali je strašně silné slovo. Jakože na stupnici síly je daleko, předaleko za opilostí a pak ještě mnohem mnohem mnohem dál od toho, co jsme s Merlinem udělali my. Protože my jsme jen rozebírali nejkreativnější způsoby, jak zabít Simíka. A u toho, čirou náhodou… Co to do háje melu?

Naštěstí Merlin zavrtí rázně hlavou. „Néé, jen jsme se napili. Ale vůůůbec nic to s náma nedělá.“

Jo, přesně, to je na té stupnici síly tak daleko – jenom jsme se napili. Ano, jo. Kývám.

Julián taky kývne, jakože nám věří, a u toho se usmívá, jakože nám věří, a u toho nám věří. Což mě uklidní, protože chci, aby nám… věřil. Co je to krucinál se mnou?

„Filipe! Tohle musíš vidět!“ zahuláká Julián, až mi tím rozechvěje bubínky v uších. Přivřu na chvíli oči, a když je prakticky hned zase otevřu, je přede mnou Barny. S vrtícím ocasem a vyplazeným jazykem. Jenže velmi brzo zjistí, že se tu nic zajímavého neděje, a tak zase odejde.

Možná tu vůbec ani nebyl. Ale kdo mi v tom případě olízl obličej?

„No, co je?“ ozve se Filipův hlas těsně předtím, než se v pracovně zjeví zrzavé pačesy. Hezky se na něj usměju a následně natočím hlavu tak, abych se vážně usmíval na něj a ne na lampu na druhé straně místnosti.

Julián na nás, to jako na mě a Merlího, téměř obřadně ukáže. „Kryštof, Merlin a… lahev. Myslím, že si to domyslíš sám, až jeden z nich něco řekne. Jsou dost mimo.“

Tak to pozor. Pozor, pozor, pozor. Myslel jsem, že nám věří! Přece se usmíval a to všechno, takže jak nás teď tak surově může hodit přes palubu?! Že je tu prázdná flaška, neznamená, že by to něco znamenalo.

Merlina se jeho nařčení taky dotkne. „Já nejsem mimo! Ty seš mimo?“ zeptá se mě a velmi důrazně zavrtí hlavou. „Nejsem mimo.“

Stejně důrazně přikývnu. „Já taky ne!“ oznámím, jenže v ten moment se na sebe s Merlinem podíváme a já si uvědomím, že zatímco já přikyvuju na souhlas, on nesouhlasně vrtí hlavou, což působí velmi zvláštně. Takže já zavrtím hlavou a on v tu samou chvíli, jako by myslel na to samé, přikývne. Vzdychnu.

Přikývnu a on zkusí zavrtět, ale spíš tak jako nekoordinovaně udělá oblouček, jako by si protahoval krk. No a to celé nás vede k tomu, že dostaneme záchvat smíchu.

Asi je načase si přiznat, že mimo trochu jsem.

Julián se na Filipa líbezně usměje. „Denisa bude nadšená!“

Filip se na druhou stranu netváří líbezně ani omylem. „Ježiši, vy jste hovada! Co vás to napadlo?“ zavrčí a dojde k Merlinovi, kterého nekompromisně vytáhne na nohy. Je tak rázný a rychlý, že Merlin nestihne ani protestovat. „Vezmeme je do obýváku. Musíme do nich dostat co nejvíc vody a nějaké jídlo.“

Společně s mým nejlepším kámošem sebere i prázdnou flašku a odejde, přesto pořád slyším, jak z chodby brblá: „Byli jste pryč sotva půl hodiny! Neuvěřitelný!“

Takže tu zůstanu jen já, Julián a stud.

Že jsem se moc rychle udělal.

Že jsem nezkušenej.

A že jsem se asi fakt opil. Je čas si to přiznat.

Julián přijde blíž a dřepne si přímo přede mě, takže mám krásný výhled na jeho dokonalou tvář. „Čau, ty blbounku,“ řekne.

Zezadu si opřu hlavu o skříň a unaveně vzdychnu. Všechna ta energie, kterou jsem ještě před chvílí měl, je lusknutím prstů pryč. „Trochu se mi točí hlava. Přehnal jsem to, omlouvám se. Měl jsem pocit, že to nic nedělá. Bože, jsem hroznej. Nejdřív to v té kuchyni a teď… tohle.“ Máchnu rukou a ona mi tak divně a neživě spadne zpátky do klína.

Julián mi položí ruku na stehno. „To v kuchyni bylo náhodou moc hezký. A tohle vyřešíme. Ještě ses nikdy neopil?“

Smutně a zoufale a poníženě našpulím spodní ret. „Já ještě nikdy nic nedělal,“ přiznám. Nedělal jsem tolik věcí, až je mi z toho upřímně na nic. Jak to, že mi teprve dneska došlo, že mi ty čtyři roky v děcáku kromě jiného vzali taky hromadu obyčejných zážitků z dospívání?

A proč mi to najednou, právě teď, když sedím na zemi v pracovně, připadá jako totální katastrofa epických rozměrů?

Jo, to asi ten alkohol, zmetek jeden.

„Ale prosim tě.“

Líbí se mi, jak je Julián klidný a chápavý. Líbí se mi, že se nezlobí. Že mi nedává najevo, jak jsem hloupý a nezkušený. Líbí se mi. Líbí se mi tak moc, že si nejde nevzpomenout na chvíli, kdy jsme se k sobě dopoledne tiskli. „Chci tě líbat,“ zamručím.

Juliánovy oči jsou plné rozverných jiskřiček. „Nepozvracíš mě?“ chce vědět. A musím říct, že to není úplně hloupá otázka.

„Nevím. Asi ne,“ odpovím a vzdychnu, jelikož žádné líbání asi nebude. Ne proto, že by Julián nechtěl, ale protože nechci já, když nemám ani pitomou jistotu, že se víno nebude chtít okružní jízdou vrátit. „Seš tak hezkej,“ plácnu. „Není fér, že seš tak hezkej. Proč musíš být tak hezkej?“ plácám dál. Pořád jen plácám a plácám a vážně bych si přál, aby mě někdo zastavil.

„Páni, myslel jsem, že jsi se mnou kvůli mojí povaze,“ odvětí Julián a něco v jeho výrazu je tak hřejivé a konejšivé, že jsem nesmírně vděčný, když mě najednou popadne a přitáhne do obrovského objetí.

Mohl bych takhle zůstat navěky.

Což samozřejmě nezůstanu. Julián mě nakonec přiměje vstát, doslova mě vytáhne na nohy a… uuu… víno zaúřaduje. Zatímco se zadkem na zemi jsem měl dojem, že to jakžtakž jde, ve stoje se pracovna nakloní na stranu a žaludek taky, akorát přesně opačným směrem.

„Opatrně,“ zachytí mě Julián asi vteřinu předtím, než to vezmu obličejem napřed. „Zvládneš jít?“

Naštěstí se to po pár nádeších zlepší a já se narovnám, abych působil sebejistě. „Doufám. Jinak by to znamenalo, že se dva lidi musí spolehnout na jednu nohu.“ Kouknu přitom na Juliánovu zdravou nohu. Na tu, která to nejspíš bude muset oddřít, protože do obýváku je to dlouhá cesta, minimálně patnáct kroků, a já si po prvním říkám, že… jsem asi hrozně nadranej!

Julián na mě chvíli kouká, než se upřímně od srdce zasměje. „Ach jo, já tě fakt zbožňuju, víš to?“ oznámí. Přehodí si moji ruku kolem ramen a následně mě chytí u pasu.

Uděláme společně váhavý krok a… Jo, jde to! Oba nás to potěší a najednou jsme venku z pracovny a šineme si to do obýváku jako dokonale sehraná dvojka. Sice vrazím do futer a následně se za zatáčkou nechtěně opřu o stěnu a chvíli mi trvá se od ní odlepit, ale dobrý, jo, jdeme a… Zaseknu se na tom, co Julián řekl, a chci to vyřešit předtím, než budeme zase s kluky.

„Počkej,“ vyhrknu. „Zbožňuješ mě, i když jsem oproti tobě strašně nezkušenej a nejistej?“

Přál bych si znít věcně, jakože jsem položil regulérní otázku, za kterou si stojím. Jenže zním beztak jako malej ufňukanej blbeček. A to mě akorát otráví. Jsem sám ze sebe tak otrávenej, že bych si nejraději lehl přímo tady na chodbě a už tu zůstal.

Vzdávám to, vzdávám se.

Jenže než se jako žížala svalím, objeví se Filip, který mě okamžitě popadne z druhé strany. Předpokládám, že od toho rodina je. Nenechají mě žížalácky se svalit na zem a podrží mě, když potřebuju. Jsem za to rád, i když se tak nejspíš netvářím.

Filip se přese mě nakloní k Juliánovi. „Šel jsem se podívat, jestli jste neotevřeli další lahev.“

Nemám ponětí, jak se tváří Julián, ale z jeho hlasu pořád slyším tu bezbřehou bezstarostnost. „Trvalo nám to, protože jsme šli po jedný noze,“ vysvětlí.

Příšerně mě to rozesměje a chechtám se až do chvíle, kdy mě kluci posadí na gauč. Sotva dosednu, přijde mi, že jakmile nemusím řešit rovnováhu, mozek se může víc věnovat přemýšlení a opilost trochu poleví.

Kouknu na Merlina, který sedí v křesle a tlačí do sebe bezlepkové chlebíčky. Naštěstí je tu Julián, můj zachránce, který Merlinovi celý talíř vytrhne a podá mu jiný, tentokrát s lepkovým pečivem. Plácne ho přitom jemně po hlavě a následně se svalí vedle mě, tak blízko, že bych mu znovu nejraději nabídl divokou líbačku pod dekou.

Jenže on mi místo toho přihraje sklenici vody a přinutí mě ji celou vypít. A já to poslušně udělám. Následně mám sníst bezlepkový chlebíček. No tak dobrá, sním ho. A zase sklenice vody. Faaajn. Je to jak hra o několika levelech a já úroveň po úrovni střízlivím.

Nakonec vypiju skoro litr vody, sním čtyři chlebíčky a skončím schoulenej u Juliána, který mě nejspíš nevědomky, zatímco koukáme na telku, líně hladí na boku. Pravděpodobně na chvíli usnu. Možná spíš jen klimbnu.

***

Slyším, jak někomu zvoní telefon, a Filip vzápětí s neskrývanou radostí oznámí, že volá Jana. Slyším ho vstávat a odcházet z obýváku, a ještě než je úplně pryč, řekne: „Ahoj, lásko!“ Doprovází ho zvuk cvakání psích drápků – Barny musí být u všeho, očividně i u telefonátu s Janou. Slyším tiché chrápání, takže Merlin nejspíš dost tvrdě spí. A slyším zvuky televize. Netuším, o který film jde, ale určitě je to střílečka. Nebo detektivka. Nebo komedie, kde se hodně střílí.

Úplně nejvíc ale slyším Juliánovo pravidelné dýchání.

Nádech a výdech.

Nádech a výdech.

Tisknu se k němu co nejblíž, mám přes něj přehozené nohy a hlavou se mu opírám o hrudník. Dnešní den byl překvapivě divoký, ale teď cítím jen klid. Pořád nedokážu pochopit, že se za tak krátký čas dokázalo v mém životě tolik změnit a že spím u někoho v náručí a nemám strach. S Juliánem si připadám v bezpečí, jako kdyby se nemohlo nic stát, když mě drží.

„Ahoj,“ zašeptám, aby věděl, že jsem vzhůru. Otevřu oči a usměju se. Přesně jak jsem si myslel, v televizi běží střílečka a Merlin spí v křesle se zakloněnou hlavou.

Zatímco Julián mě drží u sebe a dlaní mě konejšivě hladí po zádech. Vypadá uvolněně a bezstarostně, dokonce mi úsměv oplatí, ale stejně mi to nedá. „Zlobíš se?“ zamručím.

„Proč bych se zlobil?“ nechápe. Takhle zblízka vidím každý jeho rys, ale nejvíc se soustředím na oči – ty jsou tak jiskřivé a hluboké a magické a nádherné, že mi srdce okamžitě začne zamilovaně a zběsile tlouct o žebra. „Jako nebyl to podle mě ten nejchytřejší nápad, ale… No vážně, proč bych se zlobil? Špatně je tobě, ne mně.“ Nakrčí čelo a starostlivě dodá: „Je ti špatně?“

Zamyslím se. Zahýbu prsty na nohou, pohnu hlavou a zhluboka se nadechnu, ale kromě sucha v puse mám dojem, že jsem v pohodě. „Ani ne. Trochu mi třeští hlava, jinak dobrý.“ Teda pak je tu ještě ta věc, se kterou bojuju celý den. Takový divný pocit studu, který o sobě dal okamžitě vědět, sotva jsem otevřel oči. „Kromě toho, že si připadám trapně. Jak jsem…“ Vzdychnu. Je těžké být upřímný, ale v mém případě je být neupřímný snad ještě těžší, protože ze mě nakonec vždycky všechno vypadne. „Připadám si vedle tebe jako děcko, ach jo,“ zachrčím a na chvíli zakloním hlavu, takže to celé působí ještě dramatičtěji, než to ve skutečnosti je.

„Děcko by podle mě nedalo půl flašky vína na posezení,“ pronese Julián moudře, ale stejně zahlédnu, jak mu cukne koutek. Vjede mi prsty do vlasů a prohrábne je. „Nemusíš si připadat jako děcko, jen protože ses opil. Všichni někdy děláme kraviny.“ Kývne bradou k papírům, respektive mým plánům na příští rok. „Alespoň si to můžeš odškrtnout.“

Aha! Takže ví, co jsem tam napsal! Když jsem spal, normálně si to na drzáka přečetl.

Což mi nevadí. Beztak jsem tam neměl nic důležitého. Spíš mě těší, že ho to zajímalo.

„Aaa, prosím tě. Pitomý předsevzetí, ani mi o tom nemluv. Vůbec jsem nevěděl, co si mám zapsat, takže mi pomáhal Merlin. Evidentně budu teda celý následující rok hrát hry na počítači a… No a to je všechno.“ Zkontroluju, jestli Merlin pořád tvrdě spí, ale asi zbytečně, protože se v pravidelných intervalech ozývá pochrupování. Počkám přesně dvě chrupnutí, než se zvědavě zeptám: „Co sis napsal ty? Viděl jsem, jak si tam něco čmáráš.“

Julián pokrčí rameny. „Já jsem si fakt nějakou dobu jen čmáral. Myslím obrázky, texty písniček a tak. Popravdě jsem nedokázal nic moc vymyslet. Mohl bych si napsat, že nechci bipolárku, ale… Kromě toho jsem spokojenej.“ V jeho podání to všechno zní tak nedůležitě, že si najednou sám říkám, proč jsem si s tím dělal hlavu.

Na moji obranu, Julián umí skvěle předstírat. Předtím to vypadalo, že si fakt něco píše a že ho regulérně napadá celkem dost předsevzetí. Do toho nadšený Filip a cukrem sjetej Merlí… No tak jasně, že jsem byl nejistej.

„Podej mi ten papír,“ zaprosím a natáhnu k němu ruku, aby bylo jasné, že myslím svůj seznam. Když to Julián udělá, tiskacím písmem, aby to bylo co nejvýraznější, dopíšu: VZÍT TOHO NEJVÍC SEXY KLUKA NA SUPER RANDE. Jo, tohle jsem tam měl napsat hned.

Julián se usměje, nebo možná rovnou zaculí. Taky sáhne pro svůj papír a… Fakt tam má hlavně čmáranice – domeček jedním tahem, řetěz vánočních světýlek, něco, co vzdáleně připomíná Mango, piškvorky, hrnek, ze kterého se kouří, svíčku… A mezi tím se táhnou texty písniček. Jednotlivá slova nejsou moc čitelná, takže nevím, o které písničky přesně jde, ale Lásko má, já stůňu to určitě nebude. Škoda. Je moje oblíbená.

Teď Julián přímo doprostřed, kde je volný prostor, doplní: Nechat se tím nejvíc sexy klukem pozvat na super rande.

Uchechtnu se a jako odpověď na svůj papíru napíšu: Udělat všechno pro to, aby byl Julián Kocián šťastnej. Dokreslím k tomu srdíčko a povede se mi krásně souměrné a baculaté.

Julián se ušklíbne. Vždycky se šklebí, když mu tak říkám, a teď dokonce ani nemá potřebu připomínat mi, že Kocián není jeho příjmení. Prostě se jenom nakloní a dá mi pusu do vlasů. „Možná bychom to mohli zkusit sepsat spolu, co ty na to? Pořídit další agamu… a tak,“ navrhne.

„Neeee, tak na to zapomeň,“ vyhrknu okamžitě. „Na to je ještě brzo. Hodně brzo. Opravdu v nejbližší době nepotřebujeme další agamu. Já a Mango před sebou máme ještě dlouhou cestu.“ Vzpomenu si, jak mi Julián říkal, že by v budoucnosti chtěl víc agam, s tím počítám, asi stejně nemám na výběr, když jsem se zamiloval do ještěromila. Ale přivést do domu, kde je Mango, Barny a Merlin, další zvíře už v následujícím roce, to mi připadá moc narychlo.

Pořídíme si další agamu až někdy potom.

Pořídíme?

Samozřejmě za předpokladu, že v té době budeme pořád spolu.

Sotva na to pomyslím, sevře se mi srdce. Právě teď je představa, že bych měl přijít o Juliána, ta nejděsivější noční můra. Možná bych zvládl, kdybychom se rozešli a zůstali jedna rodina. Bolelo by to, jasně, brečel bych a trápil se, nakonec by však záleželo jen na tom, že ho mám stále u sebe. Že ho smím vídat a objímat. Ale kdybychom se už neměli nikdy vidět… Nevím, jestli bych to ustál. Známe se sice teprve měsíc, někdy mi to ovšem připadá jako věčnost. A přijít o věčnost je sakra děsivé.

Poposednu a nejistě pohlédnu Juliánovi do očí. „Nemáš strach?“ zeptám se opatrně. „Z psaní cílů? Protože u nás dvou je to přece jiné než u Merlina a Filipa. Ty a já jsme měli milující rodiče a celkem normální dětství a pak jsme o to v jediném okamžiku přišli, tak… Nemáš strach, že se to stane znovu? Že se zase něco strašně posere?“

Julián mi zkusí věnovat úsměv, ale není v něm moc radosti a lehkosti, jak tomu bylo před chvílí. Možná jsem to neměl vytahovat, docela určitě to není správná chvíle, ale na něco takového nikdy není ideální čas. A já… asi takhle na konci roku potřebuju tenhle konkrétní strach probrat.

„Nevím, jestli bylo moje dětství vyloženě normální, to snad s mámou ani nešlo, ale chápu, jak to myslíš,“ začne Julián a naštěstí nezní vyloženě smutně. „Na rozdíl od Filipa a Merlina to vlastně můžeš jako jediný chápat, protože Filip byl v děcáku prakticky odmala a Merlin rodiče pořád má, i když stojí…“ Podívá se na Merlina, a přestože ten pořád chrní, neslyšně naznačí: „za hovno.“

Pořád mě hladí po zádech, jako by mě konejšil, ale nejspíš to dělá nevědomky a prostě jenom přemýšlí, jak navázat. „Mám strach, že se to může posrat,“ přizná. „Ale od momentu, kdy jsem si srovnal, že jsem se do tebe zamiloval, mi přijde, že po dlouhé době konečně zase žiju, aniž bych se pořád tolik hlídal. A udělám všechno pro to, aby mě ten strach nesežral.“ Pokrčí rameny. „Nechci tolik myslet na to, že se všechno může změnit z vteřiny na vteřinu. Chci bejt šťastnej.“

Chci bejt šťastnej.

Řekne to, jako by vlastně nešlo o nic obrovského. Možná o to vůbec největší, protože o tom život asi je, ne? A taky to řekne, jako bych za tím štěstím byl já. Moje vyděšená maličkost. Což je…

„To je hrozný,“ vzdychnu. „Ty seš tak strašně skvělej, že prostě… Aaa, nedáváš mi jinou možnost, než tě milovat pořád víc a víc.“ Zavrtím hlavou, ale nedokážu udržet vážnou tvář. Ještě před chvílí jsem cítil hrozný strach, ale teď ho s přehledem válcuje čistá radost. „Hele, ten seznam cílů… Co tam prostě napsat, že chceme být šťastní? To asi stačí, ne?“

Ukáže mi ďolíček a přikývne. „Jo, udělám si tam srdíčko a napíšu, že chci být šťastnej se vzteklinou.“

Z legrace do něj šťouchnu. „Ty jeden pajdale!“ rozesměju se. Kdyby tu nebyl Merlí a já měl vyčištěné zuby, za trest bych Juliána polechtal a možná i trochu popusinkoval. Což by mi chtěl okamžitě vrátit, jak ho tak znám. Tím pádem by možná došlo na šušnění. A šušnění je vždycky jen kousíček od tulení a mazlení. Pak už stačí jeden trochu vážnější pohled nebo jemnější dotek a celé se to začne ubírat směrem, který… jsme zatím příliš neprozkoumali.

Napadnou mě dvě věci. Že s Juliánem ten směr prozkoumám moc rád, respektive jsem si jistý, že to chci zkoumat právě s ním. A taky že na to budeme mít celý rok, až do chvíle, než přijdou další cíle a předsevzetí. No a rok je dlouhá doba, myslím, že nějakých tři sta šedesát pět a půl dne, a za tu dobu se toho může stát fakticky hodně.

Je to impulzivní nápad. Nedopřeju sám sobě ani vteřinu, abych to promyslel, protože bych pak nejspíš ztratil odvahu. Ujistím se, že se Julián dívá, a následně na seznam dopíšu: Milovat se s Julím. Nejdřív prostě jenom napíšu tečku, aby bylo jasné, že se neptám, protože o tom nijak nepochybuju. Ale pak ten otazník přece jen dodělám, jelikož na tohle jsou potřeba dva.

Ten otazník je pro Juliána, protože potřebuju vědět, co si o tom myslí. Skoro nedýchám.

Julián na to chvíli kouká, jako by si každé slovo četl několikrát za sebou, než si ode mě vezme propisku, škrtne otazník a… připíše vykřičník.

Milovat se s Julím!

„Tak domluveno,“ zaculím se, zatímco moje srdce zase úplně hloupě vyvádí. „Ale teď to zaškrtám, aby si to nikdo nemohl přečíst, a bude to jen naše tajemství.“

Na zaškrtání si dám fakt záležet, aby ani jedno z písmenek nešlo přečíst. Představa, že by na to třeba narazila Denisa a pochopila, o co jde, mi není moc příjemná. Nemluvě o Merlinovi. Co se týče Roba a Filipa, jsem celkem v klidu, protože u nich nepředpokládám, že by to zkoušeli luštit.

Cítím, jak stud postupně odplouvá. Líbání v kuchyni a následné… vyvrcholení celé situace už mi nepřipadá jako nejhorší věc na světě. Prostě se to stalo, no a co. Poslední, co mi chybí, abych si to uzavřel, je mluvit o tom nahlas. „Promiň za tu kuchyň. Že jsem tak strašně nezkušenej,“ řeknu tiše a pohledem znovu zkontroluju spícího Merlina.

Julián nakloní hlavu na stranu. „Jak to myslíš?“

Pokrčím rameny. „Asi tě to pobaví, ale až dneska mi došlo, že jsem oproti tobě… no o dost mladší. Když mi Denisa ukazovala to dětský šáňo a pak Merlin mluvil o tom, že jste byli loni s Filipem někde na párty a taky jsi měl několik holek, tak… Prostě si připadám fakt jak nezkušenej pitomec, co se udělal do kalhot jenom z líbání.“ Zaškaredím se. „Trapas. Jen o tom mluvím a už zas cítím, jak rudnu. To je děs.“

Julián několik vteřin mlčí a zvláštně na mě kouká, až mám dojem, že jsem řekl něco špatně. Pak si ale uvědomím, že působí celkem pobaveně. „Hele, asi o mně máš trochu zkresle –“ začne, jenomže v ten moment do obýváku vrazí Filip. Tváří se nadšeně a taky dost zamilovaně. Zrzavé háro má rozcuchané a oči mu nadšeně svítí. Trochu mu sklapne teprve ve chvíli, kdy pohlédne na chrnícího Merlina, jako by si spolu s tím vzpomněl, že jeho menší brácha vypil půl flašky vína.

„Rodiče jsou doma, zrovna parkují.“ Dojde k Merlinovi a trochu nešetrně s ním zatřese, dokonce ho popleská po tvářích. „Vstávat, sluníčko!“ Barny, který přiletí odněkud z chodby, začne okamžitě pomáhat a olíže Merlinovi obličej. Čím víc se Merlin podvědomě snaží uhnout, tím víc Barny doráží. Myslí, že to je hra. „Vy dva je jděte přivítat a já vezmu Merlina do koupelny, aby se opláchnul. Kdyby něco, koukali jsme celou dobu na telku, jasný?“

Přikývnu a překotně vstanu, abych se porovnal. Upřímně doufám, že nevypadám jako někdo, kdo se opil v Robově pracovně a pak totálně vytuhnul.

Vrhnu kradmý pohled na Juliána a usměju se, načež spolu zamíříme ke dveřím. To zvládneme. Akorát už se nedozvím, co mi chtěl říct.

***

Silvestry s tátou mám trochu v mlze. Přece jen od té doby uplynulo několik let. Ale asi jsem nedělal nic moc neobyčejného, prostě šlo o pohodové dny a večery, kdy jsem sledoval ohňostroj, jedl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, a nejspíš jsem se i dost smál, protože táta dělal všechno pro to, abych se dobře bavil. Vzpomínky už mi hodně splývají, ale pamatuju si, že jsme jednou byli na horách a já skočil ze střechy chaty do obrovské závěje. Netuším, jestli mi bylo šest, osm, nebo deset, zato si pamatuju pocit štěstí a následnou koulovačku.

Silvestry v děcáku jsem nijak extra neřešil, nemám je spojené s ničím významným. Ani jsem si nedělal žádné plány. Budoucnost pro mě byla hodně vzdálená.

A pak je tady můj první Silvestr u Kociánů, který je… veselý, plný smíchu, jídla, her, pohody a klidu. Vlastně to probíhá stejně jako úplně každý den vánočních svátků. Pořád mě udivuje, jak jsou Rob i Denisa láskyplní a spoustu věcí zbytečně neřeší (třeba když Barny ocasem sejme skleničku nebo se pokusí doslova skočit na tác s jednohubkami) a jak rychle a přirozeně jsem zapadl. Kolik lásky tu každým dnem ode všech dostávám. A kolik jí sám chci dát ostatním.

Sedíme spolu v obýváku a Denisa vykládá, jaké dřív běžely v televizi estrády a vtipné scénky. Začnou s Robem vzpomínat na první společné silvestrovské oslavy a vlastně jsou to celkem legrační historky. Popíjí u toho víno, které popravdě nemůžu ani vidět. Už jen z představy té chuti se mi maličko navaluje a podle toho, jak se na mě Merlin sem tam zašklebí, to má úplně stejně. Merlin totiž vypadá podobně, jak se já cítím. Každou chvíli nenápadně zívne, lije do sebe kofolu a je dost bledý. Dokonce i Denisa si všimla, že není ve své kůži, ale naštěstí nijak nerozpitvávala Merlího tvrzení, že se prostě jen strašlivě přejedl. Asi těžko by ji napadlo, že má ve skutečnosti první kocovinu v životě.

Když se přiblíží půlnoc, oba si dáme dětské šáňo s mnohem větším nadšením, než jak jsme se na něj tvářili ráno. Julián odmítne víno a dá si šáňo s námi – zatímco si připíjíme, roztomile se na mě culí. Nevím, jestli mě tím prostě jenom popichuje, nebo to udělal z lásky. Asi obojí, ale už zase z něj taju jako zmrzlina.

Všichni si popřejeme šťastný nový rok a pak vezmeme boty a bundy a jdeme se podívat před dům na ohňostroj. Merlin připne Barnyho na vodítko pro případ, že by ho ohňostroj vyděsil a on skočil šipku přes plot a dal se na útěk. Jenomže se zdá, že Barny má barevná světýlka i rány totálně na salámu a jediné, co ho zajímá, je prohrabat se sněhovou závějí a hlínou až do středu Země.

Stojím vedle Juliána a držím ho za ruku a pak dostanu moc hezký cudný polibek. „Šťastný nový rok, Krýšo,“ řekne Julián a přitáhne mě k sobě. Dobře, očividně jsem ten typ, který má rád, když ho ten druhý opečovává a drží.

„Tobě taky, Julí.“ Zakloním hlavu a koukám na tu směs barev, která se rozprskává na obloze.

I tobě, tati.

Když se vrátíme dovnitř, Denisa uvaří horký čaj a pak se skočíme po jednom osprchovat. Merlin jde první a Barny zmizí v patře s ním. Filip je po chvíli následuje – podle mě spěchá do postele, aby si mohl před spaním ještě psát s Janou.

Rob pak řekne, že si půjdou s Denisou dopít do obýváku víno, protože dokud je venku ohňostroj, určitě neusne. Je na to dost citlivý. To beru jako znamení, abych si skočil do sprchy a šel taky spát. Zatímco Julián ještě dopíjí čaj, já se vydám do schodů a snad při každém kroku zívnu. Dneska toho bylo hodně, ale připadám si spokojený a příjemně unavený, skoro až otupělý, než aby mě něco trápilo. Navíc se prý říká, že jak na Nový rok, tak po celý rok, a já na sebe odmítám přivolávat neštěstí.

Vezmu si ze skříně čisté oblečení a zavřu se v koupelně. Nechám na sebe téct horkou vodu a blaženě přitom přivírám oči. Akorát že horká voda mě snad ještě víc uspává, takže když vyjdu o nějakých patnáct minut později na chodbu, sotva se šourám a jsem tak unavenej, že málem zakopnu i o vzduch. Kdybych měl jistotu, že to nenapálím rovnou do zdi, zkusil bych jít se zavřenýma očima.

Už pomalu beru za kliku, když si všimnu, že se u knihovny svítí a ve žlutém křesle sedí… no jasně, že je to ten nejkrásnější kluk na světě. Usmívá se, možná trochu potutelně, což mě vede k opatrnému konstatování: „Skoro to vypadá, jako bys na mě čekal.“

Julián natáhne ruku a naznačí mi, abych šel blíž. A tak k němu dojdu, ale on ruku nespustí, tím pádem chce, abych byl úplně nejblíž. „Předtím jsme to nedořešili,“ vysvětlí.

Jsem sice unavenej, ale očividně ne tolik, abych zvládl odmítnout kluka s ďolíčkem. V rychlosti zkontroluju, že je Mango v terárku a vlezu Juliánovi na klín. Není to poprvé, co mu sedím na klíně, a zatím to bylo pokaždé velmi vzrušující. Protože co si budeme, sedět na Juliánovi je vzrušující!

I teď, přestože potlačuju zívání a máme spolu něco dořešit.

„Aby bylo jasno, nevadí mi, že jsi nezkušenej,“ řekne Julián vážně a pohlédne mi zblízka do očí. Když znovu promluví, voní jako ovocný čaj. „To, že ses udělal prostě jenom z líbání se mnou, mi přišlo strašně sexy. Rozhodně jako nic, za co by ses měl stydět. Zas mezi námi není takovej rozdíl. Ani věkovej, ani co se zkušeností týče.“ Jednou rukou mě drží kolem pasu a prsty vyťukává neznámou melodii. Ví, že mě tahle gesta uklidňují.

„Nemusíš mě konejšit,“ pousměju se. „Stačí mi, že budu tvůj první kluk.“

Což je lež jako věž. Stačilo by mi prakticky cokoli. I kdybych byl druhý kluk, třetí… Jen pokud by to znamenalo, že odteď už to budu vždycky já, kdo mu bude sedět na klíně.

Julián povytáhne obočí a následně se tlumeně zasměje. „No, budeš moje první všechno, Kryštofe.“

Možná za to může únava, ale můj mozek tu větu nedokáže rozklíčovat. Koukám na Juliána, jako by v tom sdělení bylo něco zakódované a já se k tomu zaboha nemohl dopracovat. Což je fakt. Nemůžu. Ono to sdělení totiž skoro působí, jako by se mi Julián právě snažil namluvit, že… Ale to je blbost.

Nakloním hlavu na stranu, jakože potřebuju, aby to dovysvětlil. A tak to Julián rozsekne, když dodá: „Jsem panic.“ Klidně, nepohnutě, jakože vůbec o nic nejde a jeho to nijak netrápí.

„Ne, to ne,“ zavrtím se smíchem hlavou. „Děláš si ze mě srandu.“ Ale něco v jeho výrazu mi napovídá, že si možná srandu nedělá. Propaluje mě pohledem a trochu mu přitom cuká koutek. Nejspíš z toho důvodu, že působím tak překvapeně. Abych taky nebyl překvapenej! Když mi teď ten nejkrásnější kluk tvrdí, že ještě s nikým nespal. Po tom, co o něm říkali kluci, a taky skrze to, co o něm vím já – že byl tři měsíce s Anetou – se mi tomu nechce věřit.

Na druhou stranu ale, proč by si vymýšlel? Julián není typ, který má potřebu o takových věcech lhát.

Dlouze vydechnu. „Myslíš to vážně?“

Přikývne a jeho úsměv se rozšíří. Zároveň se ke mně přitiskne a zaboří mi obličej do hrudníku, takže ho k sobě přitáhnu a projedu mu prsty vlasy.

„Čekals s tím na mě, že jo?“ zeptám se pobaveně. Líbí se mi, že oproti němu nejsem tak strašně nezkušenej, jak jsem si myslel. A že i pro něj to bude úplně nové. Až jednou…

My dva.

„Jo,“ přikývne. „Chtěl jsem, aby sis to užil. Víš, ne? Tu trapnost, moje nevím-co-mám-dělat a taky to, že se nejspíš udělám okamžitě, až na to přijde. Není zač, miláčku. Není zač.“

„Tohle bude skvělej rok,“ zaculím se a pak se rozesměju tak nahlas, až si musím dlaní zakrýt pusu, abych náhodou neprobudil kluky nebo nepřivolal Denisu s Robem. Přestanu se smát až ve chvíli, kdy mě Julián chytí za ruku a pomalu mi ji stáhne.

Malým oknem vidím světla ohňostroje, jak se rozprskávají ve tmě a na chvíli vždycky ozáří celou oblohu. Zasněženou ulici a zahradu tohohle domu. Mého domova. Sklopím pohled k Juliánovi, a když zakloní hlavu, políbím ho na čelist, na tvář a nakonec na rty.

Tím polibkem si plním vůbec první letošní předsevzetí. Být šťastnej. 

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám bonusová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥